Oblékli mi bílé roucho se zlatem vyšívanými okraji a se pnuté zlatou sponou. Přepásali ho provazem ze tří po svátných barev – vlastně se trochu podobalo rouchu, jež při velkých obřadech oblékal arcidruid. Byla jsem bosa. Celou dobu, kdy mi druidky upravovaly obřadní šat, jsem přemýšlela, zdali neselžeme, zdali se nespálím, zdali mne Maximus poslechne a zdali jeden z nás celý obřad nepokazí ještě dříve, než vyjdeme do kopce k obětnímu místu. Avšak jakmile jsem učinila první krok směrem k posvátnému kopci, všechny pochybnosti se rozplynuly. Náhle zde byla jen jediná cesta, všechno ostatní zmizelo. Již se tomu nedalo vyhnout, již bylo možné pouze kráčet vpřed. Nyní bylo možné jen spolehnout se na bohy. Po kud povedou mé kroky a mé ruce, máme vyhráno. Pokud je nepovedou, stejně bylo všechno zbytečné. Pomalu jsem kráčela do vršku k obětnímu kameni. Přede mnou šli jen arcidruid a Thametes, jako obětník jsem měla čestné místo, všichni ostatní kráčeli za mnou. Viděla jsem davy namačkané kolem Lugovy svatyně, kte ré se na nás s úctou, strachem a nadšením dívaly. Lidé se postupně připojovali k průvodu, ale vnímala jsem je jen jako jednu obrovskou neostrou šmouhu. Můj zrak směřoval vpřed. Dorazili jsme na vrchol kopce, kde byl kamenný oltář mezi prastarými stromy. Ranní vzduch byl ještě chladný a světlo bledé. Vítr šuměl ve větvích. Rosa v trá vě mne studila do nohou. Thametes a Talhaiarn se postavili každý po jedné straně obětního kamene, k němuž vedla ohnivá stez ka. Byla to úzká pěšina, sotva pro jednoho člověka, a ti, kteří ji měli na starost, ji museli po celou noc udržovat žhavou. Byla pokrytá vrstvou popela, černorudě žhnula 264
a sálal z ní žár. Srdce se mi znovu rozbušilo. Tohle ne můžu v životě bez zakolísání přejít. Znala jsem postup. Byla jsem naučená vydržet bolest a nedat na tváři znát pocity. Ale toto nebylo možné. Když jsem takový obřad podstupovala poněkoliká té, již jsem se nad touto jeho částí ani nepozastavova la. Svého času jsem braním žhavých uhlíků do holých rukou dokonce strašila pověrčivé římské legionáře. Ne měla jsem si s posvátným uměním zahrávat a využívat je pro své škodolibé pobavení, ale bohové mi to později připomněli a vyrovnali naše účty, neboť když jsem jed nou skutečné víc než co jiného na světě toužila po tom moci se dotknout ohně, byla jsem stejně bezmocná ja ko kterýkoliv jiný smrtelník. Nicméně tehdy poprvé mi překonání ohnivé stezky přišlo jako strašlivá zkouška, kterou obyčejný člověk nemůže zdolat, pokud mu ne pomůže nějaká mocná magie. Co si asi tak musel myslet Maximus, když k ohnivé cestě došel, on, Říman, zvyklý leda obětovat u voskových masek předků a klít u Iuppi tera Dolichena, když ani v jedno z toho pořádně nevě řil? Rozumím, kde vzali křesťané své příběhy o našich démonických silách, chápu, jak strašlivý měli někteří z nich strach, že za pomoci temných sil dovedeme ovlá dat všechny živly nebes i země a můžeme přivolat mlhu, seslat krupobití nebo rozdělat oheň jediným slovem ne bo mávnutím ruky. I jako druidská kněžka musím říci, že když jsem některé věci viděla či zažila poprvé, působily na mne jako kouzlo, a to i přesto, že jsem dobře věděla, co za tím vším vězí a kde je toho pravá podstata. Zastavila jsem se před ohnivou cestou a pozvedla ruce k obloze. Třikrát je třeba zavolat, aby přišli bohové. Oslovila jsem je. Zavolala jsem je. Vyzvala jsem je. Bála 265
jsem se, že spletu slova prastarých rituálních hymnů, že něco vynechám, že mi selže hlas. Ale bála jsem se jen do té doby, než jsem zdvihla ruce, jen do té doby, než jsem pozvedla hlas, jen do té doby, než jsem vyslovila první slovo. Protože potom to již bylo tak prosté, přirozené, jako bych takové věci prováděla odjakživa. V tu chvíli nic nebylo snazší. Nadzdvihla jsem lem obřadního roucha a chytila jej do rukou. S nohama odhalenýma až po lýtka jsem se zahleděla směrem k obětnímu kameni, k Talhaiarnovi a Thametes. Pousmála jsem se, protože jsem věděla, že bohové přišli. Položila jsem nohu na žhnoucí stezku a došlápla. Tlukot srdce jsem cítila až v krku a ve spáncích, ale to jen mé malé, ubohé, vystrašené lidské srdce tlouk lo. To, co se dotýkalo bohů, se krutě a vítězně usmíva lo. Kráčela jsem po ohnivé stezce vpřed. Všechno kolem ztichlo, přihlížející ani nedutali a sledovali každičký můj krok, každý můj pohyb, každou nepatrnou změnu výrazu v mé tváři. Zakolísám? Zasténám? Klopýtnu? Spálím se? Měla jsem v očích slzy a na rtech úsměv. Cítila jsem žár, bezesporu, stezka nebyla nijak pohodlná a uzpůso bená k chůzi ani kdyby nežhnula, dřevo, kaménky a uhlí ky, z nichž se skládala, byly nerovné, ostré a pod nohama občas klouzaly, a přestože jsem cítila, že vrstva popela žár tlumí, jakmile jsem měla nohu na stezce příliš dlou ho, oheň pálil, štípal a bodal, byla to skutečná oběť Pánu světla. Nesnažila jsem se nicméně přejít stezku rychlejší mi nebo delšími kroky. Kráčela jsem k obětnímu kameni důstojně, kladla pomalu jednu nohu před druhou. Na šlapovala jsem poctivě, nikoliv na paty nebo na špičky, a pociťovala bolest každého kroku vedoucího k bohům. 266
Nesešlápnout ohnivý živel až k zemi, nepocítit s kaž dým krokem plnou sílu bolestného žáru by znamenalo podvést bohy, bylo by to jako nerozžvýkat rituální syro vé maso, když se nikdo nedíval, bylo by to jako nedívat se na useknuté hlavy vyvěšené nad kamaletskou branou. A pak jsem najednou byla u kamenného oltáře. Dav vydechl a já sklonila hlavu k arcidruidovi a kněžce. Do vedla bych jít i déle, prošla bych cestu třeba třikrát nebo i devětkrát. Co by to udělalo s mým tělem, to nevím, ale mou duši pro tento den Pán světla nemohl sežehnout. Rozložila jsem dlaně a prsty na posvátný kámen a od recitovala posvátnou skladbu. Otočila jsem se zpět ke stezce. Před ní stál v bezešvém rouchu bosý comes Britanniarum. Rozpřáhla jsem ruce a pomalu a zřetelně mu pokynula hlavou. Tak pojď. Říman vykročil. Viděla jsem v jeho očích strach, ale směle vešel na ohnivou stezku. Pečlivě jsem jej sledova la, ani na okamžik jsem jej nepustila ze zajetí svého po hledu. Jdi. Nespěchej. Nepřemýšlej. Jdi. Šel. Bezešvé, neopásané keltské roucho se mu otí ralo o kolena, dva rudé pruhy namalované na tvářích se rosily potem. Přešel ohnivou stezku poprvé. Vyslovil rituální slova směrem ke třem kněžím u oltáře – Tal haiarnovi, Thametes a mně. Pozadu, aby se k posvát nému kameni neotočil zády, kráčel vedle stezky zpět na její začátek. Jeden z pomocných kněží mu podal do ru ky kotel s vodou z pramene. Vykročil na ohnivou stez ku podruhé. Uprostřed trochu zakolísal, ale jen lehce, jen krátce zaváhal, než znovu položil pravou nohu do výhně. Nezastavil. Jen několik kapek tekutiny se zasy čením potřísnilo rozžhavené kameny. Přešel podruhé. Znovu odříkal rituální formule a podal mi posvátnou 267
nádobu. Já ji z jeho rukou přijala a postavila na oltář. Nepovzbudila jsem jej, neusmála se, nepokynula. Byla jsem kněžkou, obětníkem, nikoliv jeho pomocníkem ne bo dokonce spojencem. Ještě nevykonal zkoušku. Opět se od oltáře pozadu vzdálil. Naposledy stanul před stez kou s obětním jehnětem v náručí. Vykročil potřetí. Přejít ohnivou stezku s prázdnýma rukama není úplně snadné, s kotlem plným vody, která se nesmí vylít, je to ještě těžší. S živým zvířetem v rukou je to pak velmi obtížné, zvláště, jde-li člověk již potře tí. Věděla jsem, že musí cítit žár. Tiskl k sobě rty, oči měl přivřené a na čele a na spáncích se mu srážely kapičky potu. Ano, byl to ostřílený voják, zvyklý leccos vydržet, ale tohle bylo něco úplně jiného. A co víc, byl to Říman. Přivykl jiným zkouškám, jiné bolesti. Teď přece neselžeš, pomyslela jsem si. Teď ne. Neselhal. Došel až ke mně, naposledy pečlivě pro nesl rituální formule a podal mi obětní zvíře. Byla řada na mně. Ruce se mi trochu třásly. Na Stínovém ostrově jsem již několikrát obětovala, ale nikdy ne před tolika lidmi a nikdy tak velké zvíře. Jehně se vrtělo v mých studených rukou, chvělo se, bylo živé, tak strašně živé. Položila jsem je na obětní kámen. Maximus stál za mnou, Thametes po mé levici, Talhaiarn po mé pravici. Drželi zvíře, zatímco já se napila trpkého bylinného nápoje a rozžvýkala jmelí. Pak odstoupili. Uchopila jsem do ruky kamenný obětní nůž a jehně pevně stiskla. Zavřela jsem oči.
268