Prolog Rok 2015, podzim, Praha V uličce ležely nánosy napadaného listí, které sem vítr nafoukal bůhví odkud. Ve vzduchu byla cítit voda a hnijící odpadky. Sem by popeláři zamířili jen s ozbrojeným doprovodem nebo v pancéřovaném autě s balistickou ochranou třídy tři nebo vyšší a drátěným pletivem na oknech. Lampy veřejného osvětlení svítily všehovšudy dvě ze šesti. Zbylé už dávno někdo vymlátil. Já jsem bohužel začínal mít docela dobrou představu kdo. Měl jsem z toho hodně špatný pocit a taky jsem to řekl. „Mně se to vůbec nelíbí, pane Podroužku.“ Pleš na kulaté hlavě mého společníka v údržbářské kombinéze s logem Pražských rozvodů se zablýskla, když se ke mně otočil. Na můj vkus měl trochu moc bezstarostný úsměv. „Už je to jenom kousek. Uděláme tenhle uzel a pro dnešek padla.“ Byly dvě hodiny v noci a zapadlá ulička v Libni byla ponořená do temnoty a ticha. V oknech domů se nesvítilo, ani pes nezaštěkal. Tomu, který by se toho odvážil, by nejspíš místní promptně navlékli česneková kaťata.
7