ÚVOD
Je to pár let, co se čtyři generace mé rodiny sešly v jižní Francii v domě mého dědečka, abychom tu spolu oslavili jeho devadesáté narozeniny. Bylo vlahé červencové ráno, seděli jsme na terase a pochutnávali si na croissantech s džemem – naší obvyklé prázdninové snídani –, a mně v tu chvíli vůbec nepřišlo na mysl, že ten báječný muž v čele stolu toho prožil víc, než si umíme představit. Jean-Jacques Cartier se narodil v roce 1919 a pocházel z pozoruhodné generace, která na vlastní kůži zažila hned několik celosvětových tragédií. Byl svědkem ničivého pádu do hlubin světové hospodářské krize a bojoval ve druhé světové válce. Zlatá dvacátá léta 20. století znal důkladněji než to, co zatím uplynulo ze století jednadvacátého. Dívala jsem se, jak si otvírá přání k narozeninám, a byl to pro mě prostě můj dědeček, pán s úhledně učesanými bílými vlasy, knírkem a usměvavýma modrýma očima. Jenže za chvilku mělo být všechno jinak: jen pár okamžiků mě dělilo od objevu, který mi toho odhalil mnoho nejen o jeho minulosti, ale i o životech řady mých předků. Dopíjeli jsme kávu a plánovali si nenáročný program. Rádi bychom dědečka trochu rozmazlovali, jenže on nebyl rád středem pozornosti. Jako obvykle si přál, abychom si to užili hlavně my. Vždycky na svoje narozeniny dárky radši rozdával, než dostával, z čehož jsme byli se sourozenci nadšení hlavně jako děti. Jeden rok se nám na terase zničehonic objevilo veliké pískoviště, jindy jsme zase dostali kola, na kterých jsme pak mohli brázdit zahradu. Letos, jak nám oznámil, tu pro nás má láhev archivního šampaňského.
ÚVOD
19
Nabídla jsem se, že ho donesu, a zamířila jsem do sklepa. Ve slabém světle jsem zkoumala police, a když jsem tam láhev nenašla, začala jsem prohledávat zbytek místnosti. O dědečkovi se vědělo, že nikdy nic nevyhodí, a tak se tu toho povalovala spousta: od krabic plných návodů k dávno nefunkčním spotřebičům po bedny se starým, naftalínem čpícím oblečením a hromady časopisů Horse & Hound. Bylo tu asi všechno kromě toho šampaňského. Zrovna když jsem se už smiřovala s neúspěchem a chystala se odejít s prázdnou, všimla jsem si velkého kufru v koutě za dveřmi. I on byl jako všechno ostatní tady dole zaprášený a zarovnaný haldou nejrůznějších věcí. Nebylo moc pravděpodobné, že by se to nezvěstné šampaňské skrývalo zrovna v něm, ale přesto jsem z něj sundala vysoký úzký držák na víno, ve kterém se skvěla jediná láhev prošlé limonády. Když jsem se vypořádala s haldou zažloutlých novin ze sedmdesátých let, cestovní kufr se přede mnou zaskvěl v celé své otlučené kráse. Byl černý s koženými uchy, víko měl čisté, ale na bocích nesl stopy jiných dob: vybledlé nálepky z pařížských nádraží a exotických orientálních hotelů. Klekla jsem si a rozepnula jsem ošoupané řemínky, opatrně, aby se mi nerozpadly v rukou. A pak jsem v tom liduprázdném tmavém sklepě zvedla víko. V kufru byly v úhledných balíčcích srovnané stovky a stovky dopisů. Každý balíček byl svázán vybledlou žlutou, růžovou nebo červenou stužkou a označen krasopisně nadepsanou bílou kartičkou. Můj dědeček patřil ke čtvrté generaci Cartierů, která se zapojila do proslulé rodinné firmy, a byl poslední ze své generace, kdo vedl jednu z jejích poboček, než byla firma v sedmdesátých letech prodána. Původním majitelem kufru byl nejspíš jeho otec, Jacques Cartier. Listovala jsem dopisy a pomalu mi docházelo, že přede mnou leží příběh rodinné firmy, která stvořila některé z nejobdivovanějších šperků všech dob pro ty největší světové osobnosti. Tento kufr mi časem umožnil nahlédnout na opulentní plesy Romanovců, pompézní korunovace a extravagantní hostiny mahárádžů. Ožívali přede mnou monarchové, návrháři, umělci, politici, společenská smetánka a filmové hvězdy. Záhy jsem se měla dozvědět, jak bohatou historií rodu Cartierů společně defilovali anglický král Eduard VII., ruská velkokněžna Vladimirová, Coco Chanel, vévodkyně z Windsoru, Elizabeth Taylorová, Grace Kellyová či královna Alžběta II. a jak je všechny spojovaly šperky: smaragdy velké jako holubí vejce, dlouhé šňůry dokonalých růžových perel, kaskády vzácně vybarvených diamantů, kletbou stižené
20
ÚVOD
Jean-Jacques Cartier jako dítě s otcem a dědečkem
drahokamy, skvostné safírové diadémy a lehoučké, třpytivé ozdoby na živůtky večerních šatů. Zároveň ty dopisy vyprávěly i nesmírně lidský příběh. Jak jsem měla zjistit, vedle zpráv o diamantech a eleganci tu byly i dopisy od dětí, kterým se stýskalo po domově, a od jejich starostlivých rodičů. Byly tu radostné telegramy oznamující narození dítěte i ty poznamenané žalem nad něčí smrtí. Byly tu milostné dopisy, listy plné vzteku a barvitá korespondence vzrušeně líčící zážitky z cest. Byly tu stránky psané s nadějí i ty narychlo naškrábané v obavách. Byla tu slova otce, který nabízel své rady na obchodních cestách do neprobádaných končin, a byly tu letecké obálky, které si vyměňovali tři bratři, obálky plné společných problémů a vypovídající o poutu, které nikdo nezpřetrhá.
ÚVOD
21
420
NEKOPÍRUJ, JENOM TVOŘ
KRÁLOVSK Á NÁVŠTĚVA
Rostoucí zájem o šperky v indickém stylu pomohl zvýšit zájem o všechny tři pobočky, ale ta londýnská měla navíc něco, co Jacquesovi bratři postrádali. Britská královská rodina totiž své zemi i uprostřed ekonomické krize poskytovala jiskřičku elegantního lesku a vzrušení. Finančně Cartier na svých obchodech s monarchy tratil, ale všechno se mu vrátilo na prestiži, kterou tím získal. Dobré vztahy londýnské pobočky s britskou královskou rodinou se datovaly od roku 1933, kdy královna Marie požádala o výměnu cartierovského šperku, který dostala darem, za dražší klipsovou brož. Cartier výměnu provedl zdarma a za to mu bylo nabídnuto, že královna pobočku na New Bond Street osobně navštíví. Tato ostře sledovaná návštěva pomohla navíc k veřejnosti dostat informaci, že Cartier je sice francouzská firma, ale londýnská pobočka zaměstnává Angličany. V době, kdy sílil odpor proti londýnským firmám, které raději než Brity zaměstnávaly cizince, to bylo důležité poselství. Její Veličenstvo královna si prohlédla obchod a několik oddělení nad ním. „Pohovořila s mnoha zaměstnanci a její návštěva trvala hodinu a půl,“ vzpomínal ředitel pobočky Sinden. Dovnitř vešla bočním vchodem z Albemarle Street, ale když odcházela, „už se rozkřiklo, že Její Veličenstvo je tady, a pár lidí tu čekalo, aby ji viděli na odchodu“. Královnu v obchodě zaujaly zejména jedny starožitné náušnice a požádala o jejich zaslání do paláce, aby si je mohla lépe prohlédnout. Další den přišla zpráva, že by si je královna ráda nechala, ale chtěla by si je dát upravit, aby je mohla nosit na náhrdelníku a na broži. Mohl by se tedy Sinden v poledne dostavit do paláce? Zde královna Cartierova ředitele přivítala „nesmírně přátelsky“ a „opět vyjádřila, jakou radost jí udělala návštěva. Navíc se mu dostalo té cti, že ho královna provedla po svém soukromém apartmá a předvedla mu vitríny s nejrůznějšími kolekcemi šperků.“
Nahoře: Článkovaný náhrdelník stylizovaný jako vlnící se větvička z pavé diamantů s černým smaltovým okrajem, zvýrazněná lístečky a bobulkami z rytých rubínů a smaragdů, kol. 1925. Vlevo: Náramek ve stylu tutti frutti s diamanty, safíry, rubíny a smaragdy, kol. 1930. Vpravo: Jehlice do žabó ve stylu tutti frutti se safíry, smaragdy, rubíny a diamanty, kol. 1930.
DIAMANTY A KRIZE
421
Královnina návštěva v roce 1933 obchodům velice prospěla. „Na Bond Street se dveře netrhnou,“ podával Jacques zprávu o pár měsíců později. „Jsme zavaleni objednávkami.“ K Jacquesově velké radosti zanedlouho po královně poctil firmu svou přízní i další člen královské rodiny. Byl to princ Jiří (budoucí vévoda z Kentu), který se chystal na dovolené v Jugoslávii požádat o ruku princeznu Marinu Řeckou a potřeboval prsten. Po dlouhém rozhovoru si královnin nejmladší syn vybral 10karátový kašmírský safír smaragdového brusu zasazený v platině a s bagetovým diamantem na každé straně. „Princ Jiří projevil při výběru samotného prstenu i jeho zasazení velice moderní vkus,“ prohlásil později Cartier v tisku. „Díky jeho volbě se safíry nepochybně pro tento rok stanou nejžádanějšími zásnubními kameny.“ Svatba se konala v listopadu (za družičku šla i budoucí královna Alžběta II.) a lepší reklamu než princeznu Marinu si Cartier nemohl přát. Britové ji zbožňovali od chvíle, kdy vkročila na anglickou půdu. „Všichni jsou z ní nadšení, hlavně prostí lidé. Když přijela na Viktoriino nádraží, všichni očekávali staromódní princeznu, jakých je moje rodina bohužel plná, ale když uviděli tuhle líbeznou a šik bytost, skoro nevěřili svým očím,“ vyprávěl princ Jiří svému budoucímu švagrovi. „Dokonce i muže to zaujalo. Volali na ni: ,Zůstaňte stejná! Nenechte se změnit!‘ A ona se samozřejmě nezmění – aspoň pokud já do toho budu mít co mluvit.“ Později se o princezně Marině mluvilo jako o jedné z nejkrásnějších a nejlépe oblékaných žen své doby, měla „klidné, klasické rysy v dokonale oválném obličeji na rovné linii krku, topazové oči, úsměv mírně tíhnoucí ke straně, broskvovou pleť a oříškovou záplavu hedvábných vlnitých vlasů“. Její nová rodina jí ale nedala nic zadarmo a brzy jí navíc vyvstala těžká konkurence v osobě její budoucí švagrové.
422
NEKOPÍRUJ, JENOM TVOŘ