Issuu

POUŤ VYDĚDĚNCE MIRROR WORLD III.

ALEXEJ OSADČUK

Originally published in English under the title The Way of the Outcast by Magic Dome Books, 2016 Copyright © Alexey Osadchuk 2016 Cover Art © Vladimir Manyukhin 2016 English Translation © Irene Woodhead and Neil P. Mayhew 2016 Czech Translation © Jan Benda ISBN 978-80-7594-130-5 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

KAPITOLA PRVNÍ

Upozornění! Nejsi přihlášený! Chceš se přihlásit? Ohnivě rudá písmena tlumeně žhnula. Měl jsem pocit, jako bych měl zmáčknout nechvalně proslulé tlačítko a odpálit jadernou bombu. Není tlačítko jako tlačítko, ovšem někteří lidé by byli za přístup k jistým hráčským účtům ochotni nabídnout cokoli. Hráči s „dříčskými“ účty měli obrovskou nevýhodu oproti hráčům s účty Bronzovými, kteří se do hry mohli přihlásit z počítače a nemuseli uléhat do modulu. Přestože měli přístup jen do své „soukromé kanceláře“, byli za tuhle vymoženost velmi vděční. Coby vlastník Bronzového účtu jsem si mohl přečíst došlou poštu nebo si na ﬂešku zkopírovat snímky obrazovky. Moje holky mě opakovaně prosily o fotky Gavruši a Šibala a já to pořád odkládal. Na aukci jsem se bohužel podívat nemohl. Tahle vychytávka byla součástí Stříbrného účtu, nikoli Bronzového. Nevadí. Vystačím si s dostupnými možnostmi.

ALEXEJ OSADČUK

Viktoria dodržela slovo. Banka nám půjčila peníze. Úředníci příslušnou částku na německé i japonské bankovní účty (k naší velké radosti) už převedli. Christinino nové srdce bylo zaplaceno a mohlo spokojeně růst. Když jsem uviděl potvrzený platební příkaz, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Světlana se rozbrečela. Takhle rozrušenou jsem ji neviděl celou věčnost. Vždycky se uměla ovládat a držet své emoce na uzdě, ale toho dne ji (i mě) přemohly. Naneštěstí jsme ten radostný okamžik museli prožívat odloučeně. Zatracená rehabilitace! Po osmadvaceti dnech proležených v modulu bylo mé tělo prakticky nepoužitelné. Rapidně se mi zhoršil zrak. Během prvních dvou dnů jsem si myslel, že nadobro oslepnu. Kupodivu mě to neděsilo. Jaksi jsem se od té hrozby oprostil. Hlavně, že jsme to dokázali. Se vším ostatním si nějak poradím. Vpodvečer třetího dne jsem se každopádně kochal západem slunce z pohodlného kolečkového křesla. Nerozhodila mě ani skutečnost, že skla nových brýlí byla mnohem silnější. Stálo to za to! Vyhráno jsem však rozhodně neměl – ba naopak, všechno teprve začne. Půjčku jsem získal. Teď budu muset nabrat síly, abych ji mohl splatit. Výsledná suma byla závratná. Bankéři se k nám zachovali opravdu štědře a půjčili nám přesně tolik, o kolik jsem žádal: čtvrt milionu eur.

POUŤ VYDĚDĚNCE

Většinu peněz spolkly Christininy účty z nemocnice. Taky jsem okamžitě vyrovnal dluh u banky Šantarského a vzápětí u ní zrušil účet. Dlouhodobá úvěrová historie mi mohla být ukradená. Vůbec jsem na toho člověka nechtěl myslet. Další položkou na seznamu s výdaji byl Bronzový účet, který stál padesát tisíc. Dalších pět jsem utratil za zachování atributů. Všechno zůstalo na svém místě: profese, vybavení, dovednostní úrovně, reputační body, rasa i zvířectvo. Naneštěstí jsem si nemohl změnit přezdívku. V Mirror Worldu to zkrátka nebylo možné. Pokud se hráč v Glasshousu „narodil“ jako Olgerd, Olgerdem už zůstal. Zatoužil-li po jiné rase, stačilo zaplatit. Za určitý obnos šlo změnit téměř všechno (vyjma přezdívky). Hráč mohl nicméně využít jednu z nesčetných možností a nakrátko se uchýlit do anonymity (zase však musel sáhnout do štrozoku). Nebýt slevy, stálo by mě zachování statů mnohem víc. Viktoria byla toho dne mimořádně velkorysá. S tím souvisela i výše úrokové sazby. Usmálo se na mě štěstí. O půl roku dřív by prý byla méně… ehm… zajímavá. Když už přišla řeč na úroky… Domluvili jsme se na roční úrokové sazbě ve výši jedenácti procent. No, domluvili… jednoduše mi oznámila, že lepší nabídku mi učinit nemůžou. Zároveň přiznala, že se mi snažili vyjít vstříc. Vskutku se jednalo o vysokou cifru. Vyjednal jsem si splátkový kalendář na deset let. Měsíční

ALEXEJ OSADČUK

splátka činila bezmála tři a půl tisíce eur. Dmitrij měl pravdu: tolik peněz se dalo vydělat jedině v Mirror Worldu. Smlouvu jsem podepsal bez váhání. Celkem budu muset vrátit přes čtyři sta tisíc eur. Bylo mi to fuk. Cíl jsem splnil. Christina bude žít! Půjčku samozřejmě neodbydu mávnutím ruky. V hlavě se mi už vyrojilo pár nápadů. Och, málem bych zapomněl na pojištění. Před podpisem smlouvy jsem musel uzavřít životní a zdravotní pojištění. Banka tak své peníze dostane, i kdyby se mi něco stalo. Viktoria mě však s kamennou tváří ujistila, že něco takového si v žádném případě nepřejí. Proto budu odteď používat nejmodernější modul, a to v modulovém komplexu pod dohledem několika odborníků. Dávalo to smysl. V prvé řadě bylo zapotřebí dokončit započatou práci a pak ať si klidně vypustím duši. Vnitřní hlásek mi našeptával, že by s tímhle scénářem neměli sebemenší problém. Zpočátku jsem se domníval, že opět podléhám záchvatu paranoie. Kdepak. Dmitrij i Světlana mi řekli víceméně totéž. Takže jsem se o sebe hodlal postarat a rehabilitační zařízení využít naplno: místo dlouhých ponorů plavat v bazénu, cvičit v posilovně a dát se co nejrychleji do kupy. Dmitrij Světlaně slíbil, že na to osobně dohlédne. Podle všeho to myslel smrtelně vážně. Přihlášení proběhlo úspěšně! Výborně. Herní vývojáři nebrali ochranu dat

POUŤ VYDĚDĚNCE

klientů na lehkou váhu. Hráč se do kanceláře nemohl prostě přihlásit. Potřeboval k tomu „Osobní Autentikátor“ (neboli „OSU“, jak říkal Dmitrij) – malé udělátko podobné smartphonu, které se připojovalo k počítači. Hráč zadal heslo a poté ho přístroj vyzval, aby přitiskl palec na touchpad a počkal na sejmutí otisku. Nato se hráč na židli napřímil, nemrkal a kamera snímala jeho duhovku. „Smartphone“ hráče dále vyzval k vyslovení určitých slov kvůli ověření hlasu a tónu, přičemž pátral po známkách strachu či rozrušení. Co kdyby hráče k přihlášení někdo nutil a u hlavy mu držel pistoli? Kdyby systém zaznamenal jakoukoli odchylku, data by se okamžitě odeslala na hlavní server a do akce by nastoupili pracovníci bezpečnostní agentury. Zkrátka užitečná věcička. Po přihlášení jsem se rozhlédl po pracovně a překontroloval, zda je vše na svém místě. Bylo. Tak dál. Mou pozornost upoutala poštovní schránka, jež na mě energicky „pomrkávala“. He he. Nebylo těžké uhodnout, kdo mi píše. Zástupci lady Mel už kontaktovali Dmitrije a velmi slušně se zajímali, proč jsem se neukázal v práci. Museli jednat zdvořile, protože jsem měl ve smlouvě zakotveno vyplácení mzdy od výkonu. Byl jsem jakýsi nezávislý pracovník. V podstatě jsem si doly lady Mel pronajímal a nafarmené zdroje odevzdával za platové ohodnocení. Neměl jsem stanovenou mzdu. Nikomu jsem nic nedlužil a pracoval podle vlastního harmonogramu. Byla to

ALEXEJ OSADČUK

první podmínka, na které jsem se s Weignerem domluvil. Co kdybych musel všeho nechat a pospíchat za nemocnou dcerou? Jednalo se o jednu z nejdůležitějších klauzulí ve smlouvě. Kdybych neznal skutečné zájmy svých nadřízených, jejich starostlivost by mě dojala. Jakmile jim Dmitrij mou situaci vysvětlil, dali mu pokoj. V zájmu hráčů byla rehabilitace nedotknutelná (zvlášť po měsíčním ponoru). Jedna z dívek, která mu volala, se pokusila nenápadně vysondovat, v jakém komplexu se nacházím. Dmitrij jí úsečně připomněl, že z pozice zaměstnance společnosti nesmí takové informace sdělovat, a odpálkoval ji s tím, že kdyby něco podobného zkusili znovu, nahlásí jejich praktiky pracovníkům bezpečnostní agentury. Když mi to vyprávěl, překvapilo mě, že dívka – asi sekretářka – po téhle pohrůžce ihned zařadila zpátečku a začala se různě vymlouvat. Prý se obávali o svého nejlepšího zaměstnance a zajímalo je, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Jinými slovy, s pohlaváry z Glasshousu si nebylo radno zahrávat. Děsilo mě to a zároveň uklidňovalo. Připadal jsem si jako malá rybka plovoucí vedle velkého bílého žraloka, který o ni zatím nejevil zájem, ale kdykoli mohl vycenit zuby. Klady: menší žraloci se k rybce báli přiblížit. Zápory: i kdyby velký žralok rybku nepozřel, mohl znenadání mrsknout ploutví a ponořit se do hlubin, kam by za ním nemohla, a nechat ji napospas menším predátorům.

POUŤ VYDĚDĚNCE

Otevřel jsem poštu. Hmmm. Má domněnka se potvrdila. Tři zprávy od Weignera a jedna od mého nového „přítele“ Tanora. I Váňa mi napsal pár řádků. He he. Za těch pár dní se schránka naplnila celkem slušně. Začnu zprávou od Váni. Ahoj, kde vězíš? Chtěli jsme se sejít, ne? Proč ses neozval? Máme o tebe starost. Až se přihlásíš, napiš mi. Podíl z kořisti Temných jsem ti schoval u sebe. V tomhle případě nebylo moc co řešit – vznikaly první dohady. Budu muset vymyslet odpovědi na nevyhnutelný vodopád otázek. Nicméně nešlo o nic vážného. Po návratu do hry mu napíšu a zmíním se o rehabce. Kdybych to udělal hned, dovtípil by se, že jsem změnil typ účtu. Další pán na holení… Weigner. Z charakteru jeho dopisů jsem vytušil stupňující se hysterii. Panikařil. Nejspíš na něj doráželi šéfové. Později mu napíšu něco podobného jako Váňovi, abych ho uklidnil, a zmíním se o Dmitrijově telefonátu. Netušil jsem, jaká je jeho úloha v klanu Ocelových košil, ale byl v pohodě (přinejmenším jsem si to myslel). Co mi asi napsal Tanor? Drahý Olegu, vzhledem k vaší náhlé a dlouhotrvající nepřítomnosti se domnívám, že doba vašeho ponoru vypršela. Pokud víme, zdržoval jste se ve hře skoro měsíc a snažil se zvýšit reputaci u Melle-

ALEXEJ OSADČUK

nvillu. Předpokládám, že právě podstupujete rehabilitaci. Ani v nejmenším nepochybuji, že banka vaši žádost o půjčku zamítla – v podstatě jsem vás na tuhle alternativu upozorňoval. Škoda promarněného času, nemyslíte? Nevadí. Odpočiňte si a zotavte se. Budu se těšit na naše opětovné shledání. Přihlásíte-li se náhodou o něco dřív, chci vás ujistit, že o peníze se strachovat nemusíte. Potřebnou sumu pro vás máme připravenou. Jestli o to stojíte, sejdeme se tváří v tvář a probereme veškeré podrobnosti. Nepochybuji, že peníze potřebujete okamžitě. Kdyžtak mi napište, kde vás najdu, a já za vámi přijdu. Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl o špičkovém modulovém komplexu našeho klanu? Můžeme vás tam převézt ještě dnes. Zrovna jsem se dověděl, že v klenotnici klanu je zbrusu nová výstroj pro Mistra, která čeká jen na vás! Lepší prý neseženete. Není to skvělé? Doufám, že jsem vás trochu rozveselil. Těším se na vás. Tanor. Rozveselil mě – svým způsobem. Klan se mě snažil nalákat na příslovečný cukr. Nechtěli na mě tlačit. Vyčlenili pro mě peníze, a dokonce mi obstarali pěknou výstroj. Domnívali se, že mi banka půjčku neposkytne… vlastně to bylo dobré. Žralok hodlal zaútočit na malou rybku a zatím neviděl obří monstrum s tesáky, vedle něhož kroužila.

POUŤ VYDĚDĚNCE

Ať si myslí, že mě mají v hrsti. Mezitím budu hrát o čas. Dmitrij je může balamutit další týden a vykládat jim, že podstupuju rehabilitaci a mám zakázáno přihlásit se. Budu se na ně muset připravit, než vezmou do ruky pomyslný bič. Měl jsem týden na to, abych se sžil s bojovou klasou. Čím víc zesílím, tím spíš v zemi nikoho přežiju. Následující ponor se bude od předchozího výrazně lišit. Tehdy jsem – metaforicky řečeno – vykročil do neznáma se zavázanýma očima. Od té doby jsem nabral něco zkušeností a na vlastní oči viděl, co válečníci dovedou. Rozhodně nebudu začínat od píky. Jestli chci pomýšlet na úspěch, budu si muset podrobně nastudovat dostupné materiály o bojových třídách. Samozřejmě nešlo pokrýt všechno: internet doslova překypoval informacemi, jak užitečnými, tak bezcennými. Nakonec ve mně uzrálo rozhodnutí zaměřit se na nejoblíbenější zdroje – například na Wikipedii, na které šlo dohledat prakticky všechno. Takzvané „špeky“ na stránkách přirozeně nenajdu, ale podle Ruslanova syna Maxe tam byla „fůra informací“. „To sedí,“ zamumlal jsem a přejížděl očima z jedněch tabulek a schémat na druhé. „S čím začít?“ Zvláštní, že jsem na tenhle web nikdy nezavítal. Na druhou stranu jich v dnešní době bylo tolik… Čert aby se v tom vyznal! „Na to si zvyknu,“ povzbudil jsem sám sebe.

ALEXEJ OSADČUK

I kdybych pochytil jen základy, byl by to slibný začátek. Klasa postavy se dala nastavit výhradně v úplném ponoru. Dmitrij to zdůvodnil bezpečnostním opatřením. Vyskytla se první potíž. Na Wikipedii nebyla o ennanech jediná zmínka: nic, ani ň, nula. Jediná osoba, která by mi mohla rozšířit obzory, hleděla do monitoru. Musel jsem se tedy přesunout k nejbližším „příbuzným“: k trpaslíkům a gnómům. Kdepak jste? Klikl jsem myší a na obrazovce se objevil hrozivě vyhlížející vousatý gnóm, s jehož tělem, které opticky dvojnásobně zvětšovala kvalitní zbroj, kontrastovala nepoměrně malá hlava. Trpaslík vypadal zhruba stejně, jen o něco zlověstněji. Mrknu na dostupné třídy. Stručně řečeno jsem hledal standardní balíček: boj zblízka, magické útoky, střelné zbraně… Uvědomoval jsem si, že boj zblízka není to pravé ořechové. Nedokázal jsem si představit, jak se oháním gnómovým kladivem nebo trpaslíkovou sekyrou. V „těžkooděnci“ jsem se nezhlédl už kvůli Gavrušovi, který měl na kontě (navzdory nulté úrovni) spoustu vytrvalostních bodů. Až začne nabírat zkušenosti a koupím mu speciální zbroj… co nastane pak? Boj zblízka zkrátka nepřicházel v úvahu. Problém tkvěl v něčem jiném. Daleko za nepřátelskými liniemi, obklopen nejnebezpečnější divokou faunou i ﬂórou, budu neustále odkázán

POUŤ VYDĚDĚNCE

sám na sebe. Musel jsem přijít na to, jak vytěžit maximum z dostupného. A že jsem toho neměl málo. Kdybych byl členem zavedené a – tenhle faktor byl neméně důležitý – silné skupiny, nemusel bych se tímhle dilematem zaobírat. Ale na kdyby se nehraje, takže jsem musel pouvažovat o rozvoji vlastního oddílu – sice malého, leč velmi slibného. Z jednotlivých střípků nashromážděných ze všelijakých zdrojů jsem se dověděl, že všechna jezdecká zvířata jsou od přírody silní, houževnatí a zdatní válečníci, kterým se v herní hantýrce říkalo „tankové“. S huggerem v oddíle jsem tudíž mohl boj zblízka beze všeho zavrhnout. Coby těžce ozbrojený válečník nebo lehkooděnec s obouruční zbraní bych do našeho nepočetného týmu nezapadal. Nejprve jsem se chtěl zaměřit na magické třídy. Představoval jsem si Gavrušu, jak dělá sekanou z nepřátel, zatímco ho léčím a sesílám na něj podpůrná kouzla. Úplně jsem přitom zapomněl na Šibala – nejmenšího, ale velmi důležitého válečníka. Ve skupinách sesílali různá kouzla jemu (typově) podobní mazlíčci. Alespoň to tvrdili všichni experti na Mirror World. Grizonovy schopnosti vystihoval popis (který jsem si nejdřív musel přeložit do srozumitelného jazyka) na Wikipedii: „healer a buﬀer v jednom“. Sečteno podtrženo, užitečnost mého malého zvěřince závisela na výši jeho úrovně.

ALEXEJ OSADČUK

Měl jsem tank a buﬀera/healera. A co se mnou? Uvidíme… Párkrát jsem klikl myší a na monitoru se objevil gnóm v lehké zbroji se sumkou plnou krátkých šipek připevněnou na opasku, jenž svíral v rukou obrovskou kuši s optickým zaměřovačem a spoustou ozubených koleček. Okamžitě jsem si vzpomněl na gnóma, který během útoku kalteánů na citadelu bojoval s „ježkem“. Zůstal na bojišti jako poslední, zdravý a nezraněný. Ostatní hráči, včetně mága vysoké úrovně, natáhli bačkory. Dokonce se mu podařilo kvapně ustoupit, jakmile začalo jít do tuhého. Kušník se mi zamlouval. Čiperný lehkooděnec se zbraní s dalekým dostřelem. Přesně takového naše skupina potřebovala, aby měla nepřítele čím zaskočit. Veškeré pochyby se rozplynuly a já se v tu ránu rozhodl pro boj na dálku. Musel jsem se podívat na tuhle třídu u jiných ras a seznámit se se všemi klady, zápory a používanými zbraněmi. Gnóma jsem si mohl odškrtnout. Na řadu přišel trpaslík. Podsaditý černovousý mužíček třímal v rukou samostříl, který se (kromě názvu) ničím nelišil od gnómovy kuše. Lidé a elfové byli lučištníci; dwandi excelovali ve vrhu kopím. U zástupců velkých ras se tahle třída nevyskytovala. Po hodinovém biﬂování jsem dospěl k závěru: pro střelce neexistovala lepší rasa než elfská. I lesní obyvatelé měli své mouchy, mezi něž patřila nekvalitní výstroj. Elf-lučištník v boji muže proti muži dlouho nevydržel. Snadno by

POUŤ VYDĚDĚNCE

si s ním poradil dokonce i dwand, vrhač kopí. „Aušusové“ vybavení vyvažovaly vynikající bonusy spjaté s dostřelem, kadencí a přesností střelby. Takovými výhodami se žádná jiná rasa nepyšnila. Zbroj gnóma-kušníka se prakticky nelišila od zbroje člověka-šermíře, ale prvně jmenovaný byl na štíru s dostřelem a kadencí. Ovšem z hlediska poškození si gnómova šipka nezadala s dělovou koulí. Lidé mě v žádném ze zmiňovaných ohledů neohromili. Jejich doménou bylo čarování. Vyrozuměl jsem, že patří k nejlepším mágům v Mirror Worldu. S přibývajícími přečtenými stránkami jsem se v textu orientoval lépe. Ve skutečnosti byl uspořádaný a dával smysl. Mezi klasami a antiklasami panovala určitá rovnováha, která činila hraní ještě zábavnějším a, upřímně, důmyslnějším. Když si hráč vybral Glasshouse, musel být připraven učit se v pravém slova smyslu. Už jsem si uměl představit, kolik příruček a manuálů musel před vstupem do virtuálního světa prostudovat. Nemohl očekávat, že ho dobude pouhým entuziasmem. Namyšlený nováček by proti pokročilému a připravenému pařanovi nevydržel ani pět minut. V téhle fázi úvah na mě obvykle doléhaly pochybnosti. Děláš správně, že se do toho pouštíš, Olegu? Nebudeš se přepínat? Obyčejné hraní nemůžeš srovnávat s osobní proměnou v epicen-

ALEXEJ OSADČUK

trum nadcházející války, jakou Mirror World dosud nezažil. Jindy bych se užíral obavami, ale teď jsem pociťoval něco úplně jiného. Netvrdím, že jsem se nebál, ale pravý strach to nebyl. Převládal ve mně mírný neklid, na kterém však nejspíš nebylo nic divného. Kromě jiných emocí se ve mně probouzela i jakási bojová nálada. Zajímavé. Nikdy by mě nenapadlo, že mě zaplaví podobné pocity. Mé studium přerušilo vytrvalé vyzvánění. Volal mi Dmitrij. „Nazdar.“ „Zdar.“ Tón Dmitrijova hlasu byl strohý a vážný (jak typické!). „Jak je?“ „Dobře. Zrovna sedím u počítače a šprtám se.“ „Kašli na to, brácho. Výcvikovej tábor skončil, musíš na frontu. Modul máš připravenej.“ „Výborně. Přijdeš?“ „Ne. Moh bych tě prozradit.“ „Myslíš, že by se snížili ke špehování lidí ve skutečném světě?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Mohli by,“ odvětil Dmitrij pevným hlasem. „Rači bysme měli hrát na jistotu a nikam se nehnat. Až zjistěj, žes jim vyklouzl, poštvou na tebe psy. Tenhle tejden budeš muset pořádně máknout. Hlavně to nepřežeň. Znám tvý sebezničující sklony…“ „Dám si pozor, slibuju.“ „Okay,“ povzdechl si. „Už sis vybral nějakou lokaci?“ „Jo. Bezejmenné ostrovy.“ „Dobrá volba. Je jich asi dvacet, snadno se

POUŤ VYDĚDĚNCE

tam ztratíš. A moby jsou na nízkejch úrovních. Prostě pískoviště. Na třicátou úroveň se vyleveluješ úplně v pohodě.“ „Jasně. Navíc tam nepotkám nikoho z Ocelových košil.“ „Sice svý rekruty levelujou na svym území, ale to ještě nic neznamená. Dávej si bacha,“ varoval mě Dmitrij. „Zlom vaz!“ „Díky, brácho.“ „Ved sis dobře,“ dodal. „Bezejmenný ostrovy ti schvaluju. Konec.“ Dmitrij zavěsil. Přikývl jsem. Bezejmenné ostrovy byly vskutku dar z nebes. Když jsem se poprvé zamýšlel nad vhodným plánem, položil jsem si otázku: kde bych měl začít? V zemi nikoho jsem neměl co pohledávat. Bylo by bláhové očekávat, že tam ennana plnohodnotně vyleveluju. Spoléhat na šťastnou souhru okolností nepřicházelo v úvahu. Území ve Světlé říši byla rozkouskovaná mezi klany, kterým by má přítomnost neunikla. Napadla mě i jedna bláznivá myšlenka: za nocí létat k Temným a vylevelovat se u nich, ale tím bych hodně riskoval. Mé velkolepé plány uvázly na mrtvém bodě. Tehdy jsem se obrátil na Dmitrije s prosbou o radu. Vysvětlil mi, že když byl Mirror World ještě v plenkách, vytvořili vývojáři pro začínající válečníky speciální lokace určené k růstu a vývoji. Hráči jim přezdívali „jesle“ nebo „pískoviště“. Jesle byly jakési cvičiště pro nezkušené

ALEXEJ OSADČUK

hráče, které obývaly moby nízkých úrovní a enpécéčka, jež přidělovala jednoduché questy. Všechno by bylo prímové, nebýt jednoho nedostatku – alespoň to říkali hráči. Vývojáři se rozhodli, že nově příchozím trochu znepříjemní život, aby si v jeslích nepřipadali jako v ráji. Nešlo o nic zásadního, jen o nepatrné výkyvy počasí. U Severního hřbetu hráče občas potrápily přízemní mrazíky a sněhové přeháňky. Hadí poušť sužovaly vlny veder. A na Bezejmenných ostrovech pršelo. No, pršelo… spíš bych použil výraz „zahradnický deštík“. Noobům oděným v počátečním oblečení se výkyvy počasí ani za mák nezamlouvaly a pochopitelně zahltili zákaznickou podporu protesty a stížnostmi, v nichž poukazovali na neslušný nátlak ze strany vývojářů, kteří je podle nich nutili nakupovat drahé runy, protiživelné ochranné prvky a pláště. Naštěstí pro mě byli vývojáři k těmhle výtkám hluší. Záplava stížností časem polevila, hráči se uklidnili a pískoviště se vylidnilo. Jak k tomu došlo? Snadno. Světlou říši si mezi sebou po vzájemných válkách rozdělily nejsilnější klany. V lokalitách s neutrálním podnebím byly postaveny nové hrady, kolem kterých vyrostly nové vesnice a města. Nabízí se otázka, proč by chtěl někdo sám sebe mučit? Mrznout, moknout nebo se smažit na slunci, když se mohl uchýlit do útulnějších lokalit? Dmitrij mi potají odkryl přibližná čísla ze statistiky, jež se zabývala přihlašováním hráčů do hry. Srovnal jsem staré jesle s územími ovláda-

POUŤ VYDĚDĚNCE

nými klany a vyšel mi poměr dvě ku osmadevadesáti procentům. Ideální stav. Dmitrij mi dále prozradil, že si můžu vybrat ze třech typů lokací: chladných, teplých a deštivých. Přestože jsem měl deštivého počasí po krk, nakonec padla volba právě na něj. Ochranné prvky proti vedru jsem neměl, a tudíž vyloučil Hadí poušť. Chvíli jsem vážně uvažoval o Severním hřbetu: nechtěl jsem moknout. Nadto mě před mrazem chránily příslušné prvky, které jsem si pořídil před první výpravou do země nikoho. Názor jsem změnil po nahlédnutí do mapy. Severní hřbet tvořila lineárně protáhlá vysočina s rovnoměrnými konturami vrcholků a svahů, která se táhla podél severní hranice, kdežto Bezejmenné ostrovy byly soubor malých a velkých ostrůvků v jižní části Velkého oceánu a skýtaly mnohem lepší úkryt před všetečnýma očima. Současně vyšlo najevo, že skoro všichni hráči ze zmiňovaných dvou procent připadají na hřeben. Alergií na vlhko jsem zřejmě netrpěl sám. Na druhou stranu jsem se nepovažoval za experta na veřejné mínění. Stejně na tom nezáleželo. Už jsem toho nastudoval dost. Nastal čas sejít dolů a ponořit se do pohodlné náruče modulu. Ve výtahu jsem si v zrcadle prohlížel svou vychrtlou postavu. I některé mrtvoly měly lepší barvu pleti… Ale ve srovnání s prvním dnem po probuzení z „kómatu“ jsem byl zdravý jako řípa. Dokonce jsem zahodil berle.

ALEXEJ OSADČUK

Výtah sjel do prvního patra, ozvalo se melodické cinknutí a dveře se otevřely. Chodbu osvětlovaly silné zářivky. Technici v bílých pláštích pobíhali sem a tam jako pilné včeličky. Prvotřídní komplex se nezapřel. Vlastně se nebylo čemu divit… Kdo jiný by na něj měl mít právo, když ne herní vývojáři? Až svůj úkol dokončím, požádají mě, abych laskavě vypadnul, nebo mi v tomhle špičkovém zařízení dovolí zůstat? No, na podobné úvahy bylo příliš brzo. Kvůli tomuhle komfortu jsem se musel přestěhovat do jiného města. Dmitrij na tom trval. Když jsem mu řekl o nabídce, kterou mi učinila Viktoria, a o falešném Pierrotovi, zbystřil ještě víc. Bez bratra bych se moc daleko nedostal. „Oleg Ivanenko?“ Otočil jsem se a spatřil přibližně pětadvacetiletou dívku v bílém lékařském plášti a bledě modré čepici. Podle jmenovky se jmenovala Irina. „To jsem já,“ přikývl jsem. „Dobrý den.“ „Dobrý. Jste připraven?“ „Jistě.“ „Tak pojďte za mnou.“ Moje nová „rakev“ se nalézala nedaleko. Došli jsme na konec chodby a vstoupili do haly, v níž stály i jiné moduly (zavřené), které se ani v nejmenším nepodobaly těm, jež jsem využíval v minulosti. Přestože jsem téhle technice příliš nerozuměl, poznal jsem, že koukám na nejnovější modely.

POUŤ VYDĚDĚNCE

Irina ukázala na jediný otevřený modul. „Tenhle je váš.“ Ulehl jsem do důvěrně známé, nachové rosolovité hmoty. „Irino, můžu se na něco zeptat?“ „Samozřejmě,“ odpověděla, aniž odtrhla oči od monitoru. „Zdá se mi to, nebo je něco jinak? Mám pocit, jako bych spadl do kyselu. Kdyžtak mi to vysvětlete polopatě, prosím.“ Usmála se. „Ležíte v nejmodernějším modulu. Laicky řečeno, předchozí moduly byly vybaveny vibrující gelovou podložkou…“ „… která zabraňovala proleženinám,“ doplnil jsem její výklad. „Přesně tak. Váš modul je vyplněný speciálním gelem, který obklopuje celé tělo a vysílá do něj elektrické impulsy, které blahodárně působí na organismus, a navíc obohacují virtuální zážitek o intenzivnější vjemy.“ „To jsem zvědavý.“ Chtěl jsem Irinu vyzpovídat důkladněji, ale nepustila mě ke slovu. „Tak, Olegu. Zahájíme proces ponoření.“ Irina tancovala útlými prsty po neviditelné klávesnici a víko modulu se pomalu zavíralo. „Hodně štěstí,“ usmála se. „Užijte si ponor!“ „Díky,“ zašeptal jsem. O chvíli později mě pohltila známá prázdnota. Ticho. Tma. Zahlédl jsem mihotavé světlo, které se přibližovalo stále rychleji. Než jsem stihl mrknout, světlo mě pozřelo.

ALEXEJ OSADČUK

Nic jsem neslyšel. Rozhlédl jsem se. Kde to jsem? Ocitl jsem se v kulaté místnosti bez oken, široké zhruba na pět kroků, s kamenitou podlahou a plápolajícími pochodněmi na stěnách. Zvedl jsem hlavu a uviděl silné dřevěné trámy, které podpíraly potemnělý klenutý strop. Místnost se podobala jedné věži v citadele, ale scházely v ní příznačné střílny. Vítej v Mirror Worldu, Olgerde! Aby sis herní svět užil v plném rozsahu, dokonči, prosím, registraci Bronzového účtu. Přeješ si dokončit registraci účtu ihned? Ano/ Ne Ano. Gratuluji! Registrace dokončena! Chceš přejít k výběru třídy? Ovšem! Zrychlil se mi tep. Všechno jsem měl promyšlené, přesto na mě dolehl nepříjemný pocit. Neopomněl jsem něco důležitého? Počkej, prosím! Systém generuje nastavení a atributy postavy. Nezabere to ani minutu. Jak jinak. Nová rasa. Mohl jsem se považovat za průkopníka? To je fuk. Počkám, vždyť mě neubude. Kriste. Ta jejich minuta se jaksi protáhla. Omlouváme se za dočasné potíže! Nastavení tvé postavy bylo úspěšně aktualizováno. Chceš pokračovat? Ano/Ne Už bylo načase! Povzdechl jsem si a s očeká-

POUŤ VYDĚDĚNCE

váním podrobného seznamu různých bojových tříd stiskl Ano. Moment. Co je, k čertu, tohle? Nějaká chyba? Uprostřed místnosti se promítl hologram ennana oděného v prosté počáteční sadě. Nerozhodilo mě jeho oblečení (veškeré vybavení spočívalo v bezpečí tlumoku), nýbrž seznam tříd, který obsahoval jedinou položku: Armádní mechanik Třesoucíma se rukama jsem procházel nastavení. To snad ne! Jediná třída? Pohledem jsem sklouzl na ennana. Stál tam s mírně rozkročenýma nohama, rukama v bok a na zarostlé tváři mu hrál úsměv. Eh! A co má být tohle? Zadíval jsem se pozorněji na svou první zbraň, která mu visela na opasku. Ksakru! Rezignovaně jsem si povzdechl a pohlédl vzhůru. „Prak? Děláte si ze mě srandu? Mám dobýt zemi nikoho se zatraceným prakem?“

KAPITOLA DRUHÁ

Klídek, Olegu! Zhluboka se nadechni. Není důvod panikařit. Nádech. Výdech. Dobře. Tak se na to podívejme… Co na tom, že mi přidělili mechanika? Tak jsem nedostal lučištníka nebo kušníka. Co mi vadilo? Že se ve hře nevyskytovaly podobné třídy? To je toho. Takoví narchové měli čtyři ruce. Jak se asi vyrovnávali s párem končetin navíc? Pravděpodobně dobře a poměrně úspěšně, podle bitvy na Pusté plošině. K tomu bych ještě dodal, že to zvládají mimořádně efektivně. Všiml jsem si popisného svitku – letitého pergamenu se zažloutlými stránkami. … Stalo se to začátkem podzimu, když jsem se toulal po úpatí Ocelových hor. Šel jsem navštívit starého přítele Rolda z rodu Tinků. Tenhle rod neproslul ničím výjimečným. Prostě obyčejní ennani, kteří žili v ústraní v běžné osadě, hleděli si svého, nemíchali se do pří a sporů jiných klanů a uctívali vládce Podzemí. Rod Tinků nabourával stereotypní představy o ennanech, které zástupce téhle rasy vykreslo-

POUŤ VYDĚDĚNCE

valy jako znamenité horníky a kováře. Tinkové se živili obchodováním. Patrně i proto žili tak odloučeně. Jednoho večera seděl Rold u ohně, ohříval si bolavé klouby, pokuřoval starou fajfku a vyprávěl mi o jisté tragické události. Vyšlo najevo, že jeden z nejstarších klanů obývajících Ocelové hory nedávno zanikl. Podrobnosti, které zániku předcházely, Tinkové neznali. Někteří tvrdili, že horníci z klanu Der Swyor narazili na bohatou žílu. Jiní prohlašovali, že vůdce klanu se choval neuctivě na poslední radě starších. Nicméně Rold byl přesvědčen, že všechno souviselo s mistrem Grilbym, který odkryl prastaré tajemství kříšení mrtvých. Na tomhle místě byl text přerušen. Následující odstavec byl rozmazaný, jako kdyby pisatel na pergamen vylil – neúmyslně či záměrně – nějakou tekutinu. Přeskočil jsem ho a četl dál. … Válečníci kladli útočníkům zuřivý odpor. Ale co mohli proti spojenecké armádě sestávající ze všech klanů dělat? Na každého obránce připadalo padesát útočníků. Toho osudného dne padlo mnoho hrdinů. Ennani z klanu Der Swyor si zaslouží uznání: bojovali jako jeden muž. Zvlášť na mě zapůsobil Roldův příběh o hrstce prostých řemeslníků, kteří se zabarikádovali ve Věži větrů a odolávali náporu nepřátel. Tím historické pozadí končilo. Vlastně ne, málem bych zapomněl na popisek: Arveinovy zápisky. Stránka dvacátá pátá. Herní vývojáři s in-

ALEXEJ OSADČUK

formacemi celkem skrblili. (Možná jen v mém případě…?). Podivný popis třídy. Logicky mi z něj vyplynulo, že mechanik je potomek udatných řemeslníků, kteří bránili Věž větrů. Skrovné informace byly každopádně lepší než žádné. Zajímalo mě jedno: bránili se řemeslníci praky, nebo do hry vstoupila svévole adminů? Když přišla řeč na praky… Na YouTube kolovalo krátké video, v němž urostlý chlapík střílel ocelové matice ze slušné vzdálenosti na kravské lebky. Hlasité třesknutí a zvuk praskajících kostí mi zněl v uších dosud. Kromě toho jsem předpokládal, že proporcionalita herní mechaniky zůstane zachována a můj ennan s „hrozivou“ zbraní mezi bojové třídy Mirror Worldu pěkně zapadne. Z jeho šklebu jsem usoudil, že se můžu těšit na celou řadu nezapomenutelných zážitků. Nevadí. Problémy budu řešit jeden po druhém. Vrhneme se na atributy. Ke stávající rychlosti, síle a výdrži přibylo zdraví, obrana a intelekt. Vedle modrého ukazatele energie se skvěl červený pro život, zelený pro zkušenosti a žlutý pro znalosti. Díky informacím pozjišťovaným na fórech jsem věděl, že ukazatel života koresponduje se zdravím. Byly to stejné spojené nádoby jako výdrž a energie. S narůstajícím ukazatelem zdraví narůstal i ukazatel života. Otázku života nebylo radno opomíjet. Měl jsem spoustu energie, ale vzhledem k ukazateli

POUŤ VYDĚDĚNCE

života, na němž svítila čtyřicítka, by mě mohlo zabít i obyčejné kýchnutí. Na jeden bod zdraví tedy připadalo dvacet bodů života. Podíváme se na sílu. Původně ovlivňovala výhradně rychlost obnovy energie, nově i života. S tímhle statem přímo souvisela i míra poškození způsobeného nepříteli, což bylo velmi povzbudivé. Obrana byla víceméně jasná, zato znalosti představovaly velkou neznámou. Možná se jednalo o obdobu moudrosti, atribut magických tříd? Těžko říct. Praxe ukáže. Další překážkou byla nepřítomnost takzvaných bonusových bodů. Herní vývojáři správně usoudili, že jsem jich obdržel dost při první registraci. Vznikla tak jakási nevyváženost. Cestu válečníka zahájím s nulovou obranou a minimálním počtem životních bodů. S trochou nadsázky se dalo říct, že nejslabší mob z Bezejmenných ostrovů mě zabije pouhou silou vůle. Ale našla se i pozitiva. Atributy výstroje byly na nulovou úroveň poměrně vysoké. Navíc jsem měl zvěřinec. Z příspěvků na fórech jsem vyrozuměl, že mi systém po každé páté úrovni připíše pět „volných“ bodů. Ale toho se nejdřív budu muset dožít. Doslova. Staty jsem měl víceméně vyřešené. Co asi najdu v inventáři? V tlumoku svítilo pět ikon: dvě se týkaly ošacení, jedna zbraně a dvě spadaly do kategorie „Různé“.

ALEXEJ OSADČUK

Začnu oblečením. Čím mě páni administrátoři obdarovali? Žádné překvapení se nekonalo: standardní nováčkovská výbava sestávající z kožené vesty a plátěných kalhot. Vesta zvyšovala o jeden bod zdraví a rychlost, kalhoty (rovněž o jeden bod) sílu a výdrž. Oproti statům Odrážecí sady (ověšené runami jako vánoční stromeček) to byly žalostné drobky. Začátečníkům přijde počáteční sada nepochybně vhod, ale mně ne, přestože bych plusovým bodem ke zdraví nepohrdl. Herní zákony byly neúprosné: kdybych si chtěl koženou hrůzu obléknout, musel bych svléknout nějaké svršky, čímž bych „rozložil“ sadu a přišel o drahocenné body síly, výdrže i o působivý rychlostní bonus. Jeden upachtěný bod za uvedené nevýhody prostě nestál. Nováčkovský mundúr byl nepředatelný. Posléze ho z inventáře možná vyřadím, aby nezabíral místo, ale nijak jsem se do toho nehrnul. Potenciálně neužitečný předmět se dal vyhodit vždycky. Oblečení jsem vyřešil. Nastal čas podívat se na zoubek praku. Hmmm, roztomilý název. Název: Malý kapesní vrhač Kategorie: Obyčejný Typ zbraně: Základní (nepředatelná) Úroveň: 0 a vyšší Omezení: Pouze pro ennany Dostřel: +0,5 Kadence: +0,5

POUŤ VYDĚDĚNCE

Přesnost: +0,5 Poškození: +1,0… +1,6 Životnost: 25 Později si snad obstarám lepší zbraň. Spokojil bych se i s velkým vrhačem, třebaže kapesním. Zbývaly poslední dvě ikony. Různé… Hráči na fórech se na tohle téma nebavili. Nováčci běžně dostávali počáteční body, sadu děravého oblečení a základní zbraň. O „různých“ předmětech se nikdo nezmiňoval. Na druhou stranu, kdoví? Nevěděl jsem, jestli hráči na fórech probírají všechna svá tajemství. Nejspíš ne. Prvním předmětem bylo malé kožené pouzdro. Název: Standardní souprava nářadí Množství: 4 ks Hezký název, jednoduchý a informativní. Totéž se bohužel nedalo prohlásit o obsahu pouzdra. Trnohrot, 1 ks Rotosvěr, 1ks, Metroměrka, 1 ks Směšovač, 1 ks V podstatě to dávalo smysl. Coby mechanik budu pracovat s nějakými nástroji. Nikdo mi však nevysvětlil, jak mám zabít příšeru nejnižší úrovně směšovačem nebo rotosvěrem! Asi udělám nejlíp, když vystřelím z praku trnohrot a poté dílo dokonám metroměrkou! Nerozčiluj se, Olegu. Mohls dopadnout hůř… Nové poznatky mě samozřejmě rozhodily, protože jsem se těšil na běžnou bojovou klasu. Nutno podotknout, že ennan mě zatím ve štychu nikdy nenechal.

ALEXEJ OSADČUK

Poslední předmět ve mně vzbuzoval smíšené pocity: mírný optimismus šmrncnutý rozpaky. Název: Stručný průvodce výkresy * a energosvaznicemi Kniha byla docela tlustá. Na první pohled mě zaujala potlučená vazba, potrhaný přebal a téměř utržený hřbet. Hyzdily ji olejové skvrny, stopy po spáleninách a malé prasklinky a dírky. Předchozí majitel si knihy buď nevážil, nebo ji často pročítal v nevhodném prostředí. Otevřel jsem ji a chtěl se do ní začíst, ale ouha! Kromě uvítací zprávy se mi naskytl pohled na jednu začerněnou stránku za druhou. Vážený Olgerde! Průvodce si zatím přečíst nemůžeš. Úroveň tvých Znalostí je příliš nízká. Zkus to znovu později. Jo, jasně. Zkus to, až zmoudříš, je to tak? Na konci knihy bylo několik nepopsaných stránek a pouzdro na nářadí obsahovalo celou řadu prázdných přihrádek, což jsem pokládal za výmluvnou narážku – obojí budu muset vyplnit sám. No, prohlídku nových předmětů jsem měl za sebou. Vážený Olgerde! Přeješ si dokončit aktivaci účtu? Letmo jsem přelétl inventář a klikl na Ano. Čarovné pochodně vyhasly. Holograﬁcký * Svaznice – jako ligatura (z lat. ligare „svázat“), slitek nebo svaznice se označuje spojení dvou znaků v textu.

POUŤ VYDĚDĚNCE

ennan plul pomalu ke mně a usmíval se od ucha k uchu. Zahalila mě temnota. Když jsem otevřel oči, stál jsem na mořském břehu. Přesněji řečeno na pobřeží Velkého oceánu. Gratuluji! Bronzový účet byl úspěšně aktivován! Vítej na Bezejmenných ostrovech! Chceš si stáhnout a nainstalovat bezplatnou aplikaci: Přehled a uspořádání Bezejmenných ostrovů? Do nosu mě praštil pach slané vody a hnijících chaluh. Příboj burácel, písek smáčel déšť, palmové listy šustily a duté bambusové kmeny profukoval jemný vánek. Znenadání oblohu zatáhla černá bouřková mračna, zvedl se vítr a oceán vzdouvaly vysoké vlny. Spustil se liják a já si náhle připadal jako v Drammenu. Vystřelili si ze mě admini, nebo tady takové počasí převládalo? Jestli platila druhá možnost, vysvětlovalo by to, proč se sem nikdo nehrnul. Měl jsem pocit, jako by mě k zemi tlačila neviditelná síla. Už jsem si odvykl pobíhat po Glasshousu nahý. Tenhle svět nenechal hráče vydechnout ani na chvilku. Chvatně jsem se oblékl. Gratuluji! Získal jsi +1 660 k Energii! Současná úroveň Energie: 1 700 Uf! Kapky mi najednou nepřipadaly tak mokré, mraky černé a oceán krvelačný. Celkový

ALEXEJ OSADČUK

dojem z ostrovů se zlepšoval. Rozhodl jsem se prozkoumat nejbližší okolí. Dlouhá široká písčitá pláž se vlnila jako spící had. Vodní hladinu dělilo od neprostupného deštného pralesa zhruba čtyřicet až padesát kroků. Písek měl bílou barvu, která nebyla na první pohled patrná, poněvadž z něj vykukovaly nesčetné úlomky mušlí, vysušené kousky mořských řas, třísky, odpadky a další předměty vyplavené mořem. V žádném případě jsem nezavítal do turistické destinace, ale proti gustu… Mně osobně by polehávání na zaneřáděném písku a pozorování rozbouřeného oceánu žádné potěšení nepřineslo. Okraj pralesa vyhlížel nevábně. Podle vyvrácených palmových kmenů na ostrovech nezřídka řádily tajfuny. Zmocnily se mě pochyby. Opravdu mě systém „vykopl“ na pískovišti? Nechtělo se mi věřit, že takhle vypadá začátečnická lokace. Šel z ní strach. Aplikace Přehled a uspořádání Bezejmenných ostrovů byla nainstalována a je připravena ke spuštění! Tak ukažte… Aplikace mě potěšila. Obsahovala podrobnou mapu i bestiář. Flóra s faunou byly docela rozmanité. Na mapě byly rovněž vyznačeny nerostné suroviny a sídla enpécéček. Ve světle nových skutečností jsem pomalu začínal věřit, že jsem na pískovišti. Během první registrace jsem tak podrobná vodítka neobdržel. Naproti tomu, dříči tyhle informace nepotře-

POUŤ VYDĚDĚNCE

bovali. Z jejich pohledu bylo nejdůležitější sehnat práci a začít makat. Mě se v současnosti nic z toho netýkalo. Čím dřív se přizpůsobím, tím líp se mi bude v budoucnu dařit. Zesynchronizoval jsem mapu s navigací a určil svou polohu. Nacházel jsem se v severní části nejmenšího a nejodlehlejšího ostrova. Nejbližší NPC vesnice se rozprostírala na východě na největším ostrově, který se na mapě podobal pevnině. Požádal jsem navigaci o vyhledání trasy do vesnice. Zakrátko mi vytyčila tu nejkratší. Och! Trasa vedla přes další dva ostrovy. Na Gavrušově hřbetě by se mi cestovalo mnohem pohodlněji, ale nechtěl jsem na sebe přilákat nežádoucí pozornost. Výstroj mi mimikry zrovna nevylepšovala (spíš naopak), ovšem dříč-„trpaslík“, jenž nastřádal dostatek drobáků na koupi Bronzového účtu, vyvolá mnohem menší údiv než ten, který by brázdil nebesa nad pískovištěm na tmavém tvorovi podobném gryfovi. No co. Třeba mi procházka prospěje. Na ostrovech ztvrdnu minimálně týden, tak se tady alespoň pořádně porozhlédnu. Kupředu, vstříc nevítaným dobrodružstvím! Po dvaceti krocích jsem narazil na ohlodanou mršinu velké ryby, dlouhé přinejmenším sedm metrů, která nepopsatelně zapáchala. Něco jí rozpáralo břicho, ze kterého vyhřezávaly hnijící vnitřnosti a maso. Kdyby nepršelo, ucítil bych ji mnohem dřív. Zastavil jsem se a zíral na krvavý

ALEXEJ OSADČUK

výjev, který vypadal opravdu realisticky, jako ze skutečného bohem zapomenutého písečného ostrova uprostřed oceánu. Nepřítomně jsem si prohlížel ploutve, a trojúhelníkovou šlápotu vedle mršiny, cirka padesát centimetrů dlouhou a dvacet širokou, zpozoroval až záhy. Vida, vida, vida. Není to náhodou… Nejsem žádný znalec, ale ptačí stopy ještě poznám. Automaticky jsem vzhlédl k nebi. Jestli ostrovy obývali ptáčkové s takovými pařáty, měl bych se raději zdržovat poblíž stromů. Ne že by mi v jejich blízkosti nic nehrozilo. Kdoví, co by mohlo na zvědavého cestovatele vyskočit z džungle. Trýznil mě nepříjemný pocit, že mě sledují čísi nepřátelské oči, který zmizel pokaždé, když jsem se podíval k pralesu, ale zanedlouho se vrátil. Tolik k pískovišti. Nahánělo mi husí kůži. S láskou jsem vzpomínal na Pavoučí grottu… Otočil jsem se a chystal se jít dál. Vtom mi na mysl opožděně přišla jedna důležitá skutečnost. Než jsem vyrazil na cestu, vůbec jsem se neobtěžoval okouknout svou (byť primitivní) zbraň. Nemohl jsem tomu uvěřit. Hej, moby a predátoři, kde jste? Pojďte si pochutnat na šťavnatém mase neopatrného hlupáka, ctihodného zástupce moderní společnosti! Nahmatal jsem malý kapesní vrhač zastrčený za opaskem. Ani jsem s ním neuměl zacházet! Nicméně v útlém věku si z praku vystřelil skoro každý kluk a já nebyl výjimka. Kde ty „loňské“ sněhy jsou. V mládí jsme praku říkali katapult.

POUŤ VYDĚDĚNCE

Netušil jsem, jak se z praku střílí ve virtuálním světě. Jak to, že mě nenapadlo svou první zbraň vyzkoušet? Olegu, Olegu… ty jsi vážně pitomec. A to jsem se chystal do země nikoho! Lepší pozdě než nikdy – to platí i pro napravování chyb. Levačkou jsem sevřel rukojeť praku z tmavého dřeva, která se rozšiřovala do vidlice opatřené (podle všeho) obyčejnou gumou s koženým košíčkem. Zbývalo najít vhodnou munici. V inventáři jsem žádné střelivo neměl, takže se po nějakém budu muset poohlédnout. Nakonec stačilo sklonit hlavu a podívat se pod nohy. Co třeba tenhle malý oblázek? Získal jsi předmět! Název: Mořský oblázek Vložil jsem oblázek do košíčku a systém se opět přihlásil o slovo: Malý kapesní vrhač je nabitý! Náboj: Mořský oblázek Vhodný k danému účelu: Ano Dostřel: +0,6 Kadence: +0,4 Přesnost: +0,4 Poškození: +1,0… +1,1 Aha! Malý oblázek mírně zlepšil dostřel, ale zhoršil kadenci, přesnost a ovlivnil i poškození. Co kdybych zkusil menší? Umístil jsem do košíčku nový oblázek. Malý kapesní vrhač je nabitý! Náboj: Mořský oblázek Vhodný k danému účelu: Ano

ALEXEJ OSADČUK

Dostřel: +0,8 Kadence: +0,6 Přesnost: +0,6 Poškození: +0,8… +1,0 Zajímavé. Menší oblázek vylepšil všechny staty kromě poškození, které znatelně pokleslo. Takhle by to nešlo! Co kdybych sebral větší? Třeba ten tmavě šedý kámen… Malý kapesní vrhač je nabitý! Náboj: Mořský oblázek Vhodný k danému účelu: Ano Dostřel: +0,3 Kadence: +0,3 Přesnost: +0,3 Poškození: +1,8… +2,2 Začínalo mi svítat. Těžší „projektil“ zvyšoval poškození, zato ostatní staty snižoval. Musel jsem vrhač vyzkoušet v praxi. Potřeboval jsem cvičný cíl. Z hlubin deštného pralesa se ozval mocný řev. Okamžitě se mi zježily všechny chlupy na virtuálním těle. Člověk si má prý na svá přání dávat pozor, jelikož by se mu mohla splnit…

KAPITOLA TŘETÍ

Uplynula minuta a z pralesa se opět ozval řev, jenže hlasitější. Doprovázelo ho praskání větví a kmenů – jako by si jimi razila cestu nějaká stvůra. Krátce nato jsem zahlédl kymácející se koruny palem. Hnalo se ke mně něco velkého, hlučného a naštvaného. Nešťastně jsem pohlédl na prak. „A dost! K čertu s utajením!“ Vyvolal jsem Gavrušu a vzápětí se z podrostu vyřítilo záhadné monstrum. Lámalo keře a bambusové i palmové kmeny, které mu stály v cestě. Sklonil jsem se, nabral si hrst oblázků a vydrápal se Gavrušovi na hřbet. Z dosahu zabijáka nováčků mě dostalo huggerovo mocné mávnutí křídly. Peří na Gavrušově zátylku se naježilo. Poplácal jsem ho po silné šíji. „Co říkáš na pískoviště, mrňousi? Promiň, že jsem tě do toho zatáhl.“ Neslyšel mě, neboť zaujatě sledoval obří příšeru, která se na pláži zběsile otáčela na jednom místě jak bodnutá včelou. „Vím, jak ti je,“ zašeptal jsem Gavrušovi a prohlížel si zrůdu.

ALEXEJ OSADČUK

Nebyl to žádný drobek; výšku v kohoutku jsem odhadoval minimálně na tři metry. Mohutné tělo, obdélníková, mírně protáhlá hlava, velké tlapy, tlustá bezsrstá kůže, dlouhý krokodýlí ocas, zahnuté tesáky. Designéři si s jeho vizáží moc nevyhráli. Pravděpodobně prohnali editorem krokodýla, divočáka, slona a nosorožce a ve výsledku stvořili tohoto ohavného mutanta. Jak jsem měl s podobnými exempláři bojovat? Navíc s prakem. Co ho vlastně tak rozlítilo? Ustavičně se otáčel, poskakoval a několikrát se dokonce svalil na bok. Kousek pláže, na kterém jsem před chvílí stál, připomínal zorané pole. Mutant si mě evidentně nevšímal. Ani jsem se neocitl v jeho aggro zóně. Co se děje? „Mrňousi, klesni o pár metrů níž…“ Hugger na mě úkosem zamžoural pravým okem, jako by říkal: Ty žertuješ! Přesto mi poslušně vyhověl. Sestoupili jsme níž a mutantův nezájem se vyjasnil. Sám čelil útoku, nadto zdařilému. Útočníci vypadali nezvykle, jako všechno ostatní na pískovišti. Měli vyzáblá opičí těla s lysou, špinavě šedou kůží, dlouhé ruce a krátké nohy. Řádní ošklivci. Nelíbily se mi zejména jejich hlavy. Jednou jsem navštívil jistého klienta, jehož kanceláři dominovalo obrovské akvárium s piraněmi. Měl odporný zvyk: s potěšením sledoval reakce hostů na krmení „rybiček“. Na podobné

POUŤ VYDĚDĚNCE

scény nemám žaludek, ale musel jsem to nějak přetrpět. Pozoroval jsem „opice“, které na příšeru dorážely, a pocítil přitom déjà vu: stejné rybí hlavy s ostrými zoubky, stejné prudké pohyby. Co asi autora při vytváření zdejšího zvířectva inspirovalo? „Gavrušo, sleť ještě níž. Stejně nás nevidí.“ Hugger poslechl a já si mohl nevídanou scénu prohlédnout důkladněji. Se zájmem jsem sledoval místní šeredy, načež mi systém nápomocně osvětlil, kdo je kdo. V případě jmen došla fantazie i vývojářům. Obr byl dupal a opice s rybími hlavami bahňáci. V příslušném popisu v nápovědě jsem se dočetl, že dupal je největší mob v oblasti. Bahňáci patřili (navzdory malému vzrůstu) k tvorům nejnebezpečnějším, velice obratným a mazaným; kromě toho útočili vždy v tlupě. Uvedené úrovně „zvířátek“ mě opakovaně přiměly uvažovat, zda jsem skutečně na správném místě. Všichni bahňáci byli dvacáté úrovně a dupal třicáté. To už jsem se rovnou mohl vydat do země nikoho! Na ostrovech něco nehrálo… ehm, spíš smrdělo… Oddával jsem se bezvýslednému přemítání a deset čiperných skrčků mezitím pozvolna udolávalo řvoucího obra. Útok si zjevně promysleli předem. Dupala zřejmě nelovili poprvé. Obrovi viselo na hřbetu pět bahňáků, kteří se snažili prokousat tlustou kůží k silným svalům, které mu chránily páteř. Druhá pětice pobíhala okolo

ALEXEJ OSADČUK

dupalových nohou, vřískala a cvakala ostrými zoubky. Nikdy jsem nelovil, ale poznal jsem, že se jej snaží rozptýlit. Obra boj značně vyčerpával, ale nadále se do opičáků pokoušel zabořit dlouhé tesáky. Scházela mu však rychlost. Vzhledem k okolnostem měl buď šetřit silami a neplýtvat jimi na zbytečné pohyby, nebo utéct do pralesa, kde by opičákům ztěžovaly pohyb větve. Vypadalo to, že herní vývojáři dupala neobdařili přílišnou inteligencí. Jeho řev postupně přecházel do jakéhosi skučení. Opičáci brebentili blahem: jednomu z nich se patrně podařilo dosáhnout kýženého cíle. Netuším, co mě přimělo k následujícímu činu. Možná obrova bezmocnost nebo odporné veselí bahňáků, které mi připomnělo něco z minulosti. Ostatně na tom nezáleží. Zaútočil jsem. Vsunul jsem do košíčku první oblázek a… čekalo mě nepříjemné překvapení. Vyskočila nová zpráva s rudými písmeny: Upozornění! Aktivovalo se omezení Útoku ze vzduchu! Pozemní cíle utrpí nižší poškození (celkem o 20 %). Získej zkušenosti, naber síly a pozoruj změny! Co to má, pro Kristovy rány, zase znamenat? Přistřihli nám křídla uprostřed boje! Nejdřív mi do rukou strčili směšnou dětskou zbraň, pak mě zavedli do podivných jeslí a tohle byla pověstná třešnička na dortu! To snad nemůžete myslet vážně?! Zacho-

POUŤ VYDĚDĚNCE

vej chladnou hlavu, Olegu. Vzchop se a uvažuj logicky! Dejme tomu, že se prak osvědčí a v budoucnu bude (doufejme!) pro nepřátele stejnou hrozbou jako luk elfa. Pískoviště pořeším po odhlášení. Odmítal jsem uvěřit, že nováčci běžně začínají hrát v lokaci s moby dvacetinásobně vyšších úrovní! Co se týkalo omezení… Když jsem se na celou záležitost podíval střízlivýma očima a zamyslel se nad ní s chladnou hlavou, dávalo mi omezení větší smysl než všechna protivenství zmíněná výše. Z pozice „nuly“ jsem s jistými omezeními počítat musel. Každopádně jsem došel k závěru (s přihlédnutím k názoru, že herní mechaniky vycházejí z logického základu), že se můžu „těšit“ na nespočet dalších objevů a nepříjemných překvapení. Zatímco jsem se vzpamatovával z náhlého přívalu informací, dupal prožíval poslední chvíle svého digitálního života. Po určité době se přirozeně narodí znovu, ovšem bez mé účasti – pokud se do celé záležitosti nevložím. Na rozjímání o budoucnosti nebyla vhodná doba. Musel jsem začít rychle jednat. Možná to vyzní hloupě, ale kdybych dupalovi nepomohl, ještě dlouho bych si kvůli tomu drbal hlavu. „Gavrušo, zakruž nad nimi. Dej si na čas. Musím dobře zamířit.“ Palcem a ukazováčkem jsem uchopil košíček. Napnul jsem gumu. Ruku jsem přitáhl až k pravému oku.

ALEXEJ OSADČUK

Zamířil jsem. Nad prvním cílem jsem dlouho nepřemýšlel: vybral jsem si zvlášť horlivého bahňáka, který se obrovi zakousl do krku a přeťal mu tepnu, z níž se vychrlil proud krve. Než jsem košíček pustil, usmál jsem se. Vážně to bylo legrační. Z žádné jiné zbraně jsem střílet neuměl. Zlatá klukovská léta… Oblý kamínek vyletěl k cíli s nečekanou razancí. Ruka se mi krátce zachvěla až k rameni. Páni! V dětství jsem nic podobného nikdy nezažil! Ozvalo se pronikavé třesknutí (jako ve videu na YouTube) a malý zmetek sletěl z obrova krku na zem. Překvapila mě další systémová zpráva: Zaútočil jsi na bahňáka 20. úrovně! Způsobené poškození: 40 Bojuj dál! Kolik? Čtyřicet bodů? Jak to? Číselný údaj u náboje se přece nevyšplhal přes jedničku! Ne že bych zakrslíkovi znatelně ublížil, ale s nulovou úrovní se mi o čtyřicetibodovém poškození ani nesnilo. Odkud se vzalo? Moment! Už vím! Byl jsem sice nula, ale neobyčejně vystrojená. Projevilo se sto šestnáct bodů síly, za něž jsem vděčil Odrážecí sadě. A to jsem měl dvacetiprocentní handicap. Na pláži by mě bahňáci rychle rozsápali, takže jsem se raději spokojil s nižším poškozením a zůstal v bezpečí Gavrušova hřbetu. Mimochodem, na základě popisu statů hugge-

POUŤ VYDĚDĚNCE

rovi náleželo pár procent mých zkušeností, aniž by mě o ně systém ochudil. Totéž platilo pro Šibala, takže bych ho měl vyvolat. Prozatím mohl sedět Gavrušovi za krkem a něčemu se přiučit. Šibal se mi zhmotnil na rameni a okamžitě hupsl Gavrušovi za krk. Svého pána okázale ignoroval a soustředil se na fascinující podívanou, která se odehrávala níže. Můj útok nezůstal nepovšimnut. Bahňáci o nás věděli. Sestřelený „ryboopičák“ se pořádně čertil: párkrát dokonce vyskočil a sápal se po nás. A že to byl šikovný skokan. Kdyby ho napadlo vyšplhat dupalovi na hlavu a dorážet na nás odtud, mohl by uspět. Přikázal jsem Gavrušovi nabrat výšku. Dupalovi se podlomily zadní nohy podobné pilířům, což bahňáci kvitovali radostným vřeštěním. Úplně přitom zapomněli na mě a houfně se vrhli na obra. Velká chyba. Druhým oblázkem jsem treﬁl nejaktivnějšího bahňáka, který se dupalovi chystal zahryznout do krku, rovnou mezi oči. Zaútočil jsi na bahňáka 20. úrovně! Způsobené poškození: 35 Bojuj dál! Zasažený bahňák rozhořčeně zavřískal a sletěl na zem. K mému údivu i úlevě se dupal ihned zapojil do boje. Ohnal se obří hlavou a zraněného bahňáka dorazil. O jednoho nepřítele méně. Následující zpráva mě náramně potěšila: Zabil jsi bahňáka 20. úrovně! Získal jsi zkušenosti!

ALEXEJ OSADČUK

Gratuluji! Získal jsi ocenění: David a Goliáš Odměna: +2 % k fyzickému poškození Odměna: +1 % k pravděpodobnosti získání Znalostí v boji Tohle byla další odlišnost od dříčského účtu: systém mi odteď mohl udělovat ocenění. Hráči se na fórech o tomhle důležitém herním aspektu obšírně rozepisovali. Pominu-li omáčku okolo a zaměřím se na holá fakta, zařadil bych ocenění mezi další záhady Mirror Worldu. Nikdo nedokázal určit přesný počet jejich typů. Neexistoval žádný soupis ani konkrétní členění. Jedno jsem však věděl jistě: ocenění byla velice proměnlivá a nepředvídatelná. Respektive, jak říkali veteráni, nahodilá. Zelený ukazatel zkušeností (můj i zvířátek) se k mé velké potěše postupně plnil. Zřejmě jsem si počínal správně. Mimochodem, za první výstřel jsem žádné expy nezískal. Na příšeru nestačilo jen zaútočit, hráč musel z daného souboje vyjít jako vítěz. Prohra mu žádné nepřinesla. Snad dupal zabije i prvního bahňáka. Ztráta člena tlupy ostatním bahňákům připomněla, že by dupala ještě odepisovat neměli. V duchu jsem si poznamenal, abych se v budoucnu těmhle obrům vyhýbal širokým obloukem. Nechtěl bych se pustit do křížku s kreaturou, která dovedla skolit mob s tisíci životními body jediným úderem. Dupal krátkého zaváhání bahňáků využil. Vyškrábal se na nohy a potácel se k pralesu.

POUŤ VYDĚDĚNCE

„Dobřes udělal. Ti parchanti to budou mít mezi větvemi složitější.“ Bahňáci se rozpištěli. Vývoj bitvy se jim zjevně nezamlouval. Vyrazili za dupalem s dvojnásobným zápalem. „Díky, že jste se ke mně otočili zády,“ řekl jsem a vystřelil z praku největší oblázek, který se jako rozzuřená včela zavrtal do týla prvního zasaženého bahňáka, který šplhal na zadní nohu ustupujícího dupala. Oblázek připravil opičáka o padesát životních bodů. Dupal jako by vycítil mou podporu. Otočil se a levou nohou zadupl zraněného bahňáka do písku. Ozval se zvuk podobný tomu, jako když zvonem čistíte výlevku. Druhý nepřítel padl! Ukazatel zkušeností se naplnil do poloviny. Znamenitě. Jen tak dál! Vypadalo to, že zraněný dupal chytil druhý dech. Vlastními silami zabil další dva bahňáky. Kdo by to do něj řekl? Bahňáci přišli během několika minut téměř o polovinu tlupy, ale útočili dál – jen s menším nadšením. Šest není deset. Navíc jsem měl dojem, že první padlý bahňák byl kápo, bez kterého si zbylí opičáci nevěděli rady. Dupal vzápětí čelistmi rozdrtil pátého bahňáka, který mu šel po krku. Zamířil jsem na nejagilnějšího útočníka, který se ujal velení. Budiž jim ke cti, že se nevzdávali, přestože přišli o polovinu svých sil. Pustil jsem košíček. Kámen z praku vyletěl se

ALEXEJ OSADČUK

zvučným třesknutím a z hrdla nového vůdce se vydral podrážděný skřek. Zaútočil jsi na bahňáka 20. úrovně! Způsobené poškození: 20 Bojuj dál! Nic moc. Menší poškození muselo souviset s větší vzdáleností, z níž jsem střílel, a menším kamínkem. Nicméně dupalovi to stačilo. Čtveřice bahňáků přišla na chvíli o velitele, což vedlo ke ztrátě dvou opičáků, kteří podlehli dupalovým silným úderům. Poměr sil se rázem změnil na čtyři ku třem. Než jsem se stačil zaradovat, můj „spojenec“ náhle klopýtl; buď následkem velké ztráty krve, nebo prosté neopatrnosti. Za radostného vřískání bahňáků, kteří k němu vyrazili a mávali prackami, padl pomalu do písku. Nevím, co mě to popadlo. Asi mě naštvalo, že jsem obrovi nedokázal pomoct nebo mě dopálil jeho pád ve chvíli, kdy jsme sahali po vítězství. Těžko říct. Bez míření jsem vystřelil všechny zbylé oblázky na hlouček bahňáků natěsnaných k sobě. Samozřejmě by je klidně mohl štípnout komár a efekt by byl stejný, ale oblázky přesto posloužily svému účelu. Dupal opět překvapil. V posledním tažení se vzepjal na zadní a své trýznitele zavalil. Bitva skončila. Rozplácl je jako mouchy. Gratuluji! Postoupil jsi na novou úroveň! Aktuální úroveň: 1 Odměna: +10 ke Znalostem

POUŤ VYDĚDĚNCE

Současná hodnota Znalostí: 10/40 Gratuluji! Získal jsi ocenění: Sám voják v poli Odměna: +1 % k Obraně před fyzickým poškozením Odměna: +1 % k pravděpodobnosti omráčení protivníka v boji Podíval jsem se na zvířátka. „Tak, kluci… Prolili jsme první krev.“ Systém jim úslužně přidělil příslušné zkušenosti. Rostli jsme! Měl jsem z toho velkou radost. Pohladil jsem Šibala po malé hlavičce. „Víte co, kluci? Začíná se mi tady líbit!“ Gavruša nad nehybným dupalem párkrát zakroužil a začal klesat. Nařídil jsem mu, aby přistál vedle mé první oběti. Bahňáci vypadali zblízka ještě ošklivěji než z dálky a nesnesitelně zapáchali hnijící rybinou. Fuj! Nejspíš si se mnou pohrávaly smysly. Díval jsem se na bahňákovo tělo a narůstalo ve mně podezření, že herní designéři nebyli zcela duševně zdrávi. Co jiného si myslet při pohledu na nedovyvinutého křížence, který byl nedávno rybou, jejíž proměna zůstala z nějakého důvodu nedokončena, a Mirror World tak obohatila další nestvůra? Potlačil jsem nával žaludeční nevolnosti a klekl si vedle oporyby. Mé první trofeje neboli loot, jak se tady říkalo. Získal jsi předměty: Oko bahňáka, 1 ks Zuby bahňáka, 3 ks Sliz bahňáka, 1 ks

ALEXEJ OSADČUK

Všechno proběhlo kupodivu hladce, řekl bych čistě. V ostatcích nedovyvinuté poloryby jsem se šťárat nemusel, jelikož vše zařídil systém. Jakmile jsem odsouhlasil zvednutí předmětů, nějakým kouzlem se objevily v tlumoku, zatímco bahňákovo tělo se rozplývalo ve vzduchu. Uf! Neumím si představit, jak bych se bez téhle funkce obešel. Prozkoumal jsem ostatní těla a získal další zuby, sliz a jiné nechutné substance, včetně několika lahviček jedu bahňáků. Snad z toho něco kápne… „Sedm oloupených, tři zbývají.“ Kdyby mi Dmitrij nepřipomněl, že zabité nepřátele je třeba prohlédnout kvůli kořisti, samotného by mě to nenapadlo. Teprve jsem si na to zvykal. Nejspíš to nebude problém, protože to budu dělat docela často. Opatrně jsem se přiblížil k ležícímu dupalovi. Co kdyby měl něco za lubem… Zastavil jsem se pět kroků od něj a uvědomil si, že jsem do boje vůbec nemusel zasahovat. Obr byl odsouzen k záhubě v okamžiku napadení. Okraje četných kousanců, které měl rozesety po těle, černaly. Patrně se jednalo o účinky jedu. Nebohý dupal se třásl a jeho široké sudovité břicho se s námahou zvedalo a klesalo, jak se snažil popadnout dech. Nějakým zázrakem ještě žil. Rudý ukazatel jeho života kolísal okolo osmdesáti bodů. Jakási vnitřní síla mu neumožňovala pokojně odejít.

POUŤ VYDĚDĚNCE

Zvedl jsem hlavu k nebesům. „Hej! Přestaňte ho mučit!“ Nikdo mě neslyšel. A jestli ano, patrně tam seděl a smál se jako pominutý. „To nic, kamaráde,“ zašeptal jsem, ponořil ruku do písku a nahmatal velký oblázek. „Za chvilku budeš mít klid…“ Oblázek byl mnohem těžší než ty, které jsem střílel po bahňácích. V košíčku vypadal směšně a nemístně, ale na tom nezáleželo. Hlavně, aby jej systém identiﬁkoval jako vhodný projektil. Ano! Malý kapesní vrhač je nabitý! Náboj: Mořský oblázek Vhodný k danému účelu: Ano Dostřel: +0,1 Kadence: +0,1 Přesnost: +0,1 Poškození: +3,6… +4,8 To by mělo stačit. Na tak krátkou vzdálenost na přesnosti a kadenci nezáleželo. Natáhl jsem košíček. Dupal ležel na písku se zavřenýma očima a jeho tělo se křečovitě chvělo. Ozvalo se třesknutí, jak z praku vyletěl kámen. Zasypala mě lavina zpráv s gratulacemi k nové úrovni, oceněním a odměnám. Neobtěžoval jsem se je číst. Neměl jsem na to náladu. „Už tě nic nebolí, hromotluku.“ Mechanicky jsem odsouhlasil přesun veškeré kořisti do tlumoku. Nevěděl jsem, na jak dlouho

ALEXEJ OSADČUK

se ve mně pocit sklíčenosti usadí. V Mirror Worldu však nebyl na takové hlouposti prostor. Gavruša hrozivě zasyčel. Otočil jsem se. Stačil jsem si všimnout jen kalných rybích očí. Pak nastala tma tmoucí.