1. ÚVOD
Koně v pravěku
Kůň domácí je býložravý savec z řádu lichokopytníků. Jeho vědecký název je Equus caballus. Patří do čeledi Equidae – koňovitých.
Eohippus, přímý předek dnešních koní (název doslova znamená „jitřní kůň“), žil v eocénu před 54–38 miliony let. Jeho zkamenělé pozůstatky ukazují, že byl mnohem menší než koně v současnosti –jeho výška dosahovala zhruba pouhých 35 cm. Neměl zuby ani tvrdá kopyta a nebyl ani moc rychlý. Pohyboval se na prstech, jako pes. Na předních nohou měl čtyři prsty, zatímco na zadních pouze tři. Jedinou ochranu před predátory mu poskytovalo jeho zbarvení: pruhy podobné zebřím ho činily neviditelným v lesnatém prostředí. Byl to býložravec, na čemž se nic nezměnilo ani o mnoho milionů let později. Dnešnímu koni se vůbec nepodobal, takže vědci zpočátku nechtěli věřit, že by mezi oběma zvířaty mohla existovat jakákoliv spojitost. Teprve fosilní pozůstatky nalezené archeology ukázaly, že se toto zvíře vyvinulo v moderního koně, který je větší a rychlejší, ale také mnohem inteligentnější.
Mesohippus byl pruhovaný živočich vysoký zhruba 45 cm, který běhal mnohem rychleji než jeho předek.
Na každé noze měl tři prsty. Žil v epoše oligocénu, tedy asi před 30 miliony let.
Za další vývojové stádium koně se dnes považuje
Merychippus. Žil v období středního a svrchního miocénu, tedy zhruba před 25 až 20 miliony lety. Měřil okolo 90 cm, a ačkoliv měl stále ještě tři prsty, celou svou hmotnost již nesl na tom středním.
Pliohippus žil v pleistocénu. Jednalo se o prvního jedince blízkého dnešnímu koni, jehož nohy byly zakončené pouze jedním prstem s kopytem. Koně v té době byli velcí jako dnešní poníci a obývali stepi. Jejich jediným prostředkem obrany proti útokům predátorů byl útěk, zatímco jídelníček sestával převážně z trávy. Své zbarvení proto přizpůsobili obývanému prostředí. Ačkoliv je zpočátku ještě zdobily zbytky pruhů na krku, kopytech a končetinách, později převládlo jednotné zbarvení – hnědé.
Klima se začalo rychle měnit. Během doby ledové a po ní vznikala nová klimatická pásma, což nutilo živočichy adaptovat se na nové podmínky. Rozdíly v klimatu pak stály za vznikem jednotlivých druhů rodu Equus
Moderní kůň se pravděpodobně vyvinul na území dnešní Severní Ameriky. Z těchto oblastí pak migroval do dalších částí světa. Fosilní nálezy naznačují, že zhruba před 2 miliony let se tento druh vyvíjel na obou amerických kontinentech.
MĚLI BYSTE VĚDĚT
Typy koní: chladnokrevníci, teplokrevníci, poníci.
Bylo také prokázáno, že koně v tomto období žili i na jiných kontinentech. Přibližně před 10 000 lety přispěla doba ledová a řada přírodních katastrof k vyhynutí koní v Americe. Teprve španělští kolonizátoři, kteří tato zvířata přivezli s sebou, pomohli obnovit vyhynulou populaci v této oblasti.
Divocí koně, známí jako mustangové, nepatří k původně divokým druhům. Jedná se o potomky jedinců, kteří kdysi dávno utekli z chovů.
Typy koní
Dělení koní na teplokrevníky, chladnokrevníky a poníky v žádném případě nesouvisí s tělesnou teplotou těchto zvířat, natožpak s jejich krví. Jednotlivé typy se liší stavbou těla a způsobem využití, např. teplokrevní koně a poníci nacházejí uplatnění při jízdě v terénu a na soutěžích. Chladnokrevní koně jsou vhodnější k práci na poli a dalším činnostem, kde je důležitá síla zvířete. Důležitou charakteristikou je mohutnost koně, což je termín vztahující se jak k velikosti kostí zvířete, tak i svalů. Je mnohem důležitější než pouhá výška v kohoutku, protože má významnější vliv na využití daného koně. Silní koně typu kob se vyznačují mohutnější stavbou těla, třebaže mohou mít stejnou výšku v kohoutku jako arabští plnokrevníci (asi 150 cm), ti však takovou stavbu těla rozhodně nemají. Čistokrevní a plnokrevní koně mají subtilní stavbu těla a používají se k jinému typu práce a zátěže. Pokud je jezdec těžší váhy, měl by se poohlédnout právě po mohutnějším zvířeti.
TEPLOKREVNÍCI
Mezi teplokrevníky existuje určitá šlechta – koně takzvaných čistokrevných plemen. Typickým zástupcem této skupiny je velmi staré plemeno arab, tj. arabský plnokrevník. Symbolem tohoto plemene jsou písmena „OO“. Podle legendy jsou všichni dnešní arabští plnokrevníci potomky pěti klisen proroka Mohameda. Prorok po bitvě vypustil všechny své koně k napajedlu, aby mohli uhasit žízeň. Došlo však k dalšímu střetu a Mohamed koně zavolal zpět dříve, než se stačili napít. Poslechlo jej pouze pět klisen – právě z nich pak mělo vzniknout celé plemeno arabských koní. Kromě arabských plnokrevníků tato exkluzivní skupina zahrnuje také anglické plnokrevníky. Příslušnost k této skupině se určuje na základě prokázaného původu – právě z toho důvodu se u koní obecně můžeme setkat s tzv. plemennými knihami. V chovu anglického plnokrevníka se uznávají pouze ta zvířata, která pocházejí z hřebců a klisen zapsaných ve vůbec první plemenné knize. Podle legendy byli předky anglických plnokrevníků orientální koně, přičemž samotnými zakladateli plemene byli tři orientální hřebci – Godolphin Arabian (berberské plemeno), Byerley Turk (arabské plemeno) a Darley Arabian (arabské plemeno). Také v tomto případě je původ plemene opředen legendami. Kůň jménem Godolphin měl být darem tuniského beje králi Ludvíku XV., zvíře se však panovníkovi příliš nepozdávalo.
V té době totiž byli v módě hlavně koně andaluští a neapolští. Hřebce proto prodali, načež putoval od jednoho vlastníka k druhému, až se
MĚLI BYSTE VĚDĚT
Mohutnost koně označuje poměr hmotnosti zvířete (×100) k výšce v kohoutku.
nakonec dostal k jistému pařížskému kočímu. V jeho službách našel uplatnění jako obyčejný tahač kočárů. Jednoho dne, když zeslábl, jej ze soucitu odkoupil jeden Angličan, aby ho odvezl zpět do vlasti. Tam se kůň stal majetkem lorda Godolphina a sloužil jako testovací zvíře, jehož úkolem bylo zjišťovat, zda jsou klisny připravené ke krytí. Samotným krycím hřebcem byl jiný kůň –Hobgoblin. Když však tento nebyl schopen samici pokrýt, hbitě jej zastoupil Godolphin Arabian a stal se otcem nádherného dostihového koně jménem Lath. Od té doby Godolphin Arabian převzal Hobgoblinovu funkci, stal se jedním ze zakladatelů nového plemene a zplodil mnoho skvělých plnokrevníků. Symbolem anglického plnokrevníka jsou písmena „XX“. Většina současných jezdeckých koní patří k teplokrevným plemenům – jsou energičtí a mimořádně hbití . V minulosti se k různým úkolům chovali lehčí i těžší teplokrevní koně. Mnoho zvířat nacházelo uplatnění například při tahání kočárů, přičemž spřežení složené z dobře udržovaných koní bylo pýchou svého majitele. Později se v chovech začal klást větší důraz na soutěžní sporty, především na drezuru a skoky.
CHLADNOKREVNÍ
KONĚ
Chladnokrevní koně jsou nejtěžší a nejmohutnější zástupci svého druhu. Vzhledem a stavbou těla
se podobají svému předkovi, tundrovému koni, v současnosti se však jeho role jako předka domácího koně spíše popírá. Chladnokrevníci, jež se vyznačují extrémně silnými kostmi, v minulosti vyšlechtili speciálně k práci. Stejně jako jejich prarodiče se nejraději pohybují krokem, mají vyrovnaný temperament a klidnou povahu –tedy chladnou krev. Koně z této kategorie dnes již nejsou tak neohrabaní. V minulosti byli kříženi s koňmi z jihu, po nichž zdědili harmonickou stavbu těla a otevřenou, přátelskou povahu. Některá menší plemena se zase podobají praponíkům.
Ještě před několika málo staletími byli chladnokrevní koně nedílnou součástí života v každém městě. Tahali například těžké vozy naložené sudy s pivem, později však také tramvaje. Postupem času je nahradila motorová vozidla. V dnešní době lze na pracovní chladnokrevné koně stále narazit na farmách nebo třeba při těžbě dřeva v lese.
PONÍCI
Poníci neboli ponyové mají malou, klínovitou hlavu s velkýma, bystrýma očima a menší zaoblenou stavbu těla. Spolehlivě je poznáte také podle hustější hřívy a huňatého ocasu. Jsou přímými potomky praponíka, přičemž spoustu z jeho vlastností si zachovali dodnes. Jedná se na péči o poměrně nenáročná zvířata s trochu osobitější povahou.
Velikost koní
Slovem „kůň“ se označují koně všech plemen a velikostí, neboť v péči, údržbě a výcviku velkých a malých koní není žádný rozdíl. Je však důležité vědět, jak se správně označují různé typy koní. Především je dělíme na velké a malé. Malý kůň neboli pony může dosahovat kohoutkové výšky maximálně 148 cm. Dále koně rozlišujeme podle váhy a mohutnosti.
Hodnoty, díky nimž rozlišujeme mezi malými a velkými koňmi, byly převzaty z přepočtu anglické míry výšky koně. Anglický termín pony označuje poníka, tedy zvíře spadající do kategorie malých koní, zatímco kob už se řadí do kategorie velkých koní. Mezi ponyi najdeme hlavně zástupce nejmenších plemen koní (shetlandští ponyové) nebo primitivních plemen (fjordský kůň, islandský pony), kteří se vzhledem a výškou liší od ušlechtilých koní. Majitelé amerických koní plemene quarter horse mají plné právo nazývat své koně velkými koňmi, neboť obvykle měří v kohoutku více než 150 cm. Zajímavostí je, že ve starých
MĚLI BYSTE VĚDĚT
a pohodlnějším klusem. Fascinují svou silou a rychlostí, zatímco malí koně jsou vytrvalejší a schopní pracovat s těžkými břemeny. Výška má tedy své zjevné výhody i nevýhody.
Při výběru koně je na místě zohlednit to, k čemu jej hodláte využívat a jaká bude náplň práce vašeho zvířete. Obecně se upřednostňují koně střední výšky. Většina užitkových koní, od arabských až po americké quartery, měří v kohoutku 150–165 cm. Totéž platí i pro koně typu kob, kteří kombinují mohutnou stavbu těla s ušlechtilou hlavou a živým temperamentem.
Moderní koně
Zástupci čeledi koňovitých (Equidae) se řadí mezi tzv. stádní zvířata. Vyznačují se tím, že dokážou rychle běhat, přičemž ve volné přírodě mohou přežít pouze ve stádu. Jejich přirozeným prostředím je step. Orgány koní jsou přizpůsobeny velké námaze, což je také důvod, proč je pro tato zvířata typická mimořádná odolnost a dlouhá výdrž. Stejně jako
Z pohledu chovatelů patří kůň, jehož výška v kohoutku nepřesahuje 148 cm, do kategorie malých (pony). Vyšší zvířata se řadí do kategorie velkých.
anglických písních a příbězích může termín „pony“ označovat také jezdeckého koně.
Výška koně se měří v centimetrech. Tzv. kohoutek je kostěný výběžek nacházející se v místě, kde končí krk koně a začíná jeho hřbet. Při měření výšky konkrétního jedince se u levého předního kopyta koně umístí speciální zoometrická tyč se stupnicí a vodorovným ramenem. Výška zvířete se pak přečte na stupnici.
Malí koně udivují svojí obratností, rychlostí pohybu a energickým počínáním. Často platí za mnohem lepší jezdecké koně než jejich velké protějšky, přičemž jsou také mnohem levnější a méně nároční na údržbu. Velcí koně se oproti tomu vyznačují plynulejším pohybem, skvělým cvalem
jejich předkové se i dnešní koně pohybují po krajině a hledají čerstvou trávu a vodu. Třebaže jsou na pastvině, žerou jen ta nejchutnější stébla trávy. Když je jí málo, vydávají se na průzkum okolí a hledají nové zdroje potravy. Majitelé koní vám rádi potvrdí, že jedinci, kteří se delší dobu pasou na stejných loukách, instinktivně vědí, kde najdou tu nejchutnější trávu.
Spásáním trávy tráví koně až 12 hodin denně, zatímco fáze spánku a odpočinku je naproti tomu poměrně krátká. Spí pouze tehdy, když se cítí opravdu v bezpečí. S dlouhou fází spánku se lze setkat jen u hříbat, protože během spánku jejich těla dozrávají. Stádo tuto potřebu mladých koní zpravidla respektuje.
Koně nejsou vázáni na konkrétní místo a dokážou se přizpůsobit změnám. V závislosti na počasí proto vytrvale vyhledávají místa ve stínu a bez hmyzu. Za zmínku jistě stojí skutečnost, že k vykonávání potřeby mají koně obvykle vyhrazený samostatný prostor.
Život v koňském stádu se řídí pevně danými pravidly. Hierarchie mezi jednotlivými členy musí být neustále utvrzována dominantním zvířetem. Tím je vůdce stáda, jehož nejzákladnějším úkolem je dohlížet na mladá hříbata a usměrňovat je, protože jejich výstřelky se ne vždy setkávají s pochopením a mohou ostatní koně rozrušit. Nenadálé kopance, kousání jen tak pro zábavu… všechno musí být pevně pod kontrolou. Někdy se mladí hřebci mohou začít vzpouzet a projevují špatné, dokonce až agresivní chování vůči jiným jedincům. V takovém případě kůň v čele stáda agresora z konkrétního koňského společenství bez milosti vyžene. Vyhnanec automaticky ztrácí ochranu a stává se zranitelným vůči útokům predátorů. Často se již po několika málo minutách pokouší vrátit do skupiny, což pro něj není vůbec jednoduché, protože jej dominantní jedinec odhání tak dlouho, dokud neuzná, že rebel pochopil,
v čem udělal chybu, a dokud neprojeví patřičnou lítost. Takové vyřazení ze skupiny může trvat až měsíc. Pokání hříšníka spočívá v tom, že se přiblíží k vůdci stáda a začne klapat čelistí, jako by žvýkal, přičemž také pokorně skloní hlavu. Samozřejmě se celá eskapáda neobejde ještě bez několika závěrečných, obvykle však mírných výchovných kopanců. A struktura stáda se rázem vrací do normálu, protože každý kůň ví, kde je jeho místo.
Struktura stáda nejčastěji připomíná rodinu, ať už matriarchálního nebo patriarchálního modelu. Když je stádo na pastvě, skupinu vede nejdůležitější klisna-vůdkyně, zatímco ochráncem stáda je hřebec nebo valach . Když se stádo ocitne v ohrožení, hřebec nebo valach nažene všechny členy tak, aby vytvořili kompaktní skupinu, a sám vyrazí útočníkovi na zteč. K tomu dochází pouze v případě, že se jedná o neznámého jedince (hřebce nebo valacha). Pokud je hrozbou predátor, například člověk nebo traktor, stádo se dává na útěk. Koně se od přírody rychle plaší a vyhýbají se konfliktům s jinými zvířaty. Vůči člověku jsou agresivní pouze v ojedinělých případech.
Koně se nejlépe cítí ve společenství. Pokud musí žít osamoceně, jsou nešťastní a nejistí. Stádo je
MĚLI BYSTE VĚDĚT
Valach je vykastrovaný (zbavený pohlavních žláz) samec koně. Hřebec je nekastrovaný samec koně domácího. Pohlavní dospělosti dosahují samci přibližně mezi 9 a 18 měsícem podle daného plemene, přičemž ke krytí se začínají používat zpravidla ve věku tří let.
pro ně rodinou a jeho členové se o sebe navzájem starají. Koně, jež lidé drží v boxech nebo tmavých stájích, postrádají nejen společnost, ale i pohyb. Ani ta nejkrásnější stáj a nejlepší krmivo jim rodinu nemohou nahradit. Zvířata žijící o samotě mohou být neklidná. Pokud proto hodláte vlastnit jen jednoho koně, měli byste mu pořídit někoho, kdo mu bude dělat společnost, alespoň kozu nebo ovci. Třebaže se bude jednat o pouhou náhražku stáda, na celkovou pohodu zvířete může mít takový krok pozitivní vliv.
Formování stáda a hierarchie
Při budování stáda je dobré pamatovat na vztahy mezi jednotlivými členy, které mohou být pro celkové dobro skupiny více či méně výhodné. Pokud jsou ve stádě přítomní dva jedinci podobného postavení, mohou vznikat nebezpečné situace. Dotyční pravděpodobně budou soupeřit o to, kdo je silnější. Mezi valachy a klisnami často vznikají přátelství, která však může rychle zničit jiný valach – pocity jako žárlivost nejsou cizí ani koním. Kromě toho bude valach „svou“ klisnu chránit před cizími lidmi, zejména když je jeho přítelkyně v říji. Svým chováním tedy v takovýchto situacích může připomínat hřebce.
Přítomnost klisen ve stádě zase znamená nebezpečí zmrzačení. Jejich přirozenou zbraní jsou zadní nohy, které používají v případě nevyžádaných a nechtěných sexuálních útoků ze strany hřebců. Valachové jsou znatelně klidnější, avšak jen za předpokladu, že nebyli vykastrováni příliš pozdě. Někdy si však zachovávají agresivní rysy hřebců: útočí nebo koušou, aby sami zaujali nejvyšší postavení ve stádě.
Existují také koně, kteří na přátelská gesta reagují varováním nebo útokem. Často se tak chovají k lidem při krmení, vodění, čištění nebo sedlání. Svůj postoj pak projevují štípáním nebo házením hlavou. Důvodem takových útoků může být čištění nebo příprava na jízdu. Zvíře se tímto způsobem snaží zpochybnit hierarchii mezi ním a jeho majitelem či průvodcem. Energický postoj při nasedání, pevné, cílevědomé pohyby a rozhodný hlas – tím vším může jezdec koni ukázat, kdo je tady pánem, a získat si jeho respekt. Do osobní zóny zvířete by se mělo vstupovat bez váhání, zatímco při navazování fyzického kontaktu dbejte na to, abyste tak nečinili z dálky.
Každý, kdo chce u neochotného koně vzbudit respekt, by měl ovládat širokou paletu odborných postupů, jež se používají při manipulaci se zvířetem. Tyto techniky se doporučuje trénovat pouze na zvířatech s přátelskou, nekonfliktní povahou.
Koně dokážou skvěle vycítit strach. Tuto skutečnost navíc umí náležitě využít. Člověk, jenž přistupuje ke koni paralyzovaný strachem, má napjaté svaly. Nesnažte se maskovat své obavy křikem –zvíře vás okamžitě prokoukne.
Vliv na chování koně
Chcete-li ovlivnit chování koně, začněte tím, že si ujasníte, co od zvířete budete očekávat. Mezi ochránci práv zvířat a jezdci se vedou spory o to, zda je jízda na koních vhodná s ohledem na jejich biologické možnosti. Faktem zůstává, že po mnoho staletí byla hlavním účelem chovu koní jejich schopnost a připravenost nést jezdce. Současně je však nezpochybnitelné, že divocí koně asi nesní o tom, aby na svém hřbetě mohli nosit zástupce
lidské rasy. Naši, v současnosti chovaní koně však mohou a touží s člověkem na hřbetě dokazovat
úžasné věci. A my jim to s klidným srdcem můžeme dopřát, ale pouze za předpokladu, že zvíře absolvuje odborný a systematický výcvik.
Přátelé zvířat si přejí, aby byly respektovány přirozené potřeby a schopnosti koní. Jezdci se občas naproti tomu při výcviku snaží docílit pravého opaku – vykořenit jejich instinktivní chování. Pokud se kůň nenaučí poslouchat lidské povely, jeho přirozené vzorce chování zvyšují riziko nebezpečí úrazu – jak jezdce, tak zvířete.
Prvním a nejvýznamnějším rizikovým faktorem, jemuž se lidé snaží koně odnaučit, je instinkt utéct. Na světě neexistuje žádný člověk, který by dokázal dohonit prchajícího koně. Pokud je zvíře velmi plaché, musí být jezdec neustále ve střehu. Koně mají mnohem ostřejší smysly než lidé, a kromě toho jsou také mnohem silnější a rychlejší. Nejlepším krokem je jednoznačně přísné dodržování bezpečnostních pravidel, a to i v případě, kdy mezi koněm a jezdcem panuje vzájemná důvěra. Právě ona spolu s náklonností pomáhá zvířeti ovládat své instinktivní chování, jako je například zmiňované nutkání vzít nohy na ramena.
2. SMYSLY KONÍ
Hmat
Díky smyslovým receptorům dokážou koně vnímat tlak, teplo a chlad, pohyb vzduchu, vibrace předmětů a bolest. V kůži zvířete se nacházejí různé exteroreceptory, jejichž rozmístění na těle není rovnoměrné. Koně tak mají na těle oblasti, z nichž některé jsou na dotek citlivější, jiné zase mnohonásobně méně. K oblastem, jež spadají do první kategorie, patří například pysky, hlava, okrajová část korunky kopyta, slabiny nebo vnější genitálie. Je důležité brát na tyto oblasti ohled, neboť kupříkladu nepozorovaná poranění koutků tlamy, jež může způsobit ostré nebo zašpiněné udidlo, mohou být po nějaké době příčinou problémů se svalstvem, v krajním případě i s páteří. Jakékoliv zranění nebo bolest v oblasti tlamy způsobuje, že zvíře při práci zatíná nesprávné svalstvo, což zase zvyšuje riziko zranění, které navíc postupně narůstá.
Poranění kopytní korunky bývají bolestivá, špatně se hojí a můžou způsobovat kulhání. V případě plachých koní s tendencí prudce uskakovat do
strany je tedy vhodné použít chrániče na kopyta, tzv. zvony, které zabrání bolestivým zraněním.
K méně citlivým oblastem koňského těla se řadí hřbet, kde je počet exteroreceptorů až desetinásobně nižší. Právě díky tomu vůbec můžeme o koních uvažovat jako o jezdeckých zvířatech.
Neustálé oděrky a otlaky na kůži způsobené špatně padnoucím sedlem vedou v konečném důsledku k nepříznivému napětí svalů při pohybu. K raným příznakům takovéhoto stavu patří ztráta srsti v místě neustálého tření či výrazně zvýšená teplota v podrážděné oblasti, někdy však také vředy, na jejichž místě se po zahojení objevuje ztvrdlá kůže. Všechny receptory mají určitý práh tolerance, vzhledem k čemuž kůň kupříkladu neprotestuje, když jej někdo sedlá. Dokud není přímo omezeno přirozené fungování koňského organismu, tj. krevní oběh se může bez problémů zrychlit, zvíře může vytvářet více potu nebo volně načechrat srst, je kůň schopen bez problému fungovat. Jakmile však dojde k překročení onoho prahu, např. vlivem dlouhodobě nadměrného tlaku, dochází k poškození receptorů a tělo reaguje – kůň může pociťovat bolest zad, třebaže už jste špatné sedlo nahradili vhodnějším. Pokud dojde k poškození receptorů v důsledku toho, že zvíře dlouhodobě nosí špatně padnoucí sedlo, zhoršuje se jejich schopnost rozlišovat mezi jednotlivými podněty. Pokud chcete, aby vám zvíře začalo znovu důvěřovat,
dopřejte mu dostatek času, aby se jeho hmatové receptory náležitě zregenerovaly.
K základním funkcím koňské kůže se neřadí jen ochrana těla nebo přenášení podnětů. Její reakce také mohou majiteli naznačit, co se děje v těle zvířete. Někteří jedinci jsou při čištění velmi citliví na dotek. Reagují tím, že škubou svaly, napínají kůži, nezřídka také koušou nebo kopou. Takovéto chování může někdy ukazovat na fyzické nebo psychické zranění, případně nemoc. Při péči o koně proto zvíře bedlivě pozorujte a všímejte si všech možných anomálií.
Sluch
Uši zdravého koně jsou neustále v pohybu. Poměrně velký ušní boltec, jenž je ovládaný více než dvaceti malými svaly, dokáže otáčet uchem až o 180 stupňů, což zvířeti umožňuje spolehlivě lokalizovat i velmi vzdálené zvuky.
Koně mají mimořádně citlivý sluch, mnohem lepší než lidé, třebaže koňské ucho to lidské svou stavbou připomíná. Koně dokážou vnímat zvuky o mnohem vyšší frekvenci, tj. až 35 000 Hz (lidé pouze asi 20 000 Hz).
Díky tomu mohou koně zaznamenat zvuky, které jsou pro člověka neslyšitelné, zejména tiché zvuky přicházející z dálky. Snadno to poznáte při jízdě v terénu, kdy zvíře pod vámi hlasitým ržáním
1. Čelo
2. Oko
3. Temeno
4. Ucho
5. Jařmový oblouk
6. Hřbet nosu
7. Nozdry
8. Horní pysk
9. Brada
10. Líce
11. Žuchva
12. Dolní čelist
13. Týl
14. Vrcholový obratel
15. Hrdlo
16. Hrdelní brázda
17. Skráň
18. Hříva
19. K rk
20. Lopatka
21. Kohoutek
22. Ramenní kloub
23. Prsa
24. Loketní kloub
25. Předloktí
26. Kaštánek
27. Karpální kloub
28. Přední holeň
29. Sp ěnkový kloub
30. Sp ěnka
31. Kopyto
32. Hrudní kost
33. Žebra
34. Hruď
Hřbet
36. Žeberní oblouk
37. Břicho
38. Slabina
39. Bedra
40. Oblast kyčelního hrbolu
41. Záď
42. Kořen ohonu
43. Hrbol sedací kosti
44. Kolenní kloub
45. Lýtko
46. Hlezenní kloub
47. Zadní holeň
48. Korunka
49. Ohon
1. Kost lebeční
2. Čelist
3. O čnice
4. Kost spánková
5. Nosní dutiny
6. Vrcholový obratel
7. Sedmý krční obratel
8. První hřbetní obratel
9. Lopatka
10. Hřeben lopatky
11. Chrupavka lopatky
12. Hrudní obratle
13. Bederní obratle
14. Kost křížová
15. Ocasní obratle
16. Ramenní kloub
17. Kost pažní
18. Loketní kloub
19. Kost vřetení
20. Karpální kloub
21. Kost bodcová
22. Kost záprstní
23. Kost spěnková
24. Kost korunková
25. Kost kopytní
26. Kost hrudní
Žeberní oblouk
28. Hrbol křížové kosti
29. Bederní hrbol
30. Pánev
31. Kyčelní kloub
32. Sedací hrboly
33. Kost stehenní
34. Čéška
35. Kost holenní
36. Hlezno
37. Kost nártní
38. Kosti sezamské
komunikuje s jiným koněm, jenž se zatím ještě nachází mimo vaše zorné pole. Kůň, který slyší hluk, otočí hlavu směrem k jeho zdroji. Někdy se k němu dokonce otočí celým tělem. Pamatujte na to, až se příště vyšvihnete do sedla.
Některé zvuky ve stáji mohou mít špatný vliv na celkovou pohodu koně. Týká se to mimo jiné rezonance vodovodního potrubí, hlasitě vyhrávajícího rádia nebo komunikace zvýšeným hlasem. S ohledem na výše uvedené proto není překvapující, že klidná hudba a tichý, jemný hlas platí za spolehlivé prostředky při koňské rehabilitaci a jejich uklidňování.
Koně mají schopnost spojit si konkrétní zvuky s určitými situacemi, čehož lze využít při výcviku. Je však důležité si uvědomit, že nerozumí slovům, nicméně výborně vnímají a pamatují si zvuky a jejich tóny.
Uši koním slouží nejen k akustickému vnímání okolí, ale také k udržování rovnováhy. Kromě toho jsou důležitou součástí tzv. řeči těla. Řeč uší je u koní značně bohatá. Můžete podle ní zjistit, jakou má kůň náladu, zda se nudí, je naštvaný nebo zda něco upoutalo jeho pozornost. Poloha uší je tedy jedním z klíčových ukazatelů emocionálního stavu koně.
Čich a chuť
Kombinace čichových, chuťových a hmatových podnětů poskytuje koni kompletní informace o tom, čím se zrovna krmí. Koně mají rádi sladké a slané chutě, zatímco hořké nebo kyselé nesnášejí. Právě z toho důvodu se odčervovací pasty pro koně vyrábějí na bázi cukru. Někteří zvěrolékaři si před vyšetřením koňské tlamy potírají ruce solí. Nikoho by také nemělo překvapit, když kůň olízne majiteli zpocenou dlaň. Přípravky, které se používají k tomu, aby kůň přestal okusovat dřevěné předměty, jsou hořké. Podobný účinek má také ostré koření, např. chilli smíchané s olejem. Když kůň narazí na jemu neznámou chuť, zpravidla jej přepadá náhlý záchvat nechutenství a odmítá danou věc sežrat. Stojí za zmínku, že čich a chuť také dokážou koně varovat před jedovatými rostlinami, byť jen v omezené míře.
Koňský čich je poměrně dobře vyvinutý, avšak ani zdaleka ne tolik jako třeba u psů. Když jsou na pastvě, dokážou po čichu poznat, který kůň tam byl před nimi. Očicháváním trusu zjistí, zda jej po sobě zanechali hřebci, klisny nebo valaši. Může se stát, že odmítnou jíst nebo pít, protože cítí zatuchlinu nebo nějaký jiný, cizí zápach.
