Vzbudí ji sluneční paprsky, zašimrají ji na tváři. Nemá ráda žaluzie ani závěsy, třicet let se kvůli nim dohadovala s Matoušem, který na nich naopak trval. Nedokázal pochopit, že se nechce probouzet do tmy, že k probuzení potřebuje světlo. Stejně jako nepochopil, že v létě touží spát při otevřeném okně, že jí v ložnici chybí proudění vlahého nočního vzduchu. Je toho mnohem víc, co neuměl pochopit, bleskne jí hlavou. Překvapí ji to. Manžela vnímala jako svou osudovou lásku a rozhodla se dost věcí přehlížet. Přesto přicházely situace, kdy měl každý z nich o něčem úplně opačnou představu, a to pak skřípalo. Pokaždé ji to mrzelo a měla zkažený den. No, teď už se s ním nemusím dohadovat, pomyslí si, když ze sebe shodí letní přikrývku. Vůbec o ničem… Bosky přejde k oknu a otevře ho dokořán. Ptáci už spustili svůj koncert, ještě dva tři týdny a zmlknou, období ptačího randění se změní na období rodičovství, všichni opeřenci ztichnou, aby nerušili své ratolesti. O to víc si to teď vychutnává. Dá si vlažnou sprchu, vklouzne do lehkého županu a jde do kuchyně zapnout kávovar. S šálkem v ruce otevře francouzské okno a vyjde na zahradu. Slunce už začíná pěkně hřát, přestože ještě není ani osm, konec května letos překvapil. Neplatí známé pořekadlo: studený máj, v stodole ráj. Je teplo jako uprostřed léta. Sáhne do kapsy županu pro cigarety, zapálí si a pohodlně se uvelebí v proutěném křesílku. Miluje rána, kdy se den teprve probouzí, kdy je ještě možné všechno a kdy věří, že ji potká něco nečekaného a milého… Miluje rána i proto, že v sobě pořád cítí energii, kterou načerpala spánkem, a chuť něco podniknout. Po obědě se časSVĚT ŽEN
5
to všechno tohle vytrácí a padne na ni únava a smutek. Tohle trvá už dva roky a zatím se na tom nic nezměnilo. Dosud nepochopila, proč se to všechno stalo. Proč ji Matouš opustil? Měli přece hezký život, naplněný vším, co partnerské soužití může nabídnout. Dětmi, přáteli, cestováním… Milovala ho. Matouše i jejich život. Nikdy nezapomene na den, kdy jí oznámil, že odchází. „Musím ti něco říct.“ Jeho hlas zněl cize. Zpozorněla. „Co se děje?“ Myslela si, že něco v práci…, anebo mu nedejbůh zjistili něco na preventivní prohlídce. Doufala, že to nebude to druhé. Přece jen, oba už dávno oslavili padesátku, vlastně se blížili k šedesátce. Nastala doba, kdy se museli rozloučit s mládím a přijmout nové, dříve nepředstavitelné skutečnosti. Ale jelikož na to byli dva, nebála se toho. „Já nevím, jak to mám říct.“ V očích měl najednou něco, z čeho se jí rozbušilo srdce. „Zkus to normálně.“ Vydolovala ze sebe povzbudivý úsměv, i když už tušila, že to nebude běžný rozhovor. „Já…,“ odkašlal si a uhnul pohledem, moc špatné znamení. Sevřel se jí žaludek. „Chci požádat o rozvod.“ Zatočila se jí hlava a rozklepaly nohy. Musela se rychle posadit, aby nespadla. V puse jí vyschlo, nedokázala promluvit. Ztěžka polkla. „Nerozumím,“ vydechla. „Někoho mám,“ hlesl skoro neslyšně, jenže ona to slyšela a v jejím nitru vypukla bouře. „Někoho máš?“ zopakovala hlasem, který sama nepoznávala. „Je mi to líto.“ 6
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
Dívala se na muže, se kterým žila jednatřicet let, a nechápala. Vůbec nic nechápala. „Co je ti líto?“ dostala ze sebe, ale díval se jinam. „Všechno!“ vyhrkl a frustrovaně rozhodil ruce. „Jenomže… Ivana čeká dítě a…“ „Čeká dítě?“ Před očima se jí roztančil roj hvězdiček a srdce bušilo tak divoce, až se bála, že dostane infarkt. Bušilo a bolelo…, dostávala se k němu pravda. Pravda, která křičela, že je konec. V té chvíli samozřejmě ještě nemohla vědět, čeho všeho konec, s tím se potýkala až později. Po jeho odchodu z domu, z jejich společného života. Když to, co platilo tři desetiletí, náhle platit přestalo. Nerozuměla tomu, ani za mák tomu nerozuměla, a nechápala, jak je možné, že si ničeho nevšimla, že nezaregistrovala varovné signály. Jak je to možné?! Říká se přece, že ženská to vycítí. Jenže o ní to zjevně neplatilo. Byla si jejich manželstvím stoprocentně jistá. Což se mi šeredně nevyplatilo, blesklo jí hlavou, protože teď jsem totálně nepřipravená. Nitro jí svírala příšerná b olest. „No,“ přikývl a konečně se jí podíval do očí. „Nechtěl jsem to… takhle.“ „Nechtěls to takhle,“ hlesla. „A jaks to teda chtěl?“ „Nevím…, prostě nevím,“ vzdychl a klesl do křesla naproti ní. „Mrzí mě to, ale… je konec.“ Po tvářích se jí rozkutálely slzy. A to se bála, aby nebyl nemocný! „Julko,“ vydechl a zmlkl. Řekl jí všechno, další slova by byla zbytečná. „Já…,“ vzlykla a utřela si slzy, ale okamžitě jí vyhrkly další, „já…“ SVĚT ŽEN
7
„Jasně, nečekalas to.“ „Máme přece hezký život a děti…“ „Ty už jsou dospělé,“ chytil se toho. Zavrtěla hlavou, už neměla co říct. A něco ji nabádalo, ať je zticha, protože cokoliv řekne, bude zbytečné. Matouš už byl na cestě ke svému novému životu…, životu bez ní. Když odešel, byla najednou prázdná, jako by ji někdo vykradl. A taky že vykradl. Člověk, kterého milovala a jemuž věřila. Bezmezně věřila! Ani ve snu by ji nenapadlo, že se tohle stane… Ano, stávalo se to, ale jiným. Oni dva měli krásný vztah, krásný život. Jenomže se ukázalo, že Matouš si to tak úplně nemyslel, protože proč jinak by potřeboval změnu? Chtěla zavolat Anně, své nejlepší kamarádce…, chtěla zavolat Sáře, své milované dceři…, ale nezavolala ani jedné z nich. Styděla se. Styděla se za to, že její manžel dal přednost jiné ženě. Za to, že zahodil všechno, co spolu vytvořili… Cítila se, jako kdyby to byla její vina, i když věděla, že to tak není. Schoulila se do klubíčka a plakala a plakala, dokud se úplně nevyčerpala. Plakala i následující dny, plakala celý týden. Přesně tak dlouho trvalo, než se Matouš nadobro vystěhoval z jejich života. Pamatuje si to ráno, kdy dům po jeho odchodu zvláštně a hrozivě ztichl a ona se opuchlýma očima zadívala do zrcadla. Dívala se na sebe jako na nepodařený obraz. Neviděla hezkou ženu s očima jako tmavá čokoláda a s plavými vlasy, které jí v hustých pramenech spadaly na ramena. Viděla jen své vrásky a tělo, které po menopauze nabralo kila navíc…, a uvědomila si, naplno si 8
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
uvědomila, že už dávno není mladá. Jenomže není ani stará, akorát je najednou sama. Žena bez muže. „Ahoj, mami!“ ozve se v telefonu hlas její milované dcery, úsměv jí zjemní tvář. Sára byla pro ni vždycky dar a ani po jednatřiceti letech, co kráčí po světě, se na tom nic nezměnilo. Krásná a křehká i silná zároveň, směs svého táty a mámy. Tvrdohlavost zdědila po ní, náladovost zase po otci. „Jak ses vyspala?“ Od té doby, co žije sama, má problémy se spánkem. Chybí jí Matoušovo rameno, chybí jí pocit, který mívala, když oddechoval vedle ní. Až když odešel, pochopila, že to, co vnímala jako samozřejmost, samozřejmostí vůbec nebylo. „Docela dobře.“ Je to jen mírná lež, neřekla „moc dobře“. „A co tě dnes čeká?“ „Teprve popíjím ranní kafe, zatím přesně nevím.“ „Tomu nevěřím,“ zasměje se Sára. Julka si zapálí další cigaretu. „Máš pravdu. Uklízím dva domy. Jeden dopoledne, druhý odpoledne. A vpodvečer mám obhlídku nové domácnosti.“ Pracuje jako pomocnice v domácnosti. Kdysi se tomu říkalo služka, ale jí je to jedno. Svou práci má ráda a naplňuje ji pocitem, že je důležitá. Se svými klienty má nevšední, skoro přátelský vztah, zná jmény nejen je, ale i jejich děti a vnuky, ví, kdy se v jejich rodině konají významné události. Nejdéle, téměř dvacet let, pracovala u Krásných. Měli velký dům a byli příliš zaměstnaní na to, aby si stíhali sami uklízet, a dvanáct let u Veselých, staršího manželského páru. Zaměstnala ji SVĚT ŽEN
9
u nich jejich dcera, která si uvědomila, že rodiče stárnou a už nezvládají dělat všechno sami. Uklízí u nich do dnes. Přirostli jí k srdci jako kdysi Krásní. Dva stařečkové, kteří mají v očích poznání a moudrost. Zásadně nepracuje pro leckoho, klienty si vybírá, a za ty roky je zná lépe, než by si někdy přála. Zná jejich zvyky i vztahy. Ví, jestli se tu noc milovali nebo jestli spí odděleně…, ví toho zkrátka hodně. „Mami,“ zanaříká Sára, „nemusíš si toho brát až tolik.“ „Neboj, nezapomínej, že jsem přišla o Krásné, a z něčeho žít musím.“ Paní Krásná zemřela před rokem a ona pokračovala v úklidu pro jejího manžela. Jenomže po smrti manželky se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že už nemohl být v tom velkém domě sám. Dcera ho umístila v domově pro seniory a dům pronajala. Julka odmítla pokračovat v úklidu pro nové majitele. Za ta léta si ty dva staré lidi nesmírně oblíbila, a když se situace změnila, nechtěla tam chodit a připomínat si všechny ty hezké chvíle, které s nimi strávila. Právě oni, jejich přítomnost v jejím životě, jí pomohli překonat rozvod a všechny ty následné změny. Jenomže potom paní Klára zemřela a její manžel zmlkl. Uzavřel se do sebe, do své bolesti a smutku…, a jí se tam už chodilo velmi těžko. Ale věděla, že musí, kvůli paní Kláře i kvůli němu. Uklízela jim dům z lásky, dělala to pro ně, ne pro dům. Takhle to má v sobě nastavené. Klienty si vybírá podle toho, jestli jí jsou sympatičtí a blízcí, pokud to tak není, mohli by jí nabízet milion, práci u nich by nevzala. A hlavně, nikdy by nepracovala 10
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
pro někoho, kdo by její práci kritizoval. Nespokojení ať si hledají někoho jiného. „Já vím,“ povzdychne si Sára. Od rozvodu s otcem nemluví. Nedokáže mu odpustit, že toho tolik zkazil, že zničil jejich rodinu. Jinak se k tomu staví Matouš junior, který s tím problém nemá. Sára dává otci za vinu i to, že máma teď pracuje mnohem víc než předtím. Je to pořádně dlouhý sloupec, co má na seznamu otcových hříchů. „A víš, co jsou to za lidi?“ „Máma na mateřské.“ „Hm, tak to radši neber.“ „Proč?“ zasměje se Julka a mrkne na hodinky. Bude se muset pomalu chystat. „Umíš si představit ten binec?“ „Umím. A uvidím, jak se nakonec rozhodnu.“ Vstává a s mobilem v ruce jde do ložnice. Otevře velkou skříň a přemýšlí, co si vezme na sebe. „A ty se máš jak?“ „Docela dobře.“ Julka zpozorní. „Co se děje?“ Rozhodne se pro bleděmodré letní šaty. Vždycky se ráda hezky oblékala, a to se dosud nezměnilo. Akorát si musela před šesti lety obnovit šatník, když nadobro pochopila, že se kil navíc, co nabrala během přechodu, už nezbaví. Její metabolismus prostě funguje jinak, a i když jídelníček hodně zkorigovala, téměř vyloučila chléb a sladkosti omezila na minimum, tak přesto přibírá. Z druhé, pracovně domácí skříně, jak jí říká, vyndá tepláky a dvě bavlněná trička bez rukávů. Je teplo a při práci se hrozně potí – další dáreček přechodu. „Ale nic hroznýho, mami,“ rychle ji uklidňuje Sára. „Jen jsme se s Šimonem trošku chytli, to je celý.“ SVĚT ŽEN
11
„Hádáte se nějak často,“ podotkne Julka. „Asi máme nějakou krizi či co. Však to zítra proberem. Platí ten oběd?“ „Jasně. V jednu se uvidíme.“ „Tak zatím. A mám tě ráda,“ dodá Sára. „Já tebe víc,“ usměje se Julka. Ukončí spojení a rychle se obléká. Čas nějak hrozně pádí, má co dělat, aby to stíhala. Ale ona chodí všude přesně. Ještě se zkontroluje v zrcadle, tepláky a tričko položí navrch kýble s čisticími prostředky a zamkne dveře. Když nastoupí do auta, zálibně se zadívá na svůj dům. Je menší, přízemní, s pěkným pozemkem a dostala ho darem od svých rodičů. Má velkou kuchyni, dvě koupelny a čtyři pokoje, má všechno, co k pohodlnému bydlení rodina potřebuje. Teď tu bydlí sama, ale dům je její… Matouš jí sice vzal hrozně moc, včetně sebevědomí, ale tohle útočiště jí zůstalo. Díkybohu, pomyslí si a patří to k jejím denním rituálům. Díkybohu! Člověk by si měl připomínat, co má, a ne vypočítávat, co nemá. Protože to pak snadno upadne do deprese. Otevře jí muž středního věku, což ji na okamžik vykolejí. Čekala ženu, většinou úklid domlouvá s ženami, a rozhodně čekala někoho mladšího. Pořád si nějak neuvědomuje, že dnes mají malé děti i starší lidi…, nakonec její bývalý manžel je toho důkazem. Od syna ví, že má dcerku, a ta jeho Ivana čeká druhé dítě. Činí se, chlapec, pomyslí si trpce. Na to, že minulý rok oslavil šedesátku, až moc. Opravdu ho nenapadlo, že s těmihle novými dětmi možná nepobude dlouho? Neuvědomuje si, že udělal přesně to, čemu se roky spolu smáli? Těsně před šede12
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
sátkou se rozvedl a založil si novou rodinu. Zařadil se do zástupu mužů, kteří se ke svému dosavadnímu životu otočili zády a začali žít úplně jiný. Tolikrát se tomu společně podivovali, nechápali to. A pak její manžel, člověk, jemuž věřila a celým srdcem ho milovala, udělal totéž… „Posadíme se na terase,“ pronese muž autoritativně, okamžitě je jí nesympatický. Obyčejná věta, ale vyslovená tak nadřazeným tónem. Na tohle má úžasně vyvinutou intuici a zvažuje, jestli se nemá rovnou otočit a odejít. Výhodou její práce je svoboda. Ona si vybírá, komu bude uklízet a komu ne, a většinou si vybírá i kdy. Když byly děti menší, uklízela jen dva domy za týden. Potřebovala mít pocit, že přispívá do rodinného rozpočtu, i když to nebylo nutné, protože Matouš vydělával dost. Později uklízela čtyři domy v týdnu, jeden den si nechala na různá vyřizování a doktory. Potřebovala svůj prostor, ale zároveň si vymezit čas pro svou rodinu. Teď se všechno změnilo a ona potřebuje nejen příjem, ale i činnost. Kdyby zůstala doma, zešílela by. O samotě by se jen rýpala ve vzpomínkách a utápěla v sebelítosti. Ne že by se to i tak nedělo, ale určitě mnohem míň, protože nemá tolik času. Posadí se proti ní a prohlíží si ji jako obraz. Nelíbí se jí to. „Potřebovali bychom úklid dvakrát týdně. Platíme patnáct eur za hodinu.“ „Dvakrát týdně může být,“ přikývne Julka, „ale beru víc.“ „Kolik?“ SVĚT ŽEN
13