9788076393486

Úvod

R

ichard Gordon Smith (1858–1918) započal podle všeho své rozsáhlé cesty poté, co se po osmnácti letech společného života odcizil manželce. Na přelomu 19. a 20 století cestoval po Dálném východě, nejprve navštívil Cejlon a Barmu. V Japonsku pobýval mezi lety 1897 a 1905 a během tohoto období se vydal i do Číny, Singapuru a opět na Cejlon. Kromě toho, že zapisoval lidové příběhy a mýty, také sbíral zvířata a rostliny pro Britské muzeum.

Padesát příběhů v této knize pochází z přepisu obsáhlých ilustrovaných deníků, které si Gordon Smith během svých cest vedl a které byly poprvé publikovány v ilustrovaném svazku v roce 1908 jako Ancient Tales and Folklore of Japan. Mezi těmi, od kterých příběhy získal, podle jeho slov byli: „…rybáři, rolníci, mniši, lékaři, děti a všichni ostatní, od kterých bylo možné dozvědět se jakékoliv informace.“ Také uvedl, jaké druhy textů preferoval jeho první vydavatel: „Četné a podivné jsou příběhy, které jsem vyslechl.

V tomto svazku chtěl vydavatel míti směs – příběhy hor, stromů, květin a historických míst, stejně jako legendy.“ Jde o příjemnou a rozmanitou kolekci, která zahrnuje vyprávění o duších a přízracích, o lidech urozených i prostých, o setkávání lidí se světem přírody v podobě řek, oceánů, hor, stromů i jeskyní. Autor přináší i příběhy o samurajích, o jejich statečnosti i krutosti. Některé z legend představují mírné rozjímání o přírodě, v jiných jejich hrdiny potkává překvapivě násilný konec.

V přímočarém, ale přesvědčivém vyprávění Gordona Smithe se z těchto příběhů stává univerzální vyprávění, které si ale zachovává unikátního ducha země, ze které pochází.

5

Japonske_myty_zlom.indd 5

26.08.2026 18:32

Zlatá vlásenka

V

e městě Sendai na severu, odkud pocházejí ti nejlepší z japonských vojáků, žil samuraj jménem Hasunuma. Byl to muž ­bohatý a pohostinný, a proto také velmi známý a oblíbený.

Asi před pětatřiceti lety mu žena povila krásnou dceru, jejich první dítě, které říkali Ko. Ve spojení s dětským jménem toto slovo v japonštině znamená „malá“, tedy asi jako když chceme z Marie udělat Marušku nebo z Jany Janičku. Celé jméno dívky tedy znělo Hasuko neboli „Malá Lilie“ či prostě jen „Lilijka“, zde jí ale budeme říkat zkráceně Ko. V tentýž den, kdy se Ko narodila, spatřil světlo světa i syn samuraje Saitóa, jednoho z Hasunumových starých přátel. Otcové se dohodli, že by se jejich potomci měli vzít, až budou dostatečně staří, a tato myšlenka se líbila nejen jim, ale i jejich manželkám.

Aby se domluvené zasnoubení zpečetilo ještě silněji, daroval Saitó Hasunumovi zlatou vlásenku, která byla dlouho v majetku jeho rodiny. Při tom mu řekl: „Zde, můj drahý příteli, vezmi si tuto sponu. Bude symbolem zasnoubení mého syna, jehož jméno je Konodžó, s tvou malou dcerkou Ko. Oběma jsou dnes pouhé dva týdny – kéž spolu prožijí dlouhý a šťastný život.“ Hasunuma si vzal vlásenku a předal ji do úschovy své ženě. Pak spolu oba muži popili saké na společné zdraví a také na zdraví nevěsty a ženicha, které čeká svatba asi za dvacet let.

Saitó se ovšem jen o několik měsíců později znelíbil svému lennímu pánu a musel po propuštění z jeho služeb i s rodinou opustit Sendai. Kam odešli, to tehdy nikdo netušil. O sedmnáct let později byla slečna Ko známa jako nejkrásnější dívka v celém 7

Japonske_myty_zlom.indd 7

26.08.2026 18:32

Sendai, konkurenci měla snad jedině v Kei, své vlastní sestře mladší o jeden rok.

Mnoho nápadníků žádalo Ko o ruku, ona ale o žádného nestála. Zůstávala totiž věrna zásnubnímu slibu, který dal před lety její otec. Pravda, nikdy svého dohodnutého snoubence neviděla a také – což bylo ještě podivnější – ani ona, ani její příbuzní nedostali od Saitóovy rodiny za celých 16 let po odchodu ze Sendai jedinou zprávu. To by však byl jen malý důvod, aby tato japonská dívka porušila otcovské slovo. Ačkoliv ji trápilo, že nemůže být se svým vyvoleným, věrnost mu zachovávala. Právě tento žal snad přispěl k tomu, že onemocněla a po třech měsících strádání zemřela. Toto neštěstí zarmoutilo všechny její přátele a hluboce zasáhlo celou rodinu.

V den pohřbu krásné Ko pečovala její matka o poslední záležitosti s přípravou těla. Vlasy své O Ko-san1 tehdy ozdobila právě onou zlatou sponou, kterou pán Saitó daroval ve jménu svého syna Konodžóa. Před posledním uzavřením rakve matka zlatou vlásenku vetkla mrtvé do vlasů a pravila: „Nejdražší dcero, toto je spona, která ti byla dána jako symbol od tvého snoubence Konodžóa. Nechť je zástavou, která spoutá vaše duše ve smrti tak, jako by vás spojovala za života. Modlím se za vaše nekonečné štěstí.“ Při této modlitbě se matka Ko nepochybně domnívala, že její snoubenec Konodžó musí být také po smrti a přála si, aby se jejich duše setkaly. Ukázalo se ale, že tomu tak není, když se samotný Konodžó, nyní osmnáctiletý, dva měsíce po pohřbu nečekaně objevil v Sendai a hned se ohlásil v domě Hasunumy, dávného přítele svého otce.

Starý samuraj mohl jen lamentovat: „Ach, jaká hořkost a neštěstí! Má dcera Ko zemřela před pouhými dvěma měsíci. Kdybys Formálně by se o Ko nehovořilo pouze jejím jménem. „O“ je oslovení urozené či ctnostné dívky, „Ko“ vlastní jméno a „San“ uctivá přípona. O Ko-san je tedy „urozená slečna Ko“, stejně jako se později představuje její mladší sestra O Kei-san.

1

8

Japonske_myty_zlom.indd 8

26.08.2026 18:32

jen přišel dřív, možná by dnes ještě žila. Jak jsme to ale mohli vědět, když od tebe ani tvých rodičů nikdy nepřišla žádná zpráva.

Kam jste se ze Sendai vůbec vypravili? Vše mi pověz!“ „Pane,“ odpověděl zarmouceně Konodžó, „to, co se teď dozvídám o smrti vaší dcery, mi hluboce svírá srdce. Já, stejně jako ona, jsem dodržoval dávný slib věrnosti. Měl jsem v úmyslu si ji vzít a denně jsem na ni myslel. Když musel náš otec ze Sendai odejít, přesídlil s rodinou do Eda. Odtamtud jsme odešli až na sever, na ostrov Ezo, kde otec postupně přišel o celé jmění. Zemřel v chudobě a má matka nedlouho po něm. Já pak tvrdě pracoval a snažil se vydělat tolik peněz, abych si mohl vzít vaši dceru Ko. Stěží jsem ale nastřádal dost jen na cestu do Sendai. Považoval jsem však za svou povinnost se k vám vypravit a alespoň podat zprávu o strastech mých i mé rodiny.“ Starý samuraj byl tímto smutným příběhem velmi dojatý. ­Viděl navíc, že nejvíce teď trpí Konodžó. „Chlapče, často jsem na tebe myslel a přemýšlel, zda jsi zůstal věrný dávnému slibu. Teď ale vidím, že jsi otcovské slovo dodržel s veškerou ctí. Měl jsi ale napsat! Ach, měl jsi napsat. Jelikož nám nikdy žádný list nepřišel, mysleli jsme se ženou, že musíš být mrtvý. Nechávali jsme si to ale pro sebe, nechtěli jsme Ko rozesmutnit. Ty teď musíš jít k našemu bucudanu2, oltář otevřít a zapálit vonnou tyčinku u její pohřební tabulky. Ko na tebe čekala a čekala, trápila se – a ten žal z lásky k tobě ji nakonec zabil.

Snad se její duše rozveselí, když spatří, že jsi nakonec přeci jen z velké dálky přišel.“ Konodžó udělal, jak mu uložili. Třikrát se s úctou uklonil pohřební tabulce slečny O Ko-san, zamumlal několik slov modlitby, a nakonec před tabulkou zapálil vonnou tyčinku. Po tomto projevu upřímnosti řekl pán Hasunuma mladému muži, že jej od Bucudan je malý budhistický oltář, který bývá umístěný v japonských chrámech i domácnostech. Mívá podobu skříňky, ve které je uzavřená soška nebo jiná svátost.

2

9

Japonske_myty_zlom.indd 9

26.08.2026 18:32

této chvíle považuje za svého adoptivního syna a že si přeje, aby Konodžó zůstal žít s nimi. K obývání by dokonce dostal vlastní malý domek v zahradě. Rozhodně však Hasunuma trval na tom, že ať se Konodžó rozhodne jakkoliv, měl by alespoň prozatím zůstat s rodinou své zesnulé snoubenky.

To byla velkorysá nabídka, hodná samuraje Hasunumovy pověsti. Konodžó s vděčností přijal a stal se součástí rodiny.

Asi čtrnáct dní nato se Konodžó usadil v domku na konci zahrady. Hasunuma mezitím odjel se ženou i mladší dcerou Kei na příkaz svého daimjóa3 k tradičnímu březnovému uctění jarních náboženských obřadů Higan. Cestou se vždy zastavili také u hrobky Hasunumových předků. Když se navečer vraceli ve svých krytých nosítkách, mladý Konodžó je očekával u brány, aby je s náležitou úctou přivítal zpět doma. Jako první prošla bránou nosítka pána Hasunumy, pak jeho ženy, a nakonec i jejich dcery.

Právě v tu chvíli měl Konodžó pocit, jako by zaslechl něco s kovovým cinknutím dopadnout na zem. Když nosítka přešla, bez většího zájmu to zvedl.

Byla to ona osudová zlatá spona do vlasů. Konodžó příběh dávného slibu dobře znal od svého otce, vůbec jej ale nenapadlo, že tohle by měla být ona vlásenka, o které toho tolik slyšel.

Oprávněně se domníval, že jde o šperk slečny Kei. Vrátil se tedy do svého domku, a chystal ke spánku, když uslyšel klepání. „Kdo je tam? Co chcete?“ vykřikl hlasitě, ale odpovědi se nedočkal. ­Domníval se, že se spletl a ulehl tedy na lůžko – vtom se však ozvalo další, hlasitější klepání. Konodžó vyskočil z postele a rozsvítil lampu. „Jestli to není liška nebo jezevec,“ pomyslel si, „tak to musí být nějaký zlý duch, který mě přišel obtěžovat!“ Dveře otevřel s lampou v jedné a s holí v druhé ruce. ­Vykouknul do tmy a zůstal ohromen – před sebou měl totiž výjev takové Daimjó byl titul příslušníků vysoké šlechty, osobních vazalů císaře a pánů velkých rodinných klanů. Daimjóové reálně vládli Japonsku coby správci velkých provincií.* 3

10

Japonske_myty_zlom.indd 10

26.08.2026 18:32

ženské krásy, jakou nikdy v životě nespatřil. „Kdo jsi a co si přeješ?“ zeptal se. „Jsem O Kei-san, mladší sestra O Ko,“ odpověděla dívka. „Třebaže jsi mě doposud neviděl, já už tě několikrát zahlédla a zamilovala jsem se do tebe tak bláznivě, že nemůžu myslet na nic jiného. Svou zlatou sponu jsem schválně upustila tak, abys ji našel a já měla záminku, proč přijít k tvým dveřím. Ty mě musíš také milovat, nebo zemřu!“ Takové vášnivé a zároveň skandální prohlášení nebohého Konodžóa pohoršilo. Navíc cítil, že by svému vlídnému hostiteli Hasunumovi prokázal velký nevděk, kdyby v tuto hodinu přijal jeho dceru a poskvrnil její čest. S těmito slovy také dívčino vyznání odmítl. „Pokud mě nebudeš milovat tak, jako já tebe, pomstím se,“ prohlásila Kei. „Řeknu otci, že jsi mě nejprve svedl a pak i urazil.“ Chudák Konodžó! Rázem se ocitl v prekérní situaci. Opravdu se totiž velmi obával, že by dívka naplnila své výhrůžky, její otec samuraj by jí uvěřil a z Konodžóa by se v očích všech stal proradný padouch bez kousku cti. Poddal se tedy dívčiným výhrůžkám a naplnil její touhy. Navštěvovala ho pak každou noc po celý měsíc – během té doby se Konodžó nakonec naučil krásnou Kei skutečně milovat.

Jednoho večera jí řekl: „Má nejdražší O Kei, tohle naše tajemství se mi vůbec nelíbí. Nebylo by lepší spolu utéct? Kdybych tvého otce požádal o tvou ruku, odmítnul by mě, neboť jsem byl zasnoubený s tvou sestrou Ko.“ Kei odpověděla bez zaváhání: „Ano, i já bych si přála s tebou utéct. Odejdeme ještě dnes v noci – do Išinomaki. Říkal jsi mi, že tam žije Kinzo, věrný služebník tvého zesnulého otce.“ „Kinzo v Išinomaki, ano. Nebudeme už na nic čekat.“ Sbalili s sebou jen pár kousků prádla a potají pozdě v noci vyrazili. Na místě skutečně vyhledali muže jménem Kinzo, který je vlídně přijal. Byl totiž potěšen, že může ještě jednou posloužit svému dávnému pánu tím, že teď co nejlépe pohostí a přijme jeho syna s krásnou dívkou.

11

Japonske_myty_zlom.indd 11

26.08.2026 18:32

Tak Konodžó a Kei žili šťastně celý rok, dokud dívka jednoho dne neřekla: „Myslím, že bychom se měli vrátit k mým rodičům.

Jestliže se zprvu zlobili, to nejhorší je už jistě pryč. Vůbec jsme jim nenapsali a jistě je svírá úzkost nad tím, co se se mnou stalo.

Ano, měli bychom se vydat zpět.“ Konodžó souhlasil. Dlouho ho sžírala nespravedlnost, které se dopustil na Hasunumovi.

Když se dalšího dne vrátili do Sendai, cítil mladý muž před samurajovým domem velký neklid. Zastavili se u vnější brány, kde mu Kei řekla: „Myslím, že bude nejlepší, když předstoupíš před mého otce a matku nejprve sám. Pokud by se hněvali příliš, ukaž jim tuto moji zlatou vlásenku.“ Konodžó tedy odvážně vstoupil do dveří a vyžádal si slyšení u starého samuraje. Dříve, než se sluha stihl vrátit, uslyšel už mladík pánův hlučný hlas: „Konodžó-san! Ale samozřejmě! Okamžitě toho hocha přiveď.“ Hasunuma pak sám přišel Konodžóa přivítat. „Můj drahý chlapče, jsem rád, že tě opět vidím. Mrzí mě, že se ti život s námi nezdál dostatečný. Mohl jsi ovšem dát alespoň vědět, že se chystáš odejít. V tom jsi asi po svém otci a dáváš přednost tajemnému zmizení bez řádného rozloučení. K ­ aždopádně jsi ale vítán.“ Konodžó byl těmito slovy zaskočen: „Ale pane, já přišel především žádat o odpuštění za svůj hřích.“ „O jakém hříchu to mluvíš?“ ptal se starý samuraj velmi překvapeně a důstojně se napřímil.

Konodžó popsal celý svůj milostný vztah s Kei, od jeho počátku přes útěk až po návrat do Sendai. Hasunuma ale během vyprávění dával najevo značnou netrpělivost. „Přestaň žertovat, mladý pane! Má dcera O Kei-san není předmětem hloupých vtipů a lží. Po celý rok leží jako na hranici smrti, tak nemocná, že jí sotva vnutíme trochu kaše do úst. ­Vůbec nemluví a nedává najevo, že ještě žije.“ „Já ale nelžu a už vůbec nežertuji,“ bránil se Konodžó. „Když pošlete sluhu k bráně, najdete O Kei v nosítkách, kde jsem ji 12

Japonske_myty_zlom.indd 12

26.08.2026 18:32

zanechal, než jsem před vás předstoupil.“ Sluha tedy okamžitě chvátal k vnější bráně, jen aby přišel s tím, že na místě není ani Kei, ani samotná nosítka.

Konodžó viděl, že starý samuraj začíná být zmatený a hlavně rozčilený, vytáhl proto ze svých šatů zlatou vlásenku. „Vidíte! ­Pokud pochybujete o mých slovech, tady je zlatá spona, kterou mi O Kei dala, abych vám ji ukázal.“ „Bikkuri šita!“4 vykřikla Keiina matka. „Jak se mohla ta spona dostat do tvých rukou? Sama jsem ji vložila své Ko-san do rakve, než byla uzavřena.“ Samuraj, jeho žena i mladý Konodžó na sebe překvapeně zírali. Nikdo z nich nevěděl, co si má o situaci myslet nebo co říci, natož co dělat. Představte si to překvapení, když pak navíc nemocná Kei vstoupila do místnosti, jako by předtím vůbec neležela na lůžku a nic jí nebylo. Naopak, zjevila se jako dívka svěží a krásná. „Jak je tohle možné?“ takřka zakřičel starý samuraj. „Jak jsi dokázala, O Kei, vstát z lůžka oděná a upravená, jako bys nikdy nepoznala ani chvíli stonání?“ „Já nejsem O Kei, ale duch O Ko,“ přišla nečekaná odpověď. „Měla jsem velkou smůlu, že jsem zemřela dřív, než se Konodžó-san vrátil. Kdybych se totiž dožila jeho příchodu, určitě bych se uzdravila a stala se jeho ženou. Proto byla moje duše po smrti plná zármutku. Kvůli tomu jsem na sebe vzala podobu mé drahé sestry O Kei, abych v jejím těle mohla rok šťastně žít s Konodžóem. Má duše je nyní klidná a může konečně spočinout.“ „Je tu ale jedna podmínka, Konodžó, kterou ti musím dát,“ otočil se dívčin duch na mladíka. „Musíš si vzít mou sestru O Kei. Pokud tak učiníš, má duše bude moci skutečně odpočívat v míru a O Kei bude silná a plná života. Slíbíš, že si O Kei vezmeš za manželku?“ Doslova „byla jsem překvapena“, výkřik používaný podobně jako naše „panebože!“.

4

13

Japonske_myty_zlom.indd 13

26.08.2026 18:32

Starý samuraj, jeho žena i Konodžó zůstali v hlubokém úžasu. Viděli podobu Kei, ale slyšeli hlas a viděli způsoby patřící Ko. Navíc tu byla ona zlatá vlásenka jako další důkaz toho, že skutečně rozmlouvají s duší mrtvé dívky. Matka si dobře pamatovala, jak ji vkládala do rakve a nikdo by ji nikdy nepřesvědčil o opaku. „Nicméně,“ ozval se konečně Hasunuma, „Ko je mrtvá a pohřbená už více než rok. To, že jsi se nám zjevila až teď, nás mate.

Proč bys nás měla tak trápit?“ „Už jsem vám to vysvětlila. Má duše nemohla být v klidu, dokud neprožila svůj čas s Konodžóem, protože věděla, jak dlouho jí zůstával věrný. Ten čas už uplynul a já mohu konečně spát.

Moje jediné přání je, aby si Konodžó vzal mou sestru.“ Hasunuma se pak poradil s Konodžóem i se svou manželkou.

Rodiče byli připraveni dát svou dceru Kei mladíkovi a ani Konodžó nic nenamítal. Když bylo vše stvrzeno, duch dívky vztáhl ruce ke Konodžóovi: „Tohle je naposledy, co se dotknete rukou O Ko. Sbohem, mí drazí rodiče! Sbohem vám všem! Konečně odcházím.“ Dívka zbledla a po dobu půl hodiny vypadala jako mrtvá.

Ostatní zatím, zasaženi zvláštními věcmi, které viděli a slyšeli, seděli kolem takřka beze slova.

Po půl hodině ale tělo přišlo zpět k životu a postavilo se. Kei pravila: „Drazí rodiče, už se o mě nemusíte bát. Cítím se úplně zdravá! Ačkoliv netuším, jak jsem se ze svého pokoje, kde jsem stonala, dostala takto oblečená a proč je mi najednou o tolik lépe.“ Ostatní se zkoušeli dívky ptát na to, co prožila, bylo ale jasné, že si Kei nepamatuje nic z toho, co se stalo – ani o Ko nebo o zlaté vlásence.

O týden později byla svatba, při níž si Kei a Konodžó slíbili věčnou věrnost. Zlatá vlásenka pak byla darována k uctívání svatyni v Šiogamě, kam si ji poutníci doposud přicházejí prohlédnout.

14

Japonske_myty_zlom.indd 14

26.08.2026 18:32

Toto vyprávění připomíná Botan Dóró neboli „Příběh o pivoňkové lucerně“, který mají zaznamenaný jak Mitford5, tak Lafcadio Hearn6. V tomto případě však duch zemřelé dívky vstoupí do těla živé sestry, převezme její podobu a nechá ji churavou po dobu více než jednoho roku. Poté jí dovolí znovu se objevit v původní podobě, jako by ani nikdy nemocná nebyla. Je to první příběh tohoto druhu, který jsem slyšel.

Bertram Freeman-Mitford (1837–1916) byl britský šlechtic, diplomat a spisovatel. Působil v carském Rusku i na Dálném východě. Japonsko poprvé navštívil už v roce 1866, tedy na samém počátku reforem Meidži a v době přesunu císařské vlády z Kjóta do Tokia. Jeho mimořádně vlivná kniha příběhů Tales of Old Japan (1871) představila evropským čtenářům Japonsko a jeho mýty a zvyky v době končící éry šógunů a samurajů.* 5

Lafcadio Hearn (1850–1904) byl současník Richarda Gordona Smithe.

Tento řecko-irský spisovatel se dostal do Japonska v roce 1890 jako novinář, země ho ale natolik uchvátila, že v ní zůstal i po ukončení smlouvy s novinami.

Získal v Japonsku zaměstnání, a nakonec i občanství pod novým jménem Koizumo Jakumo. Jeho knihy o Japonsku a o buddhismu byly po roce 1900 v Evropě velmi populární.* 6

15

Japonske_myty_zlom.indd 15

26.08.2026 18:32

Duše vrbového stromu

C

rám Sandžúsangendó v Kjótu byl založen před 744 lety, v roce 11327. Jeho jméno značí „Chrám třiceti tří délek“ a říká se, že dnes v něm je přes 33 333 vyobrazení Kannon, bohyně milosrdenství.8 Než byl chrám postaven, rostla v nedaleké vesnici obrovská vrba. Bylo to místo her venkovských dětí, které se houpaly na jejích větvích a šplhaly do její koruny. Starým lidem poskytovala stín v nejhorších vedrech a večer, když byla všechna práce hotová, slibovali si mladí oné vsi pod vrbou nehynoucí lásku. Zdálo se, že tento strom přináší dobro všem lidem. ­Dokonce i unavení poutníci mohli u stromu spočinout a najít pod jeho větvemi útočiště před deštěm. Bohužel, i tehdy se často našli lidé ke stromům nemilosrdní – a tak se vesničané jednoho dne shodli, že strom pokácejí a použijí jeho dřevo na stavbu mostu přes řeku.

Ve vesnici žil mladý rolník jménem Heitaró, velmi oblíbený mezi lidmi, který vedle letitého stromu prožil celý svůj život, stejně jako generace jeho předků. Byl proto silně proti záměru jej skácet. Domníval se, že takový strom by měl být držen v úctě.

Cožpak po staletí nevzdoroval bouřím? Neposkytl úlevu před

Necháváme slova dle originálního textu, ačkoliv je zde možný omyl. Autor by totiž podle tohoto psal příběh v roce 1876, ačkoliv v Japonsku pobýval až o dvacet let později.

7

Tyto „délky“ jsou překladem japonského termínu „ken“, který představuje jak tradiční měrnou jednotku délky, tak má své využití v bojových uměních.

Zjednodušeně řečeno lze říci, že je to délka mezi dvěma sloupy v tradiční architektuře a činí 1,82 metru.* 8

16

Japonske_myty_zlom.indd 16

26.08.2026 18:32

vedry tolika dětem? Nebyl přístřeškem pro unavené a skrýší pro zamilované? Tak Heitaró promlouval k vesničanům, aby je přesvědčil. „Pokud strom zachováte, dám vám dostatek stromů na stavbu mostu ze svých pozemků. Musíte ale slíbit, že necháte tuto krásnou starou vrbu jednou provždy na pokoji.“ Vesničané rádi souhlasili. I oni ve skutečnosti cítili k tomu starému stromu úctu, i když most potřebovali. Heitaró byl tedy rád a žádané dřevo rychle dodal. Když se o pár dní později mladý rolník vracel z práce, spatřil u velké vrby stát krásnou dívku.

Hned se jí uklonil a ona mu zdvořilost opětovala. Rozmlouvali pak spolu o stáří a kráse onoho stromu, až se zdálo, že je k sobě přitahuje společný cit k vrbě. Heitaróovi bylo líto, když se dívka musela rozloučit – popřála mu hezký den. Toho večera byla jeho mysl neklidná a plná dříve neznámých myšlenek: „Kdo byla ta krásná dáma pod vrbovým stromem? Jak moc bych si přál ji ještě spatřit!“ Tu noc Heitaró neusnul, onemocněl totiž horečkou lásky.

Dalšího dne vyrazil pracovat brzy a dřel po celý den s dvojnásobným úsilím. Snažil se totiž na krásnou dívku od vrby zapomenout. Co se ale nestalo – když se vracel domů, ona mladá dáma u stromu opět stála! Tentokrát se mu vydala naproti, aby jej vřele uvítala. „Buď zdráv, drahý příteli,“ řekla mu. „Pojď si odpočinout pod větvemi stromu, který tak miluješ. Vypadáš velmi unaveně.“ Heitaró toto pozvání ochotně přijal. Nejen že si odpočinul, sesbíral ale i odvahu a vyznal dívce svou lásku. Den za dnem se tato tajemná dáma (kterou nikdo jiný z vesnice neznal) potkávala s Heitarem, až mu nakonec slíbila sňatek. Dala si ale zvláštní podmínku, aby se nikdy neptal na její rodiče či přátele. „Žádné totiž nemám,“ vysvětlovala. „Můžu ti jen slíbit, že budu dobrou a věrnou ženou a říkám ti, že tě miluji celým svým srdcem i duší.

Jmenuji se Higo a budu tvou manželkou.“ Dalšího dne Heitaró přivedl Higo do svého domu a uzavřeli spolu manželský slib. Do roka se jim narodil syn Čijodo, který se 17

Japonske_myty_zlom.indd 17

26.08.2026 18:32

stal zdrojem velké radosti pro oba. Nebylo snad chvíle, kdy by si ve volném čase Heitaró nebo Higo s chlapcem nehráli. Jen těžko bychom v oněch časech hledali v Japonsku šťastnější domácnost, než byla ta Heitaróova, jeho dobré paní Higo a jejich krásného dítka.

Bohužel, kdy v tomhle světě platilo, že lidské štěstí vydrží?

I když bohové dovolili tyto krásné chvíle, zákony lidí se postavily proti.

Když bylo Čijodovi – nejkrásnějšímu chlapci v širém okolí – asi pět let, rozhodl se tehdejší císař Toba v Kjótu vystavět obrovský chrám bohyni milosrdenství Kannon. Sám se pak chystal přispět 1 001 vyobrazeními této bohyně. Jak jsme ostatně řekli, tak dnes, v roce 1907, se chrám Sandžúsangendó pyšní 33 333 zpodobněními Kannon.

Přání císaře Toby bylo oznámeno veřejně a příslušné úřady brzy vydaly pokyny k sesbírání dřeva na stavbu rozlehlého chrámu. Začalo být jasné, že i dny velké vrby jsou sečteny, neboť jí bude potřeba – spolu s mnoha dalšími stromy – na stavbu ­střechy.

Heitaró se snažil vrbu zachránit podobně jako před lety, nabízel tedy za ni veškeré vhodné stromy ze svých pozemků – marně.

Dokonce i sami vesničané si začali přát, aby jejich velký strom byl na stavbu chrámu vzat. Věřili totiž, že jim takový dar pro tak výjimečnou stavbu přinese nejen uznání, ale i štěstí.

Osudný den nakonec nastal. Jedné noci, když Heitaró s rodinou spal, jej probudily zvuky seker. Ke svému překvapení spatřil milovanou manželku, jak sedí na lůžku a s vážným výrazem se na něj dívá, celá uvzlykaná, zatímco jí po tvářích stékají slzy. „Můj nejdražší manželi,“ řekla přidušeným hlasem. „Pozorně teď poslouchej, co ti musím říct, a nepochybuj o mých slovech.

Tohle bohužel není jen zlý sen. Když jsme se brali, prosila jsem tě, aby ses neptal na mou minulost, a ty jsi ten slib dodržel. Já jsem slíbila, že ti jednoho dne povím celou pravdu, pokud k tomu bude opravdu důvod. Ten důvod, milovaný muži, naneštěstí právě 18

Japonske_myty_zlom.indd 18

26.08.2026 18:32

nastal. Nejsem nikdo jiný než duch vrby, kterou jsi miloval a před šesti lety tak velkoryse zachránil. Abych ti oplatila tvou velkou dobrotu, zjevila jsem se ti v lidské podobě a doufala, že s tebou budu moci prožít celý život tak, aby byl vždy šťastný. Ale běda, nemůže tomu tak být! Lidé vrbu kácejí a já cítím každý úder jejich seker! Musím se do stromu vrátit a zemřít s ním, jsem totiž jeho součástí. Srdce mi láme představa, že tu kromě tebe nechávám i svého drahého chlapce Čijoda, který bude velmi tesknit, až zjistí, že jeho matka už není na světě. Utěš ho, můj milovaný. Je už dost velký a silný, aby s tebou byl i bez matky a přitom netrpěl.

Přeji vám oběma dlouhý život a blahobyt. Sbohem, nejdražší!

Musím zpět k vrbě – slyším, jak sekery tnou silněji a silněji a já slábnu s každým úderem.“ Jakmile Higo zmizela, Heitaró probudil svého syna a přemýšlel, zda to opravdu nebyl jen sen. Nebyl, a i sám Čijodo po procitnutí natahoval ruce směrem, kam zmizela jeho matka, hořce plakal a prosil o její návrat. „Mé drahé dítě,“ řekl Heitaró, „je pryč a vrátit se nemůže. Pojď, oblečeme se a půjdeme se podívat na její pohřeb. Tvá matka byla totiž duší velké vrby.“ Když o něco později vyšlo slunce, Heitaró vzal Čijoda za ruku a odvedl ho ke stromu. Našli jej už poražený a s osekanými větvemi. Snadno si asi představíme, jak hrozné musely být Heitaróovy pocity.

Ale co to? Navzdory společnému úsilí se mužům nedařilo pohnout kmenem ani o píď k řece, po které chtěli dřevo poslat do Kjóta. Heitaróo pochopil: „Přátelé, ten mrtvý kmen stromu má v sobě duši mé ženy. Možná, že když dovolíte našemu synkovi Čijodovi, aby vám pomohl, tak s dřevem pohnete. Chce vám pomoci i jako poslední rozloučení s matkou.“ Dřevorubci rádi souhlasili, ke svému velkému úžasu pak viděli, že sotva Čijodo zatlačil na kmen svýma malýma ručkama, dal se lehce pohybu. Jeho otec Heitaróo k tomu zpíval píseň v rytmu tradičního nápěvu a dodnes se traduje, že rytmické písně, které si 19

Japonske_myty_zlom.indd 19

26.08.2026 18:32

v onom kraji zpívají dělníci při stěhování těžkých břemen či jiné tvrdé práci, pocházejí od této památné události. Znějí takto: Muzan naru kana Motowa kumanono janagino cuju de Sodate agetaru kono midorigo wa Joi, joi, joito na!9 Kolem zátoky Wakanoura také dělníci znají pracovní, či přímo tahací píseň, o které se říká, že vzešla z Janagi no Se, tedy z příběhu o duši vrby: Wakano urani wa meišoga gozaru Ičini Gongen Nini Tamacušima Sanni Sagari Macu Šini Šiogami jo Joi, joi, joi to na.10 Existuje i varianta příběhu, kde se říká, že kmen tlačili dřevorubci na voze, před domem Heitara se ale zasekl a nechtěl jet dál. Malý Čijoda vyběhl dělníkům pomoci, ti mu zpívali stejnou píseň, jako je první z výše uvedených. Proto se tyto verše někdy zpívají malým dětem, když pomáhají dospělým s prací.

9

Což není k žalu spatřit to dítko, co z rosy kumanské vrby jak kvítko vyrostlo, a proto dál sílí?

Hej, hej, zaberte s pílí!

10

Kolem Wakanoury jsou slavná místa Gongen je první Tamacušima druhé Třetí je borovice s velkými větvemi Čtvrté je Šiogama Hej, hej, hej, vpřed!

20

Japonske_myty_zlom.indd 20

26.08.2026 18:32

Duch od Studny violek

T

ento příběh mi vyprávěl Šófukutei Fukuga.11 V divoké přírodě provincie Jamato, či poblíž jejích hranic, se nachází překrásná hora zvaná Jošino. Není známá jen pro hojnost sakur kvetoucích v období jara, bývá připomínána také kvůli několika krvavým bitvám. Vlastně bychom Jošino skoro mohli nazvat kulisou bitev dějinných. Při návštěvě hory mnozí říkají: „Kráčíme po historii, neboť sama Jošino představuje dějiny“. Poblíž ní leží další hora jménem Cubosaka, mezi těmito vrcholy pak najdeme údolí Šimizu. V něm je místo zvané Studna violek.

S příchodem jara do tohoto údolí, či jak se japonsky říká do tani, získá tráva dokonale smaragdovou barvu, skály a balvany pak pokryje bujný mech. Vždy na konci dubna se v níže položených partiích údolí objevují rozsáhlé porosty tmavě fialových violek, na okolních svazích růžově a šarlatově kvetou azalky způsobem, který nelze popsat slovy.

Asi před třiceti lety stoupala cestou do údolí Šimizu krásná sedmnáctiletá dívka Šige v doprovodu čtyř služebných. Byla to vycházka do přírody a samozřejmě také za divokými květy. Slečna Šige byla dcerou daimjóa, který sídlil poblíž. Navykla si pořádat takovou výpravu každý rok v takovém čase, aby v údolí Šimizu Richard Gordon Smith toto jméno uvádí u více příběhů. Dále jej nevysvětluje, sluší se ale poznamenat, že „Šófukutei“ je jméno, které jako umělecké při svém vystupování používala a dodnes používá řada profesionálních vypravěčů tradičního divadla rakugo. Šófukutei je dokonce používáno jako označení pro jednu ze škol či rodin tohoto divadla. V době, kdy Gordon Smith pobýval v Japonsku byla tato forma divadla velmi populární, zároveň zachovávala pro moderní epochu mnohé staré příběhy.*

11

21

Japonske_myty_zlom.indd 21

26.08.2026 18:32

mohla na konci dubna sbírat své oblíbené nachové violky – sumire, jak se nazývají v Japonsku.

Pět dívek sbíralo do svých bambusových košů květy s velkým nadšením a užívalo si tyto chvíle tak, jak to snad dovedou jen Japonky. Dokonce spolu soupeřily, která z nich bude mít koš plný těch nejhezčích violek. Jelikož však květů nebyla taková hojnost, jak doufaly, rozhodla Šige, že se přesunou k severnímu konci údolí, kde stojí Studna violek.

Dívky samozřejmě souhlasily, nadšeně se rozběhly vpřed a se smíchem závodily, která bude první. Šige všechny předběhla a na místě spatřila, že její oblíbené květiny zde rostou v hojném počtu, zbarvené tím nejtmavším nachem a přesladce vonící. Rychle se pro ně sklonila, doufajíc, že jich natrhá co nejvíce, než dorazí ostatní. Když však natáhla svou jemnou ruku, vztyčila se k dívčině hrůze z podrostu náhle hlava velkého horského hada, který zde ve stínu odpočíval. Šige se tak vyděsila, že na místě omdlela.

Ostatní dívky mezitím zanechaly závodění. Myslely si, že jejich paní potěší, že závod vyhrála a má čas s květinami jen pro sebe.

Sbíraly tedy, co se jim cestou zalíbilo, honily motýly a ke studni dorazily až patnáct minut po Šige. Když ji spatřily bezvládně ležet na trávě, zděsily se, že je mrtvá – a jejich hrůza se ještě znásobila, když si všimly zeleného hada stočeného u její ­hlavy.

Začaly křičet, jak už to tak dívky v podobných situacích dělají, avšak alespoň jedna z nich, jménem Macu, zachovala klidnější hlavu. Mrštila po hadovi svůj koš, čímž zvíře donutila k ústupu do bezpečí. Čtyři služebné se pak marně snažily svou paní probudit – třely jí ruce, pokropily jí tvář vodou, vše bylo marné. Jemná pleť slečny Šige byla stále bledší a bledší a její rty získaly onen namodralý nádech, který obvykle ohlašuje blížící se smrt. Dívky byly zdrcené, po tvářích jim tekly slzy. Nevěděly ani co dělat, protože by svou paní nedokázaly unést. Situace se zdála být beznadějná!

V tu chvíli však za sebou zaslechly mužský hlas: „Netrapte se!

Pokud dovolíte, můžu se pokusit přivést tuto mladou dámu zpět k vědomí.“ 22

Japonske_myty_zlom.indd 22

26.08.2026 18:32

Když se dívky otočily, spatřily pozoruhodně krásného mladíka, který stál na trávě ani ne deset stop od nich. Vypadal jako vyslanec samotných nebes. Nic víc neřekl a rovnou poklekl k bezvládnému tělu slečny Šige, vzal její ruce do svých dlaní a hledal puls. Žádná ze služebných tomuto narušení etikety nebránila.

Nedostal sice svolení, ale jeho způsoby byly tak jemné a citlivé, že vlastně nešlo nic namítat.

Cizinec Šige potichu prohlédl a vytáhl z kapsy malou krabičku s lékem. Odsypal trochu bílého prášku na kousek papíru a pravil: „Jsem lékař z nedaleké vesnice. Byl jsem za pacientem poblíž údolí, díky šťastné náhodě jsem se rozhodl vrátit domů touto cestou, a tak mohu vaší paní zachránit život. Dejte jí tento lék, já musím chytit a zabít toho hada, co to způsobil.“ Macu se podařilo dostat lék s trochou vody do úst bezvládné Šige – a skutečně, po pár minutách začal viditelně účinkovat.

Krátce nato se vrátil i lékař a na holi nesl mrtvého hada. „Tohle je ten plaz, kterého jste viděly ležet u své mladé paní?“ „Ano, to je ta nestvůra!“ křičely dívky. „Pak je štěstí,“ pokračoval lékař, „že jsme se potkali, protože jde o skutečně velmi jedovatého hada. Kdyby se vaší paní nedostalo pomoci včas, obávám se, že by brzy zemřela. Ovšem vidím, že lék opravdu zabral a že té krásné mladé dámě je již lépe.“ Když Šige procitla a uslyšela mladíkův hlas, posadila se.„­Buďte požehnán, vzácný pane. Mohu se zeptat, komu jsem zavázána za návrat do života?“ Lékař neodpověděl, ale s hrdým úsměvem a mužnými způsoby se spokojil s hlubokou úklonou dle japonských zvyků. Poté odešel a zmizel v mlhách, tak typických pro jarní odpoledne v údolí Šimizu, stejně tiše a nenápadně, jako se objevil.

Dívky pak doprovodily slečnu Šige domů, ta už ale kráčela lehce, neboť jí lék skutečně pomohl a ona se cítila mnohem lépe.

Její otec i matka byli za uzdravení dcery velmi vděční, jméno pohledného lékaře ale zůstalo tajemstvím, které znala pouze služebná Macu.

23

Japonske_myty_zlom.indd 23

26.08.2026 18:32

Po čtyři dny se zdálo, že je Šige plně uzdravená a při síle. ­Pátého dne ovšem ulehla na lůžko s tím, že se cítí nemocně. ­Nespala, nechtěla s nikým mluvit, jen dokola přemýšlet. Otec ani matka netušili, co jí může být, neboť se neobjevily žádné příznaky či horečka.

Bylo posláno pro nejlepší lékaře, jeden za druhým ale odcházeli bezradní. Netušili, co mladou dívku trápí, pouze viděli, jak den ode dne slábne. Asano Zembei, jak se otec Šige jmenoval, byl zlomený žalem, stejně jako jeho žena.12 Zkoušeli opravdu vše, a přesto se jim nepodařilo nebohé Šige ani trochu ulevit.

Slečna Macu požádala o několik dní později o audienci u pána Asana. Asano Zembei byl hlavou celého klanu a nesl mocný velmožský titul daimjó – nebyl zvyklý starat se o názory služebnictva. Věděl však, že Macu byla jeho dceři vždy věrnou služebnou a že svou paní miluje skoro tak, jako on sám. Dovolil tedy, aby před něj předstoupila a přednesla, co má na srdci. „Můj pane, přála bych si, abyste mi dovolil najít lékaře pro mladou paní Šige. Věřím, že najdu takového, který ji zachrání,“ prosila služebná. „Kde na zemi najdeš takového léčitele? Cožpak jsem sám nepřivedl všechny nejlepší lékaře z celé provincie, některé dokonce až z císařského města? Máš snad lepší nápad, kde ještě hledat pomoc?“ Macu se osmělila a odpověděla: „Ach, pane, má paní netrpí nemocí, která by se dala zapudit léky, i kdyby jich dostala na tisíc.

Ani ti nejlepší lékaři tu nic nezmohou – až na jednoho, o kterém vím. Ten by ji vyléčit dokázal. Má paní totiž trpí nemocí srdce.

Na to má jediný lék právě ten muž, o kterém hovořím. To pro Klan Asano skutečně patřil mezi mocnou aristokracii, v seznamech daimjóů z tohoto klanu ale žádný muž jménem Zembei nefiguruje, stejně tak není žádné jméno Asanů ani zvukově podobné. Jméno Zembei dokonce bylo v období Edo typické pro neurozené vrstvy. Nevíme tedy, zda si Richard Gordon Smith při zapisování této legendy trochu vymýšlel či zda třeba příběh už v japonském podání záměrně obsahoval jméno fiktivní.*

12

24

Japonske_myty_zlom.indd 24

26.08.2026 18:32

lásku k němu srdce Šige strádá ode dne, kdy ji onen mladý lékař zachránil před hadím uštknutím.“ Macu pak vypověděla detaily z výpravy do údolí Šimizu, o kterých dříve nikomu neřekla. Šige totiž svým služebným přikázala, aby si nechaly většinu příběhu pro sebe. Obávala se, aby dívkám další cesty do údolí Studny violek nebyly zakázány. „Jak se jmenuje ten lékař, o kterém mi tu vyprávíš? Co je to za člověka?“ dotazoval se Asano Zembei, když si vše vyslechl. „Pane,“ odpovídala Macu váhavě, „je to doktor Jošisawa. ­Pohledný mladý muž těch nejlepších způsobů, avšak velmi nízkého rodu – pochází z nejnižší kasty eta13. Pomyslete prosím, mocný pane, na nemocné srdce mé paní, plné lásky k muži, který jí zachránil život. Nedivím se, že se zamilovala, protože je to opravdový krasavec s mravy, které by slušely i urozenému samuraji. Jediným možným lékem pro vaši dceru je vaše svolení k tomu, aby si jej vzala.“ Když to slyšela matka slečny Šige, pocítila velký smutek. ­Dobře věděla, snad z vlastní zkušenosti, jak silná může být nemoc lásky. Rozplakala se a pravila Asanovi: „Soucítím s vámi v tomto zármutku, můj drahý pane, neboť nás oba stejně tíží ty hrozné strasti, které vstoupily do našeho domu. Nesnesu ale pomyšlení, že bych viděla naši dceru takto zemřít. Měli bychom jí říci, že se budeme dotazovat na muže, kterého tak miluje, abychom věděli, zda se může stát naším zetěm. Je to ostatně zvyk, oficiálně zjistit o možném ženichu co nejvíce – a to obvykle trvá několik dní.

To je čas, během kterého může naše dcera získat zpět ztracenou sílu. Když jí pak oznámíme, že toho mladíka do rodiny přijmout nemůžeme, bude už uzdravena a při síle a naše rozhodnutí ji nezahubí.“ V období šógunátu Edo mělo Japonsko svůj kastovní systém. Jako eta se označovala ta nejnižší vrstva složená z představitelů nečistých profesí, jako byli koželuzi, řezníci či hrobaři. Tento nízký sociální status se přenášel i na jejich potomky, i když vykonávali povolání jiné.

13

25

Japonske_myty_zlom.indd 25

26.08.2026 18:32

S tímto návrhem Zembei souhlasil, služebné Macu ale nakázal, aby Šige nic neříkala. Matka své dceři svěřila, že její urozený otec sice nesouhlasil hned se sňatkem, ale že formálně přikázal prověřit osobu lékaře Jošisawy. Když to Šige slyšela, začala zase jíst a viditelně získávat zpět svou sílu. O deset dní později, když už se zdála skoro úplně uzdravená, byla povolána ke svým rodičům. „Má sladká dcero,“ začal svou rozmluvu vážně Zembei. „­Dotazoval jsem se pozorně a pečlivě na doktora Jošisawu, tvého milého. Ač mě to hluboce rmoutí, musím říci, že je nemožné, abych já, tvůj otec, hlava celého našeho rodu, svolil ke sňatku s někým tak nízkého původu, jako je Jošisawa, který – navzdory své velké dobrotě – vzešel z kasty eta. Už o tom nechci slyšet ani slovo. Takový svazek je pro rod Asano jednou provždy nepřípustný.“ Proti takto kategorickému rozhodnutí si nikdo netroufal nic namítat. V Japonsku bylo rozhodnutí hlavy rodiny konečné a absolutní. Nebohá Šige se jen uklonila otci a odebrala se do svých komnat, kde dlouze a hořce plakala. Věrná služebná Macu ji marně utěšovala.

Dalšího rána nebyla k velkému znepokojení všech urozená slečna Šige-san nikde k nalezení. Pátralo se po ní všude, k hledačům se přidal i sám doktor Jošisawa. Třetího dne pak někdo pohlédl do Studny violek v údolí Šimizu – a na hladině spatřil tělo nešťastné Šige.

Pohřbili ji o dva dny později a toho dne se do studny vrhnul i doktor Jošisawa. Dodnes lidé říkají, že za deštivých, bouřlivých nocí vídají ducha slečny Šige-san, jak se nad studnou vznáší. Jiní tvrdí, že v údolí Šimizu se občas rozléhá naříkání zoufalého mladého muže.

26

Japonske_myty_zlom.indd 26

26.08.2026 18:32