Skip to main content

9788076844247

Page 1


2.1.2 Chronická bolest břicha

Funkční poruchy (dyspepsie)

2.1.4 Organická onemocnění

2.1.5 Závěry

2.2 Dušnost

2.3 Poruchy vědomí

2.3.2 Kvalitativní poruchy vědomí

2.4 Masivní krvácení z trávicí trubice .

2.4.1 Masivní krvácení z horní části trávicí trubice.

2.4.2 Masivní krvácení z dolní části trávicí trubice

2.5 Průjem (diarea, diarrhoea)

2.5.1 Průjem akutní.

2.5.2 Průjem chronický

2.6 Zácpa (obstipace, konstipace)

2.6.1 Akutní zácpa

3 ŠOK A KARDIOPULMONÁLNÍ RESUSCITACE

3.2.1 Základní KPR dospělých

3.2.2 Rozšířená

5.1 Sekundární hypertenze

5.1.1 Endokrinní hypertenze

5.1.2 Hypertenze u syndromu spánkové apnoe

5.1.3 Hypertenze po transplantaci orgánů (srdce)

5.1.4 Koarktace aorty

5.1.5 Neurogenní hypertenze

5.1.6 Hypertenze vyvolaná léky

5.1.7 Geneticky podmíněná hypertenze

6 CÉVNÍ MOZKOVÉ PŘÍHODY

6.1 Klinický obraz CMP

6.2 Organizace péče o pacienty s CMP v ČR

6.3 Ischemická CMP

6.4 Intracerebrální krvácení

6.5 Subarachnoidální krvácení

6.6 Cerebrální venózní trombóza .

6.7 Rehabilitace po CMP

6.8 CMP v péči internisty

7 ANGIOLOGIE

7.1 Diagnostika onemocnění tepen

7.2 Ischemická choroba dolních končetin

7.3 Akutní končetinová ischemie

7.4 Chronická kritická končetinu ohrožující ischemie

7.5 Disekce aorty

7.6 Aneuryzma břišní aorty

7.7 Arteriální aneuryzmata

7.8 Kompresivní syndrom arteria poplitea (entrapment syndrom) a cystická degenerace adventicie

7.9 Kompresivní syndrom truncus coeliacus

7.10 Viscerální ischemie .

7.11 Onemocnění renálních tepen

7.12 Syndrom horní hrudní apertury

7.13 Thrombangiitis obliterans (Buergerova choroba)

7.14 Raynaudův fenomén

7.15 Vazoneurózy

7.16 Diagnostika onemocnění žilního systému

7.17 Trombembolická nemoc – flebotrombóza a plicní embolie

7.17.1 Flebotrombóza

7.17.2 Plicní embolie

7.18 Varixy dolních končetin a chronická žilní insuficience

7.19 Žilní záněty

7.20 Lymfedém

8 METABOLISMUS

8.1 Diabetes mellitus

8.1.1 Diabetes mellitus 1. typu

8.1.2 Diabetes mellitus

8.1.4 Akutní komplikace diabetu

8.1.5 Pozdní komplikace diabetu

8.1.6 Praktické

8.2 Dyslipidémie

8.3 Obezita

8.4 Metabolický syndrom

8.4.1 Kardio-reno-hepato-metabolický syndrom

8.5 Poruchy výživy a základy nutriční podpory

8.5.1 Podvýživa .

8.5.2 Poruchy z nedostatku nebo nadbytku vitaminů a stopových

8.5.3 Základy nutriční podpory

8.5.4 Péče o vnitřní prostředí

Základy dietního systému

8.6 Metabolické osteopatie

8.6.1

8.6.2 Osteomalacie

8.6.3 Pagetova kostní choroba

8.6.4

9 ENDOKRINOLOGIE

9.1 Definice a základní principy endokrinologie

9.2 Onemocnění hypotalamo-hypofyzárního systému

9.2.1 Onemocnění hypotalamu

9.2.2 Onemocnění adenohypofýzy

9.2.3 Onemocnění neurohypofýzy

9.2.4 Syndrom prázdného sedla

9.3 Onemocnění štítné žlázy

9.3.1 Hypotyreóza (myxedém)

9.3.2 Hypertyreóza

9.3.3 Záněty štítné žlázy

9.3.4 Uzly štítné žlázy

Struma

9.4 Onemocnění příštítných tělísek

9.4.1 Primární hyperparatyreóza

9.4.2 Sekundární a terciární hyperparatyreóza

9.5 Onemocnění nadledvin

9.5.1 Onemocnění kůry nadledvin

9.5.2 Onemocnění dřeně nadledvin

9.5.3 Incidentalomy nadledvin

9.6 Onemocnění mužských pohlavních žláz

9.6.1 Mužský hypogonadismus

9.6.2 Klinefelterův syndrom

9.6.3 Kryptorchismus

9.6.4 Nádory varlat

9.6.5 Gynekomastie

9.7 Onemocnění ženských pohlavních žláz

9.7.1 Ženský hypogonadismus

9.7.2 Poruchy menstruačního cyklu

9.7.3 Syndrom polycystických ovarií

9.7.4 Turnerův syndrom

9.8 Endokrinně aktivní tumory gastrointestinálního traktu

9.8.1 Karcinoid

9.8.2 Inzulinom

9.8.3 Gastrinom

10A GASTROENTEROLOGIE

10.1 Nemoci jícnu

10.1.1 Anatomické a fyziologické poznámky

10.1.2 Vrozené a získané strukturální odchylky

10.1.3 Motorické poruchy jícnu

10.1.4 Refluxní choroba jícnu

10.1.5 Záněty jícnu

10.1.6 Poškození jícnu toxickými látkami a traumaty

10.1.7 Nádory jícnu

10.2 Nemoci žaludku a duodena

10.2.1 Anatomické a fyziologické poznámky

10.2.2 Peptický vřed žaludku a duodena

10.2.3 Gastritidy a gastropatie

10.2.4 Nádory žaludku

10.2.5 Bezoáry

10.2.6 Funkční žaludeční poruchy

10.3 Onemocnění tenkého střeva

10.3.1 Anatomické a fyziologické poznámky

10.3.2 Malabsorpční syndrom

10.3.3 Celiakie (gluten senzitivní enteropatie)

10.3.4 Divertikly tenkého střeva

10.3.5 Nádory tenkého střeva

10.3.6 Cévní poruchy tenkého střeva

10.4 Onemocnění tlustého střeva

10.4.1 Anatomické a fyziologické poznámky.

10.4.2 Funkční poruchy tlustého střeva

10.4.3 Divertikulární choroba

10.4.4 Idiopatické střevní záněty .

10.4.5 Neinfekční záněty tlustého střeva

10.4.6 Infekčně podmíněné záněty tlustého střeva

10.4.7 Hereditární nepolypózní a polypózní syndromy tlustého a tenkého střeva

10.4.8 Nádory tlustého střeva

10.4.9 Choroby řitě a konečníku

10.5.1 Vrozené vývojové vady

10.5.2 Akutní pankreatitida

10.5.3 Chronická pankreatitida

10.5.4 Karcinom pankreatu

10.5.5 Neuroendokrinní nádory (NET) pankreatu

10.6 Nemoci žlučníku a žlučových cest

10.6.1 Cholelitiáza

10.6.2 Akalkulózní cholecystitida

10.6.3 Cholangitidy

10.6.4 Nádory žlučníku a žlučových cest

10.6.5 Onemocnění vaterovy papily

Obrazová příloha ke kapitole 10A

10B HEPATOLOGIE

10.7 Onemocnění jater

10.7.1 Anatomické a fyziologické poznámky

10.7.2 Laboratorní vyšetření

10.7.3 Zobrazovací a další diagnostické metody

10.7.4 Ikterus

Cholestáza

10.7.6 Infekční choroby jater

10.7.7 Alkoholové jaterní poškození

10.7.8 Metabolickou dysfunkcí podmíněná steatotická choroba jater

10.7.9 Dědičné metabolické nemoci jater

10.7.10 Autoimunitní postižení jater a biliárního systému

10.7.11 Toxické poškození jater

10.7.12 Jaterní insuficience a jaterní selhání

10.7.13 Cirhóza a její komplikace

10.7.14 Cévní onemocnění jater

10.7.15 Nádory a cysty jater

10.7.16 Transplantace jater

10.7.17 Játra a těhotenství

11 PNEUMOLOGIE

11.1 Zánětlivá onemocnění dolních dýchacích cest

11.1.1 Akutní tracheobronchitida

11.1.2 Chronická obstrukční plicní nemoc – CHOPN

11.1.3 Asthma bronchiale

11.1.4 Bronchiektazie

11.1.5 Bronchiolitidy

11.2 Zánětlivá onemocnění plic

11.2.1 Infekční pneumonie

11.2.2 Neinfekční záněty plic

11.2.3 Plicní absces

11.3 Tuberkulóza a jiné mykobakteriózy

11.3.1 Tuberkulóza

11.3.2 Netuberkulózní mykobakteriózy

11.4 Intersticiální plicní procesy

11.4.1 Idiopatické intersticiální pneumonie

11.4.2 Sarkoidóza a jiné plicní granulomatózy

11.4.3 Exogenní poškození intersticia

11.4.4 Postižení plic u systémových onemocnění

11.4.5 Vzácné intersticiální plicní procesy

11.5 Nádory plic a průdušek

11.5.1 Karcinom plic

11.5.2 Jiné nádory plic a průdušek

11.5.3 Sekundární nádory plic

11.6 Onemocnění pleury

11.6.1 Pleuritida

11.6.2 Pleurální výpotek

11.6.3 Pneumotorax

11.6.4 Nádory pleury

11.7 Onemocnění mediastina

11.7.1 Nádory mediastina

11.7.2 Záněty mediastina

11.8 Syndrom spánkové apnoe a hypoventilace

11.8.1 Syndrom spánkové apnoe

Hypoventilační syndromy

11.9 Respirační insuficience

Dětské plicní patologie v dospělém věku.

11.11 Transplantace plic

11.12 Cystická fibróza

12.1 Nemoci glomerulů

12.1.1 Nefrotický syndrom

12.1.2 Akutní poststreptokoková glomerulonefritida

12.1.3 Rychle progredující glomerulonefritidy

12.1.4 Chronické glomerulopatie

12.1.5 Renální a renovaskulární hypertenze

12.2 Vrozená onemocnění ledvin

12.3 Infekce močových cest

12.4 Tubulointersticiální nefritidy

12.5 Urolitiáza

12.6 Obstrukce močových cest

12.7 Nádory ledvin

12.8 Nemoci ledvin v těhotenství

12.9 Akutní selhání ledvin .

12.10 Chronické selhání ledvin

13 PORUCHY VNITŘNÍHO PROSTŘEDÍ

13.1 Poruchy elektrolytové homeostázy

13.1.1 Hyponatreemie

13.1.2 Hypernatremie

13.1.3 Hypokalemie

13.1.4 Hyperkalemie

13.1.5 Hyperkalcemie

13.1.6 Hypokalcemie

13.1.7 Hyperfosfatemie

13.1.8 Hypofosfatemie

13.1.9 Hypomagnezemie

13.1.10 Hypermagnezemie.

13.2 Poruchy acidobazické rovnováhy

13.2.1 Metabolická acidóza

13.2.2 Metabolická alkalóza

13.2.3 Respirační acidóza

13.2.4 Respirační alkalóza

13.3 Poruchy hydratace

13.3.1 Dehydratace

13.3.2 Hyperhydratace

14.1 Přístup k nemocnému s revmatickým onemocněním

14.2 Vyšetření v revmatologii

14.3 Revmatoidní artritida a juvenilní idiopatická artritida

14.3.1 Revmatoidní artritida

14.3.2 Juvenilní idiopatická artritida

14.4 Spondyloartritidy

14.4.1 Axiální spondyloartritida

14.4.2 Psoriatická artritida

14.4.3 Reaktivní artritidy

14.4.4 Enteropatické artritidy

14.5 Infekce a artritidy

14.5.1 Bakteriální (septické) artritidy

14.5.2 Virové artritidy

14.5.3 Artritidy asociované s infekcí

14.6 Systémový lupus erythematodes

14.7 Sjögrenova choroba.

14.8 Systémová sklerodermie

14.9 Idiopatické zánětlivé myopatie

14.10 Systémové vaskulitidy

14.10.2 Vaskulitidy středních cév

Vaskulitidy malých cév

14.10.4 Vaskulitidy postihující cévy různé velikosti

14.11 Osteoartróza

14.13 Mimokloubní revmatismus

14.14 Sarkoidóza

14.15 Amyloidóza

14.16 Nádory a revmatická onemocnění

14.17 Kloubní syndromy při endokrinopatiích

14.18 Syndrom difuzní idiopatické skeletální hyperostózy

15 KLINICKÁ IMUNOLOGIE A ALERGOLOGIE

15.1 Nemoci z poruch funkce imunity

15.2 Imunopatologické reakce

15.3 Imunodeficience

15.3.1 Primární imunodeficience

15.3.2 Sekundární imunodeficience

15.4 Autoimunitní onemocnění

15.4.1 Přehled autoimunitních onemocnění

15.5 Alergie

15.5.1 Přehled jednotlivých alergických onemocnění

16 HEMATOLOGIE

16.1 Úvod a vyšetřovací metody

16.2 Poruchy erytrocytů

16.2.1 Anémie

16.2.2 Zvýšený počet erytrocytů

16.3 Poruchy leukocytů

16.3.1 Početní odchylky leukocytů 812

16.3.2 Kvalitativní odchylky leukocytů

16.4 Nádorová onemocnění krvetvorby

16.4.1 Myeloproliferativní choroby 813

16.4.2 Akutní leukemie

16.4.3 Nádorová lymfoproliferativní onemocnění

16.4.4 Nádory z histiocytárních a dendritických buněk

16.5 Poruchy koagulace a hemostázy

16.5.1 Krvácivé stavy z destičkových příčin

16.5.2 Krvácivé stavy z cévních příčin

16.5.3 Krvácivé stavy z poruch plazmatické koagulace

16.5.4 Trombofilní stavy

16.6 Hemoterapie

16.6.1 Imunohematologie

16.6.2 Účelná hemoterapie

16.6.3 Terapeutické hemaferézy

16.6.4 Sběr krevních buněk

17 VYBRANÉ KAPITOLY...

17.1 Vybrané kapitoly z klinické onkologie

17.1.1 Komunikace s onkologickým pacientem

17.1.2 Epidemiologie zhoubných nádorů

17.1.3 Prevence zhoubných nádorů

17.1.4 Screening zhoubných nádorů

17.1.5 Diagnostika zhoubných nádorů 887

17.1.6 Nádorové markery a jejich využití

17.1.7 Principy protinádorové léčby

17.1.8 Akutní stavy v onkologii

17.1.9 Terminální péče o onkologického pacienta

17.1.10 Závěr

17.2 Vybrané kapitoly z psychiatrie

17.2.1 Afektivní poruchy s komorbidní úzkostí u tělesně nemocných

17.2.2 Deliria

17.3 Otravy a poškození z fyzikálních příčin

17.3.1 Akutní otravy.

17.3.2 Poškození z fyzikálních příčin

17.4 Adherence k léčbě

18 PRAKTICKÉ PROBLÉMY V INTERNĚ

18.1 Interní předoperační vyšetření

18.1.1 Na čem závisí riziko operačního výkonu

18.1.2 Algoritmus provedení předoperačního vyšetření

18.1.3 Jak jednotlivá nejčastější onemocnění ovlivňují operační riziko?.

18.1.4 Nejdůležitější skupiny farmak v perioperačním období

18.1.5 Stratifikace rizika jednotlivého pacienta

18.2 Vybraná problematika z intenzivní péče

18.2.1 Indikace k intenzivní péči

18.2.2 Základy monitorování pacienta

18.2.3 Základy oxygenoterapie u spontánně ventilujících

18.3 Základní invazivní výkony

18.3.1 Centrální žilní katétr

18.3.2 Příprava, péče a komplikace po angiografii 940

18.3.3 Hrudní punkce (punkce pleurální dutiny, torakocentéza)

18.3.4 Punkce ascitu (punkce peritoneální dutiny, paracentéza)

18.3.5 Příprava, péče a komplikace po endoskopii GIT 943

18.3.6 Příprava k vyšetření kontrastní látkou

18.4 Farmakoterapie v graviditě

18.5 Antitrombotika (protidestičková léčiva a antikoagulancia)

18.5.1 Léčiva užívaná k inhibici primární hemostázy (protidestičková léčiva)

18.5.2 Fibrinolytika

18.6 Prevence, epidemiologie, klinické studie a EBM

18.6.1 Prevence a epidemiologie

18.6.2 Rizikové faktory

18.6.3 Strategie preventivní kardiologie

18.6.4 Metodika epidemiologických studií

19 ZÁSADY LABORATORNÍHO VYŠETŘOVÁNÍ

19.1 Význam laboratorních vyšetření

19.2 Správná indikace a účelnost laboratorního vyšetření

19.3 Laboratorní vyšetření .

20 ELIMINAČNÍ METODY VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ

20.1 Úvod

20.2 Základní principy eliminačních metod

20.3 Hemodialýza

Princip a mechanismus

20.3.2 Indikace.

20.3.3 Techniky

20.4.1 Princip

20.4.2 Metody a indikace

20.4 Hemaferéza a plazmaferéza

20.5 Hemofiltrace a jiné filtrační metody .

20.6 Indikace a volba eliminační metody

20.7 Komplikace a omezení eliminačních metod

20.5.1 Hemofiltrace

20.5.2 Další filtrační metody

20.8 Nové trendy a budoucnost eliminačních metod

Závěr

21 MULTIMORBIDITA

21.1 Definice a epidemiologie multimorbidity

21.2 Přístup k pacientovi s multimorbiditou

21.3 Stanovení prognózy

21.4 Vytváření individuálních plánů péče

21.5 Sdílené rozhodování s pacienty a rodinami

21.6 Racionální farmakoterapie: vhodnost podávané medikace, adherence a deprescribing

21.7 Péče o pacienty na konci života

22 VÝZNAM UMĚLÉ INTELIGENCE VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ: SOUČASNOST A PERSPEKTIVY

22.1 Úvod

22.2 Definice a principy AI v medicíně

22.3 Aplikace AI ve vnitřním lékařství

22.3.1 Diagnostika chronických onemocnění

22.3.2 Prediktivní modely a personalizovaná medicína

22.3.3 Podpora klinického rozhodování

22.3.4 Zobrazovací metody

22.4 Výhody a přínosy AI

22.5 Rizika a etické aspekty

22.5.1 Kvalita dat

22.5.2 Ochrana soukromí .

22.5.3 Odpovědnost za rozhodnutí

22.6 Budoucnost AI ve vnitřním lékařství

22.7 Závěr

Minislovníček SK–CZ

Minislovníček CZ–SK 994 Zkratky

Appendix: léky v interně

Rejstřík

4KARDIOLOGIE

4.1 VYŠETŘOVACÍ METODY V K ARDIOLOGII

4.1.1 ELEKTROKARDIOGRAFIE (EKG)

EKG je nejstarší dosud používanou tzv. pomocnou metodou v kardiologii. Jeho význam však nikterak neklesá. Správné a rychlé určení srdečního rytmu nebo diagnóza akutního infarktu myokardu vedou k záchraně lidských životů. I přes rozmach programů na automatickou analýzu EKG je přístrojem nabídnutá diagnóza často zcela nesprávná. Ze všech těchto důvodů patří znalost EKG mezi základní požadavky na znalosti v oblasti interního lékařství.

EKG křivka odráží elektrickou aktivitu srdeční tak, jak dosahuje povrchu lidského těla. Mezinárodní konvencí bylo stanoveno, že používáme 12 základních svodů (6 končetinových a 6 hrudních). Dále platí, že rychlost posunu milimetrového papíru, na který se EKG signál zapisuje, je 25 mm/s a vertikální odchylka 10 mm odpovídá 1 mV. Tato nastavení je však někdy účelné změnit. V této kapitole je jen velmi stručný úvod do problematiky.

z ákladní P o P i S ekg (viz obr. 4.1). V případě sinusového rytmu je základním udavačem kroku sinoatriální uzel. Děje probíhající v sinotriálním uzlu však na povrchovém EKG nevidíme. Prvním projevem je vlna P, která je vykreslena v průběhu depolarizace síní. Po vlně P následuje krátký úsek bez výchylky – izoelektrická linie. Je dána zpožděním převodu elektrického signálu na komory v atrioventrikulárním uzlu. Hemodynamický význam tohoto zpoždění je v dostatečném čase k doplnění komor kontrakcí síní. Komplex QRS představuje depolarizaci komor. Obvykle v době trvání QRS komplexu dochází k repolarizaci myokardu síní, což je jedním z důvodů, proč tento děj na povrchovém EKG nepozorujeme. Po QRS následuje další úsek v izoelektrické linii – ST segment. Má velký význam zejména v diagnostice ICHS. Po něm

Depolarizace komor

Depolarizace síní OT Interval PR Interval PR Segment R Q P T

Repolarizace komor

Segment

Repolarizace síní

Obr. 4.1 – Základní popis EKG křivky při sinusovém rytmu. Vlna P odpovídá depolarizaci síní, komplex QRS depolarizaci komor a vlna T repolarizaci komor. Všímáme si a zaznamenáváme intervaly PQ (PR) – od začátku vlny P do začátku QRS komplexu; dále šíři QRS komplexu a interval QT (od začátku QRS komplexu do konce vlny T).

následuje vlna T, odrážející repolarizaci komor. Po vlně T může být přítomna ještě jedna podobná, ale nižší vlna, označovaná jako U. Její fyziologický význam je, řečeno s našimi staršími učiteli, temný, ale častější je u hypokalemie.

Je třeba zdůraznit, že mechanická systola síní i komor má vždy oproti elektrické systole (depolarizaci) určité zpoždění.

o dhad S rdeční F rekvence I v době automatické analýzy EKG různými přístroji se vyplatí umět odhadnout srdeční frekvenci z  EKG křivky. Důvodem jsou jednak časté chyby automatických analyzátorů a jednak možnost nezávislého

výpočtu frekvence síní a komor, např. u flutteru síní. V případě nejběžnější rychlosti posunu EKG papíru 25 mm/s odhadneme frekvenci komor tak, že číslo 300 vydělíme počtem „velkých“ (5milimetrových) čtverců mezi dvěma sousedními QRS komplexy. Analogicky můžeme takto odhadnout frekvenci síní, která se od frekvence komor liší např. u atrioventrikulárních blokád nebo u flutteru síní.

i ntervaly Při hodnocení EKG křivky se zaměřujeme na tři základní intervaly: 1. PQ(PR), 2. QRS, 3. QT. Interval PQ (popř. PR, pokud v daném svodu není Q kmit vykreslen) měříme od začátku vlny P po začátek komplexu QRS. Odráží dobu vedení elektrického signálu ze sinoatriálního uzlu do komor, z praktického hlediska především zdržení v AV uzlu. Normální rozmezí je 120– 200  ms. Zkrácení pod 120 ms nazýváme preexcitace Obvykle jde o přítomnost aberantního vedení elektrického signálu ze síní na komory svalovým snopcem mimo AV uzel. Má význam v rozvoji arytmie typu AVRT – viz kapitola Arytmie. Stabilní prodloužení PQ intervalu nad 200 ms označujeme jako atrioventrikulární (AV) blokádu 1. stupně.

Interval QRS je fyziologicky kratší než 110 ms. Prodloužení QRS intervalu, tedy delší trvání depolarizace komor, nastává nejčastěji v případě poruchy převodního systému (raménková blokáda) nebo komorové kardiostimulace, méně často u hypertrofie levé komory (která má fyziologicky silnější stěnu, a proto více determinuje délku trvání QRS).

Prodloužení intervalu QT nad 440 ms při srdeční frekvenci 60/min představuje zvýšené riziko život ohrožující komorové tachykardie typu torsade des pointes (viz Arytmie). Problém je, že QT interval se fyziologicky zkracuje se vzestupem srdeční frekvence a naopak. Proto byly vyvinuty různé metody přepočtu aktuálního QT intervalu při dané srdeční frekvenci na frekvenci 60/min. Získané hodnoty jsou označovány jako QTc (c jako corrected).

M or F ologie V morfologickém popisu postupujeme podle abecedy (začínající písmenem P).

Vlna P se nejlépe vykresluje ve svodech I, II, V1–V2. S výjimkou svodů V1–V2, které se nacházejí poněkud výše než srdce, by měla být vlna P pozitivní. Při dilataci a hypertrofii jedné nebo druhé síně může docházet ke změnám ve smyslu prodloužení vlny P nad 100 ms, zdvojení vrcholů apod. Význam znalosti těchto odchylek pro odhad morfologického postižení síní však ustoupil s rozvojem echokardiografie a dalších zobrazovacích metod.

QRS komplex: první negativní výchylku komplexu označujeme jako Q, všechny pozitivní jako R a negativní výchylku za kmitem R označujeme písmenem S. Nemusí být vykresleny všechny 3 kmity QRS komplexů ve všech svodech! Jsou-li 2 pozitivní kmity v jednom QRS komplexu, druhý označujeme jako R’. Pro diagnostiku infarktů má zásadní význam přítomnost nebo nepřítomnost tzv. patologického kmitu Q. Kmit Q označujeme jako patologický, pokud má hloubku alespoň jako 1/3 výšky kmitu R a dobu trvání

alespoň 40 ms. Přítomnost patologického Q kmitu v alespoň 2 sousedních svodech ukazuje na prodělaný Q-infarkt myokardu (viz kapitola ICHS).

ST segment je fyziologicky v izoelektrické linii. Výchylky nad tuto linii označujeme jako elevaci, výchylku pod linií jako depresi ST úseku. Podle průběhu ST ještě rozlišujeme descendentní, horizontální a ascendentní ST depresi. Denivelace ST úseku jsou citlivým, ale ne vždy specifickým (zejména v případě depresí) ukazatelem postižení myokardu. Z hlediska důležitosti jde na prvním místě o akutní koronární syndromy (viz kapitola ICHS), ale také o perikarditidy, iontové dysbalance apod.

Vlna T je fyziologicky pozitivní s výjimkou svodů V1, V2 a aVR. Negativitu T vlny označujeme též jako inverzi. Někdy je inverzní jen začátek nebo konec T vlny – hovoříme o preterminálně, resp. terminálně negativní T vlně. Vysoké hrotnaté vlny T, zejména v hrudních svodech, se vyskytují u hyperkalemie a někdy i v perakutní fázi STEMI, může však jít i o normální variantu.

e lektrická o S a S rdeční Elektrická osa srdeční souvisí s morfologickým nálezem uložení srdce v hrudníku pouze částečně. Lze určovat osu vlny P i T, ale v praxi je pozornost soustředěna především na QRS komplex. Základní je popis ve frontální rovině, vychází tedy z končetinových svodů. Méně často popisujeme navíc sklon elektrické osy QRS v transverzální rovině. Pokud si představíme stojícího člověka s rozpaženýma rukama, svírají ruce s nohama úhel 90°. Nejobvyklejší normální osa je vektor vycházející z báze srdeční pod úhlem cca 45° doleva dolů. Tento typ označujeme jako intermediální osu (IMO). Osa posunutá doleva se označuje jako horizontální (HO), doprava jako vertikální (VO). Kromě těchto 3 základních pozic popisujeme ještě

Obr. 4.2 – Orientační určení elektrické osy podle dominantních vektorů QRS komplexu ve svodech aVL a aVF. Dominantní vektor určujeme podle nejvyšší/nejnižší výchylky QRS komplexu. Pokud je tedy kmit R vyšší než kmity Q a S, je dominantní vektor pozitivní. Naopak, pokud je kmit S hlubší, než je výška kmitu R, je dominantní vektor negativní.

osu semihorizontální (SHO) a semivertikální (SVO). Zjednodušeně můžeme elektrickou osu určit podle obr. 4.2.

r a M énkové blokády Pravé nebo levé raménko Tawarovo se může zablokovat. V takovém případě probíhá depolarizace myokardu, do kterého vede zdravé raménko přirozeným způsobem, zatímco zbytek (můžeme říci druhostranná komora) je depolarizován mimo anatomické preformované struktury – per continuitatem, což trvá déle. Důsledkem je prodloužení QRS komplexu nad 120 ms. U bloku pravého raménka Tawarova (BPRT) je typické rozštěpení kmitu R ve svodu V1–V2; druhý kmit označujeme jako R´. Blokáda je kompletní, pokud je prodlouženo QRS, v opačném případě hovoříme o inkompletním BPRT. Levé raménko se dále dělí na přední a zadní fascikl – může být zablokováno celé, nebo blokáda postihuje pouze jeden z fasciklů. V případě bloku celého levého raménka (BLRT) je prodlouženo QRS, naznačené zdvojení kmitu R ve svodech I a V6 a obraz rS ve svodech V1–V4, často s elevací ST segmentu. O levém předním hemibloku hovoříme, je-li horizontální osa a dominantní vektor negativní ve svodech II a III, naopak levý zadní hemiblok se projevuje vertikální osou a dominantními pozitivními vektory ve svodech II a III.

Raménkové blokády mají význam diferenciálně diagnostický, ale také klinický – kompletní blokády, a zejména BLRT jsou spojeny s dyssynchronií levé komory – viz kapitola Srdeční selhání.

e xtra S y S toly Extrasystoly jsou předčasné depolarizace. Vznikají proto, že celý myokard síní i komor je schopen automacie, která se obvykle projevuje pouze v sinoatriálním uzlu. Supraventrikulární extrasystoly vznikají v myokardu síní. Můžeme identifikovat vlnu P, přicházející dříve, než by odpovídalo pravidelnému srdečnímu rytmu. Za ní následuje QRS komplex, obvykle štíhlý, protože depolarizace komor nastává „fyziologickou cestou“ – převodním systémem. V některých případech není vlna P identifikovatelná. Komorové extrasystoly vznikají v myokardu levé nebo pravé komory, a proto mají tvar příslušné raménkové blokády.

P o P i S ekg Popis EKG by měl začínat určením rytmu, frekvence, následují intervaly, osa srdeční, morfologické abnormality v pořadí P-QRS, ST-T-U. Na závěr je EKG diagnóza.

Příklad: Fibrilace síní, frekvence komor 85–95/min, QRS 85 ms, QT 400 ms, osa semihorizontální, patologický kmit Q II, III, aVF, elevace ST ve V2–V4 o 3 mm. EKG diagnóza: fibrilace síní, akutní STEMI přední stěny a  stp. Q-infarktu myokardu spodní stěny se susp. aneuryzmatem.

4.1.2 ECHOKARDIOGRAFIE

Echokardiografie (ECHO) je vyšetření srdce pomocí ultrazvuku. Poskytuje informace o morfologii a funkci srdečních struktur, o proudění krve i o vlastnostech srdečních tkání.

Základní vyšetření je neinvazivní, nevystavuje pacienta žádnému riziku, lze ho libovolně opakovat, je relativně snadno proveditelné. V kardiologii proto patří mezi běžné vyšetřovací metody. Transtorakální vyšetření (TTE) je prováděno přes hrudní stěnu. Jeho limitací je u 5–10 % osob špatná vyšetřitelnost. Transezofageální vyšetření (TEE) využívá přístup přes jícen. Zejména při arytmologických výkonech se provádí i nitrosrdeční ECHO snímající signál ze srdečních dutin.

P rinci P Sonda echokardiografu obsahuje tzv. piezoelektrické krystaly, které působením střídavého elektrického proudu deformují svůj tvar neboli v závislosti na frekvenci střídavého proudu vibrují a tím generují ultrazvuk. Opačný jev je využíván k zachycení odražených signálů – ech. Krystal je přijatým ultrazvukem deformován a tím generuje elektrické napětí. Většinou je stejný krystal používán jako vysílač ultrazvukového signálu (0,5 % provozní doby) i jako jeho přijímač (99,5 % provozní doby). V  současných sondách je několik stovek až tisíc krystalů. Používá se ultrazvuk o frekvenci mezi 2 až 10 MHz.

Zvukové vlny pronikají do vyšetřované oblasti. Na rozhraní tkání s různými akustickými vlastnostmi, jako mají například krev a myokard, se část vln odráží. Malá část odražených vln se vrací zpět do sondy. Sonda slouží zároveň jako přijímač zvukového vlnění. Vzhledem k tomu, že se ultrazvuk šíří konstantní rychlostí, může přístroj spočítat podle času, který uplynul mezi vysláním a přijmutím ultrazvukového signálu, vzdálenost struktury, od které se ultrazvuk odrazil. Podle intenzity přijatého signálu se pak dané struktury znázorní na obrazovce přístroje v různých stupních šedi. Místa, od kterých se ultrazvuk odrazí kompletně, se zobrazí bíle. Místa, kterými ultrazvuk kompletně projde (krev, výpotek), se zobrazí černě. Za kompletně odrážejícími materiály, jako jsou kalcifikace, kost, kov nebo chlopenní náhrady, již nelze vyšetřovat. Vyšetřovat nelze ani přes vrstvu vzduchu. Přes hrudní stěnu lze proto vyšetřovat jen z mezižeberních prostor a nelze vyšetřovat přes plíce. Dalším využívaným principem je Dopplerův jev. Při odrazu ultrazvukových vln od pohybujících se objektů se změní jejich frekvence. Se znalostí této změny a úhlu dopadu lze vypočítat rychlost pohybu objektu, například erytrocytů, vzhledem k sondě. Přístroj tak může graficky a akusticky znázornit rychlost, směr a charakter proudění krve v srdci a velkých cévách.

z P ů S oby zobrazení / vyšetření Při jednorozměrné echokardiografii jsou srdeční struktury zachycené v průběhu ultrazvukového paprsku zobrazeny jako různě intenzivní body. V praxi je ale využíván TM­mode (Time Motion)/M­mode, při kterém se díky posunu pozadí, na které se body promítají, echa nepohyblivých struktur zobrazují jako horizontální linky a echa pohyblivých struktur jako křivky s opakujícími se tvary, podobně jako při snímání EKG. Zobrazení tímto způsobem je využíváno především pro měření základních standardních rozměrů komor

a tloušťky jejich stěn (obr. 4.3), velikosti levé síně a kořene aorty (obr. 4.4) z parasternální projekce (viz dále). Směrování linie jednorozměrného vyšetření se v současnosti provádí pomocí dvourozměrného vyšetření.

Obr. 4.3 – M-mode s příčným protětím obou komor a při posunu vyšetřovací linie se záznamem p ohybu cípů mitrální chlopně z parasternální projekce

Obr. 4.4 – M-mode s příčným protětím aortální chlopně a levé síně z parasternální projekce

Při dvourozměrné echokardiografii (B-mode/2DE) jsou ultrazvukové paprsky vysílány v jedné rovině ve výseči 90°. Výsledný obraz odpovídá anatomickému řezu srdcem ve zvolené rovině. Zachycené struktury jsou patrné v pohybu. Metoda umožňuje hodnotit kromě různých rozměrů i regionální poruchy kontraktility komor, morfologii chlopní a dalších srdečních struktur. V současnosti je základním vyšetřovacím postupem. B-mode je využíván také při volbě směru vyšetření jednorozměrné echokardiografie i dále popsaných dopplerovských metod.

Pro účel trojrozměrné echokardiografie (3DE) jsou využívány sondy s měniči uspořádanými v prostorové matici. Sonda umožňuje nasnímat data z trojrozměrné výseče v poměrně krátké době, takže je možné zobrazit 3D obraz

včetně změn v čase jako 4D zobrazení. Pro 3DE, respektive 4DE je potřeba vysoká kvalita obrazu. Jsou proto zatím využívány hlavně při TEE.

Ve snaze o standardizaci jsou vyšetření prováděna především v několika základních projekcích. V parasternální projekci v dlouhé ose levé komory (PLAX) z 2.–4. mezižebří (podle anatomických poměrů) lze hodnotit pravou komoru, mezikomorovou přepážku, zadní stěnu levé komory, aortální a mitrální chlopeň, kořen aorty a levou síň (obr. 4.5). V parasternální projekci v krátké ose levé komory (PSAX) jsou hodnoceny především řezy levou komorou a aortální, mitrální, pulmonální a trikuspidální chlopní (obr. 4.6). V apikální čtyřdutinové projekci (A4C) je získán řez komorami a síněmi při pohledu od srdečního hrotu (obr. 4.7). V apikální pětidutinové projekci (A5C) je patrná ještě aortální chlopeň s výtokovým traktem levé komory. V apikální dvoudutinové projekci (A2C) je zobrazena levá komora s průřezem její přední a spodní stěnou a průřez mitrální chlopní a levou síní. V subxifoidální projekci lze hodnotit vyústění dolní duté žíly do pravé síně, mezisíňovou přepážku s eventuálními zkraty a v různé míře všechny chlopně. V jugulární projekci je zobrazován oblouk aorty s odstupy velkých cév a plicnicí. Vyšetřovací místa pro získání popsaných projekcí jsou do jisté míry individuální. Ve většině projekcí je prováděna řada standardizovaných měření.

Pulzní dopplerovské vyšetření (PW) slouží k hodnocení rychlosti a charakteru proudění v různých částech srdce. Ultrazvukové vlny jsou při něm vysílány v krátkých pulzech a pomocí omezení času, po který jsou přijímány odražené vlny. Lze tak získávat informaci o proudění krve z různé vyšetřovací hloubky, tzv. vyšetřovacího okna. Poloha vyšetřovacího okna je většinou kontrolována pomocí M-modu nebo B-modu (obr. 4.8).

Kontinuální dopplerovské vyšetření (CW) používá 2 krystaly, z nichž jeden trvale vysílá a druhý trvale přijímá ultrazvukové vlny. Je tak možné registrovat jakoukoliv rychlost krevního toku. Jsou však zaznamenávány všechny rychlosti v průběhu vyšetřovaného směru a ne jen z určité hloubky. Tento způsob vyšetření je využíván například pro hodnocení maximálních rychlostí na aortální chlopni při stenóze. Při barevném mapování krevního proudu (CFM – color flow mapping) jsou směry a charakter proudění barevně kódovány. Proudění směrem k sondě je kódováno červeně, směrem od sondy modře. Rychlejší proudění je vyjádřeno světlejším odstínem barvy. Barevné signály jsou superponovány do dvourozměrného nebo jednorozměrného echokardiogramu. Vzniká tak řez srdcem s vizualizovaným prouděním krve v reálném čase (obr. 4.9).

Tkáňová dopplerovská echokardiografie (TDI) poskytuje informaci o regionálním pohybu srdečních tkání a jejich deformaci. Je využívána například k hodnocení synchronie či dyssynchronie kontrakce jednotlivých částí myokardu levé komory nebo k hodnocení diastolické funkce levé komory pomocí sledování pohybu mitrálního prstence (obr. 4.10). Pulzní TDI přináší informaci o  rychlosti

Obr. 4.5 – B-mode. Parasternální projekce v dlouhé ose srdce (PLAX) se zobrazením pravé komory (PK), levé komory (LK), aortální chlopně se začátkem ascendentní aorty (Ao), levé síně (LS) a otevřené mitrální chlopně mezi LS a LK

Obr. 4.9 – Barevně kódované dopplerovské vyšetření (CFM) –insuficience mitrální chlopně (jsou patrny 3 regurgitační jety)

4.6 – B-mode. Parasternální projekce v krátké ose (PSAX) s příčným řezem levou komorou a uzavřenou mitrální chlopní (šipka)

Obr. 4.10 – Kontinuální dopplerovské vyšetření z mediální části mitrálního anulu

Obr.
Obr. 4.7 – B-mode. Apikální čtyřdutinová projekce (A4C)
Obr. 4.8 – Pulzní dopplerovské vyšetření (PW) z mitrální chlopně

pohybu vybrané srdeční tkáně. Barevná sektorová TDI stejně jako CFM poskytuje v různých odstínech modré a červené barvy informaci o pohybu srdečních tkání od sondy nebo k sondě. Nově je využívána tzv. speckle-tracking echokardiografie, která umožňuje hodnocení deformace myokardu (strain) nebo rychlosti deformace myokardu (strain rate), při které není výsledek vyšetření ovlivňován pohybem celého srdce v hrudníku.

Trojrozměrná echokardiografie (3DE) poskytuje obraz podobný endoskopickému pohledu, ale i prostorový obraz regurgitačních jetů snímaných pomocí CFM. Z 3D dat lze vytvořit jakýkoliv řez. Metoda 3DE, respektive 4DE doplňuje a obohacuje 2DE, nenahrazuje ji. Je přínosná pro hodnocení chlopenních vad, zkratů, k navigaci při intervencích typu uzávěru defektu síňového septa, otevřeného foramen ovale, paravalvulárních leaků i při katetrizačních intervencích chlopenních vad.

Jícnová echokardiografie (TEE) využívá sondu na konci flexibilního endoskopu do jícnu a fundu žaludku. K vyšetření proto musí být nemocný nalačno. Je potřeba určitá míra spolupráce (polknutí sondy) nebo je možné vyšetření provádět u intubovaného nemocného. Vyšetření není limitováno ultrazvukovými okny mezi hrudními žebry. Zobrazení srdečních struktur je kvalitnější.

Zátěžová echokardiografie je prováděna během dynamické nebo farmakologická zátěže dobutaminem a  atropinem. Jsou hodnoceny změny kontraktility myokardu během zátěže, především nová hypokineze nebo nepřítomnost fyziologické hyperkineze. Poruchy kontraktility se objevují ještě dříve než elektrokardiografické změny a subjektivní obtíže.

v yužití a indikace Echokardiografické vyšetření je využíváno při každém podezření na organické onemocnění srdce, při srdečním selhání, arteriální a plicní hypertenzi, při všech manifestacích ICHS, při srdečních vadách, respektive při různých šelestech budících podezření na srdeční vadu, při arytmiích, při podezření na infekční endokarditidu, perikardiálních onemocněních atd. Umožňuje hodnocení systolické i diastolické funkce srdečních komor, stupeň hypertrofie srdeční svaloviny, významnosti chlopenních vad, odhad pravostranných srdečních tlaků a řady dalších parametrů. TTE je využíváno při potřebě zobrazení diskrétních útvarů, jako jsou vegetace na chlopni nebo trombus v oušku levé síně, detailnějšího zobrazení srdečních chlopní, ke spolehlivější diagnostice vrozených i získaných srdečních vad, je-li horší vyšetřitelnost a tam, kde nelze z nějakého důvodu transtorakálně vyšetřovat (např. při kardiochirurgickém výkonu).

Zátěžové echokardiografii dává informaci o poruše perfuze myokardu a o viabilitě tkání. Hodnoceny mohou být i změny velikosti regurgitačních jetů.

4.1.3 METODY NUKLEÁRNÍ MEDICÍNY

Nukleární kardiologie využívá otevřených radioaktivních zářičů (ve formě radiofarmak) k vyšetření některých kar-

diovaskulárních onemocnění (zejména ICHS). Umožňuje stanovení: – regionálního prokrvení myokardu, – metabolismu myokardu a jeho viabilitu, – inervace myokardu, – myokardiální nekrózy, – funkce komor, – zkratových vad.

v yšetření P er F uze M yokardu Zatímco selektivní koronarografie podává informaci o makroperfuzi (průtok velkými cévami), pomocí radiofarmaka vychytaného v myocytech můžeme posuzovat mikroperfuzi (zásobení myokardu krví). Perfuzní scintigrafie myokardu je dnes nejvíce používanou metodou nukleární kardiologie a jednou z nejčastěji používaných neinvazivních vyšetřovacích metod v kardiologii vůbec.

Princip vyšetření spočívá v podání radiofarmaka intravenózně v zátěži nebo za klidových podmínek a následně ve snímání gama záření z radiofarmaka, které je fixováno v myocytech (odráží situaci perfuze v době aplikace). Stupeň vychytání radiofarmaka v myocytech je závislý na průtoku krve a na funkčnosti myocytů. Za normálních okolností je rozložení radiofarmaka v myokardu homogenní. Případná stenóza některé z věnčitých tepen se při zátěžovém vyšetření projeví nižší depozicí radiofarmaka v povodí za stenózou. Posuzujeme pak lokalizaci, rozsah a závažnost poruchy perfuze a reverzibilitu poruchy – tj. zda se upravuje při vyšetření v klidu. Při poruše funkce myocytů (nekróza, jizva) se takto postižený okrsek tkáně nezobrazuje při zátěžovém ani při klidovém vyšetření.

Zátěž lze provést jako fyzickou – klasickou bicyklovou ergometrii, případně farmakologickou po podání vazodilatačních látek (adenosin, dipyridamol, regadenoson) nebo sympatikomimetika (dobutamin, arbutamin). Z hlediska přesnosti vyšetření jsou tyto způsoby zátěže rovnocenné. Po správně provedené zátěži stoupne průtok v normálním koronárním řečišti asi 3–5krát (v závislosti na věku). Jako radiofarmaka dnes převážně používáme 99mTc-MIBI (MetoxyIsoButylIsonitril) a 99mTc-tetrofosmin, předtím používané 201Tl se dnes používá již minimálně. Gama záření se snímá pomocí tomografické scintigrafie SPECT (Single Photon Emission Computed Tomography). Výsledkem vyšetření jsou řezy myokardem ve 3 rovinách (sagitální, koronární a transverzální). Velmi užitečné je převedení získané trojrozměrné informace z řezů do dvojrozměrného obrazu tzv. polárních map („bull’s eye“) (obr. 4.11 až 4.13). Stěna levé komory se při tomto způsobu rozvine do plochy. Získáme kruh, v jehož středu je hrot srdeční a na obvodu báze levé komory. S výhodou je možné záznam hradlovat (separované nastřádání obrazů end systoly a end diastoly s pomocí EKG záznamu snímaného současně s tomografickými obrazy SPECT), což umožňuje posouzení funkčních parametrů, podobně jako je tomu u radionuklidové ventrikulografie (viz níže).

Perfuzní scintigramy jsou interpretovány jednak kvalitativně vizuálním hodnocením jednotlivých řezů, jednak kvantitativně pomocí polárních map srovnáním s databází normálních nálezů. Indikací k vyšetření je zejména ICHS, vyšetření má poměrně vysokou senzitivitu, okolo 90 %, ale poněkud nižší specificitu, okolo 80 %. Použití zátěžové scintigrafie myokardu v diagnostice ICHS je nejpřínosnější u pacientů se střední předtestovou pravděpodobností ICHS (stanoveno na základě klinických dat). Tyto nemocné lze při negativním scintigrafickém nálezu ušetřit koronarografie. Naopak při vysoké předtestové pravděpodobnosti ICHS je lépe provést koronarografii bez předchozího scintigrafického vyšetření. Prognostická hodnota perfuzní

scintigrafie myokardu je rovněž vysoká. Zejména normální nález představuje velmi nízkou pravděpodobnost náhlé koronární příhody. Naopak rozsáhlá a závažná ischemie představuje pro pacienta vážné riziko náhlého infarktu nebo kardiální smrti.

Již v současnosti existují radiofarmaka (např. 82Rb) umožňující objektivizovat distribuci perfuze v myokardu pomocí pozitronové emisní tomografie (PET). Jejich výhodou je vyšší prostorové rozlišení (kvalitnější obraz) a možnost absolutní kvantifikace průtoku. V ČR v době psaní tohoto textu nejsou tyto látky rutinně dostupné, lze však očekávat, že se to v dohledné budoucnosti změní, patrně prostřednictvím 18F značených RF.

Obr. 4.11 – Perfuze myokardu SPECT. Normální nález. Vlevo zátěž a klid na řezech a na polárních mapách, vpravo horní řada zátěž, střední řada klid , dolní řada reverzibilita

Obr. 4.12 – Perfuze myokardu SPECT. Zátěžová, plně reverzibilní ischemie boční stěny. Vlevo zátěž a klid na řezech a na polárních mapách, vpravo horní řada zátěž, střední řada klid, dolní řada reverzibilita

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook