Issuu

oktor Wilhelm Ludwig von Antrim se narodil na bohatém předměstí Mnichova jako potomek starobylé dynastie, jež v sobě spojovala silnou linii německo-merovejské šlechty a postupem času se rozvětvila až do karolinského odkazu. V žilách mu kolovala modrá krev – aristokratické dědictví zatížené poškozeným genem pro hemofilii – a spolu s ní i značné rodové jmění. Mnozí z jeho příbuzných sloužili jako diplomaté, konzulové či důvěrníci nejmocnějších osobností v zemi. Někteří se stali odvážnými generály, jiní to dotáhli jenom na unavené a malátné poslance říšského sněmu. Jako jediný syn byl Wilhelm předurčen k tomu, aby jednou kráčel ve šlépějích svých předků a příbuzných a nesl těžké břemeno veřejné služby. Jeho nejranější vzpomínky ho vracely do doby, kdy mu byly čtyři roky, k onomu rozlehlému rodinnému sídlu, které se rozprostíralo na zelených loukách nad Bo damským jezerem. Bělavá mračna kouře z války pozvolna plula nad poklidnou bavorskou krajinou. Dům byl postaven jako italská vila v palladiánském

stylu s mramorovými sloupy na průčelí, štítem zdobeným řeckými reliéfy a dlouhou lipovou alejí, která vedla od bran k příjezdové cestě ve tvaru podkovy. Tam nechal jeho dědeček vybudovat mramorovou studnu, zdobenou rozvernými vodními elfy, kteří tančili kolem bujné bohyně plodnosti. Ta byla chycená v pevném sevření rohatého satyra se ztopořeným údem a potměšilým úšklebkem. Ačkoliv měl Wilhelm ryze severský vzhled – rovné světlé vlasy, modré oči a souměrný nos – gestapo odhalilo, že v žilách Wilhelmovy matky kolovala židovská krev. Nikdo přesně nevěděl, jak tato potupná skutečnost vyšla najevo ani jaké důkazy pro ni byly předloženy. Jedno však bylo bezpochyby jisté: když gestapo pročesávalo spisy v Berlíně, objevilo se Evino jméno na seznamu podezřelých komunistů, členů protinacistického hnutí v Kreisau a židovských velkokapitalistů, kteří včas převedli svůj majetek do zahraničí a opustili zemi krátce před anšlusem Rakouska. Od tohoto okamžiku nabraly události rychlý spád. Wilhelmovu otci dorazilo anonymní varování pocházející z Říšského úřadu pro rodokmeny. Dopis byl stručný a nečitelně podepsaný někým, kdo se vydával za přítele rodiny. Proč svou identitu tajil, nebylo třeba vysvětlovat. Nabízel časově velmi omezený plán útěku. Při čtení dopisu se Wilhelmovu otci třásla ruka. Rozloučení s otcem bylo krátké a plné potlačovaných emocí. Wilhelm ovinul své malé paže kolem otcova krku, přitiskl jemnou tvář k jeho strništi a rozplakal

se. Chladná vůně kolínské a štiplavý pach dýmky měly zůstat jeho poslední vzpomínkou na otce. Ještě téže noci překročili Wilhelm a jeho matka hranici Švýcarska. Doprovázela je chůva, otcova osobní sekretářka a mohutný srbský osobní strážce. Následujícího dne kolem půlnoci dorazili do Neapole a odtud nastoupili na řeckou nákladní loď směřující do Ameriky, která přístav opustila se zhasnutými světly. O tři týdny později připluli na Ellis Island. Spolu s desítkami tisíc dalších židovských uprchlíků zaplnili mola – nekonečný zástup lidí, který se krok za krokem posouval k registrační místnosti. Wilhelm pozoroval ostatní s nesmírnou zvědavostí. O několik let později přiznal, že tehdy poprvé v životě spatřil Židy na vlastní oči; nepocítil však ani zachvění sdílené krve, ani nezaslechl němé volání společného předka. Necítil nic jiného než dětský zájem. V napjatých dětských tvářích objevil směs nevinnosti a nebezpečné živočišné životní síly. Vrhaly na něj plaché pohledy a lhostejně si ho měřily. Dlouhé hodiny dřepěly na hromadách ošuntělých kožených kufrů spoutaných provazy. Ve starých vlněných oblecích tam jen tak seděly a nohama tenkýma jako zápalky lehce pohupovaly sem a tam. U registrační přepážky je čekali tři formálně oblečení pánové a vedli je dlouhými chodbami do vedlejší místnosti k výslechu a kontrole pasů. Odtud pokračovali na nemocniční oddělení. Mladý vojenský lékař si poslechl Wilhelmovo srdce a prohlédl mu zuby a uši. Dokonalou němčinou se lékař vyptával Wilhelmovy matky na dětské

nemoci a očkování. Všechno probíhalo zdvořile, přátelsky, a přitom zcela nenuceně. Z ostrova je pak převezli do bytu, který byl pro ně již připravený. Prostorný byt se nacházel ve 24. ulici v Brooklynu, nedaleko hřiště a malého nákupního centra. Každý měsíc byl na jejich bankovní účet zasílán štědrý obnos. Úředník rakouského konzulátu, který se jim představil jako Oscar, Evě po telefonu oznámil, že se postará o všechny jejich budoucí potřeby. Naznačil, že se už dlouho znají, ale zdvořile a rozhodně odmítl její nabídku osobního setkání. Eva zařídila byt v tradičním stylu: masivní dřevěný nábytek, křišťálové lustry a orientální koberce. Stěny zdobily obrazy od Liebermanna, Bauernfeinda a Emila Noldea. Místností se linuly jemné sonáty od Brahmse a Schumanna, zatímco venku přede dveřmi nadále vřel a syčel New York. Wilhelm měl přísně stanovený denní režim. „Válka bude za měsíc dva u konce,“ říkávala matka chůvě. „Mu síme se držet našich zaběhlých zvyklostí, abychom dítě zbytečně nestresovali.“ Doma mluvili německy a francouzsky. Když šel na hřiště, chůva byla jak ostříž a sledovala, aby se nestýkal s americkými dětmi, které označovala za nevychované a neotesané. Tři měsíce po jejich příjezdu do Spojených států se jim poprvé ozval imigrační úřad. Oscar radil Wilhelmo vě matce, aby si před schůzkou znovu vzala své dívčí

jméno, ale Eva to rázně odmítla. „Já si své jméno měnit nebudu.“ „Je to přece jen dočasně,“ zapřísáhl se Oscar. „Jméno Wittgensteinová zní židovsky. Obávám se, že jméno von Antrimová by vám tu mohlo způsobit zbytečné potíže.“ Oscarovo naléhání nebylo neopodstatněné. Žádos ti o udělení občanství německých a japonských přistěhovalců byly posuzovány s krajní skepsí, ne-li přímo s neskrývanou nedůvěrou. Žadatelé museli předkládat písemné důkazy k veškerým svým údajům a podepisovat prohlášení o loajalitě. Tyto požadavky byly často dopro vázeny sledováním, odposloucháváním telefonů a po nižujícími výslechy ze strany federálních úředníků. Prokázání židovského původu před imigračním úřa dem bylo Eviným prvním krokem k získání občanství. V modrém kostýmku šitém na míru a s cudně překříženýma nohama se Eva ve třetí osobě představila členům komise a spustila se silným německým přízvukem: „Wittgensteinová, židovská emigrantka z Německa, ve finančně stabilních a uspořádaných poměrech, avšak zcela bezmocná.“ Vyzařovala zoufalou ženskost, jakousi nenápadnou erotickou přitažlivost, která měla probudit ochranitelský instinkt úředníků. A fungovalo to. Tři muži v komisi se na ni vlídně usmívali, přikyvovali jejím slovům a lačnými pohledy jí dodávali odvahu. Kromě nich ji však v komisi s úšklebkem pozorovaly i dvě starší dámy a přikyvovaly trhanými pohyby. Ženy blížící se konci menopauzy ohrnovaly úzké nosy a podezíravě nasávaly smyslnou vůni opuštěného lůna. Pečlivě

si pročetly její srdceryvnou výpověď, nevěřily jí však ani slovo. Pohrdavě na ni zaútočily otázkami: „A kdo tvrdí, že jste Židovka?“ „Gestapo.“ „Gestapo?“ „Ano. Gestapo poslalo mému muži dopis, ve kterém stálo, že jsem podle jejich záznamů židovského původu.“ „Ale vy jste si toho vědoma nebyla?“ „Moji rodiče přede mnou můj židovský původ tajili. Byli to zarytí ateisté.“ „Máte nějaké dokumenty, které by mohly vaši židovskou identitu doložit?“ „Ne. Ty se ztratily, když v Berlíně vyhořel archiv.“ Ženy si vyměnily všeříkající pohledy, neřekly ovšem ani slovo. Jeden z mužů se zeptal: „Žijete podle přikázání židovské víry?“ „Jsem Židovka, ale nejsem věřící.“ „A váš muž?“ „Je ateista.“ „A kde je teď?“ „To nevím.“ „Jak to myslíte, že nevíte?“ „Od té doby, co jsem tady, jsem o něm neslyšela.“ Ženy horlivě čmáraly do svých poznámkových bloků, ta starší z nich se při psaní na Evu přísně podívala. „To by pro dnešek stačilo. Můžete jít. Rozhodnutí vám bude doručeno poštou.“

Rozsudek těch žen byl už předem jasný: Krásná, vzdělaná žena s milionovým jměním, které se podařilo opustit Německo, aniž by se jí zkřivil jediný vlásek, musí být manipulativní, chladnokrevná a bezcitná čarodějnice. Ve svých myšlenkách se upínaly ke každé představě, která ji vykreslovala jako zlou, opovrženíhodnou, ba přímo krutou ženu. Domnívaly se, že by mohla být dokonce nacistickou špionkou. Zpochybňovaly její židovský původ. Už její tělo samo o sobě jako by popíralo všechna její tvrzení. Vysoké lícní kosti, šikmé modré oči, perleťově bílá pleť a blond vlasy – celý její zjev jasně svědčil o germánském původu. K tomu to vzpřímené držení tě la a tyranský záblesk v očích, kdykoliv některý z mužů zachytil její pohled. Ta žena byla čistokrevná nacistická coura. Ženy svůj názor vyjádřily, byly však přehlasovány drtivou mužskou většinou. Její žádost byla na místě schválena. Tomuto setkání předcházely bezesné noci, které trávila úplně nahá před zrcadlem v koupelně a prohlížela si své tělo ze všech stran. Rovný nos, dobře tvarovaná lebka, modré oči – to vše se zdálo být bezchybné a dokonale árijské. Kdo si s ní tak ďábelsky zahrává? A za jaký čin ji stihl takový trest? Nemohla si vybavit žádné provinění, kterého by se kdy dopustila. Jistě, byla tu ta trapná příhoda s její kamarádkou z dětství, Paulinou von Herbertsovou. Tři stahektarové panství rodiny von Herberts sousedilo se skromným statkem Eviných rodičů a obě rodiny udržovaly blízké vztahy. Jenže tato nešťastná událost se

odehrála před mnoha lety, dávno předtím, než její židovský původ vyšel najevo. Navíc to nebyla její chyba. Jednoho dne, kdy nemusely do školy, si vyjely na nákupy do Mnichova. Když odcházely z kavárny na Ma rienplatzu, zastavili je příslušníci pořádkové policie. Mu ži vyžadovali průkaz totožnosti pouze po Paulině. Paulina se svými jemnými semitskými rysy a vlnitými černými vlasy se třásla strachy, ale ještě více vztekem a ponížením. Kolem nich se začali zastavovat a shlukovat lidé. S chvějícím se hlasem se jediná dcera konzula a říšského poslance von Herbertse a milánské komtesy snažila vykoktat: „Já jsem Němka.“ Vojáci, nedotčeni jejími slovy, jí pečlivě kontrolovali doklady a ostražité pohledy putovaly mezi jejím obličejem a fotografií. Nakonec jí bez jediného slova omluvy průkaz vrátili a odtáhli pryč, zatímco přihlížející nadále plačící dívku bedlivě sledovali s nepřátelskou podezíravostí. Od Evy nevyžadovali nic. Právě naopak, koketně se na ni usmívali. Pro ně byla jednoznačně árijského původu. Když odcházeli, nejmladší z nich se ještě jednou otočil, mrkl na ni, spiklenecky se usmál a nadšeně jí na rozloučenou zamával. Na zpáteční cestě vlakem se Paulina zahalila do mlčení. Tu a tam vytáhla z kapsy malý hedvábný kapesník a osušila si slzy. Veškeré Eviny pokusy přítelkyni utěšit odmítla. Když Eva následujícího dne zavolala Paulině domů, hospodyně jí sdělila, že milostivá slečna již o jejich

přátelství nejeví zájem. Na univerzitě Paulina svou bý valou kamarádku i nadále ignorovala. Časem to Eva vzdala. Nyní se ptala sama sebe, zda Paulina už tehdy věděla, že i Eva je Židovka. Smála se snad a pociťovala škodolibou radost, když se o několik let později dozvěděla, jak Eva uprostřed noci utíkala jako zloděj? Nikdy necítila takové ponížení. Stud, pocity viny a osamělost ji zlomily. Jedné noci se malý Wilhelm probudil, vstal z postele a sledoval svou matku, jak se opilá potácí do koupelny. Škvírou ve dveřích ji zahlédl ve svitu měsíce stát před zrcadlem, v tenké saténové noční košilce, s tváří zarudlou a mokrou od slz a se zavřenými očima. Prsty si pročesávala zpocené vlasy, přejížděla jimi po hrudi a břiše, pak dolů k vnitřní straně stehen. Její rty šeptaly něžná slova v němčině. Najednou se jí mezi nohama spustila krev. Vyděšeně otevřela oči, sáhla si mezi nohy a zírala na své zakrvácené prsty. Pěnila vzteky. „Děvko, špinavá Židovko, odporná mrcho.“ Vystrašený Wilhelm utekl zpátky do svého pokoje. U snídaně si šeptal slova, která v noci slyšel. Jeho matka, která vedle něho seděla a pohlcená vlastními myšlenkami si mazala kousek chleba máslem, zkoprněla. Upustila nůž. Pak se otočila a vrazila mu ráznou facku. Hrníček s kakaem mu vyklouzl z ruky, spadl na zem a rozbil se. Wilhelm sklopil hlavu, z jeho sevřených rtů však nevyšla ani hláska. Otřesena svým náhlým výbuchem násilí

a odhalením tajemství, za které se tak styděla, ho vzala do náručí a rozbrečela se. Představitelé židovské obce, kteří ji navštěvovali a vyptávali se, jak by jí mohli pomoci, se jí hnusili. Samotná jejich existence stačila k tomu, aby se jí starý dobrý svět začal rozpadat a ona se proti své vůli stala uprchlicí. Bez nich, bez té potupné přítomnosti v její krvi a genech, by ještě stále poklidně žila na březích Bodamského jezera. Když ji oslovili v jidiš, odsekla jim v němčině: „Já mluvím jen německy.“ Tím si udržovala odstup. Surová němčina Hitlera, Goebbelse a Göringa vytrhla tyto lidi z kořenů a pronásledovala je i ve spánku. Své rodiny zanechali ve staré vlasti – rodiny, které byly vyvražděny v koncentračních táborech. Otce, matky, bratry, sestry, tety, strýce i bratrance. Ta břitká němčina, jíž Eva mluvila, byla krutou připomínkou, památníkem zla. Němčinu ovládali plynně. Obdivovali ten jazyk. Kdo z amerických spisovatelů jejich generace mohl Goethovi, Schillerovi, Heinrichu Heinovi nebo Thomasi Mannovi sahat alespoň po kotníky? Avšak zatímco chladná, křišťálově čistá němčina promlouvala k racionální mysli, dotýkalo se jidiš citů, živě tepajícího židovského srdce. Čím více se snažili prolomit ledy, tím uzavřenější a odmítavější Eva byla. Slovní hříčky, přímočarý ži dovský humor a pomrkávání s jízlivými dvojsmysly ji nechávaly naprosto chladnou. Jidiš pro ni nebylo ničím jiným než zmrzačenou němčinou, pokřivenou zlodějskou hantýrkou cikánů. Odpovídala jim ve třetí osobě

a pociťovala zvláštní potěšení z toho, jak je šokuje. Svůj hněv drželi na uzdě a stáhli se. Později se pomstili zákeřným způsobem. Přátelé s dobrými kontakty na imigračním úřadě záměrně protahovali její žádost o udělení občanství. Její prosby o schůzku s vedoucím oddělení byly opakovaně odmítány. Bezradně se obrátila na velvyslanectví, ale i Oscarovy pokusy vypátrat důvod průtahů nebyly úspěšné. „Nechápu, co se tam děje,“ řekli jí do telefonu. „Zá stupce velvyslance osobně volal právníkovi imigračního úřadu a na to zpoždění se ho vyptával. Ten muž tvrdil, že z bezpečnostních důvodů váš spis opět prověřují. Důvod mi ale sdělit nedokázal.“ Načasování snad ani nemohlo být horší. Himmlerovy optimistické prognózy, podle nichž měli vojáci skupiny armád Střed krátce před operací Barbarossa trávit Vánoce všichni společně na březích Volhy, se ukázaly jako ukvapené. Osud, který by ji a Wilhelma v případě vyhoštění do Německa čekal, se zdál být náhle na dosah ruky. Kvůli obavám o jejich bezpečí ji její dobrodinci na rakouském velvyslanectví požádali, aby se až do odvolání zdržela přímých kontaktů. Od této doby byla odkázána sama na sebe. Postupně si uvědomila, že Židé jsou jejími jedinými spojenci. Musela s nimi tedy jednat uctivě a ustoupila jejich požadavkům. Velmi rychle jí bylo jasné, že jako žena a k tomu Němka se v hierarchii nachází na úplném dně. Kvůli tomu musela oficiálně vstoupit do židovské obce a zajistila si tím její ochrannou náruč.

Pověřili ji úkolem ve veřejné službě. Zástupci, kteří k ní tentokrát přišli, byli slavný hollywoodský producent německo-židovského původu a pak oceňovaný režisér. Nabídli jí roli v jednom protinacistickém snímku. Eva se neurčitě pousmála a začala se vykrucovat, že se sice cítí být polichocena, ale bohužel jí nebyl dán do vínku sebemenší herecký talent. Dokonce i při školních vystoupeních stála na jevišti vždycky úplně vzadu. Režisér chodil po místnosti v nepravidelných kruzích, se sklopenou hlavou a s rukama za zády. Když zaslechl její prohlášení, zastavil se a nadšeně zatleskal. „Trefa do černého!“ zvolal vítězoslavně. Hlubokým barytonem, který byl v kontrastu k jeho drobnému vzrůstu, režisér vysvětlil, že její jedinou úlohou je předvést v živém vysílání, že židovský genom dokáže kromě geniálních mozků stvořit i opravdové nány, které vyhovují i těm nejpřísnějším kritériím: výška sto sedmdesát osm centimetrů, trénovaná postava, silné nohy, rovné, hebké blond vlasy, modré oči, rovný nos, a přesto čistokrevná Židovka. Požádali ji, aby posloužila jako tajná zbraň v jejich boji proti americkému izolacionismu vedenému Char lesem Lindberghem – legendárním pilotem a miláčkem Hermanna Göringa, který mu udělil zlatou medaili. Lind bergh, jenž se ostře stavěl proti tomu, aby Amerika zasahovala do války proti nacistickému Německu, tvrdil, že Spojené státy se snaží do války, která se jich netýká, dotlačit tři zájmové skupiny: Rooseveltova vláda, Britové a Židé. Eva měla sloužit jako nevyvratitelný důkaz proti

Hitlerově rasové teorii. Její závěrečná věta měla znít: „Amerika má posvátnou povinnost zachránit svět před ním samotným.“ Představa, že chtějí využít její fyzickou přitažlivost a zároveň poukázat na její nízký semitský původ, jí připadala jako vypalování cejchu hanby na čelo. Se sklopeným pohledem řekla: „Pánové, chápu vaši nabídku jako velký kompliment, bohužel ji však nemohu přijmout.“ Otto Schiller, který stál pár kroků opodál a kouřil, si rychlým pohybem vytáhl cigaretu z úst, típl ji a přispě chal k nim. „Dobře mě poslouchejte, paní Wittgensteino vá,“ řekl německy. „Bavíme se jen o krátké scéně. Ne víc než pět minut. Musíte říct jen jednu větu a usmívat se. O zbytek se postaráme my.“ Měl berlínský přízvuk. Vzdělaní Židé byli první, kteří opustili zemi. Otto Schiller byl věhlasný producent dokumentárních filmů světové proslulosti. Včas vytušil, jakým směrem se země bude ubírat, vzdal se zářivé kariéry v Německu a měsíc před vypuknutím války odešel do Spojených států, kde ho aktéři válečné propagandy přijali s otevřenou náručí. Eva na něj vzdorovitě zírala. „A tím dosáhneme jako čeho?“ zasyčela. „Můj úsměv má spasit svět?“ Režisér se k ní přiblížil. „Moje drahá,“ konejšil ji, „úsměv, jako je ten váš, může zachránit víc lidí, než si dokážete představit.“ „A co přesně musím udělat?“ „Nic. Prostě vůbec nic. Musíte se jen dívat do kamery, říct tuhle jedinou větu a je po všem. A máme to v kapse.“

„To nemohu.“ Nechali tam vizitky a zmizeli. O týden později obdržela doporučené psaní z imigračního úřadu, ve kterém stálo, že stále nedostali ani rodný list v originále, ani notářsky ověřené potvrzení jejího židovského původu. Pokud nepředloží tyto dokumenty do měsíce, bude její žádost na udělení občanství zamítnuta, což povede k jejímu okamžitému vyhoštění. To byla tvrdá rána. Německo se svými spojenci sice zpočátku rychle postupovalo, na většině front ho však zastavili, což nakonec vedlo k rozsáhlému ústupu jejich vojsk. V obou hlavních parlamentních táborech se hromadily hlasy, které na prezidenta Roosevelta naléhaly, aby opustil svůj izolacionistický postoj a připojil se ke spojencům v boji proti nacionálně socialistickému zhoubnému nádoru. Vyhoštění by pro Evu znamenalo jistou smrt. Oskar vyčítal Evě její tvrdohlavost. „Sama se vystavujete riziku. Ještě hůř, ohrožujete Wilhelma.“ Pak dodal důrazně: „Naše možnosti, jak vám pomoct, jsou omezené.“ Nařídil jí, aby ihned začala spolupracovat. Cesta k záchraně vedla přes kancelář doktora Samuela Rosenberga, právníka, prezidenta židovské obce v New Yorku a právního poradce Úřadu pro obyvatelstvo, uprchlíky a migraci. Přijal ji s neskrývaným chladem. Když domluvila, sundal si brýle a upřel na ni vražed ný pohled.

„Rozumí milostivá paní významu tohoto psaní?“ „Myslím, že ano.“ „Vysvětlím vám to ještě jednou. Abyste obdržela status uprchlíka, musíte předložit dokumenty, které jednoznačně doloží vaše tvrzení, že jste Židovka. Může to být rodný list, matriční spis nebo průkaz totožnosti. Vlastníte některý z těchto dokumentů?“ „Ne. Na odchod z Německa jsme měli čtyřiadvacet hodin. Týden poté byl centrální archiv v Berlíně vybom bardován a všechny dokumenty přitom shořely.“ „Jinými slovy, můžete být židovská uprchlice, to ano, ale stejně tak i špionka nebo nějaký váleční zločinec, který se sem přišel ukrýt.“ Eva zrudla. „Jsem Židovka,“ vyhrkla zprudka. „Ne jsem žádný zločinec.“ Doktor Rosenberg se k ní sklonil. „Máte tušení, paní von Antrimová, kolik takových nacionálně socialistických válečných zločinců hledá útočiště ve Spojených státech tím, že kradou identitu svých židovských obětí?“ „Já jsem Židovka.“ Váhavě přikývl. „Obávám se, že vám nemohu pomo ci.“ „Ale já vaši pomoc potřebuji.“ Úzké rty právníka lemoval posměšný úšklebek. „To je trošku zvláštní slyšet od ženy, která se tak usilovně zdráhá spolupracovat na filmu, jenž by mohl pomoci jejím židovským bratrům a sestrám.“ „Už jsem vám přece vysvětlila, že pro ten úkol nejsem ta pravá.“

Jeho pobavený výraz se vytratil. „Otto Schiller je prvotřídní producent,“ řekl rázným tónem. „Ten nejlepší v oboru. Když on věří, že vy jste pro tuto roli nejlepší, pak jeho úsudku naprosto důvěřuji. Myslím, že jste udělala velkou chybu, paní von Antrimová.“ Vztek, s nímž právník vyslovil její jméno, jí nahnal hrůzu. Eva se omluvila, že podcenila důležitost této záležitosti, a vyjádřila ochotu předstoupit před kameru, kdykoliv bude potřeba. Doktor Rosenberg si ji s pohrdáním prohlížel. Když domluvila, rozhostilo se v místnosti těžké ticho. Pak lhostejně řekl: „Jsem rád, že si rozumíme, milostivá paní. Jsem si jistý, že brzy dostaneme zprávu o politováníhodném omylu týkajícím se vašeho případu.“ Stiskl malé tlačítko na svém psacím stole a dveře kanceláře se otevřely. Ve dveřích stála sekretářka. „Vyprovoďte prosím paní von Antrimovou.“ Ještě téže noci volala Eva režisérovi.