Issuu

Michael Atamanov

pavučina světů OHÝBAČI REALITY 4

Originally published in English under the title Web of Worlds by Magic Dome Books, 2019 Copyright © Michael Atamanov 2019 Cover Art © Ivan Khivrenko 2019 English Translation © Andrew Schmitt 2019 Czech Translation © Martin Kapalka ISBN 978-80-7594-141-1 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

ÚVOD , Velitelství Omega-3, Moskva Ministerstvo obrany Ruské federace Malá jednací místnost Ivan Lozovský byl nervózní, ale dělal vše pro to, aby to na něm nebylo poznat. Poprvé od doby, kdy se stal velitelem frakce Č3, ho kurátoři projektu Kupole předvolali na jednání. Přestože diplomat netušil, jaký by mohli mít ředitelé důvod k nespokojenosti, jen stěží v sobě hledal optimismus. Donutili ho odpojit se ze hry, přestože právě probíhalo důležité vyjednávání se spojeneckou německou frakcí, a vojenským vrtulníkem ho urychleně přepravili do Moskvy. Co se stalo? Díky dlouhému příměří s nebezpečnými sousedy na severu se frakci posledních několik dní celkem dařilo. Prostředky, které by jinak byly nemilosrdně pohlceny válečnými výdaji, mohly být převedeny na vývoj a výzkum. Počet členů frakce se postupně zvyšoval a nedávno se konečně přehoupl přes dva tisíce. Přibylo několik nových uzlů a velení mělo důvod věřit, že během několika dalších dnů získá ještě další dva, ležící na jih od Žlutých hor. Ty zatím patří kentaurům, ale dohoda s jejich matriarchou Phylirou stále platí. Ta je ostatně na dobré cestě k tomu, aby se stala jedinou vládkyní spojeného kentauřího stáda čítajícího tisíce hlav. Žádná frakce, a tedy ani Č3, se samozřejmě občas nevy-

MICHAEL ATAMANOV

hne jistým problémům a překážkám. To je u každého velkého projektu nevyhnutelné. O kolik zdrojů přišla kvůli té zbytečné válce, kterou rozpoutali Němci proti najádám? Rozpočet na výstavbu základny v Karélii byl překročen trojnásobně, protože všechny práce zpomalovala neúnavné útočící NPC. Ale k žádným zásadním přešlapům či chybám nedošlo. Skutečné pohromy, jako byly třeba Tuleněvovo přeběhnutí k Temné frakci nebo krádež krystalů získaných od miyelonianského pašeráka, už byly vyřešeny. Ten poslední incident stál Radugina místo velitele. Tak co může být na programu toho dnešního jednání? Lozovský uklidnil rozjitřené myšlenky a vešel do známého jednacího sálu. Všiml si varování na dveřích, že bezdrátová komunikace je uvnitř blokovaná. Samotná místnost neměla žádná okna a celou jednu stěnu zabírala obří interaktivní obrazovka, která teď ukazovala celé území frakce Č3 a sousední uzly. Právě zde před pěti měsíci instruovali kurátoři Lozovského před letem do geckhského domovského světa na Shiharse. Tehdy se ve hře ohýbající realitu cítil jako naprostý nováček, ale do jeho diplomatické mise vložilo celé velitelství všechny své naděje. Předpokládalo se, že mocní geckhové se s novými vazaly podělí o své znalosti a technologie. Že lidstvu otevřou brány k dalekým vesmírným letům a zanedlouho se i mezihvězdné lety stanou každodenní rutinou podobnou jízdě metrem. Tak to byly dost naivní představy. Oﬁciální verze později říkala, že diplomatická mise skončila skvělým úspěchem, protože geckhové lidem odhalili tajemství antigravitace. Problém byl, že tato verze neměla se skutečným průběhem událostí nic společného. K osobnímu setkání s velikým a mocným vládcem, krongem Daveyesh-Pirem, totiž vůbec nedošlo. Lozovský nakonec ani nevyužil tradiční pozdrav, který s pomocí

PAVUČINA SVĚTŮ

geckhského diplomata Kosty Dykhshe cvičil a zdokonaloval několik dnů. Jediného pozemšťana nahnali spolu s dalšími třemi stovkami diplomatů do velké síně panovníkova paláce. Celou audienci strávil Lozovský za zády jakéhosi vysokého geckha, přes něhož kronga ani na okamžik nespatřil. Diplomatovi se samozřejmě ani nepodařilo předat Daveyesh-Pirovi vzácný dar. Šlo o přesnou kopii zlaté destičky ze sond mise Voyager se všemi kresbami a znaky, kterou lidstvo ve dvacátém století vyslalo do hlubokého vesmíru jako zprávu případným mimozemským nálezcům. Proto před návratem Lozovský prodal tento drahocenný artefakt za cenu zlata, z něhož byl vyroben, a to mu vyneslo dostatek krystalů na nákup starého a několikrát opravovaného antigravu. Když s ním doletěl na Zemi, pochopil, že ho prodejce oklamal. Stroj pocházel z miyelonianské produkce, a proto nebyl kompatibilní se součástkami a náhradními díly prodávanými na geckhském kosmodromu. Antigrav přesto vyvolal neskutečný zájem u vědců, kteří díky němu pochopili principy a fyzikální zákony týkající se antigravitace. A tím v podstatě celý příběh takzvaného daru končí. „Dobrá, schvalovací většina je přítomna, můžeme začít,“ ozval se z reproduktoru zesílený hlas a přivedl Ivana Lozovského ze vzpomínek zpět do přítomnosti. Diplomat se rozhlédl. Všechna místa byla obsazena. Vlastně se to podobalo jednáním, kterých se účastnil ještě jako Raduginův zástupce. Třicet lidí, z nichž většina má na sobě vojenskou uniformu, se tváří tvrdě a soustředěně. Jistě čekají na zprávu velitele frakce. Vytáhl tablet, do něhož si před odletem do Moskvy zkopíroval detailní informace o frakčních záležitostech včetně stavu zásob, časového rámce dostavby důležitých budov

MICHAEL ATAMANOV

a mapy silnic, kde vyznačil několik hrozících logistických problémů. Nechyběl ani seznam hráčů včetně jejich tříd, levelů a průměrné bojové síly. Kurátoři na posledním jednání s jeho předchůdcem Raduginem požadovali, aby vytvořil aspoň tento přibližný ukazatel. Neměl na to moc času, a proto se v tuto chvíli jednalo jen o kusé vzorce, tabulky a čísla, které se ovšem nedaly příliš snadno porovnávat. Ale jak si mohl připravit elegantnější prezentaci, když sem byl povolán takhle narychlo a dosud netušil, co po něm budou chtít? Když začal pod stolem hledat kabel, kterým by propojil svůj tablet s projekčním systémem místnosti, generálmajor, který schůzku vedl, ho zastavil. „To dnes není třeba, Ivane. Hlášení počká do naplánovaného termínu. Dnes nás zajímají jen odpovědi na několik otázek. A začneme hned. První otázka se týká problému s postavou majora Filipova. Jak ho chcete coby velitel frakce vyřešit?“ Lozovský poslal k této situaci hlášení už před několika dny. Vlastně se odpojil ze hry a sepsal ho hned, jak se o tom problému dozvěděl. I když podle něho nešlo ani tak o problém jako spíš o zvláštnost. Vasilij Filipov je zkušený vojenský specialista, kterého kurátoři poslali do Kupole, aby zaujal pozici stratéga. Tím chtěli vyrovnat schopnosti nového velitele Temné frakce, generála Ui-Taky. Potíže nastaly ve chvíli, kdy mu hra dala při vytváření postavy na výběr ze dvou tříd postav: rybář a bard. Před rozhodnutím se major Filipov odpojil do reálu, aby se poradil s nadřízenými. Ale hra ho už zaregistrovala jako hráče číslo 2018, takže další pokus už nepřicházel v úvahu. Jednu z těch tříd si zvolit musel. Major se omlouval a přiznal, že miluje rybaření i zpívání u táboráku. Ostatně mezi svými kamarády byl známý jako

PAVUČINA SVĚTŮ

talentovaný kytarista, který dokonce složil několik vlastních písní. Ale nejspíš ani on sám netušil, že jeho koníčky jsou natolik blízko jeho srdci, až zastínily i profesionální výcvik a celou vojenskou kariéru. Takže se nabízely dvě možnosti: použít ho jako stratéga a přijmout postih v efektivitě, nebo navždy přijít o jednoho člena frakce. Ivan Lozovský jako velitel upřednostňoval první možnost. Stratég pracující s poloviční efektivitou je pořád lepší než vůbec žádný stratég. Lozovský samozřejmě myslel i na to, že by Filipova nechal hrát za rybáře nebo barda, ale tento nápad nechtěl zmínit sám, raději k té myšlence zkusil navést někoho z přítomných. „Řekli mi, že major Filipov je zkušený voják. Pokud se nemýlím, účastnil se hned několika složitých bojových operací. Takového muže ve frakci nutně potřebujeme a jeho schopnosti uvítáme bez ohledu na to, jak se situace vyvine. Když dojde k nejhoršímu, můžeme se spolehnout na to, že umí používat zbraň. Z mého pohledu je jedno, jestli bude u své postavy zvyšovat level rybařením nebo hrou na kytaru, ale chápu, že bychom to měli prodiskutovat. Osobně bych dal přednost bardovi, hlavně kvůli bonusům do morálky a statistik ostatních hráčů. Rybaření se mi zdá méně vhodné, když na našem území nemáme významné řeky ani jezera a moře je nedostupné kvůli probíhající válce s najádami.“ Nastalo ticho. Světla pohasla a jasně osvětlené zůstalo jen pódium uprostřed. Lozovský věděl, že tohle se děje, když se účastníci chtějí před rozhodnutím poradit. Po chvíli promluvil generálmajor. „Dospěli jsme k rozhodnutí. Major Filipov zůstane ve frakci Č3 s třídou postavy bard. Očekáváme, že pro něj velitelé vymyslí způsob, jak rychle získávat levely. Chceme také, aby měl některé schopnosti vhodné pro boj a pro do-

MICHAEL ATAMANOV

dávání bonusů ostatním hráčům. Strategické schopnosti budeme prozatím ignorovat. Zanedlouho pošleme dalšího kandidáta, který pozici stratéga zastane.“ To bylo smysluplné a logické rozhodnutí. Diplomat byl šťastný, že brzo dostane skutečného stratéga a nebude se muset spokojit s polovičním. Jen musí vymyslet, jak naložit s novým bardem. Nechat ho na úrovni ředitelů a jejich zástupců, nebo ho zařadit mezi obyčejné hráče? Ale na to je ještě čas. Generálmajor byl nejspíš stejného názoru, protože plynule přešel k dalšímu tématu. „Příměří s Temnou frakcí skončilo a současně s ním i ultimátum generála Ui-Taky. Ten nový velitel na nás zatím působí jako seriózní muž, který netrousí plané výhrůžky. Jak je tedy naše frakce připravená na eskalaci dosud poklidného konﬂiktu?“ Ivan Lozovský se rozzářil, protože k tomuto problému měl co říct a také mohl podpořit svá slova surovými daty. Frakce Č3 dosáhla značného postupu. Po celé délce hranice s Temnou frakcí stojí souvislá řada opevnění, složená jak z nově vybudovaných, tak ze zrekonstruovaných objektů. Vzdálené a izolované posádky na východě už netrpí nedostatečným zásobováním, protože k jejich pevnostem už vedou nové silnice, a frakce má aktuálně dostatek munice, výbušnin i dalších zásob. V těch nejzranitelnějších místech vzniklo dokonce několik vrstev obranných linií se skutečnými pevnostmi a podzemními skladišti, kam se vejde dostatek zásob na to, aby obránci dokázali dlouho vzdorovat i v obklíčení. Také spojenci jsou teď lépe připravení. Právě včera přišlo po téměř dokončené silnici vedoucí podél pobřeží šest stovek nejlepších německých vojáků z frakce Č6, kteří byli zařazeni do Východní bažiny a do Hlavního uzlu. Phylira poslala zprávu, že v případě potřeby zajistí další dva tisíce

PAVUČINA SVĚTŮ

kentaurů. Ti jsou však využitelní jen k zásobování, nikoli k bojům. Dále byla uzavřena dohoda s harpyjemi, které budou zajišťovat hlídky a průzkum ze vzduchu. Do těchto nevyzpytatelných spojenců však nikdo nevkládal příliš velké naděje, protože jejich zájmy se měnily jako mraky na obloze. Pro všechny případy byla posílena obrana hranice od Karélie až po Východní bažinu. Nedávné cvičení ukázalo, že všechny jednotky mohou být v plné pohotovosti během osmnácti minut, a na těch nejnebezpečnějších místech dokonce za pouhé čtyři minuty. S tím byli kurátoři naprosto spokojeni. Ozval se sice jeden hlas, podle kterého se válka nedá vyhrát sezením v zákopech, ale Ivan Lozovský byl na tuto trefnou poznámku připraven a pohotově odpověděl, že frakce zvažuje různé plány útoku. Vojenští experti a analytici však zatím dospěli ke stejnému názoru. Kvůli rozložení sil by naše dvě tisícovky vojáků v nejlepším případě útočily proti pěti až šesti tisícům temňáků. Proto se přímý útok rovná sebevraždě. Nato diplomat důstojníky ujistil, že se situace začne brzy měnit, protože frakce rozvíjí nové uzly: Kentauří rovinu, Deštný prales a Tropy. A během pouhého týdne, pokud bude mít dostatek zdrojů, posune všechny tři uzly na druhou úroveň, což umožní přivést do hry dalších pět set dvacet členů. Frakce doufá především v to, že se jí podaří zvýšit úroveň uzlů Džungle a Žluté hory na třetí úroveň, což by za deset dnů zvýšilo počet hráčů o celou tisícovku. A pokud bude nadále stejným tempem pokračovat také expanze na kentauří území, je docela dobře možné, že frakce získá další dva uzly. V ideálním případě se populace během deseti až jedenácti dní takřka zdvojnásobí. „To si Temná frakce jistě uvědomuje,“ podotkl generálmajor. „A jestli její počty nerostou rychleji než naše, můžeme během těch deseti dnů rozhodně čekat útok.“

MICHAEL ATAMANOV

„Pokud se na to podíváme čistě z tohoto úhlu pohledu, pak je to jisté. Ale do situace zasahují ještě další faktory, na které jste nepomyslel…“ Diplomat opatrně volil slova, protože šlo o dost nebezpečné téma, u kterého by nerad zacházel do podrobností. „V jednom hlášení jsem mluvil o našich kontaktech se skupinou Osvobození od kouzelnické tyranie. To by měla být ideologicky protikouzelnická organizace působící v paralelním světě. Ať už jsou její členové kdokoli, splnili úkol na jedničku a na pohřbu spoluvládce Thumor-Anhu La-Fina provedli ničivý útok, který zabil nebo zmrzačil velký počet truchlících. Mnoho obětí bylo z nejbližšího okruhu bývalého spoluvládce Prvního direktoriátu, byli to samí silní hráči. Část z nich patřila i k nejužšímu velení Temné frakce.“ Odmlčel se a dal kurátorům chvíli, aby se zamysleli nad tím, co právě řekl. „Již nějakou dobu víme, že Temná frakce rekrutuje většinu hráčů z Prvního direktoriátu. Toto území historicky patří vládnoucí rodině La-Fin, ze které vzešla spousta kouzelníků a spoluvládců. Takže není překvapující, že mnoho ze zabitých kouzelníků patřilo k jejich poddaným a k frakci, kterou stvořil kouzelník Thumor-Anhu La-Fin. To může znamenat, že Temná frakce je teď fakticky paralyzovaná. Její zákony umožňují obsadit vládnoucí pozice jen lidem s kouzelnickými schopnostmi, ale nejsilnější kouzelníci zemřeli nebo utrpěli vážná zranění.“ „Ale oni už nového velitele mají. A není to kouzelník!“ ozvala se pravdivá námitka. „Generál Ui-Taka je výjimka. Za posledních osm set let je to jediný člověk bez kouzelnického nadání, který usedl na trůn. Ale ten nečekaný útok mu vytvořil hned do začátku spoustu problémů. Zemřeli tam i rádcové a asistenti, kteří mu teď ve hře nepomohou. A to není všechno. Čtyři nejsil-

PAVUČINA SVĚTŮ

nější direktoriáty z toho výbuchu obvinily přímo jeho a vyhlásily mu válku. Takže…“ Ivan Lozovský se potěšeně usmál a dodal, že stratéga Temné frakce natolik pohltí konﬂikty v reálu, že mu na hru nezbude čas. Odpovědí mu byly pochvalné výkřiky a potlesk. Novinky o vnitřních problémech hrozivého nepřítele přijali přítomní pozitivně. Jeden z členů rady dokonce prohlásil: „Teď se Temná frakce rozpadne. Obyvatelé Prvního direktoriátu nejsou ke generálovi natolik loajální, jako byli k jeho předchůdci, a vypadá to, že ho ani moc často neuvidí.“ Ostatní však jeho optimismus nesdíleli. „Co to vlastně znamená, Ivane?“ zeptal se jeden kurátor, který dosud neřekl ani slovo. „Sám jste řekl, že v jejich světě mohou vládnout pouze kouzelníci, ale poslední zástupce rodiny La-Fin zemřel, aniž by po sobě zanechal dědice s kouzelnickými schopnostmi. Kdo se tedy stane vládcem Prvního direktoriátu a nejmocnější postavou Temné frakce? A teď mluvíme nejen o hře, ale i o reálu!“ Panující rozruch utichl a všichni zvědavě naslouchali, co Lozovský odpoví. Když diplomat promluvil, znělo to dost stroze. „Novým vládcem Prvního direktoriátu je gerd Gnat. Náš Kirill Ignatěv! Vnučka spoluvládce Thumor-Anhu La-Fina, princezna Minn-O La-Fin, je jeho manželkou a on sám má kouzelnické schopnosti. Podle zákonů kouzelnickokratického světa to stačí k tomu, aby se mohl stát spoluvládcem!“ Rozruch nabral ještě vyšších obrátek než před chvílí. Kurátoři mezi sebou živě diskutovali. Ale všichni okamžitě ztichli, když si všimli, že se pootevřely vstupní dveře. Rozčilený mladý důstojník vyrazil rychlým krokem přímo ke generálmajorovi. V ruce držel telefon a druhou rukou uka-

MICHAEL ATAMANOV

zoval do chodby, kde hovor nebude rušený. Generálmajor se všem omluvil a spěchal k východu. Muselo se přihodit něco extrémně důležitého, když někoho poslali, aby přerušil tajné jednání. Ve ztichlé místnosti se občas ozvaly šeptem vyslovené dohady. Zazněly různé věci, ale jedno slovo se objevovalo velmi často. Válka. Když se generálmajor za několik minut do sálu vrátil, měl ve tváři strnulý výraz. „Válka už vypukla. V pět hodin ráno herního času zaútočila Temná frakce na náš Deštný prales. Pod přikrývkou husté mlhy přiletělo do uzlu patnáct nepřátelských antigravů rychlého nasazení Sio-Mi-Dori a všechny přistály hned u předsunuté stráže číslo třicet čtyři. Přestože byli naši vojáci připraveni, boj netrval dlouho. Obránci padli a s nimi následně celý uzel. Útok má za následek i to, že posádka v Tropech je teď odříznutá od zbytku našeho území. A obávám se, že tím špatné zprávy ještě nekončí…“ Generálmajor si utřel pot z čela. Do hlasu mu občas pronikl špatně skrývaný tón paniky. „Současně se z geckhského trajektu vylodily nejméně tři stovky vojáků Temné frakce na ostrově, který patří Němcům. Nepřátelé na sobě měli energetické zbroje a nesli těžké zbraně. Spojence naprosto zaskočili. Nikdo z nás nečekal, že by zaútočili na vzdálený ostrov, a proto jsme prakticky všechny německé vojáky přesunuli na naše území. Ostrov padl do zajetí a temňáci tam teď zabíjejí každého Němce, který se pokusí připojit do hry nebo oživit. A to znamená…“ Lozovský si odkašlal, aby generálmajora přerušil. „Znamená to, že jsme přišli o šest set spojenců. Frakce Č6 utrpěla vážný zásah do počtu hráčů ve hře, a proto nám nemůže zapůjčit ani jednoho člověka. Její aktuální maximum je tři sta osmdesát čtyři hráči. Bude potřebovat

PAVUČINA SVĚTŮ

všechny síly, aby ubránila ty dva pobřežní uzly, které jí ještě zbývají. Mají úrovně jedna a dva.“ Diplomat byl naštvaný na sebe i na všechny ostatní. Teď, když už se to stalo, mu svitlo – jak jsme mohli být tak slepí; proč jsme jen posilovali obranu na hranicích a usnuli přitom na vavřínech? Vždyť dobře víme, že je generál Ui-Taka bezkonkurenční stratég. A právě proto poslal výsadkáře hluboko do našeho území místo toho, aby se probíjel přes minová pole a obranné pevnosti. Odřízl nám tím jedinou cestu na jih a smazal všechny naše německé posily. Stačil mu jeden krok a celá situace najednou vypadá dost bledě! Odříznutý uzel Tropy bez podpory padne. Je tam maximálně padesát hráčů, z nichž většina jsou stavitelé. Němci bez pomoci své zbývající uzly neudrží. Hrozí jim rychlý konec. Poslat posily na jih znamená odvolat lidi ze severní hranice. To je právě ta hranice mezi námi a Temnou frakcí a nepřátelé tenhle krok očekávají. Kdybych to měl popsat v šachových termínech, nepřátelé dali naší frakci šach a hrozí nám rychlým šachmatem… Lozovský neviděl žádné vhodné východisko. Bez ohledu na to, co udělá, nebo i když neudělá nic, problémy se ještě zhorší. „Jak je možné, že připluli na trajektu?“ ozvalo se několik překvapených hlasů současně. „Geckhové se přece nezapojují do konﬂiktu mezi vazaly!“ „Ale oni se nezapojují,“ odpověděl na všechny námitky generálmajor. „Geckhský diplomat Kosta Dykhsh potvrdil jejich neutralitu. Řekl, že geckhové pouze přepravili několik lidí, kteří si plavbu zaplatili, a rovnou také připomněl, že naše frakce už několikrát trajekt použila pro převoz lidí či nákladu včetně vojáků a vojenského vybavení. Mě na tom překvapuje jenom jedna věc. Přeprava tří stovek vý-

MICHAEL ATAMANOV

sadkářů s těžkými zbraněmi a dalšími zásobami vyšla nepřítele pěkně draho, za něco takového museli zaplatit přinejmenším půl milionu krystalů! Kde Temná frakce takové peníze sebrala?“ Ivan Lozovský neřekl ani slovo, jen smutně sklopil hlavu. On dobře ví, odkud nepřátelé získali půl milionu krystalů. Právě on společně s gerd Tamarou a několika dalšími důvěryhodnými hráči předal tuto sumu hráči Temné frakce jako platbu za bombový útok na pohřbu.

1. KAPITOLA

Po slabé půlhodince cesty přestanete vnímat hučení motorů a pak vám i ta nejmenší změna jeho intenzity přivodí malý šok. Zvuk byl utěšujícím znakem toho, že všechno funguje, jak má. Naše fregata Tolili-Ukh X úspěšně opustila pirátskou stanici Medu-Ro IV a po krátké akceleraci zamířila hyperprostorovým skokem do miyelonianského obchodního centra Kasti-Utsh III. Při odletu ze stanice na nás nikdo nečíhal ani se za námi nevydali nějací pronásledovatelé. To mi udělalo radost. Vypočítal jsem to správně, oprava a příprava lodě skončily dřív, než se ﬂotila smečky Huňatý ohon vrátila z lovu. Jen co pominulo hrozící nebezpečí, má obchodní partnerka Uline Tar si sundala zbroj a odešla do kajuty se slovy, abychom ji nerušili. Vím, co mou chlupatou přítelkyni trápilo. Ani jednomu z nás nezbyly žádné peníze. Všechny pokusy získat smlouvu na zásilky směřující na miyelonianskou stanici skončily tím, že se k nám potenciální klienti obrátili zády. Skoro jako bychom měli lepru! To byl přímý důsledek toho, že se ze mě stal pirát. Kapitáni dodržující pravidla se mnou a s naší lodí nechtěli mít nic společného. Uline navíc pochází ze starého klanu vesmírných obchodníků, který si během mnoha generací vydobyl skvělou pověst, a proto ji naše současná situace dost trápila. Mělo vůbec cenu doufat, že se nám podaří nějaké obchody dohodnout, když s námi žádný ze seriózních obchodníků nechtěl ani mluvit?

MICHAEL ATAMANOV

A kromě toho se již zcela zjevně schylovalo k válce mezi vazalskými frakcemi na planetě ležící na hranici známého vesmíru, do které se chtěl Ulinin obchodní partner aktivně zapojit. Válka vždy znamená velké výdaje. Uline už viděla Zemi i její ubohé obyvatele na vlastní oči. Ty primitivní kmeny prostě neměly nic, co by geckhské obchodnici stálo za snahu. To také přispělo k její rozladěnosti. Ale nedá se nic dělat. Na Kasti-Utsh III musíme letět i s prázdnýma rukama. Jedním z důvodů, proč míříme právě tam, je nákup reliktských artefaktů, o nichž jsme se dozvěděli od překupnice na Medu-Ro IV. Ale mám jen mlhavou představu, odkud na ně seženeme peníze. Miyelonianská obchodní stanice je místo, kde vládne zákon a jasná pravidla, takže tam nemůžu artefakty jen tak ukrást. Kdysi sice patřily členům mého týmu, které oloupili piráti, ale od té doby prošly rukama přinejmenším tří majitelů a teď už se nedá dokázat, že byly původně naše. No nic. Vymyslím to, až tam doletíme. Třeba mě nějaký vhodný způsob napadne. Teď nám do cíle naší cesty zbývají čtyři ummi letu, to je přibližně třiadvacet hodin pozemského času. Nemá smysl celou dobu čekat na můstku, a proto jsem předal velení Dmitrymu Zheltovovi a zamířil do prostorné místnosti na druhé palubě, kterou jsme předělali na společenskou místnost. Nábytku je tu, pravda, pomálu. Uprostřed místnosti se vznáší jeden levitační stůl, který na místě udržují gyroskopy a antigravitační základna. Okolo něj jsme po podlaze rozložili asi desítku velkých měkkých polštářů. Dnes, když jsme konečně dokončili opravy, jsem dal posádce trochu volna. Ze staniční restaurace jsem objednal různé pochoutky, o kterých mě šéfkuchař ujistil, že jsou pro většinu ras poživatelné, a k tomu nějaké džusy a nízkoalkoholické nápoje. Ale posádka, jak jsem zjistil, se chovala nezvykle

PAVUČINA SVĚTŮ

plaše a krabice ležící na levitačním stole nikdo neotevřel. Namísto toho, aby se bavili všichni společně, rozdělili se do několika skupin. Bratři Basha a Vasha Tushihhové se stejně jako v jiných volných chvílích oddávali hře Na-Tikh-U a posunovali lodě po trojrozměrné hrací mapě. Žádné spoluhráče si ale nepřizvali. Eduard Boyko s Imranem se převlékli z bojových zbrojí do teplákovek a buď soutěžili v různých cvicích o to, kdo je nejnamakanější borec, nebo se předváděli před tajemnou mimozemskou ženou, Valeri-Urlou. Jedinou další ženskou členkou posádky byla má wayedda Minn-O La-Fin. Hádám, že nikdo nemá tak silné sebevražedné sklony, aby začal ﬂirtovat s kapitánovou manželkou. Valeri-Urla v rohu něco šeptala svému společníkovi Dennimu Markovi. Uchýlil jsem se ke svým psionickým schopnostem a díky nim jsem zjistil, že se ani jeden z té dvojice necítí mezi piráty příliš pohodlně. Další samostatnou skupinu tvořili miyeloniani, kteří se věnovali jakési podivné aktivitě. Ayni, Tini a Orun Va-Mart leželi na chladné kovovo-keramické podlaze se zadníma nohama a ohony schovanými pod tělem. Přední pracky natáhli před sebe, aby se jimi navzájem dotýkali, měli zavřené oči a všichni tři vydávali zvuk podobný zpěvu nebo nářku. Netuším, co je to za záhadný rituál, ale nechtěl jsem je vyrušit, protože mohl být pro miyeloniany důležitý. Na opačné straně místnosti jsem si všiml důstojníka Avan Toie. Polehával na polštáři, který se pod jeho korpulentním tělem skoro ztrácel, a hovořil s navigátorem Ayukhem o tom, co se děje na frontě velké vesmírné války. Také to jsem zjistil jen díky svému vysokému vnímání. Válečné novinky mě zajímaly, a proto jsem přešel k nim. Od Kirsana, který zastával roli dosud nevyužitého číšníka, jsem vděčně přijal jemně alkoholický koktejl. Teprve po

MICHAEL ATAMANOV

mně se k mechanoidovi otočili oba geckhové a velkými tlapami si od něj vzali skleničky i oni. „Jakpak se to všechno vyvíjí?“ zeptal jsem se a napil se osvěžujícího nápoje. Oba geckhové se ke mně otočili současně. „Geckhská základna na Un-Tesh padla, kapitáne. Ve zprávách o tom byla jen krátká zmínka. Žádné detaily jsme se nedozvěděli. Netušíme, jestli ji obsadili, nebo zničili. Neznáme ani osud geckhů, kteří tam bojovali.“ „Ayukhu, víš stejně dobře jako já, že meleyephatiani neberou žádné zajatce. To je přímo proti jejich přesvědčení!“ vyčetl zaraženému navigátorovi zasmušilý důstojník. „Nikdy se nesníží k vyměňování zajatců, i když tím připraví o život své bratry. Všechny nepřátele bez milosti popraví.“ Aha, to jsem nevěděl. Budu na to myslet. Znamená to, že nemá smysl se těm inteligentním pavoukům vzdávat, protože to tak jako tak skončí smrtí. Měli jsme neskutečné štěstí, že se nám podařilo z Un-Tesh odletět včas! „Takže jsme si prakticky vyměnili systémy,“ pokračoval Avan Toi zamyšleně. „Geckhové zabrali meleyephatianskou základnu Ursa-II-II a nepřátelé porazili tu naši na Un-Tesh. Jen se nad tím zamyslete! Bylo zničeno tolik lodí, zemřela spousta vojáků, z nichž někteří se už neoživí, ale politická situace se ani trochu nezměnila. Proto se ptám, za co vlastně bojujeme? Komu tato válka pomůže?“ „Jako by to někdo z nás věděl! Ale hádám, že z toho celkem významně těží miyeloniani,“ ukázal Ayukh velkou tlapou s drápy na tři chlupaté členy posádky, kteří stále seděli se zavřenýma očima a zpívali. „Leng Keetsie-Myau, ta jejich milovaná velitelka ﬂotily, čekala, až se do sebe geckhové a meleyephatiani pustí, a potom bez potíží obsadila dva meleyephatianské systémy.“ „Ale prosím tě! Odepisuješ geckhy moc brzo,“ prohlásil

PAVUČINA SVĚTŮ

jsem a snažil se přitom zahrát na jejich patriotickou strunu, abych vrátil téma rozhovoru zpět k vesmírné politice. „To si vážně myslíš, že tam kung Waid Shishish nepošle posily ze středových systémů? Čeká tam přece jediná ﬂotila, která je po boji dost poničená.“ „No…“ Avan Toi šeptal. „O tom jsem se doslechl jakési povídačky. Prý kung Waid Shishish přemohl svou hrdost a poprosil hlavní systém o posily pro svoji Třetí útočnou ﬂotilu.“ Postupně k nám začali přicházet další členové posádky. Vasha s Bashou dohráli, přitáhli si polštáře a posadili se hned vedle nás, ale do diskuze se nezapojili. Odmítli nápoje, které jim Kirsan nabídl, avšak otevřeli krabici s jídlem a nabídli ostatním. Já si vzal špíz z neznámých modrých koulí, ze kterých kapala sladká šťáva. Nebylo to exotické ovoce nebo bobule, jak by se mohlo zdát, ale… vlastně nevím, co to bylo. Netuším ani, jestli to mělo rostlinný, nebo živočišný původ. Přesto mi to moc chutnalo, a tak jsem se natáhl pro druhou špejli. Mezitím dorazili i oba atleti, stále ještě zabraní do hovoru o proteinových dietách. Imran ani Eduard nepili alkohol, ale džusem a jídlem nepohrdli. Hned za nimi se objevila Minn-O La-Fin. Nejdříve se rozhlédla, ale nenašla žádné volné polštáře, a tak si sedla na můj. Vůbec se nestyděla mě při tom jemně odstrčit. Jasně že jsem nic nenamítl a posunul jsem se. Princezna se postupně vracela k normálnímu životu po tom, co v reálu utrpěla všechna ta fyzická a psychická traumata. To mě potěšilo. Konečně se z ní zase stávala ta Minn-O, kterou jsem kdysi znal. Ta hrdá, sebevědomá žena, zvyklá mít v jakémkoli týmu výsadní postavení. Úspěšná kontrola vnímání.

MICHAEL ATAMANOV

„Hej, to bylo moje!“ Před minutou jsem si všiml, jak z levitačního stolu najednou zmizel jeden špíz. A teď jsem s tím svým nedojedeným uhnul v poslední chvíli. Čelisti rychlého a bezohledného lupiče klaply naprázdno. Rychle jsem Sestřičku plácl dlaní po čenichu, což ji dost zarazilo, protože si myslela, že ji nikdo nevidí. Rozzlobilo ji to, zviditelnila se a s mrskajícím ohonem si odběhla k paničce postěžovat, jakého mají nenažraného kapitána. Nebezpečnou šelmu jsem si prohlédl i zezadu. Velký panter vážil přinejmenším dvě stě kilo, měl stříbřitě bílou srst. Dokáže se zneviditelnit a nepochybně také zabíjet jediným švihem pracky, ale přesto jsem ze Sestřičky necítil žádné hrozící nebezpečí. Pro ni jsme teď všichni členy jedné smečky, a proto mi nesmí ublížit. To je ale chytrá kočka! Geckhská konverzace o válce proti meleyephatianům se postupně přesunula směrem ke spojencům. Hovořilo se o kleopianech, estétech, lidech a jarzích… Dosud jsem slyšel jen o polovině ras, které teď Ayukh postupně vyjmenoval. A když začal mluvit o spojencích meleyephatianů, byl jsem už úplně mimo. Zmínil jakési krystalidy, psiony, dharky, antity, tailaxany, dendridy… Počkat, tailaxany? Tailaxani patří k meleyephatianským vazalům? Ale vždyť je máme na palubě! Valeri-Urla přestala mluvit s Dennim a zvedla ke mně velké oči, jako by vycítila, že na ni právě myslím. Ty oči by se hodily spíš nočnímu tvorovi než člověku. Požádal jsem ji, aby přišla k nám, a ona poslechla, ale doprovodil ji i Denni Marko, jehož systém označil jako člena Gilvarova syndikátu. No, to vůbec nevadí. Nabídl jsem jí krabičku se šťavnatými modrými koulemi, které se její mazlíček pokusil ukrást, a požádal ji i Denniho, aby mi o sobě něco pověděli.

PAVUČINA SVĚTŮ

„A proč ty něco takového chtít, Gnat?“ zeptal se jako vždy mrzutý Denni, jehož geckhština se nijak nezlepšila. „My tvůj tým, ano. My dělat, co přikážeš, ano. To víc než dost.“ Neurčitě jsem pokrčil rameny. Jak vysvětlit, že mě zajímají fakta o cizích lidských frakcích? „Na celé fregatě je nás jenom patnáct včetně mě. To je dost nízké číslo. Jako kapitán chci, aby se můj tým semkl. Chci, abychom si navzájem rozuměli, věřili si a pomáhali jeden druhému. Rád bych, aby nás vázalo něco víc než jen formální pracovní společenství. Nemusí z nás být jedna velká rodina, to by už bylo trochu moc, ale přesto chci, abychom se jeden vůči druhému nechovali jako cizinci.“ Psionismus zvýšen na úroveň 73. Jinak než malým kouzlem by se mi to asi nepodařilo, některým členům posádky by se bez toho informace do hlavy nedostala. Ale dosáhl jsem toho, co jsem měl v úmyslu, a na tom jediném záleželo. „No dobrá, proč vlastně my nemluvit?“ Denni zanechal idiotského odporování a skočil pro dva polštáře. I s Valeri-Urlou se na ně posadili a on začal mluvit. Ještě předtím jsem požádal Kirsana, aby mu podal překladač, a doufal jsem, že to svalovce neurazí. Díky tomu totiž bodyguardova řeč zněla normálně a pochopitelně. „Jsem Denni Marko. Narozen na Farunji, největší planetě Gilvarova syndikátu. Na té planetě jsem absolvoval vojenskou školu. Bojoval jsem v Deváté válce syndikátů a po zranění mě se ctí vyřadili z armády. Pak jsem dlouhou dobu pracoval pro Karanténní službu. Měli jsme za úkol zajistit původní planetu Zéta-Sekáč před černým trhem, otrokáři a lovci odměn. Právě tam jsem se setkal s Valeri-

MICHAEL ATAMANOV

-Urlou. Nejdřív se objevila na seznamu Karanténní služby jako neoprávněný návštěvník,“ řekl a ukázal na společnici. „Stačil jeden pohled a bylo mi jasné, že pochází z Tailaxu. A Tailax přitom leží sto parseků od Zéta-Sekáč. Navíc má Valeri-Urla podivné schopnosti, opravdu neobvyklé. Nedělá jí problém pohybovat se mezi smrtícími zvířaty, vyléčit nebezpečné tvory, a dokonce na nich vyletět až do oblak. Ale především tehdy měla u sebe blaster. A to na primitivní planetě, kde byla výkřikem nejmodernější techniky i bronzová dýka.“ Valeri-Urla se vesele zasmála, znělo to jako zvonění stříbrných zvonků. „Neměla jsem nejmenší tušení, že mě sledují z orbity a že si o mně myslí, jak jsem podivná. Prostě jsem jen žila, lovila a přežívala, jak nejlépe to šlo. Unesli mě otrokáři, ale utekla jsem, a od létajících lidí jsem si vzala zbraně. Pak se z oblohy snesla raketa a lidé uvnitř sebrali sestru i mě na zkoumání. Ale to, co objevili, je pravděpodobně zklamalo.“ „Ano, to je pravda,“ potvrdil její slova Denni. „Vše, kvůli čemu jsme ji pokládali za nezvyklého člověka, mělo naprosto jednoduché vysvětlení. Matka Valeri-Urly byla tailaxanka, přiletěla na tu divokou planetu se skupinou misionářů. Otec byl domorodec, který matku unesl, ale v době, kdy jsme Valeri-Urlu našli, byl už dávno mrtvý a místo, kde probíhal černý trh a obchod s otroky, bylo opuštěné. Blaster jsme jí vzali a zjistili jsme, že ona sama má psionické schopnosti. Nic víc. Karanténní služba se od té chvíle o Valeri-Urlu a její rodinu přestala zajímat. Pomohli jsme její matce a mladší sestře s návratem na Tailax, ale Valeri-Urla se rozhodla zůstat na své domovské planetě. Tehdy jsme ji přestali sledovat. O půl roku později jsem se dozvěděl, že ji obvinili z vraždy a chtějí ji popravit. Do případu jsem se

PAVUČINA SVĚTŮ

vložil a díky své autoritě zaměstnance Karanténní služby se mi podařilo přesunout její pŕípad k tailaxskému soudu.“ „Urla znamená lovec,“ prohodila Valeri-Urla klidným tónem. Jako by ani nemluvila o sobě. „Lovci nemají právo zabít člověka, takový čin se trestá smrtí. Já jsem zákon porušila tím, že jsem poštvala Sestřičku proti nějakému úchylovi, který mě pronásledoval a chtěl mě znásilnit. Denni mě zachránil od šibenice a na vesmírné lodi dovezl na Tailax. Tam mě odsoudili na tři roky s tím, že svůj trest strávím ve hře ohýbající realitu. Požádala jsem, aby Sestřičku umístili do kapsle pro virtuální realitu se mnou. Stejně by ode mě nikdy neodešla. S Dennim jsem se setkala v herní projekci Tailaxu a od té chvíle cestujeme společně.“ Takže u nich je hra formou trestu pro zločince? A proč mě to vlastně překvapuje? Vždyť i mně nabídli pobyt v Kupoli jako alternativu k vězení. Všechny ty informace byly moc zajímavé, ale teď mi šlo především o Tailax a Gilvarův syndikát. Zeptal jsem se tedy na jejich frakce. Denni mi odpověděl, ale upozornil mě, že je jen obyčejný člen a moc toho neví. „Gilvarův syndikát je společenství osmi hustě obydlených a rozvinutých lidských planet. Ve hře jsme vazaly meleyephatianů. O Tailaxu vím ještě méně. Ve hře i v reálu je to hodně uzavřená společnost.“ „A také hodně rozvinutá společnost, které vládnou náboženské ﬁgury,“ pokračovala Valeri-Urla. „Jsou také součástí meleyephatianské hordy, ale fungují jako téměř nezávislý stát, jehož politika se vždy neslučuje s názorem vládců. Tailax je mezi lidskými frakcemi považován za nejrozvinutější ze všech, pokud jde o mikroelektroniku a aplikovaný psionismus. Cizinec se tam dostane jen velmi složitě, protože na Tailaxu nebude vítán. Stejně tak nedovolují vlastním lidem vycestovat. Každý občan má v těle šikovně

MICHAEL ATAMANOV

schované mikročipy. A těch je tolik, že i kdyby se snažil, nikdy nevytáhne všechny. Tailaxská rozvědka je používá k tomu, aby měla o svých občanech neustálý přehled bez ohledu na to, kde se právě nacházejí. Díky čipům sbírají i informace ze hry a občas používají bolestivé šoky nebo příkazy, aby upravili mé chování, když se jim něco nelíbí. Obyčejně je nezajímá, kde jsem a co dělám, ale nedávno mi přikázali, abych se dostala na fregatu naslouchače Gnata. Něčím jsi tailaxany zaujal, kapitáne.“ „Řekli ti, abys nás špehovala, a ty nám to tak otevřeně řekneš?“ namítl Eduard. I přes naštvaný a odsuzovačný tón vesmírného mariňáka zachovala Valeri-Urla naprostý klid: „Jsme v hyperprostorovém skoku. Není tu žádný signál, a proto naši konverzaci nikdo nemůže sledovat. Myslela jsem si, že vám o tom raději řeknu, když je k tomu vhodná příležitost, a nebudu čekat, až si to gerd Gnat přečte v mé mysli.“ Spustil jsem skenování, přiblížil pohled a s překvapením jsem zjistil, že Valeri-Urla mluví pravdu. V těle paní zvěře jsem uviděl přinejmenším osm miniaturních předmětů. Dva měla v hlavě, přičemž jeden byl hodně hluboko v mozku. Další tři v krku, jeden v levém rameni, jeden v pravé plíci a další v srdci. Ta milimetrová kapslička se tiskla ke stěně pravé komory a kdykoli jí mohla zastavit život. Nejspíš to byla malá nálož, kterou ovládali její dozorci, čímž garantovali, že zůstane loajální a poslušná. Valeri-Urla měla implantáty jistě i v dalších částech těla, ale tam jsem se nedíval, protože jsem to už pochopil. A co třeba… „Valeri-Urlo, znamená to, že tě můžu využít k rychlé komunikaci s Tailaxem? To může být dost důležité! Imrane, odpoj se ze hry a řekni o tom ředitelům. Ti už dlouho hle-

PAVUČINA SVĚTŮ

dají způsoby, jak se ve vesmíru spojit s dalšími lidskými frakcemi. Možná jsme právě jeden objevili.“ Dagestánec ani neodešel do své kajuty, jen se posadil na zem a ztuhl, když jeho mysl opustila herní tělo. My pokračovali v rozhovoru. V rychlosti jsem celé posádce přednesl krátký sumář mé minulosti a představil zbytek posádky. Pak se konečně zapojili i miyeloniani. Když skončili s tím svým rituálem, hned se vrhli na dobroty a alkohol. Z kajuty vyšla i Uline Tar, které už asi začala chybět společnost ostatních. Najednou se Imranovo tělo probralo k životu a atlet se postavil na nohy. Vypadal dost sklesle. „Tak co, řekl jsi to Lozovskému?“ zeptal jsem se, ale gladiátor mě vůbec nevnímal. Těžce si povzdechl, pořádně se nadechl a pronesl: „Když jsem se objevil v Kupoli, nikde jsem nikoho neviděl. Všude jen vřískala siréna a přehrávala se nahraná zpráva od Alexandra Antipova. Říkal, že na nás zaútočila Temná frakce, a vyhlásil okamžitou bojovou pohotovost. Je tu válka!“

2. KAPITOLA

Ta novinka znamená především to, že nemůžeme ani pomýšlet na delší pobyt ve stanici Kasti-Utsh III. Vypočítáme nové souřadnice a vektory pro hyperprostorový skok směrem k Zemi, dobijeme energii, bude-li to třeba, a hned zamíříme k frakci Č3! V opačném případě se kapitán Gnat se třetinou posádky odpojí ze hry a už nikdy se nepřipojí zpátky. To by znamenalo problémy i pro ostatní v týmu, protože nikdo z nich nemá potřebné schopnosti k pilotování fregaty. Navíc já jsem spoustu lodních systému ovládal myšlenkami. Nikdo z posádky proti tomuto plánu nic nenamítal. Uline Tar možná měla jiný názor, ale nechala si ho pro sebe. Minn-O mi hned oznámila, že po našem sňatku a smrti jejího dědečka už ji s její bývalou frakcí nic nespojuje. Tušila, že ve svém nepřátelském kouzelnickém světě teď přežívá jen díky svému manželovi s kouzelnickými schopnostmi. Byla trnem v oku mnoha bezcitným pijavicím, které už slintaly nad bohatstvím rodiny La-Fin, a beze mě by nejspíš brzy zemřela při nějaké takzvané nehodě. Z jejího tónu jsem vnímal neskrývaný strach a ujistil jsem ji, že se mnou může počítat. Nedovolím, aby frakce Č3 padla, avšak princeznu rozhodně nebudu nutit k boji proti jejím bývalým poddaným. Víc mi vyhovovalo, že Minn-O do bojů nezasáhne a nevyzradí nepřátelům naše plány. Přestože jsme měli skoro celý den, než se situace skutečně vyhrotí, večírek jsme ukončili. Stejně nás přešla ná-

PAVUČINA SVĚTŮ

lada. Všichni jen dopili a dojedli otevřené krabičky s jídlem a pak odešli buď do svých kajut, nebo za pracovními povinnostmi. Miyeloniani se odpojili do reálného světa. Přivolal jsem k sobě bílého Kirsana, kterého jsem pokládal za nejzkušenějšího ze tří mechaniků, a konečně jsem mu předal svůj eliminátor. Dosud jsme neměli na úpravu zbraně materiál nebo čas, a vlastně ani důvod ji vylepšovat. Dokázala prostřelit jakoukoli zeď a roztrhat nepřátele na kousky. Ale teď jsem považoval za důležité zvýšit její přesnost, protože jsem s ní nedokázal zasáhnout kohokoli, kdo byl ode mě dál než deset metrů. A vůbec by neuškodilo zvýšit kapacitu baterie nebo přidat aspoň speciální mód střelby, která nespotřebuje tolik energie. Plně nabitá nukleární baterie totiž vydrží maximálně třicet výstřelů, a jelikož jsem měl už jen jednu poslední, byl jsem z toho celkem nervózní. Sehnat náhradní baterie je vždycky velký problém, na trhu jich je minimum a nejsou k dispozici na všech stanicích. Navíc stojí strašně moc peněz. Nejsem žádný Krésus, který si razil své vlastní mince, nebo hrabě Monte Christo. Nemůžu používat zbraně, u kterých každý výstřel vyjde na dvě stě krystalů. „Ideální by bylo, kdybys zaměnil nukleární baterii za něco, co můžeme dobít lodními systémy,“ snil jsem a Kirsan mě přitom pozoroval malinkatýma členitýma očima. Pak mával mnoha končetinami, aby mi naznačil, jak dlouho to bude trvat, a současně se snažil říct: „To bude docela fuška, kapitáne, ale udělám, co bude v mých silách.“ Velká kovová stonožka schovala cennou zbraň do otvoru ve své hrudi a hbitě odcupitala do skladu náhradních součástek. Ještě nikdy jsem si nevšiml, že opravárenští roboti mají hruď s úložným prostorem. Okamžitě mě napadlo, že by se tam bez problému vešly tři elektromagnetické výbušniny. Malé a hbité stonožky se dostanou i do těch nejnepří-

MICHAEL ATAMANOV

stupnějších míst včetně údržbářské komory za hyperprostorovými motory. Otvor v těle bílého Kirsana byl prázdný, než tam vložil eliminátor, ale když jsem spustil skener, ukázalo se, že jeho dva kolegové uvnitř sebe něco skrývají. Byly to kovové předměty, avšak víc detailů jsem nezjistil. Na tohle musím co nejdříve přijít. A proč to odkládat, když je můžu zkontrolovat hned? Pustil jsem si přenos z bezpečnostních kamer a spatřil, že jeden z nich zrovna pokládá kousky zničeného bojového dronu reliktů na podlahu prázdné místnosti. Procházel se mezi nimi, jednotlivé díly zvedal a soustředěně si je prohlížel. Oprava malého dronu bude neskutečně složitá, raději tím Kirsana nebudu rozptylovat. Třetí stonožka rychle otáčela neznámým předmětem v předních končetinách, až se to podobalo snaze vyřešit Rubikovu kostku. Po chvíli jsem překvapeně zjistil, že tím předmětem je posilovač signálu do Pyramidy. Ten už však neměl tvar disku jako dříve, teď to byla detailně zpracovaná konstrukce připomínající trojrozměrnou vločku. Ano, to bude ono. Mechanikům jsem svůj artefakt předal, aby z něj odstranili omezení rasy, a tento šikula nejspíš přišel na to, že předmět se dá rozložit. Převzal jsem od Dmitryho Zheltova velení na můstku a pilotovi jsem dal volno. Během hyperprostorového skoku ovládá loď autopilot, takže tu stejně nebylo nic na práci. Pokud se nestane něco nečekaného, strávím tu nudnou směnu o délce jedné a půl ummi, než mě vystřídá Ayukh. To samozřejmě neznamená, že tady budu osm hodin jen tak sedět. Ten čas se dá využít ke zvyšování schopností. Mám na mysli především ty, které jsou spojené s psionismem a ovládáním strojů. Kdy jindy se mi nabídne tak vhodná příležitost cvičit si ovládání jednotlivých systémů fregaty? Celá posádka odpočívá, takže si toho nikdo ani nevšimne.

PAVUČINA SVĚTŮ

A možná budu mít chvilku, abych zapracoval také na astrolingvistice. Jistě, reliktským glyfům rozumím čím dál víc, ale některé zprávy z naslouchačské zbroje stále nedokážu dešifrovat. Tak jak na tom ten můj malý Gnat vlastně je? Na co se mám zaměřit jako první? Otevřel jsem tabulku se statistikami. Gerd Gnat Člověk. Frakce Č3. Naslouchač, level 74. Sta s ky: Síla Hbitost Inteligence Vnímání Kondice Štěs

14 18 23 +5 27 +2 16 3 Parametry:

Zdraví Výdrž Kouzla Nosnost Sláva

1612 z 1612 1008 z 1209 759 z 899 30 kg 66 Schopnos :

Elektronika Skenování Kartograﬁe Astrolingvis ka Puška

61 35 57 83 51

32 Střední zbroj Mineralogie Orlí oko Ostrostřelec Cílení Vnímání nebezpečí Psionismus Mentální odolnost Ovládání strojů Mys cismus

MICHAEL ATAMANOV 54 50 70 34 23 48 73 54 66 24

Nejvíc mi zaostávají střelecké schopnosti. Není vůbec vtipné, že mám pušku na úrovni 51, ostrostřelce na úrovni 34 a postavu na levelu 74. Za standardní se považuje, když hlavní bojové schopnosti jedenapůlkrát převyšují level postavy, jak jsem se dozvěděl od chlapů z První legie. Ještě víc klopýtalo cílení, a to přestože odhalování a označování cílů, na které střílejí ostatní, byla má jediná efektivní metoda boje na dálku. Mohl bych se vymlouvat na to, že jsem změnil třídu postavy – naslouchač je spíš kouzelník schopný ovládat stroje než klasický střelec či průzkumník. Ale to nijak nezmění fakt, že jsem už delší dobu nebyl na střelnici. Psionické schopnosti na tom byly o něco lépe, ale také nedosahovaly jedenapůlnásobku levelu postavy, takže i zde mě čeká spousta práce. Přesto jsem začal se skenováním. Myšlenkou jsem vyslal příkaz, kterým aktivoval lodní skenery, a vyžádal jsem si kompletní obraz všeho, co se nachází okolo mé fregaty. Netušil jsem, jestli při skoku hyperprostorem vůbec něco oskenuju či zda skenery fungují právě takhle, ale myšlenkový rozkaz zafungoval. Počítač se na delší dobu za-

PAVUČINA SVĚTŮ

sekl a snažil se interpretovat nezvyklý výsledek. Pak se na displeji objevily dlouhé paralelní pásy a cosi podivného. Rychle se vzdalující světelný bod! O chvilku později se objevila slova v geckhštině. Gravitační anomálie. Třída: SA-113/FF Najednou se mi strachem a neblahou předtuchou sevřel hrudník. Hrozí mi vážné nebezpečí! Ucítil jsem ostré bodnutí, jako by se mi do srdce zapíchla jehla, a pár sekund jsem měl pocit, že na mě ze všech stran tlačí obrovský svěrák. Pocit však zvolna ustoupil a já zůstal sedět v sedačce pilota a s vytřeštěnýma očima si četl celou řadu systémových zpráv. Lodi se pravděpodobně něco přihodilo. Gravitační skener. Stav: mimo provoz Krátkovlnný radar. Stav: mimo provoz Neutrinový skener. Stav: mimo provoz Současně s tím přišla spousta zpráv o změnách v Gnatových statistikách. Skenování zvýšeno na úroveň 36. Skenování zvýšeno na úroveň 37. Elektronika zvýšena na úroveň 62.

MICHAEL ATAMANOV

Vnímání nebezpečí zvýšeno na úroveň 49. Ovládání strojů zvýšeno na úroveň 67. Postoupil jste na level 75. Získal jste 3 volné body schopností. Kdybych to přirovnal k rybaření, vypadala by ta situace asi tak, že se mi podařilo chytit zvlášť divokou obrovskou rybu, která mnou zacloumala, přetrhla vlasec a odplavala i s háčkem do hlubin. Co se to vlastně přihodilo? Chvilku jsem počkal a rozhodl se nevyvolávat poplach. Místo toho jsem jen přivolal Ayukha a Dmitryho Zheltova. Ale jako první na můstek přiběhla Minn-O a hned ode dveří na mě vystrašeně zavolala: „Co se stalo, Gnate? Spala jsem a najednou jako by mě někdo polil ledovou vodou. Myslela jsem, že je to jen sen, ale vnímání nebezpečí se mi zvýšilo o dva body!“ Navigátor Ayukh ji odsunul z cesty, protáhl se kolem ní dveřmi a rychle přistoupil k ovládacímu panelu. Byl celý rozcuchaný, asi také spal. Po něm dorazil Dmitry a z nějakého důvodu i Uline Tar. Ukázal jsem jim na displej se zprávami o nefunkčních systémech a rychle jim vysvětlil, jak se to přihodilo. Chlupatý šedý navigátor se zamyšleně poškrábal na nose. „Já tomu nerozumím, gerde Gnate. Proč jsi spouštěl sken při skoku hyperprostorem? Vždyť letíme nadsvětelnou rychlostí. Paprsek skeneru má rychlost světla. Nestihne se odrazit od cíle a vrátit se k nám, to si přece dokáže spočítat každý školák.“ Přišlo mi, že jsem v jeho očích jako kapitán dost klesl. Místo odpovědi jsem jen nejistě pokrčil rameny a pak

PAVUČINA SVĚTŮ

jsem to samé naznačil v geckhském způsobu: ohrnul jsem spodní ret a zakoulel očima. Můžu na svou obranu vůbec něco říct? Že jsem netušil, jak je zbytečné použít skener v hyperskoku? Ale ono to zafungovalo! Navigátor ještě chvíli něco polohlasem reptal, potom se konečně posadil a otevřel seznam hodnocení astronomických těles. Všichni jsme se podívali do sekce anomálií. Objekt, který jsem oskenoval, jsme nakonec našli v kategorii Vzácné a nepotvrzené. Gravitační anomálie. Třída: SA-113/FF Popis: Anomálie této třídy může být způsobena letem nadsvětelnou rychlostí. Má velkou hmotnost, která se blíží váze planetárních měsíců třídy 3B. Většinu informací o této anomálii tvoří jen domněnky. Jediná anomálie této třídy byla prokazatelně objevena meleyephatianskou průzkumnou a výzvědnou lodí v systému 5C-678/PP před 211 tongy. Tato konkrétní anomálie velikostí i tvarem odpovídala obří letadlové lodi nebo titánovi, avšak lodě těchto tříd žádná ze známých vesmírných ras nestaví už více než 300 tongů a poslední zachované kusy majitelé sami vyřadili z provozu. Proto se jako nejpravděpodobnější vysvětlení nabízí to, že jde o loď pocházející od neznámé rasy. Pozor! Loď, která objevila uvedenou anomálii, byla touto anomálií rychle zničena. No, tak to jsme měli štěstí, že jsme si ze setkání s tak vznětlivými mimozemšťany odnesli jen pár zničených skenerů. Dají se snadno vyměnit, protože v kapitánském tabletu jsem viděl, že si vezeme záložní. Po šesti až sedmi hodinách práce našich opravárenských robotů se všechny

MICHAEL ATAMANOV

přímé důsledky toho setkání vyřeší. Ale nemohl jsem setřást pocit, že to nebyla náhoda. Měl jsem tušení, že brzy se o té anomálii dozvím víc, přestože je známá nebezpečným a nepřátelským chováním. Poprvé a naposledy takovou věc objevili před sedmi sty lety. Kdybych dokázal zjistit, co je ta tajemná loď zač a kde obyčejně dokuje, mohl bych informaci o místu pobytu příslušníků neznámé rasy prodat zainteresovaným zájemcům. Jistě by z toho káplo dost peněz, které by vyřešily mou ﬁnanční situaci. A třeba bych k jejich planetě přiletěl jako první a objevil tam jedinečné artefakty! No, raději nebudu předbíhat, ale představa je to lákavá… „Ayukhu, dalo by se zjistit, odkud ta anomálie vyletěla a kam teď míří?“ Zkušený navigátor se na delší dobu ponořil do výpočtů, a když dospěl k výsledku, otočil se ke mně a ve tváři měl výraz neskutečného překvapení. „Ač se to na první pohled zdá nemožné, kapitáne, podařilo se mi to! Letěli jsme blízko sebe dostatečně dlouho na to, abych i přes deformaci vesmírného prostoru určil vektory a vzdálenosti jejich hyperskoku. Naše lokátory získaly několik bodů, které nám pomohou určit trajektorii toho objektu. Mířil do systému B7670/MP, který se ovšem nachází v úplně jiném rameni galaxie. Než bychom tam s naší současnou úrovní technologie doletěli, uplynul by celý život. Ale ta loď vyletěla ze systému, který je daleko blíž. Cesta tam přesto potrvá nejméně dva tongy, a to nepočítám čas nutný k zastavení a nabíjení. Ayasarská hvězdokupa. Hmm… Ten systém je z nějakého důvodu důležitý, když ho pojmenovali slovy, a ne obyčejným číslem.“ „Ayasarská hvězdokupa? Kde to je?“ zeptal jsem se. Ayukh přiblížil hvězdnou mapu a ukázal na vzdálený bod za meleyephatianským územím, daleko za hranicí pro-

PAVUČINA SVĚTŮ

zkoumaného vesmíru. To mě zarazilo. Proč má stovky parseků vzdálené (a teoreticky naprosto neznámé) místo konkrétní jméno? Navigátor viděl můj překvapený výraz, otevřel popisek a nahlas jej přečetl. Ayasarská hvězdokupa. Svrchovanost: Roj Složení: 1 trojhvězda (oranžový trpaslík 3B a 2 satelity typu 7D a 11F), 6 planet Popis: V tomto systému se před 2,3 tongy odehrála jedna z největších bitev v historii celého vesmíru. Pozor! Tato informace pochází od sekundárních zdrojů a je nutné ji potvrdit. Roj, to je zase co? A kdo proti komu v tom vzdáleném systému bojoval? Žádné další podrobnosti jsme bohužel ze systému nevytáhli. Ani sám starý Ayukh, který celý svůj dlouhý život pracoval jako navigátor a znal hvězdné mapy jako málokdo, o tom nic nevěděl. Takže jsme vlastně nezjistili nic. Rozhodně nic užitečného. Počátek i cíl letu té vesmírné záhady leží tak daleko, že jejich znalost pro nás nemá žádné praktické využití. Přesto jsem všechny přítomné požádal, aby o tom nikomu neříkali. Sken jsem si ale nemohl prohlédnout. Místo u navigačního panelu zabíral Ayukh a propočítával potenciální zisk jednotlivých obchodních cest. Uline Tar totiž nepřestávala doufat, že se nám podaří smýt tu pirátskou kaňku a vydobýt si slušnou reputaci. Vymyslela plán a teď mi ho chtěla přednést. Hned po konci války na Zemi přijmeme několik kontraktů na převoz surovin do vzdálených kolonií, které nenadělají moc povyku kvůli ne úplně poctivým dodavatelům. Stačí nám pár úspěšných cest, obavy potenciálních

MICHAEL ATAMANOV

klientů se rozptýlí, zbavíme se pirátské pověsti a budeme moct normálně obchodovat. Nic moc jsem jí na to neřekl, ale ani jsem nic nenamítal. Přesto mi něco říkalo, že s mou neklidnou povahou a talentem dostat se znenadání do problémů nepůjde ta skvrna smazat tak snadno, jak si Uline myslí. „Z hyperprostoru vyskočíme za devadesát sekund!“ informoval mě pilot, který vypadal soustředěně a nezvykle důstojně. „Máme dostatek energie ke skoku k Zemi,“ ozval se z reproduktoru hlas miyelonianského inženýra Oruna Va-Marta. Ten dohlížel na motory ve strojovně. „Dobrá, Dmmmitry, nevidím důvod, proč bychom měli zadokovat. Požádej dispečery o akcelerační vektor, číslo ti posílám. Mám ho ještě pořád uložený v tabletu,“ rozhodl navigátor. Na palubě Shiamiru letěl z Kasti-Utsh III k Zemi už několikrát, takže nebyl důvod, aby cestu znovu propočítával. Je dobře, že máme dostatek energie na okamžitý skok. Imran s Eduardem se často odpojovali ze hry, aby se v Kupoli dověděli nejnovější zprávy, a pokaždé se vraceli se stále horšími novinkami. Uzel Deštný prales padl do rukou Temné frakce, která se v něm opevnila. Prostřednictvím tří přeletů Sio-Mi-Dari se jí podařilo vysadit tam celkem patnáct set svých vojáků. Na geckhském trajektu si potom přivezla i těžké zbroje a raketové systémy. Tím získala Temná frakce útočnou sílu, kterou teď hrozí celému našemu území útokem z nechráněného jihu. Situace je čím dál kritičtější. Kde naši velitelé seberou dostatek vojáků na to, aby bojovali na dvou frontách současně? Ale to nejsou jediné špatné zprávy. Dostala se k nám zdánlivě neuvěřitelná informace, že Němci přišli o svůj

PAVUČINA SVĚTŮ

hlavní uzel. Nepřítel osadil jejich ostrov a teď ho používá jako základnu, z níž posílá vojáky po celém pobřeží. Kvůli tomu jsme bez boje přišli o nejjižnější uzel Tropy – našich padesát hráčů se samými nebojovými profesemi nemělo proti početní převaze zkušených vojáků nejmenší šanci a na rozkaz Lozovského se všichni stáhli přes neutrální a značně bažinatý uzel k Němcům. Všem bylo jasné, že tři stovky našich spojenců z frakce Č6 nemají šanci tak silný útok odrazit, přestože je posílí kentauři a padesát stavitelů. Osud frakce Č6 visí na pomyslném vlásku. Všechny naděje se upírají k tomu, že se tam má loď dostane co nejdříve. Až dorazíme na místo, buď proběhne poklidné jednání, které navrhl generál Ui-Taka, anebo bude muset dojít na orbitální bombardování. V každém případě chci tu krvavou válku ukončit. Cesta z Kasti-Utsh III na Zemi trvá devět hodin. Naše frakce vydrží, ačkoli ji to nejspíš bude stát několik uzlů. Ale mám strach o naše zdecimované spojence, pro něž může být těch devět hodin tragických. Konečně jsme vyletěli z hyperprostoru. Místní stanice nepřipomínala obrovské vřeteno s jedinou branou vedoucí k hangárům jako na Medu-Ro IV, spíš se podobala skoro plochému disku o průměru deseti kilometrů. Po celém obvodu jsem viděl nespočet bran, což se dost hodilo, protože tu byl ohromný provoz. Před očima mi poletovaly tisíce nejrůznějších lodí, z nichž většina pocházela z miyelonianských fabrik. Ayukh znervózněl, ale nic neříkal. Nevěděl jsem proč. Na můstek znovu přišla Uline Tar, ale i ona byla nezvykle zamlklá. Překladatelka Ayni, kterou jsme pozvali pro případ, že by letoví dispečeři použili nějaký neznámý termín, se svezla ze židle, a dokonce se chtěla nepozorovaně vytratit. Sám Dmitry Zheltov v obličeji zesinal a nejistě se ke

MICHAEL ATAMANOV

mně otočil v naději, že mu něco vysvětlím nebo dám další rozkaz. Co se vlastně stalo? Pak mi to došlo. Když jsem lépe prohlédl všechny lodě, uvědomil jsem si, že mezi nimi není ani jediná nebojová. Všude jen samé fregaty, bitevníky a letadlové lodě, všechny ozbrojené a připravené do války. Narazili jsme na miyelonianskou ﬂotilu! Uprostřed obřího seskupení vypadala naše meleyephatianská fregata jako nešťastník, který zabloudil do nebezpečné čtvrti. A nejsem jediný, kdo došel k tomuto názoru. Lodní systémy nás informovaly, že některé bitevníky i samotná stanice nás důkladně skenují. Ne že by to mělo něčemu vadit, jsem neutrální svobodný kapitán, miyelonianům jsem nikdy neuškodil a mám plné právo stanici navštívit. Konečně se rozzářila obrazovka a na ní se objevila mladá miyelonianská dispečerka. „Jaký máš důvod k návštěvě Kasti-Utsh III, svobodný kapitáne gerde Gnate?“ Žádný důvod k návštěvě nemám. Popravdě jsem milé miyeloniance odpověděl, že se tu nechci zdržovat, či dokonce zadokovat. Kasti-Utsh III mám jen po cestě k cíli a stačí mi, aby mi přidělili akcelerační vektor k dalšímu skoku. „Obávám se, že to není možné.“ Kočka na obrazovce vycenila zuby jako šelma a stáhla slechy k hlavě. Mírumilovné vzezření se okamžitě změnilo. „Stanice a její okolí je dočasně izolováno. Žádná loď nesmí použít dálkovou komunikaci nebo odletět. Izolace potrvá pět standardních dnů. Tak zní rozkaz velitelky Keetsie-Myau. Vítej na Kasti-Utsh III, gerde Gnate!“

3. KAPITOLA Pět dnů?! Ale za pět dnů už může být po všem! Naštvaně jsem si strhl sluchátka z hlavy, vší silou jimi mrštil o stěnu a tím je rozmlátil na kousky. Můžu se rozčilovat, jak chci, ale jinou možnost nemám. Musím poslechnout dispečerčiny příkazy a zadokovat na stanici. Okolo nás už nervózně kroužily miyelonianské stíhače a já jsem pochopil, že prostě nedokážeme odletět. Překladatelku jsme nakonec vůbec nepotřebovali. Dispečeři mluvili perfektně geckhsky a náš pilot rozuměl všem instrukcím. Požádal jsem ho, ať nás zadokuje, a odešel jsem do své kajuty. Měl jsem vztek a posádka to jistě cítila, protože v chodbách mi všichni uhýbali z cesty a klopili oči. „Tini!“ přivolal jsem svého chráněnce. Maličký miyelonianský lupič se za pár sekund objevil v mé kajutě. „Odpoj se do reálného světa, spoj se s kněžkou leng Amiru U-Mayaoo a vysvětli jí naši situaci. Nemůžeme si dovolit tady pět dní jen nečinně sedět. Čekají na nás důležité záležitosti.“ Kotě chápavě přikývlo a odspěchalo vyplnit můj rozkaz. Ale ještě než se za ním zavřely dveře, objevila se v nich Valeri-Urla. Muselo se přihodit něco hodně vážného, když málomluvná a stydlivá tailaxianka přišla sama od sebe. Posunkem jsem ji pozval dál a nabídl jí velké pohodlné křeslo. Bylo vyrobeno pro geckhy, ale já jsem si ho na Medu-Ro IV objednal do své kajuty, abych jím nahradil ty divné pletené meleyephatianské konstrukce, na něž jsem

MICHAEL ATAMANOV

si nedokázal zvyknout. Paní zvěře vstoupila, ale trvala na tom, abych zamkl, protože si musíme pohovořit o značně delikátním tématu. „Denni plánuje dezerci!“ vyhrkla na mě hned, jak jsem zavřel dveře. „A mě nutí, abych udělala to samé. Chce, abychom společně zamířili na stanici, přesunuli si bod oživení někam do zelené zóny a na pět dnů se odpojili ze hry. Pak prý odletíte bránit své území a my budeme volní.“ „Ale proč?“ Ty novinky mě fakt šokovaly. Není vůbec příjemné zjistit, že někdo z mé posádky hodlá utéct. Navíc Denni Marko jako jediný z nás umí ovládat laserové lodní zbraně. Bez něj fregata nevystřelí a stane se z ní zase jen zbytečně drahý značkovač cílů. „Proč chce dezertovat teď, když jste právě podepsali dohodu na pět letů? Taková zrada se s vámi potáhne navždy, žádný další kapitán vás už nikdy nepřijme.“ Valeri-Urla první část otázky ignorovala, ale bez otálení odpověděla na tu druhou. „Denni se pořádně připravil, a dokonce se i odpojil, aby situaci prokonzultoval v reálu s přáteli, kteří se specializují na vesmírné právo. Chce vznést žádost k pracovní komisi s tím, že si nebyl vědom všech podmínek dohody, když ji podepisoval. Bude tvrdit, že si myslel, že ho opět najímají na práci bodyguarda, ale místo toho jste ho přivedli na pirátskou loď jako střelce a nutili ho, aby spáchal genocidu na jiné skupině lidí žijící na opačné straně vesmíru. V tak extrémních situacích pracovní komise obvykle přistupuje k anulování dohody, zvlášť když ještě nebyla vyplacená žádná záloha.“ Aha. A co mám teď dělat? Potenciálnímu dezertérovi samozřejmě můžu zakázat opustit loď a postavit hlídky k východu. Klidně bych ho mohl na pár dnů zamknout v kajutě a nepustit ven. Ale až vypukne bitva a dojde na střílení z or-

PAVUČINA SVĚTŮ

bity, což bude Denniho práce, nezačne si vybíjet frustraci tím, že bude schválně míjet cíle? A stojím vážně o vojáka, kterého musím do boje nutit? Ne, výhrůžky a nátlak nejsou nejlepší způsoby, jakými bych měl nastalou situaci řešit. Také musím nejdříve zjistit, jak se k celé situaci staví jeho společnice. „Tví věznitelé po tobě budou nejspíš chtít, abys zůstala na stanici, co? Jsem si jistý, že meleyephatianům se pozorovatel nepřátelské ﬂotily dost hodí.“ Valeri-Urla se zatvářila zahanbeně. Špionáž je pro ni očividně citlivé téma. „Je to zvláštní, ale ne. Samotnou mě překvapilo, že se rozkazy ani trochu nezměnily. Pořád po mně chtějí, abych se držela u naslouchače. A v tom je právě ten problém; Denni mě tu nechce nechat a trvá na tom, abych odešla z fregaty s ním. Hrajeme spolu už několik let a zvykla jsem si na něj. Občas se chová protivně nebo žárlivě a není s ním k vydržení, ale… když o něco jde, umí se chovat správně a celkově se na něj dá spolehnout. Nechci se s ním rozloučit.“ Možná jsem právě objevil řešení. Jestliže chce Valeri-Urla zůstat se mnou, nemělo by být složité přesvědčit i jejího společníka. „Řekni Dennimu, že dělá velkou chybu. Jeho plán by možná zafungoval na geckhské nebo meleyephatianské stanici, ale na miyelonianském území rozhodně ne. Znám se osobně s kněžkou leng Amiru U-Mayaoo, která mi dokonce dluží malou službičku. Vlastně tobě to vůbec nemusím říkat, ty jsi přece byla na Medu-Ro IV u toho, když mě zajali kvůli podezření z její vraždy a pak zjistili mou nevinu a propustili mě. Kromě ní ale znám i náčelníky několika vlivných miyelonianských smeček, osvědčil jsem se jim jako spolehlivý partner a vydobyl si jejich důvěru. Zkrátka mám u miyelonianů jistou autoritu. Pracovní komise bude

MICHAEL ATAMANOV

mít o Denniho verzi jisté pochybnosti. Pošlou ho k pravdohledačům a to není vůbec příjemná zkušenost. Ti odhalí lež a Denniho zavřou. Pro jistotu proklepnou i tebe a zjistí, že donášíš informace nepříteli. To bys chtěla, Valeri-Urlo?“ Psionismus zvýšen na úroveň 74. Mentální odolnost zvýšena na úroveň 56. Systémové zprávy mi potvrdily, že jsem přesvědčivý a mé odůvodnění má požadovaný účinek. Ale Valeri-Urla se najednou napjala, přiložila si prsty levé ruky k čelu a zamračila se. „Mohl jsi to říct bez použití kouzel, gerde Gnate! Nesnáším, když se mě ostatní snaží zmanipulovat. Jsem daleko zkušenější a mocnější psionička než ty a dobře vím, o co se snažíš. Ten myšlenkový útok byl nechutně arogantní!“ Paní zvěře byla tak naštvaná, že poslední slova už křičela. Tvářila se pohrdavě a moji omluvu, že šlo jen o náhodu, vůbec nebrala vážně. Stiskla v pravé dlani přívěsek se zeleným kamenem, který měla na krku, zhluboka se nadechla a podívala se mi do očí. To se asi rovná hozené rukavici. Neuhnul jsem a naše pohledy se setkaly. V jejích velkých oříškových očích jsem viděl zářivě modrý odraz těch mých. Cítil jsem silný odpor, jako bych se snažil propíchnout kus zvlášť tvrdé gumy. Mé myšlenky se zpomalily, přestaly dávat smysl a najednou jsem ve své hlavě zřetelně uslyšel její vlastní. „Proč je to tak složité? Vždyť mám o dvacet tři levelů víc než on. Určitě má také méně many, bodů výdrže i zkušeností s myšlenkovými souboji. Že by měl na sobě nějaký artefakt blokující čtení myšlenek? Ne, to bych ucítila. Mu-

PAVUČINA SVĚTŮ

sím prostě jen dál tlačit a nepřerušovat oční kontakt. Má fakt pěkné oči, připomínají modrý led. Ještě u nikoho jsem takové neviděla. Dokázala bych se v nich utopit jako v horském jezeře. Chci v nich jen plavat a zapomenout na celý svět. Zajímalo by mě, jestli je Minn-O jeho jediná manželka. Slyšela jsem, že o ní posádka občas mluví jako o mladé manželce. Znamená to, že má i nějakou starší? Je to možné, ale to by byla škoda. Je to fakt dobrý chlap. Nehraje dlouho, a přitom už je z něj gerd a má vlastní vesmírnou loď. Navíc zná miyelonianské vládce. Říká se, že Gnat je jediným naslouchačem ve hře. Chápu, proč Dennimu tak hráblo a chce dezertovat. On prostě žárlí. Ví, že vedle Gnata vypadá jako naprostá nula… Počkat, co se to děje? Proč mi ubývá mana? Proč? Musím uhnout pohledem, jinak mi Gnat začne číst myšlenky… Co to sakra je? On mě nechce pustit!“ V tu chvíli jsem skoro zpanikařil. Nevím, jak přesně se mi to podařilo, ale nedovolil jsem Valeri-Urle přerušit mentální spojení. Snažila se otočit hlavou nebo aspoň zavřít oči, ale nedokázala to. Nakonec se mi v hlavě zformovala jasná myšlenka: „Vím, že mě slyšíš, Gnate. Uznávám, že jsi v souboji zvítězil. Teď už mě prosím pusť!“ S neskutečnou námahou jsem přerušil spojení. Paže se mi třásly a z nosu mi kapala krev. Raději jsem se opřel o stěnu, abych neskončil na zemi. Mana mi klesla až na nulu a potom už mi souboj ubíral body výdrže. Ale zvládnul jsem to a systém mi svým způsobem poblahopřál: Psionismus zvýšen na úroveň 75. Mentální odolnost zvýšena na úroveň 57.

MICHAEL ATAMANOV

Autorita zvýšena na úroveň 51. Valeri-Urla se v křesle začervenala jako čerstvě uvařený humr a raději si zakryla obličej oběma rukama. „Odpusť mi to, gerde Gnate. Bohové, jak já se stydím! Pověz mi aspoň, co ses dozvěděl!“ „Nejdřív jsem moc nerozuměl, ale znělo to jako něco o nulách a žárlivosti. Pak už byly tvé myšlenky jasnější, říkala jsi, že ti ubývá mana,“ lhal jsem, abych ji ještě víc neztrapnil a neodhalil svou skutečnou sílu. Paní zvěře si o něco uvolněněji oddychla, a dokonce se pousmála. „Dobrá, dostala jsem lekci. Ať je po tvém, kapitáne. Promluvím s Dennim. Slibuju, že zůstane na lodi až do konce dohody. A já s ním.“ Nato vyskočila z křesla a zamířila ke dveřím. Na zádech se jí přitom zhoupnul její nádherný, jako uhel černý cop, dlouhý až k pasu. Z chodby se k nám dobývala Sestřička a škrábáním se dožadovala, abychom ji pustili dovnitř. Mezi dveřmi se paní zvěře ještě otočila. „Vyzývám tě k odvetě, kapitáne. Až budu připravená. Hodně to pro mě znamená, jsem hrdá lovkyně,“ pohladila si tři vlnovky vytetované na tváři. „Podle tradic našich lidí nemůžu být unesena ani koupena. Neklaním se náčelníkům, šamanům, mudrcům ani boháčům. Poddám se jedinému člověku a ten si nejdřív musí tuto čest zasloužit. Že bys to byl ty, gerde Gnate?“ Jakmile zmizela v chodbě, vystřídal ji zase Tini, který se právě vrátil do hry. „U vtělení Velké první samice jsem neuspěl. Leng Amiru U-Mayaoo odmítla jít proti rozkazu vydanému velitelkou leng Keetsie-Myau, která se jí hodností vyrovnává. Vzka-

PAVUČINA SVĚTŮ

zuje: ‚Má přítelkyně Keetsie-Myau je někde na stanici, vyřiď si to s ní sám.‘“ Miyelonianský výrostek byl úplně na dně z toho, že nedokázal splnit tak důležitý úkol. Přešel jsem k němu. Srst na zádech měl naježenou a slechy přitisknuté k hlavě. Abych svého chráněnce uchlácholil, poplácal jsem ho po šíji. „Nic se neděje. Tak trochu jsem tušil, že budu muset z lodě ven. Hádám, že ten čas přišel. Přiveď posádku do sálu. Vyberu si tým, který půjde se mnou a pomůže mi v této velké stanici najít tu slavnou velitelku.“ Čtrnáctá přechodová komora, hangár 567. Ocitli jsme se skoro v samotném středu diskovité stanice. Gravitačním jeřábům trvalo skoro hodinu, než naši fregatu šnečím tempem protáhly čtyřkilometrovým tunelem. Pak ji beze spěchu otočily a doslova centimetr po centimetru umístily do malinkatého hangáru, který vypadal, že byl zamýšlený pro menší lodě. Bylo to tak natěsno, až jsem se bál, že mi na mé modulární fregatě Tolili-Ukh X poškrábají obrněné pláty nebo přelomí křídla. Dokonce jsem se už předběžně zeptal zkušeného Ayukha, kdo by uhradil škody, kdyby se to skutečně stalo. Naštěstí nebylo třeba nic řešit, ale stejně jsem se při odchodu z lodě podíval, jak ji zadokovali. Přitom jsem v sobě nezadržel jisté slovo. Špičku ostrého nosu fregaty a drsnou zadní stěnu hangáru dělil maximálně centimetr. A konce stabilizačních křidélek byly od bočních stěn vzdáleny patnáct až dvacet centimetrů… To jsem ještě nezažil. Přesto jsem musel uznat naše štěstí, že dispečeři na stanici Kasti-Utsh III pro nás vůbec objevili volný hangár, když tu čekala celá miyelonianská ﬂotila. Jinak bychom museli strávit pět dnů ve vesmíru bez možnosti spustit motory nebo komunikační systémy. Hádám, že trochu jiné

MICHAEL ATAMANOV

proporce miyelonianských lodí – jsou užší a protáhlejší než meleyephatianské, jež mají tvar trojúhelníku – jim nedovolovaly takhle malý hangár použít, a jen proto zbyl na nás. Vstoupil jsem do společenské místnosti, kde na mě už čekal celý tým a napjatě mě pozoroval. Důležitost této situace byla všem naprosto jasná. Nemáme důvod skrývat fakt, že válka na Zemi se vyvíjí pro naši frakci dost špatně. Imran se právě vrátil z Kupole s nepříjemnými novinkami. Z uzlu Tropy prý utekli všichni obránci a nechali ho napospas nepříteli. Temná frakce dál staví na zisku jižních území a podmaňuje si z něj stále větší část. Její vojáci se dokonce rychle probili bažinatými lesy k pobřežním uzlům a dostali se až na hranici německého území. Přestože byl tento výsledek očekávaný a nevyhnutelný, naše frakce ani frakce Č6 neměly dostatek sil, aby ho aspoň trochu oddálily. To ovšem neznamená, že by frakce Č3 jen čekala se založenýma rukama, až to všechno skončí. Pravidelně jsme se pokoušeli o protiútoky, ale ani jeden nebyl úspěšný. Jednou jsme provedli plnou ofenzivu z Hlavního uzlu směrem k Hřbitovnímu, abychom otestovali obranu nepřítele na této frontě a přinutili ho ji posílit. Útok se však utopil v krvi. Vypadalo to, jako by o něm temňáci už dopředu věděli. První legie padla skoro celá najednou pod úpornou křížovou palbou. Imran nás informoval o silných bojích na křižovatce mezi Kentauří rovinou a Deštným pralesem, ale z jeho vyprávění jsem nepochopil, kdo koho napadl. Mluvil i o pohybu a úspěšném rozmístění raketových baterií, takže jsme tam pravděpodobně zaútočili my. Také zmínil, že jsme na jižní frontě sestřelili jeden antigrav Sio-Mi-Dori. Přinesl i poněkud záhadné zprávy o veliteli naší frakce gerdu Ivanu Lozovskému. Ten prý po návratu z Moskvy a po připojení do hry předal velení svým zástupcům, se skupinou důvěry-

PAVUČINA SVĚTŮ

hodných vojáků nasedl do jednoho peresvetu a přeplavil se na geckhském trajektu neznámo kam. Válka nabírala na obrátkách. Má frakce se ze všech sil snažila bránit, ale nedokázala udržet všechny fronty. „Kapitáne, promluvila jsem s ostatními členy posádky a chci ti navrhnout jednu věc,“ předstoupila Uline Tar. „Je ještě čas, abyste ty, Immmran, Dmmmitry a Eduard změnili frakci. Najděte na stanici někoho, kdo tyto služby zařizuje. Je jasné, že to bude stát nějaké peníze, tipuju tak pět krypto za člověka, ale na to jistě máte. Pokud ne, můžu vám půjčit. A za pět dnů vyjdete z kapslí pro virtuální realitu ve skutečném světě na miyelonianské stanici.“ „Ano, kapitáne. Proč riskovat vaše životy?“ podpořil ji Vasha Tushihh. Když si Avan Toi všiml mého vzteklého výrazu, přistoupil blíž. „Nezlob se, gerde Gnate, byl to můj nápad. Nikdo přece nemluví o dezerci, a už vůbec ne o zradě. Za pět dnů, až tady skončí ta nucená izolace, můžeme vyrazit na pomoc vaší frakci. Třeba vám váš leng dovolí navštívit staré přátele. Ber to jako takovou pojistku, kdyby se situace příliš zvrtla.“ Jejich návrh zněl logicky, dočasná změna frakce by naší bezpečnosti rozhodně prospěla. Ale celé to bylo prostě… špatné. V hloubi duše jsem cítil, že něco takového neudělám. „Přátelé, těší mě, že máte takovou starost, opravdu. Ale tu nabídku musím bohužel odmítnout. A nejen proto, že fregatu, která se formálně připojila k miyelonianské frakci, by beze mě nepustili do exkluzivní geckhské zóny. Jde o větší problém. Nejsem jen váš kapitán, jsem slavný a známý hráč své frakce. Mí spoluhráči hrdinsky bojují proti silnému a chytrému nepříteli. Ano, zrovna teď dostávají vý-

MICHAEL ATAMANOV

prask, ale srdnatě bojují o každý kámen a o každý metr svého území. Očekávají, že jim přiletí pomoc z vesmíru, a vložili do toho veškeré své naděje. Kdyby teď vyšlo najevo, že gerd Gnat s posádkou změnil plán a nechal frakci na holičkách…“ Zavrtěl jsem hlavou. „Všichni by to velmi těžce nesli bez ohledu na to, jak šlechetné byly mé úmysly. Morálku našich vojáků by to zdrtilo. Proto zůstanu se svou frakcí až do konce a budu sdílet osud spoluhráčů!“ Autorita zvýšena na úroveň 52. Když je vyřešena jedna záležitost, je třeba vrátit se k hlavnímu úkolu. Musím nějakým způsobem vyhledat na této obří stanici velitelku miyelonianské ﬂotily a zařídit si s ní jednání. Leng Keetsie-Myau není jen tak nějaká obyčejná kočka, takže vypátrat ji asi nebude složité a díky mým schopnostem by to ani nemělo trvat dlouho. Skenování mi tu významně pomůže. Na stanici Kasti-Utsh II jsou dvě technická podlaží, pak doky a dvě obytná patra. Dvě stě šedesát kilometrů čtverečních plných chodeb a místností, to je plocha jako dvě a půl Paříže! A hemží se to tu tisícovkami miyelonianských vojáků, což samo o sobě může znamenat jisté potíže. Ayni mě varovala ještě před dalším problémem. Podle ní jsou miyelonianské sklony k soubojům, které jsem poprvé na vlastní kůži zažil na pirátské stanici Medu-Ro IV, značně rozšířené zvlášť v armádě. To mě přivedlo k celkem paradoxnímu závěru. Pokud se chci dostat přes všechny ty miyelonianské vojáky, neměl bych brát s sebou spoluhráče, kteří vědí, jak bojovat. Jako doprovod si vyberu členy týmu, které divocí kocouři nebudou pokládat za vhodné cíle. Buď jim nebude stát za to na někoho tak slabého útočit, nebo to dokonce bude v rozporu s jejich zvyky. Hned vidím dva vhodné příklady: Ayukh

PAVUČINA SVĚTŮ

a Avan Toi. To je skvělá dvojice! Starý navigátor a mrzutý důstojník už byli na stanici několikrát, takže se tu vyznají a můžou i poradit. A hlavně ani jeden z těch geckhů nebude budit zájem mladých kocourů prahnoucích po slávě a trofejích získaných v tvrdých soubojích se silnými nepřáteli. A co další nebojové postavy? Uline Tar mě požádala, abych ji z toho vynechal. Našla totiž kontrakt na odvoz nákladu k Zemi a právě jednala o jeho podmínkách. Gerd Ayni s sebou brát nemůžu, protože by ji fanatičtí miyeloniani na místě zabili, prostě jen z nenávisti. Zvlášť na stanici Kasti-Utsh III, kde jsou všichni ozbrojení. Tini? Ano, ten je malý a žádný z vojáků nevyzve na souboj nedospělé kotě. Kromě toho se s velitelkou leng Keetsie-Myau trochu zná, což by mohlo pomoct. No, a dál… Prohlédl jsem si zbytek posádky a na výběr mi zbylo jen trio Orun Va-Mart, Valeri-Urla a Minn-O La-Fin. Na zadokované lodi se pro inženýra vždy najde spousta práce, takže Oruna s sebou nevezmu. Valeri-Urla? Paní zvěře bych klidně přibral, ale vzpomněl jsem si na rozhovor o Dennim a rozhodl jsem se nechat ji také na lodi, aby si mohla se svým společníkem v klidu promluvit. Takže nakonec padl výběr na moji mladou manželku. Minn-O se ale musí převléct do civilnějších šatů. Vysoká a hbitá kartografka navlečená v obrněné zbroji by mohla být pro spoustu bojechtivých miyelonianů až příliš zajímavým protivníkem. Raději jsem nemyslel na to, že mě samotného můžou vnímat také jako vhodného soupeře. Ale jak se říká, kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se bojí jakýchkoli problémů, neměl by do vesmíru ani nakukovat.

4. KAPITOLA

Kontrolou jsme prošli bez nejmenšího zdržení. Všechny dokumenty máme v pořádku a modulární fregata Tolili-Ukh X je již zaregistrovaná v databázi na jméno svobodného kapitána gerda Gnata. To, že jsem pirát druhé úrovně, tu nikoho nezajímá, a proto nám miyelonianka sedící u registrační přepážky už jen popřála příjemný pobyt na stanici a otevřela průhledné dveře. Vstoupili jsme do krátké chodby, kde na nás ze všech stěn, ze stropu i z podlahy křičely barevné reklamy na nejrůznější místní služby. Záplava nabídek hotelů, obchodů, restaurací a… Kartografie zvýšena na úroveň 58. Skenování zvýšeno na úroveň 38. To jsem přesně potřeboval; nová místa, nové zakreslené mapy a efektivní používání skenování. Díky množství tvorů, předmětů, chodeb a místností je Kasti-Utsh III rájem pro kartografy, průzkumníky a prospektory. Minn-O se na mě potěšeně usmála a zeptala se, jestli si její manžel všiml, že právě postoupila na level 71. To si piš, že všiml! Po prvním spuštění skenování mě zaplavila vlna nových informací, ale většinu jsem pochytal. Aktuální úroveň schopnosti mi rozšířila skenovací vzdálenost na čtyřicet metrů. A koule o takovém průměru už obsahuje spoustu dat! V nedalekém výklenku jsem objevil skupinu kapsářů,

PAVUČINA SVĚTŮ

neunikl mi skrytý dohledový systém táhnoucí se po celé chodbě. V patře nad námi byl nějaký obchůdek s lahůdkami nebo kavárna a za nejbližší stěnou čekala v hangáru nákladní loď Onuri-No V. Pak jsem zahlédl podivnou postavu, která se k nám pomalu plížila. Držela si odstup asi třiceti metrů, a když se Tini podíval jejím směrem, rychle se schovala za roh. Gnat, jediný naslouchač ve hře ohýbající realitu, se téměř topil v oceánu dat, kterým je stanice Kasti-Utsh III, ta nejdůležitější však snadno rozpoznal. Zastavil jsem se, abych spoluhráčům rozdal úkoly. „Tini, jdi si popovídat s těmi lupiči. Jsou tamhle, vidíš je?“ ukázal jsem kotěti k tmavému výklenku. „Pověz jim, že gerd Gnat nemá rád, když se ho někdo snaží okrást, a ať to nezkouší ani na jeho spoluhráče. Zmiň se, že tvůj kapitán nejradši střílí a následně uplatí strážné, než aby prohledával celou loď kvůli zlodějíčkovi, který utekl s jeho věcmi. A ty, Minn-O, se vrať, protože nás už nějakou dobu sleduje jeden jarg. Potichu ho vytáhni na světlo. Je na levelu padesát dva, takže ho v pohodě zvládneš.“ „Jarg?“ zbystřil Avan Toi a Ayukh dodal: „Opatrně, ženo, ať ho nevyděsíš! Když se jargové ocitnou v nebezpečné situaci, vystřelí okolo sebe stovky ostrých šupin pokrytých neurotoxiny a vypustí jedovatý plyn. Proto mají na většinu vesmírných stanic zakázaný vstup.“ Hmm, to je poprvé, co se dozvídám, že někdo disponuje tak bizarní schopností. Poprosil jsem navigátora, aby mi o té zajímavé rase pověděl víc. Minn-O se také zastavila a zaposlouchala se. Ayukh se s radostí podělil o vše, co se za svou kariéru o jarzích dověděl. „Je to vcelku mírumilovná rasa, kterou jako první objevili geckhové asi před čtyřmi sty tongy. Jargové se vlastně ve hře stali prvními geckhskými vazaly. Když jsme je po-

MICHAEL ATAMANOV

znali, neuměli létat do vesmíru a dodnes se o to nepokouší, přestože už vlastní všechny potřebné technologie. Jejich rase chybí rozpínavost, naopak se snaží co nejvíc vylepšit vlastní planetu. Za celou dobu své historie nebojovali v jediné válce a ve hře nemají žádné bojové postavy, jako jsou například střelci, granátníci, vesmírní mariňáci a tak dále. V případě nebezpečí posílají na nepřátele vlny sebevražedných útočníků. A to je jednoduché, protože každý jarg od toho nejmenšího až po největšího nebo nejstaršího dokáže explodovat. Nikdo v celé galaxii si není jistý, kolik jich vlastně je. Nevíme to ani my, a to jsme jejich vládci. Může jich být pár milionů, ale klidně taky trilion. Do těch jejich nekonečných podzemních měst nikdo nevidí.“ „Jak je to možné?“ Nechtělo se mi věřit vlastním uším. „To geckhové opravdu nemají tušení, co se děje na vazalské planetě?“ „Jargové okolo své planety zřídili energetické štíty a aktivně ruší všechny pokusy o skenování. Cizincům není dovoleno tam přistát, takže se opravdu nedá zjistit, co přesně se tam děje. Na planetě žije jeden jediný cizinec, geckhský diplomat, i tomu je však zapovězeno opouštět podmořskou ambasádu.“ „Oni sami přitom cestují po celé galaxii a spolupracují se všemi rasami bez rozdílu,“ doplnil důstojník. „Jargové v posádce platí za talismany, protože prý přinášejí štěstí. Z toho důvodu je o ně mezi kapitány velký zájem. Přesto je však od zbytku posádky drží raději odděleně. Jejich rasa je známá skvělými stratégy, ﬁlozofy, fyziky, inženýry a analytiky. Služby těchto specialistů jsou drahé, ale jargy si na tyto pozice najímají i podezíraví a nedůvěřiví meleyephatiani, což už něco znamená!“ Znělo to všechno moc zajímavě, ale vůbec to nevysvětlovalo, proč nás ten jarg sleduje. Podíval jsem se na svou

PAVUČINA SVĚTŮ

wayeddu, která vytáhla laserovou pistoli a upravila její výkon. Zavrtěl jsem skepticky hlavou a rozhodl se jít s ní. Přestože jsem měl připravený paralyzér, něco mi říkalo, že tentokrát střílet nebudeme. Uii-Oyeye-Argh-Eeyayo. Jarg. Analytik, level 52. Ten divný tvor seděl ve škvíře pro ventilaci a hleděl na nás asi deseti mlžně bílýma očima, kterým chyběly panenky. Ani nevím, k čemu ho přirovnat. Vzdáleně se snad Jarg podobá žábě pokryté trojúhelníkovými šupinami, má dva páry předních a dva páry zadních končetin, jež jsou místo prstů ukončené přísavkami. Dal by se možná připodobnit i k pásovci s hruškovitým tělem a více končetinami a nezvykle neforemnou hlavou s mnoha očima… fakt nevím. Výškou mi dosahoval asi do pasu. Mě ani Minn-O La-Fin se vůbec nebál. Vstal a přešel přímo k nám, jako by nás očekával. Ale ten bublavý zvuk, který vydal, obsahoval přesně nula známých slov. „Je mi líto, ale nerozumím ti,“ usmál jsem se na něj přátelsky. „Mluvíš miyeloniansky?“ Neodpověděl, a tak jsem to zopakoval ještě geckhsky. Opět bylo jen ticho. Chtěl jsem k nám přivolat Ayukha, aby vyzkoušel svých asi padesát slov, která zná v meleyephatianštině, ale nakonec to nebylo třeba. Analytik dvěma nejhornějšími končetinami sáhl do svého inventáře a vytáhl univerzální překladač. Zavěsil si ho na krk a znovu zabublal. „Dobrý. Rád vidím. Tebe. A tebe. Mám nabídku.“ Minn-O a já jsme si vyměnili pohledy a oba současně jsme schovali zbraně. A právě v tu chvíli jsem si všiml, že všechny bezpečnostní kamery v okolí jsou nefunkční. To asi nebyla náhoda.

MICHAEL ATAMANOV

„Nabídku? Jakou nabídku?“ zeptala se ho princezna, ale mimozemšťan ji ignoroval, posadil se a v tichosti nafukoval tváře. Položil jsem mu tutéž otázku. Úspěšná kontrola slávy. „Ty mluvit. Významnější člověk. Jeden. Kartografka jít. Tebe znát. Tebe neznat.“ Nebylo to sice úplně jednoduše pochopitelné, ale žádný velký oříšek to také nebyl. Jarg navrhuje, že si promluvíme jen ve dvou a že zná člověka jménem Gnat. Ale takový projev nedůvěry se Minn-O dotkl, ani jsem se na ni nemusel podívat. Proto jsem rychle promluvil i za ni. „Ona je má manželka. Důvěřuju jí. Mluv, jakou nabídku navrhuješ?“ Mlčel snad minutu, ne-li déle. Konečně se zobrazila zpráva o úspěšné kontrole autority, načež mi jarg oznámil hlavní myšlenky své nabídky. „Já myslet. Ty hledat Keetsie-Myau. Složité. Nenajít. Moc místa. Já říct kde. Ty vzít zásilka. Přivést Keetsie-Myau. Já nemoct. Jargové nepustit tam. Bojovníci s ohony.“ Jestli ho chápu správně, pak se tento analytik s naprosto nevyslovitelným jménem nějak dozvěděl nebo pochopil, že hledám slavnou velitelku miyelonianské ﬂotily. Jarg mě ujistil, že bez jeho pomoci leng Keetsie-Myau na stanici Kasti-Utsh III nenajdu, protože místo, kde se nachází, je přísně tajné. Žádný miyelonian by mi neporadil. Ale on z nějakého důvodu ví, kde Keetsie-Myau najít, a když od něj předám velitelce ﬂotily jakýsi balíček, poradí mi. Sám ho tam nemůže doručit, protože bojovníci s ohony, čímž jistě myslel miyelonianské vojáky, jargy na stanici nepouštějí.

PAVUČINA SVĚTŮ

Co k tomu říct? Kdybych nebyl v časovém presu, řekl bych jargovi, ať si to strčí někam. Už první incident s miyelonianskou velkou kněžkou mě dostatečně poučil v tom, abych se choval opatrněji a držel se dál od politických her, kterým ani trochu nerozumím. Nepochyboval jsem, že se chystá něco tajemného, co bude mít dalekosáhlé důsledky. Proč by se jarg choval tak tajnůstkářsky? Proč by vymýšlel tak složité způsoby doručení, když tady normálně funguje doručovatelská služba? Proč potřebuje, aby tu věc osobně předal nějaký hráč, který bude mít k leng Keetsie-Myau přístup? Tušil jsem dost vážné problémy a hra mé tušení potvrdila systémovou zprávou. Vnímání nebezpečí zvýšeno na úroveň 50. Jarg to vymyslel dobře – bohužel pro mě. Bylo opravdu velmi důležité, abych Keetsie-Myau vyhledal co nejdříve a získal od ní povolení pro let k Zemi tak rychle, jak to jen půjde. A já jsem nepřišel na žádný jiný rychlý způsob, jak se s ní sejít. Proto jsem s hlubokým povzdechem souhlasil. Jarg se rozzářil a zabublal: „Souhlas. Věřit. Druhé patro. Sektor osm jedna tři. Bar Záře supernovy. Za čtvrt ummi. Tady tohle.“ S těmito slovy mi analytik podal těžký disk z tmavého kamene vyleštěného tak, až se blýskal. Pak se s vypětím všech sil nasoukal do uzounké ventilační šachty. Za půl minuty už po něm nebylo ani vidu, ani slechu. A po dalších dvaceti sekundách jsem hluboko uvnitř šachty zaslechl tlumené zadunění. Pochopil jsem, že se posel zabil. To tedy opravdu nevěstí nic dobrého… Prohlédl jsem si zásilku ze všech stran. Velký a hladký kámen vážil přinejmenším pět kilo. Na povrchu měl světlé žilky a na některých místech jsem objevil mikroskopické

MICHAEL ATAMANOV

průsvitné granulky. Systém to však identiﬁkoval jako naprosto obyčejný kámen. Kámen. Egirin s příměsí augitu, vyleštěný. Mineralogie zvýšena na úroveň 51. Mineralogie zvýšena na úroveň 52. Na Zemi je to obyčejný minerál. Podle poměru kovů a dalších příměsí se barva egirinů mění od černé přes tmavě zelenou až po hnědou a jejich jedinou zajímavou vlastností, jak jsem si pamatoval ze školy, je schopnost formovat krásné dlouhé krystaly. Egirin ani augit nepatří mezi polodrahokamy, k ničemu se nevyužívají. Hádám, že ani ve zbytku galaxie nepatří mezi vzácné nerosty. Takže pokud nejde o ten materiál, je disk jistě cenný něčím jiným. Že by barvou? Nebo ty žilky na lesklém povrchu tvoří obrazec, který dokáže znalý miyelonian přečíst? Protože se právě vrátil Tini, hned jsem se ho zeptal, jestli má jeho rasa nějaký vztah či víru spojenou s černými kameny. Možná bych předáním takového předmětu miyelonianské velitelce spáchal hrdelní zločin! Nebo je to naopak? Co když je to potvrzení, že je posel důvěryhodný? Můj chráněnec se nad tím zamyslel, legračně se poškrábal na čumáku a prohlásil, že o něčem takovém v životě neslyšel. Ale měl se čím pochlubit – ukázal mi speciální malý přístrojek, který umožňoval barevně tetovat kůži, aniž by bylo nutné si oholit srst. „Ti místní lupiči, za kterými jsi mě poslal, mi to dali jen tak zadarmo! A slíbili, že žádný z nich se kapitána gerda Gnata a členů jeho týmu nedotkne.“ Autorita zvýšena na úroveň 53.

PAVUČINA SVĚTŮ

Poděkoval jsem Tinimu za splnění rozkazu, přestože autorita mezi místními lupiči bylo to poslední, co by mě teď zajímalo. Daleko důležitější bylo rozluštit záhadu toho kamene. Počkal jsem, až se reaktivuje skenování, a jakmile se barva ikony změnila ze šedé na zelenou, spustil jsem ho. Skenování zvýšeno na úroveň 39. Elektronika zvýšena na úroveň 63. Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal. Lesklý kámen je jen přihrádka a skutečný obsah se skrývá uvnitř. Objevil jsem tam mikroskopické elektronické čipy, zdroj energie, snímače povrchového napětí poskládané po celém obvodu, senzory zaznamenávající otřesy a tlak, ale především velký broušený krystal veliký skoro jako sám kámen. Zbytek prostoru byl vyplněn… výbušninami! Takže teď v rukou držím silnou bombu, která pravděpodobně vybuchne, pokud se pokusím schránku otevřít. Ne, tohle rozhodně leng Keetsie-Myau do rukou nedám! Setřel jsem si pot z čela a poprosil ostatní, aby chvíli nemluvili, protože se potřebuju soustředit. Na celém zařízení je nepochybně nejdůležitější ten krystal, protože takové se obvykle používají jako datové nosiče. Rozhodl jsem se, že riziko výbuchu při otvírání bych měl podstoupit já sám. Velitelce donesu jen ten krystal. Pokud by se totiž bomba spustila, obvinili by mě miyeloniani z vraždy slavné generálky a rozhodně by mi neodpustili trest. Naštěstí jsem z výsledků skenu pochopil, jakým způsobem lze kámen otevřít. Když jsem minimapu přiblížil na maximum, uviděl jsem na jednom místě tenkou linku. Na hladkém povrchu nebyla rozeznatelná, ale skener ji odhalil.

MICHAEL ATAMANOV

Kámen byl v podstatě rozříznutý na poloviny, které lze odšroubovat a oddělit. Musí se to však provést s nejvyšší opatrností a tlačit jen na místa, kde není žádný senzor. Nabízela se i druhá možnost: pomocí ovládání strojů všechna elektronická zařízení jedno po druhém vypnout. Tu jsem však zatím nevyužil, protože jich tam bylo hrozně moc. Rychle, dokud jsem v sobě cítil odhodlání, jsem vyměnil prsteny s bonusem do inteligence za ty, které přidávají po 1 bodu do vnímání, a sundal jsem si obrněné rukavice naslouchačské zbroje. Potřeboval jsem kámen cítit v holých prstech. Ostatní členy týmu jsem poslal do vzdáleného rohu chodby, aby jim případný výbuch neublížil. Všichni mě bez váhání poslechli, ovšem kromě Minn-O. Ta si sedla se zkříženýma nohama na zem a odmítla se vzdálit. „Jako tvoje mladá manželka mám právo a povinnost sdílet tvůj osud.“ Ani jsem nezkoušel se s ní hádat, neměl jsem na to energii. Jestli chce, ať tu klidně sedí. Aspoň mi může držet baterku, abych na práci lépe viděl. Několikrát jsem porovnal sken na mapě se skutečným kamenem a lehce upravil jeho polohu. Pak jsem Minn-O varoval: „Na minimapě nevidím ten řez dostatečně detailně, je příliš tenký. Je tady velká pravděpodobnost, že udělám chybu a roztrhá nás to na kousky. Rozhodnutí nechám na tobě. Co myslíš, po směru, nebo proti směru hodinových ručiček?“ „Cože? Promiň, Gnate, ale já ti nerozumím!“ Opožděně jsem si uvědomil, že na manželčině planetě možná neznají mechanické hodiny, na které jsem zvyklý, a proto těm termínům nerozumí. To je jedno. Už jsem se rozhodl, jak to udělám. Začal jsem točit proti směru. Elektronika zvýšena na úroveň 64.

PAVUČINA SVĚTŮ

Ovládání strojů zvýšeno na úroveň 68. Postoupil jste na level 76. Získal jste 3 volné body schopností. (Celkový počet volných bodů: 6) Naštěstí to vyšlo! Mimoděk jsem si také uvědomil, že se 6 volnými body posunu elektroniku dostatečně vysoko na to, abych mohl začít používat ten posilovač signálu do Pyramidy. Opatrně jsem otáčel jednou polovinou kamene. Otočka… druhá otočka… ještě kousek… a zjistil jsem, že všechno je špatně. Krystal uvnitř byl obalený tak hustou spletí kabelů, že se mi zdálo nemožné ho vytáhnout, aniž bych něco zničil. Tak co teď? „Ayukhu!“ pozval jsem k sobě navigátora, který opatrně vykukoval zpoza rohu. „Co myslíš, dokážeš z toho krystalu okopírovat data, aniž bychom ho vytahovali? Musel bys být opatrný, tohle všechno okolo jsou výbušniny.“ Chlupatý geckho natáhl k nebezpečnému zařízení ruce a podržel si jej co nejdál od obličeje. Pak se ke mně překvapeně otočil. „Dosud jsem na vlastní oči neviděl tak velký nosič. Ale četl jsem o nich. Dokážu přečíst informace, které jsou v něm uložené, protože hrana pro připojení je úplně čistá, ale nejsem si jistý, jestli má naše fregata dostatek paměti, abychom do ní vše okopírovali. Tohle se bude počítat v yottabajtech! Třeba bychom to mohli připojit k počítači aspoň dočasně, než objevíme další krystal, na který to můžeme nahrát…“ „Jo, Ayukhu, přesně to uděláme! Donesu ten předmět do lodě a připojíme ho. Aspoň se dozvím, jak se to dělá.

MICHAEL ATAMANOV

A Uline se pokusí najít stejně velký nosič, ale tentokrát bez výbušnin. Jdeme na to!“ V časovému presu jsou jakékoli pochybnosti příliš velký luxusem. Kámen jsem pro jistotu aspoň nenesl v ruce, ale vložil si ho do inventáře. Podle herních pravidel se v inventáři rozbuška bez ohledu na otřesy nespustí. Aspoň doufám. „To už jste zpátky? Tak brzo? Ti zlí vojáci každého návštěvníka nutí k soubojům, co?“ neodpustil si registrační úředník kousavou poznámku. Jeho otevřený výsměch mě dopálil a chtěl jsem mu říct, že je na omylu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Vždyť se to dá využít v náš prospěch! Jestli si vážně myslí, že tohle byl důvod k našemu návratu, tak ať si to myslí dál. „Ano, budeme se muset lépe vybavit a vzít si z lodě aspoň nějakou zbraň na odstrašení,“ potvrdil jsem mu a pak změnil téma: „Cestou zpátky jsme zaslechli dost hlasitou ránu v pravé části chodby. Jako by něco těžkého spadlo nebo snad vybuchlo. Raději to oﬁciálně ohlašuju. Trochu mě to překvapilo. Můžu se zeptat, jestli je na stanici všechno v pořádku?“ Psionismus zvýšen na úroveň 76. Mysticismus zvýšen na úroveň 25. Hmm, kouzla jsem nepoužil záměrně, prostě se to stalo. Dispečer nakrčil nos, přitiskl uši k hlavě a na pár sekund zavřel oči. Takový výraz používá jejich rasa k vyjádření nejistoty a rozpaků. Nakonec odpověděl. „Ano, pořád se nám sem vrací jeden jarg, kterého se nemůžeme zbavit. Zemře pokaždé, když se pokusí obelstít automatický bezpečnostní systém, ale to ho nikdy nezastaví.

PAVUČINA SVĚTŮ

Zkouší to znovu a znovu. Až zjistím, se kterou lodí sem přilétá, napařím kapitánovi a celé posádce tučnou pokutu!“ Samozřejmě že jsem nepřiznal, že jsem se s jargem sešel. Raději jsme se vrátili do fregaty. Náš hangár se naštěstí nacházel jen dvě stě metrů od registrační přepážky, takže cesta netrvala dlouho. Pak jsem osobně připojil nebezpečný krystal do lodního počítače. Tak delikátní krok jsem nechtěl svěřit nikomu jinému. Ayukh mi průběžně hlásil, co na to říká počítač. „Je to velký zazipovaný soubor, kapitáne. Jakože fakt velký. Dívám se na náhled. Podle formátu si myslím, že tohle bude hvězdná mapa. Ta se může hodit, přidáme ji k té, kterou máme v lodi. Pak tu vidím nějaké zašifrované složky. Do těch se bez hesla nedostaneme.“ „Okopíruj všechno!“ nařídil jsem a navigátor hbitě přejel prstem po displeji. Uběhla minuta a pak další. S čím dál větší nedočkavostí jsem se díval na hodiny. Po chvíli jsem to už nemohl vydržet a zeptal se, jestli to potrvá ještě dlouho. Odpověď starého navigátora mě posadila na zadek. „Ještě asi jednu a půl ummi, možná dvě.“ „Co prosím?“ S tím jsem nepočítal. Takže zkopírování takhle velkých dat zabere možná víc než deset hodin? Ale já tolik času nemám! Za čtyřicet minut mám být v Záři supernovy a doručovat zásilku pro leng Keetsie-Myau! „Ale co mám podle tebe dělat, gerde Gnate? Jen ten soubor s mapou má dva yottabajty. A ty zašifrované složky jsou dohromady skoro třikrát větší. A tohle… Kapitáne?!“ Ayukh se ke mně otočil s výrazem neblahé předtuchy. Zjevně se stalo něco nepříjemného. „Všechny složky se právě nenávratně smazaly! Vypadá to, že měly nějakou softwaro-

MICHAEL ATAMANOV

vou ochranu. Zůstala jen hvězdná mapa, ta se kopíruje do lodního počítače. Za půl ummi bude hotovo.“ Do prdele! Právě jsme do věčných lovišť poslali šest yottabajtů dat, a jistě šlo o cenné a tajné informace, když se ten jarg uchýlil k tak složitým metodám zabalení a doručení. Z toho asi miyelonianská velitelka nebude mít radost…

5. KAPITOLA

Půl ummi je pořád dost dlouhá doba, vychází to asi na dvě hodiny a čtyřicet minut. Takže na schůzku s miyelonianskou velitelkou stejně musím jít dříve, než kopírování skončí. Navigátora jsem nechal na fregatě, aby hlídal celý proces a potom i nainstalování hvězdné mapy. Také měl zajistit, aby se nikdo z posádky o kámen ani náhodou neotřel a nezpůsobil výbuch. Ze své doprovodné skupiny jsem vyřadil i princeznu Minn-O La-Fin. Bylo to pro ni lepší, po dvou dnech nepřerušovaného hraní už byla unavená a neustále zívala. Aby se jí to nedotklo, zakryl jsem skutečné důvody rozkazem, aby se v reálu spojila s generálem Ui-Takou. Díky tomu se odpojí ze hry a snad si i trochu odpočine. Potřebuju zjistit, jestli i po vypuknutí vojenského konﬂiktu s Temnou frakcí stále platí jeho nabídka setkání na neutrálním území, i když už tomu sám moc nevěřím. Nejlepší žijící velitel na paralelním světě už nejspíš dospěl k rozhodnutí, že frakci Č3 během toho desetidenního okna, které původně nabídl, stihne vymazat z herní planety, a to by znamenalo, že už nemá k setkání důvod. Minn-O tedy musí zjistit, jak se vyvinula situace, a současně ho informovat o dalším odkladu našeho letu. Do bojů zasáhneme nejdříve za šest dnů. Není to velký rozdíl, ale přesto bychom nepříteli měli oznámit, že tvrdé orbitální bombardování je nevyhnutelné a může vést až ke zničení všech jeho

MICHAEL ATAMANOV

uzlů. Nezmínil jsem ale, že fregata Tolili-Ukh X teoreticky stihne doletět daleko dříve. Během hovoru došlo k další důležité události. Přicupital ke mně Kirsan a podal mi bronzový artefakt pokrytý starodávnými symboly. Zdálo se, že už z něj opravdu odstranil to rasové omezení. Posilovač signálu do Pyramidy (doplněk naslouchačské zbroje). Štíty: +3 % za každý level Dosah skenování: +15 % Objem dat odeslaných do Pyramidy: +70 % Vaše úroveň elektroniky: nedostatečná Potřebné úrovně schopností: elektronika 70, ovládání strojů 50 Minimální požadavky statistik: inteligence 26, vnímání 26 Konečně! Nejprve jsem vložil do elektroniky svých 6 volných bodů, čímž jsem ji zvýšil na úroveň 70, a potom jsem artefakt umístil do speciální prohlubně v hrudní části zbroje. Ještě předtím jsem si vyměnil prsteny, protože bez nich bych neměl dostatek inteligence. Očekával jsem, že mě zbroj zahrne zprávami, ale podle všeho si změny ani nevšimla. Relikti si asi měnili nebo přidávali nové součásti zbroje každou chvíli, a proto jí to doslova nestálo za řeč. Přinejmenším došlo k velkému navýšení ochranných schopností štítů. Ještě před chvílí dokázaly zadržet pouhých 3 500 bodů, ale teď se ta hodnota vyšplhala na celých 11 480 bodů! S tímhle přežiju i přímý zásah odstřelovačské pušky, s trochou štěstí možná i dva. Nebo deset zásahů z blasteru či laserové pistole. To se mi teď moc hodí, když mířím do hloubi stanice Kasti-Utsh III, kde se to jen

PAVUČINA SVĚTŮ

hemží bojechtivými miyelonianskými vojáky. Je jen velká škoda, že stále nebyly dokončeny úpravy mého eliminátoru, a proto můžu využít jen paralyzér. Ale musím říct, že puška už delší dobu není mou nejsilnější schopností. Po změně třídy postavy jsem upřednostnil psionismus. Pak jsem si prsteny vyměnil zase za ty s bonusem do vnímání, protože jsem chtěl konečně zkontrolovat spojení krystalového nosiče se zdrojem energie. Třeba by se mi podařilo bombu zneškodnit, aniž bych odstraňoval všechny ty kabely… Ale ne, detailní průzkum otevřeného černého kamene přinesl jen zjištění, že odpojit zdroj energie není jednoduché. Byl pevně připojený k rozbušce. Snad by se to dalo nějak zařídit, kdyby se rozbuška nahřála a šla ohnout, ale na to mi chybí schopnost chemie. Vlastně ani nevím, z jakého materiálu je to celé vyrobené a jak by rozbuška reagovala na teplo. A teď rozhodně není čas na experimenty, takže to raději nechám tak, jak to je. Blížil jsem se k přechodové komoře, ale ještě na mě zavolal Eduard Boyko, který hlídal východ z fregaty. „Máš na mě pár minut, kapitáne? Mám hodně důležité zprávy.“ Vesmírný mariňák na mě zamával, abych ho následoval k velkým kontejnerům, které mají být naloženy do lodě. To je ta zásilka, kterou nám zajistila Uline Tar. Poslal jsem Tiniho a Avan Toie ke dveřím do hangáru, aby tam na mě počkali, a sám jsem zamířil za Eduardem. U kontejnerů čekal také Imran, který se vrátil z Kupole a nejspíš se chtěl podělit o novinky. Ale to jsem se mýlil. Žádné nové zprávy jsem se nedozvěděl. Dagestánec se nejdříve ujistil, že nikdo nestojí poblíž a neposlouchá, a ukázal na tři průsvitné plastové kontejnery. Zjevně v sobě ukrývaly jakési rozměrné zařízení. „Vím, co tam je, gerde Gnate. Přesně takové jsem vi-

MICHAEL ATAMANOV

děl tehdy, když jsme sestřelili ten temňácký antigrav. Jsou to antigravitační trysky. A jsou tři. To znamená, že patří na těžký útočný antigrav. Nedávno naši právě takový poškodili nad Kentauří rovinou a tyhle trysky si nejspíš objednala Temná frakce, aby byl ten stroj zase letuschopný.“ „Imrane, jak si můžeš být tak jistý tím, co je uvnitř?“ zeptal jsem se překvapeně a nedůvěřivě, když jsem kolem těch velikých beden procházel. Byly to jednoduché krychle s přibližně třímetrovou hranou. „Já tam nevidím nic, dokonce ani žádné nápisy. Jen jakýsi kód, kterému nerozumím. Eduarde, pojď blíž a posviť tam z druhé strany baterkou. Možná zjistíme aspoň podle siluety, co to povezeme.“ Plast naštěstí propouštěl dostatek světla na to, abych spatřil obrysy nákladu, ale přesto jsem nedokázal odhalit, o co přesně jde. Nakonec jsem si nasadil helmu a stáhl k oku infračervený objektiv s bonusem 2 bodů do vnímání. Přesto jsem náklad uviděl až ve chvíli, když jsem se obličejem přitiskl až k plastové stěně. Antigravitační tryska GG-880E. Výrobce: Geckhská vesmírná korporace Orlí oko zvýšeno na úroveň 71. Imran se nemýlil. Bylo to kovově stříbřité s mnoha spletenci kabelů na povrchu. Boky to mělo ploché, asi aby se to dalo pohodlně připevnit buď pod křídla, nebo do trupu letounu. Kamarádům jsem řekl vše, co jsem zjistil. Imran se rozesmál. „Gnate, já nevím, jak se používá prospektorské nebo naslouchačské vybavení, a nevidím skrz pevné předměty. Ale

PAVUČINA SVĚTŮ

jedna strana toho boxu jde otevřít.“ Odsunul plastový panel stranou, takže jsme mohli dovnitř nahlédnout všichni. No, ehm… ale co. Možná jsem nezvolil obvyklou metodu, ale dospěl jsem ke stejnému cíli. To je nejdůležitější. „Nemůžeme ten kontrakt prostě odmítnout?“ zeptal se Eduard Boyko, zatímco jsme zírali na trysky uchycené v obalu vyztuženém proti otřesům. „Na to už je bohužel pozdě.“ Kdysi jsem s Uline Tar mluvil o všech obchodních záležitostech týkajících se nákladní dopravy, takže mám představu, jak tvrdé tresty dopadnou na přepravce, který odmítne doručit zásilku, na kterou už má uzavřený kontrakt. Po takovém kroku může navždy zapomenout na kladnou reputaci, žádnou další zakázku už by mu nikdo nikdy nesvěřil. A přesně tuto informaci jsem se snažil kamarádům předat. „Co kdybychom to tedy zabavili jako válečnou kořist? Naše frakce proti nim bojuje, takže mi to přijde logické. A pak to doručíme na vlastní základnu!“ Imran pravděpodobně nechápal, že velké mimozemské rasy vůbec neřeší naše bojůvky odehrávající se na jakési nevýznamné planetě. Zabavení cizího majetku by nám u nich neprošlo. „Mám ještě lepší nápad!“ prohlásil Eduard a postoupil k nám. Když jsem viděl jeho rozhořčený a zrudlý obličej, pochopil jsem, že si vyslechneme něco hodně radikálního. „Všechny ty věci ještě před naložením zničíme! Nebude co převážet, nebude problém! Na všechny otázky od kupců nebo dodavatelů budeme mít jedinou odpověď… My vážně netušíme, co se stalo a proč to bouchlo!“ To je samozřejmě idiotský nápad. A zvlášť tady na miyelonianské stanici, kde pravdohledači rychle prokouknou každou lež a dopátrají se pravdy i v té nejzamotanější situaci. Odhalili by nás a Temná frakce by stejně dostala to, co si objednala, jen by na to musela o něco déle čekat. Přesto

MICHAEL ATAMANOV

však není vhodné nedělat vůbec nic, to by se nelíbilo naší frakci. Tak co s tím? Zhluboka jsem si povzdechl, jako bych se právě chystal skočit do černé díry. Možná je to ta nejhloupější myšlenka, která mě kdy napadla, ale vzal jsem z inventáře tři magnetické bomby a podal je Eduardovi a Imranovi. „Varuju vás! Jestli se o tomhle někdo dozví, budeme v prdeli. Nedoplatíme se, ani když prodáme všechny naše ledviny a poslední spodní prádlo. Takže o tomhle nesmí padnout ani slovo, rozumíte? Podívejte se sem, tady se dají odšroubovat vnější panely. Uvnitř, pokud se nemýlím, je prázdný prostor. Nastavím časovač u všech bomb na jednu ummi od chvíle, kdy se trysky poprvé aktivují. Exploze nastanou současně, a to až po otestování. To je celé. Jednoduché a efektivní. Vašim úkolem je ukrýt bomby uvnitř trysek a zamaskovat je tak, aby při běžné kontrole nebylo nic poznat.“ „Ale Gnate,“ zkusil Imran něco namítnout a ukázal na fregatu. Pochopil jsem, co tím myslí, a předběhl ho. „Naši nakladači Basha a Vasha se odpojili do reálu a důstojník půjde se mnou na stanici. Minimálně hodinu se o náklad nebude nikdo starat. Na umístění bomb a zašroubování panelu je to dost času. Pokud se ke kontejnerům bude blížit jiný člen posádky, zažeňte ho s tím, že je to na můj přímý rozkaz. Všechno jasné?“ Autorita zvýšena na úroveň 54. Amatérští minéři přikývli. Eduard opatrně vložil bomby do svého inventáře a s šelmovským úsměvem zašeptal: „Jen ať si Temná frakce s novými antigravy vzlétne a zkusí zaútočit na naše vojáky!“ Na to jsem musel zareagovat, abych oba postavil do latě.

PAVUČINA SVĚTŮ

„Vy radši doufejte, že ta zásilka opravdu míří do rukou Temné frakce, a ne třeba na tajnou geckhskou základnu. Naši vládci by byli neskutečně naštvaní, kdyby jim nákladní antigrav s drahocenným nákladem spadl do moře! Předpokládám, že by se pak nezastavili před ničím, dokud by objevili viníka. A toho by dříve nebo později našli. Vzpomínám si, že pár hráčů Temné frakce bylo v reálu popraveno i za mnohem menší provinění jen proto, aby jejich nadřízení unikli hněvu vládců…“ Úsměvy zmizely. Oba se napjali a nejistě pohlédli jeden na druhého. Teď už nejspíš litovali, že mi o tom vůbec řekli. Ale ani jeden z nich necouvne. Ujistili mě, že chápou důležitost situace a nebezpečí, takže budou držet jazyk za zuby. To je dobře! Pospíšil jsem si za Tinim a Avan Toiem, kteří už vyrazili napřed. Ale úsměv jsem v sobě zadržel až do východu z hangáru. V očích Imrana a Eduarda jsem právě dost vyrostl. Máme společné tajemství, které ti dva neprozradí ani ředitelům naší frakce. Je to sice titěrná věc, ale přesto se mi u nich podařilo oddělit loajalitu k frakci od loajality ke kapitánovi a zařídit, aby se spíš klonili ke mně. Proč? No, stává se, že frakce má rozhodnutí někdy nepodporuje, a já nechci říkat ředitelům úplně vše. Od teď informace a jejich interpretace budou záležet na tom, jak je Dmitry, Imran a Eduard popíšou. A co se týká těch bomb, žádné nebezpečí nehrozí. Nenastavil jsem tam časovač, jak jsem jim řekl. Místo toho jsem zadal identické a docela složité aktivační klíče. Pokud si trysky vyzvednou geckhové nebo jiná frakce z mé Země, bomby zůstanou navždy skryty a nikdo se nedoví, kde vlastně jsou. Ale jestli si zásilku skutečně přeberou temňáci, všechny tři trysky současně vybuchnou i s tím, k čemu budou připojené. Jak to udělám? Velice jednoduše!

MICHAEL ATAMANOV

Stačí mi vyslat slabý radiosignál s aktivačním klíčem pár dnů po tom, co se vrátíme na Zem. Signál pošlu z našeho území, protože dosáhne minimálně přes tři uzly. Tím získám dostatečnou vzdálenost a současně neohrozím nikoho dalšího. Ve výpravě k leng Keetsie-Myau tedy zbyly jen tři osoby. Svobodný kapitán, nedospělá kočka a obtloustlý důstojník, jehož nešlo ani omylem zaměnit s bojovou postavou. Nechtělo se mi tomu věřit, ale díky tomu, že jsme dávali na odiv naši neškodnost a snažili se vypadat jako trapně snadné cíle, se nám podařilo bez problému dojít až k výtahům. Cestou jsme potkali spoustu miyelonianských vojáků, z nichž dva nebo tři se mě dokonce odvážili vyzvat k souboji standardní frází: „Ah-sahntee manye-uu-u rezsh shashash-u?“ Ale stačilo říct jim jazykem, který neznají, ať se jedou zabavit jinam, a doprovodit to letmým úsměvem a lehkým korigováním myšlenek, aby ztratili zájem. Je třeba říct, že jargovo znepokojení z „bojovníků s ohony“ nebylo nepodložené. Po stanici se pohyboval neuvěřitelný počet vojáků, naráželi jsme na ně opravdu na každém kroku. Piloti, střelci, gladiátoři, léčitelé, výsadkáři, mariňáci, odstřelovači a ženisti. Mnozí se asi posilnili alkoholem nebo jinými více či méně legálními stimulanty a teď byli o to agresivnější. Všiml jsem si několika roztržek mezi členy různých jednotek, jež často skončily zabitím. Dokonce jsme se stali očitými svědky krádeže v obchodu se suvenýry. Rozčtvrcené pavoučí tělo u vchodu mi naznačilo, že majitelem je meleyephatianský obchodník, který byl natolik bláznivý, že otevřel svůj podnik v době, kdy na Kasti-Utsh III přebývali vojáci. Můj chráněnec Tini se rozběhl k nehlídanému vchodu, ale já ho včas chytil a stáhl

PAVUČINA SVĚTŮ

zpátky. Jasně jsem mu řekl, že sice máme status pirátů, ale nerabujeme. Skenování zvýšeno na úroveň 40. Ovládání strojů zvýšeno na úroveň 69. Mysticismus zvýšen na úroveň 26. To zvýšení jsem zařídil zapnutím výstražného alarmu v obchodě, který byl z nějakého důvodu potichu. Přestože ječení sirény chlupaté výtržníky překvapilo, nezahnalo je pryč. Nejvíc mě překvapilo, že se ochránci pořádku objevili téměř okamžitě, ale kromě vypnutí alarmu do situace nezasahovali, běželi zase pryč a nechali zloděje v klidu krást dál. Nakonec vojáci a vojačky vyšli z malého obchodu tak obtěžkáni, že se skoro nemohli hýbat. Když jsem viděl tu spoustu blýskavých šperků, kterými byli ověšeni, připadali mi jako chodící vánoční stromečky. Před tou epizodkou jsem se držel iluze, že navštívím obchodníka s artefakty, o kterém jsem slyšel od překupnice na Medu-Ro IV. Ale teď jsem pochopil, že tu během nejbližších několika dní nikoho nenajdu. Místní obchodníci neměli z přítomnosti vojáků radost a raději, aby předešli podobným excesům, své podniky dočasně zavřeli. Ale jak už jsem řekl, horkokrevní bojovníci se mě ani mých spoluhráčů pořád nedotkli. Přesto musí všechno dobré jednou skončit. Stalo se to ve chvíli, kdy jsme došli do cílového sektoru 8-13. Už jsem si začínal myslet, že jsme to zvládli… „Ah-sahntee manye-uu-u rezsh shashash-u?“ vybrebtal miyelonianský kulometčík, přestože se z přemíry alkoholu a drog sotva držel na nohou.

MICHAEL ATAMANOV

Měl na sobě těžkou zbroj a v ruce držel svou zbraň. Hlaveň se kvůli jeho nejistému postoji třásla a houpala ze strany na stranu. Z miyelonianových očí jsem vyčetl, že nedokáže cítit strach ani jasně myslet. Vnímání nebezpečí zvýšeno na úroveň 51. Mezi touto výzvou a těmi předchozími byly zásadní rozdíly. Zaprvé byl kulometčík úplně mimo. Chtěl se jen rvát, a to i bez ohledu na moji odpověď. Nezajímalo ho, jestli jeho výzvu přijmu. Zadruhé za ním stálo dalších deset vojáků, kteří by na mě vyběhli, kdybych jejich ožralého spolubojovníka ignoroval. Otočil jsem se. Chodbu, kterou jsme přišli, zablokovala zeď z těl ozbrojených miyelonianů, kteří nijak neskrývali agresivní choutky. „Před námi neutečeš, gerde Gnate!“ ozval se jiný hlas. Tenhle zněl radostně, sebevědomě a naprosto střízlivě. „Poznali jsme tě a už od výtahů tě sledujeme. Smečka Huňatý ohon vypsala na tvoji hlavu velkou odměnu! A taky moc dobře víme, že kdokoli porazí jediného naslouchače ve hře, vyslouží si nárůst slávy. Tvé končetiny jsou tak vzácné, že si jich každý voják bude považovat!“ Hned mi bylo jasné, že mě nenechají odejít. Výzva opilého kulometčíka byla jen formální začátek. Útočníci tím chtěli aspoň legalizovat tu ozbrojenou loupež a vraždu, která se tu má přihodit. Proto bylo v mém nejlepším zájmu výzvu přijmout a doufat, že se potom situace nevymkne kontrole a že se krvežízniví miyeloniani nevrhnou i na mé společníky. Souboj má svá pravidla. Spustil jsem skener a zjistil, co je to za vojáky. Přemítal jsem, který je z nich nejnebezpečnější a kde stojí velitel. „Výsadková jednotko sto čtyřicet šest!“ zvolal jsem a kouzlem zvýšil svoji hlasitost, aby pochopili, do čeho

PAVUČINA SVĚTŮ

to právě šlápli. „Na nikom z vás nevidím jedinou trofej z velké války proti meleyephatianům. Vaše helmy zdobí jen ohony prachobyčejných vojáků, jako jste vy, a zavražděných civilistů. Jak to tedy je, ušmudlanci? Nepustili vás do skutečné bitvy? To je vážně celá vaše jednotka tak slabá, že nesmíte jít na frontu?“ Ze všech stran ke mně doléhal zvuk skřípějících zubů. Byl tak silný, že si ho všiml i můj důstojník. Přestože neuměl miyeloniansky, správně pochopil, že se děje něco nezvyklého. Tini byl tak vystrašený, že se mu uši v podstatě vryly do hlavy. Potichu se mě ptal, proč je provokuju. Někteří vojáci tu otázku zaslechli, a tak jsem mu odpověděl nahlas. „Dělám to proto, aby si vzpomněli, že jsou hrdí vojáci, a přestali se chovat jako banda lupičů. Aby se za ně jejich velitelka leng Keetsie-Myau nemusela omlouvat, až s ní budu jednat. Aby i geckho stojící za mnou dál vnímal miyeloniany jako mocné a loajální spojence, a nikoli jako zdrogované šílence!“ Psionismus zvýšen na úroveň 77. Mentální odolnost zvýšena na úroveň 58. Mysticismus zvýšen na úroveň 27. Nepotřeboval jsem systémové zprávy, abych pochopil, že má slova dopadla na úrodnou půdu. Na minimapě značky okolo mě změnily barvu z agresivní červené na neutrální žlutou. Tu a tam se objevila i přátelská zelená. Miyeloniani hleděli zahanbeně do země, ocasy stažené mezi nohy. Potom se jako na povel rozestoupili, aby mě nechali

MICHAEL ATAMANOV

projít, a před jejich první řadu se protlačil velitel. Štíhlý, zrzavý kocour byl malý i na miyeloniana. Gerd Mauu-La Mya-Ssa. Miyelonian. Smečka Stříbrný ohon. Léčitel, level 96. „To jsou tvrdá slova. Autorita mi kvůli nim klesla o tři body. Ale souhlasím s tebou, gerde Gnate, zasloužil jsem si to. Neměl jsem dopustit, aby se mí podřízení vymkli kontrole. Ale pokud mluvíme o cti a hrdosti, musím tě vyzvat na souboj. Neurazil jsi totiž jen mě a zde stojící vojáky, ale celou výsadkářskou jednotku sto čtyřicet šest! Ah-sahntee manye-uu-u rezsh shashash-u?“ „Jestli to tak musí být, ať se to stane. Rád vidím, že miyeloniani nezapomněli na význam slova čest. Já jsem též hrdý a čestný muž, a proto tě varuju, že v souboji jeden na jednoho nemáš nejmenší šanci. Léčitele porazím i s jednou rukou za zády. Navrhuju souboj tři na tři. Zvol si dva vojáky ze své jednotky. Se mnou bude bojovat tenhle malý a tamten tlustý,“ řekl jsem a ukázal na Tiniho a Avan Toie. Druhý jmenovaný náš rozhovor se zájmem poslouchal, ale ničemu nerozuměl. „Ale to je ještě kotě,“ začal protivník, ale další námitky si rozmyslel a podmínky přijal. Hned mě ujistil, že jestli vyhraju, žádný z jeho vojáků se mi nebude plést do cesty. Zbláznil jsem se? Ale vůbec ne. Chci jen vyřešit tenhle problém jednou provždy a nenechat se zatáhnout do nekonečné řady soubojů. A ta by určitě následovala, protože každý z chlupatých vojáků by považoval za svou čest, aby se mě pokusil porazit a uchránit hrdost jednotky, kdybych sejmul jejího velitele. A nemůžu popřít, že je mezi nimi spousta nebezpečných bojovníků na vysokém levelu, i když na druhou stranu jen několik z nich je střízlivých.

PAVUČINA SVĚTŮ

Zatímco si velitel vybíral parťáky, otočil jsem se k přátelům. „Nečekám od vás, že budete skutečně bojovat. Jen zařiďte, aby mě nezabili hned na začátku souboje. Pak už to zvládnu sám. Podívejte, ten zrzek si vybral gladiátora. Takže Tini, ty mi budeš hlídat záda. Ten kocour zkusí skočit přímo za mě, aby mi zarazil šavle do zad. Avan Toii, použij laserovou pistoli a nešetři energií, později si ji dobiješ. Nedovol tomu léčiteli, aby se soustředil a léčil. Na můj rozkaz se připravte nepřátele zalehnout a znehybnit… Aha, ten třetí je bodyguard. Ne že bych to nečekal. Toho si necháme jako zákusek, protože má nejvíc bodů zdraví. To je všechno, jdeme do arény. Hodně štěstí!“