1. ČERVENÝ TELEFON
Crrrrr, crrrrr, drnčí starý červený telefon a volá svého majitele.
„Vrrrr, kdo to do křivonohé Agáty zase otravuje?“ zavrčí majitel telefonu hlubokým hlasem.
Dokonale uklizená nora, ve které má každý předmět své dané místo, byla dlouho ponořená do ticha. Nikde nikdo. Zahlédli byste jen nepatrný pohyb v křesle u vchodu. Ale kdo to je? Že by to byl TENCOSEDÍVKRESLE? V rohu stojí malá postel vystlaná naducanými stébly suché trávy. Jen do ní skočit a trochu si schrupnout! Kousek od postele stojí veliká dubová knihovna, která skrývá knihy plné mouder. Naproti je masivní stůl, na němž se tyčí vysoká bílá svíce. Její zaschlý vosk stekl až na desku stolu. Že by tu po nocích TENCOSEDÍVKRESLE hodně pracoval?
A právě na tomto masivním stole tančí drnčící telefon.
Jako jediný září výraznou barvou – červenou – a oživuje tak místnost, jejíž ostatní vybavení působí jinak nevesele a jednotvárně. Vypadá to, že telefon je pro TOHOCOSEDÍVKRESLE velmi důležitý. Kousek od vchodu do nory, kterou od světa tam venku dělí rozvrzané dubové dveře s malým kulatým okénkem, aby TOMUCOSEDÍVKRESLE nic neuniklo, stojí křeslo. Takové to zaoblené, pohodlné široké a s opěradly. Je temně
zelené jako tráva za soumraku. A v něm si hoví TENCOSEDÍVKRESLE, kterému drnčení telefonu není zrovna po chuti.
Telefon zvoní a nehodlá se utišit. Hnědá tlapka opírající se o široké opěradlo křesla pohne čtyřmi chlupatými prsty.
„Brums, Hrome! To opravdu budu muset vstát?“ zabručí obyvatel nory. Z pohodlného posezení se s námahou vykolíbá zavalité tělo nasoukané do bílé košile s rozhalenkou, ze které
neuspořádaně trčí bílé a zrzavé chlupy. Přes pásek hnědých kalhot přetéká ohromné břicho. Krátké a široké nohy nasoukané v dlouhých nohavicích má tvor zakončeny bílými tlapkami se třemi oblými prsty. Zamíří si to přímo k červenému telefonu. Široký, krátký krk se sehne ke stolu. Rudé sluchátko ztichne a chvilku na to se dotkne napřímeného kulatého ucha.
„Detektiv Morče Herkules?“ ptá se hlas na druhém konci telefonu.
„Jen DETEKTIV HERKULES, buďte tak laskav!“ upozorňuje neznámého TENCOUZNESEDÍVKRESLE. Zní poněkud podrážděně, protože nemá rád, když ho někdo nesprávně osloví! Volající je zaskočen a chvilku panuje na obou stranách ticho.
„Aha… Ale jste morče, ne? To morče, co vyřeší všechny záhady a o kterém se mluví široko daleko, až za hranicemi naší velké Moravy?“
„Škrrr-cvak-škrrrr,“ zaskřípe a zacvaká zuby Herkules. Přesně
tak, jak to morčata dělávají, když jsou naštvaná. „Ano, jsem morče. Ale říkejte mi jen DETEKTIVE HERKULE!“
„Ale vždyť není nic špatného na tom, že jste morče! Není přeci zač se stydět! Neříkám, že je morče kdovíjak pěkný tvor, třeba takovou kočku nebo psa mají lidé asi radši. Asi se na ně líp kouká. Ale… zase jste jako morče docela roztomilý. Vždyť vám morčatům říkají mořská prasátka a prasátka, ta jsou, panečku, k zulíbání! Chi chi chi.“
„Budeme rozebírat výhody a nevýhody morčat, nebo chcete vyřešit nějaký případ?“ odbude zvědavce detektiv.
„A jóó! Ztratil se nám kůň. Nikdo si s tím neví rady. Pomůžete nám?“
„Kůň?“
„No, není to obyčejný živý kůň, co běhá dostihy nebo skáče parkur. Chi chi chi… Vidíte, skákání – to by vám zrovna šlo! Když přes překážky může skákat třeba králík, proč ne morče, že ano?“
„Dost už o králících a morčatech! Co ten kůň?“
„A jó… Já si vás jen představil, jak skáčete parkur a tuze jsem se pobavil. Já teda nevím, jak přesně vypadáte, ale morčata jsou stvoření oblá, s kulatým zadkem, bez ocasu…“
„Vy jste vůbec nějaký odborník na morčata! Kdo že to vůbec jste? Ani jste se nepředstavil,“ vyhrkne nevrle jeden z nejproslulejších detektivů.
„Já? Tak to se, pane, tedy moc omlouvám. Já jsem Drobek. Dělám asistenta panu vedoucímu tady v Olomouci. Řešíme případ ztraceného koně!“
„Jakého koně?“ ptá se už s rostoucí netrpělivostí detektiv a zlostně přitom zacvaká zuby.
„Černý kamenný kůň. Z domu U Černého koně na Dolním náměstí,“ upřesňuje neznámý a dodává: „Musíte ihned přijet. Začíná se nám to tady vymykat z tlapek!“