9788075514264

OBSAH

Než se pustíme do vzpomínání

1� kapitola

Dočtete se v ní, že za mého dětství se Vánoce nechystaly s tak velkým předstihem jako dnes, byť já se na ně těšila od léta. A taky se dozvíte, jak se poznalo, že už jsou za dveřmi.

2� kapitola

Dočtete se v ní, že vzpomínky na bílé Vánoce nemusí být zidealizované a že jsme si jako děti uměly sněhovou nadílku užít. A taky se dozvíte, proč jsem málem nedojela do porodnice.

3� kapitola

Dočtete se v ní, jaké dárky dávaly děti dospělým a že obdarovávat, a přitom věřit na Ježíška, se vůbec nevylučuje. A taky se dozvíte, že i pečlivě udržované legendy jednoho dne padnou.

4� kapitola

Dočtete se v ní, že pověry jsou zlomyslné příšery! A taky se dozvíte, proč za šířením té, co zapovídá obdarovávat blízké o Vánocích bačkorami, nejspíš stojí senioři.

Dočtete se v ní, kdy a jak se v časech mého dětství zdobil stromeček. A taky se dozvíte, proč měla moje maminka radost, když se nějaká skleněná ozdoba rozbila.

6� kapitola

Dočtete se v ní, proč Lucie noci upije, ale dne nepřidá, a jak jsme se jako děti převlékaly za Mikuláše, čerty a anděly. A taky se dozvíte, jestli se dá věřit barborkám.

Dočtete se v ní, že za mého dětství nemohlo kapra na štědrovečerním stole nic nahradit. A taky se dozvíte, proč to v kuchyni vypadalo jak po bitvě u Sudoměře.

8� kapitola

Dočtete se v ní, že ač se z toho v knížce o Kájovi

Maříkovi dělá věda, pletení není na přípravě vánoček to nejobtížnější. A taky se dozvíte, proč jich moje babička pekla nejmíň deset.

9� kapitola

Dočtete se v ní o předvánočních besídkách, které podniky pořádaly pro děti zaměstnanců. A taky se dozvíte, proč si myslím, že když člověk něco zkazí, má to zkusit znovu a lépe.

10� kapitola

Dočtete se v ní, že Vánoce nejspíš nikdy nebyly zrovna klidné, byť si to odjakživa přejeme. A taky se dozvíte, proč jsem v dětství prožívala Štědrý večer natřikrát.

11� kapitola

Dočtete se v ní, čím voněly Vánoce mého dětství a jak to souvisí s beránkem s pokladničkou. A taky se dozvíte, na kterou vůni vzpomínám nejradši a proč jsem ji vždy ucítila v posteli.

12� kapitola

94

Dočtete se v ní o pokrmu, který by si právem zasloužil přívlastek „národní“ a o nějž jsme schopni se i pohádat. A taky se dozvíte, proč se ho vždycky o Vánocích musíme přejíst.

13� kapitola

101

Dočtete se v ní, jakými metodami se v šedesátkách a sedmdesátkách sháněly nejžádanější dárky. A taky se dozvíte, jak to dopadlo s halenkou pro babičku Julii.

14� kapitola

111

Dočtete se v ní, jak se v časech mého dětství peklo vánoční cukroví, a odhalíte tajemství marcipánových hříbečků. A taky se dozvíte, kdo vymyslel slogan: SANA – vlastní sestra másla.

15� kapitola

Dočtete se v ní, čím nás v šedesátých a sedmdesátých letech bavila Československá televize. A taky se dozvíte, jak tenkrát Méďa Béďa zkřížil cestu Ženě za pultem.

16� kapitola

Dočtete se v ní, jak jsme jako děti čekaly na Ježíška a co nám tenkrát naděloval. A taky se dozvíte, že jsem jednou v podvečer Štědrého dne opravdu viděla zlaté prasátko.

17� kapitola

Dočtete se v ní, co mě okouzluje na taženém závinu a proč ráda peču marcipánovou štolu. A taky se dozvíte o speciálním vánočním moučníku, který pekla babička Marie.

18� kapitola

Dočtete se v ní o vánočních písničkách, které jsou prakticky stejně staré jako já, i o těch trochu mladších i starších. A taky se dozvíte, že koledy sice tenkrát neměly na růžích ustláno, ale ubránily se.

19� kapitola

149

Dočtete se v ní, co před Vánocemi visívalo za okny a proč tatínkovi z tašky na chleba podezřele kapala krev. A taky se dozvíte, že už se snad můžu zajícům bez výčitek podívat do očí.

20� kapitola

Dočtete se v ní, jak vypadala v šedesátých a sedmdesátých letech vánoční výzdoba domácností.

A taky se dozvíte, jak to ve skutečnosti bylo se jmelím a líbáním pod ním.

21� kapitola

Dočtete se v ní, jak jsme se s maminkou smály na hřbitově, až jsme pobouřily příbuzné. A taky se dozvíte, proč vám odepřu dramatickou verzi jedné dávné historky.

22� kapitola

Dočtete se v ní, jaké se v šedesátých a sedmdesátých letech prodávaly vánoční pohlednice. A taky se dozvíte, že moje současná vášeň pro ně pramení už v dětství.

23� kapitola

179

Dočtete se v ní o silvestrovských oslavách v časech mého dětství i o pochoutkách, jež je doprovázely. A taky se dozvíte, jakou písničku hráli v rádiu při mém vstupu na svět.

24� kapitola

190

Dočtete se v ní o knížkách, které mi v prosinci pomáhaly (a dosud pomáhají) navodit předvánoční náladu. A taky se dozvíte, co bych si moc přála – a že to vlastně závisí na vás.

13. KAPITOLA

Dočtete se v ní, jakými metodami se v šedesátkách a sedmdesátkách sháněly nejžádanější dárky.

A taky se dozvíte, jak to dopadlo s halenkou pro babičku Julii.

Zatímco v současné době působí lidem největší starost, zda jim zásilkové firmy doručí objednané dárky včas, za mého dětství a mládí spočíval hlavní zdroj obav v tom, jestli příslušný (vytoužený, módní…) dárek seženete. Dnes se nezřídka uvádí, že se tenkrát nic pořádného nedalo koupit – to ale rozhodně není pravda. Zejména právě v předvánočním období se sehnaly i žádané a atraktivní věci. Jenže jste netušili, kde a kdy je budou mít, a navíc jich vždy bylo méně než zájemců. S jistotou se ovšem dalo očekávat, že až se někde objeví, bude na ně fronta; zvlášť posedlí sháněči se stavěli před obchody do řady, jakmile se nějaká vytvořila, aniž by vůbec věděli, na co vlastně tu frontu stojí.

Proto byla častá snaha opatřit kýžený produkt „přes známé“ – prodavačky nebo jiné zaměstnance obchodů.

Takhle jednoduché to ale obyčejně nebylo, většinou šlo o celé „úplatkové řetězce“ – fungovaly trochu jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce (a poněkud moderněji o tom vypovídá Ivan Mládek v písničce Zkratky). Na konci řetězce tak byla třeba ona možnost koupit zmíněné skládací kolo, ale ještě předtím např. jeden druhému donesl telecí játra, jež se na pultech řeznictví běžně neobjevovala, druhý třetímu zajistil obtížně sehnatelné lístky do kina na Disneyho Sněhurku, třetí čtvrtému opatřil nedostatkové součástky do auta, čtvrtý pátému obstaral „tvrdé Sparty“ (oblíbené cigarety v tvrdé krabičce s klopou, jež se těžko sháněly). atd. atd. Kdo nebyl žádaným řemeslníkem, nedokázal sehnat vstupenky do Semaforu či nemohl nabídnout známost na byťáku, u lékaře či u řezníka, musel uplácet drahým alkoholem. Pověstné byly „putovní“ láhve koňaku, které nikdy nikdo neotevřel a nevypil, neb když je kdosi sám jako úplatek dostal, vzápětí je použil k uplacení kohosi jiného (a ten to učinil rovněž).

Tehdy atraktivní „západní“ zboží se dalo nakupovat v Tuzexu, což byla síť prodejen zahraničního obchodu. Opatřit si poukázky zvané bony, jimiž se tam platilo, bylo celkem snadné, ale i tam se stály fronty a navíc šlo o produkty dosti drahé. Levněji jste je pořídili, když jste sehnali bony za čtyři koruny, nebo dokonce za tři padesát

– 102 –Kvetl výměnný obchod spočívající v protislužbách typu: já vám opravím bojler a vy mi dáte vědět, až se u vás v prodejně objeví skládací kolo Eska (tahle tehdy módní kola – z dnešního pohledu dost nepraktická – se sice vyráběla u nás, ale většina šla na export).

Výhodu měl ten, komu nějaký příbuzný či kamarád emigroval do kapitalistické ciziny a mohl domů posílat nejen žádané zboží, ale též valuty, jež příjemce dostal vyplaceny ve zmíněných bonech. Věci z dovozu (anebo české výroby určené na export) byly k dostání i za koruny, avšak pouze ve vybraných luxusnějších prodejnách.

Obří nákupní střediska ještě neexistovala – i ty největší obchoďáky představovaly proti dnešním „ócéčkům“ menší a chudší příbuzné. Všechny fungovaly pod hlavičkou PRIOR (včetně prvorepublikové pražské Bílé Labuti), byť některé měly vlastní názvy – Kotva, Máj, Ještěd, Dunaj… V Praze jich bylo hned několik, ale nacházely se i v řadě dalších měst České i Slovenské republiky. V předvánočním čase se do nich sjížděly davy koupěchtivých z širokého okolí, neboť oprávněně předpokládaly, že tam seženou lepší zboží.

Nejvíce lidí se ovšem vypravovalo do Prahy; z venkova se do hlavního města pořádaly autobusové zájezdy, jejichž jediným cílem byly nákupy. Obchodní dům Kotva, „vlajkovou loď“ všech Priorů, brali mimopražští návštěvníci útokem zejména během bronzové, stříbrné a zlaté neděle. Koho v tlačenici neokradl kapsář, neutrhli mu rukáv (ba ani knoflík), neomdlel, nikdo mu nepodrazil nohy, neztratil žádný balíček ani kabelku, šálu, dítě či hlavu, tomu doma skoro nevěřili, že tam byl.

Další možností bylo jezdit za nákupy do zahraničí –sice jen do zemí socialistického bloku, kde toho taky moc

– 103 –(veksláci je totiž prodávali dráž – minimálně za pětikorunu) – tato šance bývala také jednou z forem „úplatku“.

neměli, ale zase tam bylo k dostání něco jiného než u nás.

Ponejvíce se vyráželo na jednodenní nákupní zájezdy do tehdejší NDR, popř. do Polska. Leccos z toho, co se tam dalo koupit, se odtud ovšem nesmělo vyvážet, takže se českoslovenští občané měnili ve více či méně rafinované

pašeráky. Oblíbený artikl představovaly boty, zejména kozačky – právě ty však bylo nutné přes hranice propašovat.

Trik, že tam jedete ve starých škrpálech, které na místě vyhodíte, a  zpět se vrátíte v botkách nově zakoupených, celníci brzy prokoukli, takže mnozí amatérští pašeráci zůstali na hranicích bosi.

Kozačky byly vůbec fenomén – když přišly v šedesátých letech do módy, toužila po nich každá žena. Svit Gottwaldov (bývalý Baťa Zlín) je sice začal poměrně záhy vyrábět, ale bylo jich málo!!! Jak je to v básničce Vařila myšička kašičku? Určitě víte: na tu nejmenší se nedostalo…

Tak u kozaček platil pravý opak – na ty nejmenší (přesněji řečeno s nejmenší nohou) a taky na ty s chodidlem neobvyklé délky se dostalo, zatímco na ostatní nikoli. Zprvu se totiž vyrábělo od všech velikostí stejné množství kusů, přičemž nositelek nožek průměrných bylo mnohonásobně víc než těch pod a nad „měrečných“. Jak čas plynul, začalo být sice kozaček dost pro všechny, ale to už se zase dámy nespokojily hned tak s čímkoli – chtěly kozačky, jež právě frčí. V sedmdesátých letech toužila velká část ženské populace (od mladičkých dívek, jako jsem tehdy byla já, až po zachovalé důchodkyně) najít pod stromečkem kozačky krešlakové, lidově zvané „natahovačky“. Lesklá imitace kůže sice v mrazu brzy

– 104 –

Kromě kozaček tehdy patřily k vánočním hitům střevíce či pantofle na korkové platformě („korkáče“). Každá dívka i žena „musela mít“ také domácí pantofle z tvrdého plastu s červenobílým koženkovým páskem (ač plastové, říkalo se jim „dřeváky“), které hrozně klouzaly a měly velmi ostrý okraj – kdo na něj bosou nohou stoupl, nikdy na tu bolest nezapomene!

Nejen boty, ale i oblečení, jež právě přišlo do módy (tedy u nás), se vždy stalo vánočním hitem – v šedesátých letech třeba šusťáky (kdo neměl šusťák, jako by neexistoval) či semišová saka. V té době já se ovšem o módu ještě nezajímala a stejně jako většina dětí jsem o dárky zvané „měkkouše“ moc nestála. Zato v sedmdesátkách už ano – vzpomínám si, že jsem toužila po přiléhavých svetřících z žebrovaného úpletu (říkalo se jim „sexy svetry“), po zvonových kalhotách (a později po kalhotách „krychlových“ se čtyřmi puky na každé nohavici) a samozřejmě po džínsách z Tuzexu! V druhé polovině sedmdesátých let už nestačily jakékoli džínsy –do módy přišly „plísňáky“ a „mrkváče“. Většina dívek si také přála dostat od Ježíška krátký beránkový kožíšek zvaný „panenka“.

Dospívajícím děvčatům se ještě v sedmdesátých letech dávaly k Vánocům také různé věci do výbavy – povlečení, ubrusy, ručníky, nádobí… Dlužno říct, že tyhle dárky byly mezi námi puberťačkami hodně nepopulární. Jednak nám už samo chystání výbavy připadalo značně anachronické

– 105 –popraskala, ale dokud se tak nestalo, šlo o botky slušivé –tedy pokud měla slečna či paní hezké štíhlé nohy.

A co ještě tenkrát bývalo hitem Vánoc? Jéje, spousta věcí! Pro dámy všeho věku třeba „perleťové“ šampóny (dovážely se z Polska), mýdla s vůní „zelené jablko“, lesky na rty (rovněž polské), deodoranty zvané „intim sprej“… K atraktivním dárkům patřily podprsenky z Tuzexu – na rozdíl od českých (jež v televizi inzeroval pan Vajíčko doprovázený populárním popěvkem Triola, Triola, Triola) totiž dobře padly a byly push up nebo bezešvé. Dále sedmidílné sady spodních kalhotek s nápisy Monday, Tuesday… až po Sunday (ty nedělní se tehdy posměšně vyslovovaly „sundej“). A taky deštníky – nejprve skládací, později průsvitné.

K oblíbeným vánočním dárkům patřily i propisky, jimž se říkávalo „furtpiš“ nebo „věčná tužka“ (ne že by psaly „furt“ či „věčně“, ale náplň vydržela podstatně déle než inkoust v plnicím peru). Populární byly průsvitné s gelem, v němž se něco vznášelo – pro děti postavičky á la Disney (já měla se psem Pluto), pro pány figurka slečny, jež se při otočení tužky svlékla. Módní byly i čtyřbarevné propisky (stisknutím se volilo, zda chcete psát modře, červeně, černě či zeleně).

– 106 –a jednak nám bylo jasné, že než se vdáme (pokud vůbec), tak to všechno dávno vyjde z módy. A samozřejmě jsme se domnívaly, že by dárkyně (obvykle staromilsky smýšlející babičky) mohly své peníze vynaložit na onačejší dárky pro nás. Mě tímto artiklem už asi od dvanácti let obdarovávala babička Marie – nedala si to zbytkem rodiny rozmluvit a nenechala se odradit ani mým kyselým výrazem pod stromečkem.

Nesmím zapomenout na digitálky! Nejprve jen na ruku, později i jako přívěsek na krk, součást propisky apod. Většinou byly pašované a nezřídka přestaly dost brzy fungovat, aniž by baterii šlo vyměnit – to ale nikomu nevadilo, radost pod stromečkem udělaly!

Nadšení sklízely také kazeťáky, které přišly do módy v sedmdesátých letech. Po éře kotoučových magnetofonů se jevily skoro jako zázrak, byť jejich kvalita obvykle nebyla nic moc. Ale běžely i na baterie, takže se daly brát s sebou ven – často se frajersky nosily přes rameno. A kdo už měl kazeťák, přál si od Ježíška kazety; ty české značky Emgeton se často zamotávaly do přístroje, ale jiné se u nás těžko sháněly. Bylo by toho ještě hodně – kdo v té době žil, jistě si vybaví další věci.

Dnes je těžko představitelné, že dárkem se mohla stát i igelitová taška – ovšem reklamní, „západní“. Ty nejžádanější (třeba s reklamou na cigarety Marlboro) se za nemalé částky prodávaly na černém trhu – většinou šlo o padělky vyráběné v Polsku, odkud se k nám pašovaly. Mládež po igelitkách přímo šílela. Když jsem jako dospívající dívka psala svému strejdovi, který žil v Brazílii, aby mi poslal nějaké igelitové tašky, nechápal; rozuměl tomu, že ho prosím o džínsy, ale že si tolik přeju i igelitku, do níž mu je v obchodě zabalili, se mu zdálo k neuvěření. Musím se smát, když si vzpomenu, že my, tenkrát slečinky, jsme nosily reklamní igelitky tak pyšně, jako by šlo o kabelky Versace (a mnohé z nás je měly i barevně sladěné s oblečením). Po igelitkách se ale pídili i kluci – kdo vlastnil tu s kovbojem kouřícím Marlboro, byl král.

– 107 –

Pro starší příbuzné se však i tenkrát vybíraly dárky obtížně. Dědečkové a babičky na dotaz, co by si přáli k Vánocům, odpovídali stejně jako dnes: „Já nic nepotřebuju!“ Výsledek byl, že nakonec dostali něco, co skutečně nepotřebovali – např. nové bačkory (přičemž ty loňské ještě nevybalili z krabice, neb dosud nosili ty předloňské). Dalším „populárním“ dárkem pro seniory byly kazety s mýdly nebo potravinové koše, které sice vždy obsahovaly dva tři atraktivní kousky, ale zbytek tvořil neprodejný šunt.

V naší rodině byl problém zejména s obdarováváním babiček. Copak dědečkové, ti předstírali radost nad čímkoli, ale dát babičce Julii sadu mýdel, prohlásila by: „To mi chcete naznačit, že se málo myju?“ A koupit babičce Marii bačkory či potravinový koš, řekla by: „Doufám, že jste si schovali účet, abych si to mohla vyměnit za něco pořádného.“ Co by ovšem doopravdy chtěly, žádná předem neprozradila. Až jednou…

To se tehdy babička Julie (údajně poprvé a naposled v životě) vyslovila: přála si halenku do kostýmu. Prvotní radost mé maminky, že konečně ví, čím svou maminku pod stromečkem opravdu potěší, vystřídalo znepokojení –to když babička začala popisovat, jak by kýžená blůzka měla vypadat. A jak přidávala další a další podrobnosti, přešlo maminčino znepokojení v děs. A posléze ji zachvátila panika, když marně obcházela prodejny s konfekcí, kde nic blížícího se babiččiným představám nenacházela.

Až konečně narazila na halenku přímo z „říše babiččiných snů“: lesklé hedvábí, jemně krémová barva, vepředu

– 108 –

něžná krajka, perleťové knoflíčky… Jenže! Tu nádhernou blůzičku měly pouze ve velikosti, jež sice skoro odpovídala babiččiným proporcím, ale zase ne tak úplně – byla zkrátka o číslo menší. Dalo se sice doufat, že v dolní části by snad šla zapnout, avšak přes ňadra, jež měla babička

Julie i ve stáří pěkná a pevná, určitě ne (perleťové knoflíčky by se při hlubším nádechu rozletěly na všechny strany).

Štědrý den klepal na dveře, šance na sehnání jiné halenky se počítaly na promile… Takže si maminka otřela orosené čelo, vytáhla peněženku a odhodlaně prohlásila: „Tu si beru!“

Od té chvíle ji trápila představa, jak babička rozbalí dárek, nadšeně vydechne „ách“, načež zjistí, že tu nádheru nezapne. Vysvětlovat, že větší neměli? Nesmysl! „Tak proč jsi tu malou kupovala?“ dotázala by se jistě obdarovaná.

„Nebylo lepší onen problematický dárek pod stromeček vůbec nedat?“ ptala se dárkyně sama sebe, ale pozdě… „Měkkouš“ s problematickou halenkou trůnil na vrcholu hromady dárků pod rozsvíceným stromečkem, rodina zpívala koledy, okamžik rozdávání balíčků se blížil a mamince se srdce čím dál víc svíralo úzkostí. Jenže! Jak pravil americký spisovatel Ray Bradbury: Musíte věřit! I když je všechno v háji, musíte pořád ještě doufat, že se něco stane.

A ono se něco stalo! Právě jsme zpívali … nám, nám, narodil se…, když se jedna z hořících svíček na stromečku nahnula a spadla přímo na inkriminovaný balíček, který vzápětí vzplanul! Tatínek oheň okamžitě uhasil, takže nic jiného nedošlo úhony. Událost nelze označit ani za menší požár, šlo jen drobnou nehodu. A přiznejme, že

– 109 –

o šťastnou „nehodu“… Z ohořelé blůzky zbylo dost na to, aby babička mohla ocenit její krásu, ale zase ne tolik, aby zjistila, že je jí malá. Mávla rukou a usmála se: „Hlavně, že se nikomu nic nestalo! A z té nádherné halenky mám stejně velikou radost, jako by neshořela! Děkuju, Ježíšku!“