PROROCTV Í
Když oblohu pohltí stíny a svět se zbarví v šeď, tu zjeví se Chrabrá tlapka.
Když naděje vyhasne a nelze jít už vpřed, tu zjeví se Chrabrá tlapka.
Pak zazáří Srdce v temnotě a změní noc v den zpět, když zjeví se Chrabrá tlapka.
" Vzdej se, OHAVN Ý
ETVORE!" 1• KAPITOLA
Vykřikla Sněnka a několikrát máchla dřevěným mečem proti svému protivníkovi.
Zpod huňaté, bílé srsti na ni bez mrknutí zírala dvojice korálkových oček.
" Jsem Chrabrá tlapka. Postav se mi, sic tě stihne zkáza!“ Sněnka zavřískla a rozmáchla se mečem, což považovala za značně výhrůžné gesto.
Huňáč usazený na pařezu nehnul ani brvou. Ostatně huňáči se málokdy hýbali, pokud tedy nedostali k snědku salát.
Salát měli totiž moc rádi.
„Nechápu, že se ještě namáháš,“ poznamenal líně Sněnčin nejlepší kamarád Borůvek. Ležel rozvalený ve stínu švestky, packy umazané od fialové šťávy. „Na Rovině se přeci nikdy nic zajímavého neděje.“
Borůvek se zakousl do další švestky a spokojeně mlaskl. Nač rozruch, když máš švesti cky ?
Sněnka si povzdechla.
Borůvek měl pravdu. Jejich domov ležel vysoko nad Velkým lesem a byl dokola lemovaný strmým srázem. Vyškrábat se na sráz bylo zhola nemožné. Dokonce i ptáci měli potíž se sem nahoru dostat. Sněnčin domov byl nejbezpečnějším místem v celé Allurii.
Nejbezpečnějším… a nejnudnějším.
„Sněžénie Hrdolístková, okamžitě pojď sem ! “
Borůvek skočil mezi hlávky zelí. Přikráčela Fialka Hrdolístková a huňáči před ní prchli na všechny strany. Sněnka se snažila vypadat co možná nejmenší.
Což nebylo tak složité vzhledem k tomu, že už teď byla nejmenší myškou na celé
Rovině.
„Neříkala jsem ti, že máš ty huňáče nahnat na severní pastviny?“ zasupěla
Fialka Hrdolístková.
VZTEKEM .
Vousky
se jí chvěly
Sněnka nervózně zavrtěla nohou v hlíně. „Ano, mami.“
„Tak proč jsi to neudělala?“
Sněnka se snažila schovat dřevěný meč za zády. Její matka si toho všimla a meč jí vytrhla z pacek.
„Co je tohle?“
„M-meč, mami.“
Fialka zafuněla. „Tak meč . K čemu myška potřebuje meč?“
„C-cvičila jsem se v boji, mami.“
„Ale my tu žádné bojovníky nepotřebujeme. Potřebujeme rolníky, co budou obdělávat půdu. Potřebujeme kameníky, kteří nám postaví chaloupky. Pokrývače, co pokryjí střechy našich domečků.
A také potřebujeme pasáčky huňáčů , kteří budou nahánět huňáče
na severní pastviny, kde jim naroste hustá a heboučká srst, aby byli připravení na stříhání!“
Fialka se zatahala za svetřík pod zástěrou, aby zdůraznila svá slova. Svetřík měla ušitý z vlny huňáčů. Byl měkoučký a lehounký jako nadýchaný obláček a v zimě byl navíc neskutečně teplý.
Sněnka sklopila uši. Fialčin výraz zjihl.
„Vím, jak máš ráda staré legendy,“ řekla už mnohem laskavěji. „Všichni je máme rádi. Příběhy o Chrabré tlapce, myšákovi, který zachránil Allurii před všemi těmi netvory. Jenže to jsou jen báchorky, Sněženko. Nejsou skutečné.“
" Jsou skute cné! " křikla Sněnka příkře. „Opravdu se staly.“
„Kdysi snad. Ale to už je velmi dávno. Dnes už na světě žádné nestvůry nejsou.
Není čeho se bát. Už nepotřebujeme, aby nás chránili bojovníci.“
Sněnka se sklesle zadívala na zem.
„Chrabrá tlapka opravdu existoval,“ zamumlala.
" Byl ta
NEJODVÁ
Ž N Ě J Š Í myš, jaká kdy žila."
Fialka Hrdolístková si vzdychla. „Život
nejsou jen meče a bitvy, Sněženko. Máš tu své povinnosti. Vůči svému klanu.
Všichni musíme přispět svým dílem, ať už se nám to líbí, nebo ne.“
„Já vím, mami.“
„Musím se vrátit ke svým okurkám,“
řekla Fialka, otočila se na patě a vykročila k malé chaloupce pod platanem. Ale na okamžik se zastavila, aby se ohlédla přes rameno.
„Existuje mnoho způsobů, jak prokázat svou chrabrost , Sněženko,“ pronesla. „Nemusí to být jenom mečem nebo bojem.“
Sněnka ji sledovala, pak zvedla svůj dřevěný meč a zkoumavě si ho prohlížela.
Vyrobila si ho sama z pevné dubové ratolesti, kterou si ořezala tajně, aby ji u toho neviděli ostražití Myškované.
Jenže na Rovině nebyli žádní bojovníci potřeba. Sněnka se ohlédla, aby se ujistila, že už ji matka nesleduje. Pak se vydala vysokou trávou na hranici statku
Hrdolístkových.
Když míjela huňáče
na pařezu, ten tiše zapískal. Sněnka ho jednou packou zvedla a schovala si ho do kapsy. " Tiše, Kulihrášku," špitla.
„Sněnko, kam jdeš?“ volal za ní Borůvek, jenž se právě hrabal ze zelného políčka.
Ona však neodpověděla a prodírala se živým plotem. Na druhé straně byla houština, vysoká tráva a luční kvítí.
" Snenko, pockej!" Borůvek se za ní rozběhl. „Akorát se ženeš do potíží!“
Sněnka ho ignorovala. Dál kráčela vysokou trávou. Přímo k samému okraji Roviny.
Jak se blížila ke srázu, sevřel se jí žaludek. Z vršku strmého srázu se jí skýtal
ZÁ
VR
TN A Ý pohled na les hluboko pod ní.
Žádná myška už celé generace Rovinu neopustila. Občas sem zavítal čáp nebo
vrána s novinkami z Velkého lesa za hranicemi Roviny. Ale ti se nikdy nezdrželi dlouho.
Jaká NEBEZPE ČÍ
v lese cíhala?
Jaká
DOBRODRU Ž STV Í tam cekala?
To se Sněnka nikdy nedozví.
„Sněnko!“ Borůvek se prodíral lučním kvítím a ztěžka funěl.
Sněnka se zhluboka nadechla, zavřela oči a sevřela dřevěný meč v pacce.
Její matka měla pravdu. Bylo na čase zapomenout na dětinské hry a snění o dobrodružstvích. Bylo na čase chovat se jako hodná myška. Zvedla meč, aby ho
ZAHODILA přes okraj –
„Sněnko, nedělej to,“ zvolal Borůvek.
„Vždyť ten meč zbožňuješ.“
„Tohle není žádný meč,“ ucedila. „Je to obyčejný klacek.“
Ale nezahodila ho. Nedokázala to.
Třeba bude stačit, když ho místo toho schová v ostružiní.
Otočila se k okraji Roviny zády a vydala se domů.
Borůvek zůstal stát.
„Tak pojď,“ pobídla ho Sněnka. „Naženeme huňáče na severní pastviny.“
Ale Borůvek neodpověděl.
Stál nehybně jako socha a zíral přes
Sněnčino rameno. Jeden z jeho vousků se zachvěl.
„Borůvku?“
Borůvek pomalu zvedl roztřesenou packu a ukázal prstem.
