1
Ve vstupní hale panovalo ticho. Bylo to studené a temné ticho, jaké známe jen z opuštěných domů. Nikde nesvítilo žádné světlo a zápach prachu a zatuchlého vzduchu prozrazoval, že v domě už celé dny nikdo nepohnul dveřmi a neotevřel okna. Byli jsme tu sami. A přišli jsme příliš pozdě. Vedle mě se Mats zhluboka nadechl, protože mu hlavou proletěla zjevně úplně stejná myšlenka. Obrátila jsem se k Daanovi a Bonskému a snažila se uhodnout, co znamenají jejich svraštělá obočí a vrásky na čele. Ještě než jsem jim mohla něco pošeptat, položil si Bonsky prst na ústa.
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 11
24.10.2025 11:20:49
Pomalu se blížil ke schodišti ve vstupní hale, jeho podrážky nezpůsobovaly ani sebemenší šramot. Navzdory očekávání se Bonsky nevydal nahoru po schodišti, nýbrž zahnul doprava směrem k salonům, kde Syrell de Richemont ještě před několika měsíci vystavoval své muzeum vůní. Zdobné flakony s vůněmi stály v zasklených vitrínách. Ze vzpomínky na mou poslední návštěvu v těchto prostorách se mi sevřel žaludek. Nebylo to tak dávno, co mi Elodie dala přičichnout k Vůni naprostého poddanství a udělala tak ze mě jednu ze svých loutek. Bonsky nám rukou naznačil, abychom zůstali stát. Jako vždy nepronesl ten ohromný člověk ani slovo, ale to ani nemusel. Nehybné rysy jeho tváře jsme už dobře znali. Jeho velikost i jeho tmavý plášť sahající až k zemi ve mně ještě pořád probouzely dost obezřetnosti, i když jsem věděla, že Bonsky je zcela na naší straně. Rozhlédla jsem se. Zatuchlý pach po hlíně, který předtím naplňoval místnosti Věčné rezidence, ke mně naštěstí pronikal už jen slabě. Zřejmě začal pozvolna slábnout od doby, co zde rodina de Richemont už nesídlila. Stejně mi ale bylo dost špatně od žaludku, což ovšem způsobil hlavně Odér každého místa – Daanova cestovní vůně, která nás dopravila přímo z našeho domova až sem. Zpočátku mi ta představa připadala přímo fantastická, totiž že Daanovi stačilo otevřít jediný flakon a mohli jsme se během několika minut ocitnout kdekoliv, kde jsme chtěli. Bohužel se s každým použitím zhoršovaly vedlejší účinky. Sice způsobovaly jen nevolnost a bolesti hlavy, ty se ovšem už po několika cestách za sebou daly jen stěží vydržet.
12
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 12
24.10.2025 11:20:49
Bonsky se plížil dál mezi vitrínami tiše jako kočka. Bylo zvláštní přihlížet, jak lehounce se tenhle obr dokázal pohybovat. Navíc se zde vyznal zřejmě líp, než jsem si myslela. Což mě ovšem nijak moc neudivovalo. Bonsky byl jako kniha plná záhad. Nikdo z nás, snad kromě Daana a Willema, o něm toho moc nevěděl. Neměli jsme tušení, odkud Bonsky pocházel, jak žil a co se v něm odehrávalo. Byl pro nás hádankou, předtím i teď. Přesto jsem mu naprosto důvěřovala. „Co se děje?“ zašeptal Mats za Bonského zády a jako první tak přerušil napjaté ticho. Bonsky neodpověděl, místo toho se na další okamžik zastavil. Vypadalo to, že se chce ujistit, že kromě nás tady skutečně nikdo další není. Nakonec kývl směrem ke druhým dveřím, které vedly do salonu, a vrhl na nás pohled, jako bychom museli okamžitě vědět, co chtěl říct. „To se dalo čekat,“ slyšela jsem Daana za sebou. Sledovala jsem, jak se pomalu blíží k Bonskému a přitom si posouvá brýle výš. „Edgar tu už není, ale zřejmě nás očekával.“ Daan ukázal na podlahu, kde jsem neviděla vůbec nic. Taky Mats na mě vrhl zmatený pohled. Shýbla jsem se, abych viděla líp a… tady! „To snad není pravda.“ Ve výši kolen jsem objevila skoro průhlednou šňůrku, která byla napnutá v rámu dveří. „Co se děje?“ opakoval Mats a šel blíž. Zadržela jsem ho za paži, aby o šňůrku nezavadil. „Edgar nastražil vonnou past.“ Pak jsem se otočila k Daanovi. „Co myslíte, o jakou vůni se jedná?“ Starý lékárník v oboru vůní si prohrábl své bílé, krátké vlasy. „Lepší bude, když to vůbec nezjistíme.“
13
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 13
24.10.2025 11:20:49
Bonsky si klekl těsně ke konci šňůrky a otevřel právě tak dobře zamaskovanou krabičku. Uvnitř byl neprůhledný flakon bez etikety, který byl s největší pravděpodobností naplněn nějakou vůní z naší Voňavé lékárny. Vypadalo to jako dost složitý mechanismus, který se skrýval za skoro průhlednými šňůrkami. Pokud by o ně člověk zakopl, uvolnil by se z flakonu korek pomocí zařízení skrytého v krabičce. A vzápětí by se vůně vyvalila ven dřív, než by si toho člověk vůbec všiml. „Proradný mizera,“ zamumlal Daan. V hlavě se mu zřejmě roztočil kolotoč starostí a vrásky na jeho čele se ještě prohloubily. Zabořil ruce do svého hnědého tvídového saka a rozhlížel se kolem. „Edgar se opravdu musel dlouho a důkladně připravovat, aby to dokázal všechno narafičit v tak krátké době.“ V tom měl tedy Daan pravdu. Ještě před dvěma týdny byl Edgar u nás doma na návštěvě i se svou matkou Helenou. Já ho ochotně vzala s sebou do Voňavé lékárny, ukázala mu magické flakony a myslela si, že mu tím udělám radost. Vždyť to byl přece Willemův vnuk – a Willem, bývalý zahradník u vily Evie, patřil už téměř k rodině. Proč tedy ne i Edgar? Ale zmýlila jsem se v něm. Nejenže zničil naši Voňavou lékárnu, ale taky nás všechny přivedl do nebezpečí. A podle toho, co nám naposledy řekl, byl tohle všechno teprve začátek. Zatímco Daan ještě pořád vrtěl hlavou, Bonsky se zcela neslyšně, jak už to měl ve zvyku, otočil a vrátil z muzea vůní zpátky do vstupní haly.
14
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 14
24.10.2025 11:20:49
Daan vypadal, že se snaží zahnat svoje úvahy, pak na nás kývl, abychom ho následovali. „Držte se pořád těsně za námi. Obávám se, že Edgar nachystal ještě další překvapení, která nás mohou zaskočit. Buďte prosím co nejopatrnější!“ Když jsem šla za Bonským a ostatními, měla jsem zlost, že se nám nepodařilo Edgara polapit. Už podruhé nám nejen upláchl, nýbrž měl zjevně i několik kroků náskok. Přitom jsme po něm po turnaji vůní pátrali v Anglii skoro čtyři dny, než jsme se zase vrátili domů do vily Evie. A během té doby si na nás Edgar v klidu připravil léčky a připravil se tady na náš příchod. V duchu jsem zadupala nohama a chtělo se mi nahlas zaklít. Kdybych tak jen nespotřebovala tolik času na svou Věšteckou vůni! Pak by nám ta vůně prozradila dřív, že po Edgarovi musíme pátrat tady ve Věčné rezidenci. Ale já musela příliš dlouho přemýšlet jednoduše proto, že jsem se nedokázala soustředit. Zmatek posledních dnů a nevědomost, kde se skrývá Edgar, mě naprosto vyčerpaly. Kromě toho jsem si ještě dělala starosti o Ellu a Raffaela, kteří se spolu s námi zúčastnili turnaje a nyní byli v Edgarově moci. Snad se jim dařilo aspoň snesitelně? Ovládal je ještě pořád Edgar pomocí Vůně naprostého poddanství? Také pravidelné telefonáty ze školy a naléhavé dotazování, co je s Matsem a se mnou, mě pomalu vysilovaly. Až jsem si byla skoro jistá, že už v sobě nemám ani jiskřičku energie, abych mohla vyvinout novou vůni. Ale když už jsem to skoro chtěla vzdát, narazila jsem v Daanově staré sbírce květin na zaprášenou sklenici se
15
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 15
24.10.2025 11:20:49
sušenými pampeliškovými květy. Ačkoli květy byly už tak staré, že se jen stěží dala rozeznat jejich původní žlutá barva, v hlavě mi to najednou secvaklo. Navzdory prachu a rokům, které už měly květy za sebou, vydávaly ještě jakžtakž zachytitelnou vůni. Byla právě tak nenápadná, jak by měl být i dobrý špion. Díky tomu jsem konečně přišla na to, jak z výtažků z čerstvého břečťanu, pampeliškových květů, kapky sasankového oleje a několika dalších přísad vyvinout jistý druh špionážní vůně. Bohužel mi to zřejmě trvalo příliš dlouho. Ploužila jsem se za ostatními chodbami Věčné rezidence, ještě pořád rozzlobená sama na sebe. Zatímco jsem pohledem přejížděla po rozměrných malbách, sochách a zlacené štukové výzdobě, pokoušela jsem se znovu začít soustředit. A ačkoliv zcela určitě už dlouho nikdo neleštil podlahu, přesto se pořád leskla jako nová. Mezitím postupoval Daan pořád dál. Průběžně jsme objevovali Edgarovy téměř neviditelné pasti, o které jsem dvakrát málem zakopla, kdyby mě Bonsky v posledním okamžiku nezachytil. Edgar svoje léčky zamaskoval skutečně dobře. „Neměli bychom jednu z nich spustit?“ navrhla jsem. „Snad by nám ty pasti mohly něco prozradit… třeba o nějaké nechtěné stopě, vůni nebo tak.“ Daan se zastavil tak zprudka, že jsem do něho málem vrazila. „Existuje minimální naděje, že by nám to mohlo pomoci dál. A je to opravdu mizivá šance ve srovnání s mírou nebezpečí, se kterým bychom pak museli počítat.“
16
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 16
24.10.2025 11:20:49
Podíval se na mě zúženýma očima. „Musíme teď postupovat nanejvýš obezřetně, Lucie! Edgarovy plány se dají jen stěží odhadnout.“ „Byl to jen takový nápad,“ zamumlala jsem. „Celou dobu neděláme nic jiného, než že následujeme Edgara a děláme to, co on od nás beztak očekává.“ Daan na mě vrhl káravý pohled, kývnutím nám naznačil, ať jdeme dál, a mým návrhem už se nezabýval. Jen jsem si povzdechla. Samozřejmě mi bylo jasné, co se mi tím snažil říct. Bylo by bláznovství úmyslně spustit jednu z těch vonných léček, když nevíme, co by se stalo. Ale něco přece udělat musíme! Nemohli jsme se nechat celé týdny Edgarem tahat po okolí jako při nějaké orientační hře. Přesto jsem zaťala zuby a zatím už nic neříkala.
Mezitím jsme procházeli jednou z chodeb v prvním poschodí. Bylo mi chladno a bez světla lamp jsem byla ještě netrpělivější. Daan otevřel poslední dveře na konci chodby. Při zaskřípění, které se po delším tichu ozvalo tak náhle, jsme strnuli v nehybné sochy. Jen Bonsky se nestaral o hluk, které způsobily panty dveří, a jako první vstoupil do místnosti. Před jednou řadou oken stál psací stůl z tmavého dřeva. Tohle byla určitě stará pracovna Syrella de Richemont. „Skvělé!“ Daan nám pokynul, ať jdeme blíž k psacímu stolu. S úsměvem se obrátil ke mně. „Samozřejmě máš pravdu, Lucie. Nemůžeme jen pořád pobíhat za Edgarem.
17
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 17
24.10.2025 11:20:49
Proto jsem něco vymyslel.“ Položil svůj kufřík s vůněmi na stůl a s klapnutím otevřel dvě starobylé přezky. Postavila jsem se vedle něho a pozorovala flakony v kufříku, v nichž to vřelo. „Podíváme se, co všechno se tu odehrálo před, dejme tomu, čtyřmi dny.“ Daan zamrkal, popadl jeden úzký, bledě růžový flakon, ve kterém to bublalo, a přidržel ho ve výšce. Okamžitě jsem lahvičku poznala. Byla to jedna z jeho čas posouvajících vůní, kterou Hanne jednou tajně otevřela ve Voňavé lékárně, aby lépe porozuměla něčemu z minulosti. S napětím jsem sledovala Daana, jak pomalu vytahuje korek z Vůně napříč všemi časy. Z flakonu vyvanuly bledě růžové obláčky a zahalily nás do mlhy. Do nosu mi stoupla vůně šeříku. Na několik vteřin jsem musela zavřít oči, abych mohla vdechovat jednotlivé odstíny vůní a nechat je na sebe působit. Ale to už jsem slyšela hlasy osob, které se tu musely před nedávnem nacházet. Otevřela jsem oči a dívala se Edgarovi přímo do tváře, která se přede mnou míhala jako rozmazaná projekce. Skutečně to bylo jako tenkrát, když Hanne otevřela ten flakon. Taky Edgar vypadal jako před třemi týdny, kdy jsem si ještě myslela, že je to můj přítel. Než nás zradil. Jeho hranatý obličej, orámovaný tmavými kučerami, působil tak dospěle a vyzařovalo z něho ještě daleko víc té hrozivé sebejistoty, ze které mi už během turnaje naskakovala husí kůže. „Všechna potřebná opatření byla učiněna,“ doléhal ke mně Edgarův hlas, zatímco se jeho napůl průhledná
18
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 18
24.10.2025 11:20:49
verze opřela dozadu v křesle u psacího stolu. Zaklapl nějakou knihu, odsunul ji stranou a zadíval se mimo mě. Za zády jsem slyšela jakýsi zvuk, něco se tam pohybovalo. Okamžitě jsem se otočila a objevila dalšího průsvitného muže, který se blížil k psacímu stolu. Daan ustoupil o krok, aby skrz něj ta mihotavá vzpomínka neprošla jako duch. Ten muž byl ještě mladý. Měl na sobě džíny a polokošili místo lokajské uniformy, ačkoliv bych přísahala, že to je jeden z bývalých zaměstnanců Věčné rezidence. Přesto – přesně jako dřív – před sebou držel podnos, na kterém stál flakon. Položil ho na lesklou desku psacího stolu, přímo vedle Daanova kufříku. Edgar se spokojeným povzdechem ten flakon uchopil. Přemýšlela jsem, o jakou vůni se asi jedná, ale musela jsem si přiznat, že nemám nejmenší tušení. Lahvička vypadala velmi obyčejně. Kvůli mihotání jsem nemohla ani rozeznat, jestli měla tmavomodrou, šedou, nebo hnědou barvu. Podívala jsem se ze strany na Daana, ale ten ani nehnul brvou, jen soustředěně hleděl na výjev před námi. Rozmlžený Edgar zatřepal flakonem ve výšce na světle. „Zvládli jsme to. Teď už jen musíme…“ Trhla jsem sebou úlekem, když najednou voňavý oblak spolkl uprostřed věty slova napůl průsvitné Edgarovy postavy a všechno zmizelo v mlze. Několik vteřin jsme nic neviděli ani neslyšeli, dokud se oblak nerozptýlil a rozmazaný obraz se před námi nerozpohyboval dál. Co jen to bylo? divila jsem se. Ale ještě než jsem si mohla vysvětlit, co se právě stalo, místností se znovu rozlehl Edgarův hlas.
19
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 19
24.10.2025 11:20:49
„Náš nový letopočet může začít. Všechno se konečně změní. Absolutně všechno!“ Energicky se zdvihl a obešel psací stůl. „Tak dobrá. Vyrazíme. Vyřiď ostatním, že mají vyklidit rezidenci. Já mezitím zařídím všechna potřebná opatření. A mimochodem: Dobrá práce!“ Když procházel kolem něj, poklepal Edgar mladému muži na rameno. Na mladíkově tváři se okamžitě objevil zvláštní výraz, takový, jaký známe u malých dětí, když je za něco pochválíme. Doopravdy to vypadalo, že mladík kvůli Edgarovým slovům snad pukne pýchou. Těsně před dveřmi se Edgar ještě jednou otočil a jeho pohled zamířil přesně směrem, kde jsem stála. Skoro jsem věřila, že se dívá na mě, ale to byl nesmysl. Edgar v této místnosti ve skutečnosti nebyl, dívali jsem se jen na části jedné vzpomínky. „Postarejte se, aby bylo všechno v naprostém pořádku. Jsem si jist, že naši přátelé sem už brzy dorazí, a my přece nechceme, aby tu našli něco, do čeho jim nic není, nemám pravdu?“ Edgar se usmál. Dokonce mrknul – zatímco se pořád díval mým směrem. A pak se jeho obraz velmi pomalu rozplynul v mlze, jako by tu nikdy ani nebyl.
20
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 20
24.10.2025 11:20:49
2
„Jak to, že jsme nemohli rozeznat, jakou barvu má ten flakon?“ ptala jsem se. „A co to bylo za přerušení?“ přidal se Mats. „Vypadalo to, jako by voňavý oblak úmyslně provanul tou vzpomínkou, aby mohl Edgara přerušit.“ Daan zaklapl svůj kufřík s vůněmi. „Já si toho také všiml. Určitě to nebyla náhoda. No, obávám se, že Edgar před námi něco úmyslně schovává. Něco, co nemůže udělat viditelným dokonce ani Vůně napříč všemi časy.“ „Ale co?“ ptal se Mats. „A jak?“ vyhrkla jsem současně s ním. „To se mě neptejte. Ani já to neumím vysvětlit.“ Daan si přejel rukou po čele a podíval se z okna. „Edgar je mnohem rafinovanější, než jsem si myslel.
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 21
24.10.2025 11:20:50
Musíme být opatrní. Jestliže se připravil dokonce na to, že ho vypátráme pomocí vůně posouvající čas, pak netuším, co dalšího má ještě v záloze.“ Kousala jsem se do rtu a rozhlížela se kolem. Pomalu jsem procházela bývalou pracovnou a bezděčně musela myslet na Elodiina otce. Syrell de Richemont byl dřívější hlavou Věčných, právě zde sedával a přemýšlel, jak by mohl kouzelné vůně zneužít pro své účely. Dnes Syrell ještě stále leží v kómatu v nemocnici a bez hnutí zírá do stropu. Přinejmenším je kóma vedeno jako oficiální příčina. Ve skutečnosti ho zasáhla jeho vlastní vůně a proměnila ho v živoucí zkamenělinu. Jestlipak se o něho ještě stará někdo z Věčných? Dokázala jsem si to představit jen stěží, po tom všem, co se odehrálo. Ale kdo ví, co se Věčným doopravdy honí v hlavách? „Co si o tom myslíte?“ zeptala jsem se a obrátila se k ostatním. „Proč se Edgar stáhl zrovna do rezidence? Vždyť Věčné tak nenávidí…“ Bonsky pohrdavě odfrkl tak, že se lekl nejen Mats. Obr se obvykle choval tak tiše, že jsme po chvíli úplně zapomněli, že tu vůbec je. „Syrella obzvlášť nenávidí,“ vysvětlil Daan Bonského opovržlivé funění. „Ovšem… Edgarovo chování vlastně není tak zvláštní. Nejenže je Věčná rezidence momentálně prázdná, ale poskytuje také všechno, co Edgar potřebuje: zaměstnance, spousty flakonů z Voňavé lékárny a dokonce destilační přístroj, kde si může od Elly a Rafaela dát vytvořit nové vůně. Je pro něho přímo dokonalá. Tak dokonalá, že je skoro s podivem, že rezidenci zase opustil.“
22
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 22
24.10.2025 11:20:50
Daan měl pravdu. I když Edgar tohle místo nenáviděl, měl zde přesto k dispozici všechno, co potřeboval. Obcházela jsem psací stůl. Něco pod ním upoutalo mou pozornost. Cosi hnědého tam leželo zabořené v koberci. Předklonila jsem se, abych si to mohla blíž prohlídnout. Na podlaze ležela kniha. Ještě krátce předtím jsme ji díky Vůni napříč všemi časy mohli vidět na psacím stole. Byla to ta kniha, kterou Edgar odsunul stranou. Spadla ze stolu? Bylo doopravdy možné, že by tu Edgar omylem něco nechal? Vlastně to byla podivná představa po tom všem, co tu na nás nachystal. I tak jsem se shýbla, vlezla po kolenou pod stůl a natáhla se po staré, kožené obálce knihy. „NE!“ zaslechla jsem ještě zavolat Matse, ale došlo mi to až vteřinu po tom, co už bylo příliš pozdě. Kolem mých kolen se napjala šňůrka a vydala lehký praskavý zvuk. Přesto jsem se natáhla po knize a zasunula si ji do podpaží, zatímco mi do nosu stoupal pronikavý, nedefinovatelný chemický zápach. Ve stejném okamžiku jsem objevila otevřený flakon. Ležel těsně vedle mě, schovaný za jednou nohou psacího stolu. Z lahvičky nestoupal žádný viditelný obláček vůně, jako tomu bylo u naší Voňavé lékárny. Ale dál už jsem se v myšlenkách nedostala, jelikož působení vůně převzalo kontrolu nad dalším děním. Skoro jsem mohla pozorovat samu sebe, jak jednotlivé části mého těla – jedna za druhou – ztrácí svou sílu. S prvním nádechem jsem ucítila, jak mi měknou nohy. Kdybych už předtím neseděla na podlaze, kolena by se pode mnou podlomila. Začal se mi točit žaludek a znecitlivěly mi prsty.
23
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 23
24.10.2025 11:20:50
Těžce jsem dýchala, když se mi před oči posunul jakýsi závoj. Nezamlžil se mi však jenom zrak, ale i vědomí. Každá myšlenka jako by se rozostřila a mnou se šířilo cosi jako hluchota a část po části mě vypínala. Pak se mi zavřely oči a já ještě pocítila, jak mě někdo tahá zpod stolu a zdvihá do výšky. Jedině podle čichu jsem rozpoznala, kdo mě to k sobě táhne. Byl to Mats. Do ucha mi slabě doléhaly hlasy. Daan cosi křičel a současně mnou někdo lomcoval. Rozmazaně jsem rozeznala Bonského, který mě převzal z Matsových paží a naložil si mě na záda. Najednou šlo všechno dvojnásob rychle. Někdo za mnou přibouchl dveře, zatímco se kolem míhaly tapety na chodbě. Kymácela jsem se sem a tam, současně jsem slyšela dupot podrážek na schodišti. Pak všechno zčernalo.
Z posledních sil jsem se přinutila otevřít oči. Oslepovalo mě světlo. Sluneční světlo. Ležela jsem na zemi a prudce dýchala. Pomalu jsem začala něco rozeznávat. Vtom se nade mnou sklonil Bonsky a svou tváří zaclonil slunce. Jeho oči vypadaly obrovské, zatímco vrhal pohledy ode mě k Matsovi, pak k Daanovi a zpátky ke mně. Pomalu jsem se začala orientovat. Byli jsme venku, na dvoře Věčné rezidence, nade mnou se rozprostíralo napůl zatažené nebe. Co se stalo? Netrvalo dlouho a paměť se mi vrátila. Samou hanbou nad vlastní pitomostí jsem svírala rty. Takhle se nechat oblafnout Edgarem!
24
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 24
24.10.2025 11:20:50
„Já…“ koktala jsem, „…mrzí mě to. Opravdu jsem si myslela, že Edgar upustil knihu omylem… a že by nám pomohla… ho najít.“ Daan už držel knihu v ruce. Špičkami prstů jí listoval, zatímco mě Mats podpíral. Trochu mě to udivilo. Od doby, kdy jsme se vrátili z Anglie, si ode mě Mats držel odstup. Nebyl sice nepříjemný ani nějak naštvaný, ale choval se jaksi odměřeně, na rozdíl od dřívějška. Jako by přemýšlel o něčem, co ho ode mě vzdalovalo – a mě se to pokaždé dotklo. „To je v pořádku, Lucie.“ Mats se na mě usmál. „Nemusíš se omlouvat. Já bych to udělal stejně, kdybych tu knihu našel dřív než ty. Navíc jsme všichni rádi, že se ti udělalo líp.“ Odmlčel se a svraštil obočí. „Teda, je ti líp, že?“ „Jasně.“ Podívala jsem se Matsovi přímo do jeho hnědých očí a byla mu nekonečně vděčná, že mi nic nevyčítal. Také Bonsky mi jednou poklepal na rameno, než se otočil k Daanovi a šťouchl ho do boku. Zjevně překvapený Daan se obrátil na Bonského, který na něho pořád upřeně zíral. Trvalo chvíli, než se Daanovi rozjasnily oči a on se vynořil ze svých myšlenek a podíval se ke mně. „Ah… přirozeně,“ prohlásil. „Něco takového se stává. S takovou mírou prohnanosti zřejmě nikdo z nás nepočítal. Jenom buď prosím tě příště opatrnější. Edgar je… to všecko je…“ Daan si třel čelo. „Neuvěřitelné!“ „Co v té pasti vlastně bylo za vůni?“ chtěla jsem vědět. Daan si sundal brýle a čistil si skla. „Silný omamný prostředek, s prudkým působením. Naštěstí po chvíli mizí. Ještěže Mats zareagoval tak rychle a odtáhl tě pryč, jinak
25
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 25
24.10.2025 11:20:50
bys asi spala déle.“ Během řeči se Daan napůl díval skrz mě a znovu se ponořil do svých myšlenek. „Tahle voňavá směs…“ rozhovořil se konečně, „… kterou Edgar získal v Anglii. Tahle vůně mi dělá daleko větší starosti.“ Trvalomi chvíli, než mi došlo, že Daan už vůbec nemluví o té voňavé pasti, která mě omámila, ale o něčem úplně jiném. Na konci turnaje, kdy nám všem začalo pomalu docházet, že Edgar vůbec nebyl na naší straně – tehdy sám na sebe aplikoval tři velmi mocné vůně: Vůni věčnosti, Vůni napříč všemi časy a Odér každého místa. Pomocí nich prostě zmizel. Rozplynul se ve voňavé mlze, jako by nebylo na světě nic snazšího. „V posledních dnech jsem se pořád znovu snažil najít slabá místa téhle směsice vůní,“ vysvětloval Daan. „Edgar si tím prodloužil svůj věk, tolik už víme. Ale navíc s tím může i cestovat do minulosti.“ „Ale měnit ji nemůže, nebo snad ano?“ Aspoň tohle jsem věděla o Vůni všemi časy. „Ne, to nemůže.“ Daan si znovu prohrábl své bílé vlasy. „Naštěstí je Edgar v daném čase jen cosi jako návštěvník. Kdežto ty různé časy ho neregistrují. Edgar se na ně tudíž může jen podívat, na události v minulosti nemá žádný vliv. Na průběhu svého života nemůže nic změnit.“ Daan si povzdychl. „Ale nesmíme to podceňovat. Minulost skrývá mnohá tajemství. Když bude Edgar chtít, může díky této schopnosti odhalit každý detail o nás a našich plánech, takže už mohl v mezičase zjistit všechno možné. Mohl nás sledovat kdekoliv a kdykoli. Získává tak nejen
26
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 26
24.10.2025 11:20:50
vhled, ale bohužel také…“ Daan zmlkl a obrátil se zpátky k Věčné rezidenci. „Bohužel tak může Edgar disponovat možnostmi, které si raději nechci ani představovat. Vůní věčnosti, Vůní napříč všemi časy a s Odérem každého místa smíchal tři opravdu mocné vůně. Tím pádem bude pořád o krok před námi a já nevím, co proti téhle vůni můžeme podniknout. Vždyť se přece jedná o věčnou vůni. Účinek vyprchá až po měsících nebo dokonce po letech, pokud vůbec.“ „Ale…“ zachraptěla jsem. „Přece musí existovat nějaký prostředek! My… my po něm jenom musíme pátrat dostatečně důkladně! A co takhle Vůně konečnosti?“ Daanovy oči se na mě hřejivě zadívaly a usmál se, jak se člověk usmívá, když má s tím druhým soucit. Současně zavrtěl hlavou. „Edgarova směsice vůní se skládá ze tří mých nejmocnějších. Pochybuji, že by s tím Vůně konečnosti něco zmohla.“ To mě dorazilo. Zároveň jsem cítila, jak se ve mně zvedá zlost. Daan přece nemůže tvrdit, že nemáme šanci! Zatím jsme vždycky našli řešení, jakkoliv beznadějně to zpočátku vypadalo. Přece nemůže existovat jen jedna jediná vůně, která by byla nadřazena všem ostatním! „Edgar ale ani není senziflér,“ slyšela jsem Matse, jak uklidňuje paniku sílící v mé hlavě. „Ella a Raffael svůj talent zatím ovládají jen stěží. Pokud jsou opravdu senzifléři, pak určitě ještě neví, co si s tím počít. Kdežto Lucie ano… A samozřejmě Elodie de Richemont. A také vy jste býval senziflér.“ Mats kývl směrem k Daanovi. „Jak by vůbec
27
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 27
24.10.2025 11:20:50
měl mít proti nám šanci? Nejenže je početně slabší, ale nemá ani zdaleka vaše talenty.“ Oddechla jsem si. Mats měl pravdu. Edgar nebyl senziflér. Ovšem Daan ztratil svou sílu už před mnoha lety. Už neměl talent senzifléra. A Elodie… Elodie sice byla senziflér, a k tomu ještě dost mocný, ale já jí nedůvěřovala. Daan už zase nasadil svůj přihlouplý soucitný úsměv, který nás měl zřejmě utěšit, mě ovšem ještě víc rozčílil. „Uvidíme,“ řekl jen. „Teď bychom se ale měli nejdříve vrátit do Voňavé lékárny. Tady v žádném případě nenajdeme nic, co před námi Edgar tají. Hledejme jinde.“ Vzali jsme se za ruce a přihlíželi, jak Daan znovu vyndal ze svého kufříku Odér každého místa. Vzápětí nás zahalil světle modrý vír a my rotovali uprostřed něj. Až když naše nohy drsně přistály na zemi, rozpoznala jsem v blednoucí mlze obrysy vily Evie.
28
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 28
24.10.2025 11:20:50
3
I když jsem byla doma už dvě hodiny, v hlavě mi ještě pořád hučelo. Aspoň nevolnost povolila a já dokázala odpovídat na Bennovy otázky. Ještě jednou jsem ho pevně přitiskla k sobě. Od turnaje v Anglii jsem se cítila hrozně, když jsem na svého malého brášku nemohla dávat pozor. „Auu!“ vydal ze sebe ovšem Benno, protože moje objetí bylo příliš těsné a taky otravné. Pro něho jsem vůbec nebyla pryč, tak rychle nás Odér každého místa odnesl do Paříže a vrátil zase zpátky. Tak jsem ho tedy pustila a jenom mu rukou projela vlasy. „Chtěla bys ještě přidat?“ zeptal se mě táta. „Jasně!“ odpověděla jsem a nastavila mu současně s Bennem svůj talíř, který naplnil – jako vždy – velkorysou porcí mléčné rýže.
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 29
24.10.2025 11:20:50
Táta i máma byli ještě ovlivněni Bezstarostnou vůní, z čehož jsem měla hrozně špatné svědomí. Bylo skoro k nesnesení, jak si ti dva skoro z ničeho nedělali starosti. Ta vůně jim z hlavy doslova vyfoukala všechny obavy. Bylo to sice velice praktické, že už jsme se rodičům nemuseli z ničeho zodpovídat a jednoduše jsme mohli sami rozhodovat o tom, co uděláme. Přesto jsem se cítila provinile, protože oni neměli zdání, co se s nimi děje. Pořád jsem v duchu přesvědčovala sama sebe, že tohle všechno dělám jen proto, abychom vypátrali Ellu a Raffaela a protože jsem během toho nemohla být tady a chodit do školy. Nikdy bychom neudělali něco takového, kdyby se situace tak náhle nezhoršila. Ale přesto jsem z toho neměla dobrý pocit. Někdy i ty nejlepší úmysly mají vedlejší důsledky, které jsou všechno možné, jen ne dobré. Zatímco jsem si sunula do pusy další lžíci mléčné rýže, v duchu jsem se usnesla, že to rodičům už nikdy neudělám. Najdu nějaké jiné řešení tak rychle, jak to jen půjde. S tímhle slibem v hlavě jsem se zase zaposlouchala do Matsova a tátova rozhovoru, pak jsem spolkla sousto a vstala. „To byla ňamka, tati!“ prohlásila jsem a vytáhla Benna ze židle i přes jeho protesty. „Ještě půjdeme ven, ehm… nadýchat se čerstvého vzduchu.“ „Ale jistě.“ S plnými ústy se na nás táta usmál a jedl dál. „Jen dělejte, co chcete. Cokoli jiného by byla ztráta času.“ Za jiných okolností bych se zasmála a poděkovala mu, že už nikdy nemusím pomáhat v domácnosti. Jenomže bohužel to nebylo míněno jako vtip.
30
145x210_Mesto_ztraceneho_casu_blok.indd 30
24.10.2025 11:20:50