Ten den bylo ve studiu nezvykle prázdno, proto jsem si toho všimla. Týpek po baru už deset minut pokukoval od kladky, teď skončil s tréninkem, ale nezmizel v šatně, ani nepřišel ke mně, aby si objednal shake. Lelkoval na kraji kardiozóny, kontroloval si něco na hodinkách, předkláněl se, aby si převázal tkaničky, a přitom pořád zajížděl pohledem k pultu.
Pochopila jsem to, teprve když se Milli vrátila z toalet. Sotva se postavila vedle mě, přiloudal se nenuceně k nám.
„Tak co, pro dnešek hotovo?“ zazářila na něj Milli.
Zasmál se, jako by pronesla bůhvíjak vtipnou hlášku, pak si u ní objednal Piña-Cool-Downa. Ledovou vodu stříknutou ananasovou šťávou, enzymy na látkovou výměnu.
„Hned ti to udělám,“ zacvrlikala Milli a její odpověď zněla jako příslib.
Usadil se, položil si na bar mobil, opřel se o lokty a přihlížel, jak Milli sahá do regálu pro skleničku. Poznala jsem to na jeho pohledu: měla na sobě totéž co vždycky, soupravičku legín
a topu, ale teprve teď jsem si uvědomila, jakou má tenhle look hodnotu.
Jakou délku nohám propůjčilo, když se lehce postavila na špičky, aby dosáhla na sklenici.
Jak se jí k sobě jemně přitiskla prsa, když musela zabrat, aby otevřela láhev se šťávou.
Jak se při nalévání trochu naklonila a po nahých ramenou jí sklouzly vlasy.
„Na zdraví,“ řekla, když mu drink přisunula přes bar, a já mu na chvilku záviděla, že smí pít ze skleničky, která nesla její dotek.
Odpoledne jsem si to ověřila v kase: Milli měla oproti mně skoro dvojnásobnou tržbu.
Swetlana neodpověděla hned, když jsem se jí zeptala, kde se oblíká. Jen krátce vzhlédla, změřila si mě, jako by musela odhadnout, jestli se v tomhle případě vůbec vyplatí pomýšlet na proměnu, pak něco naťukala do mobilu. Přistrčila mi ho přes bar a na displeji svítila stránka se sportovním oblečením.
„Najdeš tam všechno,“ informovala mě.
„Legíny, kraťasy, sportovní podprdy s rozepínáním i bez, topy, tílka, soupravy, co si zamaneš. SWET25.“
„Co?“
„Můj kód. SWET25. Dostaneš pětadvacetiprocentní slevu.“
Nejdřív jsem si objednala jenom legíny, a i když mě dost obepínaly, cítila jsem se v nich pohodlně. Lesklá, elastická černá látka k tělu přilnula naprosto přirozeně, a přesto ho lehce formovala, nepatrně, ale přece, půlky malinko výš, stehna štíhlejší, břicho staženější. Líbilo se mi, jak v nich vypadám. Ale mnohem víc mě fascinovalo, jak volně se najednou cítím: že můžu dělat delší kroky. Sedět s roztaženýma nohama. Předklonit se, aniž se mi zaříznou do břicha. Aniž se mi zaříznou kamkoliv.
Měla jsem v těch legínách zkrátka pocit, že mi umožní hýbat se, jak si zamanu. A já ještě nikdy nezaostala za svými možnostmi.
V zásadě byla ta záležitost prostá. Výkonnější, pevnější, silnější tělo znamenalo především jedno: práci. Čím víc do něj člověk investoval, tím rychleji dosáhl cíle, potřeboval k tomu jenom disciplínu a silnou vůli.
Odteď jsem dělala všechno přesně podle Ferhatova rozpisu: v pondělí, ve středu a v pátek jsem přicházela o hodinu dřív, abych dodržela jeho plán, cvičení za cvičením, nic už jsem nevynechávala, ani jeden stroj, jedinou sérii, ani jedno opakování. Když jsem mohla, přidala jsem si dokonce o pár kil víc, než mi stanovil, nutila jsem sama sebe jít až na svoje limity a často i za ně. V úterý, ve čtvrtek a v sobotu jsem se budila celá rozlámaná, ale to mi nevadilo, naopak, dělalo mi dobře, když se mi tělo tímhle způsobem hlásilo. Byl to celodenní důkaz, že včera něco dokázalo. Sama jsem se o tu uspokojivou bolest zasloužila.
U většiny strojů mi Ferhat ani neuvedl název. Vymyslela jsem si pro ně vlastní jména. Horská
dráha například umožňovala posilovat zadní stranu nohou a pojmenovala jsem si ji tak proto, že se na ní před začátkem cvičení musela sklopit zábrana, aby člověk nemohl zvedat boky. Válec 6, úhel 11, sedák 2, zátěž 30, poznamenal mi Ferhat do plánu. Zakrčit nohy, 3 série, 15 opakování. Prvních osm šlo ještě lehce, pak už jsem ale cítila, jak mě tahá od hýždí přes zadní stranu stehen až do lýtek. Nejpalčivěji jsem pnutí vnímala v podkoleních jamkách, představovala jsem si tříštění tenkých kostí, skoro jako kuřecích, pružnou chrupavku. Dvanáct mi dávalo zabrat, u patnácti jsem chtěla řvát. Přesně to by se mnou dělala horská dráha.
Když jsem ležela na legpressu, představovala jsem si vždycky, že jsem bourala a musím zvednout vrak auta nad sebou, abych se vyprostila. Samozřejmě jsem do svých fantazií zapojila i Ferhouška, ostatně se přece ví, že matky dokážou vyvinout nadlidskou sílu, když jde o záchranu vlastních dětí. U třetí série jsem v duchu seděla v bilančním dílu talkshow o heroismu, kde se mě vyptávali na můj příběh. Zatímco jsem jim všechno líčila, promítali záběry z místa nehody
a neustále opakovali neuvěřitelnou cifru 2,5 tuny, protože tolik vážilo moje auto. Ferhoušek seděl na klíně Ferhatovi v první řadě, měl na sobě miniaturní oblek s motýlkem speciálně pro tuhle příležitost, všechno sledoval a na konci pořadu dostal od produkce dárky. Paradoxně mezi nimi bylo i autíčko na elektropohon, aby mohl sám řídit. Já si ho kdysi přávala rok co rok k Vánocům, ale nikdy jsem ho pod stromečkem nenašla – taková drahota. Že měl Ferhoušek šťastnější dětství, mě naplňovalo stejně tak hrdostí jako závistí. Pak série skončila a já přešla k dalšímu stroji.