dohoda
1. kapitola
déšť a vítr mě bičují do tváří, zatímco pobízím koně, aby si pospíšil do temného lesa. Mým očím napomáhá jen měsíční svit a blesky. Hrom duní oblohou v jednom akordu s údery koňských kopyt. Mám spoustu důvodů k výpravě, která si žádá tuhle jízdu za nebezpečných podmínek – utajení, zoufalství, zvědavost, pomsta a spěch jsou jen některé z nich. Už dávno jsem přestala s pokusy rozpitvat své spletité emoce, ale nemůžu popřít tu naléhavou zvědavost, která mnou dnes prosakuje.
Příkrý svah připomíná bludiště spadaných stromů, hrbolatých stezek a kluzkých skal. Ani plášť mě neuchrání před chladem, který mi proniká až do kostí, z copu na zádech se mi uvolnilo několik pramínků a lepí se mi na tvář, jako by byly nasáklé sirupem. Já však nikdy nepromeškám příležitost získat nějaké informace o napětí kvasícím mezi Varevethem a Imirathem.
V žilách mi víří vztek a tvář se mi zkroutí úšklebkem, když pomyslím na své uvězněné draky. Král Garrick zaplatí krví za to, co udělal, a ani to nebude dost. Hlídka, kterou jsem vyslala, mě informovala, že spatřila vojáky z království nepřátelského tomu otcovu, a já potřebuju vědět, co dělají tak daleko od domova v jedné z nejnebezpečnějších částí kontinentu.
Les Terrwyn je plný nestvůr i banditů, roste tu řada jedovatých rostlin a mlha, která se snáší z hor, je tak hustá, že i ten nejzkušenější
průzkumník se může zřítit z prudkého útesu. Pokud si zachováte chladnou hlavu a držíte se slabě zurčícího potoka, objevíte moje království, Aestilian, skryté v údolí vedle vodopádů Syssa.
Finnianův kůň přidá do kroku a pokračuje vedle mého. Zrzavé kudrny se Finnianovi lepí na čelo, jeho porcelánová pleť málem svítí tmou. „Nechceš mi říct, proč jsi mi vpadla do domu a vytáhla mě ven jako pomatený skřet?“ houkne do bouře.
Pravda, neřekla jsem mu, proč vyjíždíme, ale my dva jsme si přestali vysvětlovat podrobnosti už před lety.
Kam jdu já, jde i on.
Kam jde on, jdu i já.
„Pomatený skřet?“
„Ano.“ Odkašle si a já už vím, že se chystá napodobit můj hlas: „Finniane, pospěš! Zvedni zadek a sedni na koně! I mrtvola je rychlejší než ty!“ Na posledním slově mu přeskočí hlas, což mě ještě víc rozesměje.
„V taverně se objevili vojáci z Varevethu. Na to, aby si sem zajeli na pivo, to mají trochu z ruky.“
Zvolníme tempo, projedeme ošlehanou branou, kopyta čvachtají na blátivé cestě. Vzduch od moře nese vůni soli. V téhle vesnici jsem už byla, ale temné dřevěné domy, obchůdky a taverny vypadají v šeru ještě strašidelněji.
Jedu za Finnianem k hlučné hospodě plné vojáků, před ní uvážeme koně ke sloupku. Je třeba mít je nablízku pro případ, že by se něco pokazilo. Jsme ověšení zbraněmi, ale beze zbroje, abychom se mohli vydávat za cestovatele. Nože mám upevněné u korzetu v pase a kolem nohou až dolů k botám. Jediné, co by molho napovědět, kým jsem, jsou dvě dračí dýky – bez těch nikdy nevycházím.
Světlo lucerny zatančí na Finnianových pihovatých tvářích. „Jaký máme plán?“
„Ty se drž dole a zkus něco vyzvědět od vojáků, co už jsou přiopilí. Já půjdu nahoru, zkusím špehovat vyšší šarže skrz prkna podlahy.“
Přikývne, uhladí si červenou tuniku a zmizí v taverně.
Za chvíli vejdu za ním, rozvrzané dveře za mnou zapadnou, obklopí mě moře falešných tónů. Nikdy jsem si nepotrpěla na hlučná místa, ale Finnian je miluje. Právě to z nás dělá dobrý pár. Zahledím se do lokálu a vidím ho sedět u výčepního pultu mezi několika tmavě zelenými plášti. Zakloní hlavu, bouřlivě se rozchechtá, a i když ho v tom rámusu neslyším, melodii jeho smíchu mám vtisknutou do mozku.
Opatrně vykročím po nerovné podlaze, směřuju k temnému schodišti v rohu, klopím hlavu, proplétám se mezi různorodými stoly obklopenými vojáky, kteří hrají karty nebo se dožadují další rundy pití. Nikdo se ke mně neobrátí, všichni jsou moc zabraní do toho, co mají před sebou.
Taverna je uvnitř stejně prostá jako zvenku. Není třeba žádných serepetiček, všichni sem stejně přicházejí za jediným účelem – pořádně se namazat. Ke stropu se táhnou dřevěné trámy, podpírají patro, stěny jsou úplně holé až na rezavé lucerny se ztuhlými kalužemi vosku vespod.
Oči mi slzí, když procházím hustými oblaky kouře z dýmek visícího v tom stísněném prostoru. Držím se ve stínech u zdi, udělám první krok nahoru po vratkém schodišti. Schod zaskřípe tak hlasitě, že kdybych ten výstup nepodnikla už mockrát, pomyslela bych si, že tohle dřevo nikoho neunese. Postupuju ale dál bez rozmýšlení a vyhýbám se pavučinám.
Na vršku schodů se zastavím, napínám uši, poslouchám, jestli neuslyším nějaký pohyb nebo dech, ale nic. Otevřené podkroví je plné pytlů zrní, sudů vína a piva, zaprášeného nábytku a dalšího harampádí, jakého je třeba v taverně. Dokonalé místo, kam se zašít na drobný flirt ve tmě. Jediné světlo, které sem proniká, je měsíční svit prodírající se dovnitř dírami ve střeše a zář luceren linoucí se zezdola mezi prkny podlahy.
Našlapuju lehce, i když mě v tom rámusu v lokále nikdo slyšet nemůže. Poslední, co chci, je, aby se jim do pití sesypal prach a prozradil mě, než se mi vůbec naskytne šance získat nějaké informace.
Postupuju po podlaze a v duchu si vybavuju rozvržení hospody. Mířím tam, kde sedí generálové. Doufám, že mi odhalí něco, za co se vyplatí dřepět na půdě. Znechuceně sebou škubnu při pohledu na umouněné a zaprášené prkno, ke kterému vždycky přitisknu ucho.
Je mnohem špinavější než obyčejně.
Vytáhnu z pouzdra na stehně nůž, otřu prkno pláštěm a položím hlavu k malé škvíře. Je příjemné držet známou ocel v dlani. Od té doby, co jsem unikla z Imirathu, jsem ani jediný den nebyla bez nože – ani tehdy, než jsem vůbec věděla, jak ho použít. Zavřu oči a vytěsním všechny ostatní zvuky, soustředím se na hovor, který mi stoupá k uším spolu s dýmem.
„Král Eagor je sice někdy měkota, ale tohle nevzdá,“ zaduní hluboký mužský hlas.
„Ví, že je to v nejlepším zájmu Varevethu, a Cayden mu to nedovolí,“ reaguje pronikavý ženský hlas.
Cayden.
Cayden Veles, nejvyšší velitel vojsk Varevethu, je nejobávanější a zároveň nejmladší vojenský velitel na celém kontinentu. Je mu teprve devětadvacet, je bohatý jako chamtivý bůh a má morálku démona. Mnozí mu dokonce říkají velitel démon nebo démon Ravarynu.
„Už ho nebaví přicházet o vojáky na hranicích v těch zbytečných bitkách. Napětí je už skoro na bodě varu,“ zazní do hudby tentýž mužský hlas.
„Ano, ale tahle válka skončí, ještě než vůbec začne, pokud král Garrick zjistí, jak ovládat draky.“ Prudce otevřu oči, projede mnou šok. Srdce se mi rozbuší tak, až mám strach, že tluče jako pěst do podlahy. Garrick vše kolem draků tají. Vím, že jsou naživu, protože jejich smrt bych vycítila. Moje pouto s nimi by se zlomilo, bylo by to mučivé. Pouhá hrozba draků drží celý Ravaryn dál od hranic Imirathu.
Když jsem se narodila, mí rodiče uspořádali na počest dědičky rodu Atarahů ples, pozvali všechna království včetně Galakinu.
Královna Cordelia s sebou přivedla svou dvorní věštkyni, aby předpověděla osud malé princezničky. Ke kolébce mi položili dračí vejce, do té doby jen mrtvé kameny. Vyklubalo se z nich pět draků.
Věštba hlásala, že má duše byla ukována v plamenech a pojí mě k pěti drakům. Buď Imirath zničím, nebo mu přinesu nevýslovnou slávu.
Byly mi čtyři roky, když jsem o draky přišla a mávnutím ruky se z princezny stala vězněm.
Potřesu hlavou a zas se soustředím na rozhovor dole.
„Cayden má plán. Víš přece, že věčně něco chystá a kuje pikle,“ říká mužský hlas.
„No, tak uvidíme, co se stane. Možná, že je princezna Elowen vážně někde tady.“ Po zádech mi přeede mráz, nadechnu se tak prudce, až mi obličejová maska uzavře dýchací cesty. Sevřu ruku na rukojeti nože, druhou si stáhnu masku pod bradu.
Vojáci z Varevethu jsou tady… protože hledají mě.
„Slyšíš něco zajímavého, slídilko?“ procedí skrz zuby hluboký hlas z vršku schodiště.
Vytáhnu si masku a vysoukám se do stoje. Zapátrám očima po prostoru, vidím mohutnou mužskou postavu, opírá se o futra dveří. Odlepí se od nich a pomalu kráčí ke mně, dřevo pod jeho těžkými kroky skřípe.
„Ani ne.“ Pokrčím rameny a otáčím nožem v ruce.
„Často takhle lapáš po dechu nad nudným tlacháním?“ Zastaví se kousek přede mnou. Paprsek měsíčního světla mu zatančí na výrazné lícní kosti, jako by se ho toužil dotknout. Od koutku pravého oka až k plným rtům se mu po tváři táhne zubatá bílá jizva, rámovaná rudě.
„Viděla jsem pavouka,“ odpovím. Ten muž je oblečený jako nájemný zabiják, má černý kožený náprsní chránič, stejně barevný plášť, kalhoty a boty. Působivě statná postava je ověšena zbraněmi. Na nohou má několik nožů, u pasu krátký meč a sekeru, široký meč na zádech.
„Hm,“ uvažuje. „Máš smůlu. Vím, že lžeš, protože vím, koho odposloucháváš.“
Do hajzlu.
„Tak to bys měl upalovat zpátky k nim. Jistě jim chybíš víc, než budeš chybět mně.“
„Myslela sis, že si tě nevšimnu?“ ptá se, můj předchozí návrh ignoruje.
Nikdo si mě nikdy dřív nevšiml.
Dokonce i Finnian mě vychvaluje, že se umím pohybovat davem jako duch.
Ten muž stojí mezi mnou a východem z podkroví. Jediné další řešení je pro mě okno. Už jsem skákala z větší výšky, ale Finnian je pořád dole a mezi ním a dveřmi z taverny je moc vojáků. Hodnotím velikost toho muže, pořád obracím v ruce nůž… Je dost vysoký, musím k němu zvedat hlavu, ale už jsem zlikvidovala pár pěkných kolohnátů.
Rukou sevřu nůž a popojdu k němu o zlomek vteřiny dřív, než se dá do pohybu on. Praštím ho pěstí do brady, ignoruju tepající silnou bolest v kloubech na ruce, která následuje. Muž sebou však skoro ani neškubne a popadne mě za zápěstí. Zajedu nohou dopředu, chci mu vrazit koleno do rozkroku, ale vycítí to a včas uhne. Využije mé ztráty rovnováhy a vypáčí mi nůž z ruky. Odhodí ho stranou, přitáhne mě k sobě, chňapne mě za druhé zápěstí a přitlačí zády ke zdi.
„Takže tohle máme za sebou a teď mi pověz, copak jsi slyšela.“ Světlo stačí zrovna tak na to, abych rozeznala arogantní úšklebek a pronikavý pohled.
„Měl jsi mě přitlačit ke zdi v nějakém větším prostoru. Tenhle není na tvoje ego dost velký.“ Vzepnu se v jeho sevření.
Povytáhne tmavé obočí a ušklíbne se ještě víc. „Nože, špehování a nabroušený jazyk. Hraješ nebezpečnou hru, protože teď jsi mě zaujala.“ Přejede mi pohledem po tváři, ale zarazí se na masce. „Můžu to sundat?“
Srdce mi škobrtne, ale nedopustím, aby se mi to odrazilo v očích. Už vím, jakou hru hraje. Pokud odmítnu, bude vědět, že se nechci nechat poznat, což není tak docela pravda. Chci prostě nastolit hru podle vlastních pravidel a vím, že patří k jednotce, která po mně pátrá.
„Přitlačil jsi mě ke zdi, ale žádáš o povolení sundat mi masku?“ „Dvornost ještě úplně nevymřela.“ Přitiskne mě víc a skloní ke mně hlavu. Pokud si myslí, že se sesypu, tak se škaredě plete.
Posune mi ruku na zdi, přitáhne ji doprava. Jeho sevření trochu povolí a já sebou v tu chvíli prudce škubnu, uvolním se z jeho sevření a zatlačím ho dozadu. Nakopnu ho kolenem tam, kde ho to bolí nejvíc, podrazím mu nohy a přitom se modlím, aby nikdo dole nezaslechl, jak padá.
Vylezu na něj a obkročmo se na něm usadím. Pořád nás obklopuje tma, ale jeho vypočítavý pohled proniká skrz stíny. Vytáhnu od stehna další nůž a přidržím mu ho pod krkem.
„Tahle pozice se mi zamlouvá mnohem víc.“ Opřu se mu volnou rukou o prsa a nakloním se nad jeho tvář.
„Nemůžu si stěžovat.“ Líně si podloží hlavu rukou, v jeho hlase není ani stopa po úzkosti člověka, kterého na krku šimrá nůž.
Nevšímám si té poznámky a mluvím dál. „Co chce tvůj velitel po dědičce rodu Atarahů, vojáku?“
Jeho tvář neprozrazuje žádné pocity. „Proč bych ti měl vykládat, co chce můj velitel?“
„Ty tu dědičku neznáš, já ano. Je to dost jednoduchá úvaha, pokud to tvůj mozek zvládne zpracovat.“
Zajede si jazykem do tváře. „Ta dědička se bude hodit v konfliktu, který se chystá.“
„Jak?“ Přitlačím mu nůž ke krku, ale ještě ne tak moc, aby prořízl kůži.
„Říkala jsi, že ji znáš?“ Pravé obočí se mu malinko zvedne a jizva s ním.
„Ano.“
„Byla by ochotná sejít se s mým velitelem?“
Zmítá se ve mně klubko zvědavosti, úzkosti a vzrušení. Mohla bych se setkat s velitelem Varevethu, nepřítelem mého otce.
Ale co když mě chce zajmout?
„Ještě ne.“
Přimhouří oči a čeká na moje podmínky. Otevřu pusu, abych je vyjmenovala, ale přeruší mě nelidské vrčení přicházející ze střechy.
Ten zvuk bohužel znám.
Nederat.
Vražedné stvoření seskočí na půdu největší dírou v rohu střechy. Tenhle obří netvor s hustou bílou srstí a krvavě rudýma očima dokáže vycítit lidskou krev na pět mil a touží po ní víc než po vodě. Jak roste, rostou i dva zahnuté rohy na jeho hlavě, ostré tak, že člověka dovedou probodnout. Z tlamy mu visí rozeklaný jazyk, z něhož odkapává zpěněný jed. Je to netvor jako vystřižený z nočních můr, stejně jako všechny bestie, které se plíží pohořími Sweven, Terrwyn a Seren.
Slezu z vojáka a přitisknu se zády ke zdi, on vstane. Vytasí široký meč, od stehna vytáhne házecí nůž a zrakem predátora sleduje tu nestvůru.
„Řekni si svoje podmínky,“ prohlásí a nespouští oči z nederata. Ten se krade kupředu a upírá pohled na vojáka. Proklouznu podél zdi blíž ke schodům. Potřebuju se dostat k Finnianovi.
„Tam, kde se řeka Fintan vlévá do jezera Neera, je paseka. Zítra večer tam za mnou přijď s důkazem dobré vůle.“ Netvor projde kolem mě, pořád soustředěný na vojáka.
„S důkazem dobré vůle?“ Odfrkne si. „Já svou nepatrnou víru nevkládám do věcí, které se považují za dobré.“
„Nepošlu za tebou dědičku jen proto, abys ji zajal. Dokaž mi, že jsi s ní ochoten pracovat, a já rozhodnu, jestli se s ní smíš setkat. A vojáku – nepadl jsi mi zrovna do oka, tak si příště nezapomeň svůj šarm.“ Teď stojím přímo za nederatem. Mohla bych rovnou utéct, ale nemůžu nechat vojáka umřít, dokud nezjistím, co Vareveth chce.
Pravačkou hodím nůž, netvor vyjekne, čepel se mu zabodne do zadní nohy. Odvrátím se a doběhnu zbytek cesty ke schodům.
„Na světě není místo, kde by ses přede mnou schovala, rozumíš?“ Jeho tón mě zadrží. Natáhnu krk a vidím, jak napřahuje meč k netvorovi a zaujímá dokonalý obranný postoj. „Jestli utečeš, najdu si tě,“ dodá, věnuje mi poslední pohled a máchne mečem po útočícím zvířeti.
„Přijď sám!“ zavolám a ženu se z podkroví pryč.
2. kapitola
Vrčení nederata museli slyšet všichni, protože většina osazenstva hospody se teď tlačila k východu. Přejedu pohledem po místnosti, snažím se v tom zmatku zahlédnout Finniana. Není to poprvé, co ho hledám marně, ale toho stísněného pocitu, když se mi ztratí, se nikdy nezbavím. Máme domluvu, že se vždycky sejdeme ve výchozím bodě, nemusíme tak marnit čas a pokoušet se navzájem najít, když vypukne chaos.
Tlačím se davem, který postupuje proti mně do podkroví. Ten voják musí mít vysoké postavení, pokud se mu další hrnou na pomoc. Ne že by se zdálo, že nějakou pomoc potřebuje. Vyzařoval z něj vražedný klid, jakého jsou schopni jen zkušení vojáci po letech bojů.
Pokud je to vážně tak, nebude mu trvat dlouho, než zraněnou bestii zabije. Musím se zítra dostat na paseku brzy, abych se ujistila, že přichází sám.
Mou úzkost spláchne vlna klidu, jakmile zahlédnu Finniana, jak sedí na koni. Otěže toho mého už drží v dlani.
„Zrovna jsem se chystal jít po tobě poohlídnout.“ Jakmile se přiblížím, pustí otěže. „Nederat?“
„Ano. Veliký,“ odpovím a vyhoupnu se do sedla. Nad hlavami nám zaduní hrom, vrčení se promění v kvílení a pak podkroví ztichne. Voják nederata zabil, a to jsme ještě ani nevyjeli.
„Ani nevím, jestli se chci ptát, ale do jak moc velkých sraček ses dostala.“ ptá se Finnian.
„Nebylo jich víc než obyčejně.“ Lžu. Myslím, že jsem právě spadla do obrovitánské hromady sraček. Nasměruju koně k bráně a pobídnu ho.
„Jestli utečeš, najdu si tě.“
Po zádech se mi plazí mráz, ale tentokrát to nemá na svědomí déšť. Neobrátím se, ale přísahám, že cítím žhavý pohled zabodávající se mi do zad z podkroví. Dál ženeme koně tmavým, deštěm smáčeným lesem, dokud si nejsem jistá, že nás nikdo nepronásleduje.
„Na světě není místo, kde by ses přede mnou schovala, rozumíš?“
Znovu mě zamrazí v zádech.
Dostaneme se na okraj Terrwynu, teprve pak zpomalíme koně.
Zběsile tekoucí voda řeky Caleum naznačuje začátek výstupu ve svahu hory. Sesednu z klisny a dopřeju jí rychlé občerstvení v řece po tom hodinovém běhu.
Od chvíle, kdy jsme opustili tavernu, se pořád koušu do spodního rtu, na jazyku cítím měděnou pachuť krve. Hlavou mi táhne spousta myšlenek, spousta možných scénářů, které můžou skončit mou smrtí, nebo ještě hůř – dalším uvězněním v cele Imirathu. Sehnu se u řeky, abych si studenou vodou opláchla už tak promrzlý obličej, pak vyjedu rukama nahoru ke kořínkům vlhkých vlasů.
Jen dýchej.
Nádech, výdech. Nádech, výdech.
Najdi způsob, jak ovládneš tuhle situaci, než ona ovládne tebe.
Vycítím vedle sebe Finniana ještě dřív, než otevře pusu. „Jestli se míníš dál takhle hryzat do rtu, budeš potřebovat pár stehů.“
Polovičatě se uchechtnu. „Co jsi zjistil?“
Povzdechne si, dřepne si vedle mě a přejede prsty po šípu. „Jejich velitel je nutí něco hledat, ale neřekli co.“
„Oni hledají mě, Finniane,“ zašeptám. Zaboří prsty do blátivého říčního břehu, aby se nesvalil.
„Většina kontinentu, vlastně celého světa, si myslí, že jsi po smrti,“ namítne. „Zabijáci, co je posílal tvůj otec, tě našli jen mimo naše hranice, a vzdali to už před několika lety.“ Během doby, kdy jsem putovala bezejmennými vesničkami a kdy jsme se s Finnianem rozdělili, došlo celkem ke čtyřem pokusům o mou vraždu.
„Většina,“ zdůrazním.
„To jsi zjistila tím špehováním, nebo byl v tom podkroví někdo s tebou?“
Opatrně volím slova. „Načapal mě tam jeden voják.“
„Ví, že ty jsi ta ztracená princezna?“ Finnian se prudce zvedne a tyčí se nade mnou.
„Ne,“ odpovím a taky se napřímím. Pořád se nade mnou tyčí, ale on převyšuje každého.
„Dostala jsem z něj jenom to, že Vareveth pátrá po dědičce rodu Atarahů. Ten nederat nám debatu ukončil, než jsem se od něj stačila dozvědět víc.“ Po tomhle vysvětlení se Finnian viditelně uvolní.
Hryže mě svědomí, že jsem mu neřekla o domluvené schůzce. Vím, že není moudré jet tam sama, ale nemůžu ho vystavit nebezpečí útoku ze zálohy. Tomu vojákovi nevěřím, a proto k němu Finniana nepřivedu. „Co ještě ses doslechl tam dole?“ ptám se ze zvědavosti i proto, abych od sebe odvedla pozornost.
„Vareveth se chystá k válce. Už ho unavuje pořád se snažit nabízet mír.“
„Konečně mají velitele, který ví, že s tyranem se mír uzavřít nedá. Bod pro ně.“ Z každého mého slova odkapává sarkasmus.
Finnian mluví dál a já dojdu ke koním, kteří se tisknou k sobě.
„Zdrží se v téhle části kontinentu ještě asi tak dva týdny. Jejich velitel je s nimi. Prý má na tváři jizvu, podle toho se pozná.“
Krev mi ztuhne v žilách, přestanu dýchat, srdce mi v hrudi buší jako válečný buben, stejně jako tam nahoře, na prknech podlahy.
Jediné požehnání je to, že stojím k Finnianovi obrácená zády.
Stála jsem tváří v tvář veliteli vojsk Varevethu.
Držela jsem mu nůž na krku.
A bohové moji, nakopla jsem nejobávanějšího vojenského velitele na kontinentě do koulí!
Potlačím nepříčetný smích, který mi bublá v hrdle, jen se tiše uchechtnu a chopím se otěží Finnianova koně.
„Armáda je taky naštvaná na krále Eagora, že proti Imirathu nic nepodnikl dříve,“ dodá Finnian.
Zastavím se kousek před ním a v duchu se obrním před jeho reakcí na má další slova. „Musím zajistit zásoby jídla pro Aestilian.“
Škubne sebou, jakmile zaznamená, co říkám. „Najdeme nějakou jinou cestu.“
Vareveth je dobře zavedené království. Pokud s nimi uzavřu dohodu, můžu si jako jednu z podmínek určit, že budou posílat potraviny do Aestilianu. „Dochází nám čas. Lidi vyhladoví k smrti, jakmile udeří první mrazy. Už teď se příděly snižují.“
Vysíláme naše nájezdníky, aby opatřili zásoby. Dovoluju jim obírat jenom pašeráky, kteří cestují s kradeným zbožím, ale nikdy není jisté, co získáme. Máme taky zkušené lovce, ale v zimě je moc sněhu na to, aby se bezpečně dostali z Aestilianu. Obyvatelstvo dál roste, každý uplynulý den je dalším hřebíčkem do rakve mého zdravého rozumu a víc a víc ohrožuje mé lidi.
„Jakmile se o tobě doslechnou, tvůj otec se nezastaví, dokud tě nezabije.“
„Nemůžu se schovávat navždycky. Dnešek to potvrdil,“ namítnu.
„Aestilian ještě nenašli,“ odsekne Finnian, tváře zrudlé hněvem.
„Ne, ale je možné, že ho najdou.“ V duchu mi probleskne obrázek, který mi vykreslily mé noční můry – domy a skladiště vypálené do základů, žalem zasažené tváře, moji lidé bojující o život proti armádě s mnohem většími zkušenostmi a zbraněmi, děti volající své rodiče, rodiče volající děti. „Nebudu čekat, až mě někdo vytáhne z Aestilianu. Odejdu za svých podmínek, až si vyjednám dohodu, jakou chci.“
„Nemíním přijít o dalšího sourozence!“ Finnianovi se chvějí ruce u boků, nosní dírky se mu rozšířily. Rychle mrká, snaží se zadržet slzy.
Vztek mě opouští. S Finnianem na sebe můžeme ječet tak, že bychom probudili spícího boha, ale jakmile se jeden z nás zlomí, je konec. Moje ruce pustí otěže, rozběhnu se k němu, obejmu ho a položím tvář na hladkou kůži na jeho hrudi. Jeho brada mi spočne na temeni, bere mě do náruče, přitahuje si mě blíž. Finnian se málokdy zmíní o rodině, kterou měl, než přišel do Aestilianu, stejně jako já málokdy mluvím o tom, co se mi přihodilo v Imirathu. Ale občas, když noční tma přivolá nechtěné vzpomínky, jsme si vždycky po boku, abychom posbírali rozpadlé kousky toho druhého.
„O mě nepřijdeš, Finniane.“
Prudce nade mnou popotáhne. „Pro mě jsi nikdy nebyla dědička rodu Atarahů.“
Proto tě mám ráda.
„Jenže já jí jsem,“ prohlásím tiše.
„Ne. Jsi holka, co v kuchyni krájí ovoce a vaří džem a miluje knížky,“ zamumlá a stiskne mě. Tiše se mu zasměju do hrudníku.
„Nedopustím, aby tě zase dali pod zámek.“
„Nedovolím jim to.“ Spolknu knedlík v krku a odtáhnu hlavu.
Kousnu se do tváře, abych udržela city na uzdě. Nechci ho znepokojovat víc, než už je.
Musím jít na tu schůzku.
Nedopustím, aby byl Aestilian vypálen do základů.
Nestanu se zase vězněm.
Nenechám Finniana hladovět.
Chci toho od tohoto života moc a na mých ramenou spočívá příliš veliká tíha na to, abych se krčila ve tmě. Sice se držím ve stínech, ale dokážu je i ovládat.
„Pojď.“ Šťouchnu ho do hrudi. „Pojeďme domů.“
3. kapitola
Minulou noc jsem toho moc nenaspala, na to jsem zvyklá, ale kosti a napjaté svaly mi tíží únava. Přitisknu si dlaně k očím, pak se převalím a zasténám do polštáře. Zůstanu tak pár chvil, abych se vyhnula světlu deroucímu se okny dovnitř.
Dneska večer se setkám s velitelem Varevethu. Cayden Veles mě chce a já netuším proč. Včera večer jsem ho pořádně neviděla, v paměti mám jen obrázek zastíněné zjizvené tváře.
Převrátím se na záda a skopnu ze sebe deku, vklouznu nohama do pantoflí, než se jimi stačím dotknout studené dřevěné podlahy. Vyhrnu si rukávy vlněného svetru k loktům a opláchnu si tvář studenou vodou. Finnian mi vždycky říká, že vypadám hrozivě, dokud se neusměju, pak se mi celý obličej rozjasní. Ze zrcadla na mě hledí unavené oči, štípnu se do útlých tváří, abych jim dodala trochu barvy. Chybí jim ta slabá zář, jakou naberou při zahradničení v letních měsících.
Neměli jsme tu vždycky tekoucí vodu. Na většině míst na kontinentu je, ale v chudém království jako Aestilian je to vzácnost. Taverna, do které jsme se včera vypravili, tekoucí vodu neměla, stejně jako většina vesnic v lese Sweven. Spolehlivě se to pozná podle pachu lidí. Na svoje komnaty v Imirathu si nepamatuju, a tak jsem pyšná na svůj pokoj tady. Je to jediný koutek světa, který mám pro sebe. V sezóně mívám na prádelníku čerstvé květiny, podél stěn jsou rozložené
knihy. Měkké plyšové křeslo u krbu miluju po všech těch nocích, kdy jsem v něm četla, dokud nevyšlo slunce, a nechávala jsem slova, aby mi dovolila uniknout před vlastními myšlenkami.
Vejdu do jídelny, spojené s prostou kuchyňkou a obývacím pokojem, a vidím, že tu musela být hospodyně, protože na mě čeká hrnek s kouřící kávou a dva tousty s máslem a malinovým džemem. Požehnán buď Galakin, že zásobuje Erebos svým kofeinem. Oknem se line dovnitř slunce, zahřívá mi podlahu pod nohama a osvětluje nejrůznější zbraně, deky a knihy roztroušené po ošoupaném nesourodém nábytku.
Když jsem přišla do Aestilianu, ještě než to vůbec byl Aestilian, žila jsem tu s Ailliardem a čtyřmi strážnými, kteří mi pomohli uniknout z Imirathu – Nessou, Esmerallou, Lycusem a Zanderem.
Ti všichni si zabrali prostory ve strážním domku, ale Finnian a já jsme zůstali tady.
Ráda bych řekla, že jsem spokojená, jenže nejsem. Vlna úzkosti, která mě zaplavila včera večer, se ještě nedala na ústup. Jsem v ní ponořená, utápím se v ní. Promnu si zátylek a opřu si hlavu o židli. Nutkání něco podniknout mě požírá zaživa.
Chodbou se rozezní hluboké zasténání, zní to, jako by se matka medvědice domlouvala s mláďaty. Vytrhne mě to z myšlenek. Usměju se do hrnku, když se do pokoje všourá ospalý Finnian s kudrnatými vlasy trčícími do všech stran. Stáhnu nohy z protější židle a on se na ni sveze.
„Vrať se zpátky do zimního spánku.“
„Nechtěl jsem, abys mluvila s Ailliardem beze mě,“ zamumlá a zabodne vidličku do omelety.
„Nemám v plánu s ním dneska mluvit.“
Probodává mě ospalýma očima. „Ty si vážně myslíš, že bys před ním měla tuhle věc tajit?“
„To ne.“ Zvednu dlaně do vzduchu. „Jenom to chci vstřebat, než mu to řeknu. Zdá se mi, jako by to nebylo skutečné.“ Tou lží se mi kroutí žaludek, mé snídani hrozí, že se podívá zpátky na světlo boží.
Nenávidím se za to, že mu lžu. Dopouštím se toho málokdy, dokonce i u malých milosrdných lží.
Co se týče Ailliarda, bude okamžitě na pozoru, pokud mu řeknu, že mě Vareveth hledá. Pošle na hranice další vojáky, aby ztížil jejich slídění kolem, jenže já se dnes večer potřebuju dostat na tu schůzku. Odejdu brzo po poledni, abych na paseku dorazila dřív než Cayden Veles. Je to divné, pojmenovat si v duchu tu zastíněnou tvář. Připadal mi spíš jako výplod tmy než jako opravdový člověk.
Položím si ruce na podbřišek a prudce se nadechnu. Finnianovi to neujde. „Menstruační křeče?“
„Hm-mmm.“ Pevně stisknu rty a nasadím svůj nejlepší bolestný výraz. Ví o mučivých bolestech, které doprovázejí mou měsíční návštěvu navzdory elixíru, který užívám. Někdy je to tak zlé, že se první den jenom belhám.
V očích se mu objeví starostlivý výraz. „Potřebuješ pomoct, aby ses dostala nahoru?“ Zapíšu si za uši, že až bude tohle všechno za námi, koupím mu něco v pekárně nebo třeba nové šípy.
„Já to zvládnu.“ Povede se mi pousmát, přetavuju svůj vnitřní citový zmatek v ukázku fyzické bolesti. „Myslím, že dneska zůstanu v pokoji. Máš nějaké plány?“
Zavrtí hlavou. „Chtěl jsem pak zajít dolů do taverny, ale jestli mě tu chceš, můžu zůstat.“
„Ne!“ vyhrknu až moc rychle. „Trápím se s tím už roky. Jdi se bavit. O mě si nedělej starosti. Budu jenom spát a číst,“ dodám, abych zamaskovala ten výbuch.
„Dobře.“ Sjede mě podezíravým pohledem. „Kdybys něco potřebovala, tak řekni.“
„Řeknu.“
„Ne, neřekneš.“ Nespokojeně stáhne koutky úst. Nemůžu si pomoct, nechci být pro nikoho břemenem.
„No dobře, máš pravdu. Ale slibuju ti, že si budu hovět v pohodlíčku v křesle u ohně,“ ujistím ho a zůstanu u stolu, dokud nedojí snídani.
