Skip to main content

9788077072328

Page 1

1. KAPITOLA

Bludný Holanďan se znovu otřásl, ozývaly se zvuky strašného sté­ nání a děsivého skřípění trhajících se kovových částí lodi. Mo­ nitor na můstku zmateně poblikával a vzduch protínalo pípání varovných kontrolek a alarmů snad ze všech lodních systémů. „Skippy, dostaň nás od...“ Loď se znovu zlověstně otřásla. „Přímý zásah na reaktor čís­ lo čtyři,“ ohlásil Skippy s klidem. „Reaktor přišel o svůj obsah. Připravuji jeho vystřelení. Vypouštěcí systém mimo provoz.“ „Pilote, přídavné motory, plný výkon na můj povel.“ „Připraveni,“ potvrdila Desaiová hlasem tak klidným, jak jen byla v tu chvíli schopná. „Teď. Vpřed!“ zařval Skippy. Ať už dělali cokoli, bylo to rozhodně mnohem víc, než moh­ ly zvládnout již tak dost poškozené vnitřní systémy a podpo­ ra umělé gravitace. Za normálních okolností by si nebyl nikdo z posádky ani v nejmenším vědom jakéhokoli pohybu lodi. Ale teď mě to s trhnutím přikurtovalo do velitelského křesla a při prudkém smýknutí plavidla doprava jsem se ho musel opravdu pevně držet. Přišel další silný otřes nebo spíš vlna postupného chvění procházející skeletem celé lodi, načež následovalo hlu­ boké, skoro až harmonické zakvílení. Snad žádná loď by nikdy nebyla schopná takového zvuku.

5


„Ach jo, sakra. Reaktor číslo čtyři je fuč, a když ho to vzalo, došlo taky k poškození druhého reaktoru, takže teď zavírám dvojku.“ Skippymu se v hlase ozývaly známky napětí a nervo­ zity. „Blíží se střely. Převádím všechnu zbývající energii do kon­ denzátorů skokového pohonu. Držte se, tohle bude hodně těsně.“ Hlavní monitor informoval, že skokový pohon je připravený na 38 procent. Od Skippyho jsme ale věděli, že pokud je Holanďan uvězněný v poli trosek thuraninského korábu, potřebujeme pro krátký skok dosáhnout alespoň 42 procent, přičemž nám stále hrozí dost vysoké riziko nevratného poškození pohonu. Pokud by se to stalo, ani bychom se to nedověděli, prostě by­ chom byli mrtví doslova během pikosekundy. Ikonky blížících se střel na monitoru, bylo jich tam sedm, se přibližovaly sakra rychle. Dvě najednou zmizely, zničily je naše obranné maserové paprsky. Dalších pět střel pokračovalo naším směrem, opravdu rychle, neustále mátly naše senzory maskovacími štíty, a jak se blížily, všechno se chvělo. Zničili jsme další. Čtyři se ale stále rychle přibližovaly. Skokový pohon na 40 procentech. Skoro. Otočil jsem páčkou a sundal ochranný plast z autodestruk­ čního tlačítka, pak jsem se přes skleněnou stěnu ohlédl do bo­ jového informačního centra. „Plukovníku Čchangu?“ Kývl a viděl jsem, jak sundává kryt z druhého tlačítka pro autodestrukci, potvrzeno. „Pane.“ Zadíval se mi přímo do očí a zasalutoval. A já mu zasalutoval na oplátku. „Plukovníku Čchangu, máme spolu za sebou opravdu dlouhou a podivnou cestu. Byla pro mě čest s vámi sloužit.“ Levým palcem jsem kroužil nad tlačítkem autodestrukce. Loď už stejně pomalu umírala. A byla to moje vina. Jak jsem nás ksakru mohl zatáhnout do tako­ vých sraček? Asi bych vám to měl povědět všechno pěkně od začátku…

6


/ Jmenuju se Joe Bishop, jsem seržant Armády Spojených států amerických, ale momentálně zastávám post plukovníka. Na hodnostech teď stejně moc nesejde, protože jsem na palubě ukradené mimozemské hvězdné lodi, a navíc ještě víc než ti­ síc světelných let daleko od Země. Věřte nebo ne, Expediční jednotky Organizace spojených národů mi svěřily velení naší lodi, thuraninského hvězdného transportéru, který jsme poně­ kud nerozvážně pojmenovali Bludný Holanďan. Myslím, že vy­ nikám pořádnou dávkou zdravého selského rozumu, a ostatní by vám to ochotně potvrdili, a taky dlouhou historií dostávání se do problémů. Velkých problémů. Ale taky se z nich vždyc­ ky zvládnu sám vysekat. Kdyby vás to zajímalo, byl jsem pro­ stě vždycky na těch správných místech, ale bohužel v opravdu hodně špatný čas. Někteří by o mně řekli, že mám fakt z prdele kliku. Žádnou takovou kliku sice na těle nemám, ale něco na tom bude. Skippy, kombinace prastaré mimozemské plechov­ ky a umělé superinteligence tvrdí, že žádná taková věc, jako je štěstí nebo klika, neexistuje a že lidé věří ve štěstí jen proto, že jejich primitivní a lineární opičí mozek nemá ponětí, jak do­ opravdy funguje vesmír. No to je fuk. Když Bludný Holanďan vletěl do červí díry v blízkosti Země a Skippy ji za námi hned zase zavřel, byla nepatrná část mě sa­ mého dost zklamaná, že se nám loď okamžitě neroztříštila na miliardy a miliardy kousků. V jednom z nákladových prostorů vezeme tucet taktických atomovek z inventáře Spojených stá­ tů. Jedna taková bomba stačí na to, abyste vypařili celou loď a smázli jakékoli známky toho, že v ní kdo kdy brázdil galaxie. Ale někdo měl asi slevový kupon nebo na ně byla množstevní akce, takže jsme jich měli na palubě ještě jedenáct navíc. Ne, rozhodně nejsou k mání jako dárky na poslední chvíli, díky za

7


zájem. Když Skippy potvrdil uzavření červí díry, a tentokrát ji opravdu zavřel, a ne jenom krátkodobě odpojil nebo co, chvil­ ku jsem si myslel, že se nám za zády ještě nějak proplížil UNEF a jednu tu atomovku odpálí. Byli jste někdy na útesu nebo balkoně výškové budovy, po­ dívali se dolů a cítili takové zvláštní šimrání v břiše, hrozně jste se báli, že spadnete, ale malý hlásek někde v hlavě vám říkal, že by bylo fajn skočit? Že ta vaše část, u níž se bojíte, že ji nezvlád­ nete udržet pod kontrolou, chce skočit? Máte strach pohybovat se na okraji srázu nebo propasti, protože se obáváte, že se ne­ musíte ovládnout, že vás to prostě nějak přinutí skočit? Někde jsem četl, že se to děje, protože náš mozek prostě nezvládne ten tlak a strach a chce se ho co nejdříve zbavit, i kdyby to mělo znamenat, že nás to zabije. Ne? Že se vám tohle nikdy nesta­ lo? Tak hele, já se fakt bojím výšek, proto jsem se taky nikdy nepřihlásil na armádní parašutistický trénink. Když jsem lítal s černým jestřábem a boční dveře byly otevřené, nijak mi to ne­ vadilo, protože dokud jsem slyšel nad hlavou burácení moto­ rů, věděl jsem, že všecko bude v pohodě. Ale věšení vánočních světýlek na střechu domu u rodičů, to mě teda děsilo k smrti. Byl jsem z toho tak vyklepaný, že jsem se každý únor s má­ mou dohadoval, jak je naprosto zbytečné to zase sundávat. Proč si přidělávat problémy, ptal jsem se jí. Jasně, naši sousedi by si většinu roku stěžovali a brblali, že Bishopovi jsou líní peci­ válové, ale v říjnu nebo listopadu bychom najednou vypadali spíš jako proaktivní géniové. No ne? Máma se ale nikdy nedala zviklat a vánoční světýlka byla vždycky dole do víkendu, kdy se hrál SuperBowl. V tomhle případě mě ale nepřepadl strach z výšek jako spí­ še strach z neznámého a taky fakt, že jsem byl zodpovědný za všechny lidi na palubě. A samozřejmě i strach, že jakékoli moje pochybení by mohlo znamenat, že nepřátelé zjistí, že lidi ukradli thuraninský hvězdný transportér, a já bych byl přímo

8


zodpovědný za totální vyhubení lidské rasy. A kdyby byl Holanďan zničený mimo mé velení, nemusel bych se znepokojovat tím, co všechno podělám. UNEF žádnou bombu neposlal. Anebo poslal, ale Skippy samozřejmě jejich plán odhalil a zneškodnil ji. Bylo by bývalo pro všechny lepší, kdyby se z Holanďana stal rychle expandují­ cí mrak poletujících subatomových částic. Tak jako tak jsme ale byli stále naživu a já musel pokračovat v misi podle plá­ nu. Ksakru.

/ Kdyby byl Holanďan vybuchl, bylo by to zabilo sedmdesát lidí. Naše nová banda už ne tak veselých pirátů čítala osmapadesát kousků vojenského personálu a tucet vědců z řad civilistů… Teď jsme byli tak nějak polooficiální banda veselých pirátů, všich­ ni jsme měli na uniformě trepku s páskou přes oko, logo, které nám navrhl Skippy. Dokonce i vědci měli na svých oficiálních bundách na misi stejnou nášivku. Zatím jsem teda neviděl, že by to někdo z nich doopravdy nosil, ale nechci kolem toho dělat žádné haló. Vědci, teda civilisti, mi zas až tak moc žíly nervou. Co mě ale poněkud znepokojuje, je, že tentokrát byly k Holanďanovi přiděleny nabušené vojenské posily od speciál­ ních jednotek, naprosto elitní skupiny speciálních záloh a těch největších machrů z řad pilotů. Mimochodem, když jsem poprvé opustil Zemi, celkem jsem už ten vojenský slang zvládal, teda rozhodně ten americký vo­ jenský slang. Ale zdá se, že jsem byl snad jediný, kdo nevěděl, že lidi na Zemi říkají Expedičním jednotkám Organizace spoje­ ných národů „YOU-neff“. A to dokonce ještě předtím, než jsme odlítli! Celou tu dobu jsem jen mrhal vzácnými světelnými roky a vyslovoval tu zkratku pečlivě U-N-E-F. Skippy z toho nejspíš měl drobnou mrtvici. Ale na svou obranu musím říct, že Skippy,

9


tím svým bezvědomým způsobem, taky dostkrát selhal. Takže kde jsem to byl? Jo, jasně. YOU-neff. Potom co jsme opustili Zemi, si vláda chtěla přihřát polívčičku a zdůraznit obrovské zásluhy svých vlastních ozbrojených složek při bojích s hrozný­ mi Ruhary, a tak jednoduše přestali používat začátek té zkrat­ ky, tedy UN, a říkali nám prostě jen Expediční jednotky nebo ExFor. Musím říct, že ExFor znělo docela dost cool, takže se to ujalo. Po nějaké době, když lidi a jednotlivé vlády začali lito­ vat spojenectví s Kristangy, pokoušely se vlády v UNEF znovu prosadit ono UN, tedy Spojené národy. Nebyla to totiž jejich vina nebo rozhodnutí, že došlo k jeho vypuštění. UNEF vlast­ ně nijak nemohl za to, co se stalo. Ale to už bylo pozdě. ExFor se už lidem usadil v povědomí a zvykli si. Technicky je mise pod velením ředitelství Speciálních ope­ rací Expedičních jednotek Organizace spojených národů. To je teda hodně slov do huby, co. A ve skutečnosti no… jsem tomu velel já, protože ve chvíli, kdy Holanďan odskočil z orbity, zůstali jsme na všecko úplně sami. Kdyby to šlo dobře, smetanu by sa­ mozřejmě slízl výše zmíněný UNEF SOCOM. No a kdyby se to nepovedlo, svedli by to samozřejmě na mě. Takhle to holt chodí. Když dalo velitelství speciálních operací dohromady naši posádku, oslovoval jsem nejdřív novou bandu veselých pirátů „SOCOM“, rychle jsem si ale všiml, že všichni, kdo chtěli být cool, začali používat spíš termín SpecOps, vyslovovaný často jako ŠpekOps. Ačkoli když jsem já sám, jako prostý voják, kte­ rý nikdy nebyl součástí žádné jednotky speciálních operací, ve snaze být drsný týpek říkal SpecOps, dívali se na mě všichni dost divně. Pořád jsem se učil. Povím vám o těch SpecOps, tedy jednotkách speciálních sil. To, co vím, jsem nabyl spíš pozorováním, rozhodně ne něja­ kou zkušeností. Ať už se jedná o kluky z US Navy SEALs, US Army Rangers, britské SAS nebo kterékoli jiné vojenské služby na Zemi, všichni vojáci SpecOps jsou zkrátka hodně ostří hoši.

10


A vědí to o sobě. Aby se člověk dostal do speciálních jednotek, musí být opravdu oddaný své věci, je zapotřebí naprosto nad­ standardní fyzické zdatnosti, ale co je snad ještě důležitější, značné psychické odolnosti. Asi znáte ty kluky a holky, kteří už na střední, nebo dokonce ještě dávno předtím přesně věděli, co by chtěli v životě dělat, co? Naprosto se soustředili na svoje poslání, byli v úžasné fyzické formě, vstávali každý den už v pět ráno a pospíchali na trénink plavání nebo hokeje, chodili před školou běhat nebo posilovat do gymu. Měli samozřejmě skvělé známky, ve škole fakt dřeli, nikdy nezklamali, dospěláci je zbožňovali. Byli úžasnými spor­ tovci, kteří dávali všecko dokonce i do jednotlivých tréninků. Ale co je nejdůležitější – brali sebe a život vážně, a to dokonce i v pubertě, kdy se většina z nás jenom tak bezcílně mrská a pro­ plouvá, aniž bychom věděli, čeho vlastně chceme v životě do­ sáhnout. Takže to jsou oni, tyhle holky a tihleti kluci – z nich se skládají jednotky speciálních operací. Jsou o hodně lepší než většina z nás, rozhodně teda lepší než já. Já jsem tak akorát od­ daný voják, hrdý na to, že nosím uniformu. Ale do speciálních jednotek bych se fakt nikdy nedostal. Po fyzické stránce bych to asi zvládl a natrénoval to, tím jsem si jistý. Rozdíl je ale v tom, že já bych se nikdy pro nic takhle tvrdě nedřel. Tuhle niternou disciplínu já prostě nemám, chybí mi drajv, neumím zatnout zuby a makat, asi v sobě zkrátka nemám dostatek odhodlání a touhy něčeho takového dosáhnout. Z celého srdce obdivuju ty, kteří se pustí do takového závazku, ale sám jsem rád, že nic podobného nemusím dělat. Speciální složky spojují ty nejlepší z nejlepších a Holanďan oplývá těmi nejlepšími lidmi ze speciálních operací pěti náro­ dů UNEF. Neumím si představit, jak náročné to bylo a kolik dřiny muselo stát za tím dostat se na palubu Holanďana, co mi bylo ale od začátku jasné, že já osobně bych se nikdy do užšího výběru neprobojoval.

11


Naše nová veselá banda pirátů mě naprosto převálcovala. Byli tvrdší než já, mnohem chytřejší, oddanější věci, s větším zápalem, lepší vojáci a v každém ohledu, na který bych jen do­ kázal vzpomenout, i lepší lidské bytosti. A já jsem těmhle su­ per lidem velel. Já. Na to jsem neměl. A oni to věděli. Já to samozřejmě taky věděl.

/ Část toho být oficiálně ve velení opravdové mise UNEF, na­ místo toho, že jste samozvaný nějak-se-to-udělá velitel pirátské lodi, zahrnovala hory oficiálního papírování, i když papíry nám teda nahradily iPady. I tak jsem to nesnášel. Nikdy mi moc ne­ šlo vyrovnávat se s nudnými, ale nutnými detaily. „Joe,“ oslovil mě Skippy, když jsem den poté, co jsme nechali v zádech červí díru, seděl ve své pracovně a snažil se nějak vyrovnat s tou pří­ šernou administrativní otravou funkce komandéra. „Mám na tebe otázečku. Technicky vzato je to vlastně stížnost.“ „Ajaj. Napiš mi to na papírek a hoď to do schránky návrhů a stížností.“ „My máme nějakou takovou schránku?“ zeptal se s neskrý­ vaným překvapením. „Jasňačka. V nejbližší černé díře. Takže to tam hoď a počkej si.“ „Ach, no ha, ha. Fakt vtipné, Joe.“ „Černá díra ti ale dá stejnou odezvu jako taková schránka na stížnosti, takže…“ „Jasně, chápu to. Každopádně, prošel jsem si u tebe na iPa­ du databázi posádky a…“ „Ach jo, chlape, tohle mi prosím tě ani nepřipomínej. Už tak mám dost celý tý agendy a administrativy.“ „Tohle je celkem jednoduché, Joe. Zaznamenal jsem, že pro mě neexistuje v databázi složka. Nejsem dokonce uveden ani jako pasažér. Ale jsem samozřejmě naprosto zásadním článkem

12


pro správné fungování lodi. Měl bych být součástí databáze členů posádky.“ „To mě mrzí, Skippy, nenapadlo mě, že by ti na tom záleže­ lo.“ Sákryš, takže naše superschopná mimozemská AI je oprav­ du velká cíťa. Vadilo mu, když se s ním zacházelo jinak než s ostatními, živými bytostmi na palubě. „Máš pravdu, jde to samozřejmě za mnou. Hned tam přidám tvoje data. Ale, vidím, žes mi na iPadu odstranil to informační okno. Uložils mi tam tu zprávu, na které jsem makal posledních asi dvacet minut?“ „Jako by lidstvo potřebovalo číst takové bezduché tlachy. Udělal bych vašemu opičímu rodu laskavost, kdybych ten blá­ bol vymazal. Ale, jo, no, máš to uložené.“ „To teda doufám, už jsem totiž zapomněl, co jsem to tam všecko vlastně napsal. První položka v kartě databáze posádky je jméno, takže vkládám jméno ,Skippy‘. Dál tam máme příjmení…“ „Velkolepý.“ „Opravdu?“ „Je to naprosto a zcela vhodné, Joe.“ „Hmm, mno, ehm, protože takhle ti pak budou všichni říkat,“ odfrkl jsem sarkasticky a protočil oči. Nechtěl jsem se s ním há­ dat, takže jsem do kolonky napsal ,Velkolepý‘. „Další kolonka vyžaduje tvoji hodnost, je to dělané pro vojenské důstojníky.“ „Líbilo by se mi Nejvyšší polní maršál El Supremo.“ „Jasně. Napíšu skautík. Další otázka…“ „Hej! Ty prevíte…“ „… pracovní specializace.“ „Oo, ano, to by jistě mělo být Božský lord kontrolor všeho­ míra.“ „Dám ti tam jinou, tu, co se hláskuje jako P, I, T, O, M, E, C. Dál…“ „Hej! Ty blboune, vždyť já…“ „Věk?“ dotázal jsem se. „Myslím, že aspoň tak několik milionů, nejspíš.“

13


„Mentálně jsi na úrovni šestiletého děcka, a to tam taky píšu.“ „Joe, právě jsem ti v osobní složce přepsal hodnost na Velký hovňousek.“ Skippy se zachechtal. „Pětiletého. Chováš se na pět let.“ „Hádám, že to je fér,“ přiznal Skippy. „Pohlaví? Tady ve tvém případě zvolím N/A,“ řekl jsem. „Joe, právě jsem ti ve složce aktualizoval pohlaví na Neprav­ děpodobné.“ „Tohle se nevyvíjí moc dobře, Skippy.“ „To ty sis začal!“ „Ale to byl vyspělý humor. Zatímco ty, no, jsi asi tak čtyřletý. Možná dokonce šílený batole.“ „Vzdávám se,“ vzdechl Skippy. „Tak to ulož a jsme si kvit, oukej?“ „Žádný problém. Tohle bychom měli dělat častěji, co?“ „Sklapni už.“ Myslel jsem si, že tímhle jsme to celé ukončili. Tedy až do doby, kdy mě asi za pět minut zavolala seržantka Adamsová. „Pane, projíždím si databázi a informace o posádce a Skippy je tam uvedený jako Pitomec Prvotřídní?“ „Ach jo, sakra,“ nenapadlo mě, že se do těch debilních tabu­ lek někdo podívá. „Opravím to tam.“ „Ale to snad ani nemusíte, pane, docela dobře to na něj sedí,“ zasmála se Adamsová. „To ano.“ „Dále tu taky čtu, že váš plánovaný tréninkový program za­ hrnuje trénování na nočník. Myslela jsem si, že byste to měl vědět. Taky se tu píše, že máte nejvyšší čas naučit se něco o ptáč­ cích a včeličkách.“ „Ksakru. Před pár minutama jsme tu měli se Skippym malý rozhovor. Ale asi by to chtělo další.“ „Domníváte se, že to něčemu pomůže?“ zeptala se skepticky. „Vlastně ani ne.“

14


/ Nebyl jsem v tom sám, všichni z původní veselé bandy pirátů si připadali proti naší nové hvězdné posádce méněcenní. Dru­ hou noc po odletu od oné momentálně deaktivované červí díry jsem nemohl spát, a tak jsem si šel zhruba ve čtyři ráno do kantýny pro kávu a snad i kousek vřelé lidské společnosti. Než jsem se oblékl, zkontroloval jsem tablet, abych se ujistil, jakou máme předepsanou „denní uniformu“. Tyhle aktualizace měl na starost plukovník Čchang, který byl výkonným důstojní­ kem. Většinu dní jsme nosili prostě jen maskáče a v pondělky k večeři slavnostní uniformy. Dneska to byla standardní letní verze nebo jakýkoli ekvivalent téhož pro jednotlivé státy. Když jsem konečně dorazil do kantýny, ke svému překvapení jsem se tam setkal s plukovníkem Čchangem, majorem Simmsovou, kapitánem Giraudem a kapitánkou Desaiovou. Seděli se zastře­ nými pohledy u stolu a popíjeli kafe. Když jsem si taky nalil hrnek, dorazila ještě seržantka Adamsová. Podal jsem jí kávu.

/ A tak se nás šest opuštěnců sešlo v kantýně. Šest členů původ­ ní posádky veselé bandy pirátů, kteří byli ještě stále na palu­ bě. Prožili jsme toho spolu opravdu hodně, ani jsme nečekali, že většinu těch věcí vůbec přežijem. Měl jsem chuť je všechny obejmout. Ale udržel jsem se, seržantka Adamsová by mě to­ tiž určitě praštila, kdybych se pokusil ji obejmout. Místo toho jsme se s Adamsovou jemně šťouchli pěstí a podal jsem jí kafe. „To je teda náhoda,“ pronesl jsem. „Možná pro vás, pane,“ řekla Adamsová a posadila se proti Giraudovi. „Za hodinu mi začíná služba.“ „Mně taky,“ zamumlala Simmsová s plnou pusou kávy. „Já jsem nemohl spát,“ dodal prostě Čchang.

15


„To samé já,“ řekl jsem. Posadil jsem se vedle Desaiové a po­ zvedl hrnek k přípitku. „Na původní posádku veselé bandy pi­ rátů! A především na ty, co už se s námi nevrátili domů.“ Cinkli jsme si hrnky a postupně jsme se všichni napili. Teda ony ty hrnky vlastně moc necinkaly, protože byly plastové, ale měly na sobě na jedné straně oficiální logo UNEF a na dru­ hé nápis UNS Bludný Holanďan. Kdybychom se nějakým pra­ podivným zázrakem ještě někdy vrátili na Zemi, věřím, že by se přesně tyhle hrnky staly ceněným a pokoutně prodávaným sběratelským artiklem. Začali jsme si povídat a zjišťovat, jak to jde. Většina z nás se spolu od doby opuštění Holanďana do chvíle pár dní před odle­ tem ze Země vůbec neviděla. A během těch hektických a zmate­ ných dnů plných balení a příprav lodi, když se vlády naší planety konečně usnesly na tom naprosto debilním rozhodnutí poslat Holanďana zpátky tam ven, jsme neměli na vzájemné rozhovory moc času. Každý z přeživších původních veselých pirátů se dob­ rovolně vydal na další cestu na své staré lodi. Po mnoha disku­ zích, hádkách a nekonečném promýšlení všeho, a také spoustě politikaření, protože v tom samozřejmě byly zamíchané i jednot­ livé vlády, jsem přijal do posádky jenom těch pět, co se mnou teď seděli v kantýně. Ačkoli se další mise chtěli zúčastnit opravdu všichni přeživší, úplně všechny jsme je na palubě nepotřebovali a jejich vlády byly jen rády, že někteří zůstanou pěkně na Zemi a podělí se o své znalosti a zkušenosti. Mnoho členů posádky utrpělo vážná zranění. Giraud měl ruku pořád zabalenou v thu­ raninském léčivém rukávci. Čchangova žebra ještě potřebova­ la klid a odpočinek. Prognóza doktora Skippyho slibovala, že Giraudova ruka bude moct na svobodu a bude zcela vyléčená během dvou nastávajících dní. To ale francouzskému elitnímu parašutistovi připadalo stejně jako věčnost, protože si stěžoval, že ho ruka svědí, jako by ho tam někde hryzalo snad tisíc mra­ venců. Skippy prohlásil, že to je všecko jen v Giraudově hlavě.

16


Osobně se domnívám, že tahle naše cesta byl prostě špatný vtip, jasná sebevražedná mise. Původní veselá banda pirátů už to svoje štístko zatlačila ke zdi a vyždímala z něj maximum, čekat ještě víc by bylo bláznovství. Byl jsem dokonce donucený se hádat a užít, no řekněme silnějších slov, když jsem se sna­ žil seržantku Adamsovou přesvědčit, aby s námi neletěla. Sna­ žil jsem se jí sdělit, že už nemusí nikdy nikomu nic dokazovat. Obětovala už až dost. Co jsem nezmínil, bylo, že ačkoli jsme oba byli vězni Kristangů a čekali společně na popravu, ji ještě navíc mučili. Viděl jsem její rány a jizvy. Jak ta se do mě obula. Řvala na mě, že jí to říkám jenom proto, že je ženská, a že kdyby byla chlap, pořádný mariňák, tak s ní nebudu jednat v rukavič­ kách. V tom se mýlila, ale ani mě nepustila ke slovu, protože hned vzápětí mě ještě shodila. „Při vší úctě, pane, sice nosíte plukovnické frčky, ale my oba dobře víme, že ve skutečnosti jste jenom obyčejný nižší seržant. Potřebujete mě tu.“ A byla to naprostá pravda a já byl samozřejmě totálně šťast­ ný, že ji tu můžu mít. Že můžu mít v posádce je všechny, lidi, které jsem znal a jimž jsem důvěřoval. Nová posádka byl doslo­ va hvězdný tým, taky to ale byli lidi, které jsem vůbec neznal. Před startem jsem se cíleně vyhýbal setkáním naší šestky, pro­ tože jsem nechtěl, aby to před nováčky vypadalo, že protežuju svoje staré známé. I když to tak samozřejmě mám. Na palubě byli piloti s mnohem většími zkušenostmi a lepší kvalifikací než kapitánka Desaiová, takoví, co lítali s těmi nejrychlejšími stíhačkami a zkoušeli ostatní piloty na těch nejlepších ško­ lách. Ale žádný z nich se nemohl dotknout jediného tlačítka na ovládacích panelech Holanďana, pokud to přímo nepovolila právě Desaiová. Kterémukoli z nich by bez mrknutí oka moh­ lo být svěřené pilotování jakékoli mimozemské vesmírné lodi, ale to privilegium měla Desaiová. Cítil to tak i Skippy. A bez ohledu na oficiální přezdívky, které noví piloti nahlásili před naloděním na Bludného Holanďana, jim Skippy začal prostě říkat

17


Zasraná Nová Borka nebo Borec, tedy ZaNB. Novým pilotům jsme tedy museli vysvětlit, že Skippy je vlastně celkem fajn, tedy, pokud ho trochu poznáte. Jeden z pilotů, nebudu jmenovat, na­ sral Skippyho tak moc, že dostal místo kajuty přidělenou rov­ nou přechodovou komoru. To už vyžadovalo můj zásah, ačkoli jsem Skippymu celkem rozuměl. A daný pilot okamžitě dostal krycí jméno Airligátor, jakože navigátor z airlocku. Prostě takové pilotní vtípky. „Co si myslíte o nové posádce?“ zeptal jsem se jen tak do prostoru. První promluvil Čchang, udělal ale diplomatickou pauzu a loknul si kafe. „Čeká nás zajímavé cvičení na poli meziná­ rodní spolupráce.“ Giraud kývl a pokrčil rameny. „Uvidíme.“ Sedmdesát lidí na palubě. Dvanáct z nich byli vědci, civi­ listé. Sedm žen a pět mužů, jejich specializace se rozprostíra­ la od medicíny a biologie po fyziku. Mezi vědci to bylo ter­ no probojovat se až na palubu Holanďana, o trochu menší pak, když jsem se nechal slyšet, že nemám moc realistická očeká­ vání v náš návrat domů. Kdyby to bylo čistě jen na mně, vzal bych s sebou z řad vědců krásnou nulu. K dosažení cílů naší mise jsme žádné vědce nepotřebovali. A pokud se nám nepo­ daří vrátit se na Zemi, budou z nich jen další zbytečné mrtvoly. Rozhodnutí o počtu osob naší nové veselé bandy pirátů nebylo na mně. Vlády celého světa trvaly na tom, že přítomnost věd­ ců na misi je zásadní. Původní návrh seznamu čítal snad tisíc jmen. Krouhnutí toho čísla na dvanáct kousků bylo nejlepším kompromisem, který jsem dostal. Má závěrečná kritéria pro to, kdo poletí s námi a kdo zůstane doma, se netýkala ani tak čis­ tě vědeckých schopností, jako spíše dovednosti vyjít s ostatní­ mi lidmi. Opravdu jsme nestáli o bandu geniálních mozkoven, nebo jak o nich mluvil Skippy, lehce chytřejších opic, s masiv­ ními egy, která by se nám na dlouhé cestě vesmírem stala jen

18


nepříjemnou osinou v zadku. Také proto jsme měli ve vědeckém týmu více žen než mužů, až příliš mnoho z nich totiž neprošlo psychologickými testy UNEF, které zkoumaly právě schopnosti vycházet s ostatními na palubě. „Mezinárodní spolupráce.“ Pomalu jsem tu frázi zopakoval. „Původní posádka spolupracovala skvěle,“ vypíchl jsem. „Protože jsme museli,“ řekl Čchang, „a naším úkolem bylo zachránit Zemi. Všichni jsme měli sakra dobrou motivaci.“ „Naše stará posádka byla, kdokoli byl v tu chvíli zrovna po ruce,“ připomněl Giraud. „Já jsem byl na logistické základně jenom proto, že mě velitel poslal zkontrolovat, proč to k nám těm zásobám tolik trvá.“ „Posílali jsme, co jsme v danou chvíli mohli,“ bránila se Sim­ msová. Giraud kývl. „Jo, to mi došlo, když jsem se tam dostal, ma­ jore. Co chci říct, plukovníku, je, že naše stará posádka měla smysl pro nějaký větší cíl. Prostě nás to doslova zničehonic ho­ dilo dohromady, nečekaně, a abychom zachránili celou plane­ tu. Tahle nová posádka žádný takový větší společný cíl nemá.“ „A tyhle speciální složky si všechny myslí, jak jsou hrozně speciální,“ poznamenala nad kávou kysele Adamsová. „Bez urážky, pane,“ dodala směrem ke Giraudovi. „V pořádku,“ zasmál se. „Z některých na mě jde skoro až strach,“ přiznal, a to byl René Giraud elitní francouzský člen pa­ rašutistických jednotek dokonce ještě předtím, než jsme vstou­ pili na Paradise. „Vnímáte to taky?“ zeptal jsem se. „Všichni mě trochu děsí. Bojím se, že se ty půtky můžou vymknout kontrole.“ A nebyly to jen spory mezi jednotlivými národy, znepokojovalo mě i to, jak spolu budou vycházet US Army Rangers a Navy SEALs. Profe­ sionálně, doufejme. Adamsová si přes stůl šťouchla s Giraudem pěstičku na znamení podpory. „Nebojte, pane, my si je srov­ náme.“ Čchang pověřil zkušené kolegy Girauda a Adamsovou

19


výcvikem našich nových speciálních složek a sestavením tré­ ninkového plánu. Noví členové posádky se museli naučit znát Holanďana, taky Květinu a rozumět zásobování, prostě základy. Pak by se posunuli k obeznámení se s bojovou technologií Kris­ tangů a válečnými roboty. Asi nejvíc jsem se bál toho, že se ti naši elitní, vynikající, úžasní a speciální členové speciálních jednotek začnou časem nudit. Než jsme opustili orbitu Země, svolal jsem si posádku, co zrovna neměla službu, a všechny vě­ decké síly do prázdného nákladového prostoru. Ještě jednou jsem jim předestřel svou upřímnou naději, že se nedostaneme do žádné bojové akce. Že nás cestou vlastně asi nečeká nic moc zajímavého. Sdělil jsem jim, že úspěšná mise pro mě znamená nalézt Skippyho kouzelné rádio, vysadit ho někde ve vesmíru a pak se zcela nezajímavě a naprosto poklidně navrátit s Holanďanem zpátky na Zemi. Anebo nás potká druhý značně prav­ děpodobný scénář – potom, co nás Skippy opustí, se Holanďan porouchá a my zůstaneme trčet někde v nekonečném vesmír­ ném prostoru s tenčícími se zásobami jídla a mým palcem na tlačítku pro autodestrukci. Když jsem posádce tento nepříjemný fakt vyjevil, zaznamenal jsem, jak speciální jednotky zarputile přikývly. V obličejích se jim ale taky zračilo, že tomuhle vývoji událostí nijak zvlášť nevěří. Byli trénovaní do akce a akci také očekávali. Moc jsem doufal, že je v tomhle zklamu. Naše nová mise pokračovala v zapojení Expedičních jedno­ tek Spojených národů. Vědci pocházeli z mnoha různých zemí světa, ale vojenské síly jsme nabrali z pouhých pěti států – Ame­ riky, Číny, Indie, Británie a Anglie. Každá země poskytla devět vojáků speciálních složek, jediná Amerika měla pouhé čtyři rangery a čtyři ze SEALs, protože velitelem mise byl Američan. Každý stát měl také zastoupení dvou pilotů. Giraud a Desai­ ová byli součástí speciálních jednotek a počítali se do pilotů, takže jsme zůstali já, Čchang, Simmsová a Adamsová – což čí­ talo nějakých osmapadesát vojenských důstojníků na palubě.

20


Vysrkl jsem z hrnku poslední zbytek kafe a zvedl se, že si ještě doliju. Konvice byla skoro prázdná, tak jsem si slil zby­ lých pár kapek a postavil vodu na další kávu. Snídaně se ješ­ tě nepodávala, tedy pokud jste si nechtěli sami namazat toust. „Kdo má dneska službu v kuchyni?“ Podobné detaily měl na starosti Čchang jako vedoucí důstojník, ale měl bych to vědět i já sám. Někde k tomu máme vytvořený rozvrh. Asi to budu mít v zPhonu, ale byl jsem až příliš líný se tam na to mrknout. „Čína,“ ozval se Čchang. „Začínáme asi tak za hodinku.“ „Jo, v pohodě. Ještě ani nemám hlad,“ řekl jsem. Jaká asi je čínská snídaně? Začínal jsem se těšit, až to zjistím. V posádce jsme měli vědce, piloty a lidi ze speciálních jednotek. Žádné ku­ chaře, mechaniky, běžný podpůrný personál na naší misi chyběl. Každý den se tak jeden z pěti národů vojenských složek střídal ve službě v kuchyni a kantýně a šestou skupinkou v rotujícím soukolí byli naši vědci. Situace s jídlem se měla ukázat vůbec zajímavou, protože kuchařské dovednosti a schopnosti nebyly jednou z predispozic přijetí na palubu Bludného Holanďana. Bylo mi ale víc než jasné, že naši hyper soutěživí a nabušení specia­ listi se budou snažit odvést co nejlepší výkon. S čerstvou kávou v poloprázdném hrnku jsem zamířil ke dveřím. „Jdu do gymu,“ sdělil jsem jim. Doufal jsem, že takhle brzo ráno tam budu mít čas si zacvičit sám a bez přítomnosti borců ze speciálních operací, kteří byli všichni v násobně lepší kondici než kdy já. Možná bych měl v tom gymu zapracovat taky na vlastním egu.

21


2. KAPITOLA

Když jsem skončil v tělocvičně, potřeboval jsem sprchu. Plíce mě pálily, svaly jsem měl v jednom ohni, nohy jako roztřesené želé a chvěly se mi ruce. Paže jsem měl doslova tak zesláblé, že se mi fakt třásly ruce. Bolely mě i prsty. A šest malých Číňanů ze speciálních jednotek si tam zatím vedle mě dávalo mnohem tvrdší trénink, než jsem měl já. Když jsem dorazil, byli dávno v plné práci a cvičili jako najatí, a když jsem posilovnu opou­ štěl, chystali se taky pryč, ale na kondiční sprinty po dlouhé obvodové chodbě Holanďana. Měl jsem pocit, že tam zkolabuju. Ve sprše jsem si musel kleknout, byla to kabinka thuranin­ ské velikosti a nebyli jsme to při úpravách Holanďana schopni nijak předělat. Postele jsme normálně prodloužili na lidskou velikost zrušením nepotřebných úložných prostor ve skříňkách. Ale přizpůsobení sprch nějak nebylo na seznamu priorit v tom krátkém čase, který jsme měli na to, abychom náš hvězdolet zase připravili na cestu do vesmíru. Roztřesenými prsty jsem se opakovaně nebyl s to trefit na čudlíky ovládacího panelu sprchy a nahlas jsem zaklel. „Mohu se zeptat, zda se něco stalo, plukovníku Joe?“ Skippy měl v hlase skutečné obavy. „Dnes ráno mi připadáte vskutku nemotorný.“ „Vskutku? Tak to teda díky, Skippy.“

23


„Nemyslím to zle. Ale nešikovná opice je mrtvá opice, Joe. Když visíš v džungli ze stromu, tak jako nešikovná opice spad­ neš po hubě dolů a sežere tě levhart.“ „Haha!“ tomu jsem se teda musel zasmát. „V týhle části ga­ laxie moc levhartů není, Skippy. Jen mám unavený ruce. Dal jsem si do těla při cvičení.“ „Já vím, sledoval jsem tě. Nemyslíš si, že to trochu přehá­ níš, Joe?“ „Rozhodně ne. Tihle týpci ze speciálních operací, a ty ženské, sakra, hlavně ty ženské, jsou nabušené mašiny, Skippy. Kruci­ nál, jsem v dobré kondici, mladší než většina z nich, ale stejně mi už teď ve všem nakopávají prdel. Hrozně rád bych trénoval s nima, ale obávám se, že ve chvíli, kdy mě jeden z nich polo­ ží na lopatky, aniž by se vůbec zapotil, ztratím před nima i ty poslední zbytky respektu.“ Páni. Ty jsi ale vážně jen nablblá opice. Jak to, že to nevidíš? Joe, tihle lidi ze SpecOps se tě bojí, jsou z tebe nervózní, necítí se před tebou ve své kůži, pořád se hlídají. A podobně to mají s ostatními členy původní veselé bandy pirátů.“ „Cože?“ vykuckal jsem zpod proudu vody. „Dej mi chvilku, osuším se.“ Stále ještě roztřesenou rukou jsem zmáčkl knoflík a zastavil vodu, vycouval opatrně ze sprchy a šátral po ruční­ ku. „Jaks na to přišel? Tihleti lidi přece prošli tím nejtvrdším vojenským výcvikem na světě, jsou nejlepší ze všech. A všichni jsou naprosto a neochvějně dokonali a sebevědomí.“ „Jsou super sebevědomí ve většině věcí, to asi ano. Ale co se týče tebe? To opravdu ne. Zkus se na to podívat z jejich pohle­ du, Joe. Když UNEF překročil hranice světa, zůstali opodál. Ať už byly důvody jakékoli, neúčastnili se, přišli o veškerou akci. A tak jsou tady a do jednoho mají dojem, že musí něco doká­ zat – tobě, Čchangovi, všem ostatním.“ „Hmm. No to máš asi pravdu, Skippy. Na to jsem nepomy­ slel.“

24


„A to je teprve začátek. Nejenom že jsi překročil hranice zná­ mého světa, ale dokonce jsi zajal dvě mimozemské lodě, přinesl velmi cenné informace a zachránil celou rasu před Kristangy. Joe, tihle specopáci tebe a původní posádku naprosto obdivují. Ano, museli projít naprosto šíleným procesem výběru, aby se sem dostali, prokázat nepředstavitelnou fyzickou i psychickou odolnost. Ale čeho vlastně sami dosáhli? A jak pravděpodobné je, že za celou svou vojenskou kariéru se jim podaří něco ales­ poň trošku podobného tomu, co jste dokázali vy? Zcela nulová pravděpodobnost, Joe. A všichni to vědí. Joe, všichni si myslí, že se na ně díváte svrchu.“ „Sákryš.“ Měl pravdu, absolutně mě to nenapadlo. Myslel jsem jenom na sebe a vůbec si neuvědomoval, jak se v celé té své nové situaci asi cítí posádka. Když jsem ještě byl v americké ar­ mádě, jako součást 10. „horské“ pěší divize, a náš prapor poprvé vkročil do Nigérie, kde měl za úkol pomoct v regionu mírovým operacím, vzhlížel jsem ke klukům, které jsme tam střídali. Byli tam, zažili to, znali tu oblast jako vlastní boty, účastnili se bojů. Skutečně to všecko prožili, já jsem na to jenom trénoval a byl na to školený. Všechno jsem jim to taky viděl v očích. Věděli, že spousta týpků v praporu, mě nevyjímaje, jsou nováčci, zele­ náči, co nikdy nepozvedli zbraň v žádné nepřátelské oblasti. To se změnilo. A když došlo na naše vystřídání a cestu domů, byli jsme už jiní, úplně všichni. Zažili jsme to. Věděli jsme. Specopáci na palubě Bludného Holanďana nezažili co my. Ne­ byli mimo tento svět, žádný z nich pravděpodobně v životě ne­ viděl živého mimozemšťana. Ano, já jsem sloužil UNEF na Pa­ radise, oni ne. Moc jednotek speciálních složek se na cestu na Paradise nevydalo. Kristangové si je nevyžádali a vlády a veli­ telé ozbrojených sil Země si jen rádi hýčkali většinu svých elit­ ních vojenských jednotek blízko domova. Možná, že kdyby se Holanďan nezjevil na obloze, aby mohl Skippy rozmáznout Kris­ tangy jako obtížný hmyz, třeba by se specopáci aspoň pokusili

25


s Kristangy bojovat. Bylo by to sice marné gesto, pokoušet se na ně zaútočit v těch jejich bunkrech, a už zhola nemožné by bylo napadnout jim lodě na orbitě. Jakýkoli akt ze strany spe­ ciálních jednotek by byl jen činem absolutního zoufalství, po­ slední snaha o hrdinství a záchranu lidské cti, a víc nic. Moc často jsem tehdy nepřemýšlel nad tím, jaký byl asi život pro lidi na Zemi, zatímco já byl mimo známý svět. Muselo to být hrozné, děsivé a šílené. Na Paradise jsme se spoléhali na to, že všechny naše zásoby, převážně se jednalo o jídlo, musí být ze Země dovezené Kristangy. Všímali jsme si, že ke konci mého pobytu se už dodávky začínaly povážlivě zmenšovat a taky říd­ ly. A bylo opravdu hodně nepříjemné se postupně dopracovat ke zjištění, že bojujeme na špatné straně barikády, protože naši takzvaní spojenci lidi ve skutečnosti utlačují a ničí naši do­ movskou planetu. A pokud by se UNEF opravdu řídil rozkazy Kristangů, ty ještěrky by nás tam nechaly vyhladovět, protože by nám úplně zastavily dodávky potravin. A na Zemi to muselo být ještě mnohem, mnohem horší. Na Paradise jsme měli strach, co bude s Expedičními jednotkami. Lidé na Zemi věděli, že v sázce je mnohem víc než jen osudy mi­ lionů lidí, riskovali jsme vyhubení celého našeho druhu. Když jsme s UNEF opustili známý svět, netušili jsme, do čeho se že­ neme. Čekali jsme ale, že to bude celkem průser, pořádný prů­ ser. Lidé na Zemi nejdříve přistupovali ke Kristangům jako ke svým zachráncům; mimozemšťani připomínající velké ohyzd­ né ještěrky, ano, ale stále chrabří zachránci před rasou Ruharů. Kristangové pomohli Zemi od Ruharů, takže když se začína­ li postupně do všeho míchat, pletli se do lidských záležitostí, zabírali území, začali těžit minerály a další vzácné materiály, lidi si nejdřív prostě řekli, že je to asi cena za to, že je zachráni­ li, cena za zastavení Ruharů před pleněním a dobýváním naší planety a naprostým zotročením lidské rasy. Kdy asi lidi zača­ li mít ten nepříjemný vtíravý pocit, že možná neuzavřeli ten

26


nejvýhodnější obchod? Že Kristangové, kteří tou dobou už zís­ kali výhradní moc nad celou planetou, jsou úplně stejně hnus­ ní šmejdi jako Ruhaři? Nebyl jsem si jistý, jestli by to bylo s no­ vými členy posádky vhodné téma ke konverzaci. Oni o tom ale nejspíš mluvit chtěli. Možná o tom dokonce mluvit potřebovali. Potřebovali to říct někomu, kdo to neprožil. „Máš pravdu, Skippy. Měl jsem na to myslet. Jsem velitel, měl bych vědět, co se mým lidem honí hlavou. Já… počkej mo­ ment. Jak ty víš, co si myslí?“ „Poslouchám, jak se spolu baví přece. Ty jsi fakt natvrdlík.“ „Skippy, ale to nemůžeš dělat. Lidi potřebují soukromí.“ „Nemůžu to nedělat, Joe. Monitoruji v reálném čase každý systém na této lodi, tedy včetně audio a video výstupů. Víš už přece, že tě pozoruju, když spíš, sleduju tě ve sprše, když jíš…“ „Nojo, já vím, je to docela psycho, Skippy.“ „No ehm. Jako kdyby mě dvakrát zajímalo, jak vy opice vy­ padáte nahé. Oblečení jste dost oškliví.“ „Dobře. Jak je libo. Jenom mi prosím tě neříkej, a nikomu jinýmu taky ne, cos slyšel si ty lidi povídat v soukromí. Musí­ me se snažit udržet si na palubě alespoň nějakou iluzi soukro­ mí. Kdyby lidi věděli, že sleduješ všecko, co dělají, asi se s tím nějak srovnají, protože jsi přece jenom mimozemská umělá in­ teligence. Pro většinu posádky jsi něco jako součást inventáře, neviditelný lodní systém. Jestli se lidi dozvědí, že je někdo z ko­ legů nebo kamarádů špehuje a pouští ven detaily jejich osob­ ních životů a šíří drby, to by mohlo pěkně zamávat s celkovou morálkou. Rozumíme si?“ „Nechápu, v čem je takový problém, Joe. Ale jistě, nikomu nepovím, co jsem viděl nebo slyšel. Ale jedna otázečka: co když přijdu na to, že někdo chystá něco opravdu zlého, co by mohlo ohrozit loď a celou naši misi?“ „V takovém případě to sdělíš mně, jen nutné detaily, které budu potřebovat znát. Jasné?“

27


„Myslím, že ano. Kurnik, vy opice máte opravdu složitá pra­ vidla, když vezmu v potaz, jak nízko evolučně se nacházíte…“

/ Zrovna jsem dorazil do své pracovny a přesunul kartotéku blíž k můstku a složkám s bojovými informacemi, když mě oslo­ vil Skippy. „Ach, no, plukovníku Joe, hlavu vzhůru. Zrovna za vámi míří Plešounek.“ „Plešounek?“ zasmál jsem se. „Kdo to je?“ „Poručík Williams z Námořnictva Spojených států,“ vysvětlil. Williams velel našemu čtyřčlennému týmu SEAL, měl vy­ holenou hlavu, odtud asi Skippyho přiléhavá přezdívka. Taky už jsem si stačil všimnout, že ho Skippy nemá rád. To mi Ski­ ppy sám řekl. Já s Williamsem jsme taky nebyli zrovna nejlep­ ší kámoši. Měl jsem z něho dojem, že si myslí, že pro tak důle­ žitou misi nemám absolutně žádnou kvalifikaci, že jsem zcela neprofesionální, neumím být oddaný věci, jsem příliš mladý a nezkušený, nezodpovědný, beru všecko na lehkou váhu, a na­ víc vlastně nejsem ani pořádný voják. S tím posledním bych ne­ souhlasil. „Díky za varování, Skippy.“ Narovnal jsem se v křesle a uložil iPad do ergonomicky správné pozice pěkně na stole, ne do klína, kde jsem ho měl předtím.

/ Williams zaťukal na stěnu vedle mých dveří asi minutu nato. Měl jsem dveře permanentně zasunuté do stěny, chtěl jsem, aby posádka měla dojem, že jsme na jedné lodi a ve společném pro­ storu bez zavřených dveří. „Plukovníku Bishope?“ Zrovna jsem předstíral, že čtu něco na iPadu, aby ho nenapadlo, že mě před ním Skippy stihl varovat. „Poručíku Williamsi, prosím, posaď­ te se. Tak jak se vám líbí Bludný Holanďan?“

28


„Pořád je to ještě celkem nové,“ přiznal. „Když jsme dorazili na palubu, napadlo mě, že budeme mít možná i trošku výho­ du, to víte, kluci od námořnictva jsou přece jenom zvyklí fun­ govat na lodích. Ale přicházím na to, že tady je všecko jinak.“ Asi pět minut jsme si povídali, on mi sděloval, jak je úžasné být ve vesmíru a na palubě zajaté mimozemské lodi, já projevo­ val vděk nad tím, jak se nám podařilo Holanďana schopně upra­ vit před odletem ze Země. Některé ze zdobných ornamentů na můstku a detailů bojového informačního centra byly barevně sjednocené nebo přemalované. Teď jsme měli kantýnu – místo, kde se vařilo a servírovalo jídlo, skutečné jídlo. A v nákladovém prostoru jsme měli regály plné potravin, stravu dostačující pro sedmdesát lidí na celé dlouhé roky. Tou nejlepší úpravou byly asi postele, vyndali jsme spací kóje, takže se do původního pro­ storu krásně vešla normálně velká postel. Už dost bylo pokusů dobře se vyspat naštosovaný a skrčený na krátké thuraninské palandě. Brzy se měl u mě v pracovně zastavit Čchang, čekal nás tra­ diční denní mítink, takže jsem potřeboval rychle zjistit, co po mně Williams vlastně chce. „Jak vám mohu pomoci, poručíku? Hádám, že jste za mnou nepřišel, abychom si tu povídali o lodi.“ „Pane, opravdu oceňuji nasazení a zkušenosti seržantky Adamsové,“ začal Williams, „a vždy jsem vděčný za její rady. Nemá ale žádnou zkušenost se SEAL ani s rangery nezná stan­ dardní výcvik. Nebo tréninkové metody britských SAS, fran­ couzských parajednotek…“ „Máte pravdu, poručíku,“ přerušil jsem ho. Čchang byl můj první důstojník, druhý ve velení lodi. Simmsová měla na sta­ rost logistiku a byla třetí ve velení. Desaiová byla hlavní pilot. Giraud byl součástí jednotek francouzských vojenských para­ šutistů. A Adamsové jsem na Čchangův návrh přidělil trénink a výcvik našich specopáků, měla je seznámit s lodí a naučit je s těmi cool mimozemskými zbraněmi, které budou používat.

29


„Neměl byste být tak namyšlený, poručíku Williamsi,“ do­ dal Skippy, „nebyl jste dokonce ani první volbou pro vedení týmu SEAL.“ Williams nehnul brvou. „Pane,“ řekl a nebylo jasné, jestli to patřilo mně nebo neviditelné entitě Skippyho. „Vím, že jsem byl až druhý v pořadí…“ „Vlastně dokonce až čtvrtý,“ podotkl snaživě Skippy. „Čtvrtý?“ zeptal se Williams už trošku udiveně. „Prvním v pořadí byl poručík Jerome Hansen,“ vysvětlil Ski­ ppy. „Svou přihlášku ale nakonec stáhl, protože nechtěl sloužit pod plukovníkem Bishopem. Hansen si myslel, že na takovou­ hle zodpovědnost prostě nemáš dost zkušeností, Joe.“ „To je celkem pochopitelné,“ odvětil jsem. Nejspíš si to o mně myslí většina specopáků. Sakrafix, myslím si to dokonce i já sám. „Tady plukovník Williams neměl s tvým velením problém a původně byl doopravdy druhou volbou. Ale odmítl se podří­ dit přísně tajné podmínce, na které trvala vaše armáda.“ „Jaké podmínce?“ ostře jsem si Williamse změřil pohledem. Williams se kousl do rtu a začal vysvětlovat. „Chlápci z in­ formační agentury po mně chtěli, abych v případě nutnosti převzal velení na lodi. Odmítl jsem.“ „Jo, tos odmítl,“ dodal Skippy rozverně. „A ten třetí chlápek, kterému tohle místo nabídli, ty jejich podmínky taky nechtěl splnit, takže se nakonec vrátili zpátky za tebou a ten idiotský nápad s povstáním a převzetím lodi nechali konečně plavat. Takže jsi vlastně technicky vzato až čtvrtou volbou pro velení týmu SEAL.“ Williams opatrně pohlédl zpátky na mě. „To jsem netušil, pane. Myslel jsem, že to povstání bylo něco, co plánovali DIA a řekl bych taky CIA.“ „Oceňuji, že jste nepřišel na palubu, abyste převzal velené mé lodi, poručíku.“ Mé lodi. Takže už smýšlím o Holanďanovi jako

30


o své lodi. Kdy se to stalo? „Nemůžu se zaručit, že tenhle nápad nebude mít ještě někdo další. Na palubě jsou čtyři další vojen­ ská uskupení. A ruku do ohně nedám ani za tým rangerů, pane.“ „To jste vystihl, poručíku Williamsi,“ opáčil Skippy. „Plu­ kovníku Joe, možná bych měl učinit prohlášení přes interkom a názorně předvést, co by se stalo, kdyby se nějaká idiotská opice pokusila převzít kontrolu nad lodí. Co kdybych zavřel a zamkl všechny dveře a zastavil větrání? Nebo bych taky mohl vypnout umělou gravitaci, to by možné povstalce taky dost zpomalilo.“ „Skippy, tohle nemůžeš.“ „Eh? To určitě můžu, Joe. Ach, jistě, chápu, máš pravdu. Vě­ trání a umělou gravitaci nechám na můstku a na vojenském a strategickém stanovišti.“ „Ne, to jsem nemyslel, Skippy! Tohle prostě nemůžeš. Řek­ nu to jinak – nic z toho bys zkrátka neměl dělat. A pokud se tu doopravdy chystá vzpoura, budu se s tím muset nějak poprat sám. Kdyby to za mě všecko odmakala naleštěná plechovka, to bych vypadal jako hodně slabý velitel. V týhle záležitosti po­ moc nepotřebuju, Skippy, od tohohle by ses měl držet spíš dál.“ „Jsi si jistý, Joe?“ „Stoprocentně. Ty se vyznáš v těch vědeckých pitominách a já zas znám opice, krucinál, lidi, znám lidi. Nepleť se do toho.“ Skippy se odmlčel. „Nabízím dohodu, plukovníku Joe. Ne­ budu zasahovat, pokud se nestrhne skutečný pokus o vzpou­ ru na lodi. A pokud k tomu dojde, tak se jisté opice alespoň přesvědčí, že nejsem vždycky takový miláček jako nablýskaná plechovka piva. Kdokoli se mnou vyjebe, bude toho náramně litovat. No jen se zeptej původní thuraninské posádky naší lodi, mají-li k tomu ještě co říct.“ „Rozumíme, Skippy. Jasně a zřetelně.“ Možné spiknutí a vzpoura je něco, co bych měl probrat se svým velícím tý­ mem – Čchangem, Simmsovou a Adamsovou. Představa, že by se někdo pokusil násilně převzít loď, je úplně na hlavu.

31


Bez Skippyho pomoci by se loď nikdy nedostala zpátky domů. „Williamsi, nehodlám se vměšovat do toho, jak trénujete tým SEAL, rozhodně to ani nebyl úkol pro seržantku Adamsovou. Zůstane ale ve vedení obecného výcviku. Se svým týmem byste si měli nastudovat, jak zacházet s bojovými obleky a roboty, ne­ máte s nimi absolutně žádné zkušenosti, a to ani v rámci výcvi­ ku. Dostavte se na cvičení ve 13:00 a uvidíte, co mám na mysli.“

/ Na jedné stěně, ačkoli hádám, že na palubě lodi bych tomu měl říkat spíš přepážka, byly vyrovnané kristanžské bojové ob­ leky. V dalším oddělení jich bylo dokonce ještě víc. Z kristanž­ ské válečné lodi na orbitě Země jsme si jich vzali šestačtyřicet, ne všechny ale byly v dobrém stavu, takže jsme se dostali na čtyřicet dva fungujících výzbrojí. Dobrou zprávou bylo také to, že ona válečná loď oplývala technologií k modifikaci bojo­ vých obleků, a tuhle technologii jsme momentálně měli i na palubě Bludného Holanďana. Většinu obleků jsme byli schopní bez problémů přizpůsobit na klasickou lidskou velikost. Takže kdokoli nad sto sedmdesát centimetrů teď mohl tuto výzbroj použít. Před opuštěním zemské orbity jsme neměli moc času nazbyt, takže já sám jsem měl s těmihle novými obleky jen pra­ malé zkušenosti. I tak jsem měl ale více zkušeností než kdokoli z naší nové posádky. Kromě plně ozbrojených vojenských obleků nás kristanžská válečná loď podarovala ještě mnoha druhy pušek a střelných zbraní, velkou zásobou munice a protiraketovými střelami Zin­ ger. Vedle thuraninských bojových robotů jsme tak získali cen­ né vybavení kompletním kristanžským vojenským arzenálem, dokonce jsme měli pro každého člena posádky vlastní zPhone, a všichni dostali i brýle s nočním viděním. Veškeré jídlo samo­ zřejmě pocházelo ze Země.

32


Když jsem dorazil do obrovské nákladové haly, kterou jsme využívali na tréninky, bylo už 12:50 a Adamsová s Williamsem čekali připravení ve válečných oblecích s otevřenými hledími. Když jste v armádě nedorazili brzy, měli jste zpoždění, takže Williams a SEAL byli samozřejmě na místě s půlhodinovým předstihem. Společně s Adamsovou byl na místě taky Giraud, vedoucí francouzských parašutistických vojenských jednotek, kontroloval Williamsův oblek a vysvětloval mu jednotlivé funk­ ce. Na opačné straně nákladového doku se už Adamsová věno­ vala tréninku – shybům, jednoduchým výskokům ke stropu ve výšce deseti metrů a točením nenabitou kristanžskou puškou, s níž zacházela jako mažoretka v pochodové kapele s hůlkou. Předváděla se, došlo mi, že tím asi chtěla naštvat Williamse, a když jsem si všiml, jak se ten chlap tváří, nejspíš se jí to dařilo.

/ Adamsová s Giraudem ukázali Williamsovi jak s oblekem za­ cházet a prošel si sérií seznamovacích úkonů a cvičení. A byl teda sakra dobrej, chytal se mnohem líp a rychleji než já, když jsem to na sebe navlíkl poprvé. Když Adamsová s Giraudem potěšeně uznali, že se toho už Williams naučil dost na to, aby si neublížil, nastal konečně čas na pravou show. Na podla­ ze byl nakreslený obrovský kruh, Adamsová oznámila, že po­ dobně jako při zápasech sumo je i zde cílem vytlačit soupeře mimo kruh. Komu se to povede, vyhrál zápas. Zaujali pozice proti sobě, chodidly se dotýkali namalovaného kruhu a Gi­ raud zařval: „Teď!“ Williams věděl, že Adamsová má s tímto typem výzbroje mnohem větší zkušenosti než on, a tak se jemně přikrčil a pak vyrazil kupředu. Neměl v plánu využít k boji žádnou z přídat­ ných paží, spoléhal se jen na rychlost obleku, kinetickou sílu a náraz, kterým by Adamsovou vyhodil z kruhu. Adamsová

33


však měla jiný nápad. Vyčkávala na místě, a ve chvíli, kdy se Williams vrhl vpřed, otevřela se dvířka ve stěně za Adamso­ vou a z nich vyrazil bojový robot. Ani se nedotkl země, prostě vmžiku prolétl prostorem a napral to do Williamse a srazil ho k zemi tak, že jen bezvládně klouzal po podlaze. Snažil se s vá­ lečným botem prát, ale kristanžský válečný oblek neměl pro­ ti thuraninskému kombotovi šanci. Adamsová stála pořád na místě a gesty robota ovládala – teď jemně a pevně sebral Wil­ liam­se jako hadrovou panenku a chystal se jím mrštit o vzdá­ lenější stěnu haly. „Dost!“ zařval Giraud a Adamsová pokynula robotovi, aby Williamse pustil. Williams si poklepáním otevřel hledí, podíval se na Adamsovou a poklonil se jí. „Skvěle sehráno, seržantko. Varovala jste mě, abych očekával zcela nečekané.“ „Tady je nečekané všecko,“ řekl jsem. „Máte nějaké dotazy, poručíku?“ Musím s obdivem uznat, že Williams se netvářil dotčeně, neměl vztek, jen se příšerně šklebil. Naučit se zacházet s ozbro­ jenými obleky a bojovými roboty bude očividně větší výzva, než si myslel. Lidi ze speciálních jednotek ale výzvy naprosto zbožňovali. „Vlastně vůbec ne, plukovníku,“ řekl směrem ke mně. A ke svému týmu pak dodal: „Lidi, tohle bude ještě pr­ del, takže dávejte dobrý pozor.“

/ Zůstal jsem ve výcvikovém hangáru asi hodinu a sám se snažil využít příležitosti nahnat nějaký čas ve válečném obleku, byly to už celé týdny, co jsem měl naposled nějaký na sobě. Naštěs­ tí jsem si brzy zase na všechno zvykl, a tak jsem se spolu s tý­ mem SEAL pod vedením Adamsové a Girauda zúčastnil série cvičení. Pochválil jsem se za ten nápad, protože takhle aspoň dostal tým SEAL důkaz, že jejich komandér ví, co dělá. Ve

34


skutečnosti jsem se předváděl a bylo mi celkem jedno, kdo to poznal. Adamsová mě párkrát sjela pohledem, když jsem vy­ skočil a dotkl se stropu, cestou dolů udělal salto a dopadl zase pěkně na nohy. Nebylo to ale jen šikovností, senzory v obleku detekovaly podlahu, takže kdybych se nezvládl do vzpřímené polohy dostat sám, zvládly by tu obrátku za mě. Po asi hodině zábavy jsem už z obleku musel ven. Do směny na můstku mi zbývaly dvě hodiny a chtěl jsem si ještě sehnat něco k snědku. Na chodbě jsem si zandal sluchátko zPhonu. „Hele, Skippy, mně říkáš plukovníku Joe, Simmsové majore Tammy, Čchan­ govi plukovníku Kongu,“ protože Kong bylo jeho křestní, „nebo King Kongu.“ Čchangovi se samozřejmě hodně líbilo, když jsme mu říkali King Kongu, takhle přezdívka se vlastně Skippymu spíš vymstila. „Poručíku Williamsovi říkáš Plešounek – prostě pro většinu lidí si vymýšlíš nějaké svoje přezdívky. Ale seržantce Adamsové říkáš vždycky prostě jen seržantko Adamsová – proč? Jmenuje se přece Margaret. Tak proč to není Meg nebo Peggy? Proč jí neříkáš třeba seržo Marge?“ „No teda. Jsem naprosto ohromen. Myslel jsem, že jsem již odhalil a prohlédl hloubku vaší hlouposti, ale nastavujete no­ vou, a ještě nižší laťku, jak vidím. Seržantku Adamsovou znáš, že ano?“ „Šmarjá, poznal jsem ji ještě před tebou, jasně. Aha, to byla jen řečnická otázka co…“ „Dvojité šmarjá. Seržo Marge, vážně? Co myslíš, že by se asi tak stalo, kdybych seržantce Adamsové začal říkat nějakou při­ léhavou přezdívkou?“ „Hmm, nakopala by ti prdel?“ „Pravděpodobně. Snažím se tu dělat si srandu, Joe. Nepá­ chám sebevraždu.“ „Oukej, tak díky za rozhovor.“ „Uh hm, jasně. Hej, všiml jsem si, jak se naparuješ ve výcvi­ kovém hangáru.“

35


„Privilegium komandéra, Skippy. Navíc, sám se potřebuju udržet ve formě a neztratit své schopnosti v ovládání výzbroje.“ „Proč? Vždyť jsi velitel. Měl bys zůstávat za každou cenu na palubě.“ „Nikdy. Absolutně neexistuje, že bych byl pořád jenom tady, Skippy. A seš si jistej, že nenastane příležitost, při které bych tam venku potřeboval oblek?“ Vzdechl. „Ne, tím si samozřejmě jistý být nemůžu, Joe. Fajn, tak si to užij, jenom si u toho prosím tě moc neubliž. Vždyc­ ky nebudu poblíž, abych tě chránil, když budeš dělat nějaké ty svoje blbiny.“ „Chápu, Skippy.“

36


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
9788077072328 by Knižní­ klub - Issuu