Skip to main content

9788072606351

Page 1

Úvod

Vše, co platí o zmatení obou svobod nebo o ztotožnění svobody s jejími podmínkami, platí v daleko větší míře o rozpínání výrazu „svoboda“ tak, aby zahrnul amalgám dalších žádoucích věcí – rovnosti, spravedlnosti, štěstí, poznání, lásky, tvorby a dalších cílů, o které lidi usilují kvůli nim samým. Toto zmatení není pouhý teoretický omyl. Ti, jejichž mysli uchvátilo pravdivé zjištění, že negativní svoboda nemá valné ceny bez dostatečných podmínek pro aktivní uplatňování anebo bez uspokojení jiných lidských nadějí, mají sklon minimalizovat její význam, upírat jí samo označení svoboda, přesouvat je na něco, co chápou jako cennější, a nakonec zapomenout, že bez ní se lidský život – společnosti i jednotlivce – vytratí. Možná jsem byl podle mých kritiků příliš vehementní při její obraně – vždyť je jen jednou z mnoha lidských hodnot – a neupozornil jsem dostatečně důrazně, že přehlížet ostatní hodnoty může vést přinejmenším ke stejně zhoubným důsledkům; nezdá se mi však, že by mé zdůrazňování svobody ve světě, v němž si možná ještě vyšší prioritu žádají její podmínky, znehodnotilo můj obecný rozbor a mé argumenty. Konečně se pak můžeme ptát, jakou hodnotu svoboda má. Je reakcí na základní potřebu člověka, anebo je jen něčím, co předpokládají jiné základní požadavky? A dále, je tato otázka empirická a lze ji zodpovědět psychologickými, antropologickými, sociologickými či historickými fakty? Anebo je to otázka čistě filozofická, jejíž řešení se skrývá ve správné analýze našich základních pojmů a jejíž dostatečnou a náležitou odpověď zajistí reálné anebo imaginární příklady, nikoli faktuální evidence požadovaná při empirických zkoumáních? „Svoboda je podstatou člověka“; „Frey seyn ist nichts, frey werden ist der Himmel“ (Být svoboden je nic; svobodu získávat, toť nebe); „Každý člověk má právo na život, svobodu a úsilí o štěstí“. Nacházíme v těchto větách tvrzení opřená o určitý empirický základ, anebo mají jiný logický status? Jsou to 65


Isaiah Berlin: Čtyři eseje o svobodě

konstatování, anebo skryté příkazy, emotivní vyjádření, vyhlášení záměru či závazku? Jakou roli hraje historická, psychologická, sociologická evidence v této sféře při zjišťování pravdivosti či platnosti? Mohlo by se stát, že pokud faktická evidence bude poukazovat opačným směrem, budeme muset revidovat své představy, nebo se jich zcela vzdát, anebo v nejlepším případě přiznat, že tato tvrzení (pokud to tvrzení jsou) platí pouze pro určité společnosti anebo určitá období a místa, jak hlásají někteří relativisté?37 Anebo jejich závaznost prokazuje filozofická analýza, která nás přesvědčí, že lhostejnost ke svobodě není slučitelná s lidstvím, nebo alespoň s plným lidstvím – ať už lidmi míníme průměrné příslušníky naší vlastní kultury, nebo lidi obecně, každého za všech dob? K tomu stačí říci, že – za prvé – ti, kdo si kdy cenili svobody pro ni samu, věřili, že mít svobodu volby a nepřejímat volbu cizí je nezcizitelnou složkou toho, co člověka činí člověkem, a – za druhé – že právě zde nachází oporu jak pozitivní požadavek mít možnost promlouvat k zákonům a praktikám společnosti, v níž žijeme, a mít přisouzenu oblast (uměle vytyčenou, nelze-li jinak), ve které jsme svým vlastním pánem, tak „negativní“ oblast, v níž nejsme povin­ ni se nikomu zpovídat ze svého jednání, pokud je slučitelné s uspořádanou společností. Rád bych dodal poslední výhradu. Nic z toho, co v eseji o dvou pojmech svobody říkám o hranicích svobody jednotlivce (a to platí i o svobodě skupin a sdružení), se nesmí chápat tak, že svoboda v kterémkoli svém významu je neporušitelná anebo v jakémsi absolutním smyslu postačující. Není neporušitelná, neboť mohou nastat abnormální podmínky, za nichž je nutné opomíjet i nedotknutelné hranice uváděné Constantem, např. retrospektivitu zákonů, trestání nevinných, justiční vraždu, udávání rodičů dětmi nebo využití falešného svědectví v zájmu odvrácení jiné, příliš hrůzné alternativy. L. J. McFarlane38 tento bod uvádí proti mně a zdá se mi, 66


Úvod

že správně. Nicméně výjimka potvrzuje pravidlo: právě proto, že podobné situace vnímáme jako naprosto abnormální a podobná opatření jako hrůzná, přijatelná pouze pod hrozbou natolik kritickou, že se rozhoduje mezi nesmírnými zly, uznáváme také, že za normálních podmínek, pro naprostou většinu lidí, ve většině dob a na většině míst jsou tyto hranice svaté, což znamená, že jejich překročení vede k nelidskosti. Naopak zas minimální oblast, kterou lidé vyžadují, pokud se takovému odlidštění má zabránit, minimum, do kterého mají ostatní lidé anebo jimi vytvořené instituce sklon zasahovat, je pouhé minimum; jeho hranice není vhodné rozšiřovat tam, kde platí dostatečně přísné nároky ze strany jiných hodnot včetně hodnot samotné pozitivní svobody. Nicméně stále mám za to, že náležitý koncept stupňů svobody jednotlivce spočívá v rozsahu oblasti, ve které je otevřená možnost volby. Tato minimální oblast může být neslučitelná s uspořádáním vyžadovaným jinými společenskými ideály, teokratickými, aristokratickými, technokratickými apod., avšak právě tento nárok vyplývá z požadavku svobody jednotlivce. Svoboda naprosto nežádá, aby se jednotlivci nebo skupiny poté, co si zajistili a ohradili svůj pěkně vypočítaný kout, zřekly demokratické sebe-vlády ve společnosti a ponechali všechno ostatní hře mocenské politiky. Neomezené rozpínání oblasti, v níž se lidé mohou svobodně rozhodovat mezi různými možnými směry jednání, očividně nemusí být slučitelné s uskutečňováním jiných hodnot. Za daného stavu věcí jsme proto nuceni přizpůsobovat své nároky, činit kompromisy, určovat priority a zapojovat se do všech těchto praktických úkonů, které společenský, a dokonce i individuální život de facto vždy vyžadoval. Pokud se tvrdí, že ztotožnění hodnoty svobody s hodnotou oblasti svobodné volby vytváří nauku o seberealizaci, ať s dobrými či špatnými cíli, a že seberealizace stojí blíže pozitivní než negativní svobodě, nebudu vznášet žádné větší námitky. 67


Isaiah Berlin: Čtyři eseje o svobodě

Zopakuji pouze historický fakt, že pokřivení tohoto významu pozitivní svobody (nebo sebeurčení) i u liberála s tak dobrými úmysly, jakým byl T. H. Green, u tak originálního myslitele, jako byl Hegel, a tak pronikavého společenského analytika, jako byl Marx, uvedenou tezi zatemnily a někdy ji zvrátily v její opak. Kant, jenž své mravní i společenské stanovisko formuloval mnohem méně dvojznačně, odsuzoval paternalis­ mus, neboť právě ten je zábranou sebeurčení. I když je pro vyléčení určitých neduhů nezbytný, pro oponenty tyranie představuje vždy přinejlepším nutné zlo – stejně jako každé velké nahromadění moci. Ti, kdo tvrdí,39 že toto soustředění moci je někdy nezbytné k nápravě křivd anebo ke zvýšení nedostatečných svobod jedinců či skupin, často přehlížejí nebo zastírají druhou stranu mince: velká moc (a autorita) je zpravidla trvalou hrozbou pro základní svobody. Všichni, kdo v novověku protestovali proti tyranii, od Montesquieua po současnost, se s tímto problémem potýkali. Nauka, že nahromadění moci nemůže být nikdy nadměrné, jestliže je racionálně ovládáno a využíváno, zcela opomíjí ústřední důvod pro úsilí o svobodu – totiž skutečnost, že všechny paternalis­tické vlády, jakkoli benevolentní, obezřetné, nezaujaté a racionální, mají nakonec sklon pojímat většinu lidí jako podřadné tvory, jako bytosti, které jsou příliš často nenapravitelně hloupé nebo nezodpovědné; anebo jako bytosti dospívající natolik pomalu, že to nezakládá právo na svobodu k žádnému předvídatelnému datu (což v praxi znamená: v žádném určitém čase). Tato politika lidi ponižuje a podle mne nespočívá na žádných racionálních ani vědeckých základech, nýbrž naopak na hluboce mylném pojetí bytostných lidských potřeb. V následujících statích jsem se pokusil prozkoumat některé chybné kroky spočívající na neporozumění jistým základním lidským potřebám a cílům – tj. základním pro naši běžnou představu toho, co znamená být člověkem: být bytostí obdařenou jádrem potřeb a cílů, jádrem, které je všem lidem 68


Úvod

společné a jehož struktura se může proměňovat, ale jehož hranice jsou stanoveny základní potřebou komunikovat se sobě podobnými bytostmi. Představa tohoto jádra a těchto mezí vstupuje do naší koncepce základních atributů a funkcí, s jejichž pomocí uvažujeme o lidech a společnostech. Jsem si dobře vědom některých obtíží a nejasností, které má teze stále obsahuje. Pokud jsem však nechtěl psát novou knihu, nemohl jsem učinit nic víc než vyrovnat se s těmi námitkami, které byly podle mne nejčastější a nejpádnější a které nacházely oporu ve zjednodušeném uplatnění jistých vědeckých nebo filozofických zásad na společenské a politické problémy. Ale i zde si plně uvědomuji, kolik práce ještě zbývá, zvláště v otázce svobodné vůle, jejíž řešení, zdá se mi, vyžaduje soubor nových konceptuálních nástrojů a rozchod s tradiční terminologií, jehož, pokud mi je známo, dosud nikdo nebyl schopen.

69


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
9788072606351 by Knižní­ klub - Issuu