9788077073417

Prolog Že na mě zničehonic vypadla fotografie, zatímco jsem ze starého prádelníku dolovala čisté povlečení s podzimním vzorem, to mě ani v nejmenším nepřekvapilo. Zapomenuté předměty patřící Va­ lentům, rodině, jejíž součástí jsme se za tak podivných okolností stali, na nás ostatně vyskakovaly z nejrůznějších míst našeho ny­ nějšího domova stejně často jako pavouci z tmavých koutů půdy. Smotala jsem si povlečení pod paží, zvedla fotografii z tmavo­ modrého koberce a překvapeně se zamračila. Byla na ní žena s malým chlapcem sedící v trávě na okraji mo­ čálu. Celá scéna měla okrový nádech teplého, letního podvečera a vše působilo velmi pokojně, téměř pohádkově. Kontrast s reali­ tou dnešního dne mi na okamžik vyrazil dech. Ta žena tehdy nemohla tušit, že se její syn zanedlouho v mo­ čálu utopí a ona obětuje vlastní život, aby ho zachránila. Nejspíš v té době znala staré legendy o vládci blat, který chodí za hluboké noci po okolí s lucernou, aby přilákal pocestné do náruče smrti, ale určitě si nedovedla vůbec představit, že ona sama se jednoho dne stane bludičkou, a ještě později Paní močálu. A ten chlapec… Nemohl vědět, že dvakrát zemře – jednou v dětství kvůli vlast­ ní neuváženosti, podruhé v dospělosti kvůli sporu Pána močálu 7

s mocnou strigou – a dvakrát se ze smrti vrátí. Ani že tyhle návra­ ty způsobí na jeho duši nevratné změny a on se nakonec rozhod­ ne, že mezi lidmi už nemá co dělat, a pošle místo sebe do života někoho, kdo o to nestál, ale neměl na výběr. Někoho, pro nějž se život měl stát cestou ke splácení dluhů minulosti. A uprostřed toho všeho jsem byla já. Já, pro kterou se ta žena na fotografii stala sestrou a mentorkou, ten chlapec nejlepším pří­ telem a Pán močálu… no, asi nebudu přehánět, když řeknu osu­ dovou láskou. Už z toho je jasné, že nebudu úplně normální. Přejela jsem po fotografii palcem a povzdechla si. Jak nevinně to všechno začalo. A pak do našich životů přišla Temnota a potřísnila nám ruce krví. Zastrčila jsem fotografii zpátky do tmavého koutu prádelníku a šla převléct postel.

8

Spolu a živí Láska je, když se pro nás druhý stane domovem. Jenže co když má ten domov pukliny v omítce, poškozenou střechu, narušenou statiku a bubáka v podkroví? Myslím, že znakem jisté vyspělosti je neočekávat dokonalost, ale přijímat druhého i s tím, co má z minulosti naloženo. Nemáme nakonec každý něco? Když jsme se s Divišem rozhodli zůstat spolu, bylo to s vědomím, že jsme oba trochu rozbití a nebude to nic snadného. Čekala nás kupa práce, ale já věřila, že jsem na to připravená. Po všech těch zkouškách, jakými naše láska prošla, jsme si už přece zasloužili své šťastně až navěky. Jenže tu byla jedna věc, kterou jsem tragicky podcenila – jakému nebezpečí budeme čelit, až se minulost rozhodne, že nadešel čas splácení dluhů. Lena

k 9

Lena Toho rána se mi zase jednou nepovedl chleba. Střída byla sražená. Asi jsem ho nechala překynout, protože Lojza, kvásek, který jsem si dlouhodobě piplala ve sklenici, pře­ kypoval silou a určitě za nic nemohl. Holt není každý den posví­ cení. Na topinky bude dobrý. Rychle jsem zamáčkla mravence, který si to štrádoval po lin­ ce, jako by se nechumelilo, a rozhlédla se po kuchyni v našem bytě, odděleném od zbytku penzionu obligátní cedulkou s nápi­ sem PRIVATE. Chtěla jsem udělat ještě něco? V topeništi zelených kachlových kamen to příjemně praskalo a v místnosti bylo teplo, útulno a uklizeno. Kamna nechal Diviš postavit během léta. Já jsem na nich oceňovala vyhřívané ležení, kde jsem hodlala hibernovat od podzimu do jara. On oceňoval praktickou kombinaci se sporákem, který nám mohl přijít vhod v případě výpadku proudu. Každý jsme zkrátka měli své prio­ rity. Z konvice s cibulákovým vzorem, stojící uprostřed jídelního stolu s běhounem v podzimních barvách, se linula vůně bylinko­ vého čaje, jemuž dnes vévodily tóny mateřídoušky, a na utěrkou zakrytém tácu ležel zbytek hruškového koláče. Vzduch voněl dře­ vem a sušenými bylinami, zavřenými ve velkých porcelánových dózách jako duše utopenců ve Sveborových hrnečcích. Při svém počtu nemilosrdně okupovaly všechny police a horní části kuchyň­ ských skříněk, jen starožitný příborník zůstal ušetřený, protože na něm jsem si vytvořila cosi, čemu jsem v duchu říkala domácí oltář. Ne že bych tam měla lebky, rituální dýky a lektvary, nic takové­ ho. Místo nich stály na háčkované dečce obrázek babi, tlustá bílá svíčka a čtyři dřevěné sošky, které mi Diviš na přání vyřezal. Když mi jejich zhotovení nabídl, neměla jsem ani tušení, jak mistrov­ sky vyvedené budou. Sice jsem věděla, že se kdysi dávno za života vyučil řezbářem, ale jak zlaté měl ruce, to jsem netušila. 10

Jedna soška znázorňovala Matičku Ladu, další Mokoši a Velese a pak tu byl potkan v životní velikosti. Znala jsem přesně hlad­ kou strukturu jeho tělíčka od toho, jak často jsem si ho chodila pohladit. Před soškami ležel talíř na obětiny, tentokrát to byly vlašáky ze stromu u garáže a kousek koláče. Společnost mi právě v té chvíli dělal jen domovník. V podobě černého kocoura seděl na okenním parapetu, jako by strážil ku­ chyni před mrazivým, mlžným úsvitem, jenž se rýsoval tam ven­ ku, a uvolněně pohupoval huňatým ocasem. Trvalo měsíce, než uznal Diviše za svého pána, a i dnes stále proje­ voval větší úctu mně, ačkoliv jsem nebyla Valentová. Přesto se dalo na první pohled poznat, že je spokojený. Vypadal… blahobytně. Když se producíroval mezi hosty penzionu, jen jsem čekala, kdy nám někdo doporučí, abychom mu nasadili dietu. Ani Ličichar nebyl takhle vypasený. Přišla jsem k němu a podrbala ho mezi ušima. Z okna se mi otevíral výhled na moje bylinkové záhony, touto dobou už po­ znamenané mrazivými rány, a na starou zeď zarostlou břečťanem, za níž se ukrývaly zbytky původní zeleninové zahrádky. Ta jako jediná zatím zůstávala nedotčená revitalizací domova rodu Valen­ tů, kterou zahájil Lukáš a my na ni navázali. Do té bujné a ne­ spoutané divočiny za zdí se mi ale z nějakého důvodu zasahovat nechtělo. Možná jsem ji ochraňovala jako relikt naší minulosti. Suvenýr, připomínající svět, do nějž jsme kdysi patřili. Kolem pasu se mi objevily paže a já nadskočila. „Diviši!“ vydechla jsem. „Chodíš jak duch.“ Tiše se zasmál. Byl studený a voněl podzimním lesem. Nemu­ sela jsem se vyptávat, kde byl. Většinu dní vstával před úsvitem a toulal se po okolí, než se s počínajícím ranním shonem vrhl zpět do svých každodenních povinností smrtelného majitele pen­ zionu. „Dobré ráno,“ zamumlal a schválně mi zabořil ledový nos do kůže pod vlasy, aby se mohl bavit tím, jak jsem vypískla. 11

Otočila jsem se k němu čelem a políbila ho. Ještě stále se mi při doteku jeho rtů podlamovala kolena. Doufala jsem, že to ni­ kdy nepřejde. Domovník se na parapetu protáhl, prohnul hřbet a seskočil na podlahu, jako by nám dával najevo, že nepotřebuje být svědkem našich projevů náklonnosti. Ovšem jestli náhodou neuvádíme našeho vrchního domácího démona do rozpaků, mě vůbec nezajímalo. Byli jsme spolu a byli jsme živí. Kdo by kdy věřil, že se to vážně stane? Mně to i po více než roce od našeho návratu z Navu občas připadalo jako sen a jed­ na moje část se bála, že se jednoho dne probudím přikurtovaná k nemocniční posteli a bude po všem – protože tenhle úžasný ži­ vot přece nemohl být můj. Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a kývla k plastové dóze položené u dřezu. „Martin to přinesl na mravence. Jsou to nějaký růžový kuličky, který si prý nanosí do hnízda a tam je to všechny pozabíjí.“ Za­ váhala jsem. „Nepřijde ti to hrozně drastický? Vždyť je to vlastně chemická zbraň.“ Diviš nechápavě svraštil obočí. S mravenci jsme v kuchyni vál­ čili už několik týdnů a já byla navzdory lásce k přírodě odhodlaná zvítězit a své teritorium ubránit. Nejradši bych pochopitelně vo­ lila diplomatickou cestu, ale ty mrchy si nedaly říct a já si nebyla jistá, jestli už jsem připravená sáhnout ke zbraním hromadného ničení. „Připadám si jako masový vrah,“ dodala jsem a on s vážným výrazem pokýval hlavou. „Hm. Zatímco když je rozmačkáváš po jednom, jsi jenom sé­ riový vrah.“ Zašklebila jsem se a radši mu nabídla čaj. Posadili jsme se ke stolu. Jemu jsem podala plný hrnek, přilila jsem do svého, v němž zatím zbytek čaje vystydl, a potom jsem usoudila, že bych mohla plechu ještě trochu ulevit od váhy koláče. S blížící se zimou jsem byla permanentně hladová. 12

Mlčeli jsme. Diviš zadumaně hleděl před sebe a ohříval si ruce o hrnek. Ze začátku mě tyhle chvíle dlouhého ticha znervózňo­ valy. Říkala jsem si, co všechno se mu asi honí hlavou a jestlipak se něco z toho týká mě. Tušila jsem, že pro něj byl návrat do svě­ ta lidí těžší, než dával najevo. Po tom, jak žil dřív, mu náš život musel připadat velmi obyčejný, a i když se viditelně snažil, aby to fungovalo, sama jsem věděla, že udělat za minulostí tlustou čáru není tak jednoduché, jak by si člověk občas přál. Když si tehdy změnil na matrice jméno, trvalo dlouho, než mu lidé definitivně přestali říkat Lukáši. Dnes už byli zvyklí. Někdy jsem si říkala, jak hrozně je to vůči Lukášovi nefér. Když člověk umře, zůstane po něm na světě otisk – vzpomínky blízkých, jméno v úředních dokumentech, fotky z rodinných oslav a přátelských setkání nebo i něco tak obyčejného jako komentáře na sociálních sítích. Jenže tohle všechno dnes náleželo Divišovi. Stalo se to jeho historií, a ať chtěl, nebo nechtěl, jen svou existencí tu Lukášovu vytěsňoval. Určitě z toho měl rozpolcené pocity a já to chápala. Řada ji­ ných věcí pro mě však zůstávala záhadou. Nemluvili jsme o nich. Cílem bylo začít znovu, a tak jsme si slíbili, že se k minulosti ne­ budeme vracet a já se nebudu na nic z jeho předchozího života ani neživota vyptávat. Nemoj ani Dušemor už neexistovali. Zů­ stal jen Diviš Valenta. Nakonec jsem si na ty dlouhé chvíle přemýšlení a zírání do prázdna zvykla a naučila se je brát jako součást jeho osobnosti. On nakonec taky moji divnost respektoval, tak bylo fér, abych mu oplácela stejnou mincí. Ale přesto jsem se teď neovládla a po chvíli bezostyšného zírá­ ní na tvář, která mu dnes patřila, jsem mu jemně prohrábla světle hnědé vlasy. Už je měl o hezký kus delší, než jak je nosíval Lukáš. Padaly mu do očí a neposlušně se kroutily na všechny strany. Ba­ vilo mě mu je upravovat. Bylo vidět, že ho to gesto z čehosi vytrhlo. Ať už se toulal kdeko­ liv, jeho pohled ostražitě přeskočil ke mně, a vzápětí změkl – zřejmě 13

když zjistil, že vedle něj nesedí nějaký temnonavský démon, který se mu chystá sežrat duši, ale jen já. Vzal moji ruku do své a políbil mě na prsty. „Co máš dnes v plánu?“ zeptal se. „Půjdeš za divoženkami?“ Přikývla jsem. „Máme ještě dost práce a čas, kdy se Práh uloží ke spánku, se blíží, takže to vidím na celý odpoledne. Co ty? Pokračování re­ konstrukce?“ Aktuálně probíhaly práce na bývalém chlévě, který se měl změ­ nit na konferenční místnost. Obdivovala jsem Divišův zápal pro Lukášovu vizi – i když jsem ho zároveň občas podezírala, že se snaží pracovat šestnáct a více hodin denně, aby mu nezbývalo to­ lik času na přemýšlení. „Tom má přijít v devět,“ odpověděl. „Sice doteď nechápe, jak je možné, že jeho synovec už nemá obě ruce levé, ale aspoň už na mě nevrhá nejisté pohledy, kdykoliv vezmu do ruky kla­divo.“ Pobaveně jsem si odfrkla. Ano, změna Lukášovy osobnosti a dramatické rozšíření jeho znalostí a dovedností leckomu zamo­ taly hlavu. Zašilhala jsem po koláči a snažila se v duchu sama sebe přesvědčit, že čtvrtý kousek nepotřebuju, když Diviš prohlásil: „Jen si ho vezmi, přece nechceš, aby se zkazil.“ „Spíš se mi zdá, že kazíš ty mě,“ namítla jsem v hraném rozhoř­ čení. „Uvědomuješ si, že se snažím mít pevnou vůli?“ „Spokojený žaludek je víc než pevná vůle,“ odpověděl s úsmě­ vem. „Věř mi.“ S jeho slovy se moje vůle definitivně roztekla jako kostka ledu na poledním slunci a já se vrhla na další kousek. Tohle mě bavilo. Tahle naše obyčejná rána, snadná každodennost a běžné staros­ ti, které člověku nekradly spánek. Po tom, co jsme měli za sebou, jsem nestála o žádná další dramata, boje se zlem a – v lepším pří­ padě – velkolepá vítězství. Milovala jsem náš prostý život a byla vděčná za každý den. Člověk přece nemusí být mocný pán nebo hrdina. Stačí, když je živý a spokojený. 14

d Diviš Jak žít život, který nikdy neměl být váš? Slyšel jsem příběhy lidí, kteří dostali cizí ledvinu, nebo dokon­ ce srdce, a ptali se sami sebe: jsem stále tím, kým jsem býval? Je to ještě mé tělo, nebo jedna jeho část bude navždy cizí? A pokud je část mého těla cizí, co to znamená pro mou duši? Jestliže si tyto otázky kladli lidé s transplantovanou ledvinou, co jsem měl dělat já, který jsem dnes kráčel po zemi patřící po ge­ nerace rodu Valentů, v těle, do něhož jsem se nenarodil? Existoval-li precedent, jak se vyrovnat se situací, jako byla ta má, já ho neznal. A přece jsem si na svou novou existenci začal zvykat. Na tu tvář, jež mi hleděla vstříc ze zrcadla. Na hlas, který vycházel z mých úst. Na tělo… zdravé a silné, ale ne moje. Bylo to jako nosit cizí šaty a nemoci je svléknout. Ale to mě nesmělo zastavit. Musel jsem si vystačit s tím, co mám, a z věcí, jež mi nepatřily, vybudovat život, který bude můj. Náš. Jenže co to vůbec znamenalo náš život? Sdílení nepatřilo k mým dovednostem. Tolik jsem si zvykl na samotu, že jsem už dávno nevěděl, jak být s někým. Ale tuhle šanci jsme si vybojovali a já ji nehodlal promarnit. Můj otec říkával: šťastná žena, šťastný domov. A já jsem oprav­ du potřeboval udělat Lenu šťastnou. Jestliže Irma byla mojí Kot­ vou na Prahu, Lena jí byla ve světě živých. Nechtěl jsem, aby vě­ děla o mých potížích, a ačkoliv jsem je před ní nedokázal utajit docela, o jejich rozsahu neměla tušení. První měsíce po návratu do života jsem bojoval s únavou. Ne fyzickou – mé tělo bylo plné energie –, ale psychickou, mentální. Jako by pro moji mysl najednou byla váha mě samotného až příliš velká. Chyběla mi chuť dýchat, spát, existovat… Mé lidské já hořce 15

nenávidělo toho, kým jsem v neživotě býval, a mé volby mě pro­ následovaly. Jediný způsob, jak setřást tíhu svědomí, byl předstírat, že jsem dnes někdo jiný. Pohřbít minulost a tvářit se, že vlastně ani není moje. Lukášova tvář mi v tomto úsilí pomáhala. Bylo snazší tomu uvěřit, když jsem se nemusel sám sobě dívat do očí a když tu byla jiná osobní historie, na kterou jsem mohl navázat. Hrál jsem tuto roli den co den a doufal, že se jednou ta obrov­ ská lež, v níž žijeme, stane pravdou. Když jsem tehdy na Bujanu zjistil, že zřejmě nebudu mít jinou možnost, než se vrátit do světa lidí v Lukášově těle, nepochybo­ val jsem, že budu jeho život nenávidět. Měli jsme pramálo spo­ lečného, což se projevovalo snad ve všem od jeho záliby v tričkách s obrázky a nápisy až po volbu povolání webmastera. Trička jsem vyházel kromě těch pár jednobarevných a podobný osud čekal i zbytek Lukášova šatníku. Nepotřeboval jsem nic speciálního, ale ve většině jeho věcí bych se styděl jít zahradou ke kompostu a zpátky. Aniž bych chtěl sklouzávat k oblíbenému klišé, zdálo se mi, že dnešním mladým naprosto chybí vkus. Co se tvorby webů týkalo, tam to bylo složitější. Lukáš v tom žel bohu poměrně vynikal a příjem z této činnosti byl nejen znač­ ný, ale rovněž vítaný – aspoň dokud byl penzion stále v plenkách. Penzion u Nemojského močálu. Co Lukáše vůbec vedlo k tomu pojmenovat ho právě takhle? Působilo to téměř ironicky. Nicméně právě za existenci penzionu jsem byl neskonale vděč­ ný. Starat se o blaho hostů, vytvářet plány pro zvyšování prosperity a řídit hrstku zaměstnanců, bylo přesně tím, co jsem potřeboval – něco povědomého a naplňujícího v tomhle novém, chaotickém světě. Toho rána, než Lena spořádala další kousek koláče, jsem pře­ mýšlel nad investicí do tepelného čerpadla a v duchu kalkuloval návratnost, pokud by se nám od příštího roku dařilo udržet na­ plněnost penzionu v průměru nad devadesáti procenty. Vypada­ lo to slibně… 16

Z počtů mě vytrhlo, když se Lena zvedla od stolu a kousek ko­ láče odnesla k oltáři a položila na obětní talířek k sošce Ličicha­ ra. Potom prsty přejela po jeho dřevěném tělíčku a se zarudlýma očima se rychle otočila, aby uklidila použité nádobí do myčky. I já pro něj truchlil. Nikdy jsem Leně neřekl, že se mnou byl téměř od samého počátku, dokud jsem mu nesvěřil do péče ji. I když měl jen malou moc, představa, že se o ni staral, když já byl příliš daleko, mě uklidňovala. Nikdo ho nemohl nahradit. Ani domovník, ačkoliv se o to snažil. Mé vztahy s naším panem domácím byly stále napjaté. Tušil jsem, že respekt ke mně pouze předstírá, a nedokázal jsem mu vě­ řit. Ale oba jsme věděli, že je tu něco důležitějšího než naše osobní spory. On potřeboval pána, já potřeboval bezpečný a harmonic­ ký domov pro Lenu. A proto jsme se snažili najít společnou řeč. Po snídani jsme šli na recepci, kde se zrovna loučil starší manžel­ ský pár z Mnichova, který u nás strávil týden. Pokud to šlo, vždyc­ ky jsem s hosty prohodil pár slov během pobytu i na jeho konci. „Věřím, že bylo vše k vaší spokojenosti,“ řekl jsem německy, když vraceli klíče od pokoje. Štíhlá dáma v červeném kabátu se usmála a ujistila mě, že vše bylo v nejlepším pořádku a určitě se k nám brzy opět vrátí. Její muž přizvukoval. „To mě velice těší, rádi vás uvidíme,“ dopověděl jsem. „Až si budete příště dělat rezervaci, řekněte si o zvýhodněný balíček pro věrné zákazníky. Budete tam mít vstup do wellness zóny zdarma.“ Poděkovali a já je doprovodil k autu. Když jsem se vrátil zpátky dovnitř, naše recepční Týnka s úsmě­ vem kroutila hlavou, zatímco v náruči pohupovala pětiměsíční dcerku, která se jí natahovala po brýlích. „Pořád nechápu, jak ses tak rychle naučil německy,“ řekla a té­ měř mimoděk chytila dítě za nenechavou ručku. „Když jsem teh­ dy přišla na přijímací pohovor, tvrdil jsi, že moje němčina je vel­ ké plus, protože ty umíš tak guten Tag. Přitom teď bych hádala, že jsi rodilý mluvčí.“ 17

Vyměnil jsem si pohled s Lenou, která se za Týnčinými zády kousla do rtu, jako by jí ta situace přišla humorná. Já jsem jen s rá­ doby tajemným úsměvem pokrčil rameny, protože mě popravdě žádné dostatečně věrohodné vysvětlení nenapadalo a těžko jsem mohl přiznat, že pamatuji doby, kdy mnoho lidí věřilo, že český jazyk ve stínu němčiny zanikne docela. Týnka se naštěstí dál nevyptávala, protože v tu chvíli si všimla, že jí dcerka ožužlává tkaničku od mikiny. Pojmenovali ji Aneta a Týnce jako by z oka vypadla. Snažil jsem se o ní nepřemýšlet jako o Havranici a své někdejší dceři, protože by to nic dobrého nepřineslo. Občas jsem se při­ stihl, jak sleduji láskyplné chování jejích rodičů s hořskosladkým zadostiučiněním. Dostala to, co si zasloužila a co jsme jí já s Irmou dát nedokáza­ li. Už tehdy před čtrnácti měsíci jsem viděl Lenino rozhodnutí vě­ novat semínko právě Týnce a Martinovi jako moudré, ale i přesto mě občas popíchla žárlivost, že oni stejně jako tolik jiných mají to, co já nikdy neměl – a o co jsem dávno ztratil právo žádat. Ro­ dinu. Zrovna v tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř vběhl vel­ ký vlčák. Byl z většiny černý, až na několik šedých chlupů pro­ zrazujících jeho věk a čerstvé nánosy hnědého bahna na nohách a břiše, které pro změnu prozrazovaly nepřílišnou ohleduplnost jeho majitele. „Tome!“ zvolala Týnka a zamračila se na vysokého vousáče, kte­ rý prošel dveřmi za psem. „Ty si snad ze mě děláš legraci!“ Vlčák mezitím radostně pozdravil všechny přítomné, a než byl hotov, označil nás i okolní nábytek blátivými šmouhami. Lena duchapřítomně čapla psa za obojek, než mohl pokračovat kam­ koliv dál. „No jo, venku je trochu mokro,“ zamumlal Tom rozpačitě a po­ plácal se po stehně, aby k sobě psa přivolal. „To vidím, že je mokro,“ odsekla jindy milá Týnka. „Dostaneš kýbl a hadr a pěkně to po Hubertovi očistíš! Nebudu kvůli tobě 18

podruhé během jediného rána uklízet celou recepci. A příště ho laskavě otři, než vlezete dovnitř.“ Tom kajícně pokýval hlavou a Týnka s Anetkou v náruči nasu­ peně odkráčela pro kýbl. „Omlouvám se,“ pokrčil Tom rameny a přeskočil zahanbeným pohledem mezi mnou a Lenou. Poplácal jsem ho po mohutné paži. „Nedělej si s tím starosti.“ Tom byl Lukášův prastrýc a žil v domku pár kilometrů od pen­ zionu. S Lukášem si nikdy nebyli blízcí, a i já chvíli váhal, jestli ho pustit do svého života. Nakonec jsem to udělal a objevil v tom podivínovi člověka s měkkým srdcem a neustálou potřebou být užitečný, která podle mého názoru pramenila z hluboké osamě­ losti. Nabídl jsem mu práci a on vděčně přijal. Od té doby k nám jezdil téměř každý den a pomáhal, s čímkoliv bylo potřeba. Se se­ nosečí, revitalizací sadu, opravou mostu nebo s rekonstrukcí sta­ rých hospodářských budov, která probíhala právě teď. „Vidím, že o zábavu máte postaráno,“ pronesla Lena, „tak já radši už půjdu, než taky vyfasuju nějakou práci.“ Otočila se k odchodu, ale já ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Objal jsem ji a spojil ruce za jejími zády. „Buď tam venku opatrná,“ řekl jsem tiše. Překvapeně zvedla obočí. Na rtech jí hrál lehkovážný úsměv. „Slibuju, že nebudu tancovat s vílama ani se koupat v jezeře.“ Zamyslela se. „Na to už je stejně dost velká zima.“ Chtěl jsem jí připomenout, že kolem mohou číhat i nebezpeč­ nější tvorové než naši přátelé, protože jeden nikdy neví, kdo se sem zrovna jako na potvoru zatoulá, nakonec jsem to však neudělal, abych zbytečně nemaloval ďasa na zeď. „A žádné hulákání na lesy,“ zdůraznil jsem na oko vážně. „Na mou duši, na psí uši,“ přikývla a políbila mě tak cituplně, jak si jen před Tomem troufla.

d 19

Lena Sotva jsem vkročila mezi stromy a vdechla vlhkem ztěžklý vzduch protkaný vůněmi podzimu, bylo to, jako by se ze mě stal někdo jiný. Někdo, kdo ačkoliv byl živý, do světa smrtelníků tak doce­ la nepatřil. Někdo, kdo běhal s vílami, poslouchal zpívat rusalky a sbíral byliny s divoženkami. Dnes už jsem věděla, že nemusím být démonem přírody, abych mohla cítit magii. Sálala ze země, šeptala ve větru a třpytila se na vlnách brázdících hladinu jezera. Byla mojí součástí, já ji přijala s otevřenou náručí a Práh na oplátku přijal mě. S divoženkami Ožanou a Unkou jsem se setkala při sběru bylin na začátku léta, a ačkoliv jsme o sobě věděly z mé krátké bludičkov­ ské éry, tehdy jsme se poprvé daly skutečně do řeči. K prolomení ledů nám posloužily listy lopuchu, který rostl všude kolem. Divo­ ženky se mě vyptávaly, na co je sbírám, a já jim moudře objasnila, že čaj pročišťuje krev, ale při zevním použití je lopuch také skvělý na kožní vyrážky, křečové žíly a vředy. Poslouchaly a se zdvořilým úsměvem přikyvovaly, jako by to všechno už dávno neznaly. Po­ tom mi ale odhalily další použití, o nichž jsem já neměla tušení – třeba ochranu proti uřknutí –, a já radši přestala rozumovat a za­ čala poslouchat. Od té doby jsme se v lese scházely pravidelně. Sbíraly jsme, co příroda nabízela, a pak jsme to sušily, macerovaly a všemožnými dalšími způsoby zpracovávaly v jejich chýši. Od nich jsem se na­ uči­la pro zvýšení účinnosti bylinné přípravky zaříkávat. Právě do chýše divoženek jsem teď měla namířeno. Mlha, do níž jsme poslední dobou každé ráno procitali, se pomalu rozpou­ štěla, mezi větvemi začalo pronikat zlatavé slunce a kapky na lis­ tech pableskovaly jako diamanty. Tiše jsem kráčela úzkou pěšinou prošlapanou zvěří, abych obyvatele lesní říše nerušila, a brzy jsem došla k hliněnému stavení napůl zapuštěnému do země. Střechu pokrýval koberec borůvčí a všude kolem rostly trsy vysokého kap­ radí, které ukrývaly ochranné hraniční kameny odpuzující ne­ zvané návštěvníky. Ne že by jich takhle hluboko do lesa chodilo 20

mnoho, ale občas se našel nějaký odvážlivec, který se pustil na prů­ zkum divočiny, aniž tušil, že divočina pozoruje každý jeho krok. Zaklepala jsem na dveře. Ožana s Unkou mě už čekaly. Oděné v šatech zemitých barev a s bohatými věnci z podzimních listů a bobulí by je člověk v lese snadno přehlédl. Nebyly tak éterické jako víly, nelidsky krásné jako bludičky nebo něžně melancholické jako rusalky. Svému jménu dělaly čest ve všech směrech. Byly baculaté s pihovatými tvářemi a vráskami kolem očí, na rukou měly mozoly, zpívaly přisprost­ lé písničky, hlasitě se smály, a když se něco nedařilo, ještě hlasitěji klely. V příštím životě jsem chtěla být divoženka. „Nebudu tě ani zvát dál, protože hned zase odcházíme,“ řekla Unka, než jsem mohla překročit práh, a nacpala mi košík a nůž. „Musíme vyrazit hned, později bude pršet,“ dodala na vysvětle­ nou Ožana a obě už se s vlastními košíky hrnuly ze dveří. „Co budeme sbírat dneska?“ ptala jsem se, zatímco jsme sviž­ ným krokem kličkovaly mezi kapradinami, jejichž listy se touto do­ bou pyšnily měděnou barvou, téměř na chlup stejnou, jako měly Ožaniny vlasy. „Březovník,“ odpověděla mi Unka. „Může se sbírat celoročně, ale největší sílu má v temných měsících.“ „Takže jdeme hledat břízy,“ vydedukovala jsem a obě divoženky se mému duchaplnému závěru zasmály. Protože už jsem měla les prochozený křížem krážem, brzy mi bylo jasné, kam máme namířeno. Unka si za mými zády vesele po­ brukovala do kroku a ostatní obyvatelé Ratějova panství si nás ne­ všímali. Většina z nich měla ostatně plné tlapky práce s přípravou na zimu. Veverky si zateplovaly hnízda mechem a kůrou a ukládaly ořechy, semena a houby do skrýší. Lišky lovily o sto šest, ježci a je­ zevci usilovně tloustli a chystali se na zimní spánek, divočáci byli jako vysavače, ve kterých žaludy a bukvice jen mizely, mravenci dokončovali rekonstrukce svých velkoměst a tažní ptáci, kteří ješ­ tě nevyrazili na cestu, se sdružovali do hejn a nacvičovali synchro­ nizované manévry. 21

Zkrátka všichni měli napilno a já si říkala, jakou my vlastně máme pohodičku, když si uprostřed zimy můžeme klidně zajet do supermarketu. Tedy pokud zrovna nezapadáme sněhem. Zanedlouho jsme přišly do březového hájku a začaly se poohlí­ žet po hnědých houbách parazitujících na stromech. Když jsme je objevily, nejprve jsme je požádaly o svolení, než jsme se pustily do práce. Některé byly trochu tuhé, ale nožem šly dobře odříznout. Divoženky si k práci zpívaly a já je poslouchala. Brzy jsme měly košíky plné a vydaly jsme se zpátky k chýši. „Bude se mi po vás stýskat, až se Práh uloží ke spánku,“ po­ vzdychla jsem si cestou. Jakkoliv jsem podzim milovala pro jeho bohatství vůní, barev a plodů, blížící se loučení mu dodávalo nahořklou příchuť. „Tak zůstaň přes zimu s námi,“ odpověděla Unka a zavěsila se mi do volné paže. „A proč jenom přes zimu?“ přidala se Ožana s úsměvem. „Klid­ ně si tě necháme napořád.“ Zasmála jsem se, ale Unka pokračovala: „A proč ne? Nechybí ti život na Prahu?“ „Trochu,“ uznala jsem. „Ale kdybych zůstala s váma, zase by mi chyběl Diviš.“ „To by tě přešlo,“ mávla Ožana rukou. „Mluvím z vlastní zku­ šenosti.“ „Žila několik měsíců s lidským mužem,“ vysvětlila mi Unka a já překvapeně vykulila oči. „Vážně?“ „Líbil se mi,“ odpověděla divoženka s pokrčením rameny. „A co se stalo?“ chtěla jsem vědět. „Potkali jsme se na trhu, když jsem kupovala mouku. Slovo dalo slovo, zašli jsme na pivo a už jsem u něj zůstala. Byl hodný a měla jsem se u něj dobře.“ Krátce se odmlčela a prsty si zamy­ šleně hrála s pramínkem vlasů, jako by další myšlenky, které se jí honily hlavou, byly příliš osobní na to, aby je sdílela. Nakonec si povzdechla. „Ale divoké srdce se zkrotit nedá. Může kvůli lásce 22

zapomenout, ale jakmile si uvědomí svou pravou podstatu, vrátí se tam, kde je svobodné.“ Věděla jsem, že svazky lidí a divoženek často ztroskotaly na tom, že muž své ženě připomněl její skutečný původ. Stačila letmá poznámka nebo slova nešťastně pronesená během hádky a bylo po všem. V divožence se probudila touha po svobodě a další den byla pryč. Zůstalo jen zlomené srdce. Nebo možná dvě… „Litovala jsi někdy, že jsi odešla?“ zeptala jsem se opatrně pro případ, že bych šťourala do nezahojené rány. Překvapeně na mě upřela své zelené oči, jako by moji otázku ani nechápala. „Copak jsem měla na výběr? Ani sebevětší láska z nás nemůže udělat někoho, kým nejsme.“ To se neposlouchalo hezky. Potřebovala jsem si uchovat víru, že láska dokáže změnit cokoliv a kohokoliv. Svůj nesouhlas jsem si však nechala pro sebe, „S námi bys na Nemoje časem taky zapomněla,“ prohlásila Unka. „A vůbec – už ti řekl o své minulosti?“ Nervózně jsem se ošila. Prozradila jsem divoženkám už před pár týdny, že o Divišově neživotě před tím, než jsem přišla do močálu, vím žalostně málo. Tehdy jsme popíjely pampeliškové víno a já měla záchvat otevře­ nosti, během kterého jsem jim vyklopila mnohem víc, než jsem chtěla. Pak jsem toho litovala. Ne proto, že bych jim nevěřila, ale proto, že když jsem viděla jejich překvapené a nesouhlasné reak­ ce, najednou jsem si připadala jako trubka, že jsem na něco tako­ vého vůbec přistoupila. „Jak můžeš žít s někým, koho neznáš?“ nechápala tehdy Ožana. „Ale já ho přece znám,“ namítla jsem. „Vím, kdo je teď. A ur­ čitě mi časem poví i o tom, kým býval dřív.“ Jenže týdny plynuly, ten čas nepřicházel a já svého slibu čím dál víc litovala. Zdálo se, jako by celý Práh znal Divišův příběh, zatím­ co mně byl přístupný jen zlomek. Jenže slib je slib a bez ohledu na 23

to, v jak naivním rozpoložení jsme ho dali, nemůžeme ho prostě zrušit, když se nám přestane hodit. „My ti o tom můžeme říct,“ navrhla Unka stejně jako tenkrát. A já stejně jako tenkrát tvrdohlavě odpověděla: „Ne, chci, aby mi to řekl sám.“ Neunikly mi pohledy, které si ty dvě vyměnily, ale neřekly už nic a já byla ráda. Ještě než jsme došly zpátky k chýši, nebe se zatáhlo a sotva za námi zapadly dveře, spustil se liják. Uvnitř však bylo příjemně útulno, a tak jsme si uvařily bylinkový čaj a pustily se do práce. Část hub jsme nakrájely na plátky a rozložily na rošty, aby se usu­ šily, část jsme naložily do alkoholu na tinkturu. Zůstala jsem až do večera.

d

„Dal jsem ti nahřát ručník,“ pozdravil mě Diviš, když jsem se zmr­ zlá přihnala domů a vydala se rovnou do ložnice, abych ze sebe shodila svršky a normalizovala svoji tělesnou teplotu sprchou tak horkou, že by se v ní dala spařit rajčata. „Neměl bys na mě být takhle hodný,“ napomenula jsem ho a omylem hodila kalhoty na domovníka, který se mi od návratu do penzionu permanentně v kočičí podobě motal pod nohama. „Proč?“ Diviš seděl na posteli s rozečtenou knihou v klíně a pobave­ ně pozoroval moji snahu sundat si naráz svetr i tričko s dlouhým rukávem. Nefungovalo to. V půli cesty jsem se zasekla a musela jsem začít znovu. „Protože bych mohla začít věřit, že se mi jenom zdáš,“ odpo­ věděla jsem zadýchaně, když mě konečně oblečení propustilo ze svých osidel. Byla to pravda. Líbilo se mi, jak se o mě staral. Kromě mojí babi a Ličichara to nikdy nikdo nedělal. Přidávalo mu to plusové body a posilovalo moje podezření, že jsem si ho určitě vymyslela. 24

„Noční můra v barevném hávu denního motýla?“ nadhodil pobaveným tónem. „Některý noční motýli jsou nádherný,“ namítla jsem, jako bych na chvíli zapomněla, s kým mluvím. „Takový martináč hruškový nebo lišaj lipový. Lišajovitý mají navíc zajímavý housenky.“ „Radši už se běž osprchovat, než se dozvím, že jsem housenka.“ Vyprskla jsem smíchy a poslechla ho. Když jsem o něco později vylezla z koupelny, řádně napařená a s kůží tak červenou, že by si mě vážně někdo s rajčetem splést mohl, Diviš se zdál hluboce začtený. V županu jsem si sedla vedle něj a prohrábla mu vlasy. U koutku měl zbytek zubní pasty, kte­ rý jsem mu setřela palcem. Zaklapl knihu, vzal mě za ruku, vtiskl mi polibek do dlaně a potom pokračoval po vnitřní straně před­ loktí. Zachvěla jsem se. „Jak bylo u divoženek?“ zeptal se. „Bezvadně. Naučila jsem se další sprostou písničku,“ odpově­ děla jsem. „A já si celou dobu myslel, že k nim chodíš obohatit své bylin­ kářské umění,“ opáčil s potlačeným úsměvem. „My stíháme všechno. Vůbec jsem netušila, že dřevokazný hou­ by jsou snad všechny léčivý. Víš, že březovník obecný pomáhá na hromadu věcí včetně rakoviny?“ „To jsem netušil,“ odvětil, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli to neřekl jen proto, abych ze sebe měla lepší pocit. „Na co všechno se dá použít?“ Začala jsem vyjmenovávat účinky pozoruhodného choroše, ale brzy jsem pochopila, že to byla past. Zatímco jsem totiž mluvila, jeho ruce mi začaly cestovat pod županem a rty obkreslovaly kon­ tury krku a dekoltu. Nakonec jsem výklad utnula uprostřed věty, protože jsem si nemohla vzpomenout, co jsem chtěla říct dál. Diviš si toho ani nevšiml. „Jsi unavená?“ zeptal se. „Trochu,“ připustila jsem. 25

Vzal moji tvář do dlaní a palci mi přejel přes lícní kosti. „Moje Leno,“ zašeptal a políbil mě. „Víš, že se pro nás všechno děje ve špatném pořadí.“ „Jak to myslíš?“ Odhrnul mi z čela pramínek vlasů, který unikl ze skřipce, ale nakonec mi raději skřipec otevřel a vlasy osvobodil docela. Roz­ prostřel mi je přes ramena. „Měl jsem ti nosit květiny a dárky, zvát tě na procházky při úplňku a tančit s tebou v dešti. Měli jsme jeden druhého napřed poznat a teprve potom spolu začít žít a překonávat překážky. Mís­ to toho jsme spolu žili, prošli jsme peklem a pořádně se pozná­ váme až teď.“ Nemýlil se. V temných časech jsme se upnuli jeden k druhému, protože jsme potřebovali záchytný bod. Teď vyšlo slunce a my teprve zjiš­ ťovali, kdo vlastně jsme a jestli máme společnou budoucnost. Já už měla jasno, ale chtěla jsem mu dát čas, aby k tomu došel vlast­ ním tempem. „A jak to vidíš?“ zeptala jsem se na oko přísně. „Už chceš vzít zpátečku?“ Pobaveně zkroutil koutek. „To by se ti tak líbilo, viď?“ „Vůbec ne.“ Na tváři se mu mihl zlověstný úsměv a v očích mu zasvítilo. „Měla bys být opatrnější,“ varoval mě. „Co kdybych si tě chtěl nechat navždycky?“ Opřela jsem se do něj a převrátila ho na záda. „Ha! Myslíš si, že mě zastrašíš a já tě nechám jít?“ zvedla jsem obočí. „Copak už jsi zapomněl, že mně nakonec žádná oběť ne­ unikne?“ Nebyla to tak docela pravda, ale na tom teď nesešlo. „Počkej, počkej,“ bránil se v hraném rozhořčení. „To si pleteš naše role. Já jsem strašlivý démon močálu a ty jsi moje oběť, ne naopak.“ 26

„Jak jsi na tohle přišel?“ kroutila jsem hlavou a sklonila se k jeho rtům, což mu zabránilo dál protestovat, a já si připsala malé bez­ významné vítězství. Když mě objal a přitiskl k sobě, zavřela jsem oči, abych si mohla představovat jeho skutečnou podobu. Nikdy jsem mu nepřizna­ la, jak moc mi chyběla – jeho tvář, jeho oči, které dokázaly být tak chladné, a o to víc v nich jakýkoliv záchvěv emocí zářil jako hvězdy na nočním nebi, jeho tělo, štíhlejší a šlachovitější než Lu­ kášovo… a nakonec i tetování, které modře svítilo, když ještě bý­ val démonem Prahu. To všechno dnes existovalo jenom v mých vzpomínkách. Ale zas tolik na tom nesešlo. Co jsem na něm milovala nejvíc, mu zůstalo.

27