9788075941404

ZAKLADATEL MIRROR WORLD V.

ALEXEJ OSADČUK

Originally published in English under the title The Founder by Magic Dome Books, 2022 Copyright © Alexey Osadchuk 2022 Cover Art © Vladimir Manyukhin 2022 English Translation © Irene and Neil P. Woodhead 2022 Czech Translation © Jan Benda ISBN 978-80-7594-140-4 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

KAPITOLA PRVNÍ

Dovolená skončila. Téměř měsíční rehabilitace uběhla jako jediný den.

Seděl jsem v autobusu, který mě a několik ostatních hráčů odvážel na letiště, z něhož nám za tři hodiny odlétalo letadlo. Vracel jsem se zpátky „do práce“.

Loučil jsem se s mrazivým Berlínem přikrytým ponurými mračny, jehož ulice bičovaly kapky studeného deště hnané štiplavým větrem. Zíral jsem z okna a pozoroval ubíhající stromy, domy a chodce, kteří prchali z dosahu rozběsněných živlů. „To je nečas,“ zamumlal jsem si pod vousy. „To mi povídej,“ ušklíbl se Serjoža. Ze vzhledu mého náhodného spolucestujícího jsem usoudil, že posledních pár dnů strávil v berlínských putykách. „Ale ne! Zase ten kretén!“ zvolal kdosi z předního sedadla.

Líně jsem pohlédl na řadu billboardů lemujících silnici. No jo. Nespokojenec narážel na rozměrný plakát, z něhož se vesele zubil Romulus s půllitrem piva v ruce. Ano, ten Romulus z klanu Ocelových košil, jednička v hodnoticím žebříčku Mirror Worldu.

Během posledních měsíců se ve světě udály zají-

6

ALEXEJ OSADČUK

mavé změny. V oblasti reklamního byznysu se objevila nová tržní mezera, kterou záhy (zcela logicky) zaplnili hráči z Glasshousu – ne skuteční lidé, nýbrž jejich herní postavy. Sportovci a herci z Hollywoodu ustoupili do pozadí a přenechali své místo špičkovým hráčům, kteří se momentálně vyhřívali na výsluní popularity.

Korporace Reflex Group investovala do propagace svého produktu horentní sumy. Prvotřídní hráči v brnění usazení v sedle jezdeckých zvířat na nás koukali odevšad: z triček, hrnků, odznáčků i kšiltovek.

Christina našla figurku jednoho hráče z „první desítky“ dokonce i v dětském menu z McDucku, a nechala se slyšet, že se zanedlouho bude prodávat i podobizna mé maličkosti, Gavruši a Šibala. Tenkrát jsme se jejímu vtipu smáli, jenže pak na mě Světlana celý večer vrhala zamyšlené pohledy. V tu ránu mi bylo jasné, že něco kuje, a uvažoval jsem, zda své plány předestřela Ruslanovi.

Jednoho dne jsem je přistihl, jak spolu živě diskutují po Skypu. Oba měli na stole hromadu papírů, kalkulačky a další kancelářské potřeby. Když jsem se zeptal, co to spolu pečou, ubezpečili mě, že mi zakrátko předloží k posouzení a schválení plán, na jehož základě se „z nás stanou milionáři“. Poté mě vyzvali, abych se prozatím nerozptyloval maličkostmi a raději se soustředil na nejdůležitější úkol: stát se největším drsňákem v celém Glasshousu a při tom se vynasnažit nakřečkovat maximální množství kořisti.

Zasmáli jsme se, nicméně vzápětí jsem ty dva oportunisty varoval, aby bez mého vědomí nic nepodni-

ZAKLADATEL

7

kali. Nato mi oba jako na povel zasalutovali a pokračovali v přerušené debatě.

Ze vzpomínání mě vytrhl tichý hlas Serjoži, který reagoval na křiklouna z první řady: „Závistivec. Kdyby společnost nabídla reklamní smlouvu jemu, byl by šťastný jako blecha. Já bych teda skákal radostí. To už je pořádnej bakšiš! Ale s našima úrovněma a hodnocením jsme jim ukradený! Člověk se musí prodrat na vrchol, přinejmenšim mezi první pětistovku. Nebo mít větší charisma, jako ten týpek na lítajícím zvířeti.“ Serjožova poslední věta mě překvapila. Měl jsem co dělat, abych si zachoval chladnou tvář. Z povinnosti jsem souhlasně zabručel. „Máš recht,“ vmísil se do diskuze Andrej, který seděl za námi a prostrčil svůj úzký, pihovatý obličej do mezery mezi sedačkami. „Všecky televizní kanály a poutače nám furt cpou ty samý ksichty kopálistů a herců! Ať taky nechaj vyniknout hráče. Aspoň bude nějaká změna.“ „Podle mýho je tohle pouhej začátek,“ přisadil si Serjoža mnohoznačně. „Majitelé Glasshousu to brzo rozjedou ve velkým stylu. Počkejte a uvidíte. Zrovna předevčírem jsem byl s chlapama v centru Berlína.

Zašli jsme do hospody na jedno.“ S Andrejem jsme se současně zasmáli. Serjoža nebral naše úšklebky na vědomí a pokračoval: „Samo sebou nám do pracek hned vrazili nápojovej lístek. A co byste řekli? Pročítal jsem ho a najednou – bim ho!“ „Uviděls ceny a seklo to s tebou?“ rozřehtal se Andrej.

8

ALEXEJ OSADČUK

„Ne!“ odsekl Serjoža, načež si těžce povzdechl. „Málem jo… ale o to nejde. Kdybyste viděli ty názvy! Duhovej gnóm! Černej trpaslík! Elfský pšeničný! A tucet dalších! Co vy na to? Řek sem si o jídelák a najednou čumim na Beraní bok po mellenvillsku, Zelenej pudink táty Gruda a tak dál. Už chápete, o čem mluvim?“ „Čemu se divíš?“ pokrčil rameny Andrej. „Dneska servírujou jídlo a pití z Glasshousu v každý lepší restauraci. A obojí chutná stejně jako ve hře. Dalo se to čekat. A to ještě nic není. Na netu psali, že se bude natáčet seriál založenej na motivech Mirror Worldu.“ Serjoža s Andrejem se dál bavili o všelijakých novinkách, které korporace uvedla na trh. Poslouchal jsem jejich rozhovor na půl ucha. Pivo, trička, hračky, seriály… Něco mi však říkalo, že vidíme pouhou špičku ledovce ponořeného v hlubinách. Ovšem ani řečená špička nebyla bezvýznamná.

Vyjma rozličných reklamních předmětů vlastnila Reflex Group minimálně jednu leteckou společnost, síť čerpacích stanic a přes deset klinik (včetně té, na níž operovali Christinu) a výzkumných laboratoří. Dále rehabilitační středisko, do kterého mě poslal Dmitrij, a japonskou laboratoř, v níž vědci vypěstovali Christinino srdce. Po několika hodinách strávených u počítače jsem zjistil, že majitelé Mirror Worldu investují rovněž do rozvoje moderní medicíny a farmakologie. Činili se i v oblasti zdravotnického vybavení. Důkazy o jejich přítomnosti byly zkrátka všude: IT technologie, vesmírné programy, alternativní zdroje energie.

Nejnovější modul, který jsem v současnosti po-

ZAKLADATEL

9

užíval, byl mnohem modernější než moduly ve veřejných komplexech. Po dlouhém ponoru jsem se sice prvních pár dnů nacházel téměř ve vegetativním stavu, ale zotavoval jsem se překvapivě rychle. Navíc se mi zdálo, že navzdory dlouhému pobytu ve hře je mé tělo v lepší kondici než před ponorem. Ba co víc: kontrola u oftalmologa prokázala, že se mi zlepšil zrak. I Christinin zdravotní stav se po provedené transplantaci zlepšoval ohromným tempem, a to zásluhou nejnovějších preparátů a medikamentů z farmakologické laboratoře Samura, jež (jaká náhoda) spadala pod Reflex Group.

S ohledem na vše zmíněné vyvstávala legitimní otázka: jaký je skutečný záměr, který stál za vytvořením Mirror Worldu? Dát lidem hru, nebo vytvořit jakési testovací pole pro převratné technologie? Platí-li druhý případ, nedokážu si představit pocity lidí, kteří uléhali do prvních modulů. Vždyť se vlastně jednalo o betatestery…? Mimochodem, na webu jsem o nich nenašel jedinou zmínku.

Když tedy lidé nakousli téma reklamy a glasshouseských piv, docela jsem se jejich komentáři bavil. Veškerý humbuk okolo hodnocení a špičkových hráčů byl totiž obyčejné pozlátko.

Serjožův následující výrok jsem jen odkýval a ostentativně zívl. Klidně se bavte a já si zatím schrupnu.

Jakmile si spolucestující všimli, že mám zavřené oči, dohadovali se tlumenými hlasy.

Nebyl jsem v pozici, abych si lámal hlavu s investicemi multimiliardové korporace, jejíž činnost zachránila život mé dcery. Služby novodobých Mesiášů si kvůli ceně sice nemohl dovolit každý, ale

10

ALEXEJ OSADČUK

pokud jde o mě, udělám cokoli, abych svou holčičku udržel naživu.

Vzpomněl jsem si na své holky a blaženě se usmál.

Vybavil se mi nedávný rozhovor se Světlanou… „Tak snadno nám pokoj nedají.“ Světlanino čelo zvrásnila mělká vráska. Koutky pevně semknutých úst se jí mírně stáhly dolů.

Od okamžiku, kdy se ze mě stal „svobodný muž“, uplynul skoro měsíc. Od té doby jsme však denně probírali veškeré detaily související s mým budoucím herním postupem. Světlanu zneklidňovaly především klany. Olej do tohoto pomyslného ohně si přilévala sama několikahodinovým pročítáním herních fór, na nichž se o řečených klanech dočetla nesčetné hrůzy.

Jednou jsem zběžně prolétl jeden příspěvek a přistihl se při myšlence, že kdybych na tohle fórum natrefil před registrací, nepřistupoval bych k Mirror Worldu během svých prvních herních dnů tak lehkovážně.

Celou dobu jsem se Světlanu snažil přesvědčit, aby ty děsivé povídačky nečetla. Připadalo mi, že si má slova vzala k srdci, ale občas jí to zkrátka nedalo.

Tím se vracím k našemu rozhovoru. „Netrap se tím, miláčku,“ odpověděl jsem a sevřel ji v náručí. „Dokážu se vypořádat se všemi, kteří se pokusí zaútočit na mě a na Ryšavé sovy. Tvůj manžel už není bezmocná nula.“ Světlana si mlčky povzdechla. Bála se o mě. Další ponor se nezadržitelně blížil, takže její obavy byly naprosto přirozené. Napjatou atmosféru částečně zklidnila Christina.

ZAKLADATEL

11

„Tati, myslíš, že Gavruša se Šibalem ještě vyrostou?“ Světlana i já jsme k ní současně otočili hlavy.

Christina ležela na pohovce, na které usnula o půl hodiny dříve při čtení knihy, a dívala se na nás ospalýma očima. Její tváře měly zdravou růžovou barvu.

S manželkou jsme se na sebe usmáli. Od operace minuly dva měsíce a Christina se změnila k nepoznání.

Její tělo japonské srdce přijalo. Lékař se, stejně jako my, tetelil radostí nad zdravotními výsledky, jež Christinin organismus vykazoval. Doslova nám kvetla před očima. „Ano, beruško,“ odvětil jsem a přisedl si k ní. „Porostou s každou novou úrovní.“ Christina mi vylezla na klín a objala mě okolo krku. „Nezapomněls na svůj slib, že ne?“ Její teplý dech mě příjemně šimral na uchu. „To víš, že nezapomněl. Sama jsi četla, že do Mirror Worldu se zanedlouho budou moct ponořit i děti.

Ovšem pod jednou důležitou podmínkou.“ „Já vím,“ povzdechla si. „Musí mi to dovolit doktor.“ „Nezlob se, ano?“ „Nezlobím,“ ujistila mě dospěle a rychle změnila téma. „Vezmeš mě do země nikoho?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nejspíš ne. Mluvili jsem přece jen o Mellenvillu. Ale i tam zažiješ spoustu zábavy.“ Christiny pomněnkové oči se rozšířily a tváře jí zčervenaly. Pozoroval jsem její rozrušený obličej a najednou mě napadlo, že kdyby věděla, jak moc se

12

ALEXEJ OSADČUK

do hry nechci vrátit, její úžas by neznal mezí. Bohužel jsem neměl na výběr. Půjčka se sama nesplatí… „Vzbuď se, Olegu!“ Někdo zatřásl mým ramenem. Otevřel jsem oči a krátkozrace zašilhal okolo sebe. Serjoža už byl na nohou a sundával z úložného prostoru svůj ruksak.

Na neoholené tváři mu hrál spokojený úsměv. „Ještě nikdy jsem nikoho neviděl tak tvrdě chrápat, Olegu! Budíček! Čekají nás velký věci!“ „Ahoj, Pilote,“ pozdravila mě Mistryně jménem Lara.

Ach, ty herní přezdívky… Tohle oslovení se mezi hráči během několika posledních měsíců pevně uchytilo. Na fórech mi jinak už neřekli. Ne že by mě to bůhvíjak rozčilovalo. Povím to takhle: připadalo mi to trochu divné. „Dobrý večer.“ Vzezření Mistryně (z šikovného řemeslníka, kterého mi slíbil dohodit Ruslan, se vyklubala Mistryně Lara) bylo… jak to říct… nejgnómovatější. Široká ramena, dlaně jako lopaty, nasupený výraz. Obličej jí zdobilo důmyslné hranaté tetování. Zkrátka typická gnómka.

Mistryni se v přimhouřených šedých očích zračily mírné rozpaky. Můj pozdrav ji očividně trochu zmátl. Patrně očekávala nějaké rýpnutí nebo jízlivou narážku. Gnómka mou domněnku záhy potvrdila. „Můj vzhled tě zřejmě příliš neudivuje?“ Lařina široká ústa roztáhl potutelný úsměv, jenž odhalil dvě řady ostrých zubů.

ZAKLADATEL

13

„Vůbec ne,“ pokrčil jsem rameny. „Hned prvního herního dne jsem se seznámil s jednou mladou slečnou v těle třímetrového horruda ženského pohlaví.

Od té doby se výběru postavy druhých nedivím.“ „To beru,“ zachechtala se gnómka a otevřela robustní ocelové dveře. „Vítej v mém doupěti, Olgerde!“ „Doupětem“ Lara nazývala jednopatrový kamenný dům v centru Ritalu, malého městečka na východě Světlé říše. Průměrná úroveň místních mobů dosahovala třicáté až čtyřicáté úrovně. Rital bych sotva nazval zapadákovem, ale na druhou stranu tady nebylo nijak zvlášť živo. Lokaci ovládal obyčejný klan s poměrně ambiciózním názvem: Světlí válečníci. Nejsilnějším hráčem – vlastně hráčkou – klanu byla jistá Leslie, elfka-lučištnice dvousté úrovně. Z Ruslanova výkladu jsem vyrozuměl, že tenhle klan je jakýsi rodinný podnik.

Světlí válečníci udržovali Rital v čistotě a pořádku a nezaplétali se do žádných velkých skandálů. Pokojně vydělávali peníze, aniž by při tom někomu šlapali na kuří oka. V souladu s touhle filozofií přistoupili na setkání se mnou až po zveřejnění mé mírové dohody s Tanorem, která vešla ve známost na fórech. „Kávu nebo čaj?“ zeptala se gnómka, když jsme vstoupili do prostorného, útulně zařízeného obývacího pokoje. „Nebo snad něco ostřejšího?“ „Dám si kávu. Bez mléka a cukru.“ „Okamžíček,“ mrkla na mě Lara, přešla ke dveřím u protější stěny a vyštěkla: „Hej, kdo je v kuchyni?

Přineste nám dvě sóla!“

14

ALEXEJ OSADČUK

Z útrob kuchyně se ozvalo tlumené zamručení, že káva bude uvařená za chvilku. „Posaď se, Olgerde, ať nám nevyneseš spaní!“ Lara ukázala na masivní kožené křeslo a sama se posadila do stejného křesla naproti mně.

Zatímco jsem se uveleboval a kradmo si prohlížel interiér gnómského příbytku, Lara ostražitě sledovala mé pohyby. Zarazila se u mé výstroje. Podle jejích planoucích očí ji mé „fialové“ oblečení pro hráče třísté a vyšší úrovně náležitě ohromilo. Když se na mě dostatečně vynadívala, přešla k věci. „Tak mi tu svou bazuku ukaž.“ S přibližnou předtuchou, jak Mistryně na mou zbraň zareaguje, jsem jí podal Malý kapesní vrhač.

Gnómka mě nezklamala. Chechtala se tak vehementně, až jsem se obával, že dostane mrtvici. „Och, já už ne-mů-žu! Malý… kapesní… vrhač!“ řičela a popadala se za břicho. „Přesně tak,“ pokrčil jsem rameny. „Představ si mé rozčarování, když jsem se poprvé přihlásil…“ Lara nevěřícně zavrtěla hlavou. „To pro tebe muselo bejt drsný!“ Z kuchyně vyšel mladý gnóm s podnosem v rukách a nechápavě poulil oči na Laru. V pootevřených dveřích do kuchyně se mačkalo několik dalších zarostlých tváří, které Lařin zurčivý záchvat smíchu očividně vyvedl z míry a urychlil přípravu objednaných nápojů.

Gnómka se po několika minutách uklidnila a mlčky popíjela kávu. Přesto si každou chvíli utírala slzy bílým kapesníkem, neustále se chichotala a mumlala si

ZAKLADATEL

15

pod nos: „Dobyvatel země nikoho s Malým kapesním vrhačem…“ Shovívavě jsem se usmál do vousů. Oba jsme věděli, že prak mé přednosti v žádném případě nesymbolizuje. „Omlouvám se, Olgerde,“ škytla Lara s provinilým úsměvem na rtech. „Nemůžu si pomoct a pořád si představuju tvůj výraz, když ti do ruky strčili tuhle ‚bazuku‘, ha ha.“ Mlčky jsem přikývl. „Když si zároveň pomyslím, čím sis prošel… brrr, naskakuje mi z toho husí kůže. Víš, pro mnohé z nás ses stal vzorem. Nezlomila tě tížívá životní situace ani klany.“ „Lichotíš mi,“ odbyl jsem ji. „V Mirror Worldu bys našla spoustu lidí se závažnějšími problémy, kteří se taky nezlomili. I ty mluvíš způsobem, jako by bylo po všem.“ „A není?“ hrála překvapenou. „Kéž by,“ zasmál jsem se. „Dobře,“ řekla Lara bodře a plácla širokými dlaněmi o kožené područky. „Přejděme k veselejším záležitostem. Povím ti, jak můžu tvou zbraň vylepšit.“ Z Lařiny pětiminutové přednášky jsem vyrozuměl, že dokáže prak zdokonalit přibližně patnácti modifikacemi. V duchu jsem hvízdl. Mistrovská úroveň je holt Mistrovská úroveň! Po všech úpravách bude označení „prak“ mé zbrani odpovídat jen stěží. „Proměním tvůj ‚zelený‘ vrhač na ‚modrý‘. Díky své dovednostní úrovni bych ho mohla ‚obarvit‘ i ‚nafialovo‘, ale k tomu mi bohužel schází jisté kameny,“ povzdechla si trudnomyslně. „Bavíme se

16

ALEXEJ OSADČUK

o vzácných zdrojích. Přiznejme si, že náš klan není na farmení takových kamenů dostatečně vyspělý.

Hráči je na aukci prodávají velice neradi. Neřekla bych, že jsou předražené, ale… určitě mi rozumíš.“ „Kdybys prak ‚obarvila nafialovo‘, jak říkáš, byl by to citelný rozdíl?“ „To si piš! Už kdyby tvá zbraň byla ‚modrá‘, všechny staty by se zvýšily asi o dvacet procent!“ „Vážně? To ujde.“ Lara mě opravdu potěšila. Nad prakem jsem zlomil hůl před drahnou dobou a veškeré naděje vkládal do zvěřince, a najednou jsem se dověděl takové novinky. Kdo by se na mém místě zřekl takového dodatečného posílení atributů?

Lara využila mého zádumčivého mlčení a začala mi podrobně vysvětlovat modifikační proces. Nechal jsem ji mluvit a nepřerušoval ji. Rád jsem si poslechl doplňující informace. „Vezmi si například svůj vrhač,“ spustila dychtivě.

K ‚obarvení nafialovo‘ jsou zapotřebí příslušné výkresy a návody, ale to ti nemusím vykládat. Celý výrobní proces se samozřejmě neobejde bez odborníka, který těm výkresům a návodům rozumí.“ Opět jsem přikývl. „K provedení patnácti úprav budu navíc potřebovat pomocnou ruku Mistra koželuha a Mistra klenotníka.“ Lara viděla, jak se nadechuju, a konejšivě zvedla ruku. „Klídek. Oba jsou u nás. Pracují v suterénní dílně.

Máme tady něco na způsob montážní linky, ha ha.“

ZAKLADATEL

17

„Paráda. Na shánění dotyčných Mistrů mi totiž nezbývá čas.“ Lara mávla rukou. „To po tobě nikdo nechce.

Hlavní zádrhel spočívá v kamenech, které musí vytěžit Mistr horník. A k dovršení toho všeho si veškeré lokace s potřebnými zdroji už dávno zabraly silné klany.“ Laru tahle fakta očividně rmoutila. Neřekla mi však nic nového pod sluncem. Nedostatek zdrojů vysokých úrovní zpomalil rozvoj většiny klanů, ale to mi na druhou stranu hrálo do karet. Uvědomoval jsem si, že mé následující kroky značně ovlivní budoucnost Světlých válečníků.

Nešlo o spontánní rozhodnutí. Než jsem navázal kontakt s kterýmkoli Světlým klanem, pečlivě jsme s Ruslanem protřídili nepřeberné množství informací o všech uskupeních. Případnou spolupráci s významnou organizací jsme nakonec museli zavrhnout, přestože jsme si s touhle myšlenkou chvíli pohrávali. Metaforicky řečeno bychom si do kurníku pustili protřelou lišku, která by nám záhy začala diktovat vlastní pravidla a bez váhání by si nás podmanila, což jsem rozhodně nemínil dopustit. Nicméně musím připustit, že představa spolupráce s klanem Mrtvých zněla lákavě. Ruslan se s několika hráči z tohoto klanu už paktoval, ale kdyby si na nás došlápla aliance Světlých klanů (ne „kdyby“, ale „až“), „Mrtváci“ by se za nás sotva postavili. Škoda. Jednalo se o velmi perspektivní klan, který se v žebříčku rychle prodral do první dvacítky. Takový spojenec by se nám jistě hodil.

Po vleklých debatách, jichž se zúčastnili mí blízcí,

18

ALEXEJ OSADČUK

spolupracovníci a bratři ve zbrani, jsme dospěli ke kolektivnímu závěru: najít si spojence mezi sobě rovnými.

Všechny tyhle vzpomínky mi probleskly hlavou během okamžiku. Nato jsem obrátil svou pozornost na Lařinu posmutnělou tvář. Bylo načase udělat zkušební krok na cestě k budoucí spolupráci. Uvidíme, z jakého těsta jsou Světlí válečníci, kteří zaujímali první místo v seznamu sestaveném po zmiňované poradě.

Tenhle rodinný podnik splňoval veškerá kritéria.

Neupozorňovali na sebe, s nikým nevedli spory, ale zase se nejednalo o žádné slabochy či posery. Vedoucí pozice zastávali dospělí lidé. V jejich prospěch hrál i jeden důležitý faktor, který jsme odhalili úplnou náhodou: Světlí válečníci byli jedním z nejstarších klanů v Mirror Worldu. Navíc neměli potřebu roztrubovat tuhle informaci do světa, z čehož jsme vyvodili, že upřednostňují tiché a nenápadné jednání. Tímhle přístupem si vysloužili další čárku ve svůj prospěch. A propos, trochu jsme se obávali, zda je neodradí má přílišná popularita. Uvidíme… Jsi na tahu, Olegu. „Říkalas dvacet procent ke všem statům?“ mrkl jsem na Laru spiklenecky a zasunul ruku do váčku na opasku. „Ano,“ přikývla pomalu Mistryně a podezíravě pokukovala po mé ruce. „Tak vybírej.“ Po těch slovech jsem rozložil na podnos vedle šálků s kávou tři „fialové“ kamínky.

KAPITOLA DRUHÁ

Když jsem kameny vytahoval, oči dosud vyrovnané Lary se postupně rozšiřovaly, až připomínaly kávové podšálky na podnosu. Gnómku uvedl v úžas zejména poslední kamínek. „Tohle jsou… jsou… ale… jak?!“ Emoce v Lařiných očích se střídaly závratnou rychlostí. Údiv, obdiv. Pochopení smísené s neochotou uvěřit. Mistryně hlasitě polkla a chraplavě pronesla: „Kdo ti je prodal? Nebo jsi snad…?“ „Jsem,“ odvětil jsem klidně a částečně odhalil své profesní atributy.

K Lařiným vytřeštěným očím se připojila klesající čelist. „Expert…“ vydechla pološeptem.

Během průzkumných letů po zemi nikoho jsem objevil jeskyně se vzácnými zdroji. Kolem takových darů jsem samo sebou nemohl projít bez povšimnutí. „Fialových“ kamenů jsem nashromáždil slušné množství. Ruslan je bude prodávat postupně, aby nezpůsobil propad cen. Pár jsem si jich nezapomněl odložit stranou pro osobní potřebu a navazování styků s potenciálními spojenci.

20

ALEXEJ OSADČUK

Lara nakonec našla ztracenou řeč: „Řeknu ti to na rovinu, Olgerde. Tušili jsme, že seš hustej týpek, ale asi jsme tě podcenili…“ V duchu jsem se ušklíbl. Přišlo mi legrační, že epické bitvy, které na sociálních sítích zhlédly stovky tisíc lidí a ve kterých sehrála hlavní role moje zvířátka, na Laru zapůsobily méně než má profesní úroveň. Z tohoto poznatku jsem vydedukoval, že Lara a Světlí válečníci kladou důraz na praktickou stránku záležitostí a okázalé magické bitvy pokládají za druhořadé.

Skromně jsem se usmál.

Gnómka na mě vyjeveně zírala a pak vykřikla: „Hrome! V mém baráku sedí Expert-kamenokop!

Kdybych to někomu řekla, neuvěří mi! Klany Experty opatrují jako oko v hlavě!“ „Doufám, že své otevřenosti nebudu litovat? Nerad bych, aby si o mém tajemství cvrlikali i vrabci na střeše.“ Lara spráskla ruce. „Za koho mě máš, Olgerde?!

Budu mlčet jako hrob!“ ubezpečovala mě.

Kývl jsem na kameny, abych vrátil téma rozhovoru k meritu věci, a zeptal se: „Co bude s mým vrhačem?

Můžeš k jeho vylepšení použít některý z kamenů?“ Lara se zazubila a plácla se do čela. „Dneska jsem nějak mimo! Nicméně pochop, že legendární hráč a Expert-horník v jedné osobě vyzbrojený prakem se u mě každý den neukáže!“ „Chápu,“ rozesmál jsem se. „A to jsi ještě neviděla můj zvěřinec.“ „Ha ha. Obávám se, že kdybys chtěl v mém skrom-

ZAKLADATEL

21

ném příbytku uspořádat přehlídku, zbyla by z něj kůlnička na dříví!“ Místo odpovědi jsem se výmluvně usmál. O tom nebylo sporu. Jediný skarab by dokázal proměnit tenhle dům v hromadu sutin během několika minut. „Co se týče kamenů,“ spustila Lara věcným tónem, „vezmu to popořadě.“ Ukázala tlustým prstem na podlouhlý, tmavě fialový křišťál, který jsem na podnos položil jako první. „Tohle je Hlubinný kvarcit. Vyznačuje se neuvěřitelnou tvrdostí. Pět kamenů zvýší obranu a sílu. Kámen uprostřed je Měsíční kunzit.

Prášek ze sedmi kamenů zvýší soustředění a přesnost. Poslední kámen je Soumračný sugilit. Sugility budeme všehovšudy potřebovat jen tři. Obdržíš díky nim tučný bonus ke zdraví. Celkem teda použiju patnáct kamenů. Abych nezapomněla, počet úprav se díky těmhle zdrojům zvýší z patnácti na třiadvacet!

Garantuju ti, že svůj prak nepoznáš!“ Lara vychrlila celý výklad téměř jedním dechem a poté mi s nadějí pohlédla do očí. „Výtečně!“ zaradoval jsem se a za Lařina obdivně-úlevného oddechnutí vyskládal na podnos dvanáct kamenů. „Zbývá určit cenu a dohodnout se na časovém rámci.“ Než mi Lara stihla odpovědět, otevřely se dveře do kuchyně a na jejich prahu stanulo procesí tří gnómů-dříčů. Vůdcové klanu osobně. V duchu jsem je překřtil na „Plešouna“, „Šediváka“ a „Zrzka“. Atributy si ponechali skryté, zatímco já nechal své částečně odkryté, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit o mých skromných úspěších.

Jakmile jsme se o pár sekund později opět usadili,

22

ALEXEJ OSADČUK

nepochyboval jsem o správnosti svého rozhodnutí.

Gnómové omámeně vyvalovali bulvy na mou výstroj, úrovně i kameny na podnosu.

Mlčenlivé civění porušil „Šedivák“ Avaron: „Jsme rádi, že tě konečně poznáváme osobně, Olgerde! Popravdě tě sledujeme už dlouho a musím poznamenat, že nás tvé jednání potěšilo. Kdyby ses totiž v určitých situacích zachoval jinak, tohle setkání by se pravděpodobně neuskutečnilo. Nanejvýš bys mohl využít služeb našich Mistrů.“ Postřehl jsem zakaboněný výraz v Lařině tváři, které se tón jejího vůdce zjevně nepozdával. Avaronovi můj vlažný, skeptický úšklebek neunikl a spěšně se poopravil: „Na druhou stranu si uvědomujeme – zvlášť, když jsi Laře předložil tak vzácné zdroje –, že by ti podobné služby mohl poskytnout kterýkoli jiný klan, a naši Mistři by tím pádem přišli o cenné zkušenosti.“ To už se poslouchalo lépe. Avaron se prve nechal trochu unést. „A proto,“ navázal zrzavý Daryl, který zřejmě rovněž vycítil mírné napětí navozené svým kolegou, „ti tvou zbraň vylepšíme zadarmo.“ „Spotřební materiál si samozřejmě zacvakáš,“ dodal holohlavý Kerim, jenž si z Avaronova přešlapu evidentně nic nedělal a bezostyšně chránil zájmy svého klanu.

Přesto jsem byl spokojen. S Ruslanem jsme v takový výsledek ani nedoufali, leč vedení Světlých válečníků učinilo tohle velkorysé gesto. Vypadalo to, že momentálně stojí o vzájemnou spolupráci víc než my. Lařiny zvláštní pohledy, jimiž „svatou trojici“

ZAKLADATEL

23

častovala, hovořily za vše. Dal bych ruku do ohně za to, že se schůzka nevyvíjela podle jejich představ.

Jako bych jim názornou demonstrací svých možností vzal vítr z plachet. Z očí jim vyzařovala značná netrpělivost a očekávání. Snažili se ovládat, nicméně rozrušení skrýt nedokázali. Jejich očekávání jsem každopádně zklamat nehodlal. „V pořádku,“ přikývl jsem klidně. „Vaši nabídku přijímám.“ Gnómové se rozzářili. Lara se křenila od ucha k uchu, až se jí od ocelových zubů odrážely skomírající sluneční paprsky, které do místnosti pronikaly oknem. „V tom případě nebudeme naši Mistryni zdržovat.

Ať se pustí do díla a my si mezitím ještě popovídáme,“ navrhl Avaron. „Panstvo,“ vzpomněl jsem si náhle, „mám pro vás ještě jednu maličkost. Tady…“ Chvatně jsem z inventáře vytáhl „rudou“ přezku, kterou jsem našel ve skalním hnízdě, a podal ji Laře. „Chtěl bych k ní odpovídající opasek.“ Gnómka obracela přezku rozrušeně v rukou a s nadějí v hlase vydechla: „Pokud mi dáš ještě dva kameny každého druhu, vyrobíme ti k té ‚rudé‘ přezce ‚fialový‘ opasek.“ Lara zpozorovala, že se nadechuju k oprávněné námitce, a chvatně dodala: „‚Rudý‘ set ti zatím bohužel nevyrobíme. Potřebovali bysme k tomu ‚rudé‘ kameny a řemeslníky na úrovni Expertů.“ „Aha,“ povzdechl jsem si zklamaně. „Jestli ti vyhovují předchozí podmínky, vyrobíme ti opasek podle stejného vzoru,“ vytrhl mě z trud-

24

ALEXEJ OSADČUK

ných myšlenek plešatý Kerim. „Potřebujeme jen kameny…“ „Jistě, berte…“ odpověděl jsem a za Lařina šokovaného pohledu vyskládal na podnos šest „fialových“ křišťálů.

Lehkost, dalo by se říct nonšalance, s jakou jsem vytahoval z tlumoku tak vzácné kameny, gnómy (mírně řečeno) zarazila. Lara doslova zářila spokojeností. Cítil jsem v kostech, že ona i její kolegové získají do západu slunce nezanedbatelný počet dovednostních bodů.

Chceš odevzdat následující předměty?

Přezka z bojového opasku Křídel smrti, 1 ks Malý kapesní vrhač, 1 ks Ano/Ne Po udělení souhlasu přišel systém s další zprávou: Chceš odevzdat následující zdroje?

Hlubinný kvarcit, 7 ks Měsíční kunzit, 9 ks Soumračný sugilit, 5 ks Ano/ne Ano. Lara na mě vesele mrkla a opustila obývací pokoj.

Uvidíme, co dokáže. Prak jsem jí předal s nepatrným nostalgickým steskem. Eh… Prožil jsem s ním nejedno dobrodružství.

Díval jsem se za Lařinou odcházející rozložitou postavou, načež jsem se otočil na gnómy. „Nuže, pánové, chtěli jste se mnou něco probrat?“ Vůdcové klanu na sebe mlčky pohlédli, jako by sbírali odvahu před osudným krokem do neznáma.

ZAKLADATEL

25

Vzájemně na sebe kývli a potom se slova ujal podle zavedeného zvyku Avaron: „Dovol mi začít zeširoka, drahý Olgerde. Doufám, že tě nepřipravujeme o příliš drahocenného času?“ Avaron mi ve zkratce zopakoval přibližně to, o čem jsme mluvili na rodinné radě. Klan se musel vyvíjet.

Jestliže dříve tak mohli činit nenápadně, nyní tahle možnost padla. Do jejich krásného městečka mohl kdykoli napochodovat silnější klan a uzurpovat si je pro sebe. Ba co víc, nabrali značné zpoždění. Na paty jim co nevidět začnou šlapat šikovnější a mocnější organizace. Avaron tenhle můj dohad vzápětí potvrdil: „Nehledě na to jsme toho stihli hodně. Bezpochyby mi dáš za pravdu, že víc než desítka dříčů Mistrovské úrovně a slušně vybavený oddíl válečníků přesahujících stou padesátou úroveň je ucházející výsledek.

Naše úspěchy jsou naneštěstí nedostatečné. Mirror World si diktuje vlastní podmínky. Klany, které by se dřív naším směrem neodvážily ani podívat, začaly najednou projevovat zájem o naše území. Zatím se s nimi dokážeme vypořádat sami, případně si můžeme najmout žoldáky, ale s tím souvisejí obrovské výdaje, nemluvě o tom, že nejlepší žoldnéře si vzhledem k novým možnostem v zemi nikoho dávno najaly vlivné klany.“ Rozhodl jsem se dát jim příležitost projevit iniciativu. „Tvůj výklad je sice velmi informativní, ale kam tím vlastně míříš?“ Gnómové si opět vyměnili pohledy. Slova se ujal lysý Kerim, který byl skoupější na slovo než Avaron.

26

ALEXEJ OSADČUK

„Spatřili jsme v tobě příležitost, která nám pomůže pokročit v našem rozvoji.“ „A dál…?“ Do debaty se vmísil Daryl: „Popravdě řečeno ještě před několika hodinami jsme o tobě smýšleli jako o člověku, který nesporně čapnul herní štěstí za pačesy, ale, promiň mi mou upřímnost, jaksi nechápe, co si s tím štěstím počít. Nicméně před pár minutami, po názorné ukázce tvých schopností, které považuju za pouhý zlomek toho, čeho jsi schopen doopravdy, jsme na tebe zásadně změnili názor.“ Plešatý Kerim se vesele usmál do hustého plnovousu. „Máš k dispozici armádu cépéček, kapesní oddíl ocelových monster vysokých úrovní, a k tomu si můžeš zaletět na libovolné místo v Glasshousu.

Získal sis respekt silných hráčů, jinak by s tebou neuzavírali příměří. Máš přístup do nových instancí i k vzácným a drahocenným zdrojům, které můžeš dobývat. Střetáváš se s vyspělými moby. Předpokládám, že k tvé osobě se váže přinejmenším několik úžasných questů. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti vyvstává oprávněná otázka.“ „Jaká?“ zeptal jsem se se zájmem. „Proč my?“ kontroval Kerim úsečně. Nato se na mě upřely tři páry inteligentních očí.

Ušklíbl jsem se. Gnómové mi mé malé divadýlko nezbaštili. Nebylo divu. Nastal čas vyložit karty na stůl.

Během dlouhé rozpravy proložené přestávkou na večeři jsem ani nezaznamenal, že se naše rokování protáhlo do pozdního večera. Vůdce zajímalo všechno:

ZAKLADATEL

27

kolika enpécéčkům vlastně velím, jejich příslušné úrovně, poměr válečníků a civilistů, zda jsme začali s výstavbou nové osady, jestli plánujeme vysílat karavany napříč zemí nikoho a obchodovat s ostatními klany, nakolik je prostředí našeho domova agresivní, máme přístup k moři? Zkrátka se ze mě snažili vytáhnout všemožné informace, které jsem jim ochotně sděloval, ovšem jen do té míry, jež mě nijak neznevýhodňovala. O mnohém jsem pomlčel, například o naší přesné poloze a konkrétním počtu válečníků. Naproti tomu jsem se s nimi s potěšením podělil o úspěchy z oblasti mírumilovných profesí mých kalteánů. V podobném duchu jsme si povídali celou dobu.

Gnómové mi na oplátku představili své nejlepší válečníky, kteří mě mimochodem hltali očima. Pro zvýšení efektu jsem jim na zadním dvorku předvedl Gavrušu a Šibala. Mí krasavci vyvolali zákonitě senzaci a slavili úspěch! Každý, kdo se v danou chvíli nalézal v domě, se vyřítil ven, aby si můj zvěřinec prohlédl. Lara a ostatní Mistři zaujali přední místa.

Avaron všechny přísně varoval, aby si nic nefotili ani nenatáčeli. Nevím, zda jej všichni poslechli, ale každopádně se tvářili vážně.

Setkání s gnómy bych popsal jako vzájemné oťukávání a prolamování ledů. Obecně panovala spokojenost na obou stranách. Nezasvěcenec by si položil legitimní otázku: co je smyslem toho všeho? Odpověď je prostá: dlouhodobé perspektivy. Jak říkal Ruslan: „Pokud obchoduješ, obchoduj moudře.“ Někdo by namítl, že jednodušší by bylo umístit vzácné kameny na aukci, a zatímco si je hráči budou kupovat,

28

ALEXEJ OSADČUK

věnovat se svým záležitostem. Je-li však možné profitovat po stránce finanční a současně navazovat užitečné konexe, proč téhle kombinaci nevěnovat trochu času?

Se svými zdroji jsem pro (byť) průměrně silný, leč relativně bohatý klan Světlých válečníků představoval jakýsi odrazový můstek. Fakticky jsme vzájemnými silami začali budovat silný a – to bylo podstatné – loajální klan vůči mé osobě. Ve vybudování několika obdobných klanů mi nic nebránilo. Právě touhle činností se budu zabývat v dohledné době, jelikož jsem měl domluvené schůzky s vůdci několika dalších klanů, které se podobaly Světlým válečníkům.

Loučil jsem se s gnómy, když vtom vtrhla do pokoje jako sněhová smršť Lara s jiskrami v očích a lišáckým úsměvem na tváři. Ruce se jí mírně třásly.

Silnými prsty svírala předmět, který připomínal brouka či kraba o velikosti čajového podšálku. Když jsem si uvědomil, na co se vlastně koukám, ze všeho nejdřív mě napadlo, že můj prak zemřel v mukách a přerodil se do zmutovaného členovce s miniaturním dělem na hřbetu. „Hmmm,“ protáhl jsem a prohlížel si gnómčin výrobek.

Na ocelovém chrániči, který téměř úplně obepínal mé pravé předloktí, byla připevněna konstrukce podobná štírovi o velikosti pěsti. „Nohy-svorníky“, čtyři na každé straně, těsně obemykaly ruku. Štírovu metasomu s telsonem nahrazovala černá šestihranná hlaveň dlouhá dvě dlaně s ústím o průměru mého ukazováčku. Zbraň zdobily hranaté gnómské vzory.

Co se asi dočtu ve specifikaci?

ZAKLADATEL

29

Název: Magický samostříl Kategorie: Epický Typ zbraně: Základní (nepředatelná) Druh zbraně: Automatická (15tiranná/Opětovné nabití – 15 sekund) Úroveň: 150 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Dostřel: +100 Přesnost: +135 Obrana: +150 Síla: +125 Soustředění: +75 Vitalita: +150 Poškození: +550… +650 Životnost: Nezničitelný „No?“ vyhrkla Lara nedočkavě a rozrušeně sledovala moji reakci. „Nemám slov!“ usmál jsem se spokojeně. „A co munice? Předpokládám, že obyčejné oblázky nepřipadají v úvahu?“ „Ha!“ vykřikla gnómka vítězoslavně. „Žádnej strach! Jakmile jsem kvér vylepšila, systém mi okamžitě nabídl k prostudování tři nové výkresy se střelivem určeným pro tohoto drobečka. Všechny spadají do Epické kategorie. Koukni se sám.“ Nato mi Lara vložila do dlaně tři kónické náboje o velikosti mého malíčku zahalené fialovou mlhou, standardním vizuálním efektem epických předmětů.

Povrch náboje napravo, největšího a nejtmavšího (téměř černého), zdobil důmyslný runový vzor. Přendal jsem si druhé dva náboje do levé ruky a zkusmo toho „chlapáka“ několikrát nadhodil do vzduchu.

30

ALEXEJ OSADČUK

„To je macek,“ poznamenal jsem. „Jo,“ souhlasila Lara. „Omrkni staty.“ Název: Průbojný náboj „Ničitel“ Kategorie: Epický Druh výzbroje: Munice Úroveň: 150 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Cooldown: 10 sekund Poškození: +500 Speciální účinnost: Dodatečné poškození materiálního štítu: +5 % Dodatečné poškození magického štítu: +3 % Životnost: Jednorázový „Nó… Tenhle náboj má k oblázku z pláže hodně daleko…“ „To si piš,“ zachechtala se gnómka. „Způsobuje masivní poškození, a navíc požírá štíty.“ „Kdes sehnala materiál na výrobu munice?“ podivil jsem se. „Všechny kameny jsi přece použila na prak.“ „Z výrobních bonusů. Občas se podaří ‚double‘.

Něco kutíš a najednou bum, ze stejného množství kamenů vytřískáš dvojnásobný objem výroby. Tím samozřejmě ušetříš materiál, a přesně to se podařilo našemu klenotníkovi při práci s kameny. Tenhle bonusovej systém ovlivňují jisté důležité faktory, například vzácnost návodu, výkresu nebo samotného zdroje, ale i to, jak často danej předmět vyrábíš. Vypozorovali jsme, že doubly se objevují krátce po postoupení na novou profesní úroveň. Jinými slovy, když se chystáš vyrazit k další metě. Ještě se ti to nestalo?“

ZAKLADATEL

31

„Nejsem si toho vědom,“ zavrtěl jsem hlavou. „To přijde,“ ujistila mě Lara. „Nakonec to potká každýho.“ Příliš jsem tomu nevěřil, ale informace se hodí vždy. „Ušetřili jste hodně kamenů?“ nadhodil jsem prohnaně. „To je velmi neslušný dotaz, panáčku,“ oplatila mi mazaný úsměv Lara. „Ale vážně. Vezmi si má slova k srdci: renomovaní řemeslníci nemají takové dotazy rádi.“ „Beru na vědomí,“ zvedl jsem smířlivě ruce. „Omlouvám se.“ „V té své zemi nikoho jsi pěkně zdivočel,“ utrousila gnómka sarkasticky. „Radši se podívej na další náboj.“ Lara ukázala prstem na druhý kónický náboj jakoby vysoustružený z indigově modrého ledu s identickými složitými znaky po celém povrchu. „Studí, co?“ prohodila Lara, když si všimla, že zkoumám náboj hmatem.

Přikývl jsem a začetl se do specifik.

Název: Očarovaný náboj „Ledový osten“ Kategorie: Epický Druh výzbroje: Munice Úroveň: 150 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Cooldown: 7 sekund Poškození: +100 Speciální účinnost: Zpomalí rychlost pohybu nepřítele na polovinu.

Doba trvání: 3 sekundy

32

ALEXEJ OSADČUK

Životnost: Jednorázový Poslední náboj matně fialové barvy byl na omak lepkavý.

Název: Očarovaný náboj „Tesák Zmije skvrnité“ Kategorie: Epický Druh výzbroje: Munice Úroveň: 150 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Cooldown: 8 sekund Poškození: +100 Speciální účinnost: Otráví nepřítele jedem Zmije skvrnité. Doba trvání: 3 sekundy Poškození: -350 životních bodů za sekundu Životnost: Jednorázový Odtrhl jsem oči od popisku a podíval se na Laru, která tiše vyčkávala na moji reakci s rukama založenýma na hrudi. Spokojený výraz v její tváři mluvil za vše. No, potěším ji ještě větší měrou. Jediným pohybem ruky jsem vytáhl hrst „fialových“ kamenů a zeptal se: „Vyrobíš mi jich víc?“

KAPITOLA TŘETÍ

Gavruša se vznášel nad mraky jako obyčejně. Jeho opeření se ve světle velikánského měsíce stříbrně třpytilo. S každým mávnutím gigantických křídel jsem se blížil k hranici země nikoho.

Jak dlouho jsem byl pryč? Něco málo přes měsíc?

Měl jsem pocit, jako by uplynuly dva roky, přestože se mi zdálo, že jsem ve skutečném světě strávil se svými holkami jediný den. Zase jsem byl sám.

Ze vzpomínek mě vytrhlo sytě karmínové upozornění, které mi vyskočilo před očima a sdělilo mi, že jsem protnul hranici země nikoho. Otevřel jsem mapu. Co se asi stalo se Soumračnou pevností pod nadvládou aliance Světlých klanů? Nebo už padla do rukou Temným?

Uvažoval jsem, jak budou klany vycházet s duchem-maniakem. V novinkách nebyla o aktivaci obelisku ani čárka, takže jej dosud nikdo neaktivoval.

Proč s tím hráči otáleli?

Doba doletu do města ennanů čítala přibližně čtyřicet minut. Není nad jezdecké zvíře schopné létat přesahující třístou úroveň. Gavruša mi zřejmě četl myšlenky, poněvadž spokojeně zavrčel. Usmál jsem se a poplácal huggera po širokém opancéřovaném

34

ALEXEJ OSADČUK

hřbetu. Hodný hoch… Několik minut jsem mu čechral peří. Stýskalo se mi po něm.

Když jsem se s Gavrušou dostatečně pomazlil, rozhodl jsem se lépe seznámit s novou – lépe řečeno zmodernizovanou – hračkou. (Čert vem slovíčkaření). Štír usazený na pravém předloktí vypadal nezvykle, ale s ohledem na jeho předchůdce (prak) jsem neměl sebemenší důvod ke stížnostem. Zatřepal jsem rukou a pohyboval s ní doprava a doleva. Docela to ušlo. Štír mě nijak neomezoval, neplandal a byl lehký jako pírko. Pomocí duševního příkazu jsem samostříl zkusmo schoval do kapsy. Šlo to hladce, a hlavně bez otravné potvrzovací zprávy.

Natáhl jsem před sebe pravou ruku a pokusil se zamířit. Před očima se mi okamžitě objevil kulatý panel se zaměřovacím křížem. Jakmile jsem ruku sklonil, panel zmizel. Bezva. Lara se mi o zaměřovači nezmínila jediným slůvkem. Na druhou stranu, jak by se o něm dověděla? Nemohla samostříl otestovat, neboť se jednalo o nepředatelnou zbraň určenou výhradně pro mě.

Znovu jsem natáhl pravačku. Zamířil jsem na zasněžený štít šedé hory, který se tyčil daleko přede mnou na horizontu. Zaměřovací kříž ožil. Zasněžený vrcholek se díky zoomu mírně přiblížil. Pod křížem vyskočila systémová zpráva: Vzdálenost k cíli nelze určit.

Upozornění! Maximální dostřel: 100 metrů Atributy byly zkrátka neúprosné. Nicméně zaměřovač sliboval možnost budoucího pokročilejšího upgradu. Co víc si přát.

Máchal jsem rukou do všech stran, ale nenašel

ZAKLADATEL

35

jsem žádný vyhovující cíl kromě mraků, které systém odmítl zvýraznit jako objekt k útoku. Nácvik střelby jsem tedy odložil na jindy. Na zemi najdu cílů víc než dost.

Na řadu přišly náboje. Lara mi na mou žádost kromě „nadupaných“ vyrobila čtyři sta běžných.

Název: Obyčejný náboj Kategorie: Vzácný Druh výzbroje: Munice Úroveň: 150 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Cooldown: 1 sekunda Poškození: +70 Životnost: Jednorázový Lara mě důrazně varovala, abych se nepouštěl do žádné fušeřiny a nevyrýval na náboje runy či energosvaznice, jelikož byly jednorázové a po zásahu cíle se zničí. Jakýkoli pokus o modifikaci by je znehodnotil. Škoda.

Z popisu dále vyplývalo, že samostříl je patnáctiranný. Po vystřílení celého zásobníku se aktivuje patnáctisekundový cooldown, po jehož uplynutí bude samostříl opět připraven do boje. Normálka.

To bychom měli. Přejděme k nabíjení.

Upozornění! Nalezeny 4 typy nábojů do Magického samostřílu.

Chceš do zásobníku nabít jeden typ munice?

Chceš vytvořit konkrétní sekvenci nábojů různých typů?

Hmmm, sekvence. Víceméně optimální varianta bude nejspíš následující: nejprve vystřelím „ledovku“ se sedmisekundovým cooldownem, jež zkrouhne

36

ALEXEJ OSADČUK

rychlost nepřítelova pohybu na polovinu. Poté zasáhnu omrzlý cíl „Ničitelem“ s desetisekundovým cooldownem. Pak protivníka otrávím třetím nábojem s osmisekundovým cooldownem obohaceným o jedovatý debuff. Zpomalovací účinek mezitím odezní.

Následně vystřelím čtyři běžné náboje. Sedm sekund.

Potom přijde na řadu opět ledovka a dva běžné náboje. Jedenáctou pozici obsadím Tesákem, dvanáctou Ničitelem a třináctou a čtrnáctou Obyčejnými náboji.

Sekvenci uzavře Ledový osten, který nepřítele zpomalí na tři sekundy. Po patnáctivteřinovém přebíjení bude samostříl opět připraven k použití.

Chceš sekvenci uložit?

Ano/Ne Ano. Pro jistotu jsem si vytvořil několik dalších variací, včetně sekvencí s jedním typem munice, a potom se vrhl na variantu s jednotlivými výstřely.

Vývojáři si v tomhle případě příliš hlavu nelámali a jednoduše obšlehli rozhraní mágů s nabídkou kouzel. Na panelu umístěném pod zaměřovacím křížem byly vyobrazeny čtyři ikonky se střelivem. Ničitele označovala tmavě fialová barva, Ledový osten světle modrá, Tesák Zmije skrvnité jedovatě zelená a Obyčejné náboje šedá. V rohu každé ikony byl zvýrazněn počet zbývajících projektilů.

Cvičně jsem přepínal z jednoho typu náboje na druhý. Zpočátku mi to připadalo trochu nezvyklé, ale časem si přepínání určitě osvojím.

Tím jsem prozatím považoval nastavení samostřílu za vyřízené. Veškeré klady a zápory ukáže praxe, které si „užiju“ plnými doušky. Na řadu přišel opasek.

ZAKLADATEL

37

Název: Bojový opasek Křídel smrti Kategorie: Legendární Druh: Zbroj Úroveň: 50 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Účinnost I: +170 k Síle Účinnost II: +120 k Obraně Účinnost III: +270 k Vitalitě Účinnost IV: +170 k Výdrži Upozornění! Tento předmět je nepředatelný!

Hmmm… Podivná kombinace „fialového“ koženého opasku a „rudé“ přezky. Systém však předmět identifikoval jako součást legendární zbroje. Staty se zvýšily a já se tím pádem mohl opět radovat.

Lara mi řekla, že opasek lze dále upravovat, avšak příslušné úpravy musí provést Expert zbrojíř a Expert koželuh, kteří se samozřejmě neobejdou bez zdrojů patřičné úrovně. Kompletní „rudý“ set tak zůstával v nedohlednu, ale tím jsem se nijak zvlášť netrápil.

Opaskem jsem se každopádně vybavil a ani přezka již neležela ladem v inventáři, v němž předtím zabírala celý slot a dráždila mě svými úžasnými atributy.

Upozornění! Nacházíš se v okolí Soumračné pevnosti! „Jsme tady, mrňousi,“ pošeptal jsem huggerovi. „Začni opatrně a pomalu klesat.“ Těžko říct, kdo se tam dole potuluje. Nechtěl jsem natrefit na nějakého ostrostřelce.

Gavruša poslechl a pozvolna sestupoval do mraků.

O chvíli později jsem plachtil nad horou, někdejším domovem Zapovězeného města ennanů.

38

ALEXEJ OSADČUK

Z výhledu, který se mi naskytl, mi přeběhl mráz po zádech. Co se tu u všech rohatých stalo?

Planina u úpatí hory připomínala obří střelnici. Nabyl jsem dojmu, že se tady několik dnů střílelo jako u Verdunu ze všech dostupných děl. Krajinu hyzdily četné krátery a místy jsem zaznamenal i viditelné pozůstatky po nějakých silných zaklínadlech a čárách.

Hroudy roztavené horniny dosud doutnaly. Tu a tam čněly ze země špičaté ledové hroty. Některé krátery přetékaly jakousi černou břečkou, patrně velmi toxickou.

Kdybych se tady ve stávající situaci ukázal se svým oddílem, pravděpodobně bychom se k městu ani nepřiblížili. Ať by se kalteáni otočili kamkoli, nevyhnutelně by šlápli do nějakého svinstva. Znovu jsem se přesvědčil, že odejít z těchto míst bylo správné rozhodnutí.

Horda nokteánů byla slabý odvar proti tomu, co v Zapovězeném městě natropily hráčské klany. Cítil jsem, jak mi tuhne krev v žilách. Tytéž klany dříve či později dorazí i do údolí Stříbrné hory. Posílení obranných prvků bude zcela zásadní, jinak kalteány neochráním. Hráči se vyvíjeli a postupovali mílovými kroky.

Kroužil jsem nad rozvalinami města, jež připomínalo švýcarský ementál, a marně pátral po našem starém opevnění. Soumračná pevnost se změnila k nepoznání. Za celou dobu jsem kupodivu nespatřil jediného hráče. Že by se všichni ukrývali v podzemí?

Ať tak či onak, tuhle teorii jsem rozhodně ověřovat nemínil.

Stále mi nešla z hlavy nejpalčivější otázka: proč ni-

ZAKLADATEL

39

kdo doposud neaktivoval Soumračný obelisk? Scházely jim potřebné energetické body? Nesmysl. Klany by nashromáždily jediný milion energetických bodů levou zadní, kdyby chtěly. Systémové omezení? To těžko. Titulu ochránce jsem byl zbaven se vší parádou. Nedomníval jsem se, že by si vývojáři neponechali otevřená zadní vrátka, jimiž by se dalo obejít omezení stran rasy. V čem byl tedy zakopaný pes?

Myslí se mi mihl jakýsi náznak klíče k téhle záhadě, ale nedokázal jsem jej pevně uchopit. No nic.

K přemýšlení nad tímhle hlavolamem se ještě určitě dostanu. „Tak jo, mrňousi. Letíme domů.“ Když jsem se přiblížil k údolí Stříbrné hory, kde se usadili mí kalteáni, vytušil jsem, že něco není v pořádku. Nezahlédl jsem jedinou živou duši, stejně jako v okolí města ennanů. Co se proboha děje?

Srdce se mi rozbušilo rychleji. Hugger mé znepokojení vycítil a zvýšil tempo.

Jakmile jsem spatřil první domy, trochu jsem se uklidnil. Kalteánskou domovinu nepotkal osud roviny poblíž Soumračné pevnosti v podobě strašlivé a tísnivé zkázy a zmaru, a naštěstí zůstala netknutá!

Hráči sem tedy ještě nedorazili. Uf! Kalteáni očividně neseděli s rukama v klíně. Množství zrekonstruovaných domů mi vzalo dech. Ačkoli na první pohled mě zaujaly rozbourané střechy. Jako by na ně nějaký obr seskočil z nebes a rozházel střešní tašky a slaměné došky. Kdo je napadl?

Horečně jsem otáčel hlavou a snažil se někoho zahlédnout. Kde všichni jste?

40

ALEXEJ OSADČUK

Počkat! Plácl jsem se do čela. Já hlupák! Evidentně jsem odvykl herním návykům. Chvatně jsem otevřel nabídku a rozklikl ovládací panel klanu.

V klanu Ryšavých sov se v současné době nachází 2 864 NPC postav: Válečníci – 850 Ženisté – 50 Hrdinové – 4 Velký šaman – 1 Šamani – 5 Šamanovi učedníci – 20 Civilisté – 1 934 Žijí, sláva nebesům! Ale kam se poděli?

Znenadání se ozvalo táhlé zatroubení válečného rohu. Ohlédl jsem se. Z jedné ze strážních věží na mě mávala drobná postava. Gavruša provedl ladný obrat a letěl k ní. Konečně!

Z postavy se vyklubala Lavena, jejíž úroveň se znatelně zvýšila a vyšplhala se na třístou sedmdesátou sedmou. Zamával jsem jí na pozdrav, ale Lavena mé gesto ignorovala. Místo toho pozvedla luk a zamířila mým směrem. Co to u všech ďasů?! Z hlediska reputace, jejíž hodnotu jsem zrovna překontroloval, jsem byl nejvýše postavený člen klanu. Z logiky věci na mě útočit neměla. Vloudil se do hry nějaký bug?

Ohlušující zavřeštění pronikající do morku kostí mě přimělo zvednout hlavu. Všechno do sebe rázem zapadlo. Pustá osada, poničené střechy i Lavenina podivná reakce. Ve hře se zrodily létající moby.

Příšera s šedou šupinatou kůží, která se na mě s odporným vřeštěním střemhlav vrhala, připomínala velociraptora s širokými kožnatými křídly, jež nahrazo-

ZAKLADATEL

41

valy krátké přední pracky. Od zátylku až po špičku dlouhého ocasu se jí táhl kostěný hřeben. Široké tlamě dodávaly nebezpečný vzhled tři řady zubů ostrých jako jehly.

Systém mi promptně oznámil, že na mě zaútočila wyverna třísté devadesáté úrovně. Zatímco jsem nastalou situaci vstřebával, prolétl mi nad hlavou černý šíp a probodl stvůře pravou plec. Z apatie mě vytrhl ptakoještěrův rozzuřený skřek. Začal jsem jednat. „Gavrušo, leť doprava! Znehybníme ji!“ Hugger zprudka vyrazil přikázaným směrem a z hrdla se mu vydral triumfální pokřik. Wyverna, kterou šíp uvízlý v těle nerozhodil ani v nejmenším, se pokusila Gavrušův manévr napodobit, ale huggerův debuff ji zavčas ochromil. Šedé tělo paralyzovaného stvoření proletělo kolem mě a řítilo se k zemi. O několik sekund později se svalilo na zem nedaleko palisády jako kláda shozená z výšky a rozvířilo kousky drnů, kamení a prachu. Systém přispěchal se zprávou, že mobu zbývá necelá polovina života. Takové poškození na obyčejný pád docela ušlo. Wyverna zůstane omráčená ještě deset sekund.

Chystal jsem se vydat povel k přistání, abychom tu potvoru dorazili, jenže to nebylo zapotřebí. Na tváři mi zahrál spokojený úsměv. Kalteáni to zvládnou i bez mé pomoci. Z domů se jako mravenci vyhrnuli válečníci, kteří wyvernu do několika sekund prošpikovali kopími, meči a sekyrami.

Systém mě krátce informoval o úmrtí příšery.

Vlastní chybou jsem se připravil o zkušenosti, neboť jsem zaspal a nevystřelil na ni jediný projektil.

Než jsem si stihl jaksepatří vyčinit, dolehl mi

42

ALEXEJ OSADČUK

k uším vřískot a specifické plácání kožnatých křídel. Vřeštění přicházelo mírně zleva a násobilo se…

Celkem jsem napočítal patnáct potvor! Páni! Tenhle „mejdan“ se teprve rozjížděl.

Ze země vylétl k ptakoještěří letce mrak šípů, ale překvapivě ji nijak výrazně nepoškodil. Četné a svižné mávání křídel vytvářelo silný vzdušný proud, který srážel vystřelené šípy dolů. Proč kalteáni nepoužili balisty? Vhod by přišla i salva kamenů z kamenometu. Nicméně jsem tušil, z jakého důvodu válečné stroje mlčí. Ženisté spotřebovali veškerou energii. Po dobu jednoho měsíce jsem nechal kalteány napospas osudu a tohle byl výsledek.

Zatímco wyverny uhýbaly před přilétajícími šípy, letěl jsem k věži, z níž na mě lukostřelkyně kynula.

Když nad ní Gavruša zakroužil, rozeznal jsem Lavenin blažený obličej. „Nazdar, Liško!“ „Kde ses coural?“ křikla na mě místo pozdravu. „Jinak to nešlo!“ houkl jsem a šibalsky na ni mrkl. „Chceš se proletět?“ Laveninu tvář rozzářil dravý úšklebek. Kdybych se ocitl v kůži jedné z wyvern, Liščin výraz by se mi pranic nezamlouval. Lavena provedla dlouhý skok a hupsla mi za záda. „Můžem!“ „Jdeme na to!“ Hugger máchl křídly a nabral výšku. Vzápětí si nás všimly dvě wyverny, jež poletovaly na okraji chumlu, šťastně zavřeštěly a hnaly se k nám jako o závod.

Natáhl jsem pravou ruku vybavenou samostří-

ZAKLADATEL

43

lem a zacílil na nejbližší stvůru, která se záhy zeleně rozblikala.

Vzdálenost k cíli: 93 metrů Výtečně! Samostříl nevydával skoro žádný hluk.

Výstřel se z hlediska hlasitosti podobal výstřelu ze vzduchovky. První tři náboje zasáhly plazovu hruď téměř současně. Poslední v pořadí se do ní zakousl očarovaný projektil zvaný Ledový osten.

Wyverna jako by narazila do neviditelné zdi. Neohrabaně mávala křídly a začala padat. Třísekundový zpomalovací efekt účinkoval. Vřeštění vystřídalo tlumené skřehotání. Systém mi směle ohlásil způsobené poškození. Druhá wyverna si své společnice nevšímala a nadále svištěla do boje.

Vzdálenost k cíli: 63 metrů Zasáhl jsem wyvernu čtyřmi běžnými střelami.

Díky vysokému ukazateli síly a poškození vztahujícímu se k nábojům pronikly šupinatou kůží jako nůž máslem. Obrana mobu poškození sice mírně snížila, ale i tak to schytal pořádně.

První tvor mezitím „rozmrzl“ přesně metr od země.

Namířil jsem na něj samostříl. V komoře mi zbývala poslední ledovka. Vzdálenost k cíli devadesát tři metrů. Výborně!

Vystřelil jsem. Ještěrka znovu zpomalila a pleskla sebou o zem. Kalteáni se na ni ihned vrhli a probodávali ji kopími a šípy.

Zabil jsi wyvernu 390. úrovně!

Získal jsi zkušenosti!

Gratuluji! Postoupil jsi na novou úroveň!

Gratuluji! Postoupil jsi na novou úroveň!

Aktuální úroveň: 337

44

ALEXEJ OSADČUK

Dvě úrovně najednou. Paráda!

Druhá ještěrka, kterou jsem postřelil, zareagovala na úmrtí své příbuzné zuřivým vřísknutím, načež se nás jala pronásledovat. Hugger obratně uhnul z dráhy jejího letu. Lavena nezahálela. Slyšel jsem, jak se mi za zády rozdrnčela tětiva jejího kompozitního luku.

Plaz schytal další ránu a zakvílel.

Gavruša se k wyverně přiblížil z boku. Raněná nestvůra, která huggerovi očividně nestačila, jen bezmocně cvakala čelistmi. Natáhl jsem ruku a vystřelil na wyvernu novou dávku projektilů. Dvě Obyčejné střely spolu s jedovkou a průbojným nábojem rozpáraly nestvůře břicho a rozervaly jí část levého křídla.

Ještěrka zachroptěla a vývrtkovitě padala k zemi, rovnou na kopí kalteánů, kteří s dorasovaným mobem během chvilky skoncovali. Společnými silami jsme odrovnali tři wyverny. Současně jsem postoupil o dvě úrovně.

Houf třinácti wyvern na nás nakonec upřel plnou pozornost. Na první pohled mě upoutala mimořádně velká ještěrka, kterou systém identifikoval jako alfa samici čtyřsté desáté úrovně. Houf několikrát přerývaně zavřeštěl, načež vyrazil naším směrem. „Královna!“ vykřikla Lavena rozrušeně a ukázala na alfa samici lukem. „Dosud jsme ji nedokázali sestřelit! Otravuje nás už celý měsíc! Její hejno schlamstlo několik rodin! Kalteáni se od té doby neodvažují vyjít na otevřené prostranství!“ „Proč nepoužíváte balisty?“ „Nemáme talismany. Těch potvor k nám dřív lítalo mnohem víc – odhadem sto ještěrek. Zpočátku padaly jako mouchy, jenže pak nám došla šťáva. Nicméně

ZAKLADATEL

45

mám takový dojem, že Pritus si jich deset ulil bokem pro případ krajní nouze.“ Chápavě jsem se usmál. „Seš připravená? Ještěrky přilétají!“ „Ano,“ zavrčela Lavena a vycenila zuby. „Buď opatrný, mrňousi,“ poplácal jsem huggera po plecích. „Letíme!“ Hejno se přiblížilo. První bestii jsem měl na dostřel. Vystřelil jsem na ni dva běžné náboje a sekvenci zakončil Ledovým ostnem. Okamžitě mi došlo, že bude následovat patnáctisekundový cooldown. Zatraceně! Patnáct sekund není dlouhý časový úsek, ovšem tahle teze neplatí v bitvě, kde se jednotlivé vteřiny vlečou jako dlouhé hodiny. „Zmrazená“ wyverna procitla krátce před střetem se zemí a už si to hasila zpátky do oblak, kde ji však zkřížily dráhu Laveniny černé šípy. Lukostřelkyně mířila přesně a zasáhla ještěrku do očí. Oslepená nestvůra mávala nemotorně křídly a hlasitě vřeštěla.

Ostatní wyverny jí odpověděly zuřivým vřískotem. „Chtějí nás vzít do kleští!“ vykřikla Lavena.

Napjatá tětiva Liščina luku bez ustání drnčela.

Střelci se nás snažili podporovat ze země, ale příliš se jim to nedařilo. Nakonec na sebe alespoň přetáhli – navzdory nátlaku ze strany alfa samice – aggro několika potvor. Následně mi systém konečně ohlásil, že zásobník je nabitý. „Připrav se, Laveno! Podáme si tu mrchu královnu!

Když ji zabijem, vyřídíme ostatní ještěrky mnohem snadněji!“ Přestože na nás wyverny útočily zdánlivě ze všech stran, Gavruša jejich neobratným výpadům hravě

46

ALEXEJ OSADČUK

uhýbal. Provedl přemet a zaryl se drápy do jedné smolařky. Střelil jsem ji do hlavy ostnem a hugger ji několikrát klovl opancéřovaným zobákem do šíje.

Wyverna klesala pod huggerovou tíhou dolů jako balvan. Když nás od země dělilo pár metrů, Gavruša rozevřel křídla a vznesl se do nebes. Pikenýři naše počínání odměnili vítězoslavným řevem.

Zabil jsi wyvernu 390. úrovně!

Získal jsi zkušenosti!

Gratuluji! Postoupil jsi na novou úroveň!

Aktuální úroveň: 340 Náhle se okolo nás prohnalo několik šupinatých nestvůr, kterým Gavruša hravě uhnul. Někdejší návštěva mistra Rotima, který mu patřičně vyleveloval Létání, nesla ovoce. Z hlediska rychlosti, mrštnosti a manévrování strčil hugger do kapsy všechny wyverny. Rozdíl mezi ním a jimi byl doslova propastný.

Odkudsi zprava ke mně dolehl pronikavý hvizd.

Otočil jsem tím směrem hlavu. Tesák Droy se usmíval do černého plnovousu a zamával mi pravačkou.

Levačkou spočíval na spoušti balisty. Oplatil jsem mu úsměv a ukázal na vůdčí samici. Tisícník mé gesto pochopil, připravil se ke střelbě a přikývl, jako by říkal Naservíruj mi ji. „Říkala jsem ti, že si jich Pritus pár schoval,“ okomentovala Lavena vesele naši pantomimu.

Vydal jsem příslušný povel a Gavruša začal nabírat výšku. Alfa samice se vznášela nad bojištěm a v jednom kuse komandovala ostatní wyverny. „Máme za zadkem čtyři ještěrky!“ zavrčela Lavena a metodicky vystřelovala jeden šíp za druhým.

Královna krátce zavřeštěla, načež k nám vystar-

ZAKLADATEL

47

tovaly další tři wyverny a pokoušely se nám zkřížit dráhu. Naštěstí jim scházela potřebná rychlost. Zamířil jsem.

Vzdálenost k cíli: 47 metrů „Leť blíž,“ zašeptal jsem Gavrušovi.

Zakrátko nás od gigantické královny s obřími křídly, špinavě šedým zbarvením kůže, širokou tlamou plnou zubů ostrých jako břitva a dvěma řadami kostěných hřebenů na hřbetu zakončeném dlouhým ocasem s kostěnou bodlinou o velikosti mého předloktí dělilo dvacet metrů. V šeříkových očích se svislými, černými zornicemi se jí zračila zloba.

Natáhl jsem ruku a dvakrát vystřelil. Královna mé počínání zřejmě předvídala, poněvadž prudce máchla pravým křídlem. Ničitel ani jedovka ji tím pádem nezasáhly. K čertu! Vztekle jsem zatnul zuby a vypálil pět dalších nábojů. Královna snadno unikla před čtyřmi, ovšem pátý „koupila“ do pravé plece – naštěstí se jednalo o Ledový osten. Alfa samice ztuhla a po dobu tří sekund se pohybovala pomaleji. Zlobu v šeříkových očích vystřídal úžas. „Olgerde!“ vykřikla Lavena. „Jsou blízko!“ Vypálil jsem na zpomalené stvoření dlouhou dávku nábojů a konečně slavil úspěch! Všechny střely pronikly do středu šupinaté hrudi. Z královnina hrdla se vydralo zakvílení plné bolesti a hněvu.

Gavruša otočil na můj povel zobák k pronásledovatelkám a spustil příznačný pokřik. Tři bestie, které nás málem dostihly, strnuly jako kamenné sochy a řítily se k zemi. Chvatně jsem do každé vypálil náboj, abych nepřišel o cenné zkušenosti. Pak jsem se opět zaměřil na královnu.

48

ALEXEJ OSADČUK

Hugger provedl před královniným nosem prudký obrat a letěl ke strážní věži, kde čekal Droy.

Wyverna cvakala zubisky pár centimetrů od mého ramene. Lavena za mými zády vyštěkla několik šťavnatých nadávek. Toulec již vyprázdnila, tak alespoň hulákala. Začal závod na život a na smrt. „Dohání nás!“ křikla přes rameno Lavena. „Pospěš si!“ Gavruša ze sebe vydával maximum. Pozvolna mu docházela zásoba energie, takže jsem se připravil „napojit“ ho na sebe.

Plácání obřích křídel se přibližovalo každou vteřinou. Povědomé cvakaní zubů mi nahánělo husí kůži. „Ááá!“ zvolala Lavena. „Ta mrcha mi málem ukousla haksnu!“ Droy mi ukázal zdvižený palec.

Teď!

Gavruša mocně mávl křídly a padal dolů jako kámen. Ohlédl jsem se. Královna vytřeštila oči, rozevřela obrovská křídla jako dva padáky a na okamžik zůstala viset ve vzduchu. Droy neváhal a vystřelil z balisty několik silných šípů, které královně rozervaly hrudní koš.

Systém zahlásil hrozivé poškození. S Gavrušou jsme nezůstali pozadu. Triumfální pokřik Nočního lovce spolu s vyprázdněným zásobníkem zpečetily osud královny wyvern definitivně.

KAPITOLA ČTVRTÁ

„Konečně!“ zaburácel Droy a sevřel mě v ocelovém objetí.

Stáli jsme u mršiny přemožené wyverny. Jakmile královna zahynula, přeživší ještěrky z hejna hlasitě zavřeštěly a rozhořčeně se rozprchly. „Co se tady děje?“ kývl jsem na mizející černé tečky na obloze. „Co by… Tys odletěl a ty potvory přiletěly hned následujícího dne!“ Droy si vztekle odplivl směrem k padlému plazovi. „Zpustošily všechny odlehlé samoty. Někteří soukmenovci jejich nálety nepřežili.

Nicméně naši hosté to schytali víc než my.“ „Co naplat!“ prohodila Lavena a nakopla silnou tlapu s drápy. „Královnu jsme vyřídili! Hejno se už nevrátí.“ „Hosté? Dorazily k nám nějaké posily?“ Droy s Lavenou se jako na povel ušklíbli. „Ne tak docela,“ opáčil tisícník. „Přesvědčíš se na vlastní oči…“ „Tady ho máme!“ zvolal za mnou vesele Medvěd Orman, který na nic nečekal a sevřel mě pevně do náruče, až se mi nohy odlepily od země. Nato mě hromotluk pustil a poplácal mě po bocích. Rozhlédl

50

ALEXEJ OSADČUK

jsem se. Oho! Podle všeho mě přišel přivítat celý klan! Kalteáni hulákali, usmívali se a vítězoslavně mávali zbraněmi. Promísení soukmenovci stáli jednotně vedle sebe: zahlédl jsem Droyova syna Tima, který v době mé nepřítomnosti dospěl, Laoše obklopeného kolegy a žáky a rozesmátého Prita, jehož oči mě soustředěně pozorovaly zpoza cvikru s popraskanými sklíčky. V davu jsem rozeznal i Liin obličej upatlaný od barev. Přišla mě přivítat v doprovodu svého dědečka, staříka Krusta, jehož ruce spočívaly na ramenech malé umělkyně. Střetl jsem se s jeho upřeným pohledem. Dostavil se rovněž Badvar, Gukhur, Pike a chlapi z našeho oddílu, s nimiž jsem zbrázdil nejeden kilometr během putování po zemi nikoho. Všichni mi neuvěřitelně chyběli! „Konečně ses nám vrátil!“ zabručel spokojeně starý šaman. „Máme práce až nad výši támhleté skály!“ Kmen uspořádal na počest mého návratu oslavu.

Celý národ se veselil a chystal hostinu. Kalteáni přinášeli ze všech stran dlouhé stoly a lavice, stavěli velké grily, v nichž záhy praskalo dříví, a kutáleli buclaté soudky s pivem, které umísťovali na speciální podstavce. Krust a jeho pomocníci sváželi na kárkách proviant. V podlouhlých skleněných demižonech matně zelené barvy šplouchalo víno. Z proutěných košíků vycházela pára z čerstvě upečeného chleba. Šťavnaté kusy masa a zatočené uzeniny vábily především místní vlkodavy.

Na slavnostní tabuli nemohly chybět ani různobarevné sýry. Bezprostředně jsem si vzpomenul na Or-

ZAKLADATEL

51

manovu sáhodlouhou přednášku, kterou mi přednesl cestou do údolí Stříbrné hory. Habán mi připravil degustační menu složené z několika druhů kalteánských sýrů a odrůd vín, jejichž konzumaci doprovodil podrobným výkladem.

Díky Ormanově přednášce jsem tedy věděl, že tmavě žlutý, lehce zploštělý sýr – Rendalský měkký – je pojmenovaný po věhlasném mistrovi sýraři Rendalovi. Vyznačoval se měkkou konzistencí a slaně-pikantní, mírně nakyslou chutí. Béžový bochník zvaný Horský kámen s velice jemnou chutí, která zanechávala v ústech příjemnou pachuť, byl nejtvrdší ze všech kalteánských sýrů. Dozrával velmi dlouho a při krájení se hodně drolil. Horský kámen, jenž jsem s oblibou přikusoval k číši tmavě červeného vína, oslovil mé chuťové pohárky asi nejvíc. Slabounce narůžovělý sýr nesl název Květinový. Orman mi vysvětlil, že sýr nabývá své typické světle růžové zbarvení po přidání speciálního květinového koření, které mu dodávalo ostrou, pikantně nasládlou chuť.

Kalteáni jej tavili v kotlících, dochucovali ho česnekem, paprikou a dalším kořením. Posléze do něj namáčeli chleba a jedli ho. Tenhle pokrm se s oblibou pojídal na túrách, protože byl sytý a spolehlivě zahřál každého poutníka. V nůších byly dále odděleně naskládány úhledné nugetky jemného Oříškového sýru barvy slonovinové kosti, který se snadno roztíral na chleba, načež se posypal solí a zalil rostlinným olejem. Lahůdka!

V hlavě se mi už rojily varianty dodávek Oříškového sýru, ale i ostatních pochutin, do Světlé říše.

Měl jsem pocit, jako by se mé myšlení během pobytu

52

ALEXEJ OSADČUK

ve skutečném světě obrátilo naruby. Dřív má mysl neustále setrvávala v bojovém režimu. Současně jsem se snažil neopomenout nic důležitého a vykonat včas všechny náležitosti, tudíž mi unikaly maličkosti a detaily – kupříkladu kalteánský sýr, víno či uzeniny –, které jsem v prvé řadě vůbec opomíjet neměl.

Až díky Ruslanovým narážkám jsem si najednou doopravdy uvědomil, jaký mi do klína spadl jackpot.

Veškeré kalteánské výrobky se daly zpeněžit. Rozvoz zboží se sice neobejde bez problémů, které bych si nade vši pochybnost ušetřil prodejem prostřednictvím aukce, nicméně na zamýšleném způsobu expedice ve skutečnosti vydělám, neboť náš tovar získá jistý nádech exkluzivity. Lidé do Mirror Worldu nepřicházeli výhradně kvůli ustavičnému svádění bitev. Mnozí hráči se do herního světa nořili jednoduše proto, aby si oddechli od toho skutečného a žili v něm zcela odlišným životním stylem.

Ruslan dozajista vyčenichá zákazníky, kteří zatouží po rozšíření nabídky svých restaurací a taveren nevšedními dobrotami z dalekého údolí Stříbrné hory. Tahle obchodní příležitost se navíc zdaleka netýkala výlučně delikates. Celkově mě čekala kopa práce.

Hypnotizoval jsem kárky se sýry a hlasitě polkl.

Droy, jenž stál vedle mě, se vědoucně usmál. „Tahle žranice udělá do klanové kasy pořádnou díru, ale tvůj návrat a usmrcení královny těch potvor si oslavu zaslouží, o tom žádná! Kmen si hlavně potřebuje orazit, protože všichni už melou z posledního!“ „My máme nějakou kasu?“ podivil jsem se.

ZAKLADATEL

53

„Jasně!“ odvětil Droy nevzrušeně. „Bez ní bychom se neobešli.“ „A kde jsme k ní… ehm… přišli?“ Droy udiveně zvedl husté obočí. „Kde? Daně, poplatky, výnosy z obchodování, kořist…“ Zaraženě jsem se poškrábal na zátylku. Byl jsem pryč pouhý měsíc, ovšem nastalé změny naznačovaly spíš roční absenci.

Kalteáni mohli sbírat kořist upuštěnou moby!

Kromě obvyklého lovení všelijakých zvířat mohli už měsíc vyvrhovat ulovená monstra po vzoru hráčů.

Avšak jejich sběr lootu se od toho mého nepatrně lišil, protože mně systém automaticky určoval, co můžu z daného mobu ukořistit. Jako příklad můžu uvést zabité wyverny. Zatímco jsem se po opětovném shledání objímal se zástupem kalteánů, lovci mezitím zručně porcovali zdechliny ptakoještěrů.

Kůže, drápy, maso, kosti, vnitřnosti, krev – uměli zpracovat a zužitkovat všechno.

Když lovci wyverny náležitě vykuchali, přišla řada na mě, abych posbíral svůj podíl, který se osiřele povaloval ve změti krvavých šmouh. Převážně se jednalo o špičáky, žlázy a drápy, které kalteáni nechali bez povšimnutí na svém místě. Zřejmě jim zůstaly skryty nebo je prostě přehlédli. Patrně šlo o nové úpravy v rámci nejnovějších patchů, jimiž vývojáři hráče zásobili téměř denně. „My s někým obchodujeme?“ pokračoval jsem v kladení otázek. „Samozřejmě!“ „Proč jsme s tím nezačali dřív?“ „Za pochodu se obchoduje těžko. Teď jsme se usa-

54

ALEXEJ OSADČUK

dili a vrátili se k dřívějším řemeslům. Jedni obdělávají půdu a hospodaří, druzí loví. Zprovoznili jsme krámky, hostince, sýrárny a pekárny. Pozítří pořádáme jarmark. Zkrátka jsme najeli do starých kolejí, příteli. Válka skončila. Opět žijeme v míru a pokoji.

Kalteáni zakládají farmy. Veškeré dění probíhá pod záštitou klanu a jeho válečníků, které musíme zaopatřit a živit. Představoval sis to snad jinak?“ Droy uhodil hřebík na hlavičku. Prostě jsem se domníval, že ono „dění“ bude probíhat tak nějak s mou účastí. Přesněji řečeno pod mým citlivým dohledem a vedením. A hle, v osadě klapalo všechno skvěle i beze mě. Kalteáni si dokonce pořídili pokladnu, která se pomaloučku plnila zlaťáky. Vskutku jsem si nemohl na nic stěžovat. „Jak se vám vlastně daří? Máte velké zisky?“ „Ptáš se jako nerozumné dítě,“ ušklíbl se Droy. „Peněz není nikdy dost! Veškeré příjmy jdou vesměs na opevnění osady. Materiál něco stojí, nemluvě o tom, že zadarmo ani kuře nehrabe. Mimochodem, na klanové radě jsme se shodli, že našemu městečku budeme říkat Vannburg. Posuď sám: vybudovali jsme ho na břehu jezera Vann. A koncovka ‚burg‘ znamená v překladu pevnost. Kromě toho mezi kalteány se tenhle název vžil už dávno. Líbí se ti?“ „Moc,“ odvětil jsem roztržitě. „Především je výstižný.“ Myšlenky se mi zatoulaly úplně jiným směrem.

Kalteáni si za mé nepřítomnosti stačili založit klanovou radu! Tomu říkám pech! Z mého pohledu to znamenalo, že od nynějška budu muset každému tvrdohlavému „radnímu“ sáhodlouze vysvětlovat své

ZAKLADATEL

55

záměry, kdykoli budu chtít něco prosadit. Měsíc!

Opustil jsem kalteány na jediný měsíc! Kde na tuhle vymoženost vzali čas? „Zmiňoval ses o nějakých odlehlých samotách…“ „Ano. Všichni kalteáni netouží po životě v osadě.

Mnozí si postavili vlastní chutory. Nutno dodat, že některým nepřálo štěstí a jejich plány krachly…“ vzdychl tisícník smutně. „A co tvrz na Stříbrné hoře? Určitě v ní velí Krim s Pritem.“ „Tvrz…“ zabručel Droy zasmušile a promnul si bradu. „Nemůžeme se k ní dostat.“ „Jak to?!“ Co je to za nesmysl? V žádném případě nechci snižovat důležitost osady obehnané palisádou, jenže všechny mé plány byly spjaty s tvrzí na vrcholku Stříbrné hory, někdejším sídlem Černých seker! Před odhlášením ze hry jsem tohle špičkově zabezpečené místo prozkoumal odshora dolů. Ve světle budoucích konfrontací s hráčskými klany představovala tahle pevnost klíčový faktor našeho přežití.

Vyjmenované myšlenky se mi patrně zrcadlily ve tváři, protože mi na rameni spočinula Droyova mozolnatá dlaň. „Vím, žes do té pevnosti vkládal velké naděje, příteli, ale bohužel se zdá, že bůh Abyss se o své bohatství dělit nechce.“ Z posledních sil jsem se snažil zachovat klid. „Co se stalo?“ „Pátého dne po tvém odchodu, když jsme se chystali do pevnosti přestěhovat, nastalo strašlivé zemětřesení. Zem se otřásala celý den i noc. Neumíš

56

ALEXEJ OSADČUK

si představit, jaký hluk to hrozivé kamenné hřmění a dunění způsobovalo. Byli jsme vyděšení k smrti.

Když zemětřesení někdy nad ránem konečně ustalo, ihned jsme do hor vyslali zvědy.“ „A?“ „Vrátili se o týden později se špatnými zprávami.

Zemětřesení způsobilo sesuv půdy, který zablokoval soutěsku vedoucí k pevnosti. Naše jediná přístupová cesta k hoře je zatarasená mnohatunovými kamennými závaly. Abyss ji zkrátka zapečetil, abychom tudy nemohli projít.“ „Hmmm.“ Po ukončení oslavy zaletím do hor a prověřím vážnost situace. Mohli v tom mít prsty vývojáři, kteří se mi rozhodli malinko zatopit? Kdepak. Bez pádného důvodu by se mi do herního života nepletli.

I tak měli svých starostí nad hlavu. Mirror World se už dlouho řídil vlastními pravidly a zákonitostmi a samotní vývojáři plnili spíš úlohu jakýchsi arbitrů a opravářů. Umělá inteligence, zodpovědná za tuhle část Glasshousu, svým digitálním rozumem jednoduše usoudila, že by bylo fajn vyvolat v horách „menší“ zemětřesení. Každopádně se tím budu zabývat později. „A propos, zmiňoval ses o nějakých hostech?“ Droy se zatvářil kysele, jako by snědl citron. „Vůbec mi je nepřipomínej,“ zamumlal. „Tak povídej,“ vyzval jsem ho. „Vlastně není o čem,“ spustil tisícník. „Ukázalo se, že kromě nás žijí na tomhle světě i další kalteáni.

Dál po proudu řeky sídlí mnoho klanů a několik jich přebývá i za Stříbrnými horami.“

ZAKLADATEL

57

Páni! Droy mi sdělil velice zajímavou novinku.

Když to vezmu kolem a kolem, jednalo se o vynikající zprávu. „Měl jsem za to, že poslední přeživší přivedli Badvar, Gukhur a Lavena?“ Stěží jsem skrýval nadšení. Osud mi do rukou přihrál nové kalteány! Na jednu stranu jsme byli odříznuti od dobře opevněné tvrze, ale na druhou se nám naskytla příležitost rozšířit armádu. Odmítal jsem uvěřit, že by se jednalo o součást něčího zákeřného plánu. „Taky mě to překvapilo,“ pokrčil rameny Droy a zadumaně dodal: „Nicméně za poslední rok jsem se dověděl mnoho nového. Dřív jsem žil spokojeně sám pro sebe ve své malé bublině a nic mi nescházelo, ale pak jsem zjistil, že okolní svět je obrovský a děsivě nepředvídatelný.“ Poškrábal jsem se na zátylku. Droyova Zrcadlová duše prošla během mé nepřítomnosti transformací, která udělala z mého přítele filozofa. Umělá inteligence se evidentně stále zdokonalovala.

Chvíli jsme mlčeli. Nakonec prolomil ticho Droy, který sebou náhle trhl, jako by se probudil ze snu, a začal vykládat: „Co se týče našich hostů… Jsou to zástupci Zlatých lvů, královského klanu, jak jsem vyrozuměl z řečí našich návštěvníků. Všichni panovníci severních kalteánů, kteří jim vládli v posledních tisíci letech, se prý narodili právě v tomhle klanu. Na břehu jezera přebývá už několik dnů v jednom z deseti stanů kalteán jménem Zoran zvaný Ocelová pěst, budoucí král.“

58

ALEXEJ OSADČUK

Létající moby, zemětřesení v horách, nově vzniklá samospráva v klanu, budoucí král kalteánů – v Glasshousu bylo zjevně živo. Čistě hypoteticky mě zajímalo, jestli onen budoucí král ohrožuje výši mé reputace u Ryšavých sov. Veškeré ukazatele zůstávaly prozatím v normě, takže jsem se možná znepokojoval zbytečně. V opačném případě se prostě budu muset přizpůsobit.

Oslava skončila následujícího večera. Nezbývalo mi nic jiného než nebrat na vědomí mravenčení v rukou, zatnout zuby a veškerou činnost odložit na ráno. Během oslavy jsem musel projevit všem soukmenovcům náležitou úctu, chovat se srdečně a vyslechnout si různé báchorky a pověsti, které podnapilí kalteáni štědře sypali z rukávu a které neměli na herní proces žádný vliv. Několikrát jsem se pokusil zavést řeč na práci, tu s Droyem, tu s Laošem, oba se však sveřepě odmítali bavit o povinnostech s tím, že probíhá oslava, na které se v prvé řadě musíme veselit. No, za ten měsíc jsem si od svéhlavých kalteánů a všech jejich vrtochů stačil odvyknout, takže si na veškeré výstřednosti těch paličáků budu muset opět rychle přivyknout. Uvažoval jsem, jestli bych se u nich těšil větší autoritě, kdybych se stal králem? Tuhle myšlenku jsem však okamžitě zavrhl. Ti tvrdohlavci se zkrátka a dobře nezmění. Časně z rána, zatímco se hodovníci vyspávali z opice, jsem obletěl osadu. Jakže ji nazvali? Aha, Vannburg. Inu, proč ne. Vybrali jednoduchý, běžný název oproštěný od jakéhokoli patosu, který dával smysl. Osada (lépe řečeno menší městečko) stála na

ZAKLADATEL

59

břehu obrovského jezera, do kterého se vlévalo několik horských bystřin a z něhož vytékala jedna široká – Severní – řeka. Alespoň tak ji pojmenovali kalteáni. Právě po Severní řece připluli na dvou drakkarech kalteáni z klanu Zlatých lvů.

Gavruša důkladně obkroužil tábořiště následníka trůnu s deseti stany, které bylo (na rozdíl od ohavného, neuspořádaného bince, v němž svého času žily Ryšavé sovy) docela úhledné. Vždyť v něm tábořila družina budoucího krále! Jeden drakkar byl obestaven lešením. Pravděpodobně to schytal během náletu wyvern. Abych své (doufejme) budoucí spojence příliš nedráždil, letěl jsem si blíž prohlédnout osadu.

Ryšavé sovy rozhodně nemarnily čas a stavěly ve velkém stylu, částečně díky mému přínosu v podobě výkresů a návodů. Stavaři se pozvolna rozvíjeli a rozrostli se do několika pracovních skupin, z nichž mnohé již napůl „zmodraly“.

Jezerní městečko se rozprostíralo na nevelkém návrší, téměř uprostřed pláně, a mělo tvar kruhu. Shora připomínalo obrovské koleso, v jehož středu stála rozestavěná impozantní oválná jednopatrová radnice z neotesaných klád, kterou v průběhu dneška poctím svou návštěvou. Před radnicí se nacházelo široké náměstí o velikosti fotbalového hřiště, na kterém se předešlého dne konala oslava. V současnosti po něm pobíhali trhovci, kteří si stavěli stánky a kiosky, v nichž budou prodávat své tovary v rámci jarmarku, o němž se zmiňoval Droy. Náměstí lemovaly pěkné domy postavené ze stejných klád, z nichž některé „obrůstaly“ ze čtvrtiny či poloviny kamenné zdi. Od hlavního náměstí se paprskovitě rozbíhaly

60

ALEXEJ OSADČUK

cesty a protínaly pásy ulic, které tvořily jednotlivé čtvrti. Nejvyspělejší čtvrť s nejdůležitějšími budovami (systém mi dosud neprozradil, které to jsou) se nalézala v těsné blízkosti radnice. Nejvzdálenější a největší budovy byly stále ve výstavbě a obklopovaly je provizorní stany. Rada klanu se patrně usnesla, že městečko je v prvé řadě nutné opevnit.

Když už jsem tohle téma nakousl… Vannburg byl z velké části obehnán vysokou dřevěnou hradbou, kterou místy nahrazovala hradba kamenná. Navzdory připravovanému jarmarku se okolo ní hemžili jako neúmorní mravenečkové stavaři. Kalteáni se zjevně poučili z hrůz prožitých v Soumračné pevnosti. Nebýt chatrné hradby, kterou stavaři tehdy postavili, zažili bychom nejednu horkou chvilku a kdoví, zda bychom přežili. Ve svém městě tedy nemínili nic podcenit a do budování opevnění se pustili se vší vervou. Pašáci…

Vannburg uzavíraly dvě brány, Západní a Jižní.

Západní branou se dalo projít ke břehu jezera, zatímco Jižní, bytelnější, odřezávala městečko od cesty vedoucí k moři.

V našem novém domově bylo ještě práce jako na kostele, ovšem kalteáni si z všeobecného hlediska vedli dobře. Byl jsem na své svěřence patřičně hrdý.

Nutno podotknout, že osada nebyla uzpůsobena pro dlouhodobé odrážení útoků Temných či Světlých klanů. Bez tvrze umístěné na štítu Stříbrné hory se jednoduše neobejdeme.

Po zběžné obhlídce poměrně rychle vybudovaného Vannburgu jsem zaletěl k pevnosti. Co k tomu

ZAKLADATEL

61

říct… Soutěsku sice blokoval masivní zával, ale situace nebyla tak špatná, jak mi ji vylíčil Droy.

Zemětřesení poškodilo i samotnou tvrz: část hradeb se sesula a několik věží se zbortilo, avšak tyhle škody půjdou opravit, přiložíme-li všichni ruku k dílu. Pokud šlo o zával, s touhle překážkou se vypořádám po svém.

Během zpátečního letu do městečka jsem se vesele usmíval. Pravda, nebudeme vědět, kam dřív skočit. Představa budoucích nesnází mě přesto neděsila.

Kalteánům i mně v podstatě začínalo zajímavé údobí plné nových příležitostí.

KAPITOLA PÁTÁ

„Co tě zajímá?“ zabručel starý Laoš a natáhl vrásčité ruce k ohni.

Po poletech jsem se rozhodl zajít za šamanem, který byl zahalen do „modrého“ roucha a ovládal nová kouzla téže barvy. Systém mu tedy přiřkl přídomek „Velký“ (za což jsem byl jedině rád).

Seděli jsme vedle sebe jako kdysi a pozorovali tančící plameny. „Všechno,“ odvětil jsem lakonicky.

Stařík se uchechtl. „Předpokládám, že předně se chceš zeptat na naše hosty, ať je vezme ďas?“ „Můžeš začít s nimi…“ pokrčil jsem rameny. „Dobrá. Zjistil jsem, že na severu, za Stříbrnými horami, leží velké město. Jmenuje se Králohrad.“ „Skromný název.“ „Nediv se,“ zasmál se stařík. „Je to kolébka královské dynastie.“ „Opravdu?“ Stařík se zakřenil. „Králohrad prý sousedí s několika menšími městy a vesnicemi. Vládne v něm král, který je současně vůdce Zlatých lvů. Mají rovněž radu klanů, kterých je několik desítek. Vůdcové pěti nejmocnějších klanů jsou z hlediska délky rodo-

ZAKLADATEL

63

kmene a urozenosti rovni králi. Asi tušíš, že tam neustále bují mocenské boje. Tyhle sváry se navíc táhnou celá staletí.“ Upřeně jsem se Laošovi podíval do očí. „Věděls, že za Stříbrnými horami žijí kalteáni?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou, aniž by jej můj zkoumavý pohled uvedl do rozpaků. „Zato oni věděli o nás. Odjakživa. Vyšlo najevo, že my všichni jsme potomci vyhnanců, respektive klanů, které se v dávných dobách pokusily svrhnout krále, který tehdy seděl na trůnu. Naši předci však neuspěli a byli vyhnáni.“ „To jsou mi věci,“ zavrtěl jsem hlavou. „Sám nevím, co si o tom mám myslet,“ zahihňal se Laoš. „Je to všechno?“ „Prozatím ano,“ odvětil šaman a nespokojeně zabrblal: „Tyhle poznatky jsem vytáhl z princových důvěrníků, kteří si za ně nechali královsky zaplatit.“ „Chápu,“ odvětil jsem co nejklidnějším hlasem. „Co tady princ vlastně pohledává, když jsme ti vyhnanci?“ Laošovi mé záměrné užití množného čísla neuniklo. Staříkovi zajiskřilo v očích, z čehož jsem usoudil, že jsem ho tím potěšil. Zamnul si ruce nad ohněm a odpověděl: „Správná otázka, o které musíme popřemýšlet.

V Králohradu momentálně vládne jistý Oruk zvaný Hrom. Šorvovi muži zjistili, že starý král je jednou nohou v hrobě. Zlatí lvi čelí enormnímu tlaku opozice. A Zoran, Orukův synek a dědic trůnu se potlouká po vzdálených končinách, nadto ve městě vyděděnců. Zvláštní, nemyslíš?“

64

ALEXEJ OSADČUK

„Co říká Zoran?“ „Co může asi tak říkat?“ zabručel stařík. „Prý připluli obchodovat. Přitom mají v nákladním prostoru akorát zatuchlý vzduch. Tfuj! To princátko je kluzké jako úhoř, zato jazyk má mrštný jako had!“ „Co si myslíš ty?“ Šaman přimhouřil oči a nasupeně zasyčel: „Je to jasné jako facka! Ti záludní ničemové si z nás připluli udělat své poddané, ale to se přepočítali! Ryšavé sovy před nimi nikdy nepokleknou!“ Laoš se znenadání rozesmál. „Kdybys viděl jejich nafoukané škraně po vylodění! Všichni se tvářili důležitě, jako by jim v žilách kolovala královská krev. Pak dorazila službukonající setnina vedená Droyem. Hi hi… Pár snobů neudrželo při pohledu na výzbroj našich válečníků a válečné stroje ennanů sliny. A když ti vyšňoření nadutci viděli zahynout jednu wyvernu, lapali po dechu jako zběsilí a nedokázali se z toho zážitku vzpamatovat! Ještěrku zasáhl výstřel z kamenometu, a následně byla ukamenována. Zoran a jeho suita se ani nestihli vylekat, hi hi…“ Samolibě jsem se usmál. Přišedší kalteáni byli nejspíš oděni (jako kdysi Sovy) v „šedých“ hávech a Droyovi neohrožení muži, částečně vybaveni „modrým“ brněním, na ně učinili patřičný dojem.

Princ a jeho rádcové pravděpodobně s ničím podobným nepočítali. „Doufám, že jsme si nenadělali další nepřátele,“ prohodil jsem zadumaně. „Historie tvých předků ti nedá spát?“ zeptal se Laoš chápavě. „O té mi vůbec nemluv! My teď hlavně musíme

ZAKLADATEL

65

vystupovat diplomaticky a současně si zachovat důstojnost.“ „Zlatá slova,“ pravil stařík a hrdě zvedl hlavu. „Jsme silní kalteáni, žádní trhani!“ Laoš byl prostě nenapravitelný. Kde se v něm vzalo tolik síly?

Gratuluji! Založil jsi město! Od nynějška se málokdo odváží nazvat tvůj kmen tlupou vandráků a pobudů!

Odměna: Titul Urbanista 1. stupně Svitek Zrychlené výstavby, 1 ks Svitek Bytelné zdi, 1 ks Touhle zprávou mě přivítal systém, jakmile jsem překročil práh radnice. A za ní následovala další: Gratuluji! Stal jsi se Urbanistou 1. stupně!

Tento den se ti navždy vryje do paměti! Učinil jsi první krok na cestě ke slávě a vznešenosti! Buduj své město, posilni jeho opevnění a neminou tě nové tituly a další úspěchy!

Upozornění! Odteď můžeš jmenovat kalteány do městské správy! S výběrem asistentů se neukvap!

Svou volbu nemůžeš změnit!

Odměna: +35 k Morálce +20 k Disciplíně Poslední zpráva se nesla v méně veselém duchu.

Upozornění! Spravování města se z důvodu tvé dlouhotrvající nepřítomnosti automaticky přepnulo do autonomního režimu. Členové rady byli jmenováni automaticky pro-

66

ALEXEJ OSADČUK

střednictvím voleb, a to na základě aktuálního pořadí v reputačním žebříčku v době voleb.

Chceš aktivovat manuální režim?

Ano/Ne Rozhodl jsem se nikam nespěchat a prozatím nechat věcem volný průběh. Nejprve zjistím, jak to ve městě chodí. Autonomní režim mi navíc umožní neukvapeně prozkoumat všechny aspekty místního životního stylu.

Než jsem obrátil pozornost k nastavení města ve výstavbě, prostudoval jsem oba obdržené svitky.

Po aktivaci prvního svitku jsem získal novou dovednost, jež spočívala v možnosti posílit všechny stavaře v klanu rychlostním buffem, který zvyšoval jejich výkonnost o patnáct procent. Jednalo se o vynikající přídavek k již existujícímu šestihodinovému zrychlení s cooldownem s identickou dobu trvání.

A to mi náležel titul Urbanisty prvního stupně. Časem tuhle dovednost jistě vyleveluju.

Druhý svitek obsahoval buff s permanentní účinností, který zvyšoval životnost dokončených staveb o patnáct procent. Tuhle vychytávku neomezoval cooldown. Díky, páni vývojáři!

Když jsem se vypořádal s nově nabytými svitky, přičemž druhou jsem si ihned vyzkoušel v praxi a „vyztužil“ radniční zdi, spokojeně jsem přikročil ke zkoumání dědictví klanů, které mi spadlo do klína.

Celkově mi – přesněji řečeno klanu Ryšavých sov – patřilo poměrně rozsáhlé území. Konkrétně pod něj spadala celá lokace známá pod názvem Okolí Stříbrných hor, na niž si nikdo dosud nečinil nárok a kterou jsem byl pevně odhodlán bránit a prohlásit ji za

ZAKLADATEL

67

svou. Potulování jsem měl plné zuby. Bylo načase se usadit. Tyhle končiny byly bohaté a vhodné k životu v každém ohledu.

Lokace byla rozčleněna na několik nerovnoměrných sektorů. V prvním a nejvýznamnějším sektoru se nacházela Stříbrná hora, na jejímž temeni se rozkládala prostorná tvrz, která mohla snadno pojmout tři klany o velikosti našeho. Jestliže se nám podaří odklidit sutiny pod pevností, jež zasypaly útroby hory… Všeobecně se mi rýsovaly oslnivé vyhlídky, ovšem jejich naplnění podmiňovala hromada práce, kterou snad zvládneme vykonat. Pro začátek bylo zapotřebí uvolnit cestu k pevnosti a zrekonstruovat její části poničené zemětřesením. Potom se uvidí.

Největší sektor zabíralo široké údolí u úpatí hory, jež se táhlo všemi směry. Následujícímu sektoru dominovalo jezero s říčními tepnami, které z něj proudily do krajiny. V posledním sektoru rostly dva lesy, Západní a Východní. Stříbrná hora se na severu spojovala s dlouhým horským hřebenem, podél něhož se jako obří had klikatila Severní řeka, po níž připluli naši hosté.

Téměř uprostřed údolí, na břehu jezera, ležel Vannburg, jehož budování jsem v danou chvíli považoval za druhořadé – po střetech s klany z něj stejně zbydou pouhé rozvaliny. Museli jsme se zaměřit na horskou pevnost a uvést ji do stavu bojové pohotovosti.

Věděl jsem, že všechny kalteány k přesunu do hor nepřesvědčím. Ostatně to ani nebylo nutné. Někteří osadníci museli tak jako tak zůstat v údolí, aby tady obdělávali pole, chovali dobytek, rybařili a lovili. Veškerou strategicky důležitou výrobu, po-

68

ALEXEJ OSADČUK

kladnu a zásoby přesuneme do pevnosti, v níž mimo jiné zhotovíme úkryt pro všechny obyvatele údolí, aby se do něj mohli uchýlit, budou-li někým či něčím ohroženi.

Jakmile jsem si důkladně prostudoval mapu lokace, přešel jsem k uspořádání města. Zejména mě zajímala kasa, o které mluvil Droy, respektive suma, kterou klan disponuje, a především (přirozeně) to, můžu-li na ni, hrubě řečeno, vztáhnout své chtivé pracky. „Oho!“ vydechl jsem ohromeně, když jsem se seznámil s aktuálním výnosem.

Pokladna obsahovala bezmála čtyřicet tisíc zlaťáků. Kde mí soukmenovci schrastili tolik peněz?

Na druhou stranu na tom nebylo nic divného. Každý kalteán měl celou dobu nějaké úspory, jejichž výše mi předtím zůstávala utajena. Když klan bojoval o holé přežití, kalteáni mezi sebou vybrali veškeré prostředky, aby tenhle boj vyhráli. Alespoň tak mi to říkal Droy.

V období míru se situace změnila. Sovy žily nadále podle starých zvyků a zákonů, ve kterých jsem se doposud nevyznal. Vinil jsem z toho nové aktualizace, jimiž Mirror World zaplavovali vývojáři, jako by je šili horkou jehlou a vůbec o nich nepřemýšleli.

Kasu držel – světe div se – Laoš, který měl zároveň na starosti rozdělování a vybírání financí. Kromě zlatých rezerv spravoval prostřednictvím svých svěřenců několik skladišť se zásobami, brněním, zbraněmi a s výrobky mistrů, jimiž řemeslníci odevzdávali část svých daní klanu.

Klan nahromadil poměrně slušné množství ma-

ZAKLADATEL

69

jetku. Sklady překypovaly přebytkem produktů a zásob, především „zelených“. Stavaři stavěli už šesté skladiště, tudíž jsme potřebovali nadbytečné zboží co nejdřív prodat. Zdálo se, že princ k nám zavítal v pravý čas. Snad si s sebou nezapomněl vzít měšec se zlaťáky.

Osobně jsem měl k pokladně volný přístup, ale nemohl jsem ji svévolně celou vybrakovat. Nejdřív bych musel o svém úmyslu vybrat určitou částku uvědomit klanovou radu, následně jí vysvětlit, za co peníze hodlám utratit, a po projednání a případném schválení mého požadavku bych daný obnos obdržel. Obecně se jednalo o docela komplikovaný proces. Nemá cenu chodit okolo horké kaše: nikdo mi nedovolí převést si zlaťáky klanu jen tak zbůhdarma na účet. Smůla, Olegu. Nevadí. Všechno lze nějak obejít. Momentálně jsem Ryšavým sovám beztak nemínil udělat díru do rozpočtu, nemluvě o tom, že oněch čtyřicet tisíc by mě stejně nevytrhlo. Tuhle sumu budu muset nejprve rozmnožit. „Ryšavým sovám je ctí hostit potomka proslulého klanu Zlatých lvů!“ prohlásil dosti rezervovaně Laoš a rozhlédl se po radničním sálu, ve kterém seděli u dlouhého, bohatě prostřeného stolu všichni naši hrdinové, setníci a princ Zoran se svou družinou.

Stařík pokračoval v uvítacím proslovu a já si „vzácné“ hosty mezitím v klidu prohlížel. Velký šaman mluvil věcně, jednoznačně neplýtval slovy a okázale dával hostům najevo, že do údolí Stříbrné hory chodí kdekdo a že Sovy tyhle návštěvy jen odvádějí od práce. Jsi princ, to je toho. Jaký nám z tvého

70

ALEXEJ OSADČUK

příchodu kyne užitek? Šaman se příchozím snažil ze všech sil srazit hřebínek. Ti však nebyli na podobné jednání očividně zvyklí, o čemž svědčily princovy sevřené rty. Nicméně mu nezbývalo nic jiného než Laošovu řeč v tichosti přetrpět. Oni přišli za námi, ne my za nimi.

Princ Zoran, budoucí dědic královského trůnu (přesněji řečeno jeden z budoucích dědiců), se nelišil od běžného kalteána, pominu-li světlejší vlasy a pomněnkové oči typické pro všechny seveřany. Pyšnil se čtyřstou úrovní, avšak jeho brnění bylo napohled „šedé“. Nicméně vzhledem k tomu, že kalteánský princ pravděpodobně patřil k hrdinům, dosahovalo veškeré jeho vybavení přinejmenším „fialových“ kvalit.

Vedle Zorana seděl šedovlasý šaman s širokými rameny, jenž poslouchal monolog svého kolegy s hranou velkodušností. Od pohledu povrchní slizoun, jehož AI měla v rukávu nepochybně schovaný nějaký trik.

Zbytek doprovodu královské ratolesti sestával z obyčejných válečníků oděných v „šedé“ výstroji. Úroveň každého z nich však přesahovala (stejně jako Zoranova) čtyřstou hranici. Žádný kalteán z našich řad se tak vysokou úrovní pochlubit nemohl, ovšem Sovy byly díky „modré“ zbroji v porovnání s návštěvníky desetkrát silnější.

Obě strany si tuhle skutečnost uvědomovaly.

Laoš konečně dořečnil a všichni se pustili do pohoštění. Nějakou dobu se ozývalo jen řinčení talířů, žvýkání, mlaskání a požitkářské výkřiky.

V jídle jsem se víceméně nimral, přičemž jsem

ZAKLADATEL

71

úkosem se staženým obočím upřeně pozoroval prince a jeho společníky. Zoran se v tomhle ohledu nenechal zahanbit. Naše pohledy se občas střetly. Oběma nám z očí koukala netrpělivost.

Když hodovníci ukojili prvotní hlad, Laoš se opět ujal slova. Do několika vzletných frází, které pronesl, zabalil jediný dotaz: Co tady pohledáváte?

Agid, šaman seveřanů zvaný též Havran, se podíval na prince, který přikývl, načež prvně jmenovaný povstal. „Udatní válečníci z klanu Ryšavých sov!“ zvolal slavnostně Agid a s úsměvem si nás všechny prohlédl. „Mluvím i k tobě, Velký šamane! Děkujeme vám za vaši pohostinnost a srdečné přivítání. Nyní k vám promluví Zoran Ocelová pěst, můj princ, budoucí král Králohradu a dědic klanu Zlatých lvů, a vyjádří vám svou vůli!“ Zatímco se princ zvedal z křesla, s ostatními jsme po sobě mrkli. Všichni mí spolubojovníci měli ve tvářích vepsanou stejnou otázku: Jací šašci to k nám zavítali? V šamanově krátkém úvodu mě zaujal a mírně znepokojil výrok o vyhlášení princovy vůle.

Na co tím narážel?

Zoran se postavil, povýšeně si nás změřil výhružným pohledem a poté spustil: „Jmenuji se Zoran Ocelová pěst! Jsem potomek a následník vznešeného královského rodu, který vládne všem končinám za Stříbrným průsmykem! Jménem své pokrevní linie odpouštím klanu Ryšavých sov a snímám z něj provinění jeho předků!“ Zoran vystrčil bradu a znovu počastoval všechny přítomné majestátním pohledem. Pak pokračoval: „Jménem své pokrevní linie

72

ALEXEJ OSADČUK

tímto vyzývám klan Ryšavých sov, aby dostál svému závazku vůči svrchovanému panovníkovi! Vyzývám vaše válečníky, aby se chopili zbraní a pomohli mi ujmout se vlády v Králohradu a dosadit mě, právoplatného dědice, na trůn!“ V tu ránu by byl slyšet spadnout špendlík. Kalteáni na prince zpočátku jen nevěřícně zírali. Někteří, například Medvěd Orman, se ho vůbec neobtěžovali poslouchat a nevzrušeně vyprazdňovali talíře.

Zkraje jsem se obával, jestli mě vývojáři náhodou nechtějí připravit o vůdčí pozici v klanu. Nicméně po okamžité kontrole ukazatele reputace jsem seznal, že mé obavy byly neopodstatněné. Princova řeč na kalteány nijak nezapůsobila – vlastně zapůsobila, jenže jinak, než si „následník trůnu“ představoval.

Ticho náhle rozčísl družný chechot vycházející z několika desítek hrdel. Ryšavé sovy se smíchem popadaly za břicho a vzájemně se plácaly po ramenou a zádech, přičemž si na užaslého prince ukazovaly jako na hlupáka.

Zoran pomalu rudnul vzteky. Sevřel své široké dlaně do pěstí, až mu zbělely klouby. Zavrtěl jsem hlavou. Co vlastně očekával? Že k němu Sovy vzplanou nehynoucí láskou a půjdou se za něj bít do roztrhání těla?

Zoran vstal tak prudce, až jeho masivní křeslo odletělo někam do rohu, a chvatně vyrazil ke dveřím.

Válečníci pospíchali za svým princem a tváře jim stahovaly zachmuřené výrazy. Rozvahu zachoval jediný člen královské družiny. Šaman Agid vstal pomalu od stolu a s dobrosrdečným, shovívavým úsměvem pronesl:

ZAKLADATEL

73

„Přátelé, odpusťte mému pánovi jeho prchlivou reakci! Doufám, že tohle nedorozumění nevrhne stín na naše přátelství.“ Po těch slovech si přitiskl ruku k srdci a s mírnou úklonou opustil sál. „Co nám k tomu povíš?“ zeptal se Laoš a kývl k zavírajícím se dveřím.

Rázem na mně spočinulo několik desítek párů očí.

Pokrčil jsem rameny a klidně odvětil: „Sehráli před námi povedenou komedii. Zatím netuším, co je k tomu vedlo, ale jsem si jistý, že jejich šaman není ten, za koho se vydává. Pokud se však chceme vyvíjet, potřebujeme je stejně, jako oni potřebují nás.“ Přísedící přikývli a Droy s úsměvem na zarostlé tváři odtušil: „Jestli okamžitě neodplují, nebude o pravdivosti tvých slov pochyb.“