Z HISTORIE KOČIČÍCH PLEMEN
V dnešní době se čistokrevné kočky chovají po celém světě. Prvenství v této oblasti přesto drží Američané, Britové a Rusové. Mnoho dobrých chovatelských stanic lze najít také na Ukrajině, v Bělorusku, Litvě a Lotyšsku.
Kočky chované ve Spojených státech amerických se často vzhledově liší od svých evropských protějšků. Dokonce se přímo hovoří o amerických, britských, ruských liniích atd. Může být záhadou, proč středně velká země, jako je Velká Británie, a k tomu ještě situovaná na ostrově, se stala velmocí v chovu koček. Vysvětlení je velmi prosté. V minulosti měla Anglie mnoho kolonií rozesetých po celém světě. Kromě toho se angličtí námořníci na svých galérách nejednou plavili do velmi vzdálených míst zeměkoule, aby si tam podmanili nové země a vyhledali atraktivní zboží. Při tom objevovali různá plemena kočky domácí jedinečného vzhledu a povahy, které bylo možné přivézt po moři do Anglie, kde se chov jednotlivých plemen rozvíjel.
Z Anglie se idea chovu čistokrevných koček přenesla do Spojených států amerických. Teprve později ocenili milovníci koček na starém kontinentu myšlenku jejich šlechtění. Právě ve Velké Británii se konala první výstava koček, pořádaná v roce 1871 milovníkem přírody a malířem Harrisonem Weirem v Křišťálovém paláci (Crystal Palace) v Londýně. Weir také položil základy systematického chovu krátkosrstých koček, které na Britských ostrovech žily.
V důsledku 2. světové války byl chov koček pozastaven a populace mnoha kočičích plemen se dramaticky zmenšila. Naštěstí se po válce podařilo mnoho chovatelských stanic obnovit a samotní chovatelé se pustili do práce s ještě větším nadšením. Díky jejich nasazení dnes můžeme obdivovat tolik různých plemen koček v rozmanitých barvách srsti. S postupem času se objevuje čím dál více chovatelských stanic těchto krásných zvířat. V současné době zažíváme skutečný boom. V roce 1974 klasifikoval doktor Erich Schneider-Leyer ve své knize Welche Katze ist das? (Jaká je to kočka?) pouhých jedenáct plemen. Aleksandra Konarska-Szubska ve své knize Koty (Kočky) z roku 1972 navrhla klasifikaci koček podle jejich osrstění:
Turecká angora
KRÁTKOSRSTÉ KOČKY
Kočka evropská pruhovaná (tygrovaná) – zrzavá, stříbrná, hnědá mramorovaná – zrzavá, stříbrná, hnědá jednobarevná – bílá, černá, krémová, zrzavá tříbarevná – želvovinová, želvovinová s bílou modrá – ruská, americká, maltézská, irská, francouzská
Neevropské kočky siamské cibelky tobolské habešské
Bezocasé kočky manská, tzv. Manx japonské súdánské
Čínské kočky (klapouché)
Bengálská kočka
DLOUHOSRSTÉ KOČKY
Kočky perské
• jednobarevné – modré, černé, bílé, krémové, zrzavé, činčila
• pruhované – modré krémové, kouřové
• mramorované – stříbrné, hnědé, zrzavé
• tříbarevné – želvovinové, želvovinové s bílou
Kočky evropské (německé)
Kočky birma, posvátná birma
BEZSRSTÉ KOČKY
Kůže koček je měkká, pružná a velmi teplá.
Jak je patrné, tato klasifikace vůbec neodpovídá dnešním standardům a dělení plemen.
Dnes jsou chovatelé koček pod dohledem mezinárodních federací, které sdružují svazy chovatelů z celého světa. Existuje několik mezinárodních organizací věnujících se vytváření šlechtitelských programů – právě ty klasifikují jednotlivá plemena koček a stanovují standardy kočičí krásy v rámci daného plemene.
Všechny největší svazy jsou členy World Cat Congress (WCC). Toto je seznam svazů, které jsou členy WCC:
• World Cat Federation (WCF) – chovatelé, díky nimž vznikla tato kniha, jsou členy Svazu chovatelů koček, který nyní působí pod záštitou WCF,
• Fédération Internationale Féline (FIFe),
• The International Cat Association (TICA),
• The Cat Fanciers´ Association (CFA),
• Australian Cat Federation Inc. (ACF),
• The Co-ordinating Cat Council of Australia (CCCA),
• The Governing Council of the Cat Fancy (GCCF),
• New Zealand Cat Fancy (NZCF),
• Southern African Cat Council (SACC).
Mnohé z těchto organizací sdružují kluby z celého světa. V České republice patří téměř všechny kluby chovatelů koček do WCF nebo FIFe. Všechny svazy svým členům pomáhají. Připravují vzdělávací kurzy, vydávají odborné časopisy a organizují výstavy a přehlídky koček.
Bengálská kočka
KOČKA DOMÁCÍ FELIS CATUS
Kočka domácí (felis catus, felis silvestris catus, felis silvestris domesticus) je savec patřící do čeledi kočkovitých. Jedná se o kosmopolitní druh; nevyskytuje se pouze v oblastech s extrémními klimatickými podmínkami, které jim znemožňují přežití. V závislosti na době a zeměpisné šířce kočka byla a stále je lidmi ceněna z nejrůznějších důvodů. Získala si mnoho příznivců, především jako ideální domácí zvíře. Byla rovněž oceňovaná pro své vynikající lovecké schopnosti – byla využívána k hubení škůdců, jako jsou myši, které se s oblibou vyskytovaly v domácnostech, aby si mohly ukrást trochu z úrody, čímž ji zároveň poškozovaly. Kočky se bohužel používaly také pro vědecký výzkum a jako zvířata, z nichž se získávaly kožešiny a maso (Bolívie a Čína).
Předpokládá se, že kočky byly domestikovány kolem roku 4000 př. n. l. v Núbii. V Egyptě se s prvními zmínkami setkáváme kolem 2000 př. n. l. V odborné literatuře se nacházejí i jiné datace domestikace koček – 9500 př. n. l. nebo 11 000 př. n. l. Avšak jak to bylo doopravdy? Možná se to jednou dozvíme.
Bengálská kočka
Jak je vidět, neexistuje jednoznačný důkaz potvrzující, kdy přesně byla kočka domestikována. Totéž platí i o jejím původu. Mnoho vědců se snažilo dohledat genetické kořeny našeho domácího tygra, ale můžeme říci, že kolik existuje nadšenců, tolik je teorií. První z nich předpokládala, že domácí kočky pocházejí od kočky bažinné (felis chaus), která je rozšířena na mnoha místech světa, a ani dnes mnozí vědci nevylučují možnost, že se jedná o předka dnešní kočky.
Další hypotetický předek kočky domácí je kočka bengálská (prionailurus bengalensis) . Tato kočka by neměla být zaměňována s plemenem bengálské kočky, které je v poslední době velmi oblíbené. Divoká kočka bengálská žije v jižní Asii, jak na pevnině, tak na tamních ostrovech. Žije v oblastech položených až v 3 000 m n. m. a v její stavbě těla lze pozorovat podobnost se siamskou kočkou.
Čína, Tibet a Himálaje jsou domovem manulů ( otokolobus , Pallasova kočka), kteří mohou svým vzhledem připomínat kočku perskou. Existují dokonce zastánci teorie tvrdící, že právě manul je předkem perské kočky.
Při pátrání po předkovi kočky domácí se zohledňoval především vzhled divokých koček, pak se zkoumalo jejich chování, a nakonec se analyzovaly genetické znaky. Výsledkem tohoto výzkumu je vědecký objev asijské kočky stepní ( felis ornata ), kočky plavé (felis lybica) a kočky divoké (felis silvestris). Tyto kočky mají stejný počet chromozomů a stejný typ buněčných jader. Někteří vědci chtěli do této skupiny zařadit také naši divokou kočku evropskou (felis silvestris silvestris), která se vyskytuje zejména v jižní Evropě, na Balkánském a Iberském poloostrově, méně také v Karpatech na hranici mezi Polskem a Ukrajinou. Na území České republiky se kočka divoká postupně vrací; badatelé ji pozorovali například na území Šumavy, Křivoklátska nebo česko-moravském pomezí. Divoké kočky jsou ovšem velmi plaché a vyhýbají se lidské společnosti.
Jiní badatelé zjistili podobnost mezi kočkou domácí a kočkou stepní, která obývá především roviny, a to až do nadmořské výšky 2 000 metrů. Po analýze velkého množství dat bylo zjištěno, že předkem kočky domácí je kočka plavá, jinak také kočka
divoká plavá. ( felis lybica, felis silvestris lybica) Jedná se o savce z čeledi kočkovitých, žijící v Africe a na Arabském poloostrově. Nevyskytuje se pouze v pouštních oblastech a v tropických deštných pralesích. Z historických a kulturních pramenů vyplývá, že kočky plavé si vydobyly nejvyšší postavení a uznání v Egyptě. Předpokládá se, že přímý předek kočky plavé obývající egyptské území je kočka habešská. Dodnes není známo, jak se těmto kočkám podařilo proniknout do Evropy. Záhadné je také srovnání stavby těla evropské kočky domácí a kočky plavé. Ty jsou totiž větší než kočky evropské, které však více připomínají kočky žijící v jihovýchodní Asii. Proto má smysl hledat přímé předky našich evropských koček domácích v těchto zeměpisných šířkách.
První doklady o domestikovaných kočkách v Evropě lze nalézt na Krétě, jejichž stáří se odhaduje na 4 000 let. Další záznamy o jejich přítomnosti jsou z Itálie (400 př. n. l.). O kočkách se zmiňují Cicero a Hérodotos v 1. století př. n. l. První, kdo popsal kočku v Evropě, byl švédský učenec Karl von Linné. V roce 1758 Linné kočce domácí přidělil latinský název felis catus
Sibiřská kočka
HIMÁLAJSKÁ
Himálajské kočky jsou barevnou varietou kočky perské, proto historie tohoto plemene začíná ve stejně době jako dějiny peršanek.
HISTORIE
Mnozí badatelé kladou počátek dějin peršanek do období křížových výprav. Bezesporu se toto plemeno řadí k jednomu z nejstarších. Domovem perských koček je Blízký východ, zejména oblast dnešního Turecka a bývalé Persie. Zcela přesně se neví, co je původem dlouhé srsti u kočky domácí, protože žádný zástupce divokých dlouhosrstých koček žijících v této oblasti není znám. V 19. století vědci předpokládali, že vznikla jako výsledek křížení mezi kočkou domácí a manulem (dravý savec z čeledi kočkovitých), ale výzkumy z počátku 20. století tuto teorii vyvrátily.
První zmínky o dlouhosrstých kočkách pocházejí z 16. století a první doložené předky kočky perské přivezl v roce 1620 z Persie, konkrétně z Chorásánu, do Itálie římský šlechtic Pietro Della Valle. Ve stejné době t yto kočky přivezl do Francie z Angory (dnešní Ankara) Nicholas Claude Febri de Peires. Kočky z Chorásánu měly
PŮVOD
Blízký východ
HMOTNOST
3,5–6 kg
ZAJÍMAVOST
Zbarvení srsti s odznaky mění svou intenzitu v závislosti na okolní teplotě. Uši, čenich, tlapky a ocas mají o něco nižší teplotu než tělo, a proto tmavnou. To znamená, že tento typ koček bude v teplých podmínkách světlejší, než když bude žít v chladu.
INTERAKCE S JINÝMI DOMÁCÍMI ZVÍŘATY
S ostatními domácími zvířaty vycházejí dobře pod podmínkou, že je uznají za členy rodiny.
Z JAKÝCH PŮVODNÍCH PLEMEN POCHÁZÍ
Kočky perské a siamské
CHARAKTERISTIKA MÍSTA PŮVODU
A S TÍM SOUVISEJÍCÍ VLASTNOSTI
Stavba těla nesouvisí s místem původu.
šedé zbarvení, zatímco kočky pocházející z Angory měly srst bílé barvy. Z Francie se velmi rychle dostaly do Británie. Dlouhosrsté kočky byly do Evropy přiváženy také z Afghánistánu, Barmy, Číny a Ruska. Křížení různých typů dlouhosrstých koček bylo v té době velmi rozšířené, zejména křížení perských a angorských.
Nejnovější vědecké výzkumy ukazují, že dnešní kočka perská má geneticky více společných znaků s kočkou pocházející ze západní Evropy než s kočkou pocházející z Blízkého Východu.
Perské kočky s největší pravděpodobností absolvovaly svůj debut na první výstavě koček konané v roce 1871 v Křišťálovém paláci v Londýně. A protože se toto plemeno stalo populárním a zároveň bylo rozmanité, padlo rozhodnutí detailněji popsat nejčastěji se vyskytující rysy perských koček, aby se odlišily od koček angorských. První standardy plemene – tehdy nazývané bodové hodnocení dokonalosti – vypracoval
Hlava : oválná a mohutná. Za dobré proporce se považují plné tváře a vypouklé čelo. Brada a nos jsou krátké a široké, s dobře vyznačeným stopem.
Horní záhyb nosu nesmí přesahovat nad spodní víčko. Brada a čelist jsou široké, mohutné a silné. Pysky jsou široké a výrazné.
Oči : velké a kulaté, široko posazené, lesklé a výrazné. Barva očí by měla být modrá – čím tmavší, tím lepší.
Uši : velmi malé a zakulacené, posazené nízko a daleko od sebe. Uvnitř hustě osrstěné.
Tělo : střední až velké, zavalité a krátké. Hrudník, ramena a hřbet jsou mohutné a svalnaté. Nohy k rátké a silné. Tlapy velké a kulaté. Žádoucí jsou chomáčky srsti mezi prsty. Ocas krátký a silný, se za-
oblenou špičkou. Srst hustá a dlouhá. Krátký a silný k rk.
Srst : dlouhá a hustá, s jemnou, hedvábnou strukturou. Je měkká, ale ne vlnitá. Kolem krku tvoří límec, jenž by měl sahat od ramen až k hrudi.
Zbarvení : colorpoint, bez bílé barvy.
Vady : příliš plochá nebo příliš vysoká lebka, uslzené oči, potíže s dýcháním, příliš štíhlé nebo protáhlé tělo.
Vady jsou nejčastěji způsobeny špatnou péčí: mastná srst, příliš mnoho podsady, zacuchaná srst, lysiny nebo ř ídnutí způsobené odstraňováním plstnaté srsti.
v roce 1889 organizátor výstav koček Harrison Weir. Konstatoval, že perská kočka má delší ocas, hustší srst, hlavu větší než angorská kočka, s méně špičatýma ušima. Ne všem milovníkům koček se tento popis zalíbil, proto se v roce 1903 Francis Simpson v knize The Book of the Cat (Kniha koček) snažil kočku perskou popsat nezávisle na angorské.
Dalším, kdo se snažil charakterizovat rozdíly mezi těmito dvěma plemeny, byla v roce 1909 Dorothy Bevill Championová. Upozornila na to, že angličtí chovatelé nerozlišovali typ podle vzhledu koček, ale pouze je klasifikovali podle délky srsti.
Královna Viktorie si na konci 19. století koupila pár modrých perských koček a tím v Anglii iniciovala jejich chov. První klub peršanek vznikl v roce 1890 a o tři roky později časopis Cat Review o tomto plemeni otiskl první článek.
Kočka perská se do Československa dostala v šedesátých letech 20. století, první chovatelská stanice vznikla v roce 1 967. Tehdejší kočka perská také znamenala vznik nového plemene.
Virginia Cobbová a doktor Clyde Keeler započali experimentální chovný program v roce 1931, když zkřížili perskou kočku se siamskou. Tak stvořili první himálajskou kočku. Pojmenovali ji Newton´s Debutante.
V roce 1950 provedl Ben Borrett v Kanadě podobný pokus, aby získal dlouhosrstou kočku s odznaky.
V roce 1955 felinologická federace GCCF jako první uznala himálajskou kočku jako plemeno colorpoint dlouhosrstý.
O uznání tohoto plemene se v USA v roce 1957 zasadila Marguerita Goforthová, která přesvědčila svého známého, majitele dlouhosrsté kočky barvy seal point, aby ji zkřížil s jinými plemeny. Tak byla vytvořena perská kočka se siamskými znaky.
Himálajské kočky jsou okouzlující a klidné. Kontakt s lidmi milují. Doma se raději drží při zemi, s velkou pravděpodobností nebudou mít zájem šplhat po záclonách. Dokážou vycítit emoce svých majitelů – podobně jako většina koček. Jsou inteligentní a rády se nechají hladit, ale mazlení dotěrně nevyžadují. Pokud jim však nevěnujeme dostatek času, budou smutné a budou na nás dlouze hledět svýma modrýma očima, aby nám tak daly najevo své zklamání.
Stejně jako perská kočka, tak i himálajská vyžaduje hodně pozornosti. Hustá, dlouhá srst potřebuje časté česání. Peršanky jsou plemeno, které člověk nejdéle vylepšoval a upravoval, a proto se tyto kočky o svou srst nejsou schopny postarat samy. Je nutné je pravidelně kartáčovat a koupat. Problémy způsobuje velmi hustá podsada, která se zacuchává, pokud jí není dopřána řádná péče. Majitel kočky s takovou srstí musí mít teoretické znalosti a hodně se učit, aby o ni dokázal správně pečovat.
STAVBA TĚLA
Himálajská kočka má robustní, zavalité tělo typu cobby: mohutná ramena a boky, velká a kulatá hlava posazená na krátkém, silném krku. Himálajské kočky musí mít perfektní skus a silnou, dobře vyvinutou bradu. Jejich oči jsou velké, kulaté, široko posazené, což jim dodává velmi milý výraz. Nos je krátký, špičatý a široký. Uši jsou posazené daleko od sebe, drobné, na koncích zakulacené. Ocas je úměrný tělu, ale spíše krátký, silný a krásně osrstěný.
Pro zbarvení himálajských koček jsou charakteristické odznaky. To znamená, že uši, čenich, tlapky a ocas by měly být zbarveny. Zato barva těla musí být světlá (bílá nebo krémová) a jednolitá. Měl by být také zřetelný kontrast mezi barvou těla a odznaky.
POVAHA
PERSKÁ
Perská kočka je považována za jedno ze starších plemen domácích koček, řadí se do skupiny dlouhosrstých koček. Spory o jejím původu stále přetrvávají.
Nejvíce tajemství ukrývá její anatomie.
HISTORIE
Robustní stavba těla, oválná hlava a dlouhý ocas byly důvodem, proč se původ peršanek spojoval s asijským savcem manulem. Dnes však víme, že předkem perských koček být nemohl. Rodokmen dlouhé srsti těchto čtyřnohých mazlíčků není doposud známý.
Většina badatelů se přiklání k teorii, že tyto kočky přivezli na evropský kontinent během 13. století rytíři, účastnící se křížových výprav, z dávné Persie, z oblasti Chorásán. Mezi evropskou aristokracií se obliba dlouhosrstých koček velmi rychle rozšířila. Jejich vzhled je tak neobvyklý, že veškerá společenská smetánka zatoužila ozdobit jimi své domovy. Výjimečnou popularitu získalo toto plemeno ve Velké Británii
PŮVOD
Turecko nebo Írán
HMOTNOST
2,5–6 kg
ZAJÍMAVOST
Perské kočky se vyskytují ve zhruba 150 barevných varietách.
INTERAKCE S JINÝMI DOMÁCÍMI ZVÍŘATY
Jsou klidné a přítomnost dalších domácích zvířat tolerují.
Z JAKÝCH PŮVODNÍCH PLEMEN POCHÁZÍ
Dnešní perské kočky jsou výsledkem křížení starého plemene s angorskými kočkami.
CHARAKTERISTIKA MÍSTA PŮVODU
A S TÍM SOUVISEJÍCÍ VLASTNOSTI
Stále není jasné, proč byly peršanky pocházející z teplých asijských zemí obdařeny dlouhou srstí. Existuje několik teorií, které by měly tento jev vysvětlit. Jedna z nich tvrdí, že mezi předky perských koček byly dlouhosrsté kočky ze Sibiře, které se dostaly na území Malé Asie, odkud byly převezeny do Západní Evropy.
na konci 19. století. Nemalý vliv na to měla první výstava koček pořádaná v roce 1871 v Křišťálovém paláci. Peršanky udělaly velký dojem i na samotnou královnu Viktorii, která si pár těchto koček koupila a začala plemeno propagovat.
Ne náhodou je Anglie považována za druhou domovinu perských koček, protože právě Britové začali s jejich cíleným chovem. Na konci 19. století se dlouhosrsté kočky začaly dělit na turecké angory (kočky s dlouhým tělem a hedvábnou, avšak méně hustou srstí, s velkýma ušima) a na peršanky (robustní kočky s velkou oválnou hlavou a malýma ušima). V té době byly za perské kočky uznávány pouze ty s modře zbarvenou srstí. Další se počítaly pouze mezi dlouhosrsté kočky. Každá z 50 barevných variet srsti se považovala za jiné plemeno.
