PROLOG
Jižní Afrika Paul spal. Nebo se mu aspoň zdálo, že spí. Nebo bdí? Už dlouho špatně rozlišoval spaní a bdění. Měl pocit, že vidí červeně záříci čísla budíku přímo před sebou, 0.45 hodin. To jsem doma v ložnici? – pomyslel si. Na ty hodiny přece koukám už řadu let. Ale bylo to jinak. Doma už nebyl dlouho. Prásk! Paul se opravdu vzbudil a teď měl jistotu, že bdí. Uvědomil si, že je v hotelu ESCAPE v CAPE TOWNu. Kolikátou postel už v tomto týdnu vystřídal? Ohlušující prásknutí nebyl výstřel, jak se původně domníval, ale zřejmě nějaký z těch prokletých harleyářů, kterému praskl výfuk! Měl už jich plné zuby večer v hotelovém baru, kde mu dělali pro něj nevděčnou společnost. Ti pro své motorky jednou umřou – pomyslel si. Ale vlastně je dovedl dobře pochopit. Sám měl podobnou vášeň – BMW – nejlepší auto s nejlepšími motory na světě, jak vždy říkal. A to vlastně bylo příčinou všech nahromaděných potíží a ohrožení, které poslední dobou měl „im Nacken“, jak říkali jeho dříve kolegové a podřízení, nyní šéfové. Jak seděl na posteli, uvědomil si, že by asi nestihl reagovat, jak se mu bohužel stále častěji stávalo. Svého 9mm Lugera měl dole v autě v hotelové garáži a s malým Derringerem by se jen těžko harleyářům ubránil. A co když to byli opravdu jen NEŠKODNÍ (tedy pro Paula) HELL`S ANGELS, a ne OHAŘI, co po něm jdou! A co já, přece taky nejsem žádný profík, i když si mnoho lidi myslí pravý opak – bohužel nebo bohudík pro mě? Paul věděl, že už neusne. Zapálil si dýmku, kterou mu žena dala k 50. narozeninám a začal přemýšlet – kdy to vlastně všechno začalo.
3
Planeta Země Oceán nebyl toho rána klidný. Hladina se čeřila, ačkoli nefoukal silný vítr. Obloha se zrcadlila v namodralé vodě a několik bílých obláčků nevěstilo žádnou povětrnostní poruchu Průzračný vzduch se tetelil na obzoru jako vzdouvající se plachta na hlavním stožáru trojstěžníku. Skrz mlhavý opar při hladině nebyly vrcholky hor v záři vycházejícího slunce téměř vidět. Nic nenaznačovalo příchod dramatických událostí příštích okamžiků. V okolí se nenacházela živá bytost. Krajina přes svou kouzelnou krásu působila díky tomu strnule, jakoby promítač v kině na chvíli zastavil projektor na jednom obrázku. Ovšem nic už nebylo jako dřív. Jaro, léto podzim a zima. To už přestávalo platit. Příroda reagovala po svém na počínání lidstva. Ostatně tak tomu bylo už od pradávna. Jen člověk si to jaksi neuvědomoval a namlouval si, že je pánem všeho tvorstva. A poslední dobou i pánem Všehomíra. Zpupnost, nadutost, arogance a pýcha, to byly vlastnosti mnoha lidí na této Zemi. Probíhal kontinuální boj o světovou nadvládu. Mocnosti (pokládalo se za ně stále více a více států) se snažily získat primát za každou cenu. Úroveň technologií už totiž příliš neumožňovala přímý konflikt podobný těm z 20. století, kdy lidstvo zažilo 2 světové války, kde se válčilo klasickými, konvenčními zbraněmi. Nyní se používal mix vysoce sofistikovaných systémů s umělou inteligencí s informatickou diverzí doprovázenou intrikánskými spojenectvími zdánlivě nesourodých konglomerátů. Málokdo však vnímal v zápalu tohoto nesmyslného klání, že lidstvo stojí na prahu katalytické katastrofy – na pokraji svého zániku jako živočišného druhu – riskující zničení samotné planety Země. Přeci jen tu ale existoval mihotavý plamínek naděje – záblesk světýlka na konci tunelu. Napříč jednotlivými státy i světadíly vznikalo sdružení lidí, vlivných ale i tzv. obyčejných občanů, kteří vynikali nad ostatní nejen svým majetkem a kontakty, ale především, svým intelektem, vzděláním a společenskou erudicí, morálně-osobnostní integritou a sociální empatií. Zakladatelé sdružení využívali svých společenských kontaktů a získávali nové a nové zprvu sympatizanty a postupně i členy, kteří prošli náročným testovacím, přijímacím řízením. Složení členů bylo velmi pestré, významnými vědci počínaje, přes managery velkých nadnárodních korporací, církevní hodnostáře, pedagogy a pracovníky charitativních organizací konče. Poměrně málo však bylo zastoupeno politiků. Vedení sdružení pak delegovalo jednoho zástupce, pověřeného jednáním nad úrovní samotné planety. Původně byl mandát tohoto zástupce časově omezený, ale již několik let zůstával delegát stále stejný. Jeho úkol nebyl vůbec snadný. Realizace úkolů přijatých Sdružením na záchranu lidstva a planety Země. Bohužel tuto realizaci nebylo možné jenom na samotné Zemi uskutečnit. A Paul to věděl. A že nebyl sám? To se měl dozvědět později. Bude to včas?
4
1. AEGIDIUS Rakousko – Uhersko Vídeň 1918 Kněz a farář Pavel M. Kaboň, byl už značně unavený. Přes den ani moc nejedl. Právě odsloužil už 7. bohoslužbu v posledním ze svých 7 kostelů ve vídeňském Rennwegu. On sám by se s označením „odsloužil“ nikdy nespokojil. Svým „ovečkám“ věnoval celou svou energii. Německy uměl perfektně a během těch let, které ve Vídni sloužil, si osvojil i pravý, nefalšovaný vídeňský dialekt. Pavel M. Kaboň přijal nedávno kněžství v řádu Nejsvětější Svátosti-Petrini. Vedení řádu mu věnovalo řeholní jméno Aegidius. Pavel se jako Aegidius skutečně choval. Byl velmi pilný a pracovitý. Každý den pracoval již od 6ti hodin ráno až do pozdních večerních hodin, kolikrát až do 11 hodin večer či do půlnoci. Coby superior v 7 farnostech měl práce až nad hlavu. Nikdy nic neošidil. Na každou bohoslužbu si vždy připravil zvláštní kázání, ve kterém zobrazil aktuálnost i specifičnost toho každého kostela. Toho dne se ani necítil příliš dobře. Přesto si ještě nechtěl lehnout do postele, protože si chtěl večer udělat aspoň pár poznámek na příští den. Bylo přece teprve 10 hodin večer, ne? A zítra ho čekalo náročné jednání s představenstvem řádu. Pavel jim rozhodně měl co říci. Vídeň i celé Rakousko-Uhersko se chvělo kvasem národního uvědomění jeho jednotlivých národů a Pavel tento kvas nejenom vítal, ale se ho i aktivně účastnil. Ostatně zmiňoval ho obšírně i ve svých kázáních. Obracel se na své věřící často přímou řečí a dával si řečnické otázky. Ty se netýkaly „jen“ obnovení samostatnosti Českého národa, ale často i širších filosofických otázek a života v katolické církvi jako takové. Mnoho aspektů života jeho bratří – řeholníků ho znepokojovalo. Bytostně totiž nesnášel farizejství a pokrytectví, s nimiž se bohužel často setkával. Poukazoval na to slovy: „Bratři, nikdo nesmí kázat vodu a pít víno.“ A v tom nečinil rozdíly mezi řadovými členy církve a jejími i nejvyššími představiteli. Právě z těchto důvodů si udělal uvnitř církevní hierarchie řadu nepřátel, bohužel i vlivných. Což svědčí o tom, že právě většinou ti, kteří byli v této hierarchii na vysokých místech, svou kariéru nevybudovali čistým řeholním životem, dle zásad evangelia, nebo přesněji řečeno jednotlivých evangelistů, ale právě naopak, něco kázali a něco jiného ve skutečnosti konali. Zítřejší jednání se právě mělo týkat tohoto tématu. Představení řádu si ho pozvali na „kobereček“ právě kvůli Pavlově kritice církevních poměrů. Jenže Pavel to tušil, a proto si chtěl připravit argumentaci, aby dokázal oprávněnost své kritiky. Původně zamýšlel, že si napíše celou řeč podobnou kázáním, které prezentoval svým věřícím v kostelích v Rennwegu. Ale vzhledem ke značné únavě a ke svému stavu, kdy se necítil úplně zdráv, se rozhodl, že si napíše jenom styčné body, které pak rozvede při svém vystoupení. Měl připravené konkrétní příklady neurvalého chování některých duchovních a byl odhodlán je zítra konkrétně uvést. 5
No, proti tomu se vám bude jen těžko argumentovat, pánové, říkal si v duchu, když uléhal do svého jednoduchého lůžka pod peřinu.
6
4. Pondělí, 31. března, 14:30 h. Rotterdam, Holandsko „Pojď dál Hansi“ zvolal firemní BOSS a šéf celé skupiny firem sdružených v holdingu B. J. Ewretter na generálního managera holandské centrály Hanse J. Bluchera. Málo kdy býval nevrlý na svého nejdůležitějšího spolupracovníka – zkušeného harcovníka, kterého přede dvěma lety přetáhl z konkurenční firmy. Oceňoval zejména jeho schopnost manipulovat lidi a zdánlivě otevřené a korektní jednání, ve skutečnosti však velmi tvrdé až surové metody řízení firmy. Blucher se nikdy netajil svým odporem k OSTBLOKÁŘŮM, jak nazýval obyvatele evropských zemí na východ od německých hranic. Ale potřebujeme ty lidi, a proto jim dáme čuchnout a pak je pěkně vyždímáme. Dovedl mistrně rozehrávat své hry uvnitř jednotlivých firem holdingu, stavěl jednoho proti druhému způsobem, který všichni vnímali jako „teambuilding“, jak Blucher říkával, a ne jako mocenskou hru svého šéfa. Používal tvrdou ironizující rétoriku, naproti tomu šéf holdingu B. J. Ewretter působil velmi vstřícně a asertivně řešil vznikající problémy. Oba se vzájemně výborně doplňovali a bravurně zvládali všechny boje spojené s akvizicemi a privatizacemi firem, které postupně sbírali do svého holdingu. Hans si odkašlal a požádal o půlhodinku času. „Pro tebe ho mám vždycky“ pozdvihl obočí B.J. a pokynul pravicí směrem ke stříbročernému koženému křeslu stojícímu uprostřed dvou žlutočerných volavek v životní velikosti, které tvořily součást interiéru pracovny B.J. Ewrettera. „Co potřebuješ Hansi, povídej“ řekl trochu zastřeně B.J. Zastřený hlas míval málokdy, ale poslední dobou toho měl dost. Dvanáctihodinová jednání v zemích východní Evropy (CEE) a východního Německa (DDR). Kdy to sakra skončí, říkal si, už abysme měli ty zatracené firmy pohromadě, potřebuji vypadnout na vzduch – tím myslel svou vilu v Miami anebo v Dubaji, podle toho, u které se nacházel blíž v daném okamžiku. „Já nepotřebuji nic“ odtušil chladně Hans Blucher, „co jsem potřeboval, všechno už mám; to jsi pro mě zařídil ty Bernde, ostatně bylo to součástí našich obchodních podmínek“ „Nezapomněl jsem“ ušklíbl se B.J., „však mi taky hodné dlužíš!“ „ Já o tom vím, a proto tu s tebou trávím ty odporně dlouhé večery – záplat pánbůh, že se prodlužuje den, aspoň tu máme optiku jara“ trochu se usmál Blucher. „Měli bychom říznout do toho českého projektu, nemyslíš šéfe?“ „Jsem pro Hansi, ale musíme doladit naše scenário, uděláme to přes německou nebo holandskou linku?“ otázal se B.J. „Záleží na tom, kde máme schopnější lidi, pro tenhle úkol“ řekl Blucher, „navrhuji německou, je to blíž, a tím pádem bližší mentalita, zvyklosti a znalost terénu“.
7
„V tom máš asi pravdu“ souhlasil B.J. „ale holandskou linku můžem lépe kontrolovat z holandské centrály“ „Ty holt chceš mít všechno pod kontrolou“ opáčil Blucher. „Taky mi toho kus patří, a proto to uděláme tady odsud“ rozhodl B.J. Blucher poznal, že jeho argumentace skončila, už znal příliš dobře svého šéfa, a nechtěl si zbytečně dělat osobní zle, i když věděl, že německá cesta je lepší.
8
5. Středa, 2. duben 8:15 h. Paříž, Francie Okna vysoké budovy v La Defense svítila do zastřeného denního světla. I když právě nepršelo, slunci se nedařilo proniknout přes clonu mraků a velkoměstského smogu. Výfuky aut a zplodiny průmyslových objektů vykonávaly svou každodenní práci a oteplovaly tak paradoxně zemskou atmosféru. Jean Jacques de la Croix seděl ve své kanceláři „šéfovně“ jak ji láskyplně nazýval a pohledem z okna hodnotil svou denní perspektivu. Podle nebe to nevypadá pravě dobře, řekl si de la Croix. Vykonával funkci předsedy správní rady společnosti SIM s.a. právě 3 roky a podle akcionářů si počínal zdařile. Hodnota akcií narostla během jeho působení o 75 %. Firma vykazovala stálé přírůstky zisku a expandovala na zahraničních trzích. Zejména v jejím nosném programu, výrobě a prodeji oceli byly patrné vysoké přírůstky prodaných tun a tím pádem i tržeb. Cenová politika byla vytvářena uvážlivě, avšak efektivně. Tým obchodníků pod přímým vedením de la Croixe slavil úspěchy. Byl především stratég, který dovedl dobře uplatnit své profesní zkušenosti. Po pádu železné opony se mnoho jiných konkurentů rozhodlo prodávat své zboží ve východní Evropě. Ne však de la Croix. Šel proti proudu, jak říkával a kupoval ocelářské firmy v západním světě. Metody převzetí nebývaly vždy zrovna etické, ale účel světil prostředky. Většinou používal salámovou metodu. S vyhlédnutou firmou nejprve uzavíral přes různé obchodní společnosti smlouvy o obchodním zastoupení a prodával jejich výrobky po nějakou dobu. Postupem času zvyšoval objemy prodeje tak, že se výrobci stávali závislými na prodejcích svého zboží. Obchodní firmy však začínaly mít potíže a zhoršovaly své finance natolik, že se stávaly nesolventními. Nemohly platit své závazky výrobcům a krachovaly. Finančně zesláblé výrobce, kteří nedostali za své výrobky zaplaceno pak de la Croix lacino skupoval. Vytvořil tak postupně velmi dobrou síť výrobních a obchodních firem a zaujmul tak významné postavení na ocelářském trhu. Ocelový obchod je pro ocelové chlapy, prohlašoval s oblibou na různých meetincích a obchodních jednáních. Firma SIM postupně expandovala i do dalších odvětví souvisejících s výrobou oceli, jako automobilky, letectví a kosmonautika. De la Croix netrpěl přílišnou samolibosti, ale na své úspěchy byl patřičně hrdý. Právě se připravoval na výroční Valnou hromadu společnosti a hodlal podat přesvědčivou prezentaci svých dosavadních úspěchů a budoucích strategických záměrů. De la Croix se zaklonil v křesle a přivřel oči. Hlavou si promítl v rychlosti uplynulý rok a usmál se. „Nemáme se za co stydět a do 10 hodin ještě nadiktuji sekretářce ty 3 obchodní dopisy na zítřek. Stiskl tlačítko u klasického telefonu na svém pracovním stole z leštěného teakového dřeva. 9
„Marie přijďte ke mně“ řekl příjemným hlasem. Na svou sekretářku velice spoléhal a vážil si její loyality a oddanosti. Pracoval s ní už 10 let a vystřídali spolu 3 firmy. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. I když spolu byli už 10 let, Marie měla vždy respekt ke svému šéfovi. „Pojďte dál Marie, nadiktuji vám pár dopisů. Kolik máme času? Asi 2 hodiny do začátku valné hromady. Dobře, to bude stačit. Prvně odpovíme těm Italům – jsou asi naši budoucí partneři“, usmíval se de la Croix. „Co vlastně chtějí?.“ „Chtějí osobní schůzku šéfe“ usmála se Marie. „Dobře, pozvete je na příští týden, dejme tomu v úterý, v 10:30“ nahlédl do svého diáře de la Croix. Svůj čas si řídil sám, a i když měla Marie k dispozici týdenní programy s velkým časovým předstihem, o svých termínech rozhodoval výhradně sám. „Jistě šéfe“ odpověděla Marie. „Tak a teď ta německá firma. Co jsou vlastně zač? „Fungují od roku 93 a mají dobré reference, jejich zákazníky jsou renomované ocelářské firmy.“ „Hm a co jste zjistili dál?“ „Tahle obchodní firma je součásti významné spediční a obchodní skupiny ze zemí Beneluxu šéfe, alespoň z dostupných materiálů se to tak jeví“ „Tak jeví, nebo to tak doopravdy je? Marie, vždyť mě znáte už delší dobu a víte dobře, ze chci u takovýchto případů přesné a relevantní informace“, řekl už trochu podrážděný de la Croix. „Dobře šéfe, ještě to tedy prověřím z dalších zdrojů“ „Fajn, ale udělejte to rychle, po valné hromadě to chci mít na stole – ta firma by mohla být jednou ze vstupních bran na další trhy“, už se zase usmíval de la Croix. „Jistě šéfe, ještě něco?“ „Ne, můžete jít. A přineste mi preso, ať se na ty čmeláky posilním, pořád bzučí o hodnotě akcií a nic jiného je nezajímá" Dveře pracovny se za Marií zavřely. De la Croix vstal od stolu. Až na masivní vyleštěný pracovní stůl, byla pracovna zařízena pragmaticky a účelně. Dvě skříně na dokumenty s uzamykatelnými roletami z oceli a dřeveného tmavého dekoru. V rohu pak kožená sedací souprava tmavé barvy s nízkým dřevěným stolkem. Na stěně proti oknu visel obraz s motivem zasněžené krajiny. Na pracovním stole pak vévodil 43 palcový monitor, který připojil de la Croix na svůj notebook, jakmile přišel do kanceláře. 10
De la Croix vytáhl z kapsy malý diktafon, který mu zároveň sloužil jako přehrávač do auta, kde si na svých častých cestách pouštěl oblíbenou hudbu a flash disk do notebooku o kapacitě 2 TB. Rád se obklopoval technikou, která mu usnadňovala život. Přistoupil k oknu a pohlédl ven. Slunce konečně provalilo stěnu mraku a smogu. To je fajn, řekl si a začal diktovat svůj projev k akcionářům. Sice na shromážděních mluvil spatra, ale v uších měl nenápadná sluchátka pro případ, že by ztratil nit, což se ještě nikdy nestalo. Čísla stejně komentuje finanční šéf, ale já budu reagovat na dotazy. Toto právo, či vlastně povinnost si vyhradil pro sebe, jako“ big boss“, jak mu řada spolupracovníků i akcionářů říkali. Přesně v 9,45 skončil a při pohledu na hodinky OMEGA zavolal z otevřených dveří kanceláře na Marii: „Marie, zkontrolujte zasedačku, jestli funguje technika, atd. a pak mě informujte!“ sedl si zpět ke svému stolu a odpojil notebook z docking stationu. Za 10 minut vešla Marie, „Všechno je v pořádku šéfe“ „Dobře, já přijdu – přineste mi to moje presíčko, vždyť víte, jak mi chutná.“ Vzal notebook pod paži, zkontroloval připojení diktafonu a odkráčel svým typickým krokem do zasedačky, která byla ve stejném patře na druhém konci chodby. Přesně v 10:00 vkročil do zasedací místnosti. Prošel publikem akcionářů, z nichž některé znal osobně a s těmi si potřásl pravici. „Buďte zdráv Jeane, ahoj Luisi, Charlesi atd.“ odpovídal neformálně. Konečně dorazil k předsednickému stolu. Tady už seděli finanční, obchodní a provozní ředitel. Povstali, když přicházel. De la Croix vládl i v moderní době pevnou rukou, i když je v módě neformální struktura řízení, různé teambuildingy a projektové řízení. Já mám rád tradici, říkával a jeho metody fungovaly téměř dokonale. „Pánové, můžete si sednout, pojedeme jako obvykle. Já začnu úvodem, pak Patrick – finance, Geofrey – obchod a Pierre – výrobu a provoz. Ten kulomet dotazů na konci už zvládnu sám.“ „Dámy a pánové, vítám vás tady a děkuji, že jste přišli, i když je to vás bytostný vlastnický zájem“, začal de la Croix, „právě jste o 30%, tedy o třetinu bohatší, než před rokem.
11
6. Pátek, 4.duben, 14:00 h. Miláno, Itálie V ulicích Milána byl hustý polední předvíkendový provoz. Provoz byl vlastně hustý vždy, kromě několika málo nočních hodin. Giulio Mezzogiorno neboli „Conti“, jak se mu předzdívalo, seděl ve svém černém Mercedesu 600S, jako v obýváku. Řídil si sám, i když měl jako generální ředitel a president společnosti RITA s.p.a. právo používat firemního řidiče. Na svých téměř 45 let nevypadal ani zdaleka. Pouze lehce šedé skráně prozrazovaly jeho střední věk, ale klidně by mu každý hádal maximálně tak 35. Měl husté černé vlasy, pečlivě zastřižené stejně jako úzký černý knírek pod nosem. „Porco madonna“ ulevoval si polohlasně za volantem, proč tamhle ten tupec s německou značkou zdržuje plynulost provozu!. Musel si už přece zvyknout, že se u nás jezdí na červenou, pokud nikoho neohrožujete. Naopak pokud na tu červenou nejedete, může se Vám klidně stát, že do vás zezadu nějaká rychlá Alfa narazí. I když byl Giulio duší i srdcem 100% Ital, upřednostňoval německou precizní a důkladnou práci před „Cuore sportivo“ italských vozů. Mohl si klidně dopřát nějakého italského plnokrevníka, peněz měl dost, ale nebyl na to čas!, Snad až se usadím, říkal si. Kdy to ale bude, si netroufal odhadnout. Každopádně se teď s obvyklou bravurou italského řidiče proplétal plnými ulicemi. Spěchal do své kanceláře z obchodního oběda. Z duše ty obchodní obědy a večeře nenáviděl. Musel se vždy soustředit na jednání, dosažení obchodního úspěchu a nemohl si užít chuti objednaných pokrmů. S těmi nudnými Němci to je pak ještě horší. Ti se vůbec nesnaží použít aspoň nějaké italské slovíčko a myslí si, že každý musí umět německy. Kdyby alespoň žbleptli anglicky, ale ani to neumí. A ještě ke všemu jsou nudní, jak o pohřbu. Nemají vůbec smysl pro humor a nejsou šarmantní ani trochu. Sáhl pravou rukou po knoflíku rádia. Chtěl si pustit nějakou oblíbenou hudbu. Do kanceláře mu sice zbývá nějakých 5 km, ale stoji to za to, poslechnout si aspoň 2, 3 písničky od Rolling Stones nebo Dire Straits – to byla jeho oblíbená muzika, kromě klasické hudby – Bacha, Smetany, Dvořáka a Čajkovského. Za okamžik se z luxusní audio soupravy a jejich 12 reproduktorů včetně subwooferu řinuly řízné kytarové riffy Keitha Richardse a „Jumping Jack Flash“. Pořádně osolil hlasitost a zavřel postranní okýnko. I když vůz byl samozřejmě vybaven automatickou klimatizací, po městě jezdil jako většina Italů s otevřeným okýnkem a loktem frajersky vystrčeným ven z auta. Mercedes duněl plnou hudbou a Giulio automaticky zrychlil. Obratně se prosmýkl mezi dvěma vozy a prolétl na zhasínající oranžovou a rozsvěcující se červenou dvě křižovatky a zatočil ostře doleva. Ještě kousek a jsem doma. Doma to pro něj znamenalo být v práci. Byl tam vlastně pořád. Ve svém domě na předměstí se zdržoval málo, chodil tam vlastně jenom přespat. Dcera i syn byli dospělí, dcera studovala v Římě sociologii a syn práva v New Yorku. Doufal, že syn jednou po něm převezme významný post.
12
Manželka Margarita trávila čas po svém, hlavně nákupy a návstěvami přítelkyň. A jestli to je skutečně tak, se nikdy nezajímal. Nemám čas to kontrolovat, říkával známým a kolegům, když se občas uštěpačně zeptali, co dělá manželka a jestli se doma nenudí. Veškerou svou energii věnoval zaměstnání a úspěchy v práci ho naplňovaly pocitem štěstí a seberealizace. Požíval také náležité vážnosti u svých známých a neustále rozšiřoval a zdokonaloval své obchodní a osobni kontakty. Hlavně považoval za důležité kontakty v politické, státní a městské exekutivě – mezi jeho téměř přátele se řadili starosta Milána i Říma. Se současným předsedou vlády si dokonce tykali. Přijížděl ke správní budově společnosti. Neparkoval jako ostatní v podzemních garážích, ale díky svému postavení měl výsadní právo parkovat ve dvoře, který utvářely 4 desetipatrové budovy kanceláří společnosti RITA. Zajel na své místo a vytáhl čipovou kartu, která nahrazovala zapalovací klíček. Na druhém konci karty měl čip, který otvíral dveře všech kanceláří správní budovy. Měl rád věci pokud možno zjednodušené a funkční. I když řadu věcí vnímal srdcem jako pravý Ital, v profesi se řídil přísným funkcionalistickým rozumem a v obchodních záležitostech pak svým neomylným instinktem – „čuchem“ jak říkal. Vyjel výtahem až do 10. patra hlavní budovy. Prošel sekretariátem, který byl přímo naproti výtahu. „Ciao Gino“ pozdravil svou sekretářku – „nějaké vzkazy, o kterých jste mě nestačila informovat do auta?“ „Ne pane, jen připomínám, za hodinu v 15 hodin máte schůzku s tou obchodní firmou, co má zájem o nový kontakt.“ „Ano to je ta německá obchodní firma“ „Přesně tak pane, přinesu vám podklady, které jsem vám připravila“ „Buďte tak hodná Gino“, usmál se Giulio, „dnes vám to hodně sluší a to budeme pro jednání potřebovat“ řekl Giulio – měl očividně dobrou náladu. „Děkuji pane“ odvětila Gina a stáhla si sukni ke kolenům. Gina Narazziová pracovala již 5 let pro svého šéfa Giulia Mezzogiorna a potrpěla si na elegantní oblečení. Nosila převážně kostýmky se sukněmi, málokdy kalhoty, jako pravá Italka. I když neměla tolik peněz, aby si kupovala všechny modely u věhlasných navrhářů, jako GIORGO ARMANI, DOLCE A GABANA, GUCCI apod., chtěla vypadat pěkně. Proto si našla švadlenu, která uměla dokonale šít podle vzoru, které ji Gina přinesla. Gina znala přesnou hranici mezi ženskou vyzývavostí a obchodní elegancí, tak důležitou pro obchodní jednání. Sukně nosila maximálně 5 cm nad kolena a saka příliš neodhalovala bujné poprsí – jen tak akorát. Samozřejmě nosila stále punčochy a po smluveném znamení svého
13
šéfa dovedla při obchodním jednání ukázat obchodním partnerům lem punčoch, když si jakoby náhodou zapomněla upravit sukni, když si přehodila nohu přes nohu. I v nejparnějším létě nosila alespoň silonky, nebylo- li ten den na programu obchodní jednání. Měla krásné husté černé vlasy, které nosila polodlouhé na ramena s ofinou bud rozpuštěné nebo svázané do uzlu (vosího hnízda), jak bylo v módě. Se svým šéfem tvořili dokonalý tým. „Budeme dodržovat formality Gino“ řekl Mezzogiorno, „připravte zasedačku, ale žádný přepych, jen konvici s kávou. Kolik jich vlastně přijede?“ „Dva pane“, Gina zavřela tiše dveře, poznala, že chce být Giulio sám. Měl rád ty okamžiky těsně před jednáním, zvyšovalo mu to hladinu adrenalinu v krvi. Byl zvědavý, cítil předtuchu dobrého obchodu, ale přesto – musím být opatrný! Ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte“zvolal Giulio. Byl to Andrea – obchodní ředitel společnosti RITA. Andrea byl mladší než jeho šéf – tak 38 let a vypadal, že je možná ještě starší. Měl zakulacený obličej, začínající pleš, zlaté brejličky a vzdouvající se břiško pod vestičkou jinak dokonalého obleku ho dělaly starším, než ve skutečnosti byl. „Pojď dál Andreo“ řekl Giulio, všichni v TOP managementu si tykali. Andrea Rosalini měl jako ostatní TOP manageři tu výhodu, že mohl vstoupit kdykoli ke svému šéfovi na zaklepání, pokud byly zavřené dveře, ostatní návštěvy musely chodit vždy přes sekretariát. I když byla RITA velká firma, měl Giulio v sekretariátu jen dvě dámy, spolupracovnice, jak říkával. Nikdy nenazýval kolegy zaměstnanci, ale vždy spolupracovníky. „Andreo posaď se. Ve 3 přijedou ti Němci – víš o tom?“ otázal se Giulio „Ano Giulio, vím, říkala mi to Gina“ Líbila se mu a Giulio to věděl. Nikdy to však nedal znát, což bylo na Itala nezvyklé. „Podivej Andreo, jakou máš strategii?“ „Nic zvláštního“ řekl Andrea, „ Poslechnem si, co chtějí a pak uvidíme“ „Ale to je špatně Andreo“ prudce zareagoval Giulio – „musíme být přece připraveni a být vždy na tahu a ne čekat, čím nás překvapí!“ Měl Andreu rád jako dobrého chlapíka, ale na obchodníka byl moc pomalý. Nikdy by si ho na toto místo nevybral, ale Andrea měl mocné ochránce u spolumajitele firmy a tak se musel Giulio smířit s osudem. „Hele Andreo, uděláme to takhle. Ty s nimi budeš mluvit a já je budu pozorovat, podle situace ti naznačím, co máš dělat.“ Za 3 roky spolupráce měli spolu nacvičené signály, co mají dělat. I když Andrea příliš bystrý nebyl, tohle uměl dokonale: sešit srovnaný s rohem stolu – půjdem na plichtu, sešit směřující k levému rohu – jdeme s cenou dolů, sešit směřující k pravému rohu – jdeme s cenou nahoru a zkracujeme splatnost. 14
Z rozhovoru je vyrušila sekretářka, „Už jsou tady, šéfe“ „Dobře uveďte je do zasedačky a nabídněte kávu, já si tu s Andreou něco doladím“ „Tak Andreo, kolik máme volnou kapacitu?“ „Je tu asi 10 tisíc tun válce šéfe, ceny jsou slabší, odbyt vázne“ „Dobře, řekneme jim, že do konce 3. čtvrtletí máme vyprodáno, ale podle okolností bychom se mohli na kontaktním množství dohodnout.“ „Si, bene“ odpověděl Andrea. „Tak jdeme“ zavelel Andrea jako generál do bitvy. Do zasedačky vstoupili přesně v 15 10. Bylo vidět, že jeden ze zástupců firmy STRATOTRADING už byl nervózní a přecházel po místnosti, možná taky pozoruje okolí a výrobní mechanizaci, pomyslel si Giulio. Druhý větší muž seděl klidně za stolem a prohlížel si firemní prospekty. „Buongiorno signori, come state?“ zahlaholil Giulio při vstupu do místnosti. „Buongiorno, bene“ odvětil přátelsky větší ze dvou mužů a vstal od stolu. Druhý stojící muž pouze chladně pronesl „Guten Tag“, i když se při tom usmíval. „Pánové, mé jméno je Giulio Mezzogiorno a tohle je můj kolega Andrea Rossalini, obchodní ředitel.“ řekl Giulio Větší z obou mužů vykročil vstříc Italovi a řekl anglicky;“já jsem Paul Reno a tohle je můj kolega Fred Reichstetter, musíte nás omluvit, ale kolega mluví pouze německy, takže budu tlumočit.“ „Nevadí, usmál se Giulio Mezzogiorno, pojďme se posadit, nabídla Vám moje sekretářka občerstvení?“ „Ano, odpověděl Paul, kávu už máme.“ „Tak dobře pánové, pojďme k věci, povězte nám něco o své společnosti a důvodu své návštěvy“, řekl Mezzogiorno.
15
7. Pátek, 4. dubna, 15:00 h. New York USA John McLaughlin byl už doma. To byla mimořádná událost, jak by řekl vojenskou terminologií tento voják v záloze. Býval plukovníkem US Air Force a zakládal si na tom, i když v armádě už delší dobu nebyl. Ti dnešní mladí zajíci, co nezažili vojnu, už neví co je život, říkával často a zejména tehdy, když se na svých cestách životem setkával s mladíčky na vysokých managerských pozicích. „Nemají žádnou kázeň a respekt, vůbec si neuvědomují, co je život. Až dostanou do držky, tak se možná vzpamatují – jestli už ovšem nebude pozdě. John McLaughlin působil nyní jako poradce a spolumajitel pro americkou společnost US Industries, která úspěšně směrovala k vedoucí světové průmyslově - obchodní firmě. Právě nyní v období prudkého nárůstu globalizačních jevů bylo důležité prosazovat se ve všech oborech. Mc Laughlin přesně věděl, která bije, jak říkával o dvě desítky let mladším kolegům, členům představenstva a dozorčí rady firmy US Industries. Musíme postupně ovládnout primár, pak sekundár, terciál si necháme na konec. Primárem rozuměl zdroje energií a vědu, sekundárem výrobní odvětví, terciálem pak služby obyvatelstvu. „K tomu všemu ale potřebujete finance, to jsou zdroje k ovládnutí všech tří sfér. Proto jim říkám BAG`s BIG RESSOURCES. A ty musíme schrastit v první řadě milí hošánkové – tak s oblibou „mladé kluky nazýval“. McLaughlin se zaklonil v křesle a na chvilku zavřel oči. Potřebuju vyvětrat hlavu, pomyslel si a začal si užívat svého obydlí. Bydlel asi 5 km od City Limits ve velkém domě v koloniálním stylu. Nechci žádný papírový krabice, chci bytelnej barák, proto jsem dřel a riskoval denně život celá léta, říkával svým přátelům. Za ona léta nashromáždil dostatek finančních prostředků, aby si mohl takový dům koupit a to dokonce v blízkosti svého pracoviště. Za dům zaplatil 150 milionů dolarů a to musel ještě dalších 25 vrazit do jeho přestavby. „Když už, tak už“ – to bylo jeho heslo!. Radši si nepořídím nic, když na to nemám, než abych si pak říkal, „Ty pitomče, že jsi radši nepočkal a místo toho šel na kompromis za takovouhle chajdu!“ Hlavně obývák byl přesně podle jeho představ. Měl dobrých 150 m2 a zařídil ho stylem, který plně odpovídal jeho naturelu a současným potřebám. Pod dvěma rozměrnými trojdílnými okny byla pohodlná rohová sedací souprava z tmavě červeně kůže s nízkým stolkem se skleněnou deskou a zlaceným kováním. Ve druhé polovině místnosti pak trůnil obří, jídelní stůl s rozkládací deskou s vyřezávanými čalouněnými židlemi jako na zámku. Stolní deska i židle byly bohatě zdobeny zlacenými intarziemi. Vše bylo z načervenalého dřeva kanadského javoru. V rohu tikaly sloupcové hodiny s Big Benem, který odbíjel po čtvrthodinách časomíry. Podlaha byla sestavena z parket v zámeckém stylu. Všechno bylo vlastně v jednom odstínu kanadského javoru.
16
Přímo proti sedací soupravě se blýskala jeho chlouba-„Entertainment Center“ – kde dominovala 10K televize s úhlopříčkou 600 centimetrů. Obraz byl lepší než v nejmodernějším kině, neboť obrazovka byla vyrobena s použitím molekulární nanotechnologie zobrazení. Byl to jeden z prototypů od elektronické divize US Industries, který se teprve připravoval do výroby. Pěkně jsme dali těm klukům japonskejm na prdel, chválil McLaughlin práci svých spolupracovníků ve firmě. Ozvučení pak obstarával reciever o výkonu 15.500 W a odpovídající systém reproduktorů včetně několika subwooferů. Odtud bylo možné ozvučet celý dům. Samozřejmě zde nechyběla výbava satelitního příjmu televizních a rozhlasových programů v digitální kvalitě HDD 3. Pak zde byl ještě jeden technický detail, který odpovídal McLaughlinovu pracovnímu a osobnímu profilu. Přijímal totiž signál z řady vojenských družic satelitního systému, který byl předstupněm k zajištění dokonalé protivzdušné obrany včetně tzv. Protijaderného deštníku Spojených států a jejich partnerů a spojenců. McLaughlin si tak vlastně mohl v klidu svého domova prohlížet kolik hodin ukazují TAG HEUER na levé ruce Paula Rena, pokud měl zrovna vyhrnutý rukáv některé ze svých modrých košil, i když připravovaný upgrade vyřešil i tento problém – uměl se podívat i pod šaty, zdi a další překážky. John tak měl zajištěný dokonalý přehled o kterémkoli místě na světě a jeho obyvatelích a to nejen obrazový, ale v nové verzi technického upgrade i zvukový. Měl tedy vlastně obrovskou moc, aniž by si to zatím příliš uvědomovali jeho spolupracovníci a bývalí kolegové z US Army včetně jeho podřízených. Nadřízené vlastně ve skutečnosti žádné neměl, kromě presidenta Spojených států. Byl to self made man se vším všudy, který odpovídal jen sám sobě. McLaughlin bydlel v tomto obrovském domě vlastně sám. Vždy toužil po takovém obydlí, a když si ho konečně mohl dovolit, byla rodina fuč. Manželka ho opustila před 10 lety s jedním Kanaďanem – snílkem od Bobří řeky, jak ho nazýval. Byl to vlastně chlapec, i když byl jen o 10 let mladší než on. Jeho manželku dokázal zbláznit za jeden den, kdy jako instalatér přijel opravit vanu do jejich bytu, kde tehdy žili. Měl černé uhrančivé chlapecké oči a polodlouhé tmavé vlasy. Johna manželka s ním upláchla do Kanady hned druhý den a opustila jeho i své syny, Johna a Daveho. Johnovi Jr. bylo 25 let a pracoval u CIA jako počítačový odborník, mladší Dave nedokončil práva a žil na Floridě. Živil se jako učitel surfingu. John McLaughlin Sr. žil ve svém domě jen s osobním asistentem – tajemníkem, řidičem, bodyguardem a majordomem v jedné osobě. Měl okolo svého domu obrovský pozemek s březovým háječkem, kde se procházel, když si chtěl vyčistit hlavu, a tak to udělal i dnes. Ze svého obydlí pouze vyjížděl opancéřovaným Cadillacem Escalade stříbrné barvy, ve kterém ho vozil Ivan – osobní asistent. S Ivanem, se znal z dob své aktivní služby v US Air Force, kde se poznali na jedné z nesčetných akcí na stranách proti sobě. Ale spřátelili se, protože měli oba podobný profil povahy a charakteru. Ivan byl navíc dokonalý technik a právě pomocí techniky dokázal zajistit bezpečnost svého šéfa tak, že už žádnou další lidskou asistenci nepotřeboval. McLaughlin vstal z křesla, jen co přestal vnímat tikot sloupcových hodin a ucítil brnění náramku, který měl na právé ruce. Podle frekvence brnění poznal, že ho někdo volá na pevné videolince. Došel k parapetu nad obrovským mramorovým krbem, kde měl položený ovladač
17
dálkového ovládání Entertainment Centra. Zmáčkl ovládání televizoru a za okamžik se na obrazovce objevila známá tvář Joseho Martineze s věčným úsměvem. „Nazdar Johne, neruším?“ otázal se zdvořile Martinez, vidím, že jsi už doma, co pak to, stalo se něco?“ „Ale snad můžu strávit taky jeden weekend doma jako většina Američanů ne?“ „No to je jasný, nic ve zlým šéfe“ „No dobře zabručel John, a co ty?, pořád ve službě, jak se dívám do navigace, tak jsi zrovna v Miláně ne?“ „Máš pravdu, ale radši bych byl s Juanitou doma na zahrádce, ale nějak se mi to poslední dobou nedaří“ „Jak poslední dobou, kdy jsi byl naposled doma v Mexiku, už se ani nepamatuju“ zaburácel McLaughlin. „Mám tu co dělat“ řekl tentokrát už chladně a unaveně Martinez, ti Němci jsou tu taky a pěkně přičinliví!“ „Myslíš ty hochy ze STRATOTRADINGU?“ „Jo, přesně ty“ „Dobře, a jak to vypadá?“ „Právě teď sedí v kanceláři u Giulia Mezzogiorna.“ „Myslíš šéfa RITY?“ „Jo přesně tak a ani tam nezahálej.“ „All right, doufám, že máš přepnutou HB dvojku na červené souřadnice.“ „Nojo samozřejmě, chceš to pustit?“ „Ne nepochybuju o tobě, ale pak mi to mejlni na sedmičku s přílohou celého rozhovoru, a nepouštěj je ani na chvilku z očí ani na hotelu, rozumíš?“ „Jasně šéfe jako vždy, budu se na ně dívat a poslouchat ať už osobně nebo elektronicky.“ „Tak se zatím měj a přeju, ať si teda užiješ volný weekend jako ostatní Amíci, Buenos Diaz.“ „Nápodobně, a v pondělí se ozvi na dohodnuté frekvenci, kdyby něco, tak jsem samozřejmě kdykoli k dosažení.“ „Já vím šéfe, tak nashle.“
18
„Nashle“ McLaughlin si přejel pravou rukou levé obočí, jak dělával, když si chtěl něco ujasnit. Potřebuju na vzduch, řekl si a otevřel prosklené dveře, které vedly z obýváku přímo na zahradu. Asi 100 metrů od domu začínal březový háj. Došel na kraj a oběma rukama objal kmen prvního stromu. „Můj Bože, dej mi sílu“, pomyslel si. Když strom objal a podíval se zakloněnou hlavou na jasně modrou oblohu.
19
9. Čtvrtek 10. dubna 9:00 h. Zenica, Bosna a Hercegovina
Nad městem ležícím v sevření hor se honily těžké mraky. Stále se ozývaly tlumené výstřely z pušek ostřelovačů bývalé Jugoslávské armády, protože srbské jednotky dělostřelectva byly v klidu po noční palbě. Pro obyvatele města převážně ukrytých ve svých domovech to znamenalo možnost vyjit ven a projít se 2-3 hodinky na čerstvém vzduchu. Stejně po ulicích vládlo převážně ticho, protože většina obyvatel už město dávno opustila. Obrovská továrna na předměstí jakoby zírala s otevřenýma očima vysokých pecí a tlamou otevřených vrat továrních hal do kraje obklopeného vrcholky hor. Bylo to však pouhé zdání. I když se v Željezarni Zenica nepracovalo, lidé v objektu byli a sehnal je dohromady Vinko Jankovič, bývalý a vlastně i současný generální ředitel továrny. Vinko mel spolehlivé kontakty po cele Bosně i celé bývalé Jugoslávii. Samozřejmě měl i četné obchodní kontakty ve světě, protože se zabýval obchodem s ocelí, železnou rudou a hutními výrobky. Vinkovi se dařilo skoro stejně dobře jako před válkou. Nouzí netrpěl ani on ani jeho rodina a žádný z jeho přátel. Dokázal všechno sehnat od Američanů a dalších příslušníků KFOR, kteří Zenicu hlídali. Vlastně ani tak ne Zenicu jako Željezarny Zenicu. Přímo v Železárnách byl nastěhován pluk mariňáků US ARMY. Továrna byla vcelku válkou nedotčena, protože si Srbové nedovolili vystřelit na dobře vycvičené a hlavně vybavené americké jednotky. Vinko seděl ve své obrovské kanceláři v 1. patře vybavené mahagonovým nábytkem. Všechny tři telefony na mohutném pracovním stole bezvadně fungovaly stejně jako mobilní telefon – nejnovější model iPhone pozlacený 24 karátovým zlatem. Vinko si zkrátka potrpěl na design všeho, co používal. Před správní budovou stál vždy připravený MERCEDES 600S s řidičem, který čekal na šéfovy pokyny. Vinko poodstoupil od okna, když uslyšel energické zaklepání na dvoukřídlé dveře z ořechového dřeva se zlaceným kováním. „Vstupte“, hlasitě vyzval Vinko. Dveře se otevřely a vstoupil vysoký světlovlasý muž, brigádní generál US ARMY Frank Richard McClusky a seržant Patrick O´Hara, černý podsaditý menší chlapík – jeho pobočník. Brigádní generál byl velitelem střední skupiny – sektoru B amerických vojsk umístěných na Balkáně. „Hello Franku“ hnal se Vinko s napřaženou pravicí ke generálovi. „Hi Vinko“, opáčil Mc Clusky.
20
„ Hi my general“ zvolal Vinko, aby ukázal svou angličtinu a pokračoval. „Posaďte se pánové.“ Anglicky hovořil nepříliš dokonale, ale pro obchody typu, který potřeboval, mu to stačilo. „Co si dáte gentlemen, whisky nebo rakiji?“ „Zůstaneme u whisky.“ řekl generál a upřel svůj chladný pohled na Vinka. Málokdy se tvářil mile. Neměl k tomu moc důvodů. Generál McClusky působil už v 1. válce v Iráku v roce 1990. Byl také v Somálsku a viděl příliš mnoho válečných dobrodružství na to, aby byl veselý. Jeho rodina žila v Oklahomě – Oklahoma City a tak býval generál odkázán sám na sebe a na své válečné kontakty. Vinko postavil na stůl načatou láhev whiskey – Jack Daniel‘s se dvěma plnými skleničkami. Generál se jedné okamžitě chopil a přiťukl si s Vinkem. „Cheers Vinko, na tu tvou prokletou fabriku, už nás stála dost peněz, myslím tím americké daňové poplatníky.“ „A ty si mě stál taky už dost peněz.“ opáčil Vinko. S generálem McCluskym si tykali, i když neoficiálně. Vinko platil generálovi 20 tisíc dolarů měsíčně cash a jeho hochům, dohazoval děvčata, která měl z obchodu s bílým masem, který byl nyní lukrativnější, než obchod s ocelí. Samozřejmě také obchodoval se zbraněmi, které „kupoval“ lépe řečeno dostával od amerických vojáků. Zbraně pak dodával jak muslimům a Chorvatům (sám byl muslim) tak i Srbům, prostě tomu kdo více a hlavně dříve zaplatil. „Tak co uděláme dneska za kšeft?“ zeptal se Vinko. „Už se ti ozval někdo ze společnosti STRATOTRADING?“ zeptal se McClusky a úkosem šlehl pohledem na Vinka. „Ne, nevzpomínám si na to jméno, ze by mě někdo takový v poslední době oslovil,“ zavrtěl hlavou Vinko. „Sorry Vinko, ale vím, že jsi dostal dopis, že pánové ze STRATOTRADINGU přijedou na jednání s tebou do fabriky.“ „A už si na to vzpomínám, to má být ten Němec, jakpak se jmenuje – Reichstetter ne?“ „Tak vidíš, že jsi si vzpomněl,“ usmál se nevesele McClusky. „Tak ho pořádně vyzpovídej včetně čísla jeho bot a pinďoura, jestli ti ho řekne – vis, co máš dělat, kdyby se vyptával na nějaké blbosti – víš, co tím myslím.“ „Jasně generále,“ teď už pomalu a pozorně odpověděl Vinko. „Už musím jít,“ zvedal se generál ze židle, „dej mi ještě panáka na cestu.“ „OK, cheers.“ Sotva se za generálem zavřely dveře, Vinko vyskočil a hnal se k telefonu. V poslední chvíli se ale zarazil. Radši mobilem, řekl si, ten parchant McClusky mě odposlouchává celou dobu. No 21
co já mám na něj, on má na mne – tak to vlastně funguje na celém světě a ve všech fázích lidského bytí. Vinko sice nebyl filosof ani myslitel, ale to co znal a jeho styky mu stačilo k víc, než dobrému živobytí. Stiskl číslo 3 na předvolbě svého zlaceného mobilu a tím vlastně zakódoval celou stanici tak, že případný posluchač slyšel místo hovoru změť hučení, praskáni a chrčení, pokud by dotyčný neměl odpovídající dekódovací systém – třeba ředitel Zeměkoule – jak Vinko říkával. Jenže on to NĚKDO měl!!!
22
16. Čtvrtek, 17. dubna, 5:35 h. New York, letiště J. F. Kennedy John McLaughlin seděl za volantem svého opancéřovaného CADILLACU ESCALADE a ospale mžoural do šňůry světel protijedoucích aut. Neměl rád noční jízdu, ale tohle noční vlastně nebyla, bylo časně ráno. Jel na letiště, ale nemusel vlastně tolik spěchat. Na speciální stojánce stal jeho GULFSTREAM OVERHEAD 7 HYPERSONIC speciální model, vlastně ještě prototyp, žádný leasing ani pronájem, byl to jeho stroj, který si také sám pilotoval. Připomínal si tak časy své pilotáže bojových stíhaček US Air Force a bylo mu při tom dobře. Tento stroj dokázal až 7 MACHů. John neměl pevně stanovený čas odletu, jen koridor, ve kterém musel vzlétnout. Radši bych už seděl za kniplem, pomyslel si – neřídil příliš rád sám, ale teď nebylo vyhnutí, musel si sednout za volant. Pořád v duchu viděl tvář svého bodyguarda a řidiče Ivana na display mobilu Vinka Jankoviče. Nemohl a ani nechtěl riskovat asistenci případného zrádce na tak důležité cestě, kterou hodlal podniknout. Chystal se na business trip do Evropy, vzhledem k tomu, co se poslední dobou děje, to pokládal za nutné, aby to veškeré dění „poctil svou přítomností“, jak říkával svým spolupracovníkům. Chtěl hlavně prověřit to, co se mu zdálo nemožné - zradu svého nejbližšího spolupracovníka Ivana. Přece jsem ho znal, ani za celou dobu mé profesionální kariéry se mi nikdy nestalo, že bych do kruhu svých nejbližších kolegů přizval takovéhoto zrádce. John si zakládal na tom, že se vyzná v lidech a nikdy nedělal na svých budoucích zaměstnancích sáhodolouhé speciální testy či zkoušky. Testoval je při běžných pracovních úkolech, a pokud se během zkušební doby neosvědčili, rozloučil se s nimi okamžitě. Ten Krivoj Rog docela seděl, měl v plánu už delší dobu, že se tam podívá, ostatně při poslední videokonferenci s Andrejevem to opatrně nadnesl, že by se mohli setkat osobně na jeho území. Měl oproti Andrejevovi výhodu, že byl vlastně privátní osoba a ne součástí vládního establishmentu a tudíž si mohl dělat, co uznal za vhodné. Samozřejmě udržoval kontakty na nejvyšších místech – to bylo vždycky užitečné a také se snažil o koordinaci svých kroku s oficiální politikou USA. Pomalu se blížil ke svému „privat parking place“, které měl k dispozici jako bývalý vysoký činitel US Air Force a zároveň majitel tohoto speciálního GULFSTREAMU. Zaparkoval a vystoupil z vozu. Ivan mu chyběl, musel sám pozorovat své okolí, sledovat, jestli za ním někdo nejede, zkrátka dělat věci, které už dávno pustil z hlavy Neměl jsem mu dávat tak dlouhé volno, pomyslel si, ale když žadonil, že si potřebuje něco zařídit u své rodiny v Rusku. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, dám na něj pěknou sledovačku a prověřím si, jestli je to všechno bouda, nebo zůstal loajální, i když to bude těžší, než u kohokoli jiného, má mou školu! Ale to nevadí. Sáhl do kufru pro cestovní brašnu a zamknul CADILLAC krátkým kódem z náramku na pravé ruce. Měl rád vždy nadstardantní zajištění a vzhledem k původní i současné profesi měl k tomu důvody. Došel k letadlu v modrobílých barvách s logem US INDUSTRIES na směrovém kormidlu. Logo bylo namalované také na dolních plochách obou křídel. Zálibně si ještě před nastoupením své letadlo prohlédl. Schůdky už byly vpředu nachystané. „Good morning sir,“ pozdravila letuška v slušivé uniformě v barvách letadla a tedy i firmy. Měla jako tradičně sukni a vestičku, ostatně alternativa s dámskými kalhotami jako u velkých leteckých společností u Johna nebyla. 23
Posádka byla omezena na minimum, tvořila ji vždy pouze letuška a druhý pilot, a to ještě jen kvůli předpisům, John si samozřejmě pilotoval sám a druhému pilotovi svěřoval řízení jen výjimečně, zpravidla pouze tehdy, když měl na palubě nějaké další cestující, se kterými chtěl obchodně jednat již během letu. „Hi Jane, jak jste se vyspinkala?“ optal se žoviálně John. „Dobře, jako vždycky pane.“ „To si dovedu představit, jste ještě mladá a můžete tedy spát hlubokým spánkem, i když právě váš věk by tomu mohl být zrovna na překážku, vzhledem k tomu, jak vám to dneska sluší?“ „Děkuji pane, vy mi lichotíte jako vždy, ale dobře víte, že se na cestu vždy připravím, abych nebyla unavená.“ odpověděla letuška a trochu se přitom začervenala. „OK, vím, že jste profesionálka, jinak bych si vás nevybral,“ konstatoval John a pomyslel si, že je dobře, když se děvčata ještě červenají a svět tedy není tak úplně na dně. John vstoupil do letadla a rozhlédl se po interiéru. Zařídil si ho elegantně, ale účelně podle svých představ, jako ostatně i headquarters své firmy a hlavně svůj dům, Chtěl se zkrátka všude cítit příjemně, aby se vždy mohl věnovat hlavní činnosti a ne se ještě stresovat, nějakými nedostatky nebo rušivým prostředím. V prostoru pro cestující byly tři oddělené prostory – hned za pilotní kabinou a vstupem byl prostor pro majitele s pracovnou, které vévodil zasedací oválný stůl z leštěného kanadského javoru s 8 židlemi ze stejného materiálu, bohatě čalouněnými hedvábnými potahy, Vše bylo designováno firemní modrobílou barvou s logy na obou stěnách, aby na ně zasedající viděli. Za touto pracovnou, vlastně zasedačkou byla další oddělená místnost s psacím stolem z leštěného mahagonu vybaveným veškerou komunikační technikou včetně satelitního připojení, stejného, jako mel John k dispozici ve své kanceláři a doma. Na stole byl i 55 palcový display s HDD3 16K rozlišením, takže John tu mohl nerušeně pracovat. Za pracovnou byla ještě ložnice s dvoulůžkem o úctyhodných rozměrech odpovídajících manželskému letišti a jedna dvoupostel běžných rozměrů. Na ložnici navazovala velkolepá koupelna s toaletou a pravá masážní Jacuzzi vana s bílými obkládačkami s modrými pruhy. I nad vanou bylo zobrazeno firemní logo. Koupelna tvořila s ložnicí jeden celek. Za koupelnou pak zbýval prostor pro ostatní cestující s toaletou a kabinka pro posádku s malou kuchyňkou pro přípravu a ohřev jídel během letu. Zejména rozměry zasedačky a pracovny byly víc než dostačující, jak John říkával – „nemám, rád malé špeluňky.“ ostatně prostorný GULFSTREAM to plně umožňoval. „Good morning sir,“ uvítal Johna druhý pilot, který stál připraven téměř v pozoru ve dveřích pilotní kabiny. Ostatně i ta byla kromě obvyklého pilotního instrumentária vybavena luxusně, nechyběly kožené potahy širokých křesel pro kapitána a druhého pilota, stěny kabiny byly vyvedeny jako celý interiér v modrobílých barvách s logem uprostřed. „Hi Jack,“ pozdravil John pilota a hned se hrnul ke svému pilotnímu křeslu. „Everything`s all right?“ otázal se a přejížděl při tom podvědomě očima palubní desku se zapnutými přístroji v předstartovním režimu, zkrátka profesionální deformace, když byl ještě stíhacím pilotem. „Yes sir,“ potvrdil mu pilot. 24
„Ulož mi prosím moje věci, kouknu se do letadla.“ řekl John věrný svému zvyku, zkontrolovat si ještě raději všechno sám. „OK, pane,“ odpověděl pilot a vyndal letový plán včetně dokumentace z Johnovy příruční tašky a položil mu ho na sedadlo. Tašku pak podal letušce, která zbytek věcí uložila do Johnovy pracovny. John se prošel po letadle, aby jako vždy zkontroloval i zavazadlový prostor. Vše se mu zdálo být v pořádku a jak zaslechl, druhý pilot Jack se už připravoval k zahřívání motorů, rozběhla se klimatizace. John zavřel zadní dveře, otevřené pro případ, že by sebou přivedl ještě nějaké cestující. Někdy to dělával, ale dopředu posádce nikdy nic nehlásil, na palubě bylo vždy dostatek jídla a pití na případné občerstvení. Cestou do pilotní kabiny zaslechl tlumené přibouchnutí předních dveří, které zavřela letuška Jane. „Tak Jane, dneska to budete mít jednoduché, budete se starat jen o mne a Jacka, nikoho jsem sebou nepřivedl,“ zahlaholil John a sedl si na své pilotní křeslo. „Ano pane, mohu vám přinést espreso, nebo nabídnu něco jiného,“ usmála se letuška. „Ne Jane, dekuji, až po startu. Dám pak řízení Jackovi, dnes bohužel strávím při letu většinu času v pracovně, musím vyřídit spoustu mailů a telefonátů. No, jak tak koukám, Jack se už stejně na pilotáž přímo třese, nemívá k ní moc příležitostí, nemám pravdu Jacku?“ „To máte, pane, vždyť víte, že rád pilotuji, už jenom abych nevyšel ze cviku,“ potvrdil Jack. Dříve létal na pravidelných civilních linkách, ale zbývalo mu málo času na rodinu, tak přešel na chartery a nakonec s úspěchem absolvoval konkurs na pilota Johnova letadla. McLaughlin ho vlastně přijal na doporučení jednoho známého – vicepresidenta areolinek TWA. „OK Jacku jdeme na to,“ zavelel John jako na vojně. Ověřil si ve sluchátkách na věži, že dráha je volná ke startu a začali rolovat k jedné zvýchodních runwayí. Míval rád ten nával adrenalinu před startem a užíval si to obrovské zrychlení díky řádnému zátahu motorů, jejichž výkon byl oproti běžnému GULFSTREAMU zvýšen o desítky procent. Jednalo se o vyjímečný prototyp vyvinutý ve spolupráci s NASA, jakýsi následník CONCORDU, i když v menším provedeni. Prozatím byl schopen dosáhnout i rychlosti MACH 7. V budoucnosti se s ním počítalo pro kosmické lety, až bude rutině odzkoušen kompaktní, fúzní raketový motor s plastickým palivem. John byl vybrán jako zasvěcený spolupracovník teamu pracujícího na výzkumu energetických zdrojů pro pohon takového motoru. Ostatně již dříve spolupracoval na vývoji malých jaderných reaktorů na bázi jaderné fúze původně určených jako zdroje energie pro města do 200 000 obyvatel, průmyslové komplexy atd. John vehementně svým vlivem podporoval vývoj těchto reaktorů, ale tvrdě narazil na mocnou lobby velkých průmyslových a energetických komplexů, které jednoznačně podporovaly výstavbu obřích jaderných megaelektráren, zásobujících energii celé státy. Motivací byla možnost jednoduchého ovládání celých států a průmyslových odvětví díky těmto velkým energetickým zásobovacím centrům. Nakonec tyto koncerny prosadily zmrazení vývoje malých fúzních reaktorů s tím, že není vyřešena jejich funkčnost a otázka příkonu energie. I když přinejmenším rizika bezpečnosti existovala i u velkých jaderných elektráren, jejichž výroba běžela bez problémů dál.
25
John to ale nevzdával, nikdy se nevzdávat byla jedna z jeho nejdůležitějších osobních vlastností, dříve v boji, nyní pro práci v různých výzkumných teamech společností US INDUSTRIES. Dráha byla volná, pokyn ke startu přišel vzápětí. John povolil brzdy, očima přelétl celou palubní desku a zdvihl palec pravé ruky s nezaměnitelným gestem k druhému pilotovi. Ten potvrdil svůj souhlas v palubním interkomu a John přidal motorům plný plyn. Raketové zrychlení je přitlačilo do sedaček a za okamžik se vznášeli nad New Yorkem. V hustých mracích nebylo skoro nic vidět, ale za pár minut už vylétli nad oblaka a svit slunečních paprsků přímo do kabiny, jakoby potvrdil Johnovu dobrou náladu a optimismus navzdory současným starostem. Nová Dvojčata WTC se sídlem US INDUSTRIES v nejvyšším patře zářila leskem oken vysoko nad mlhavými mraky. „OK Jacku, jsme v 30 kilometrech, udržuj kurs dle letového plánu, máme mezipřistání ve Frankfurtu.“ řekl po chvíli John a sundal si sluchátka. „Dohlédni mi na tu mou kočku,“ dodal. Myslel tím své milované letadlo. „Určitě pane, spolehněte se,“ odpověděl druhý pilot a znovu si nasadil interkom. „Tak já jdu říct Jane, aby nám přichystala tu kávu, přece si ji zasloužíme ne?“ zeptal se John. „Děkuji, dám si preso.“ „Já vím Jacku, máš rád to samé co já, tedy myslím v kávě.“ usmál se John a vyšel z kabiny. Dveře nechal otevřené. Jane seděla v křesílku za pilotní kabinou. „OK, Jane už jsme ve vzduchu, můžete mi a Jackovi udělat to preso? A možná bych i něco zakousnul, ještě jsem vlastně ani nesnídal, vypadl jsem z baráku jako cukrář, tahle brzo po ránu.“ „Ano pane, hned jdu na to. Kam vám ho mám přinést?“ „Do pracovny, hned se tam přesunu, to moje harampádí – myslím tu kopu papírů v kufříku, kam jste mi tam asi dala?“ „Máte to přesně tam pane,“ „Děkuji vám Jane,“ řekl a usmál se na ni. Jane to potěšilo, byla ráda, že má dobře zaměstnání a docela fajn šéfa. Před tím dělala palubní stevardku také u TWA a McLaughlin ji přijal na stejně doporučení jako 2. pilota. Měla vlastně štěstí, protože krátce na to společnost TWA prudce snížila stavy zaměstnanců i letadel. John pomalu usrkával voňavé espreso – pravé italské Zanetti Serie Rosso. Potrpěl si na dobrou kávu, servírovanou v porcelánových šálcích, zkrátka žádnou papírovou náhražku. Promýšlel si celou trasu a program jednání s jednotlivými partnery. Plánoval také setkání s Martinezem, už dlouho spolu osobně nemluvili. Musíme spolu probrat tu Bosnu a taky Ivana, co je za tím, jestli se Martinezovi podařilo už něco vypátrat Dotkl se náramku na pravé ruce a zapnul satelitní interkom. Display ozářil pracovnu namodralým světlem a během pár sekund se objevil obličej Joseho Martineze.
26
„Hi Johne, rád tě vidím, i když jen na obrazovce.“ zahlaholil Martinez. „Hi, Jose, taky tě rád vidím a doufám, že se sejdem odpoledne ve Frankfurtu, jak jsme si naplánovali.“ řekl McLaughlin s úsměvem. „Jasná zpráva Johne, počítám s tím v 5 odpoledne v lobby ve Sheratonu platí? „OK, platí to se vším všudy, tedy i s programem. Člověče, jak to děláš, že máš pořád tak dobrou náladu, když jsou všude kolem ty jobovky?“ „No přece se nepoděláme, Johne. A mít ještě blbou náladu, tím bych si škodil jen sám sobě ne?“ „Yeah, to máš pravdu, nepodělali jsme se za horších časů a nepoděláme se ani teď ani jindy. Naopak, teď na tom všem musíme vydělat a to nemyslím jenom prachy, ale hlavně ovládnout to, co jsme si už dávno naplánovali, pěkně jedno za druhým, vždyť víš Jose.“ řekl John. Aby dobře motivoval svoje spolupracovníky, informoval je už od založení US INDUSTRIES o firemní strategii ale i o způsobech, jak toho chce dosáhnout. Samozřejmě ne detailně a také různě podle hierarchie jednotlivých zaměstnanců ve firemním organigramu. „Teď nastává doba lámání chleba Jose a my toho využijeme“ „All right my boss“ potvrdil s úsměvem Martinez. „Fajn Jose, budu od tebe chtít hlavně tu sjetinu o Ivanovi včetně kompletní dokumentace, rozumíš?“ „Mám to připravené Johne, už se to choulí v mé taštičce a čeká, až se toho ujmeš.“ „Nějak mě napínáš, víš, že nejsem netrpělivý, konečně mám trochu indiánské krve po předcích, ale je to zlý nebo aspoň trochu dobrý?“ „Budeš asi překvapenej Johne, ale dopředu ti můžu říct, ze to asi nebude tak zlý, jak by sis mohl myslet.“ „Tím lip, nerad bych se v Ivanovi zmýlil, aby nebyl profláknutej!“ „Což o to, profláknutej on byl vždycky, ale v tom dobrým slova smyslu.“ „OK, Jose, nechci tebe ani sebe dal zdržovat od práce, nashle za chvíli ve Frankfurtu.“ „Jasně Johne, zatím nashle a příjemný let.“ „Díky za přání, měj se.“ John si uvědomil, že se začíná bojovat. Jako starý fronťák, i když stíhač a letecký velitel to cítil v kostech – nakonec měl indiánské kořeny a tím pádem taky instinkty, které ho zřídka kdy zklamaly. John byl tvrďák, ale nikdy do toho nešel nečestně nebo zákeřně. Vždycky měl kolem čisto a rovné hledí, jak říkával. V poslední době si uvědomoval, že se stále častěji setkává s lidmi, kteří smýšlejí podobně jako on. A to je dobře, přeci jen to všechno nemusí nutně skončit velkým třeskem – 27
„průserem“ jak říkával, když my staří kovbojové s indiánským srdcem potáhnem za jeden provaz, tak to můžem zmáknout, ne?
28