2.1.2 Chronická bolest břicha
Funkční poruchy (dyspepsie)
2.1.4 Organická onemocnění
2.1.5 Závěry
2.2 Dušnost
2.3 Poruchy vědomí
2.3.2 Kvalitativní poruchy vědomí
2.4 Masivní krvácení z trávicí trubice .
2.4.1 Masivní krvácení z horní části trávicí trubice.
2.4.2 Masivní krvácení z dolní části trávicí trubice
2.5 Průjem (diarea, diarrhoea)
2.5.1 Průjem akutní.
2.5.2 Průjem chronický
2.6 Zácpa (obstipace, konstipace)
2.6.1 Akutní zácpa
3 ŠOK A KARDIOPULMONÁLNÍ RESUSCITACE
3.2.1 Základní KPR dospělých
3.2.2 Rozšířená
5.1 Sekundární hypertenze
5.1.1 Endokrinní hypertenze
5.1.2 Hypertenze u syndromu spánkové apnoe
5.1.3 Hypertenze po transplantaci orgánů (srdce)
5.1.4 Koarktace aorty
5.1.5 Neurogenní hypertenze
5.1.6 Hypertenze vyvolaná léky
5.1.7 Geneticky podmíněná hypertenze
6 CÉVNÍ MOZKOVÉ PŘÍHODY
6.1 Klinický obraz CMP
6.2 Organizace péče o pacienty s CMP v ČR
6.3 Ischemická CMP
6.4 Intracerebrální krvácení
6.5 Subarachnoidální krvácení
6.6 Cerebrální venózní trombóza .
6.7 Rehabilitace po CMP
6.8 CMP v péči internisty
7 ANGIOLOGIE
7.1 Diagnostika onemocnění tepen
7.2 Ischemická choroba dolních končetin
7.3 Akutní končetinová ischemie
7.4 Chronická kritická končetinu ohrožující ischemie
7.5 Disekce aorty
7.6 Aneuryzma břišní aorty
7.7 Arteriální aneuryzmata
7.8 Kompresivní syndrom arteria poplitea (entrapment syndrom) a cystická degenerace adventicie
7.9 Kompresivní syndrom truncus coeliacus
7.10 Viscerální ischemie .
7.11 Onemocnění renálních tepen
7.12 Syndrom horní hrudní apertury
7.13 Thrombangiitis obliterans (Buergerova choroba)
7.14 Raynaudův fenomén
7.15 Vazoneurózy
7.16 Diagnostika onemocnění žilního systému
7.17 Trombembolická nemoc – flebotrombóza a plicní embolie
7.17.1 Flebotrombóza
7.17.2 Plicní embolie
7.18 Varixy dolních končetin a chronická žilní insuficience
7.19 Žilní záněty
7.20 Lymfedém
8 METABOLISMUS
8.1 Diabetes mellitus
8.1.1 Diabetes mellitus 1. typu
8.1.2 Diabetes mellitus
8.1.4 Akutní komplikace diabetu
8.1.5 Pozdní komplikace diabetu
8.1.6 Praktické
8.2 Dyslipidémie
8.3 Obezita
8.4 Metabolický syndrom
8.4.1 Kardio-reno-hepato-metabolický syndrom
8.5 Poruchy výživy a základy nutriční podpory
8.5.1 Podvýživa .
8.5.2 Poruchy z nedostatku nebo nadbytku vitaminů a stopových
8.5.3 Základy nutriční podpory
8.5.4 Péče o vnitřní prostředí
Základy dietního systému
8.6 Metabolické osteopatie
8.6.1
8.6.2 Osteomalacie
8.6.3 Pagetova kostní choroba
8.6.4
9 ENDOKRINOLOGIE
9.1 Definice a základní principy endokrinologie
9.2 Onemocnění hypotalamo-hypofyzárního systému
9.2.1 Onemocnění hypotalamu
9.2.2 Onemocnění adenohypofýzy
9.2.3 Onemocnění neurohypofýzy
9.2.4 Syndrom prázdného sedla
9.3 Onemocnění štítné žlázy
9.3.1 Hypotyreóza (myxedém)
9.3.2 Hypertyreóza
9.3.3 Záněty štítné žlázy
9.3.4 Uzly štítné žlázy
Struma
9.4 Onemocnění příštítných tělísek
9.4.1 Primární hyperparatyreóza
9.4.2 Sekundární a terciární hyperparatyreóza
9.5 Onemocnění nadledvin
9.5.1 Onemocnění kůry nadledvin
9.5.2 Onemocnění dřeně nadledvin
9.5.3 Incidentalomy nadledvin
9.6 Onemocnění mužských pohlavních žláz
9.6.1 Mužský hypogonadismus
9.6.2 Klinefelterův syndrom
9.6.3 Kryptorchismus
9.6.4 Nádory varlat
9.6.5 Gynekomastie
9.7 Onemocnění ženských pohlavních žláz
9.7.1 Ženský hypogonadismus
9.7.2 Poruchy menstruačního cyklu
9.7.3 Syndrom polycystických ovarií
9.7.4 Turnerův syndrom
9.8 Endokrinně aktivní tumory gastrointestinálního traktu
9.8.1 Karcinoid
9.8.2 Inzulinom
9.8.3 Gastrinom
10A GASTROENTEROLOGIE
10.1 Nemoci jícnu
10.1.1 Anatomické a fyziologické poznámky
10.1.2 Vrozené a získané strukturální odchylky
10.1.3 Motorické poruchy jícnu
10.1.4 Refluxní choroba jícnu
10.1.5 Záněty jícnu
10.1.6 Poškození jícnu toxickými látkami a traumaty
10.1.7 Nádory jícnu
10.2 Nemoci žaludku a duodena
10.2.1 Anatomické a fyziologické poznámky
10.2.2 Peptický vřed žaludku a duodena
10.2.3 Gastritidy a gastropatie
10.2.4 Nádory žaludku
10.2.5 Bezoáry
10.2.6 Funkční žaludeční poruchy
10.3 Onemocnění tenkého střeva
10.3.1 Anatomické a fyziologické poznámky
10.3.2 Malabsorpční syndrom
10.3.3 Celiakie (gluten senzitivní enteropatie)
10.3.4 Divertikly tenkého střeva
10.3.5 Nádory tenkého střeva
10.3.6 Cévní poruchy tenkého střeva
10.4 Onemocnění tlustého střeva
10.4.1 Anatomické a fyziologické poznámky.
10.4.2 Funkční poruchy tlustého střeva
10.4.3 Divertikulární choroba
10.4.4 Idiopatické střevní záněty .
10.4.5 Neinfekční záněty tlustého střeva
10.4.6 Infekčně podmíněné záněty tlustého střeva
10.4.7 Hereditární nepolypózní a polypózní syndromy tlustého a tenkého střeva
10.4.8 Nádory tlustého střeva
10.4.9 Choroby řitě a konečníku
10.5.1 Vrozené vývojové vady
10.5.2 Akutní pankreatitida
10.5.3 Chronická pankreatitida
10.5.4 Karcinom pankreatu
10.5.5 Neuroendokrinní nádory (NET) pankreatu
10.6 Nemoci žlučníku a žlučových cest
10.6.1 Cholelitiáza
10.6.2 Akalkulózní cholecystitida
10.6.3 Cholangitidy
10.6.4 Nádory žlučníku a žlučových cest
10.6.5 Onemocnění vaterovy papily
Obrazová příloha ke kapitole 10A
10B HEPATOLOGIE
10.7 Onemocnění jater
10.7.1 Anatomické a fyziologické poznámky
10.7.2 Laboratorní vyšetření
10.7.3 Zobrazovací a další diagnostické metody
10.7.4 Ikterus
Cholestáza
10.7.6 Infekční choroby jater
10.7.7 Alkoholové jaterní poškození
10.7.8 Metabolickou dysfunkcí podmíněná steatotická choroba jater
10.7.9 Dědičné metabolické nemoci jater
10.7.10 Autoimunitní postižení jater a biliárního systému
10.7.11 Toxické poškození jater
10.7.12 Jaterní insuficience a jaterní selhání
10.7.13 Cirhóza a její komplikace
10.7.14 Cévní onemocnění jater
10.7.15 Nádory a cysty jater
10.7.16 Transplantace jater
10.7.17 Játra a těhotenství
11 PNEUMOLOGIE
11.1 Zánětlivá onemocnění dolních dýchacích cest
11.1.1 Akutní tracheobronchitida
11.1.2 Chronická obstrukční plicní nemoc – CHOPN
11.1.3 Asthma bronchiale
11.1.4 Bronchiektazie
11.1.5 Bronchiolitidy
11.2 Zánětlivá onemocnění plic
11.2.1 Infekční pneumonie
11.2.2 Neinfekční záněty plic
11.2.3 Plicní absces
11.3 Tuberkulóza a jiné mykobakteriózy
11.3.1 Tuberkulóza
11.3.2 Netuberkulózní mykobakteriózy
11.4 Intersticiální plicní procesy
11.4.1 Idiopatické intersticiální pneumonie
11.4.2 Sarkoidóza a jiné plicní granulomatózy
11.4.3 Exogenní poškození intersticia
11.4.4 Postižení plic u systémových onemocnění
11.4.5 Vzácné intersticiální plicní procesy
11.5 Nádory plic a průdušek
11.5.1 Karcinom plic
11.5.2 Jiné nádory plic a průdušek
11.5.3 Sekundární nádory plic
11.6 Onemocnění pleury
11.6.1 Pleuritida
11.6.2 Pleurální výpotek
11.6.3 Pneumotorax
11.6.4 Nádory pleury
11.7 Onemocnění mediastina
11.7.1 Nádory mediastina
11.7.2 Záněty mediastina
11.8 Syndrom spánkové apnoe a hypoventilace
11.8.1 Syndrom spánkové apnoe
Hypoventilační syndromy
11.9 Respirační insuficience
Dětské plicní patologie v dospělém věku.
11.11 Transplantace plic
11.12 Cystická fibróza
12.1 Nemoci glomerulů
12.1.1 Nefrotický syndrom
12.1.2 Akutní poststreptokoková glomerulonefritida
12.1.3 Rychle progredující glomerulonefritidy
12.1.4 Chronické glomerulopatie
12.1.5 Renální a renovaskulární hypertenze
12.2 Vrozená onemocnění ledvin
12.3 Infekce močových cest
12.4 Tubulointersticiální nefritidy
12.5 Urolitiáza
12.6 Obstrukce močových cest
12.7 Nádory ledvin
12.8 Nemoci ledvin v těhotenství
12.9 Akutní selhání ledvin .
12.10 Chronické selhání ledvin
13 PORUCHY VNITŘNÍHO PROSTŘEDÍ
13.1 Poruchy elektrolytové homeostázy
13.1.1 Hyponatreemie
13.1.2 Hypernatremie
13.1.3 Hypokalemie
13.1.4 Hyperkalemie
13.1.5 Hyperkalcemie
13.1.6 Hypokalcemie
13.1.7 Hyperfosfatemie
13.1.8 Hypofosfatemie
13.1.9 Hypomagnezemie
13.1.10 Hypermagnezemie.
13.2 Poruchy acidobazické rovnováhy
13.2.1 Metabolická acidóza
13.2.2 Metabolická alkalóza
13.2.3 Respirační acidóza
13.2.4 Respirační alkalóza
13.3 Poruchy hydratace
13.3.1 Dehydratace
13.3.2 Hyperhydratace
14.1 Přístup k nemocnému s revmatickým onemocněním
14.2 Vyšetření v revmatologii
14.3 Revmatoidní artritida a juvenilní idiopatická artritida
14.3.1 Revmatoidní artritida
14.3.2 Juvenilní idiopatická artritida
14.4 Spondyloartritidy
14.4.1 Axiální spondyloartritida
14.4.2 Psoriatická artritida
14.4.3 Reaktivní artritidy
14.4.4 Enteropatické artritidy
14.5 Infekce a artritidy
14.5.1 Bakteriální (septické) artritidy
14.5.2 Virové artritidy
14.5.3 Artritidy asociované s infekcí
14.6 Systémový lupus erythematodes
14.7 Sjögrenova choroba.
14.8 Systémová sklerodermie
14.9 Idiopatické zánětlivé myopatie
14.10 Systémové vaskulitidy
14.10.2 Vaskulitidy středních cév
Vaskulitidy malých cév
14.10.4 Vaskulitidy postihující cévy různé velikosti
14.11 Osteoartróza
14.13 Mimokloubní revmatismus
14.14 Sarkoidóza
14.15 Amyloidóza
14.16 Nádory a revmatická onemocnění
14.17 Kloubní syndromy při endokrinopatiích
14.18 Syndrom difuzní idiopatické skeletální hyperostózy
15 KLINICKÁ IMUNOLOGIE A ALERGOLOGIE
15.1 Nemoci z poruch funkce imunity
15.2 Imunopatologické reakce
15.3 Imunodeficience
15.3.1 Primární imunodeficience
15.3.2 Sekundární imunodeficience
15.4 Autoimunitní onemocnění
15.4.1 Přehled autoimunitních onemocnění
15.5 Alergie
15.5.1 Přehled jednotlivých alergických onemocnění
16 HEMATOLOGIE
16.1 Úvod a vyšetřovací metody
16.2 Poruchy erytrocytů
16.2.1 Anémie
16.2.2 Zvýšený počet erytrocytů
16.3 Poruchy leukocytů
16.3.1 Početní odchylky leukocytů 812
16.3.2 Kvalitativní odchylky leukocytů
16.4 Nádorová onemocnění krvetvorby
16.4.1 Myeloproliferativní choroby 813
16.4.2 Akutní leukemie
16.4.3 Nádorová lymfoproliferativní onemocnění
16.4.4 Nádory z histiocytárních a dendritických buněk
16.5 Poruchy koagulace a hemostázy
16.5.1 Krvácivé stavy z destičkových příčin
16.5.2 Krvácivé stavy z cévních příčin
16.5.3 Krvácivé stavy z poruch plazmatické koagulace
16.5.4 Trombofilní stavy
16.6 Hemoterapie
16.6.1 Imunohematologie
16.6.2 Účelná hemoterapie
16.6.3 Terapeutické hemaferézy
16.6.4 Sběr krevních buněk
17 VYBRANÉ KAPITOLY...
17.1 Vybrané kapitoly z klinické onkologie
17.1.1 Komunikace s onkologickým pacientem
17.1.2 Epidemiologie zhoubných nádorů
17.1.3 Prevence zhoubných nádorů
17.1.4 Screening zhoubných nádorů
17.1.5 Diagnostika zhoubných nádorů 887
17.1.6 Nádorové markery a jejich využití
17.1.7 Principy protinádorové léčby
17.1.8 Akutní stavy v onkologii
17.1.9 Terminální péče o onkologického pacienta
17.1.10 Závěr
17.2 Vybrané kapitoly z psychiatrie
17.2.1 Afektivní poruchy s komorbidní úzkostí u tělesně nemocných
17.2.2 Deliria
17.3 Otravy a poškození z fyzikálních příčin
17.3.1 Akutní otravy.
17.3.2 Poškození z fyzikálních příčin
17.4 Adherence k léčbě
18 PRAKTICKÉ PROBLÉMY V INTERNĚ
18.1 Interní předoperační vyšetření
18.1.1 Na čem závisí riziko operačního výkonu
18.1.2 Algoritmus provedení předoperačního vyšetření
18.1.3 Jak jednotlivá nejčastější onemocnění ovlivňují operační riziko?.
18.1.4 Nejdůležitější skupiny farmak v perioperačním období
18.1.5 Stratifikace rizika jednotlivého pacienta
18.2 Vybraná problematika z intenzivní péče
18.2.1 Indikace k intenzivní péči
18.2.2 Základy monitorování pacienta
18.2.3 Základy oxygenoterapie u spontánně ventilujících
18.3 Základní invazivní výkony
18.3.1 Centrální žilní katétr
18.3.2 Příprava, péče a komplikace po angiografii 940
18.3.3 Hrudní punkce (punkce pleurální dutiny, torakocentéza)
18.3.4 Punkce ascitu (punkce peritoneální dutiny, paracentéza)
18.3.5 Příprava, péče a komplikace po endoskopii GIT 943
18.3.6 Příprava k vyšetření kontrastní látkou
18.4 Farmakoterapie v graviditě
18.5 Antitrombotika (protidestičková léčiva a antikoagulancia)
18.5.1 Léčiva užívaná k inhibici primární hemostázy (protidestičková léčiva)
18.5.2 Fibrinolytika
18.6 Prevence, epidemiologie, klinické studie a EBM
18.6.1 Prevence a epidemiologie
18.6.2 Rizikové faktory
18.6.3 Strategie preventivní kardiologie
18.6.4 Metodika epidemiologických studií
19 ZÁSADY LABORATORNÍHO VYŠETŘOVÁNÍ
19.1 Význam laboratorních vyšetření
19.2 Správná indikace a účelnost laboratorního vyšetření
19.3 Laboratorní vyšetření .
20 ELIMINAČNÍ METODY VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ
20.1 Úvod
20.2 Základní principy eliminačních metod
20.3 Hemodialýza
Princip a mechanismus
20.3.2 Indikace.
20.3.3 Techniky
20.4.1 Princip
20.4.2 Metody a indikace
20.4 Hemaferéza a plazmaferéza
20.5 Hemofiltrace a jiné filtrační metody .
20.6 Indikace a volba eliminační metody
20.7 Komplikace a omezení eliminačních metod
20.5.1 Hemofiltrace
20.5.2 Další filtrační metody
20.8 Nové trendy a budoucnost eliminačních metod
Závěr
21 MULTIMORBIDITA
21.1 Definice a epidemiologie multimorbidity
21.2 Přístup k pacientovi s multimorbiditou
21.3 Stanovení prognózy
21.4 Vytváření individuálních plánů péče
21.5 Sdílené rozhodování s pacienty a rodinami
21.6 Racionální farmakoterapie: vhodnost podávané medikace, adherence a deprescribing
21.7 Péče o pacienty na konci života
22 VÝZNAM UMĚLÉ INTELIGENCE VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ: SOUČASNOST A PERSPEKTIVY
22.1 Úvod
22.2 Definice a principy AI v medicíně
22.3 Aplikace AI ve vnitřním lékařství
22.3.1 Diagnostika chronických onemocnění
22.3.2 Prediktivní modely a personalizovaná medicína
22.3.3 Podpora klinického rozhodování
22.3.4 Zobrazovací metody
22.4 Výhody a přínosy AI
22.5 Rizika a etické aspekty
22.5.1 Kvalita dat
22.5.2 Ochrana soukromí .
22.5.3 Odpovědnost za rozhodnutí
22.6 Budoucnost AI ve vnitřním lékařství
22.7 Závěr
Minislovníček SK–CZ
Minislovníček CZ–SK 994 Zkratky
Appendix: léky v interně
Rejstřík
4KARDIOLOGIE
4.1 VYŠETŘOVACÍ METODY V K ARDIOLOGII
4.1.1 ELEKTROKARDIOGRAFIE (EKG)
EKG je nejstarší dosud používanou tzv. pomocnou metodou v kardiologii. Jeho význam však nikterak neklesá. Správné a rychlé určení srdečního rytmu nebo diagnóza akutního infarktu myokardu vedou k záchraně lidských životů. I přes rozmach programů na automatickou analýzu EKG je přístrojem nabídnutá diagnóza často zcela nesprávná. Ze všech těchto důvodů patří znalost EKG mezi základní požadavky na znalosti v oblasti interního lékařství.
EKG křivka odráží elektrickou aktivitu srdeční tak, jak dosahuje povrchu lidského těla. Mezinárodní konvencí bylo stanoveno, že používáme 12 základních svodů (6 končetinových a 6 hrudních). Dále platí, že rychlost posunu milimetrového papíru, na který se EKG signál zapisuje, je 25 mm/s a vertikální odchylka 10 mm odpovídá 1 mV. Tato nastavení je však někdy účelné změnit. V této kapitole je jen velmi stručný úvod do problematiky.
z ákladní P o P i S ekg (viz obr. 4.1). V případě sinusového rytmu je základním udavačem kroku sinoatriální uzel. Děje probíhající v sinotriálním uzlu však na povrchovém EKG nevidíme. Prvním projevem je vlna P, která je vykreslena v průběhu depolarizace síní. Po vlně P následuje krátký úsek bez výchylky – izoelektrická linie. Je dána zpožděním převodu elektrického signálu na komory v atrioventrikulárním uzlu. Hemodynamický význam tohoto zpoždění je v dostatečném čase k doplnění komor kontrakcí síní. Komplex QRS představuje depolarizaci komor. Obvykle v době trvání QRS komplexu dochází k repolarizaci myokardu síní, což je jedním z důvodů, proč tento děj na povrchovém EKG nepozorujeme. Po QRS následuje další úsek v izoelektrické linii – ST segment. Má velký význam zejména v diagnostice ICHS. Po něm
Depolarizace komor
Depolarizace síní OT Interval PR Interval PR Segment R Q P T
Repolarizace komor
Segment
Repolarizace síní
Obr. 4.1 – Základní popis EKG křivky při sinusovém rytmu. Vlna P odpovídá depolarizaci síní, komplex QRS depolarizaci komor a vlna T repolarizaci komor. Všímáme si a zaznamenáváme intervaly PQ (PR) – od začátku vlny P do začátku QRS komplexu; dále šíři QRS komplexu a interval QT (od začátku QRS komplexu do konce vlny T).
následuje vlna T, odrážející repolarizaci komor. Po vlně T může být přítomna ještě jedna podobná, ale nižší vlna, označovaná jako U. Její fyziologický význam je, řečeno s našimi staršími učiteli, temný, ale častější je u hypokalemie.
Je třeba zdůraznit, že mechanická systola síní i komor má vždy oproti elektrické systole (depolarizaci) určité zpoždění.
o dhad S rdeční F rekvence I v době automatické analýzy EKG různými přístroji se vyplatí umět odhadnout srdeční frekvenci z EKG křivky. Důvodem jsou jednak časté chyby automatických analyzátorů a jednak možnost nezávislého
výpočtu frekvence síní a komor, např. u flutteru síní. V případě nejběžnější rychlosti posunu EKG papíru 25 mm/s odhadneme frekvenci komor tak, že číslo 300 vydělíme počtem „velkých“ (5milimetrových) čtverců mezi dvěma sousedními QRS komplexy. Analogicky můžeme takto odhadnout frekvenci síní, která se od frekvence komor liší např. u atrioventrikulárních blokád nebo u flutteru síní.
i ntervaly Při hodnocení EKG křivky se zaměřujeme na tři základní intervaly: 1. PQ(PR), 2. QRS, 3. QT. Interval PQ (popř. PR, pokud v daném svodu není Q kmit vykreslen) měříme od začátku vlny P po začátek komplexu QRS. Odráží dobu vedení elektrického signálu ze sinoatriálního uzlu do komor, z praktického hlediska především zdržení v AV uzlu. Normální rozmezí je 120– 200 ms. Zkrácení pod 120 ms nazýváme preexcitace Obvykle jde o přítomnost aberantního vedení elektrického signálu ze síní na komory svalovým snopcem mimo AV uzel. Má význam v rozvoji arytmie typu AVRT – viz kapitola Arytmie. Stabilní prodloužení PQ intervalu nad 200 ms označujeme jako atrioventrikulární (AV) blokádu 1. stupně.
Interval QRS je fyziologicky kratší než 110 ms. Prodloužení QRS intervalu, tedy delší trvání depolarizace komor, nastává nejčastěji v případě poruchy převodního systému (raménková blokáda) nebo komorové kardiostimulace, méně často u hypertrofie levé komory (která má fyziologicky silnější stěnu, a proto více determinuje délku trvání QRS).
Prodloužení intervalu QT nad 440 ms při srdeční frekvenci 60/min představuje zvýšené riziko život ohrožující komorové tachykardie typu torsade des pointes (viz Arytmie). Problém je, že QT interval se fyziologicky zkracuje se vzestupem srdeční frekvence a naopak. Proto byly vyvinuty různé metody přepočtu aktuálního QT intervalu při dané srdeční frekvenci na frekvenci 60/min. Získané hodnoty jsou označovány jako QTc (c jako corrected).
M or F ologie V morfologickém popisu postupujeme podle abecedy (začínající písmenem P).
Vlna P se nejlépe vykresluje ve svodech I, II, V1–V2. S výjimkou svodů V1–V2, které se nacházejí poněkud výše než srdce, by měla být vlna P pozitivní. Při dilataci a hypertrofii jedné nebo druhé síně může docházet ke změnám ve smyslu prodloužení vlny P nad 100 ms, zdvojení vrcholů apod. Význam znalosti těchto odchylek pro odhad morfologického postižení síní však ustoupil s rozvojem echokardiografie a dalších zobrazovacích metod.
QRS komplex: první negativní výchylku komplexu označujeme jako Q, všechny pozitivní jako R a negativní výchylku za kmitem R označujeme písmenem S. Nemusí být vykresleny všechny 3 kmity QRS komplexů ve všech svodech! Jsou-li 2 pozitivní kmity v jednom QRS komplexu, druhý označujeme jako R’. Pro diagnostiku infarktů má zásadní význam přítomnost nebo nepřítomnost tzv. patologického kmitu Q. Kmit Q označujeme jako patologický, pokud má hloubku alespoň jako 1/3 výšky kmitu R a dobu trvání
alespoň 40 ms. Přítomnost patologického Q kmitu v alespoň 2 sousedních svodech ukazuje na prodělaný Q-infarkt myokardu (viz kapitola ICHS).
ST segment je fyziologicky v izoelektrické linii. Výchylky nad tuto linii označujeme jako elevaci, výchylku pod linií jako depresi ST úseku. Podle průběhu ST ještě rozlišujeme descendentní, horizontální a ascendentní ST depresi. Denivelace ST úseku jsou citlivým, ale ne vždy specifickým (zejména v případě depresí) ukazatelem postižení myokardu. Z hlediska důležitosti jde na prvním místě o akutní koronární syndromy (viz kapitola ICHS), ale také o perikarditidy, iontové dysbalance apod.
Vlna T je fyziologicky pozitivní s výjimkou svodů V1, V2 a aVR. Negativitu T vlny označujeme též jako inverzi. Někdy je inverzní jen začátek nebo konec T vlny – hovoříme o preterminálně, resp. terminálně negativní T vlně. Vysoké hrotnaté vlny T, zejména v hrudních svodech, se vyskytují u hyperkalemie a někdy i v perakutní fázi STEMI, může však jít i o normální variantu.
e lektrická o S a S rdeční Elektrická osa srdeční souvisí s morfologickým nálezem uložení srdce v hrudníku pouze částečně. Lze určovat osu vlny P i T, ale v praxi je pozornost soustředěna především na QRS komplex. Základní je popis ve frontální rovině, vychází tedy z končetinových svodů. Méně často popisujeme navíc sklon elektrické osy QRS v transverzální rovině. Pokud si představíme stojícího člověka s rozpaženýma rukama, svírají ruce s nohama úhel 90°. Nejobvyklejší normální osa je vektor vycházející z báze srdeční pod úhlem cca 45° doleva dolů. Tento typ označujeme jako intermediální osu (IMO). Osa posunutá doleva se označuje jako horizontální (HO), doprava jako vertikální (VO). Kromě těchto 3 základních pozic popisujeme ještě

Obr. 4.2 – Orientační určení elektrické osy podle dominantních vektorů QRS komplexu ve svodech aVL a aVF. Dominantní vektor určujeme podle nejvyšší/nejnižší výchylky QRS komplexu. Pokud je tedy kmit R vyšší než kmity Q a S, je dominantní vektor pozitivní. Naopak, pokud je kmit S hlubší, než je výška kmitu R, je dominantní vektor negativní.
osu semihorizontální (SHO) a semivertikální (SVO). Zjednodušeně můžeme elektrickou osu určit podle obr. 4.2.
r a M énkové blokády Pravé nebo levé raménko Tawarovo se může zablokovat. V takovém případě probíhá depolarizace myokardu, do kterého vede zdravé raménko přirozeným způsobem, zatímco zbytek (můžeme říci druhostranná komora) je depolarizován mimo anatomické preformované struktury – per continuitatem, což trvá déle. Důsledkem je prodloužení QRS komplexu nad 120 ms. U bloku pravého raménka Tawarova (BPRT) je typické rozštěpení kmitu R ve svodu V1–V2; druhý kmit označujeme jako R´. Blokáda je kompletní, pokud je prodlouženo QRS, v opačném případě hovoříme o inkompletním BPRT. Levé raménko se dále dělí na přední a zadní fascikl – může být zablokováno celé, nebo blokáda postihuje pouze jeden z fasciklů. V případě bloku celého levého raménka (BLRT) je prodlouženo QRS, naznačené zdvojení kmitu R ve svodech I a V6 a obraz rS ve svodech V1–V4, často s elevací ST segmentu. O levém předním hemibloku hovoříme, je-li horizontální osa a dominantní vektor negativní ve svodech II a III, naopak levý zadní hemiblok se projevuje vertikální osou a dominantními pozitivními vektory ve svodech II a III.
Raménkové blokády mají význam diferenciálně diagnostický, ale také klinický – kompletní blokády, a zejména BLRT jsou spojeny s dyssynchronií levé komory – viz kapitola Srdeční selhání.
e xtra S y S toly Extrasystoly jsou předčasné depolarizace. Vznikají proto, že celý myokard síní i komor je schopen automacie, která se obvykle projevuje pouze v sinoatriálním uzlu. Supraventrikulární extrasystoly vznikají v myokardu síní. Můžeme identifikovat vlnu P, přicházející dříve, než by odpovídalo pravidelnému srdečnímu rytmu. Za ní následuje QRS komplex, obvykle štíhlý, protože depolarizace komor nastává „fyziologickou cestou“ – převodním systémem. V některých případech není vlna P identifikovatelná. Komorové extrasystoly vznikají v myokardu levé nebo pravé komory, a proto mají tvar příslušné raménkové blokády.
P o P i S ekg Popis EKG by měl začínat určením rytmu, frekvence, následují intervaly, osa srdeční, morfologické abnormality v pořadí P-QRS, ST-T-U. Na závěr je EKG diagnóza.
Příklad: Fibrilace síní, frekvence komor 85–95/min, QRS 85 ms, QT 400 ms, osa semihorizontální, patologický kmit Q II, III, aVF, elevace ST ve V2–V4 o 3 mm. EKG diagnóza: fibrilace síní, akutní STEMI přední stěny a stp. Q-infarktu myokardu spodní stěny se susp. aneuryzmatem.
4.1.2 ECHOKARDIOGRAFIE
Echokardiografie (ECHO) je vyšetření srdce pomocí ultrazvuku. Poskytuje informace o morfologii a funkci srdečních struktur, o proudění krve i o vlastnostech srdečních tkání.
Základní vyšetření je neinvazivní, nevystavuje pacienta žádnému riziku, lze ho libovolně opakovat, je relativně snadno proveditelné. V kardiologii proto patří mezi běžné vyšetřovací metody. Transtorakální vyšetření (TTE) je prováděno přes hrudní stěnu. Jeho limitací je u 5–10 % osob špatná vyšetřitelnost. Transezofageální vyšetření (TEE) využívá přístup přes jícen. Zejména při arytmologických výkonech se provádí i nitrosrdeční ECHO snímající signál ze srdečních dutin.
P rinci P Sonda echokardiografu obsahuje tzv. piezoelektrické krystaly, které působením střídavého elektrického proudu deformují svůj tvar neboli v závislosti na frekvenci střídavého proudu vibrují a tím generují ultrazvuk. Opačný jev je využíván k zachycení odražených signálů – ech. Krystal je přijatým ultrazvukem deformován a tím generuje elektrické napětí. Většinou je stejný krystal používán jako vysílač ultrazvukového signálu (0,5 % provozní doby) i jako jeho přijímač (99,5 % provozní doby). V současných sondách je několik stovek až tisíc krystalů. Používá se ultrazvuk o frekvenci mezi 2 až 10 MHz.
Zvukové vlny pronikají do vyšetřované oblasti. Na rozhraní tkání s různými akustickými vlastnostmi, jako mají například krev a myokard, se část vln odráží. Malá část odražených vln se vrací zpět do sondy. Sonda slouží zároveň jako přijímač zvukového vlnění. Vzhledem k tomu, že se ultrazvuk šíří konstantní rychlostí, může přístroj spočítat podle času, který uplynul mezi vysláním a přijmutím ultrazvukového signálu, vzdálenost struktury, od které se ultrazvuk odrazil. Podle intenzity přijatého signálu se pak dané struktury znázorní na obrazovce přístroje v různých stupních šedi. Místa, od kterých se ultrazvuk odrazí kompletně, se zobrazí bíle. Místa, kterými ultrazvuk kompletně projde (krev, výpotek), se zobrazí černě. Za kompletně odrážejícími materiály, jako jsou kalcifikace, kost, kov nebo chlopenní náhrady, již nelze vyšetřovat. Vyšetřovat nelze ani přes vrstvu vzduchu. Přes hrudní stěnu lze proto vyšetřovat jen z mezižeberních prostor a nelze vyšetřovat přes plíce. Dalším využívaným principem je Dopplerův jev. Při odrazu ultrazvukových vln od pohybujících se objektů se změní jejich frekvence. Se znalostí této změny a úhlu dopadu lze vypočítat rychlost pohybu objektu, například erytrocytů, vzhledem k sondě. Přístroj tak může graficky a akusticky znázornit rychlost, směr a charakter proudění krve v srdci a velkých cévách.
z P ů S oby zobrazení / vyšetření Při jednorozměrné echokardiografii jsou srdeční struktury zachycené v průběhu ultrazvukového paprsku zobrazeny jako různě intenzivní body. V praxi je ale využíván TMmode (Time Motion)/Mmode, při kterém se díky posunu pozadí, na které se body promítají, echa nepohyblivých struktur zobrazují jako horizontální linky a echa pohyblivých struktur jako křivky s opakujícími se tvary, podobně jako při snímání EKG. Zobrazení tímto způsobem je využíváno především pro měření základních standardních rozměrů komor
a tloušťky jejich stěn (obr. 4.3), velikosti levé síně a kořene aorty (obr. 4.4) z parasternální projekce (viz dále). Směrování linie jednorozměrného vyšetření se v současnosti provádí pomocí dvourozměrného vyšetření.
Obr. 4.3 – M-mode s příčným protětím obou komor a při posunu vyšetřovací linie se záznamem p ohybu cípů mitrální chlopně z parasternální projekce
Obr. 4.4 – M-mode s příčným protětím aortální chlopně a levé síně z parasternální projekce
Při dvourozměrné echokardiografii (B-mode/2DE) jsou ultrazvukové paprsky vysílány v jedné rovině ve výseči 90°. Výsledný obraz odpovídá anatomickému řezu srdcem ve zvolené rovině. Zachycené struktury jsou patrné v pohybu. Metoda umožňuje hodnotit kromě různých rozměrů i regionální poruchy kontraktility komor, morfologii chlopní a dalších srdečních struktur. V současnosti je základním vyšetřovacím postupem. B-mode je využíván také při volbě směru vyšetření jednorozměrné echokardiografie i dále popsaných dopplerovských metod.
Pro účel trojrozměrné echokardiografie (3DE) jsou využívány sondy s měniči uspořádanými v prostorové matici. Sonda umožňuje nasnímat data z trojrozměrné výseče v poměrně krátké době, takže je možné zobrazit 3D obraz
včetně změn v čase jako 4D zobrazení. Pro 3DE, respektive 4DE je potřeba vysoká kvalita obrazu. Jsou proto zatím využívány hlavně při TEE.
Ve snaze o standardizaci jsou vyšetření prováděna především v několika základních projekcích. V parasternální projekci v dlouhé ose levé komory (PLAX) z 2.–4. mezižebří (podle anatomických poměrů) lze hodnotit pravou komoru, mezikomorovou přepážku, zadní stěnu levé komory, aortální a mitrální chlopeň, kořen aorty a levou síň (obr. 4.5). V parasternální projekci v krátké ose levé komory (PSAX) jsou hodnoceny především řezy levou komorou a aortální, mitrální, pulmonální a trikuspidální chlopní (obr. 4.6). V apikální čtyřdutinové projekci (A4C) je získán řez komorami a síněmi při pohledu od srdečního hrotu (obr. 4.7). V apikální pětidutinové projekci (A5C) je patrná ještě aortální chlopeň s výtokovým traktem levé komory. V apikální dvoudutinové projekci (A2C) je zobrazena levá komora s průřezem její přední a spodní stěnou a průřez mitrální chlopní a levou síní. V subxifoidální projekci lze hodnotit vyústění dolní duté žíly do pravé síně, mezisíňovou přepážku s eventuálními zkraty a v různé míře všechny chlopně. V jugulární projekci je zobrazován oblouk aorty s odstupy velkých cév a plicnicí. Vyšetřovací místa pro získání popsaných projekcí jsou do jisté míry individuální. Ve většině projekcí je prováděna řada standardizovaných měření.
Pulzní dopplerovské vyšetření (PW) slouží k hodnocení rychlosti a charakteru proudění v různých částech srdce. Ultrazvukové vlny jsou při něm vysílány v krátkých pulzech a pomocí omezení času, po který jsou přijímány odražené vlny. Lze tak získávat informaci o proudění krve z různé vyšetřovací hloubky, tzv. vyšetřovacího okna. Poloha vyšetřovacího okna je většinou kontrolována pomocí M-modu nebo B-modu (obr. 4.8).
Kontinuální dopplerovské vyšetření (CW) používá 2 krystaly, z nichž jeden trvale vysílá a druhý trvale přijímá ultrazvukové vlny. Je tak možné registrovat jakoukoliv rychlost krevního toku. Jsou však zaznamenávány všechny rychlosti v průběhu vyšetřovaného směru a ne jen z určité hloubky. Tento způsob vyšetření je využíván například pro hodnocení maximálních rychlostí na aortální chlopni při stenóze. Při barevném mapování krevního proudu (CFM – color flow mapping) jsou směry a charakter proudění barevně kódovány. Proudění směrem k sondě je kódováno červeně, směrem od sondy modře. Rychlejší proudění je vyjádřeno světlejším odstínem barvy. Barevné signály jsou superponovány do dvourozměrného nebo jednorozměrného echokardiogramu. Vzniká tak řez srdcem s vizualizovaným prouděním krve v reálném čase (obr. 4.9).
Tkáňová dopplerovská echokardiografie (TDI) poskytuje informaci o regionálním pohybu srdečních tkání a jejich deformaci. Je využívána například k hodnocení synchronie či dyssynchronie kontrakce jednotlivých částí myokardu levé komory nebo k hodnocení diastolické funkce levé komory pomocí sledování pohybu mitrálního prstence (obr. 4.10). Pulzní TDI přináší informaci o rychlosti
Obr. 4.5 – B-mode. Parasternální projekce v dlouhé ose srdce (PLAX) se zobrazením pravé komory (PK), levé komory (LK), aortální chlopně se začátkem ascendentní aorty (Ao), levé síně (LS) a otevřené mitrální chlopně mezi LS a LK
Obr. 4.9 – Barevně kódované dopplerovské vyšetření (CFM) –insuficience mitrální chlopně (jsou patrny 3 regurgitační jety)
4.6 – B-mode. Parasternální projekce v krátké ose (PSAX) s příčným řezem levou komorou a uzavřenou mitrální chlopní (šipka)
Obr. 4.10 – Kontinuální dopplerovské vyšetření z mediální části mitrálního anulu
Obr.
Obr. 4.7 – B-mode. Apikální čtyřdutinová projekce (A4C)
Obr. 4.8 – Pulzní dopplerovské vyšetření (PW) z mitrální chlopně
pohybu vybrané srdeční tkáně. Barevná sektorová TDI stejně jako CFM poskytuje v různých odstínech modré a červené barvy informaci o pohybu srdečních tkání od sondy nebo k sondě. Nově je využívána tzv. speckle-tracking echokardiografie, která umožňuje hodnocení deformace myokardu (strain) nebo rychlosti deformace myokardu (strain rate), při které není výsledek vyšetření ovlivňován pohybem celého srdce v hrudníku.
Trojrozměrná echokardiografie (3DE) poskytuje obraz podobný endoskopickému pohledu, ale i prostorový obraz regurgitačních jetů snímaných pomocí CFM. Z 3D dat lze vytvořit jakýkoliv řez. Metoda 3DE, respektive 4DE doplňuje a obohacuje 2DE, nenahrazuje ji. Je přínosná pro hodnocení chlopenních vad, zkratů, k navigaci při intervencích typu uzávěru defektu síňového septa, otevřeného foramen ovale, paravalvulárních leaků i při katetrizačních intervencích chlopenních vad.
Jícnová echokardiografie (TEE) využívá sondu na konci flexibilního endoskopu do jícnu a fundu žaludku. K vyšetření proto musí být nemocný nalačno. Je potřeba určitá míra spolupráce (polknutí sondy) nebo je možné vyšetření provádět u intubovaného nemocného. Vyšetření není limitováno ultrazvukovými okny mezi hrudními žebry. Zobrazení srdečních struktur je kvalitnější.
Zátěžová echokardiografie je prováděna během dynamické nebo farmakologická zátěže dobutaminem a atropinem. Jsou hodnoceny změny kontraktility myokardu během zátěže, především nová hypokineze nebo nepřítomnost fyziologické hyperkineze. Poruchy kontraktility se objevují ještě dříve než elektrokardiografické změny a subjektivní obtíže.
v yužití a indikace Echokardiografické vyšetření je využíváno při každém podezření na organické onemocnění srdce, při srdečním selhání, arteriální a plicní hypertenzi, při všech manifestacích ICHS, při srdečních vadách, respektive při různých šelestech budících podezření na srdeční vadu, při arytmiích, při podezření na infekční endokarditidu, perikardiálních onemocněních atd. Umožňuje hodnocení systolické i diastolické funkce srdečních komor, stupeň hypertrofie srdeční svaloviny, významnosti chlopenních vad, odhad pravostranných srdečních tlaků a řady dalších parametrů. TTE je využíváno při potřebě zobrazení diskrétních útvarů, jako jsou vegetace na chlopni nebo trombus v oušku levé síně, detailnějšího zobrazení srdečních chlopní, ke spolehlivější diagnostice vrozených i získaných srdečních vad, je-li horší vyšetřitelnost a tam, kde nelze z nějakého důvodu transtorakálně vyšetřovat (např. při kardiochirurgickém výkonu).
Zátěžové echokardiografii dává informaci o poruše perfuze myokardu a o viabilitě tkání. Hodnoceny mohou být i změny velikosti regurgitačních jetů.
4.1.3 METODY NUKLEÁRNÍ MEDICÍNY
Nukleární kardiologie využívá otevřených radioaktivních zářičů (ve formě radiofarmak) k vyšetření některých kar-
diovaskulárních onemocnění (zejména ICHS). Umožňuje stanovení: – regionálního prokrvení myokardu, – metabolismu myokardu a jeho viabilitu, – inervace myokardu, – myokardiální nekrózy, – funkce komor, – zkratových vad.
v yšetření P er F uze M yokardu Zatímco selektivní koronarografie podává informaci o makroperfuzi (průtok velkými cévami), pomocí radiofarmaka vychytaného v myocytech můžeme posuzovat mikroperfuzi (zásobení myokardu krví). Perfuzní scintigrafie myokardu je dnes nejvíce používanou metodou nukleární kardiologie a jednou z nejčastěji používaných neinvazivních vyšetřovacích metod v kardiologii vůbec.
Princip vyšetření spočívá v podání radiofarmaka intravenózně v zátěži nebo za klidových podmínek a následně ve snímání gama záření z radiofarmaka, které je fixováno v myocytech (odráží situaci perfuze v době aplikace). Stupeň vychytání radiofarmaka v myocytech je závislý na průtoku krve a na funkčnosti myocytů. Za normálních okolností je rozložení radiofarmaka v myokardu homogenní. Případná stenóza některé z věnčitých tepen se při zátěžovém vyšetření projeví nižší depozicí radiofarmaka v povodí za stenózou. Posuzujeme pak lokalizaci, rozsah a závažnost poruchy perfuze a reverzibilitu poruchy – tj. zda se upravuje při vyšetření v klidu. Při poruše funkce myocytů (nekróza, jizva) se takto postižený okrsek tkáně nezobrazuje při zátěžovém ani při klidovém vyšetření.
Zátěž lze provést jako fyzickou – klasickou bicyklovou ergometrii, případně farmakologickou po podání vazodilatačních látek (adenosin, dipyridamol, regadenoson) nebo sympatikomimetika (dobutamin, arbutamin). Z hlediska přesnosti vyšetření jsou tyto způsoby zátěže rovnocenné. Po správně provedené zátěži stoupne průtok v normálním koronárním řečišti asi 3–5krát (v závislosti na věku). Jako radiofarmaka dnes převážně používáme 99mTc-MIBI (MetoxyIsoButylIsonitril) a 99mTc-tetrofosmin, předtím používané 201Tl se dnes používá již minimálně. Gama záření se snímá pomocí tomografické scintigrafie SPECT (Single Photon Emission Computed Tomography). Výsledkem vyšetření jsou řezy myokardem ve 3 rovinách (sagitální, koronární a transverzální). Velmi užitečné je převedení získané trojrozměrné informace z řezů do dvojrozměrného obrazu tzv. polárních map („bull’s eye“) (obr. 4.11 až 4.13). Stěna levé komory se při tomto způsobu rozvine do plochy. Získáme kruh, v jehož středu je hrot srdeční a na obvodu báze levé komory. S výhodou je možné záznam hradlovat (separované nastřádání obrazů end systoly a end diastoly s pomocí EKG záznamu snímaného současně s tomografickými obrazy SPECT), což umožňuje posouzení funkčních parametrů, podobně jako je tomu u radionuklidové ventrikulografie (viz níže).
Perfuzní scintigramy jsou interpretovány jednak kvalitativně vizuálním hodnocením jednotlivých řezů, jednak kvantitativně pomocí polárních map srovnáním s databází normálních nálezů. Indikací k vyšetření je zejména ICHS, vyšetření má poměrně vysokou senzitivitu, okolo 90 %, ale poněkud nižší specificitu, okolo 80 %. Použití zátěžové scintigrafie myokardu v diagnostice ICHS je nejpřínosnější u pacientů se střední předtestovou pravděpodobností ICHS (stanoveno na základě klinických dat). Tyto nemocné lze při negativním scintigrafickém nálezu ušetřit koronarografie. Naopak při vysoké předtestové pravděpodobnosti ICHS je lépe provést koronarografii bez předchozího scintigrafického vyšetření. Prognostická hodnota perfuzní
scintigrafie myokardu je rovněž vysoká. Zejména normální nález představuje velmi nízkou pravděpodobnost náhlé koronární příhody. Naopak rozsáhlá a závažná ischemie představuje pro pacienta vážné riziko náhlého infarktu nebo kardiální smrti.
Již v současnosti existují radiofarmaka (např. 82Rb) umožňující objektivizovat distribuci perfuze v myokardu pomocí pozitronové emisní tomografie (PET). Jejich výhodou je vyšší prostorové rozlišení (kvalitnější obraz) a možnost absolutní kvantifikace průtoku. V ČR v době psaní tohoto textu nejsou tyto látky rutinně dostupné, lze však očekávat, že se to v dohledné budoucnosti změní, patrně prostřednictvím 18F značených RF.
Obr. 4.11 – Perfuze myokardu SPECT. Normální nález. Vlevo zátěž a klid na řezech a na polárních mapách, vpravo horní řada zátěž, střední řada klid , dolní řada reverzibilita
Obr. 4.12 – Perfuze myokardu SPECT. Zátěžová, plně reverzibilní ischemie boční stěny. Vlevo zátěž a klid na řezech a na polárních mapách, vpravo horní řada zátěž, střední řada klid, dolní řada reverzibilita