LAUREN ROBERTS
Bezmocna_vstupni_strany.indd 3
16.07.2024 16:20:56
K A PITOLA 1
Paedyn P
o paži mi stéká hustá, horká tekutina. Krev. To je zvláštní, nevzpomínám si, že by mě strážný škrábl me čem, než jsem mu dala pěstí do obličeje. Přestože to byl Blesk, očividně se nedokázal pohybovat rychleji než můj pravý hák namířený na jeho čelist. Pach sazí mě štípe v nose a musím si ho stisknout umouně nou rukou, aby mi nevyklouzlo kýchnutí. To by byl velmi žalostný způsob, jak se nechat chytit. Když jsem si jistá, že mě nos neprozradí Imperiálům, kteří číhají pod mým úkrytem, položím ruku zpátky na špinavou stěnu, k níž mám momentálně přitisknutá záda a nohy zapřené naproti. Po hlubokém nádechu, při němž se málem zadusím sazemi, se zase začnu pomalu škrábat nahoru. Stehna mě pálí skoro stejně jako nos, ale nutím tělo, aby lezlo dál, a přitom potlačuju kýchnutí. Šplhání komínem jsem si jako způsob trávení večera zrovna nepředstavovala. V malém prostoru se potím a polykám strach, než se vydrápu na vrcholek stěsnaného průduchu. Nemůžu se
dočkat, až špinavé stěny vystřídá hvězdná noční obloha. Když konečně vystrčím hlavu nad horní hranu, lačně nasaju lepkavý vzduch. Pak se vytáhnu, přelezu okraj a okamžitě mě zasáhne jiná směsice pachů, která je mnohem nepříjemnější než smrad sazí ulpívajících na mém těle, oblečení i ve vlasech. Pach obklo pující Kořistnou uličku tvoří pot, ryby, koření a určitě i nějaká tělní tekutina. Balancuju na vršku komína na tmavé střeše a namáhám si oči, abych prozkoumala ulepenou paži. Skoro jsem na to zapomněla, protože se nepřihlásila obvyklá kousavá bolest, jež doprovází sečné rány. Odtrhnu cár látky z přiléhavého propoceného tílka a otřu jím šrám. Adena mě zabije, že jsem zničila její krejčovské dílo. Už zase. Když si drhnu paži drsnou látkou a netrpělivě stírám lepka vou hmotu, překvapí mě, že nevnímám známé bodání bolesti. A v tu chvíli to ucítím. Med. Med z máčených houstiček vytéká ze spousty kapes mé odra né vesty a kape mi po paži – spletla jsem si ho s krví. Oddychnu si a sama nad sebou obrátím oči v sloup. Je to nicméně příjemné překvapení. Med vsáklý do oblečení je přece jen lepší než snažit se smýt krev. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po rozpadajících se omšelých budovách, rozesetých ve stínech vedle blikajících po uličních lamp, které lemují ulici. V chudinské čtvrti moc elektři ny není, ale král nám velkoryse věnoval pár stožárů veřejného osvětlení. Díky Voltům a Učencům, kteří využívají svých schop ností k vybudování stálé elektrické sítě, se musím mimořádně snažit, abych zůstala ukrytá ve tmě. Čím víc se vzdaluju od chudinské čtvrti, tím se stav i velikost řad obchodů a obydlí pozvolna vylepšuje. Chatrče se mění v domy, domy v sídla a vše zakončuje nejděsivější budova ze všech. Mžou rám do tmy, ale jen stěží rozeznávám mohutné věže královského hradu a zkosenou kupoli Mísové arény hned vedle. 10
Pohledem se vrátím k široké ulici, která se rozprostírá přede mnou, a zkoumám okolní chatrné budovy. Kořistná ulička je samotným srdcem chudinské čtvrti a zločin i kšeftování se z ní šíří do celého města. Sleduju desítky dalších uliček a ulic, jež z ní vybíhají, ztrácím se v městském bludišti a pak se s po vzdechem a pousmáním zahledím do známé uličky pod sebou. Domov. Svým způsobem. Technicky vzato domov znamená, že člověk má střechu nad hlavou. Jenomže pohled na hvězdy je mnohem zábavnější než zírání do stropu. O tom něco vím, protože jsem mívala strop, do nějž jsem mohla zírat každou noc, ale to jsem ještě nepotřebovala, aby mi společnost dělaly hvězdy. Pohled mě zradí a zalétne přes město tam, kde mezi Kupec kou a Jilmovou ulicí leží můj bývalý domov. Nejspíš tam u stolu při večeři sedí nějaká šťastná rodinka, všichni se smějí a probí rají, jaký měl kdo den… Uslyším ránu, za níž následuje šum hlasů, které mě vytrhnou z hořkých myšlenek. Špicuju uši, ale stěží rozeznávám tlumený hluboký hlas. Patří strážnému, jehož jsem před chvilkou tak laskavě zbavila povinností. „… připlížil se přímo za mě, tichý jako myška, a pak… pak už jen vím, že mi poklepal na rameno a dal mi pěstí do ob ličeje.“ Komínem se nese značně rozčílený a velmi pronikavý žen ský hlas. „Jsi přece Blesk, pro Mora svatého, nemáš být rychlý nebo tak něco?“ Zhluboka se nadechne. „Podíval ses mu aspoň do tváře, než jsi ho nechal, aby mě okradl? Zase?“ „Viděl jsem jen jeho oči,“ zamumlá strážný. „Modré. Velmi modré.“ Žena podrážděně zafuní. „Jak užitečné. Prostě zastavím každého člověka na Kořistné, abych se podívala, jestli jeho oči odpovídají tvému barvitému popisu velmi modré.“ Potlačím uchechtnutí, když se z druhé strany místnosti ozve zaskřípění a po něm tlumené kroky. Ze sténání tlejícího dřeva, 11
které se prohýbá pod několika páry nových holínek, si hned vyvodím, že se k lovu přidali další tři strážní. A to je můj signál. Seskočím z komína a chytím se vyvýšené střešní římsy, pře houpnu nohy přes okraj a visím nad ulicí. Vydechnu, pustím se, a když mě gravitace strhne dolů, kousnu se do jazyka, abych nevykřikla. S měkkým žuchnutím dopadnu jako pytel do ku peckého vozu naloženého senem. Tuhá stébla mi trčí z oblečení, jako bych byla jedním z Adeniných jehelníčků, a když seskočím na ulici, zvedne se za mnou v nočním vánku oblak sazí a sena. Vydávám se zpět do Pevnosti a po cestě si krátím čas vyta hováním stébel ze zcuchaných vlasů. Proplétám se mezi otlu čenými kupeckými vozy, které jsou přes noc prázdné, a nohy mi tančí po odpadcích a rozbitých cetkách. Když míjím lupiče přikrčené v uličkách nebo poschovávané mezi domy, slyším, jak si mezi sebou šeptají. Obcházím skupinky kolegů bezdomovců, kteří se shlukují na noc, a vnímám váhu dýky zastrčené v holínce. Pomyšlení na chladivou ocel mě uklidňuje. Vidím slabé mihotání fialo vých silových polí, jimiž se někteří chrání, zatímco jiní nemají schopnost dost silnou ani na to, aby jim zajistila klidný spánek, což je přesně ten důvod, proč nazývají chudinskou čtvrť svým domovem. Kráčím svižně a rázně, rozhlížím se sem a tam a nepolevuju v ostražitosti. Chudí nedělají rozdíly. Šilink je šilink a jim je jedno, jestli kvůli němu přepadnou někoho, kdo je na tom hůř než oni. Jak se proplétám ulicemi, zkříží mi cestu několik stráží, což mě přinutí zpomalit, abych se jim vyhnula. Každý obchod, roh a ulice obdržely dar v podobě škodolibých strážců zákona v bí lých uniformách. Tihle suroví Imperiálové byli z nařízení krále rozmístěni po celé Kořistné uličce kvůli nárůstu zločinnosti. To se mnou určitě nijak nesouvisí. Vklouznu do menší uličky a mířím k jejímu slepému kon ci. Tam se v rohu krčí neuspořádaná barikáda z rozbitých 12
kupeckých vozů, kartonů, starých pokrývek a Mor ví čeho ještě. Než dojdu do půlky cesty k hromadě odpadků, které říkáme domov, vynoří se nad Pevností tvář zakrytá divokými kudrnami sahajícími až po ramena. „Sehnala jsi to?“ Vsedě rozmotá dlouhé nohy, svižně se postaví a bez rozmýš lení projde metr vysokou stěnou naší odpadkové barikády. Pak ke mně vyrazí s takovou nadějí v očích, až by si jeden pomyslel, že jsem jí nabídla skutečnou střechu nad hlavou a teplé jídlo. A i když jí nemůžu dát ani jedno, mám něco, čeho si cení mno hem víc. Povzdechnu si. „Uráží mě, že jsi o mně pochybovala, Adeno. Myslela jsem, že po všech těch letech budeš mít v mé schop nosti trochu větší důvěru.“ Shodím ze zad batoh, vytáhnu z něj zmačkané červené hedvábí, a když se jí na tváři rozhostí užaslý výraz, nedokážu potlačit úsměv. Lačně mi hedvábí vytrhne z rukou a prsty přejíždí po jem ných záhybech látky. Koukne na mě skrz kudrnatou ofinu, která jí visí přes oříškové oči, a dívá se, jako bych právě sama vymýtila Mor, a ne ukradla látku ženě, jež na tom není o moc líp než my. Jako bych byla hrdinka, a ne darebák. Adenin úsměv by mohl soupeřit se sluncem nad pouští ve Spáleništích. „Pae, ty a tvé zlodějské prsty umíte kouzlit, víš to?“ Vrhne se mi kolem krku a sevře mě v drtivém objetí, kte ré způsobí, že mi po vestě stéká další med a hromadí se mi v kapsách. „Když už jsme u zlodějských prstů…“ Vyvléknu se z jejího objetí a zalovím v kapsách. Vytáhnu šest rozmačkaných máče ných houstiček, které teď zdobí seno a nevypadají dvakrát vábně. Adena při pohledu na ně vytřeští oči a okamžitě mi jednu z nich vytrhne z ruky stejně lačně jako látku. Uprostřed sousta se otočí, bez rozmýšlení si to rázuje zpátky naší pevností a svalí se na vybledlé hrubé koberce rozložené uvnitř barikády. Netr pělivě poklepe na místo vedle sebe a já na rozdíl od ní hradbu neohrabaně přeskočím. Pak se můžu posadit. 13
„Vsadím se, že Marie neměla z opětovně vykradeného krámku zrovna radost. Chudák, na zabezpečení by měla vážně zapraco vat,“ říká Adena mezi sousty a k drobkům na její tváři se přidá šibalský úsměv. Přestože jsem tu ženu v posledních pár letech okrádala nej míň jednou měsíčně, dokázala zatím dojít pouze k závěru, že jsem mužského rodu. Ale aspoň se snaží. „Vlastně,“ řeknu a pokrčím rameny, „měla u obchodu o dva Imperiály víc než obvykle. Za ty roky už musí být ze všech ukradených máčených houstiček otrávená.“ Adeniny oříškové oči se při pohledu na můj úsměv zúží. „Díky Moru, že tě nechytili, Pae.“ Jakmile jí ta známá fráze vyklouzne, zatnu instinktivně zuby, zatímco jí v půlce sousta spadne brada. Znatelně se nahrbí, svraští obočí a odkašle si. „Promiň. Zlozvyk.“ Prsty mi sjedou k tlustému prstenu na palci, bezmyšlenkově jím otáčím a chabě se pokouším o úsměv. Tomuhle tématu se obvykle snažíme vyhnout, i když je to především moje chyba, že mluvit o něm najednou začalo být trapné. A to všechno kvůli slabé chvilce, kterou jsem brala až příliš na lehkou váhu. „Víš, že mi nevadí slova, ale…“ „Jde o význam, jaký se za nimi skrývá,“ přeruší mě s úsměvem a se zarážející přesností napodobí můj hlas. Málem se zakuckám smíchy a kouskem sladkého pečiva. „Cituješ mě, A?“ Místo odpovědi se zakousne do máčené houstičky a s plnou pusou prohlásí: „A není to Mor, co tě trápí, ale to, co přišlo pak.“ Pomalu přikývnu a prstem roztržitě přejíždím po opotřebo vaném vzorku koberce pod námi, který je mi na omak známý. Při představě, že bych měla děkovat Moru, jenž zabil tisíce Ilya nů, mě přechází chuť dokonce i na máčené houstičky. Děkovat tomu, co způsobilo tolik bolesti, smrti a diskriminace. Ale všichni se teď zajímají jen o to, koho Mor nezabil. Králov ství bylo léta izolované, aby se nemoc nerozšířila do okolních měst, a jen ti nejsilnější Ilyané přežili chorobu, jež změnila samotnou podstatu lidstva. Z rychlých se stali výjimečně rychlí, 14
silní se stali neporazitelnými a ti, kteří číhali ve stínech, se mohli ve stíny měnit sami. Jen Ilyané byli obdařeni desítkami nadpřirozených schopností a ty se liší silou, účelem i mocí. Dary jako odměna za přežití. Ti tvoří Elitu. Jsou mimořádní. Jsou výjimeční. „Jenom…,“ Adena se odmlčí, šťourá se v máčené housce a pro jednou jí dělá problém vyjádřit se. „Jen buď opatrná, Pae. Jestli tě chytí a nedokážeš se z toho vymluvit…“ „Budu v pohodě,“ prohlásím až příliš nenuceně a ignoruju obavy, které mě zaplavují. „Tohle je to, co dělám, A. Co jsem dělala vždycky.“ Přes úsměv si povzdechne a odevzdaně máchne rukou. „Já vím, já vím. S Elitami si dokážeš poradit sama.“ Zas cítím ten příval úlevy, při němž si připadám provinile i vděčně za to, že mě opravdu zná. Protože ne všichni, kdo pře žili Mor, měli to štěstí a byli obdařeni schopnostmi. Ne, Oby čejní byli přesně takoví – obyčejní. A během několika desetiletí následujících po Moru žili Obyčejní i Elity v míru. Dokud král Edric nevyhlásil, že Obyčejní si nadále nezaslouží žít v jeho království. Před více než třemi desítkami let se zemí prohnala nemoc. Propuknutí pravděpodobně běžné choroby využili královští Léčitelé jako příležitosti k tomu, aby prohlásili, že Obyčejní přenášejí nezjistitelné onemocnění. Tvrdili, že to je pravděpo dobně důvod, proč se u nich schopnosti nerozvinuly. Dlouho dobý kontakt s nimi údajně škodil jak Elitám, tak jejich moci, a Obyčejní prý postupem času oslabovali schopnosti, které si Elity tolik chránily. Při té myšlence bojuju s nutkáním koulet očima. Otec věřil, že to jsou nesmysly, a já si myslím totéž. Ale i kdy bych měla důkaz, že král lže, jako když tiskne, nepřipadá v úva hu, že by holka z chudinské čtvrti byla v pozici, kdy by jí věřili. Král nemohl připustit, aby pouzí Obyčejní jeho společnost Elit oslabovali – nebo ještě hůř. Zánik nepřipadal pro výjimečné v úvahu. 15
A tak začala Očista. Ještě teď, o desítky let později, se u táborových ohňů občas šíří vyprávění o mrtvolách rozesetých v písku pod spalujícím sluncem a děti si šeptem předávají děsivé historky. Lepkavé prsty překryjí ty mé. Med, jímž má Adena upatlané ruce, je stejně sladký jako rozzářený úsměv, kterým mě obdaří. Moje tajemství je uložené v lesku jejích očí, ve věrnosti, jež se zračí v jejím výrazu. Velkou část života jsem strávila smířená s tím, že nic nebude nikdy skutečné. Každé přátelství je falešné, každá laskavost vypočítavá. „Skrývej své city, skrývej svůj strach – a především se skrývej pod svou maskou. Nikdo se to nesmí dozvědět, Paedy. Nevěř nikomu a ničemu kromě svých instinktů.“ Otcův vlídný hlas je podivně drásavý, když mi zní v hlavě a připomíná mi, že každá část mého života by měla být lež a že dívka, která sedí přede mnou, by měla být stejně oklamaná jako zbytek království. Sobectví mi zdravý rozum sebralo na jediný večer, ale i to bylo podle mě dost na to, abych ohrozila nás obě. „Fajn, dost řečí o Moru,“ řekne Adena vesele a pozoruje uličku, než dodá, „a o tvé… situaci.“ Nenamáhám se potlačit odfrknutí. „Zdá se, že ani dva roky ti nestačily na to, aby sis osvojila taktnost, A.“ Pochybuju, že mě vůbec slyšela. Pochybuju, že se dokáže sou středit na cokoli jiného než na látku, která jí právě klouže mezi prsty. Oříškovýma očima zkoumá šicí potřeby, opouští naši před chozí konverzaci a nesouvisle se rozpovídá o tom, jaké kousky z nového hedvábí vyrobí. V mihotavém světle lampy se její teplé hnědé ruce prohrabují útržky látky a Adena začíná ohýbat okraje, špendlit růžky, píchat se do prstů a neúnavně nadávat. Ponoříme se do lehké konverzace, jakou lze vést jen po letech společného přežívání na ulici, takže je snadné přeložit si Adeni na slova, cezená přes rty svírající špendlíky. Převalím se a nako nec se zklidním při sledování jejích hbitých prstů a svraštělého čela. Je příliš zahloubaná do práce, než aby dokázala usnout. 16
Bodavá bolest v boku mě donutí otevřít poklesávající víčka a zapomenout na ospalost. Z dlažby uličky vyčnívá zubatý ká men a já zemdleně zabručím: „Jednoho dne ukradnu rozkládací lůžko, to si pamatuj.“ Adena na mě zakoulí očima, stejně jako to dělá každý večer, kdy pronáším tentýž planý slib. „Až naprší a uschne,“ zadrmolí. Převalím se asi desetkrát, až hlavou narazím do zmuchlané škrábavé deky. „Jestli se nepřestaneš vrtět, přísahám, že tě k té podělané zemi přišiju,“ sdělí mi Adena se vší sladkostí máčené houstičky. „Až naprší a uschne, A.“
17
PROL O G
Adena PŘED PĚTI LETY
Ž
ene se za mnou největší muž, jakého jsem kdy viděla. Je ale pravděpodobné, že přeháním. Máma vždycky
říkala, že být obdařená tak bujnou fantazií je prokletí. Nerada bych prohlašovala, že je to největší muž, jakého
jsem kdy viděla, pokud si ten titul opravdu nezaslouží. Odvážím se tedy ohlédnout přes rameno a vyhýbám se přitom vozíkům i vyčnívajícím dlažebním kostkám. Nohy mi kloktají v obrovských botách. Máma říkala, že do nich dorostu. Ten den ještě nenastal. Ne, je to skutečně obrovský muž. Pod bílou maskou má odhalenou spodní půlku obličeje, takže mu jsou vidět zrudlé tváře a mezi jednotlivými hekavými nádechy i pokřivený škleb.
Když obrátím hlavu zpátky k ulici před sebou, šlehne mě do obličeje zamotaný pramen vlasů. Kořistnou uličkou se na své cestě za něčím mnohem důležitějším rozhodl prohnat vzácný poryv větru a několik kudrn mi foukl do pusy. Zvednu ruku, abych neposlušné prameny odhrnula, a díky tomu si znovu připomenu, proč před Imperiálem vůbec utíkám. Mezi prsty mi stéká med, pomalu odkapávající z máčené houstičky, kterou tisknu v dlani. Možná by se mi můj první pokus o zlodějnu podařil, nebýt toho, že jsem zakopla právě o ten stánek, v němž jsem se pokoušela krást. Pak už to bohužel šlo od desíti k pěti. Poté, co jsem se řádně omluvila za krádež, jsem se otočila na podpatku a utekla. To upoutalo pozornost kupce, pak Imperiála a teď jsou všichni na tržišti svědky scény, kterou jsem způsobila. Ne že by Imperiála – nebo krále, jemuž slouží – zajímalo upečené těsto, které jsem nešikovně ukradla. Kdepak, ten se žene za exemplárním případem. Za podívanou, již poskytnu u zkrvaveného sloupu uprostřed Kořistné. Imperiálové mají rádi svoje biče a já mám ráda svoje máčené houstičky. A hladová holka je z nějakého důvodu ta špatná. Muži, ženy i zatoulané děti mi uskakují z cesty, i když většinu z nich pohled na to, jak se řítím kolem nich, nijak nevzrušuje. Na Kořistné nejsou loupeže nic neobvyklého. 12
Kupci nadávají, když kličkuju mezi jejich vozy, přestože v ykřikuju omluvy na každého, kdo je ochotný je poslouchat. Tohle je asi nejděsivější věc, jakou jsem kdy udělala. Jistě, pokusit se ušít plisovanou sukni byl náročný úkol. Ale hrozba, kterou představují špičaté jehly, naprosto bledne ve srovnání s tím, co si na mě chystá tenhle Imperiál. Podívám se dolů na máčenou houstičku. Je přesně taková, jak název napovídá. Co mě to popadlo? Na ženu, jež se mi cupitavě klidí z cesty, zavolám omluvu, ale tu nejspíš přehluší její nadávky na mou adresu. Hlad. To mě popadlo. Vážně nemám ráda, když mi někdo nadává. Vlastně kdyby mě většina lidí, kteří mým směrem křičí, poznala za jiných okolností, jsem si jistá, že bych působila naprosto slušným dojmem. Odhodím si vlasy přes rameno a juknu na svého obřího pronásledovatele. V obličeji je pořád stejně brunátný a vytrvale se za mnou žene. No, rozhodně to není Blesk, to je jisté. Když se obrátím čelem zpátky do ulice, upoutá mě stříbrný záblesk. Dívka mi stojí v cestě a zvědavě pozoruje výjev, jenž se blíží přímo k ní. Stříbrné vlasy se jí rozlévají po zádech. 13
A pokud z tohohle vyváznu bez úhony, jsem odhodlaná najít látku stejného třpytivého odstínu. Obdivuju její vlasy, dokud najednou nejsou přímo přede mnou. Ani se nepohne a já nehodlám zpomalit. A tak se bez rozmýšlení rozběhnu přímo na ni. Tedy, technicky vzato, proběhnu přímo skrz ni. Když se naše těla střetnou, odhmotním se, a zatímco prostupuju jejím tělem na druhou stranu prázdné ulice, nic necítím. A neodvažuju se ohlédnout, dokud za sebou neuslyším těžké žuchnutí na dlažbu. Letmo zachytím, jak Imperiálův obličej dopadá na kameny a dívka se rozbíhá za mnou. „Nezastavuj!“ křičí a nijak se nesnaží potlačit úsměv, který jí cuká koutky. V odpověď se zmůžu jen na udýchané zasmání, zatímco se soustředím na to, abych unavené nohy přiměla zrychlit. Běžíme, dokud mě nestrhne do úzké uličky, kde se vyhýbáme shluku bezdomovců. „Tudy,“ poroučí a dál mě táhne za ruku. Teprve když se proplížíme několika stinnými uličkami, dovolíme si opřít se o špinavou cihlovou zeď a lokat stejně znečištěný vzduch. Navzájem se prohlížíme. Zdá se, že se mezi námi rozhostilo něco jako porozumění. Jako by samota našla sobě rovného. Dívka zvedne obočí nad máčenou houstičkou, kterou stále svírám v ruce. „Kradeš poprvé?“ 14
„Je to tak očividné?“ stydlivě se usměju. Pokrčí rameny. „Člověk by myslel, že Prostup bude v unikání lepší.“ „Vidíš,“ odpovím s povzdechem, „to jsem si myslela taky. A podívej, jak jsem dopadla.“ Chvíli je ticho, než vyhrknu: „Jo, a nejsem si jistá, cos tam za mnou prováděla, ale děkuju ti za pomoc.“ Obdaří mě úsměvem. „Nic těžkého. Jen jsem tomu Imperiálovi nastavila nohu. Jeho chyba, že o ni zakopnul, vážně.“ Zasmějeme se. Je to hezké, ta krátká chvilka pospolitosti. Hruď mi zaplaví teplo, když se poprvé po dlouhé době zachichotám. Poprvé od mámy. Zvednu máčenou houstičku mezi nás. „Chceš se roz dělit?“ Znovu se zasměje, když jí zamávám těstem pod nosem. „Myslíš o tuhle propocenou věc?“ „To nic není,“ řeknu a má slova utlumí sousto, jež si ukousnu. „Víc se zapotím, když se snažím ušít korzet.“ Při tom prohlášení vypadá naprosto zmateně. „K čemu by ti proboha byl korzet?“ „Bohužel,“ povzdechnu si toužebně, „k ničemu. Ale bohatším lidem ano.“ Zamrká na mě modrýma očima, z nichž vyzařuje nějaký záměr. „Ty prodáváš oblečení?“ 15
Očima přejedu od špinavé košile, která jí visí z ramenou, po kalhoty shrnuté nad botami. „Jo, a vypadá to, že by se ti nějaké hodilo.“ Přejedu jí dlaní po rukávu a cítím, jak se jí o kůži tře hrubá látka. „Ne, tohle je k ničemu.“ „Momentálně je mojí prioritou krást jídlo,“ zabručí. Vzrušení mi vybublá z krku v podobě tlumeného výkřiku: „Ty kradeš? Jako že kradeš dobře?“ „Jestli dobře kradu?“ opakuje nevěřícně. „No, to, co jsem právě udělala, bylo špatně.“ Rychle přikývne na souhlas. „Takže dokážeš udělat to co já, ale dobře?“ „Cokoli je lepší než to, cos předvedla ty,“ odpoví s pobaveným úsměvem. „Ale jo, kradu dobře.“ „Skvělé,“ řeknu vesele a pak napřáhnu pravici, v níž momentálně netřímám kradené zboží. „Já jsem Adena.“ Vezme mě za ruku a potřese mi jí, zřejmě jen aby mě potěšila. „Já jsem Paedyn.“ „No, Paedyn,“ roztrhnu houstičku napůl a podávám jí nenakousnutou stranu, „myslím, že bychom mohly být skvělý tým.“ Strčí si kousek těsta do pusy. „Takže ty šiješ a já kradu? Dělíme se o peníze a jídlo?“ „Přesně.“ Na okamžik zaváhám. „Teda jestli nemáš lepší místo, kam jít, než chudinskou čtvrť…“ „Už ne,“ odpoví až moc rychle. „Takže partnerky?“ 16
„Partnerky.“ Usměju se, načež si ji prohlídnu od hlavy k patě. „A můj první úkol bude navléct na tebe něco míň příšerného.“ Rozesměje se. „Jo, protože to je priorita.“ Ukousnu si další sousto máčené houstičky a blaženě zavrním, když se mi sladký med rozpouští na jazyku. „A tvůj první úkol,“ mumlám mezi sousty, „bude sehnat mi víc tohohle.“
17
PROL O G
Kaı̇ C
hodby jsou v tuto hodinu děsivě prázdné. Jako každý rok. Pomalu jimi procházím a kradu si pro sebe ten kousek klidu. Ačkoli ukradené blaho je jen o málo víc než zastíraný chaos. Když zahýbám do temné chodby, rozhodnu se to pomyšlení ignorovat. Mé kroky tlumí měkký, smaragdově zelený koberec. Spící hrad je uklidňující a samota je v rodinách králů vzácností. Králů. Skoro si dovolím se tomu titulu zasmát. Často zapomínám, čím jsem býval, než jsem se stal tím, čím jsem. Nejdřív princem, pak Vymahatelem. Chlapcem, pak netvorem. Ale dneska nejsem nikdo. Dneska prostě můžu být tím, kým jsem měl být. Zpod dveří kuchyně proniká matná záře. Při tom pohledu se pousměju. Každý rok. Každý rok tu je. Zlehka otevřu dveře a vkročím do kaluže světla, kterou vytváří několik blikajících svíček. Ve vzduchu se vznáší sladká vůně těsta a skořice a halí mě do tepla a vzpomínek.
„Každý rok vstáváš dřív.“ Na Gailin úsměv odpovím vlastním pousmáním. Zástěru má poprášenou skořicí a na obličeji šmouhy od mouky. Vytáhnu se na stejný pult, na němž sedávám od chvíle, kdy jsem byl dost velký na to, abych na něj vylezl – dlaněmi se opírám za zády, jizvy se mi lepí k desce. V normálnosti toho všeho je útěcha. Usměju se na ženu, která mě prakticky vychovala, a líně pokrčím jedním ramenem. „Každý rok spím míň.“ Když si dá ruce v bok, je mi jasné, že bojuje s nutkáním mi vynadat. „Děláš mi starosti, Kaii.“ „Kdy jsem je nedělal?“ odpovím lehce. „Mluvím vážně.“ Máchne prstem a gestem mě zahrne celého. „Na tohle všechno jsi ještě moc mladý. Připadá mi, jako by to bylo včera, co jste se proháněli mou kuchyní, ty a Kitt…“ Při zmínce o něm ztichne, čímž mě nutí oživit skomírající konverzaci. „Vlastně jdu rovnou z otcovy…“ Na chvilku se odmlčím a odfouknu si nosem. „… Kittovy pracovny.“ Gail pomalu přikývne. „Od své korunovace ji neopustil, že?“ „Ne, neopustil. A já jsem tam taky nepobyl dlouho.“ Prohrábnu si rozcuchané vlasy. „Právě mě informoval o mé první misi.“ Dlouhou chvíli mlčí. „Je to ona, že?“ Přikývnu. „Je to ona.“ „A ty se…?“ „Chystáš splnit úkol? Udělat, co mi řeknou?“ dokončím za ni. „Pochopitelně. Je to moje povinnost.“ Další dlouhá pauza. „A vzpomněl si, co je dneska za den?“ Pomalu vzhlédnu, a když se jí podívám do očí, smutně se usměju. „Není jeho povinností si to pamatovat.“ „Dobrá,“ povzdechne si. „No, stejně jsem letos udělala jen jednu. Tušila jsem, že se k tobě nebude moct přidat.“ Ustoupí stranou a vedle trouby odhalí lesklou máčenou houstičku. Sklouznu z pultu a s úsměvem k ní vykročím. Teprve když ji políbím na tvář, podá mi tácek. „A teď jdi,“ pobídne mě. „Běž s ní strávit pár chvil.“ 12
„Děkuju ti, Gail,“ řeknu tiše. „Za každý ten rok.“ „A za všechny následující,“ mrkne na mě, než mě postrčí ke dveřím. Ohlédnu se na ni, na ženu, která mi byla matkou, když královna nemohla. Znamenalo to vřelá objetí a náklonnost, zasloužené hubování i tolik vytoužené uznání. Nedokážu si představit, kde by bez ní bratři Azerové byli. „Kaii?“ Už jsem ve dveřích, když se zastavím a ohlédnu se na ni. „Všichni jsme ji měli rádi,“ řekne tiše. „Já vím,“ přikývnu. „Věděla to.“ A pak už mě nohy nesou ven do zšeřelé chodby. Máčená houstička na tácku v mé ruce je lákavá, voní skořicí, cukrem a jednoduššími časy. Ale já se donutím soustředit na známou cestu do zahrady, po níž touhle dobou chodívám z kuchyně každý rok. Zanedlouho už mířím k širokým dveřím, za nimiž se rozkládá zahrada. Sotva si všimnu Imperiálů stojících na stráži i těch, kteří vedle nich neužitečně pospávají. Těch pár, co jsou vzhůru, předstírá, že si nevšimli máčené houstičky, kterou s sebou odnáším do tmy. Jdu po kamenné cestičce mezi řadami barevných květin, jež ve stínu nedokážu rozeznat. Sochy v zahradě jsou porostlé břečťanem a několika z nich chybějí kusy kamene, protože se nesčetněkrát poroučely k zemi, v čemž já prsty rozhodně nemám. Uprostřed toho všeho zurčí kašna, která mi připomíná dusné dny a nevinnou nerozvážnost, s níž jsme do ní s Kittem skákali. Ale já jsem tu kvůli tomu, co je za zahradou. Vyjdu na měkký trávník, který kdysi během druhého plesu Zkoušek zakrývaly barevné koberce. Nedovolím si na tu noc dál vzpomínat a sleduju měsíční světlo, jež svými bledými prsty hladí obrys vrby. Vypadá strašidelně svůdně a její listy ševelí v jemném vánku. Přejedu pohledem po každé svěšené větvi. Po každém kořeni prodírajícím se hlínou. Každým coulem je krásná a silná. 13
Projdu závěsem listí a vstoupím pod strom, který navštěvuju tak často, jak mi okolnosti dovolí – ale v tenhle den vždycky s máčenou houstičkou v ruce. Přejíždím prsty po drsné kůře kmene a sleduju jeho povědomé rýhy. Během chvilky se pod vzrostlým stromem usadím na známé místo a natáhnu se paží přes podepřené koleno. Tácek opatrně položím na vrcholek obzvlášť velkého kořene a z kapsy vytáhnu malou krabičku sirek. „Letos jsem nenašel svíčku, promiň.“ Škrtnu sirkou a zírám na malý plamínek prskající na dřívku. „Takže tohle bude muset stačit.“ Zasunu sirku doprostřed máčené houstičky a lehce se usměju nad tímhle dojemným pohledem. Chvíli pozoruju, jak hoří a zbarvuje mohutný strom mihotavou září. Pak se podívám pod sebe a přejedu dlaní po měkké trávě. „Všechno nejlepší, A.“ Sfouknu provizorní svíčku a nechám se pohltit tmou.
14
Obavana_001 az 003.qxp_Sestava 1 28.01.2026 17:17 Stránka 3
L A U R E N
R O B E R T S
EUROMEDIA GROUP
PROL O G
Mara
M
rtví bojují, jako by ještě měli pro co žít. Tohle vzpínající se tělo, jež za sebou Smrt táhne,
je mimořádně těžké. Ale ne tím způsobem, jak je pro člo-
věka vyčerpávající vláčení mrtvoly. Smrt je totiž vybavena vším, co k zatracení mrtvých potřebuje. Kdykoli si vyžádá sílu, je jí vyhověno. Pokud je nutné pokušení, navlékne si půvab, jako by to bylo brnění. A když Smrt potřebuje dostát své nemilosrdné pověsti, rozhodně to zvládne. Bylo by dobré si to zapamatovat. Ne, její kroky zpomaluje tíha duše tohoto muže. Kolem jeho nehybného srdce víří temnota a studenou kůži mu poskvrňují hříchy minulosti. Pod dotekem Smrti klouže jako olej. S použitím co nejmenšího počtu prstů (Smrt si
nerada špiní ruce) táhne žadonícího muže za kotník přes kalnou bažinu. Ve světě živých je sice mrtvý, ale tady je smrt laskavost, kterou si musíte zasloužit. A tak se jeho ztuhlé tělo zmítá v bahně, kde škemrá o milost, a otevřená ústa se mu plní černým kalem. Smrt se neohlíží. Už dávno ví, jak vypadá tvář povinnosti. Protože ona sama je stejně prokletá jako duše, jež sem přivádí. Po rozkládající se zemi se plazí hustá mlha, plete se Smrti do cesty a dusí muže, jehož táhne. Smrt se brodí zlověstným oparem a zastaví se pod práchnivějícím stromem, aby se zhluboka nadechla. Zápach mužovy poskvrněné duše milosrdně tlumí moře mlhy, v němž se teď topí. Smrt využije chvilky klidu a zadívá se na holé větve drápající se k věčně šedé obloze. Pokroucené stromy vyrůstají z blátivé země jako kostnaté prsty, jež ukazují k životu mimo tento proslulý hřbitov. Smrt se nenechává vyvést z míry děsivostí svého rodiště (samozřejmě řečeno obrazně), proplétá se mezi bledými stromy a dál za sebou táhne zpěčující se duši. Mech visící z každé větve se plazí Smrti po ramenou a lechtá ji po čele jako kluzký závoj. Jako by se vracela uprchlá nevěsta. Zásvětí vítá ty, kdo jsou tu doma. Smrt táhne duši shlukem kostlivých stromů a směje se, když si proráží cestu závěsem mechu. Opravdu rády 12
klevetí – tedy stromy. Nebo spíš duše v nich usazené. Někdo slyší jen hvízdání větru ve větvích, ale ti, kdo znají smrt na vlastní kůži, ji vždy rozeznají v hlase druhého. Když se Smrt vynoří ze skupiny křehkých stromů, křu pou jí pod nohama kosti. Duše, jíž pod jemnými prsty záludně svůdné ženy modrá kotník, vykřikne, když jí useknutá stehenní kost rozřízne zablácenou kůži (ty kosti byly trochu moc, to je Smrt ochotná připustit). Z předlok tí jí crčí krev a rozmazává se po hnijící půdě, která lačně chlemtá život, jejž ochutná jen zřídka, a vzpíná se k duši jako nafukující se měch. Muž vykřikne, když rozpadající se země pod ním začne dýchat jako slintající tvor. „Ještě ne.“ Smrt tiše krotí nenasytný hlad země. Ta zareaguje tichým hukotem, zatímco duše sebou pořád zuřivě mlátí. Volnou rukou Smrt tasí dlouhý zčernalý meč a jeho hrotem, potřísněným dušemi, odstrkuje několik kostí, které jí leží v cestě (Smrt si také nerada špiní boty). Při pohledu na čepel, z níž teď odkapává černočerná mlha, muž znovu vykřikne. „Prosím! Prosím, nech mě jít! Já…“ „Není důvod křičet.“ Hlas Smrti je klidný – možná by se dokonce dalo říct, že zní upřímně. Poprvé od chvíle, kdy muže uloupila životu, se otočí a podívá se na duši, již vleče. Je tak úchvatně zapomenutelný, pomyslí si, zatímco tmavýma očima přejíždí po jeho matně hnědých 13
vlasech a zablácených rysech. Ale jeho tvář je plná strachu, což je sice nudné, ale známé. „Nikdo tě neslyší,“ dopoví prostě. Muž na ni zděšeně pohlédne. „A-ale… ty mě slyšíš…?“ Smrt si dovolí na chvilku s duší soucítit. „Já nejsem ta, kdo by měl vyslyšet tvé modlitby.“ S tím se otočí a dál vleče ulovenou duši do záhuby. Špičku černého meče, který jí visí z ruky, táhne po suché zemi a za ní vyletují jiskry. Muž se zajíkne, což ji přiměje říct: „Těch kostí si nevšímej. Dala jsem je sem na efekt.“ „C-cože?“ vykoktá muž. „Lidé mají od smrti velká očekávání. Vzhledem k tomu, že se jí každý bojí, většinu života stráví úvahami o tom, jak strašná bude.“ Smrt si olízne rty a řekne to, co říká často – pravdu. Smrt si nepotrpí na dekorum, a tak považuje většinu toho, co z jejích úst vyjde, za upřímné. „Nechtěla jsem zklamat.“ Muž se naštěstí přestane vzpouzet. „Takže ty kosti… nejsou pravé?“ „To je ale hloupá otázka.“ Je v tom okouzlující přímočarost Smrti. „Zvlášť proto, že odpověď na ni už znáš.“ Duši ta spolupráce dlouho nevydržela. Smrt si povzdechne nosem a s radostí pustí mužův kotník. Kolem se znovu tyčí sinalé stromy a duše ze zdusaného místa v hnijící hlíně vzhlédne k jejich větvím obrostlým 14
mechem. Smrt vytáhne z pláště kapesník, aby si z rukou otřela špínu hříšné duše. „Můžeš jít.“ Muž se rychle posadí. Po bradě mu stéká bláto a z úst se mu vyvalí nevěřícné: „M-můžu?“ „No, můžeš tu klidně zůstat ležet, jestli chceš.“ Smrt pokrčí rameny. Právě to přinutí muže pod ní, aby sebou trhnul. Takové neuctivé gesto – jako by si navlékla lidskou kůži, která jí úplně nesedí – je u tak děsivého stvoření mrazivé. „Můžeš si dělat, co chceš,“ řekne prostě. „Ale… co bych měl dělat?“ zeptá se muž váhavě. „Najít cestu ze Zásvětí.“ Smrt o krok couvne. „Anebo ne.“ Duše se vyškrábe na nohy a pak svou věznitelku zahrne otázkami. „Existuje cesta ven? Co bych měl hledat? Dostanu se zpátky domů?“ Smrt se nikomu nezodpovídá. Místo toho muži zanechává příslib, jehož se většina lidí drží celou věčnost: „Budeš tu úplně sám. Pokud nenajdeš cestu ven.“ Pak se otočí a vykáže duši do samoty. Ta však nikdy nebude skutečně sama. Ne jako ona. Když Smrt vzhlédne, rozprostře se před ní moře hemžících se duší. Těla jako zvlněný příkrov pokrývají každou píď pusté země. Všechny tváře jsou šílené, všechny duše hledají svobodu. Pronikají sebou navzájem a neuvědomují si nic jiného než osamělost, která v nich hlodá. A Smrt jimi všemi prochází – jako kosa roztínající stíny. 15
Ohlédne se přes rameno a sleduje, jak její nejčerstvější duše hledá v rozpukané zemi únik. V očích jí svítí naděje, když se hrabe v bahně, a vůbec si neuvědomuje, že desítky lidí vedle ní dělají totéž. Smrt ohromeně odvrátí zrak. Nakonec všichni otupí. Odloučenost sžírá mysl, ale ti, kteří nejsou schopni smířit se s osudem, přesto dál hledají cestu ven. Neustálé drmolení naříkajících duší je ukolébavkou, v jejímž rytmu Smrt našlapuje (duše mají často sklon nevědomky souznít se svým smutkem). Smrt se proplétá mezi potulujícími se těly, pozorně si prohlíží každou duši a nepřítomně vypočítává běžné způsoby, jimiž se mrtví vypořádávají se skutečností. Samozřejmě je tu pláč. (To je pochopitelná reakce.) Pak jsou zde duše, jež tupě zírají na kalnou oblohu nad sebou, protože jsou tu už příliš dlouho, než aby měly energii na něco jiného. A nakonec jsou tu ti, kteří v honbě za svobodou prohledali každou píď Zásvětí, jen aby přišli o rozum. Jedna z duší (Smrt zná každou svou oběť a tahle žena straší v Zásvětí už téměř tisíciletí) se drápe k šeptajícímu stromu. „Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř! Já vím, že tam jsi!“ Smrt odvrátí pohled a projde kolem skučící ženy, aby vyhledala útočiště pod svým stromem. Jeho šepot je jí známý, jako by to byla duše přítele. Smrt se posadí k uzlovitým 16
kořenům a opře si hlavu o popelavý kmen. Zavře oči a zatahá za roztřepená vlákna života, na nichž se všichni lidé kymácejí. Smrt si sama nevybírá, koho z vlákna shodí, jen to, koho zachytí jako prvního, jakmile spadne. To je její osud – doprovázet ostatní k tomu jejich. V mysli Smrti se jako spletitá pavučina táhne nespočet životních vláken. Pohrává si s těmi, která se začínají třepit – se ženou, již málem ušlape splašený kůň, s malým chlapcem, který si chce do úst strčit kyprou jedovatou bobuli, s mužem, na nějž ve stinné uličce číhají nepřátelé. Smrt však neztrácí čas s možným nebezpečím nebo s vyhlídkou na zánik. Ne, ona pátrá po životě, který se už vytrácí, po duši, jež ztratila na vlákně rovnováhu. V mysli se jí mihne záblesk jakéhosi muže. Nad divokýma zelenýma očima má rozcuchané zlaté vlasy. Hádá se, je rozrušený, i když jeho slova znějí tlumeně. Tohle však Smrt nevyděsí (ostatně to dokáže máloco, jak je zřejmé). Strnout ji přimějí povědomé rysy jeho tváře, něco jako vzdálená vzpomínka. Obklopují ho vážné obličeje, jež se Smrti mihnou v mysli, než pocítí, jak se mužovo životní vlákno nenávratně rozdírá. Muž zvedne ke rtům lahvičku a polkne. Osud přetne kdysi silné vlákno a krutě zkrátí tento mladý život. 17
Smrt se zajíkne. Něco ji v duté hrudi pálí. Tenhle zánik je jiný. Osobní. Intimní. Zaskočená Smrt svraští čelo a snaží se prohloubit své spojení s tím mužem. Jen málo lidí ji dokázalo zaujmout, rozhodně žádný, který by vypadal jako tento. Alespoň ne v tomhle životě. Tento muž okusil smrt dobrovolně a přišel o budoucnost. A Strážkyně Zásvětí by ráda věděla proč. Rozkročí se. Zavrtí hlavou. Dokonce se lehce usměje. Smrt přísahala, že zemře, než by znovu vkročila do Ilye.
18
K A PITOLA 1
Paedyn N
a podlaze se rozstříkne kapka krve a zanechá skvrnu na nablýskaném mramoru pod mýma roztřesenýma nohama. Zírám na rudý flíček, v uších mi zvoní a vidím rozmazaně. Med. Je to jen med. Po noze mi stékají červené čúrky a jejich proud je dost rychlý na to, aby mě donutil kymácet se na patách. Trůnní sál se se mnou otáčí jako ocelový kroužek, který se mi zakusuje do palce. Možná je to ale tím, že mi pozvolna dochází, co mě čeká. Mrknu na lesklou podlahu, jež mi vrátí odraz stínu jakési dívky. Na obličeji má špinavé šmouhy, oči vyděšené z budoucnosti, kterou zatím nespatřila a nikdy si nemyslela, že kdy spatří. Stříbrné vlasy se jí otírají o ramena, bledá stejně jako zpocený obličej, k němuž se několik pramenů lepí. Pohupuje se, jako by se nechala kolébat na botách milované osoby. Ruce má spoutané za zády a z pohmožděné kůže jí teče krev. Je z ní troska. Je vyděšená. Má se stát nevěstou. Ale to nemůže být pravda.
Vzala jsem mu všechno. A on mě za to zabije. Musí. Hrudník mám najednou sevřený a dech se mi v hrdle zadrhá vá spolu se záplavou spolykaných slov. Protože smrt je osud, na nějž se připravuju celý život – osud, který si zasloužím. Cítím ho na potřísněných konečcích prstů, z nichž bude navždy kapat krev druhých, v písmenu O vyrytém nad mým zadrhávajícím se srdcem na znamení toho, že jsem slabá. Smrt je jedinou konstantou v mém životě, jako dobrý přítel, jenž z každého z mých temných tajemství vybrousí zbraň. Nazývá mě slabou, ale já slyším jen Obyčejná. Nazývá mě odsouzenou, ale já slyším jen vážný příslib. Moje zkrvavené prsty sahají právě po její ruce, protože v její hrozivé blízkosti je útěcha. Ale teď tu není nic, jen zvonění v uších a ohlušující ticho neznáma. „Paedyn.“ Ztuhnu ve stejnou chvíli jako postavy tyčící se kolem. Klidně mě mohl nazvat zrádkyní. Vražedkyní. Obyčejnou oslabující naše království Elit. Protože to jsou jediná jména, pod kterými mě tenhle dvůr zná. Jediná jména, jež na mě celá Ilya plivala, když mě vedli k jejímu králi. Jednoduše vystihují bezvýznamnost mojí krátké existence. Pomalu zvedám oči od obrazce, který moje krev vykreslila na podlaze. Med. Je to jen med. Mé zorné pole opanují nablýskané boty, jejichž černý lesk přechází do stejně tmavých nohavic. Kloužu pohledem vzhůru po každém švu na přiléhavé látce, pod níž se ukrývá svalnaté tělo. Nutím se vzhlédnout výš. Zrak mi padne na přezku jeho pásku a pak přeskočí ke krabičce nevinně spočívající v jeho napřažené dlani. Vím, co v té sametové schránce leží, koutkem oka vidím, jak se to leskne. A přesto tomu nevěnuju ani pohled, jako by to mohlo zabránit tomu, aby mi to zářivé pouto nakonec vklouzlo na prst. Ještě výš je pomačkaná košile. Můj zrak stoupá po jednotlivých knoflících, až se zarazí u spodní části krku a límce kolem 13
něj. Od chvíle, kdy vyslovil můj ortel, jsem se mu ještě nepodívala do tváře. „Staneš se mou nevěstou.“ Jako bych se vrátila v čase do Zkoušek a ke stejně náročné hře na předstírání, která je provázela. Tehdy jsem se na něj nedokázala podívat, protože jsem si nepřála spatřit, jak mi pohled oplácí král. Ale muže, jehož odraz jsem vídala v zelených očích jeho syna, jsem zabila. Edric Azer mě pronásleduje jen v útržcích mysli a podobně rozervaném srdci, do nějž se vryl. O to se postaral. A přesto se pořád nedokážu přimět, abych se podívala na tohohle Kitta. Pálí mě v krku. Možná jsem stvořila něco mnohem horšího, než byl jeho otec. „Paedyn.“ Hlas má překvapivě jemný, což mi připomíná dobu, kdy to nebylo šokující. „Podívej se na mě.“ Není to poprvé, co taková slova řekl, když jsem se očividně vyhýbala jeho pohledu. Ale teď je tady mnohem víc toho, co mi brání dívat se na něj, minulost mnohem víc zničující než podoba s králem, jenž nechal zabít mého otce. Je v tom zrada. Je v tom bolest. Králové jen tak nezapomínají na historii, již píší. Ale ten náznak důvěrnosti v jeho hlase mě přinutí zvednout bradu a pohledem přejet z pomačkaného límce k jeho očím. Zelené. Jsou přesně takové, jaké byly a jaké vždycky budou. Dívá se na mě a já se dívám na něj. Zločinec bez otce a syn, který se tomu svému věčně snaží zavděčit. Jsme přesně takoví, jací jsme byli a jací navždy budeme. A poprvé od oné bitvy v Míse se opravdu vidíme. Rty se mu zkřiví do čehosi příliš temného na úsměv a příliš jemného na zachmuření. Jako by se stal ztělesněním hrozivosti. „Budoucí královna Ilye nesklání hlavu před nikým.“ Při jeho slovech mi vyschne v ústech, zatímco všichni dvořané se nakloní, aby slyšeli. Jejich nevěřícnost je hmatatelná a mísí se s hustým mračnem všeobecného zmatku, jenž nám všem visí 14
nad hlavou. Propichují mě desítky pohledů, které sledují jizvu na mém krku a krev, od níž mám šmouhy na kůži. Prohlížejí si tuhle novou podobu Stříbrné spasitelky, která se zbavila přesně té věci, jež jí propůjčila označení. Krátké vlasy jen stěží zakryjí zmrzačení, které je teď na mém těle tak nápadné. Dvořané zírají na to, co vyčetli z mého vzezření. Jsem Psychička, jež ničím takovým není. Obyčejná, které se nějakým způsobem podařilo přežít jejich Očistné zkoušky, dopustit se zrady, zabít jejich krále, a navzdory tomu všemu před nimi pořád stojí živá. V tu chvíli zaslechnu šepot Smrti, ozývající se z nejtemnějších zákoutí mojí mysli. Z té části mého já, jež se smířila s neodvratnou zkázou ve chvíli, kdy pochopila, co v tomhle království znamená být bez moci. Teď mě nazývá královnou a já slyším jen její smích. Protože tenhle osud může být horší než samotná Smrt. „Rozvažte ji,“ rozkáže král nenuceně. Dech se mi zatají, když se mi o kůži otřou mozoly. Kai. Otočím hlavou dozadu, protože se nedokážu ovládnout. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na palčivou potřebu podívat se na něj. Ale tohle nejsou jeho šedé oči. Ne, tyhle jsou hnědé a zkalené jednoznačnou nenávistí. Tohle nejsou oči, jež hledám v každém davu. Nejsou to ty oči, které po mně kloužou s úctou, v níž se topím. Ty oči, jež počítaly každou pihu na mém nose, každé zachvění mého těla. Dech se mi roztřese před Imperiálem, který mi v makovém poli tak surově serval pouto z kotníku. To on může za každou kapku krve, jež poskvrnila tuhle mramorovou podlahu. Jeho pohyby jsou stejně hrubé jako ruce, které bezohledně škubou za řetěz kolem mých zápěstí a ještě víc trhají kůži pod ním. V očích mě pálí slzy, takže zamrkám, abych je zahnala. Lehce zatřesu hlavou, abych se vzepřela narůstající slabosti v celém těle, a skousnu chvějící se rty, jež o ní svědčí. Pohledem pátrám 15
po sále, hledám ho a tělo se mi přitom bolestivě chvěje. Zběsile přejíždím očima po neznámých tvářích. K čertu s předstíráním. K čertu se skrýváním. K čertu se vším kromě něj, nás a téhle chvíle, kdy ho potřebuju. Ale nikde není k nalezení. A poprvé od chvíle, kdy jsem v Kořistné uličce ukradla ty stříbrňáky, se cítím úplně sama. Zámek cvakne. Pouta se rozskočí. Spadnou na podlahu, zařinčí o kámen a rozmáznou krev. Zvuk se rozléhá zdobným trůnním sálem a zní jako nezvratnost. Jako svoboda, za niž se platí. „Tak je to lepší.“ Odtrhnu oči od zírajícího davu a zjistím, že král se mile usmívá. Třu si pohmožděná zápěstí a sleduju, jak Kitt napřáhne ruku, v níž nesvírá obávanou černou krabičku. Mžourám na jeho dlaň, jeho gesto dobré vůle. Zrádkyni odděluje od budoucí královny jeden jediný dotek. Když zvednu pohled ke králi, nabídne mi uklidňující přikývnutí. V jeho výrazu je však vepsaná připomínka – do ničeho z toho nemám co mluvit. Takže když se moje špinavá ruka dotkne jeho dlaně potřísněné inkoustem, nechám ho, aby mě přitáhl blíž k sobě. Zajímalo by mě, jak vůbec dokáže snést to, že drží ruku, která proklála mečem hruď jeho milovaného otce, natož to, že navlékne prsten na ruku, z níž kdysi kapala jeho krev. Jako by reagoval na moje zběsilé myšlenky, jemně mi stiskne dlaň. Má to být útěcha, ale zneklidní mě to víc než jakákoli hrozba. „My Ilyané věříme, že jsme před mnoha desetiletími porazili Mor.“ Kittův hlas se nese trůnním sálem a je rozvážný i panovačný. Tenhle způsob mluvy znám od jeho otce. „Jistě, naše schopnosti jsou darem od Moru, ale jsou rovněž plivnutím do jeho tváře. Protože právě Elity vyšly silnější z nemoci, která nás měla zahubit. Elity, chránící naše slabé království před dobyvateli. Elity, předvádějící svou sílu v Očistných zkouškách.“ Místností se rozlehne souhlasné mručení, následované vlnou hrdých přikývnutí. Koušu se do jazyka a zlost ve mně kypí, až 16
mi tváře rudnou. Nejsem pro ně nic víc než Obyčejná zábava, ukázka slabosti. Postavili mě na piedestal, aby do mě šťouchali a strkali, ponižovali mě a zostuzovali. „Ale Elita nebyla jediná, kdo přežil mor, že?“ Po jeho otázce můj propukající vztek zchladne a vyschne mi v ústech. Čas jako by se zpomalil, když se k němu obrátím čelem a dychtivě pátrám po každém nevyřčeném náznaku. „Ne, byli tu také Obyčejní,“ pokračuje vyrovnaně. „Ilyané, kterým se podařilo přežít, a přesto nezískali žádné síly. A po letech soužití s Elitami byli vyhnáni a neustále pronásledováni pro nedostatek schopností.“ Moje ruka v jeho dlani se začíná potit. Celé tělo mi ztuhne, i když nevím, jestli čekám na svůj rozsudek, nebo na spásnou milost. Král – Kitt, jehož jsem znávala – přejede těma zelenýma očima svůj dvůr. Blonďaté vlasy mu trčí mezi propletenými prameny zlaté koruny a září mu na hlavě jako svatozář. Když promluví, zní to rozvážně. Zní to klidně. Zní to nacvičeně. „A pokud si přejeme, aby naše slavné království zůstalo zachováno, znovu v něm Obyčejné přivítáme.“ Málem se mi podlomí kolena, ale Kitt mě udrží vzpřímenou. Jako by to celé tušil a chytil mě za ruku jen proto, abych se při jeho slovech nezhroutila. Tváře kolem mě se rozmazávají, ústa se pohybují, ruce se zvedají na protest. Ale já nic neslyším, nic nevidím, nevnímám nic než tenhle okamžik a naději na všechny další. Kittova ústa se znovu pohnou a jeho hlas prořízne řvoucí dav i zvonění v mých uších. „Ve vhodnou chvíli se budu zabývat všemi vašimi obavami. Ale pro váš klid to rychle rozvedu. Od chvíle, kdy jsem usedl na otcův trůn, jsem zjišťoval, do jak hrozivého stavu se Ilya řítí. Za posledních pár týdnů jsem se o našem království dozvěděl víc než kdykoli předtím.“ Nakloní hlavu k jakési postavě v davu a pokračuje: „Calum býval mým vězněm. Vůdcem Odboje, jehož jsem považoval za radikála.“ Srdce se mi zadrhne a pátrám pohledem, dokud… 17
Stojí tam, pohlcený zástupy. Nejdřív jsem našla světlé blonďaté vlasy a pak ty ostražité modré oči. Calum vycítí můj pohled a pomalu mi pokyne. Stisknu rty a potlačím zářivý úsměv, který mu toužím věnovat. Místo toho v duchu zřetelně vyjadřuju vděčnost, protože vím, že nejspíš čte ve smršti myšlenek v mojí hlavě. Kitt pokračuje a zklidní šum rozléhající se trůnním sálem. „Čím víc jsem ho vyslýchal kvůli jeho vlastizrádným činům, tím víc mě učil o mém vlastním království. Několik desetiletí izolace způsobilo, že naše zdroje nebezpečně vysychají. Na svém území nemáme dost prostoru, abychom dokázali pojmout rostoucí počet těch, kteří žijí v chudinských čtvrtích, a ze záznamů vyplývá, že naše zdroje potravin se během let povážlivě snížily.“ O hrozící zkáze Ilye mluví král klidně, jako by každou vteřinu od mého útěku strávil studováním seznamu neúspěchů, jež mu zanechal na bedrech jeho otec. Hlavou mi bleskne vzpomínka na onen okamžik ve Spáleništích, kdy jsem na Kaie vychrlila pravdu o křehkosti tohohle království. Celý svůj život jsem strávila v chudinské čtvrti, stísněná a hladová. Není divu, že záznamy odrážejí nedostatek, který znám na vlastní kůži. „Dor a Tando nebudou obchodovat se svým dobytkem, plodinami ani znalostmi o přizpůsobení se Spáleništím.“ Kitt přelétne pohledem ohromený dav. „Bez nich nemůžeme expandovat, nemůžeme ani jíst. Izramské vody, Mělčiny, se v průběhu let staly mnohem zrádnějšími. Dokonce i ryby v nich se našim břehům vyhýbají.“ Hlas má stále vážnější a já visím na každém jeho slově. „Pokud neotevřeme hranice a nedovolíme Obyčejným, aby opět žili mezi námi, tohle království Elit padne.“ Ozve se vlna výkřiků, které král umlčí čirou logikou. „Co víc, okolní města s námi nebudou obchodovat, pokud zůstaneme čistě elitní společností. Když můj otec před třemi desetiletími zahájil Očistu, Ilya zpřetrhala vazby s Dorem, Tandem a Izramem. Přišli o naše zdroje, stejně jako my jsme přišli o jejich, a tento narušený vztah se jen tak nezahojí. Tato království se nyní o Elity příliš nestarají.“ 18
Hrudí se mi začíná šířit teplo a ten pocit je mi tak cizí, až téměř nepoznám, že je to naděje. Ale na vlastní oči jsem viděla nepřátelství Doru a jeho odpor k Elitám jsem sdílela. Ne proto, že mají schopnosti, ale kvůli tomu, jak se chovají k těm, kteří je nemají. A po desetiletích samolibé přezíravosti bude od Ilye zapotřebí pořádné gesto dobré vůle, jež přispěje k míru. Znovu se zapotácím. Tím gestem dobré vůle jsem já. Připadám si neurčitě, otupěle vůči osudu, jenž mě čeká. Jako Obyčejná jsem vždycky nejvíc doufala ve sjednocenou Ilyi. Ve svůj domov, místo, kde bych už nemusela předstírat, že jsem něco, co nejsem, abych zůstala naživu. Ale skeptická a bojovná část mého já říká, že tohle přece Kitt nemůže chtít. Ne poté, co jeho otec udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby Obyčejné vyhladil. „Co se týče Paedyn Grayové…“ Při zvuku svého jména se s úlekem vrátím do znepokojivé reality. „Její zrada není taková, jak se zdá. Náš svazek poslouží jako nabídka míru okolním královstvím. Tento projev dobré vůle přivábí Obyčejné zpět do Ilye, a tím povzbudí naše sousedy, aby obnovili obchod se vstřícnými Elitami.“ Kitt se napjatě usměje. „Náš sňatek bude znamenat začátek mé vlády a nejsilnější Ilyi, jaká kdy byla.“ Rozebírám každé slovo, každou slabiku, abych tomu všemu porozuměla. Pak se obrátí ke mně a všechny myšlenky odplynou, když vytáhne ze sametové krabičky prsten. Nastane závratný okamžik, v němž by mě mohl slyšet polknout, mohl by si všimnout, že se v mých očích hromadí panika. Ale pak jeho pohled změkne a já v něm vidím svůj odraz. Každý strach, každý kousek neklidu. To všechno – a ještě víc – v něm je. Protože prsten v jeho ruce představuje všechno, co ho naučili nenávidět. A přesto tu stojí, a aby zachránil království, koná v rozporu s přáními svého milovaného otce. A tak ho nechám, ať pozvedne mou levou ruku. Nechám ho spatřit ochotu, která smývá každou obavu. Teď je řada na mně, abych se stala odlišnou, jak jsem vždycky snila, i když královy 19
argumenty neodpovídají mým. On si přeje zachránit tohle království jakýmikoliv prostředky, já mu nabízím svou ruku jen za jednotnou Ilyi. Já jsem oběť, pro kterou Obyčejní krváceli a umírali. Já jsem ta síla, jež jim chybí. Prsten se chvěje u mého zlomeného nehtu. Jeho oči s tichou žádostí o svolení přelétnou k mým. Každý okamžik mého života směřoval k tomuhle. K téhle jediné prchavé vteřině odvahy. Přikývnu a on mi kroužek posune po celé délce prstu.
20