Skip to main content

9788072606771

Page 1


Kapitola osmá

Suzanne

1880 / 15 let

„Radši si jehlou vypíchnu oči, než abych se musela živit jako švadlena,“ ucedím k matce. Okusila jsem svobodu. Nehodlám nikomu sloužit. Bohužel už nebudu ani vystupovat v cirkuse. Chodit sice zvládnu, ale už nikdy se nebudu věnovat akrobacii. Moje potlučená páteř by zavěšení na hrazdě nebo pád z koně nevydržela.

„Musíš vydělávat.“ Maman bouchne lahví do stolu, až plecháčky zarachotí. „Musíme z něčeho žít.“

„Stačila by nám půlka peněz, kdybys nepila.“

„Vostudo jedna! Bože, s tím jankem je teda kříž! Hodí po mně plecháčkem a ten se zvonivě odrazí ode zdi. „Práce ti nevoní? Bejt švadlenou se ti zajídá? Tak hele, za poctivou práci se žádnej nemá co stydět! Ať se radši styděj lenoši. Kvůli tobě jsem vopustila slušný živobytí. Jináč bych mohla zůstat v tom velkým domě v Bessines. Jenom tam jsem měla snadnej a šťastnej život, jenom tam.“

„No jistě, v panským domě.“ Rozhodím podrážděně rukama. „Už je to tu zas.“

„Měla jsem tě hodit do řeky, fakt že jo. Tolik ženskejch se parchanta radši zbaví! Anebo jsem tě měla nechat na schodech sirotčince.“

Dobře vím, že má pravdu. Znám víc holek svého věku, které něco takového provedly. Ještě před pár měsíci bydlela v našem otřískaném činžáku žena, která chodila s břichem, a pak byla zničehonic zase jako lunt.

Hodila svoje novorozeně do Seiny – aspoň to si o ní nájemníci za jejími zády šuškali. Jenže zrovna teď, když se mi zhroutily všechny sny, nedokážu matčinu otrlou praktičnost ocenit. „Ty ses mě taky zbavila, a kolikrát.

Vždycky když jsi k tomu měla příležitost.“ Jako malá jsem bydlela u babičky a dědy. A když si moje nevlastní sestra Marie-Alix vzala Georgese, žila jsem chvíli i u nich. Se spoustou dalších chudáků. Byl jich takový zástup, že si jejich tváře málem ani nevybavím. Dřív nebo později mě ale všichni vypakovali zpátky k maman.

Nikdo o mě nestojí.

Zvednu plecháček z podlahy, postavím ho na polici a cestou ven za sebou prásknu dveřmi. Chci kráčet po ulici s blankytným nebem nad hlavou. Potřebuju vylézt z vězení našeho pokojíku.

Nestrávím přece zbytek života štupováním cizích punčoch nebo šitím spodniček pro zpovykané paničky. Neutopím svoje sny, jako by to byly nechtění haranti. Nestanu se jednou z těch udřených žen, mezi kterými jsem v téhle chudinské čtvrti vyrůstala. Nebudu jako maman.

„Marie-Clémentine!“

Moje kamarádka ze školy Clelia se ke mně žene přes vozovku a vyhýbá se koním a kočárům. Tmavé jižanské vlasy už nemá svázané potrhanými stuhami, nýbrž upevněné kostěnými hřebínky a po spáncích jí podle poslední módy splývá pár uvolněných pramínků. Na sobě má přiléhavé šaty, jaké nosí mladé Italky, v barvách, které milují malíři: rudé a zelené. Vypadá sebevědomě a sluší jí to. Málem bych ji nepoznala.

„Jsi krásná.“

„Dělám teď modelku.“ Ladně sklopí hlavu.

„Aha?“

Vyslovím to váhavě, takže se Cleliny oči zklamaně zalesknou. „Zrovna od tebe bych nejmíň čekala, že mě budeš odsuzovat, Marie-Clémentine.“ Horní ret se jí zachvěje. „Kamarádily jsme se.“

„Já tě neodsuzuju, vážně ne,“ bráním se, přestože modelky se v tomhle městě pokládají jen za něco o chloupek lepšího než prostitutky. Kdybych já někdy někomu stála modelem a maman by to zjistila! „Kam jdeš?“

„Na Pigalle.“

To náměstí je jen kousek cesty od bulváru de Rochechouart. Není to daleko od místa, kde zrovna stojíme. Ne že bych snad… ovšem na druhou stranu… Jak říkala maman, musíme přece z něčeho vyžít. „Platí se modelkám dobře?“

Cleliiny koutky ovládne potměšilý úsměv. „Jsem natolik oblíbená, že můžu žádat deset franků.“

„Týdně?“

„Denně.“

Dlažba se se mnou roztočí.

Nikdy v životě jsem si za jedinou šichtu nevydělala víc než tři franky. A když ještě matka dřela jako pradlena, byla ráda, když si po dni lopoty přinesla domů jediný frank.

Navíc nemám žádné čtvrtky, na které bych mohla kreslit. Pastelky mám tupé. Šitím si vydělám sotva na chleba a na mléko. Sklopím oči ke střevícům, které už mají na kahánku.

Clelia sleduje, jak mě to rozhodilo, a natáhne ke mně ruku. „Tak pojď.“

„Maman by mě za to vyhodila z bytu.“ A přece s ní

jdu – vidina výdělku je jako vábení sirén. „Hodí po mně nočník.“

„Naše matky se ustavičně snažily dokazovat, že jsou slušné a poctivé, a co z toho měly?“ utrousí kamarádka.

Vážně, co?

Třeba tu mou chlap opustil, když čekala jeho parchanta, a všichni jí za to od té doby nadávají do kurev –někteří za zády, někteří do očí. Dohnalo ji to k pití. A k zoufalství.

„Nebudu jako maman.“ Urychleně ze sebe tu nepříjemnou představu setřesu. „Budu si dělat, co budu chtít, a vykašlu se na to, co si o mně kdo myslí.“

Jdu s Clelií, která hned začne brebentit o tom, komu zatím seděla. Bavíme se o tom celou cestu na place

Pigalle.

Tohle „náměstí“ je spíš jen takový půlkruhový prostor, kam ústí změť okolních ulic. Kolem fontány uprostřed lelkuje asi dvacítka dívek. Postávají na kamenných schodech a povětšinou jsou to Italky jako Clelia, oblečené v jejich tradičních šatech. To je od nich mazané. Naznačují, že jsou připravené nechat se malovat. Proti nim jsem v nevýhodě. Přesto mezi ně vklouznu a narovnám si sepranou modrou sukni. Kolem nás rachotí drožky.

Malíři kolem nás krouží jako smečka vlků kolem kořisti. Pokřikují na nás pokyny a my se jim podřizujeme.

„Otoč se.“

„Zvedni hlavu.“

„Udělej pózu jako baletka.“

„L’ensemble?“

„Celek?“ zašeptám Clelii stojící vedle mě. „Co tím myslí?“

„Jestli bys byla ochotná nechat se kreslit nahá,“ odpoví šeptem. Pak pokývne k nově příchozímu, postaršímu elegánovi. „Tohle je Pierre Puvis de Chavannes.“

Puvis je jedním z nejuznávanějších pařížských malířů. Táhne mu na šedesát, jenže pořád je to kus chlapa. Ramena mlynáře, vystupování hraběte. Půlku podlouhlého obličeje mu zakrývá plnovous, kdežto vlasy už notně ustupují lysině.

Jeho vzhled mě zaujme do té míry, že na něj zůstanu civět a nevnímám, dokud do mě Clelia nešťouchne loktem. „Pózuj.“

Sama tam stojí s rukou na srdci a skloněnou hlavou, tenké rty má pootevřené. Jako zasněná pastýřka.

Nakloním se dopředu a jednu nohu dám vzad, jako kdybych stála na koňském hřbetě. Akrobatické pohyby jsou jediné pózy, které ovládám. Určitě vypadám hloupě.

Nehodím se sem. Měla bych běžet domů.

„Jak se jmenuješ?“

To mluví na mě?

Clelia do mě zase šťouchne.

„Maria,“ vyhrknu nazdařbůh. Chci, aby mě Puvis pokládal taky za Italku. Protože čím později se o tomhle mém nerozvážném kousku dozví maman, tím líp.

„Kolik ti je?“

Získám tu zakázku, když se budu vydávat spíš za mladší, anebo za starší? Podívám se na kamarádku, ale ta už předvádí nacvičenou pózu dalším. A tak se rozhodnu říct pravdu. „Patnáct.“

„A jak se jmenuješ příjmením? Kdo je tvůj otec?“

Kreslil by parchanta? „Můj otec je François Villon.“

Puvis sklopí bradu až k hrudi a zatváří se, jako by mě upřeně pozoroval přes okraj neviditelných brýlí. „Ten básník?“

Nerozmýšlím se ani chviličku. „Oui. Jsem jeho milovaná dcera.“

Koutky mu zacukají. „Dobře, Mario, tak pojď se mnou.“

To je všechno? Takhle snadno se to dá zařídit?

Znovu se pokusím zachytit Cleliin pohled, jenže ta se právě domlouvá s jiným zájemcem.

Puvisův byt je od Pigalle vzdálený jen pár minut chůze.

Až příliš brzy se za námi zavřou dveře a já s tímhle starším pánem zůstanu sama.

Všechno se seběhlo tak rychle. Chci tohle vážně dělat? Zvládnu být modelkou?

Police i stojany má dokonale srovnané. Na stolech leží stohy pláten, tuby barev i sady štětců, a přece jsem příliš nervózní na to, abych tu výbavu dokázala ocenit. Není tu žádný jiný východ než ten, ke kterému se postavil. A jehlici od madame Mabbitové jsem nechala doma, na poličce nad umyvadlem.

„Svlékni se.“

Tohle asi nebyl nejlepší nápad.

Deset franků.

Dotknu se horního knoflíčku blůzky. Prsty mi ztuhnou. Ještě se dá utéct.

Deset franků. Deset franků. Deset franků.

„Nemáš se čeho bát.“ Puvis poklepe o podlahu vycházkovou hůlkou. „Nejdřív se musím podívat, jak vypadáš. Stavba a tvar kostí určují to, jak na člověku vypadá oblečení. Jak jistě chápeš.“

Pronese to vlídně. Nic nenasvědčuje tomu, že by se na mě chystal vrhnout. A navíc… viděla jsem už tolik polonahých prostitutek. A taky úplně nahých lidí, když v ulicích bojovali loajalisté s komunardy a na dlažbě zůstávaly ležet stovky mrtvol. Většinu padlých

Pařížané v noci okradli o všechno a někdy tam mrtví leželi nazí celé dny, než je zřízenci posbírali a pohřbili do masových hrobů.

Rozepnu si knoflíček, pak další. Deset franků za den. Jídlo na náš stůl, otop do kamen, peníze na činži. Shodím ze sebe oblečení a předvedu se malíři l’ensemble.

Zvenčí vypadám klidná, zato uvnitř se chvěju hrůzou. V očích mě pálí slzy, jimž ale odmítám dát průchod. Vím, co někteří malíři s modelkami provádějí. Jestli se mě jen dotkne…

Jsem připravená se bránit. Podrápu ho jako divoká kočka.

„Většinou tady nepracuju.“ Pierre Puvis de Chavannes mě pomalu obchází dokola jako nějakou sochu. „Maluju ve svém ateliéru v Neuilly. Dostavíš se tam každé ráno v osm. Potřebuju současnou práci dokončit do května, včas na letošní Salon. Očekávám dvě sezení denně. První potrvá do poledne. Pak budeš mít pauzu na oběd. Jídlo ti obstarám. Druhé sezení bude od jedné do pěti. Každou hodinu budeš muset držet pózu celých padesát minut. Nesmíš se pohnout, poškrábat se, nesmíš dokonce ani kýchnout.“

Jasně vymezená pravidla mě trochu uklidní. Tahle práce asi vážně není pro každého.

„Oui, monsieur Puvis.“ Nervozita mě opouští.

Malíř opře špacírku o stůl a přitáhne si karton a uhel. „A když už jsi tady, udělám si pár předběžných skic.“

A taky že jo. V následujících dnech jich pak udělá celou stovku.

Na rozdíl od prvního dne pózuju v jeho velkém ateliéru v Neuilly jen málokdy nahá. Pracuje na obrazu s klasickým motivem, takže jsem zahalená v látce jako řecká bohyně.

Když jsem se pověsila za ruce na hrazdu – tenkrát, když jsem doufala, že se do cirkusu ještě někdy vrátím –, páteř mě bolela tak, jako by mi kosti olizovaly pekelné plameny. To bolest při pózování je vcelku snesitelná.

Nedělám tu žádné prudké pohyby. Je to sice únavné, ale neohrožuje mě to na životě jako v manéži.

„Děvko!“ Jen co vejdu do dveří, hodí po mně matka plechovým talířem. Pak po mně mrskne i tím mým. Potom vzduchem proletí i oba plecháčky, a tím pádem jí dojde veškeré nádobí. „Prodávat se dědkům na ulici! Všichni nájemníci si vo tom vykládaj!“ Opře se o stůl, protože stěží stojí na nohou. Zase nasávala. „Proč mi děláš takovou vostudu?!“

„Je to malíř. Jsem jeho modelka.“ Docházím k němu už třetí týden.

„Akorát jiný jméno pro kurvu.“ Mrskne po mně ještě lžicí. „Dybych tak měla radši syna!“

Vytáhnu z kapsy peníze, které jsem si vydělala, a položím je beze slova na stůl.

Shrábne je, než bys řekl švec, a strčí si je do kapsy. „Hm.“

Pak už o mé nové profesi nikdy nemluvíme.

Když na schodech potkám některou ze sousedek, loupají po mně zamračenými pohledy. Ohrnují nade mnou nos, jako bych byla nějaký póvl. A sotva zaslechnu,

jak si o mně zlomyslně špitají, vzpurně zvednu hlavu ještě výš. Dlouho už v tomhle baráku nezůstanu.

V Molierově cirkuse mě obdivovali. A v Puvisově ateliéru v Neuilly zažívám nečekaný respekt. Teprve tady poznávám, co obnáší skutečný klid.

Monsieur Puvis nepije přesmíru. Nevodí si domů běhny. Svou práci bere nanejvýš vážně, což je pro mě příjemné překvapení. Viděla jsem už tolik umělců, kteří jen hýří v tančírnách nebo kavárnách.

Někdy mi dokonce připomene madame Mabbitovou. Opravuje moje vyjadřování a dbá o mé způsoby. Dává mi přednášky o dějinách a rozebírá se mnou důležité knihy, protože moje vzdělání považuje za nedostatečné. Podle všeho mu na mně záleží.

Zatímco setrvávám nehybná v určených pózách, sleduju ho při práci.

Učím se, jak se natahuje plátno a jak se nanáší základní nátěr. Jak se chystá paleta. Bedlivě sleduju, jak se míchají barvy. A během desetiminutové přestávky, kterou mi hodinu co hodinu dopřává, se vždycky zajdu podívat, jak na díle pokročil.

Učím se, jak se buduje kompozice a na co si dát pozor při podkresbě. Poznávám zákonitosti formy a pozoruju, jak se rodí světlo a stín.

Za svoje výdělky si nakupuju náčrtníky a uhly. Abych si vydělala na pastely, pózuju pro fotografa.

„L’ensemble,“ zavelí Louis Igout.

Shodím ze sebe šaty. „Zajisté.“

„Na křeslo.“

Křeslo mi pomáhá. Díky jeho širokým opěrkám,

pevnému polstrování a vyřezávaným nožkám mám pocit, jako bych seděla na trůně.

„Nohy na stranu.“

Poslechnu.

„Jednu ruku dej do klína, druhou si přitiskni na hruď. Tam ne. Nad prsa. Nezakrývej si je.“

Natočím stydlivě hlavu ke straně. Jenže… Manetova Olympia se taky dívá divákům do očí. Zadívám se proto přímo do hledáčku. Nemám se za co stydět.

Pokud mám být modelka, budu modelka.

Práce je stejně náročná jako ta v cirkuse, avšak zdaleka ne tak nebezpečná. Nemusím pózovat ve výšce deseti metrů ani létat z jedné hrazdy na druhou. Když padesát minut ustrnu v nehybné pozici, bolí mě z toho sice všechny svaly, ale vem to čert. Aspoň mám kupu času promýšlet budoucnost.

Upřímně vzato, ani současnost není úplně k zahození. S maman máme každý den co jíst. A když jsem v práci, ocitám se ve zcela jiném světě. Ve srovnání s naší komůrkou umouněnou od sazí je Puvisův ateliér v Neuilly hotový palác.

Takže by mě nemělo překvapit, že se v něm jednoho dne objeví princezna.

Vpluje dovnitř ve šmolkově modrých hedvábných šatech, s třpytivými šperky a v oblaku drahého parfému. Jako by jejím věrným průvodcem bylo samo Jaro.

„Tohle je moje nová modelka Maria,“ vyhrkne Puvis. Jeho dědečkovské vystupování je pryč a rázem jako by o pár centimetrů povyrostl. Přísahala bych, že i jeho šedivý plnovous najednou působí švihácky. „Kněžna

Marie Cantacuzène z Rumunska.“

Vezme ji jemně za ruku a oznámí mi, aniž se na mě podívá: „Dnešní sezení je u konce.“

Aha.

Zajisté.

Chvatně se obléknu a celou cestu ke dveřím ateliéru na ty dva nepokrytě zírám. V životě jsem neviděla opravdovou kněžnu. Její pokožka je bělostná jako čerstvá smetana, bez sebemenší poskvrnky. Když si sundá rukavičky, vypadají její ruce měkčeji než máslo. Kdybych uměla malovat, namalovala bych je. Závidím jí úplně všecko včetně tylových květin na klobouku. Jsem dívka a nejsem hloupá. Chápu smysl oné něžné záře, kterou jsem v očích monsieur Puvise dosud nespatřila. Už vím, proč po mně nikdy nechtěl nic víc, než abych přišla včas a při sezení se nehýbala. A zároveň chápu, že o tomhle setkání – ani o dalších, která budou bezpochyby následovat – nesmím nikde nikomu vykládat, protože když ho kněžna obejme, zahlédnu na její ruce snubní prsten.

Tajemství mého úspěchu spočívá v tom, že dokážu vydržet v náročných pózách déle než jiné modelky. A že moje záda jsou pořád dost silná na to, abych se dovedla všelijak ohýbat a natahovat.

Moje spolehlivost i doporučení Pierra Puvise de Chavennes mi otevírají dveře do dalších pařížských ateliérů. Pózuju Forainovi, Hennerovi, Steinlenovi i malířům z tak vzdálených zemí, jako je Amerika. Pózuju dokonce císařově sestřenici princezně Mathilde! Jak dny ubíhají, stává se ze mě úplně jiná osoba. Už nejsem nemanželský parchant Marie-Clémentine. Teď jsem Maria, vyhledávaná pařížská modelka.

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook