Issuu

(I.)

„Tajemství města pochopí lépe člověk, který nenachází vlast ani doma, ani v cizině.“ Franz Werfel, o němž nevíme, zda vůbec město navštívil, ale je takto v roce 1922 citován v knize Gustava Meyrinka, častého návštěvníka města

Homecoming

Kapitola první. Vstupme opatrně a zlehka, protože se ocitáme na místě, kde se už dlouho nic nového neudálo a které je zvyklé se pohledům příchozích nastavovat jen z jedné strany, jako to dělají filmové kulisy.

Tři dny. Tak dlouho byl Harry zpátky ve městě. Ve městě, o kterém se říkalo leccos. Říkalo se o něm, že není jako jiná města. Říkalo se dokonce, že je to město dávno mrtvé. Že co paměť sahá, nikdy nežilo. Že jeho svět patří pohádkám a pověstem, ne reálnému životu. A také, že ti, kdo tu přes to všechno chtějí žít, nevědí, co činí. Říkalo se ale také, že při troše nepozornosti se v něm dá propadnout hluboko do historie a nikdy se z ní nevrátit. A také že se tu sice žít nedá, ale koho tohle město schvátí, toho už nenavrátí. Říkalo se, že přitahuje ztracené duše. Říkalo se, že ale přitáhne jen duši vědomou a silnou, která jeho tíhu unese. Říkalo se, že se dotýká věčnosti. A samozřejmě i tady platilo, že říká-li se něco dost důrazně, nemusí to mít žádnou logiku. Tři nelítostné dny. Tak dlouho byl Harry zpátky ve městě, ze kterého dávno utekl a do kterého už se původně neplánoval nikdy vrátit. Utekl dokonce tak dávno, že se – nejdříve ze zásady, pak ze zvyku – přestal zaobírat možností, že si jej město vůbec někdy přivolá zpátky. Až jej z jeho poklidného života daleko od města vytrhl ostrý zvuk telefonu a v něm se ozval vyčerpaný hlas lékaře, jemuž pravděpodobně právě končila noční směna. Mluvil tiše a docela dlouho, ale Harry si zapamatoval jen první slova, ostatní přestal vnímat: Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Zároveň jasně pocítil, že ho město právě nesmlouvavě povolalo zpátky, přestože (nebo právě protože) jeho kořeny tam běh života definitivně vytrhal. Tři snové dny. Jako by v tom okamžiku, kdy se mu mezi mraky nízké oblačnosti poprvé po letech zjevila hradní věž, definitivně překročil práh. Na chvíli přišel klamavý klid, překvapivá útěcha, matoucí lehkost. Možná tehdy Harry nakrátko podlehl iluzi, že přijel jenom na návštěvu. Že ho město obejme, utiší, přijme, aby se spolu ještě jednou, tentokrát správně, rozloučili. Vše vypadalo na první pohled normálně, idylicky až malebně. Tohle město to umělo jako žádné jiné – navodit iluzi, že je všechno v pořádku a jak je krásné být tady doma.

Tři bolestné dny, prožité ne ve snu, ale ve sledu halucinací. Záblesky vjemů, houpačky emocí, zlomky vzpomínek blikaly v jeho hlavě jako ve stroboskopu, změna obrazu vždycky zabolela, pichlavě, úmorně, nepolevovala. Výjevy z návratu do města se mu slévaly do sebe, zaplavovaly ho tu vyhrocenými, tu otupujícími pocity. Přestože dva ze tří dnů skoro celé prospal, únava se mu bolestivě vtlačila do spánků, jako by několik dní vůbec nespočinul. Býval tu doma. Teď měl dům jen pro sebe. A byl, on, muž takzvaně v nejlepších letech, najednou sirotek. Domek našel skoro vyklizený, vypulírovaný, většina vybavení stála sbalená v předsíni v celé hradbě krabic, vše pečlivě označené, připravené k odeslání. Jako by matka věděla, co ji čeká, a na onen svět se vědomě, důsledně, puntičkářsky chystala vystěhovat. V lednici na něj čekalo plato vajec, slanina a trvanlivý chléb, v ložnici čistě povlečená, nedotčená postel. Jako by ho máma vítala, ahoj, co bys teď navečer někam jezdil, odpočiň si, udělej si vajíčka, ty jsi měl vždycky rád, to ti dodá sílu. Všechno máš zařízené, i veškeré dokumenty už jsou dávno uložené v advokátní kanceláři, stačí jen podepsat. Teď si odpočiň. Přesně tohle udělal, jen neobratně u toho zahnal pocit, že za sebou nechává celý svůj předešlý život, i vtíravé myšlenky, že je teď na světě opravdu sám a něco bude úplně jinak, jako by si celý život mimo město jen vyhalucinoval. V pátek po pohřbu se jen najedl a padl do čistě povlečené postele, sobotu prospal vlastně celou, neměl sílu kamkoliv jet. Mozek přitom přebíral a třídil prožité, z mlhy paměti se vynořovaly vzpomínky, řadily se vedle sebe, hledaly nová spojenectví. Věž, která ostře vykoukla z opravdové mlhy, aby do ní zase za chvíli zmizela, město vymalované jako na pohlednicích a také jeho první zastávka, utilitárně vybavená advokátní kancelář s chladným, hrčivým světlem; pak chvíle klidu ve stínu malebného, opuštěného hřbitova.

A nakonec normalizačně studená smuteční síň překvapivě plná lidí, z nichž většinu nepoznával. Defilé tváří, některé tedy matně povědomé, jiné zcela jistě neznámé, zase ta mlha obřadu, pak kondolence, lidé představující se mu jako při audienci, jako by věděli, že on nemá ani sílu předstírat, že si vzpomíná… Nakonec i ten skoro komický okamžik, kdy se mu někdo dikcí provinčního politika omlouval za stav hřbitova a sliboval ano, ano, něco s tím již brzy uděláme, na důstojnost posledních rozloučení našich významných obyvatel myslíme, ano… Mlha, milosrdná, ukolébávající, zářící město, prázdný dům, tma. Byl zpátky tři dny a už dvě noci spal v čistě povlečené posteli své mrtvé matky.

• Seděli v baru. Bylo už poměrně pozdě, ulic se zmocnil poklid nedělní noci, kdy jeden turnus návštěvníků už město vyplivlo a další ještě nepřijel. Harry si připadal malátný, rozbolavělý, otupělý. Nevěděl přesně, jak se to celé semlelo, proč tu vlastně teď sedí na té vysoké, těžké barové židli – jen matně si vybavoval, že mezi kondolencemi skoro nevědomky kývl na pozvání přítele z mládí. Nepamatoval si ale, kdy si vyměnili čísla, jak se domluvili, kde se sejdou… věděl jen, že přišla zpráva a jeho tělo se na ten pokyn dalo konečně do pohybu, vstalo z postele, obléklo se a vydalo se do Vnitřního města. Byl příteli vděčný, že ho vytáhl z mlhy posledních tří dní a udělal vše pro to, aby svému úkolu být ten večer zábavným společníkem dostál. Jen jeho tělo jako by se přitom stále ještě pohybovalo jinak než hlava, jako by šla až za ním a mozek ho jen pomalu dobíhal z úplně jiných končin. Jakmile ho doběhne, bude připravený z města konečně a bez otálení odjet. Seděli tedy v jediném lepším baru v celém městě a Harry se snažil být zcela při smyslech, ale stále ještě čekal, až vědomí doklopýtá

za ním, až se uvelebí zpátky v hlavě, až bude zase sám sebou. Nikdo si jich příliš nevšímal, vypadali jako běžná, i když vizuálně poněkud nesourodá dvojice mužů, co v neděli pozdě večer sedí na baru a splachují ze sebe prach náročného týdne. Jen krátkovlasá barmanka s těkavýma očima, u které si před chvílí objednali další rundu rumu, zůstane většinu večera poblíž, aby mohla nenápadně pochytávat útržky jejich konverzace. V potemnělé místnosti baru bylo v tuhle hodinu kromě nich pouze pár turistů, uvízlých v té otupující kombinaci únavy a zjitřené insomnie, kterou dokáží způsobit dlouhé lety přes několik časových pásem. Harry s nimi nečekaně soucítil, i on si připadal vytržený ze svého času a prostoru, i když jeho pásmovou nemoc způsobil úplně jiný typ vychýlení. Navíc tušil, že návštěvníci města nečekají od staré dobré Evropy nic menšího než setkání se zázrakem – a věděl, že nic takového se jim tu nepřihodí. Věděl, že prostě přijedou, sednou si do baru a objednají si stejné koktejly jako doma, a kdyby ten zázrak přece jen přišel, tak si jej ani nevšimnou. V tom okamžiku se Boban až odvážně zhoupl na barové židličce a buclatou rukou zvedl sklenku, aby si s Harrym přiťukl. Vytrhl tak Harryho z úvah o zázracích a stvrdil přípitkem rozhodnutí, že ten večer, jako by se nic vážného nestalo, stráví společně zapíjením vzpomínek na mládí dobrým rumem ze subtilních sklenek na šťopce, které obzvlášť v Harryho obrovské tlapě působily trochu legračně. „Je dobře, že seš konečně zpátky, Harry. Tohle město lidi, jako seš ty, vážně potřebuje.“ O městě se Harrymu doneslo už leccos. Nad většinou těch řečí šlo mávnout rukou. Nikdy v minulosti ale neslyšel, že by město někoho potřebovalo. Přece jen tu leželo netečně několik staletí jako balvan tak velký, že ho i řeka musela dvakrát obtékat. Jestli město něco potřebovalo, tak to celá ta staletí velmi dobře tajilo. Město tě potřebuje.

Ta banální věta Harryho zasáhla o to víc, že za ty tři dny, co byl zpátky, už ji v drobných obměnách slyšel poněkolikáté. Poprvé to bylo hned v den jeho příjezdu, v aseptické advokátní kanceláři, kde si vyzvedával klíče od domku, do kterého nevstoupil už skoro čtvrt století. Plánoval tehdy, že jen vyřídí to nejnutnější, najde někoho, kdo dům vyklidí a připraví k prodeji, a z města odjede, jakmile to bude možné, ideálně hned ten samý den. Ať už město potřebuje cokoliv, on tady rozhodně zůstávat nepotřebuje, přesvědčoval tehdy odhodlaně sám sebe. „Bylo by ale dobré, abyste tu na čas zůstal, pane Harazíme,“ prohlásila uhlazená advokátka nesmlouvavým tónem. „Nejenom proto, abychom dořešili vše okolo dědického řízení a pozůstalosti – to ostatně nebude nic složitého, vaše matka své záležitosti obstarala nezvykle pečlivě –, ale i pro město je dobré, když se sem lidé jako vy vracejí.“ Hledal tehdy v jejím hlase stopy ironie, ale její škrobená profesionalita takový výklad nepřipouštěla. Pro město je dobré, když se lidé jako on vracejí, tečka. Naproti tomu od Bobana mohl sice očekávat cokoliv, a pichlavá ironie nebyla příteli určitě cizí, nicméně ta věta si mezitím začala v Harryho světě žít vlastním životem, nabalujíc na sebe další a další hlasy, témbry i záměry. Město tě potřebuje, Harry. Co ale potřebuju já, když jsem na světě zůstal sám? zakňučelo mu v bolavé, přetížené hlavě a měl co dělat, aby se zase nepotopil do hutné mlhy sebelítosti. Boban se teď neklidně zavrtěl na židličce, protože mu objemné břicho nedovolovalo pohodlně se opřít o bar, i když pod jeho okrajem tisíce hostů před ním vytlačily nenechavýma rukama nepatrnou prohlubeň. Na těžkém tmavém dřevě tancovaly odlesky svíček a ještě před chvílí, když Boban sršel energií, se nejbližší plamínek při jeho horlivém proslovu divoce rozkmital. Teď byl ale kulatý muž

neobvykle klidný, jeho typická rtuťovitost jako by se pod vlivem jeho přítele postupně ztrácela. Harry si byl těchhle tišících účinků své přítomnosti dobře vědom, i když ani po letech nedokázal vysvětlit, co je vlastně způsobuje. „Fakt, Harry, je dobře, že seš zpátky. T-to s mámou je mi ale vopravdu líto… Ona t-toho dělala pro t-tohle město hodně… a až do poslední chvíle vymejšlela… co by se dalo vylepšit…“ Boban se zakoktával a jako by úplně nevěděl, jak pokračovat dál, jeho rozšafná suverenita ho v účastné řeči opouštěla. Pak se rozpřáhl a snad chtěl Harryho soucitně poplácat po zádech, ale uprostřed pohybu mu to přišlo nepatřičné, takže gesto jenom naznačil ve vzduchu a plácl se trochu bezradně sám do stehna. „Děkuju za účast. Na tenhle moment se prostě nepřipravíš,“ vysvobodil jej Harry. „Ale byla to fakt Dáma. S velkým D!“ Bobanovi se vracela rozhodnost, zase si trochu poposedl, uznale pokyvoval hlavou, nepřestával mluvit a asi vůbec nevnímal, že Harry ještě není ve stavu, kdy by chtěl odkaz své matky probírat. „Vona teda byla strašně vostrá, Harry. Pořád něco tlačila, nedala pokoj! Chtěla, abysme furt něco dělali pro kulturu, vzdělání, mladý lidi… Furt s něčím votravovala na radnici i v tom našem podnikatelským cechu. S chlapama jsme si dělali prdel, že vona by snad za město i vraždila!“ Boban se zasmál, sice to vyznělo trochu netaktně, ale Harry najednou cítil, že právě tahle drzá přímost ho konečně vytrhává z otupělosti, vrací do přítomnosti, spojuje tělo s hlavou. „I moje žena to normálně obrečela, říkala, že pro děcka tady nikdo neudělal víc. Viděls ji přece na pohřbu, voči měla jako mýval! A to moje žena nikdy nebrečí! Ani já sem ji nikdy takhle nerozbrečel!“ Boban teď na stoličce povyskočil úplně pobouřeně a bylo to celé tak nemístné a komické, až se Harry rozesmál.

„Máma byla fakt úkaz,“ řekl po chvíli, když se oba zarazili s vědomím, že by přece jen měli dodržovat nějaké dekorum. „Představ si, i ten odchod jako by si sama zrežírovala. Všechno připravila, papíry k podpisu, náležitosti závěti, detaily pohřbu, věci z domu vyklidila! V pohřební službě mi říkali, že tohle ještě nezažili, aby někdo takhle všechno dopředu zařídil. Já si pak připadal jako herec, co se dostavil už do postavenejch kulis a měl podle instrukcí jen sehrát postavu, která byla napsaná do posledního detailu…“ Role pozůstalého. Boban pokýval hlavou. „Až tady mi došlo, že jsem jí podobnej víc, než jsem si kdy uvědomoval. Až v týhle chvíli, po mnoha letech, jsem si dovolil zastavit se, zaseknout se tady, nic nedělat, neorganizovat svět… Neplánoval jsem to. Připadám si, jako bych narazil do zdi.“ Harry cítil úlevu, že konečně nahlas vyslovil, co si za ty tři dny jen neochotně postupně přiznal. „Dyť si zasloužíš chvíli odpočinout!“ ujistil ho Boban rozhodně. „A kdy jindy než teď, teď to všichni pochopí, že potřebuješ pauzu! Nemysli si, já tě sledoval, celou dobu. Velkej Harry, furt v televizi, velký kauzy, velkej svět. Máma na tebe musela bejt setsakra hrdá!“ „Nikdy se nesmířila s tím, že jsem odešel,“ řekl Harry po chvíli mlčení a začal si přát, aby tím přítelovo vzpomínání konečně utnul. „Matky, to víš. Maj nám připomínat všechny naše slabiny, abysme zase tolik nevyrostli,“ mávl rukou kulatý mužík. „Od toho je taky máme, tohle je ta bezpodmínečná, ale tvrdá láska. A kdybys neodešel, nedotáh bys to tak daleko. Musíš to brát takhle, vždycky je to něco za něco. Já tu zatím jen vymejšlel, co kde koupit a dobře prodat, kde na koho trochu zatlačit, aby z něj něco káplo. Ale nestěžuju si, velkej svět pro mě neni, já jsem už povahou malá ryba, zalezlá hezky v pohodlíčku na dně rybníka, Harry.“ „Spíš štika, co moc dobře ví, jak se prohánět v rybníčku, v řece, v jezeře i okolo něj,“ zasmál se zase Harry. Jeho hřmotné tělo se u toho na stoličce neopatrně zakymácelo a bar ho odrazil zpět jako dětský

hrníček ukotvený v oblém dně ocelovou kuličkou, díky níž se nedá převrátit. Něco v tom pohybu bylo tak povědomého, uklidňujícího a průzračně komického, že se Harry zhoupl vědomě ještě jednou, překvapený, jakou radost ten malý dětinský pohyb dokáže způsobit. „A my se ti tehdy pošklebovali, když si bráchu vystěhoval z pokojíčku a odchytával turisty po hospodách!“ Harry se konečně svobodně nořil do vzpomínek, bez závratě se vracel do bezpečných příběhů donedávna skrytých někde hluboko, jako by se odehrály v dobách před opravdovým životem. „To ale byl můj majstrštyk, Harry! Brácha poslední rok na gymplu spal v kuchyni na matračce, já na plesnivým gauči, ale prachy jen chcaly. Rok nato jsem nám oběma koupil první barák, pak přišla privatizace, no a pak už to jelo velkolepě dál. A víš co, Harry? Udělal bych to znova! I ženu s děckama bych klidně nastěhoval do garáže, kdyby to bylo pro byznys třeba!“ Boban teď úplně zářil a pýřil se a na židličce nadskakoval hrdou radostí. Harry si dobře pamatoval dobu, kdy město po letech izolace začalo příliv turistů nasávat jako vyschlá, hladová houba. Věděl, že Boban vůbec nepřehání. Freiheit se tu několik let překládalo jako Zimmer frei. Každý volný pokoj se tehdy proměnil ve zlatý důl, každá prázdná garáž byla příslibem cesty k lepší budoucnosti, naplněné lepším autem a dalším domem. Tak proč bychom se teď neuskromnili, když to do budoucna něco hodí, že ano. Ein Erlebnis, diese Stadt, wirklich romantisch. Ta historka, že někdo přestěhoval rodinu přes léto do garáže a byt pronajal turistům, se nejspíš v tomhle městě tehdy opravdu stala. Slétají-li se zlaté můry ke světlu, proč nezapálit další ohně. Jenže každý oheň za sebou nechává spáleniště a každé houbě hrozí, že jednou nasákne natolik, až začne hnít. Harry ty příběhy znal, i když zprostředkovaně, kam až ten pomíjivý úspěch některé místní dovedl.

Boban ovšem ve vzpomínkách nebyl nijak rozpolcený, dokázal se jen slepě ponořit do lepkavé nostalgie. V jeho tlustém těle byl pořád ten malý hubený kluk, co původně neměl mít žádnou budoucnost, ale co se navzdory všem vypracoval z ničeho, protože zahlédl cestu a nasadil si hroší kůži, když se mu ostatní smáli. Harry sledoval, jak ten malý vykulený hubeňour právě tady a teď znovu okouzleně prochází cestu svého úspěchu a jen neochotně se vrací do nového, blahobytem obaleného těla. Nechal přítele mluvit, protože ho jeho nekomplikovaný úspěch zvláštně ukotvoval, dával mu možnost tady jen tak být, aniž by po něm město něco chtělo. „My jsme byli ještě pořád děti, ale ty už jsi podnikal,“ řekl Harry s nehraným obdivem. „Ale zase jsi na rozdíl od nás venkovanů stihnul vystudovat a uspět v metropoli! To se cení i tady, nemysli si,“ pozvedl Boban zase sklenku k přípitku. „Navíc jsi odjel dřív, než to tady začal bejt vopravdovej klondajk! To byly zlatý časy, Harry. Peníze tu tenkrát ležely na chodníku. – A furt leží, jen je těžší je sebrat. A hlavně, Harry,“ naklonil se Boban k Harrymu, aby ho neslyšel nikdo další, „je to v lidech! Lidi jsou dneska líný jako sumci. Čekaj, až něco spadne ke dnu. Prostě takový rošťáci jako my, ty se už dneska neroděj. Když mluvim s těma dnešníma mladejma, voni vůbec nechápou, jak to chodí, nerozuměj vopravdovýmu světu. Nerozuměj tomuhle městu! Zajímaj je jenom abstraktní věci, virtuální peníze, imaginární vztahy, nemaj smysl pro hmotu ani pro tělo…“ Boban nad všemi, co nesdílejí jeho přístup k hmotě a úspěchu, mávl rukou. „Já ale světu rozumim! Vim, co je dobrý! A mám teď novej projekt, Harry, rozhodl jsem se expandovat za město!“ Boban rád svedl hovor ke svému podnikání, které bylo, jak Harry pochopil, jeho nejoblíbenějším tématem.

„Jinýmu bych do svý kapsy ještě nahlídnout nedal, ale tobě o tom plánu řeknu. Začal jsem přemejšlet, co bych mohl dělat v zimě, když byznys v tomhle městě usne jak Šípková Růženka. A přišel jsem na to!“ Boban teď už doslova zatleskal sám sobě, Harry se tomu gestu zasmál, ale byl upřímně zvědavý, co přítel vymyslel. „Koupil jsem barák u jezera! Půlhodinu odsud! Dům jako kráva, ale úplně vybydlenej!“ Boban nadskakoval na židličce, a dokonce přestal brát ohledy na to, jestli ho někdo uslyší. „Trochu ho poladím na hotel, přidám tam saunu, wellness, to teď letí, po tom jsou všichni jako divý. Si to představ, ležíš spařenej jak prase v sauně, všude okolo sníh, oknem přes celou stěnu čumíš z tý páry, jak dole na jezeře bruslej upocený venkovani. To okno je jak zkurvenej oživlej obraz v muzeu. Hned se cítíš blíž velkýmu světu. Pak na léto koupim pár člunů a bude to taky velkolepý… Takhle přemejšlíš, když rozumíš hmotě!“ Boban ještě jednou tleskl malýma ručkama a spokojeně si je pak v gestu dobrého hospodáře složil na břicho. Potom se na Harryho zkoumavě zadíval, jako by přemýšlel, jestli je na to, co se chystá říct, správný čas. Během chvíle se ale rozhodl, přitáhl si židličku blíž a zafuněl zase Harrymu do ucha, aby je tentokrát opravdu nikdo neslyšel, ani ta nenechavá barmanka, lačná po příbězích. Obava nebyla mylná, sám Harry několikrát zahlédl, jak jí neprofesionálně cukají koutky, když se Boban u některého tématu příliš rozvášnil. „Mám pocit, že město teď čekají velký věci. Něco se tu chystá, Harry! Nevím co, ale prostě mám divný tušení. Mívám teď strašně živý, zvláštní sny. Já, přímočarej člověk, co normálně nemá žádnou fantazii! Takže mám pocit, že je třeba mít záložní plány… Já ti třeba vidím…“ Boban se zadýchaně rozmáchl, ale v okamžiku, kdy už opatrně, ale jistě mířil k poodhalení toho, co vidí, uprostřed věty strnul, jako by přes maličké okno vedoucí na ulici zahlédl ducha.