– pevná opora těla, pasivní pohybový aparát (kosti, klouby, vazy)
Kapitola zahrnuje informace o kosterní (opěrné) soustavě. Tato soustava je složena z kostí – ty poskytují oporu a ochranu měkkým tkáním. Dozvíte se zde také vše o spojení kostí pomocí vazů a kloubů.
Muskuloskeletální (svalově-kosterní) aparát je orgánový systém, který umožňuje člověku pohyb. Chrupavka a kostní tkáň jsou formy pojivové tkáně, které vznikají z mezenchymu (řídká pojivová tkáň). Lidská kostra se může vyvíjet až do třicátého roku života – počet kostí v těle se totiž v průběhu života mění. Zatímco kostra novorozence se skládá z 270 kostí, dospělý jedinec jich má v těle asi 206, jelikož dochází ke srůstání některých kostí.
Kosti plní tři hlavní funkce:
1. chrání vnitřní orgány;
2. tvoří pasivně pohyblivou oporu těla (upínají se na ně některé svaly);
3. obsahují kostní dřeň. Funkce kostní dřeně je pro organismus velmi důležitá. Jde o houbovitou tkáň uvnitř kosti. Dělíme ji na žlutou kostní dřeň (medulla ossium flava), která je tvořena tukovými buňkami, a červenou kostní dřeň (medulla ossium rubra), kde probíhá hematopoéza. Hematopoéza označuje proces, při němž dochází ke vzniku krevních elementů buněk – erytrocytů, granulocytů a trombocytů. U dětí najdeme červenou kostní dřeň ve všech kostech. U dospělého člověka je červená kostní dřeň aktivní především v plochých kostech, jako jsou hrudní kost, obratle, žebra, lebeční kost, pánevní kost a lopatky, dále pak v koncích (epifýzách) dlouhých kostí, kde však červená kostní dřeň zčásti degeneruje na žlutou kostní dřeň.
Podle tvaru dělíme kosti na:
• dlouhé (ossa longa) – typ kostí, kde nad ostatními rozměry výrazně převládá délka, například kosti končetin;
• krátké (ossa brevia) – typ kostí, které
mají všechny rozměry přibližně stejné, například kosti zánártní;
• ploché (ossa plana) – typ kostí, které jsou úzké, například lopatka;
• vzdušné (ossa pneumatica) – typ kostí, které mají uvnitř dutinky vyplněné vzduchem, například čelist;
• nepravidelné ( ossa irregularia ) –všechny ostatní kosti, které nepatří ani do jedné z výše uvedených skupin.
Plně vyvinutou kostní tkáň dělíme na dva základní typy:
1) houbovitou (substantia spongiosa) neboli spongiózní tkáň – tvoří vnitřek kosti a je často vyplněná kostní dření;
2) hutnou (substantia compacta) neboli kompaktní tkáň – tvoří povrch kosti a obsahuje především Haversovy kanálky s vyživujícími krevními cévami.
Za přestavbu (remodelaci) kostí neboli metabolismus kostí jsou zodpovědné osteoblasty – kostní buňky, které tvoří základní kostní hmotu a které vytvářejí kostní matrix (mezibuněčnou hmotu), a osteoklasty –kostní buňky, které odbourávají kostní tkáň a rozvolňují kostní matrix.
Spojení kostí dělíme na:
1) spojení plynulé – toto spojení dále dělíme na: spojení pomocí vaziva (junctura fibrosa), kde rozlišujeme spoje tvořené kolagenními vlákny, elastickými vlákny, švy a vklíněním; spojení pomocí chrupavky (junctura cartilaginea); a spojení pomocí kosti (junctura ossea); 2) spojení dotykem – více či méně pohyblivé spojení dvou či více kostí uvnitř vazivového pouzdra, kosti se vzájemně dotýkají plochami pokrytými chrupavkou.
hrudní obratle bederní obratle
kosti předloktí
kosti zápěstí
články prstů na rukou
kosti bérce
Popis lidské kostry – pohled zepředu
lebka krční obratle
kost klíční
kost pažní
články prstů na nohou
kost pánevní
kost křížová
kost stehenní
zánártní kůstky
Kloub se skládá z:
• kloubní plochy (facies articularis);
• kloubního pouzdra (capsula articularis), které je tvořeno zevní vazivovou vrstvou a vnitřní synoviální membránou (produkuje synoviální tekutinu);
• kloubní dutiny ( cavum articulare ), což je úzká štěrbina mezi kloubními plochami, pouzdrem a případně dalšími útvary v kloubu, je vyplněná synoviální tekutinou („kloubním mazivem“).
Další komponenty kloubů jsou: vazy (ligg. articularia), chrupavčitý lem kloubní jamky (labrum articulare), disky a menisky (disci articulares et menisci articulares).
Pokud se v kloubu stýkají jen dvě kosti, označujeme jej jako kloub jednoduchý (articulatio simplex). V kloubu složeném (articulatio composita) se stýká více kostí. Klouby dále dělíme podle tvaru kloubních ploch, a to na osm druhů: 1) kulovitý kloub (articulatio spheroidea) –dělí se podle možnosti pohybu na volný (například ramenní kloub) a omezený (například kyčelní kloub), u tohoto druhu kloubu je konec jedné kosti vypouklý (hlavice) a konec druhé kosti vyhloubený (jamka); 2) šarnýrový kloub (articulatio ginglymus) – zde patří například klouby článků prstů, osa pohybu je kolmá na podélnou osu kosti, v těchto kloubech probíhá flexe
Typy kloubních spojení
sedlový kloub
plochý kloub
šroubový kloub
kolový kloub
kulovitý kloub omezený šarnýrový kloub
neboli ohnutí (flexio) a extenze neboli napřímení, natažení (extensio);
3) kolový kloub (articulatio trochoidea) –zde patří například spojení mezi kostí loketní a vřetenní, kde má kloub válcovitý tvar a okrouhlý konec jedné kosti zapadá do kroužku, který tvoří druhá kost;
4) šroubový kloub (articulatio cochlearis) – příkladem je čepovec v bočním nosičočepovcovém kloubu, kde dochází k pohybu kolmo, kolem jedné osy, přičemž kosti jsou k sobě kolmo (pohyb je podobný jako při šroubování šroubu);
5) elipsoidní kloub (articulatio ellipsoidea) – příkladem je spojení mezi vřetenní kostí a zápěstím, kde kloubní plocha jedné
kosti, která má tvar elipsy, zapadá do oválné prohlubně druhé kosti;
6) sedlový kloub (articulatio sellaris) –příkladem je spojení zápěstí a záprstí, kde jedna kloubní plocha má tvar koňského sedla a druhá tvar jezdce v sedle, spojované kosti mají vypouklé i vyhloubené části;
7) plochý kloub (articulatio plana) – příkladem je nadpažkoklíční kloub, pro který jsou charakteristické pohyby omezeného rozsahu;
8) tuhý kloub (amphiarthrosis) – příkladem je křížokyčelní kloub (spojení mezi kostí křížovou a pánví), který se neskládá z klasické hlavice a jamky, pohyb v tomto kloubu je velmi omezený.
Lidskou kostru dělíme na čtyři hlavní části:
• páteř a hrudník – tato část tvoří kosterní oporu celého trupu;
• lebku – kostra hlavy, chrání mozek a ostatní orgány, které se nachází uvnitř dutiny lebeční;
• kosti horních končetin;
• kosti dolních končetin – mají shodnou (homologickou) strukturu s kostmi horních končetin: skládají se z pletence končetiny a volné končetiny.
Axiální (osový) skelet tvoří lebka, páteř a hrudník.
Páteř (columna vertebralis)
Protože u člověka a lidoopů došlo ke vzpřímení postavy, tak i páteř, na rozdíl od páteře jiných savců, prošla velkými změnami. Páteř srostla s pánví, což
organismus značně zatížilo. Proto došlo ke stabilizaci celé oblasti. V lidském těle srostlo pět obratlů a vznikla tak kost křížová. Páteř se zkracovala, čímž se v průběhu evoluce zkracoval i ocas, až zcela zanikl a vznikla kostrč. Délka páteře včetně všech zakřivení tvoří okolo 35 % délky těla, což je u mužů zhruba 70–75 centimetrů, u žen o 8–10 centimetrů méně. Páteř chrání míchu a je nosnou strukturou a pohyblivým pilířem celého těla.
Pohyblivost jednotlivých obratlů je značně rozdílná. Na jedné straně je omezená silným vazivovým aparátem a meziobratlovým (intervertebrálním) skloubením, na druhé straně je páteř velmi pružná a pohyb lze vykonávat na všechny strany: v sagitální rovině (zepředu dozadu), ve frontální rovině (laterální flexe) a v příčné rovině (rotační pohyby). Nejpohyblivější je krční páteř.
– aktivní pohybový aparát (svaly)
Svaly ( musculi ) mají schopnost se smršťovat, tedy zkracovat svou délku. Umožňují aktivní pohyb lidského těla i vnitřních orgánů, správné držení těla, proudění tělních tekutin a podílejí se na termogenezi.
Svalová tkáň (textus muscularis) se vyznačuje schopností koordinovaně se stahovat (kontrahovat). Tvoří jí speciální dlouhé buňky – svalová vlákna, uvnitř kterých se nachází velké množství myofibril. Myofibrily jsou kontraktilní vlákna tvořená z řetězců sakromer – ty obsahují bílkovinná vlákénka zvaná myofilamenty. Myofilamenty jsou dvojího druhu: silné filamenty (myosiny) a tenké filamenty (aktiny). Při svalové kontrakci dochází ke zkracování sarkomery, protože silná vlákna myosinu se posunou podél tenkých vláken aktinu: myosin se pomocí hlavy připojí k aktinu, ohne se v oblasti krku a pak se posune podél aktinového vlákna – vlákna myosinu se přiblíží k vláknům aktinu, čímž se zkrátí délka sakromery. Celý tento cyklus se opakuje. Svalovou kontrakci vyvolává zvýšení koncentrace vápníku v cytoplazmě svalových buněk. V relaxovaném stavu brání troponin-tropomyosinový komplex vazbě aktinu na myosin. Přídatné orgány svalu jsou: fascie (fasciae), které obklopují svaly; synoviální burzy neboli tíhové váčky (bursae synoviales), které minimalizují tření
mezi jednotlivými částmi těla a usnadňují tak jejich pohyb; šlachové pochvy (vaginae tendinum), které obklopují šlachy. U dospělého člověka tvoří svalová hmota přibližně 38 % jeho celkové tělesné hmotnosti.
Každý sval se skládá ze začátku (origo), svalového bříška (venter musculi) a úponu (insertio). Úpon je pomocí šlachy (která už není svalovou tkání) připojen ke kosti. Vazivový obal, který obklopuje svazky svalových vláken, se nazývá perimysium (perimysium). Jednotlivá svalová vlákna jsou pokryta endomysiem (endomysium). Pro správné fungování svalu je důležitý dobře fungující nervový systém. Právě ten koordinuje každý pohyb svalu. Dokonce i velmi jednoduchý pohyb vyžaduje spolupráci několika svalů, většinou i celého svalového řetězce.
Rozlišujeme dva druhy svalových tkání: • příčně pruhovanou svalovinu – má příčné pruhování (žíhání), což je dáno pravidelným střídáním vláken aktinu a myosinu v podobě sakromer; dělí se
Struktura příčně pruhovaného svalu
endomysium
perimysium
svazek svalových vláken
svalové vlákno
na kosterní svalovinu (textus muscularis striatus skeletalis): její základní stavební jednotkou jsou svalová vlákna tvořená soubuním s mnoha jádry, vyskytují se ve formě červených nebo bílých vláken (podle množství obsaženého myoglobinu – bílkoviny, která na sebe váže kyslík ve svalech), dokážeme ji ovládat vůlí; a srdeční svalovinu (textus muscularis striatus cardiacus): nevytváří soubuní, ale je tvořena jednotlivými buňkami – kardiomyocyty, které jsou propojené pomocí tzv. můstků; nedokážeme ji ovládat vůlí;
• hladkou svalovinu (textus muscularis glaber) – nachází se u většiny orgánů, ve stěnách cév a v kůži; její stavba se od stavby příčně pruhované svaloviny značně liší: buňky hladkého svalstva mají vřetenovitý tvar a oválné jádro, myofibrily jsou tenké a mají síťovité uspořádání.
Z topografického hlediska, tj. umístění svalů vzhledem ke kostře a jiným částem těla, dělíme svaly na: svaly zádové, svaly hrudníku, svaly břicha, svaly krku, svaly hlavy, svaly horní končetiny a svaly dolní končetiny.
Svaly zádové (mm. dorsi)
Zádové svaly se rozdělují na svaly povrchové a hluboké. Povrchové svaly zahrnují svaly končetinového původu a svaly rozepjaté k žebrům. Svaly hluboké jsou svaly zádového původu (tzv. autochtonní zádové svaly) a mají přímý vliv na funkci páteře.
Povrchové svaly zádové (mm. dorsi superficiales) dělíme dále podle úponů na:
• svaly spinohumerální (mm. spinohumerales) – svaly jdoucí od páteře na kost pažní nebo lopatku. Patří zde sval trapézový, široký sval zádový, svaly rhombické a zdvihač lopatky;
• svaly spinokostální (mm. spinocostales) – svaly jdoucí od páteře k žebrům. Patří zde zadní pilovitý sval horní a dolní.
Sval trapézový (m. trapezius) se nachází v první povrchové vrstvě zádových svalů. Trapézový sval vede od kosti týlní až po Th12 (dvanáctý hrudní obratel).
Podle toho, která jeho část se stahuje (kontrahuje), umožňuje trapézový sval tyto pohyby: přitahuje lopatku k páteři a zvedá paži nad horizontálu.
Široký sval zádový (m. latissimus dorsi) začíná od hrudních obratlů a upíná se k pažní kosti. Zajišťuje především pohyby v ramenním kloubu: připažení, vnitřní rotaci a zapažení.
Rhombické svaly (mm. rhomboidei) mají tvar rovnoběžníku. Nachází se v dolní části krku a horní části zad. Umožňují přitáhnutí lopatky k páteři a posunutí lopatky vzhůru.
Zdvihač lopatky (m. levator scapulae) se nachází v laterální části krku. Tento sval lopatku zdvihá.
Zadní pilovitý sval horní (m. serratus posterior superior) najdeme v horní části zad. Tento sval zdvihá žebra (je to pomocný vdechový sval), zatímco zadní pilovitý sval dolní (m. serratus posterior inferior), který leží v dolní části zad, v oblasti hrudní, funguje opačně: kaudální žebra sklání (je to pomocný dýchací sval).
Hlubší vrstva povrchových svalů zádových – levá a pravá strana
rhombický sval velký
řemenový sval hlavy
rhombický sval malý zdvihač lopatky
sval trapézový
sval deltový
sval deltový
zadní pilovitý sval dolní
svaly mezižeberní zevní
zevní šikmý sval břišní
trojhlavý sval pažní
velký sval hýžďový
široký sval zádový
střední sval hýžďový
– zažívací trakt
Trávicí soustava slouží k příjmu a zpracování potravy a umožňuje vstřebávání živin, které jsou zdrojem energie. Její funkce spočívá také ve vylučování nestrávených zbytků potravy.
Průměrný denní příjem energie člověka je 2000–2500 kcal, přičemž největší energetickou hodnotu mají tuky. Lidské tělo musí potravu nejdříve strávit, teprve pak dochází ke vstřebávání živin. Trávicí soustavu tvoří trávicí trubice (která se skládá z dutiny ústní, hltanu, jícnu, žaludku, tenkého a tlustého střeva) a dvě žlázy (játra a slinivka břišní).
Stěna trávicí trubice má čtyři vrstvy: • sliznici neboli mukózu ( tunica mucosa ) – vnitřní výstelka trubice, jejíž součástí jsou žlázy tvořící hlen a lymfatickou tkáň. Sliznici tvoří tři vrstvy: epitel neboli epitelová tkáň (epithelium), slizniční vazivo (lamina propria mucosae) a vrstva hladké svaloviny (lamina muscularis mucosae). Pro horní část
Schéma hlavních úseků a orgánů trávicího systému
zuby
játra
žlučník dvanáctník
vzestupný tračník
apendix
dutina ústní jazyk
jícen
žaludek
slinivka břišní
příčný tračník
tenké střevo
sestupný tračník
konečník
trávicího traktu a dolní část konečníku je charakteristický vrstevnatý dlaždicový epitel. V dalších částech trávicího traktu se nachází jednovrstevný cylindrický epitel, který umožňuje vstřebávání potravy. Součástí sliznice je mnoho žláz, které produkují hlen, a velké množství lymfatických uzlin;
• podslizniční vazivo neboli submukózu (tela submucosa) – nachází se v ní velké množství krevních cév, lymfatických cév a nervová pleteň;
• svalovou vrstvu (tunica muscularis) –střední vrstva zodpovědná za peristaltické pohyby. Tato vrstva je tvořena příčně pruhovanou svalovinou (dutina ústní, hltan, část jícnu, dolní část konečníku) i svalovinou hladkou (většina orgánů trávicí soustavy). Svalovina má dvě vrstvy: zevní, podélnou vrstvu a vnitřní, kruhovou vrstvu, která umož-
ňuje střevům tzv. peristaltické pohyby (střevní peristaltiku);
• povrchovou vnější vrstvu – ta pokrývá povrch orgánů. Je součástí několika úseků trávicího traktu, které leží v dutině břišní.
Trávicí trakt můžeme podle funkce rozdělit na tři skupiny: 1. horní trávicí trakt – dutina ústní, hltan a jícen; orgány umožňující přijímat, rozmělnit a přesunout potravu dál;
2. střední část trávicího traktu – žaludek a tenké střevo; orgány zodpovědné za chemické i mechanické zpracování potravy a její vstřebávání; 3. dolní trávicí trakt – tlusté střevo; orgán zodpovědný za zahuštění natrávené potravy (vstřebávání vody a minerálů) a za fermentaci.
Dutina ústní se skládá z předsíně dutiny ústní, tedy prostoru mezi rty a tvářemi na jedné straně a zubními oblouky a dásněmi na druhé straně, a z vlastní dutiny ústní, kterou tvoří patro, jazyk, sublingvální neboli podjazyková oblast, slinné žlázy úst a zuby. Zuby vytvářejí hranici mezi předsíní dutiny ústní a vlastní dutinou ústní.
Předsíň dutiny ústní (vestibulum oris) tvoří rty (labia oris), které jsou po stranách spojeny ústními koutky (anguli oris), a tváře (bucca). Do předsíně dutiny ústní vyúsťuje po vnitřní straně příušní slinná žláza. Zuby (dentes) – jsou umístěné v zubních lůžkách. Tvoří horní a dolní oblouk zubní. Každý zub se skládá z korunky (corona
dentis) a kořene (radix dentis). Korunku a kořen zubu odděluje krček (collum dentis). Kořen a krček zubu je pokryt tenkou vrstvou (vně), tzv. cementem zubním. Uvnitř zubu se nachází dřeňová dutina (cavum dentis), která se zužuje v kořenový kanálek (canalis radicis dentis). Kořenový kanálek vyúsťuje na hrotu kořene zubu otvorem zubního hrotu (foramen apicis dentis). V dřeňové dutině je uložená zubní dřeň (pulpa dentis). Zuby dělíme podle jejich funkce na: řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. Pro člověka jsou typické zuby mléčné, které se objevují zhruba do šestého roku života. Mléčných zubů je 20 a v průběhu let dojde k jejich výměně za zuby stálé, kterých máme 32.
korunka
kořen
Struktura zubu
Uspořádání zubů na zubním oblouku
Vlastní dutina ústní (cavitas oris propria) je ohraničená nahoře patrem – které dělíme na přední, tvrdé (kostěné) patro a zadní, měkké patro; dole spodinou dutiny ústní – která je tvořena jazylkočelistním svalem a bradojazylkovým svalem; a vepředu alveolárními výběžky horní a dolní čelisti. Na spodině dutiny ústní leží jazyk, který celou dutinu při zavřených ústech vyplňuje. Vlastní dutina ústní umožňuje
sklovina
dentin neboli zubovina
zubní dřeň
cement zubní
řezáky
špičák
zuby třenové
stoličky
prvotní mechanické zpracování potravy. Právě v tomto místě dochází k první fázi složitého procesu trávení.
Jazyk (lingua) – skládá se z kořene (radix), těla (corpus) a hrotu jazyka (apex). Mezi kořenem a tělem jazyka je viditelná rýha ve tvaru V – hraniční brázda (sulcus terminalis), která od sebe kořen a tělo odděluje. Na vrchní části jazyka se nachází středová jazyková brázda, která jej dělí na
patrová mandle
hrazené papily jazyka
Jazyk – pohled shora
středová jazyková brázda hrot
dvě poloviny. Na spodní ploše jazyka pak leží uzdička (frenulum linguae).
Na hřbetu jazyka se nachází papily: nitkovité (papillae filiformes) – nepravidelně rozeseté po povrchu jazyka, hrazené (papillae vallatae) – leží před hraniční brázdou, listovité (papillae foliatae) – umístěné v zadní části jazyka na okrajích, a houbovité (papillae fungiformes) – nepravidelně rozeseté po celém povrchu jazyka. Díky papilám jazyka, s výjimkou nitkovitých, cítíme chuť. Nitkovité papily naopak umožňují mechanické rozemletí potravy. V okolí papil a ve sliznici měkkého patra se nachází chuťové pohárky. Jazyk tvoří příčně pruhovaný sval pokrytý sliznicí. Extraglosální svaly, které začínají na útvarech kolem jazyka a v jazyku končí, pohybují jazykem jako celkem. Patří mezi ně: bradojazykový sval (m. genioglossus), jazylkojazykový sval (m. hyoglossus) a bodcojazylkový sval (m. styloglossus). Intraglosální svaly, které v jazyku
hlasová štěrbina
kořen
hraniční brázda tělo
začínají i končí a mění jeho tvar, jsou: podélný sval jazyka – horní a dolní (m. longitudinalis superior et inferior), příčný sval jazyka (m. transversus linguae) – jdoucí napříč jazykem, a vertikální sval jazyka (m. verticalis linguae) – táhnoucí se od hřbetu ke spodině jazyka.
Patro (palatum) – ohraničuje shora vlastní dutinu ústní. Rozlišujeme tvrdé patro, které je tvořeno kostí, a měkké patro, které je tvořeno svaly (palatum durum et palatum molle). Uprostřed se nachází patrový čípek. Mezi patrovými oblouky leží patrové mandle (tonsilla palatina).
Slinné žlázy úst (párový orgán)
Slinné žlázy patří mezi exokrinní žlázy neboli žlázy s vnější sekrecí. Tyto žlázy vylučují sekret napřímo, nebo prostřednictvím vývodů. Slinné žlázy produkují sekret – slinu, která dutinu ústní zvlhčuje.
patrová mandle
hřbet jazyka
oblouk dolní
Dutina ústní
Malé slinné žlázy, jejichž průměr není větší než 3 mm, se nachází ve slizničním vazivu, někdy i hlouběji v podslizničním vazivu. Velké slinné žlázy leží dále od sliznice a ústí samostatnými vývody na povrch sliznice. Jsou obaleny pouzdrem z kolagenního vaziva. Člověk má tři velké párové slinné žlázy: příušní, podčelistní a podjazykové. Všechny tyto žlázy mají podobnou strukturu i podobné vývody. Sliny obsahují kromě vody a iontů také trávicí enzymy.
Žláza příušní (glandula parotis) je největší slinná žláza dutiny ústní. Je uložena za dolní čelistí. Vývod žlázy ústí do předsíně dutiny ústní.
Žláza podčelistní (glandula submandibularis) se nachází v podčelistním trojúhelníku. Její vývod ústí do spodiny dutiny ústní.
Žláza podjazyková (glandula sublingualis) je umístěna ve spodině dutiny ústní. Vývod žlázy podjazykové ústí spolu s vývodem žlázy podčelistní do spodiny dutiny ústní.
zubní oblouk horní
tvrdé patro
měkké patro
patrový čípek
Hltan (pharynx) sahá od spodiny lebeční až po C6 (šestý krční obratel). Je to společný oddíl trávicí a dýchací soustavy. Skládá se ze tří částí: nosohltanu (pars nasalis pharyngis), tedy horní části hltanu, jež je spojena s dutinou nosní pomocí vnitřních nozder (otvory na zadním konci dutiny nosní); ústní části hltanu (pars oralis pharyngis) neboli střední části, která pomocí hltanové zúženiny komunikuje s dutinou ústní; a hrtanové části hltanu (pars laryngea pharyngis), kde se nachází vstup do hrtanu. Mezi další důležité části hltanu patří: hltanové ústí sluchové trubice (ostium pharyngeum tubae auditivae), trubicová mandle (tonsilla tubaria) a hltanové mandle (tonsila pharyngealis), které se podílí na vzniku tzv. Waldeyerova lymfatického okruhu. Tento okruh slouží k ochraně dýchacích a trávicích cest před průnikem mikroorganismů.
Jícen (esophagus) je trubice dlouhá 23–24 cm. Spojuje hltan s žaludkem
– centrální nervový systém (mozek a mícha) a periferní nervový systém (hlavové a míšní nervy)
Hlavním úkolem nervové soustavy ( systema nervosum ) je přijímat, zpracovávat a předávat informace. Zprostředkovává vztahy mezi vnějším prostředím a organismem člověka. Díky stimulaci nervového systému a akčnímu potenciálu, který při ní vzniká, je tak člověk schopen přizpůsobit se změnám ve vnějším prostředí.
Základní funkční jednotka nervového systému je reflexní oblouk. Ten je tvořen receptorem neboli čidlem (přijímá podněty), dostředivou eferentní dráhou, centrálním nervovým systémem, odstředivou eferentní dráhou a výkonným orgánem (efektorem). Reflexní oblouk může být buď jednoduchý neboli monosynaptický, složený pouze ze dvou neuronů spojených mezi sebou jednou synapsí, nebo komplikovaný čili polysynaptický, jehož součástí jsou i interneurony (vmezeřené neurony).
Nervovou soustavu člověka tvoří dva typy buněk: neurony (nervové buňky) a neuroglie (gliové buňky, které vyživují, izolují a chrání neurony). Nervová buňka se skládá z těla neuronu a dvou typů výběžků: neuritů (axonů) a dendritů. Axony jsou mnohem delší a vedou vzruchy z těla neuronu k další struktuře. Větvení na konci axonů se nazývá telodendron. Některé axony obklopuje myelinová
pochva (u myelinizovaných vláken) a jiné ji postrádají (u nemyelinizovaných vláken).
Dendrity vedou vzruchy do těla nervové buňky. Spojení nervových buněk se nazývá synapse. Je to místo, kde se přenáší nervové vzruchy z neuronu na jinou buňku (nervovou či jinou). Většina synapsí je chemická – vzruch se přenáší tak, že elektrický impuls vyvolá uvolnění chemických látek (neurotransmiterů), které přenesou signál přes axon na další buňku. U méně častých elektrických synapsí je možný přímý přenos elektrického proudu bez chemického mezičlánku, díky čemuž je celý proces rychlejší.
Nervová soustava se dělí na: centrální nervový systém (systema nervosum centrale), který zahrnuje mozek a míchu, a periferní nervový systém (systema nervosum periphericum), jehož součástí jsou nervy, které spojují centrální nervový systém s orgány a tkáněmi celého těla. Neuron
Centrální nervový systém
mozek
mozeček
Hřbetní mícha (medulla spinalis) je válcovitý provazec, který prochází páteřním kanálem. Hřbetní mícha spojuje mozek s periferním nervovým systémem. Jsou na ní patrná dvě ztluštění: krční zduřenina (intumescentia cervicalis) a bedrokřížová zduřenina (intumescentia lumbalis).
Mícha je zakončena kuželovitým zakončením – míšním kuželem (conus medullaris). Na povrchu míchy se vepředu i vzadu nachází dvě prohlubně: přední středová štěrbina (fissura mediana anterior) – která se táhne po celé délce míchy, a zadní středová brázda (sulcus medianus posterior) – která se táhne také po celé délce míchy. Z jednotlivých meziobratlových otvorů vychází přes své kořeny párové míšní nervy (nn. spinales) – přední (motorické) kořeny míšní (radices ventrales) a zadní (senzitivní) kořeny míšní (radices dorsales). Z míchy vystupuje celkem 31 párů míšních nervů uložených po obou stranách míchy: osm párů krčních, dvanáct párů hrudních, pět párů bederních, pět párů křížových a jeden pár kostrční. Přední kořeny míšní obsahují dva typy vláken: somatomotorická vlákna, která jsou typická pro kosterní svalovinu, visceromotorická (autonomní) vlákna typická pro vnitřní orgány (hladkou a srdeční svalovinu a žlázy s vnější sekrecí), tj. sympatikus a parasympatikus (neboli visceromotorický nervový systém). Zadní
prodloužená mícha
hřbetní mícha
kořeny míšní vedou do míchy a tvoří dva svazky: mediální (z receptorů propriocepce a mechanoreceptorů) a předoboční (z receptorů bolesti a termoreceptorů). Receptory propriocepce umožňují vnímat polohu vlastního těla a jeho pohyb, mechanoreceptory zase zaznamenávají změny tlaku (rozpoznáme dotyk) a pomocí termoreceptorů vnímáme teplo a chlad. Vnitřní struktura hřbetní míchy se skládá z šedé hmoty míšní (substantia grisea), která je uložena
Centrální nervový systém
mozek
mozeček
Hřbetní mícha (medulla spinalis) je válcovitý provazec, který prochází páteřním kanálem. Hřbetní mícha spojuje mozek s periferním nervovým systémem. Jsou na ní patrná dvě ztluštění: krční zduřenina (intumescentia cervicalis) a bedrokřížová zduřenina (intumescentia lumbalis).
Mícha je zakončena kuželovitým zakončením – míšním kuželem (conus medullaris). Na povrchu míchy se vepředu i vzadu nachází dvě prohlubně: přední středová štěrbina (fissura mediana anterior) – která se táhne po celé délce míchy, a zadní středová brázda (sulcus medianus posterior) – která se táhne také po celé délce míchy. Z jednotlivých meziobratlových otvorů vychází přes své kořeny párové míšní nervy (nn. spinales) – přední (motorické) kořeny míšní (radices ventrales) a zadní (senzitivní) kořeny míšní (radices dorsales). Z míchy vystupuje celkem 31 párů míšních nervů uložených po obou stranách míchy: osm párů krčních, dvanáct párů hrudních, pět párů bederních, pět párů křížových a jeden pár kostrční. Přední kořeny míšní obsahují dva typy vláken: somatomotorická vlákna, která jsou typická pro kosterní svalovinu, visceromotorická (autonomní) vlákna typická pro vnitřní orgány (hladkou a srdeční svalovinu a žlázy s vnější sekrecí), tj. sympatikus a parasympatikus (neboli visceromotorický nervový systém). Zadní
prodloužená mícha
hřbetní mícha
kořeny míšní vedou do míchy a tvoří dva svazky: mediální (z receptorů propriocepce a mechanoreceptorů) a předoboční (z receptorů bolesti a termoreceptorů). Receptory propriocepce umožňují vnímat polohu vlastního těla a jeho pohyb, mechanoreceptory zase zaznamenávají změny tlaku (rozpoznáme dotyk) a pomocí termoreceptorů vnímáme teplo a chlad. Vnitřní struktura hřbetní míchy se skládá z šedé hmoty míšní (substantia grisea), která je uložena