It is perhaps thanks to my studies at various art schools as well as the illustrator’s “school of life” that I have such respect for the “line” and “drawing.” What we call a “caricature”, however, requires much more than that. It needs form and, of course, the entire stage design. Miseen-scène! As a child, I spent hours studying pictures by Adolf Hoffmeister. It seems I was
not so much interested in the line, as I was fascinated by the entire presentation. All of a sudden, I understood who Karel Čapek or Jean Cocteau was. Josef Blecha’s talent to render essence is enriched by the range of colors available to us today, unlike the period of the Devětsil association of Czech avantgarde artists. The pictures depict, inform,
suggest, elicit smiles, but also make statements and pay homage. Moreover, in their continuity, they are a mirror and gallery of our times. Created by the hand of an ardent artist, through his “line” and heart, eye and mind, they are breathtaking in an era of AI-retouched portraits on social media. Bravo!
Haně a Martinovi
To Hana and Martin
Motto
Portrétní karikatura není jednoduchá disciplína výtvarného umění, přestože ve výsledku tak vypadá. Ale dle mého názoru umění portrétní karikatury ovlivnilo zásadním způsobem moderní výtvarné umění. Považuji Picassa, Modiglianiho, Matisse, Miróa, Bacona, Tichého, Zrzavého a mnoho dalších skvělých malířů především za vynikající portrétní karikaturisty.
Portrait caricature is not a simple discipline of visual arts, although it may appear so at first glance. In my opinion, however, the art of portrait caricature has influenced modern visual art in a fundamental way. I regard Picasso, Modigliani, Matisse, Miró, Bacon, Tichý, Zrzavý and many other outstanding painters primarily to be excellent portrait caricaturists.
Kresby velkých světových i domácích osobností od Josefa Blechy nás tiše a nevtíravě obklopují už řadu dekád. Každý z nás, kdo tvorbu Josefa známe, máme svůj vlastní příběh, kdy, kde a za jakých okolností jsme se s jeho výtvory setkali poprvé. Navzdory tomu, jak to bylo zrovna u vás, tak se v jednom scénáře většiny z nás shodují. Když jsme totiž uviděli kresbu poprvé a častokrát náhodou bez vědomí, kdo je jejím autorem, donutila nás se zastavit a minimálně obdivovat linku, která ladně vystihovala typické rysy osobností, které důvěrně známe z nejrůznějších branží uměleckého a veřejného prostoru. To, co nás patrně všechny v prvních pár vteřinách podvědomě uhranulo, byl obdiv nad promyšlenou výstižností charakteru v tak minimalistickém pojetí pár čarami tuší a nastříhaného papíru. Zachytit typický výraz a emoci v pár tazích je pravým mistrovstvím všech portrétních karikaturistů, mezi které, alespoň po mém soudu, Josef právem patří. Druhým aspektem je výběr osobností, které si Josef pro ztvárnění vybírá. Jak on sám říká, neodolá zajímavým, výrazným tvářím osob nebo těm, jejichž díla nebo činnost obdivuje. Sítem výběru procházejí hlavně jeho oblíbení muzikanti, ale také lidé z jiných oborů jako výtvarníci, herci, designéři, spisovatelé nebo architekti. Jeho výběr je specifický a originální, spjatý ryze s jeho osobností a zálibami. Díky své kosmopolitní povaze, která mu umožnila hodně cestovat po světě a žít v různých zemích, se s řadou osob, které ztvárnil, náhodně nebo cíleně setkal. K mnohým z nich má emotivní osobní vztah.
Kniha Josef Blecha 2 volně navazuje na předchozí knihu Josefových karikatur z roku 2007, která se velmi komplexně věnuje vlivům, ze kterých Josefova tvorba vzešla. Fakta, která v ní zazněla, se v nové knize neobjeví a zbytečně neopakují. Co bylo jednou zachyceno, není třeba oprašovat. Nová kniha s označením 2 vzniká jako kronika dalšího vývoje a také oslava Josefovy vytrvalé a trpělivé tvorby. Tento soubor Josefových karikatur má poukázat nejen na nové práce s novým výběrem osobností, ale především na vývoj jeho tvorby. Jeho hlavním a zásadním posunem je větší důraz na barevnost, přechod k velkým formátům, které přirozeně vedou k silnějším linkám a tahům. V jeho současném portfoliu najdeme koláže ze stříhaného barevného papíru, které občas nepotřebují žádnou kresbu. Samotné kresby tuší tenkou linkou nahradil hrou s atraktivnějšími barevnými plochami. Nadále má Josef rád nepřesnosti analogové tvorby.
6
Tím se rád odlišuje od stále rostoucí popularity digitální tvorby. Josef je sice typickým zastáncem analogového světa a ke své práci potřebuje jen tužku, papír, nůžky a lepidlo, ale v žádném případě tím nesleduje sentiment k něčemu, co odnáší čas. Naopak žije v míru s tím, že umění má mnoho podob a mnoho rovin. Svou knihu proto nechce udržovat ve staromilském módu, a naopak se upřímně baví prolnutím různých světů bez nutnosti úzkoprse sledovat jen sebe. Proto si pro grafické zpracování své další knihy vybral talentovaného grafika Pavla Fuksu, grafického designéra s velmi osobitým a rozpoznatelným stylem, který by měl spojit tyto dva světy s grácií a nadhledem dohromady.
Doprovodné reportážní fotografie svěřil Josef oku fotografa Tomáše Berana. Kniha si klade za cíl spojit ruční kresbu s citlivě zvoleným zábavným grafickým layoutem, ladnou typografii s fotkou, která zachycuje emoce. Zda se toto v očích čtenáře podařilo, posoudíte jen vy, kteří držíte knihu právě teď v ruce. Knižní vydání má ambici doručit majitelům vkusně prezentovaná Josefova díla a současně snahu být „galerijním“ exponátem vaší knihovny. I v digitální době je kniha stále svým řemeslným zpracováním vhodným nosičem a artefaktem, který důstojně předá majitelům druh umění, ke kterému má Josef osobní vztah. Pokud jsme docílili vaší sounáležitosti s tím, co jsme knihou chtěli všechno předat, je naše mise splněna a kniha v dobrých rukou. Těšíme se s vámi. Jan Kobylák
↖ Josef Blecha
7
Josef Blecha’s drawings of renowned international and Czech personalities have quietly and discreetly been with us for decades. Each of us who is familiar with Josef’s work has our own story of when, where and under what circumstances we first saw it. Regardless of specific experience, most of us have one in common. When we saw his drawings for the first time – often by chance, without knowing who had drawn it – we were compelled to stop and at least admire the lines gracefully capturing the distinctive features of well-known personalities from various walks of artistic and public life. The first thing we likely experienced was admiration for the thought-out accuracy of the character captured in a minimalistic style of a few lines and cut-out paper. To capture a characteristic expression and emotion in just a few lines is the true mastery of all great caricaturists, among whom, at least in my opinion, Josef rightfully belongs.
Also of note is Josef’s subject selection. He has said he cannot resist interesting distinctive faces or those whose work or activities he admires. While he tends to focus on his favorite musicians, he also portrays people in other fields – artists, actors, designers, writers, architects and more. His choice is unique and original, rooted purely in his own personality and likings. Thanks to his cosmopolitan nature, which made it possible for him to travel the world and live in various countries, he has, by chance or design, met a few of his subjects, and bears an emotional attachment to many of them.
↖ Josef Blecha
8
The book Josef Blecha 2 – Portraits and caricatures of famous figures is a loose continuation of the previous collection of Josef’s caricatures published in 2007 as Caricatures, Famous Faces in a Few Strokes, which thoroughly explores the influences of Josef’s work. The facts that appeared in that book are not needlessly repeated in this one. There is no need to revisit what has already been said. The new book chronicles his ongoing development and celebrates his tireless and patient work. The new book of Josef’s caricatures presents not only his latest work and a new selection of figures, but shows the evolution of his work, primarily lying in his greater emphasis on a wider range of color and his transition to larger formats, naturally resulting in thicker lines and strokes. His current portfolio features collages of cut-out colored paper, which sometimes require no drawing. He replaces thin-line ink drawings with a play on more attractive areas of color. He still likes the imperfections of analogue work, which makes his work different from the ever-growing popularity of digital art.
Although Josef is a typical supporter of the analogue world and requires only pencil, paper, scissors and glue to work, he is by no means driven by a nostalgia for things being lost. On the contrary, he is at peace with the fact that art has many forms and layers and therefore does not wish to stifle his book in an old-fashioned mode, but quite the opposite; he genuinely enjoys blending different worlds without feeling the need to focus on himself. That is why he has chosen the talented graphic artist Pavel Fuksa to design his book. A graphic designer with a very distinctive style, Pavel is expected to link these two worlds with grace and detachment. Josef has entrusted the accompanying reportage photographs to photographer Tomáš Beran. The book aims to combine hand drawing with a sensitively chosen entertaining graphic layout and graceful typography with emotioncapturing photographs. Only you, who are holding the book in your hands, can judge the concept’s success. The book aspires to offer Josef’s tastefully presented artwork while also serving as a “gallery-quality” exhibit for your library. Even in the digital age, a professionally crafted book such as this remains a fitting medium and an artifact bestowing on its owners a type of art to which Josef has a personal relationship. If we have made you feel part of all we wanted to convey, our mission has been accomplished, and the book is in good hands. Let us enjoy it together. Jan Kobylák
9
sena, panáky slámy nebo rozbourané bunkry k hrám, co stejně odvál čas, už nemá smysl.
Narodil jsem se v Československu v Rokycanech ve znamení ryb v roce 1952, ale upřímně se přiznám, že k rodnému městu nechovám žádný vztah. Záhada, proč moje maminka volila k porodu Rokycany místo Plzně, kde bydlela, mi zůstane navždy utajena. Rodiče žili v Plzni ještě rok po mém narození, ale poté se přestěhovali do Hlásné Třebaně, kde jsem prožil své rané dětství jako jedináček. Do historií opředeného Karlštejna, který byl vzdálený jen tři kilometry, jsem chodil do základní školy pod hradem. Přesněji řečeno, nejraději jsem do ní jezdil na kole a v zimě docela dlouhou vzdálenost po řece dokonce i bruslil, když řeka Berounka bezpečně zamrzla. Byla to krásná doba a její esenci miluji dodneška. Rád se k Berounce vracím, abych si osvěžil vzpomínky na třebaňský jez a primitivní přívoz, zavěšený na ocelovém laně, často bojující s prudkými říčními proudy, starou cihelnu, kapličku na návsi, hospodu U Jelínků (dnes Na Růžku), mlýn s jezem cestou do Karlštejna, pod nímž brali tloušti, cejni, kapři i štiky. Bohužel kraj od doby mých dětských let podlehl komerci a robustní zástavbě, takže hledat na polích kupky
Část mého dětství patří také Trhové Kamenici u Hlinska, kde jsem trávil prázdniny u prarodičů ze strany mé maminky. Děda v Trhové Kamenici miloval ochotnické divadlo a celý městys si k němu chodil půjčovat knihy. Pravda, většinou zaměřené na pokleslý žánr, „červenou knihovnu“. Českomoravská vysočina byl vesměs chudý zádumčivý kraj, odkud pochází spousta slavných malířů jako Antonín Slavíček, František Kaván, Gustav Macoun, Jaroslav Průcha, Bohuslav Reynek a mnoho dalších jejich následovníků. Uměleckým nadáním a vlastní tvorbou nikdo z mých rodičů ani předchůdců nebyl políben. Můj otec, který se narodil v Berlíně, dbal hodně na moji výuku cizích jazyků, zejména němčiny, ale také angličtiny. Navzdory představám mé maminky viděl mou budoucnost někde daleko od domova. V mých vzpomínkách na Trhovou Kamenici dodnes rezonují zážitky z domu mých prarodičů. Po nedělní mši se u nás scházela parta mariášníků složená z pana faráře, místního lékaře a mého dědy Josefa, po němž jsem naštěstí zdědil jeho jméno. Nebýt totiž jeho protestu a faktu, že jsem na svět přišel právě na sv. Josefa, moc nechybělo a z lásky mého otce k mé mamince jsem byl
pokřtěn jménem Květoslav, což bych si býval po nabytí rozumu opravdu nepřál. Karbanická diskuse se často zastavila u historií nebo u malířů, kteří svými obrazy ozdobili interiéry domů v sousedství. Mě ty rozhovory fascinovaly a zřejmě to motivovalo i moje rodiče, protože jsem od nich v šesti letech dostal první olejové barvy. Po vzoru malířů, kteří kreslili hlavně okolní krajinu a přírodu, jsem nejdříve chodil v létě na strniště malovat sklizenou slámu do pečlivě srovnaných snopů a panáků s pozadím místního kostela. Pokoušel jsem se o to samé co oni. Hodně jsem se ale styděl, a když šel někdo okolo, rychle jsem sbalil svá fidlátka a schoval se do panáku ze slámy a vylézal, až když byl vzduch zase čistý. Pamatuji se, že ve výběru mých budoucích povolání pronikaly střídavě i myšlenky stát se farářem. Asi mi imponovalo kázání z kazatelny, chodit po sousedech a nechat se hostit a být oslovován „velebný pane“.
12
Ve stejné době jsem taky podléhal kouzlu televizních pořadů, kde vystupoval Karel Vlach se svým swingujícím orchestrem. Jeho věčně usměvavá tvář a lehké pohupování před kapelou mi rovněž připadaly jako příjemné budoucí povolání. Navíc to byla možná moje úplně první setkání s hudbou. Králové rock'n'rollu přišli o hodně let později. V mých 13 letech jsme se přestěhovali do Prahy, kde se odehrála druhá část mého dětství a dospívání. Na stěhování do hlavního města jsem se těšil. Bydleli jsme na Vinohradech, kousek od Československého rozhlasu, na rohu Balbínovy a ulice Na Smetance. Konec ulice zabírala majestátní budova mé nové školy, bývalého reálného gymnázia. V pravou dobu jsem se ocitl uprostřed městského dění a mohl objevovat kina, divadla a galerie. Vstřebávat městský ruch – hluk tramvají, aut i vlaků z nedalekého hlavního nádraží. Praha mi nabízela spoustu věcí a akcí, které jsem mohl objevovat. V polovině 60. let vyprodukoval školský systém výběrové třídy pro nadanější žáky predisponované pro studium. V uměle vytvořené 9. třídě jsem tak najednou potkal spoustu talentovaných kamarádů – Milana Svobodu (dnes hudebník) Zuzanu Geislerovou, Petra Hanuse (divadelní herci),…
13
Obdiv k vznikajícím beatovým kapelám mě s několika spolužáky přivedl k častým návštěvám hudebního klubu Sluníčko v ulici Na Příkopě. Jména kapel Matadors, Flamengo, Rebels, Olympic mám navždy spojená s počátky vnímání muziky, včetně nezdařené snahy zaujmout opačné pohlaví založením naší vlastní studentské kapely s názvem The Slowly Creeping Snails (Pomalu lezoucí šneci). Zpětně si z oné doby asi nejvíce cením odhodlání, humoru, recese a kamarádství. Odtud ale pramení i můj zájem rozumět textům anglosaské rockové hudby poslouchané s uchem nalepeným na tranzistorové rádio s nabídkou stanice Radio Luxembourg. Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan, Simon a Garfunkel, Donovan, Kinks, Who, Jimi Hendrix, Yes, Ten Years After, Blood Sweat and Tears, Chicago a mnoho dalších. Těm všem jsem chtěl rozumět a bez studia angličtiny bych zůstal pologramotný. Ten z nás, kdo to s muzikou myslel opravdu vážně, byl Milan Svoboda, a není proto divu, že to také daleko dotáhl. Jeho tvůrčí, hráčský, dirigentský i pedagogický odkaz snese srovnání s nejzvučnějšími jmény v jazzu a divadle. Rozchod s vlastní hudební
produkcí a rozhodnutí zanechat všech dalších pokusů měl vlastně klíčový vliv na přesun mého zájmu směrem k výtvarnému umění. Muziku jsem miloval dál a neúnavně navštěvoval koncerty. Magicky mě přitahoval jazzový svět, k němuž jsem asi poprvé přičichl v divadle/klubu Viola při nočních koncertech Tria pana Jana, pianisty, později významného filmového kameramana Jana Malíře. SHQ Karla Velebného, Luděk Hulan, Luděk Švábenský s kapelou Strýci, Jiří Stivín, Martin Kratochvíl a jeho Jazz Q… Viola přitahovala muzikanty zajít nejen na sklenku po koncertu v jiných pražských klubech, ale taky si ještě dlouho do noci zajamovat. Možná právě tady mě napadlo, že místo marných pokusů o zvládnutí hudebního nástroje můžu zachycovat a vystihovat tváře muzikantů. Domácí hudební scéně pomáhala konfrontace se světovými legendami, zvláště s jejich vystoupeními na každoročním mezinárodním jazzovém festivalu v pražské Lucerně. Ten jsme si s Milanem Svobodou po dobu pěti let, počínaje rokem 1970, okořenili návštěvami ještě atraktivnějšího jazzového festivalu ve Varšavě. Nechal jsem se ovlivňovat různými výstavami a bez ustání něco čmáral. Jiní kamarádi utíkali ke sportu, já trávil svůj volný čas nejraději s tužkou v ruce. Byla to do jisté míry vášeň, hledat svůj
styl, jak zachytit osobnosti nejúspornější linkou. „Objevil“ jsem řadu významných osobností, které se u nás portrétní karikatuře věnovaly: Ota Mašek, František Muzika, František Bidlo, Antonín Pelc a především Adolf Hoffmeister. Hoffmeister mně navíc imponoval svým světovým přehledem a nevídaným seznamem osobností světové kultury, s nimiž se sešel, nebo dokonce přátelil. Návštěva výstavy Ladislava Rady, žáka Adolfa Hoffmeistera, mě definitivně přesvědčila o kouzlu karikatury. Rada vystavoval v Hudebním divadle v Opletalově ulici karikatury členů kapely Luise Armstronga po jeho legendárním 10denním pobytu v Praze v roce 1965. Výstava mě inspirovala k tomu, pokusit se stylově o něco podobného.
Ostatně Duke Ellington a Louis Armstrong byli mými prvními osobnostmi, které jsem karikoval. Jako předloha mi posloužily fotky z časopisů. Když nepočítám obkreslování karikatur sportovců Oty Maška někdy ve svých 12 letech, tak jsem se docela systematicky začal zabývat karikaturou od svých 15–16 let. Mým prvním otištěným obrázkem byla kresba jazzmana Jiřího Stivína, která vyšla v hudebním časopisu Melodie. Živě si vzpomínám, jak jsem se cestou do školy v Resslově ulici zastavil u novinového stánku na Karlově náměstí a koupil si čerstvé vydání.
Dnes si uvědomuji, jakou jepičí hodnotu má obsah včerejších novin. Ale tehdy jsem se cítil na pokraji blaha. Trvalo pak hezkých pár desítek let nalézt bez akademického vzdělání vlastní vykreslený styl. Pak přišlo léto a události roku 1968. Bylo mi 16 let a rodiče mě o prázdninách přihlásili na mládežnický tábor, který měl v gesci okresní úřad Tempelhof v Berlíně v Německu. Byl to rekreační pobyt s pestrým programem sportovních a kulturních akcí. Podmínkou přihlášky bylo úspěšné složení jazykové zkoušky, kterou jsem díky
14
drezuře svěho otce udělal. Na 10 dní jsem se tak ocitl v prostředí mládežnických skupin z Velké Británie, Norska, Holandska, Izraele, Belgie a hostitelské země NSR, kde jsem poprvé poznal, jak se žije v zahraničí, ve svobodném světě bez omezení politickým režimem, který u nás panoval. Osudný letní 21. srpen 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu, jsem prožil právě tady, u jezera Schwanenwerder, na území tehdejšího Západního Berlína. Moje československá skupina se osudového rána 21. 8. 1968 probudila do šokujících zpráv o okupaci naší země. Nevěřícně jsme na obrazovce televize sledovali německé zpravodajství, projev německého kancléře Kurta Kiesingera doprovázený dramatickými záběry sovětských tanků projíždějících Prahou, hořících tramvají v ulicích a nechápajícího zuřícího Hlavní záběry, které davu. oblétly celý svět, byly z pražské Vinohradské ulice před budovou Československého rozhlasu. Z míst, která jsem důvěrně znal a kterými jsem denně procházel. Vidět v přímém přenosu ostřelování domů v Balbínově ulici, ve které jsem s rodiči bydlel, I dnes, mi nahánělo hrůzu. po tolika letech svobody, se některá V tu dobu nikdo z nás netušil, že osud absurdní opatření Československa je na příštích 20 let zpečetěn a že ho pohltí prolhaný režim a slova těžko vysvětlují východního komunistického bloku. Invaze novým generacím. armádních vojsk dramaticky změnila atmosféru v okupované zemi. Má studentská dráha pak pokračovala v úplně jiném oboru Odpoledne 16. ledna 1969 jsem než uměleckém. Dostal jsem se na stál na rohu Václavského náměstí před Domem Vysokou školu ekonomickou v Praze, potravin a vedl debatu s jedním ze svých spolužáků. Fakultu zahraničního obchodu, kterou Vítr k nám zanesl tmavý dým, o kterém jsem v tu jsem vystudoval v r. 1975. K potěšení chvíli netušil, že pochází z tragické lidské pochodně. otce se tak začala naplňovat spíše Student Jan Palach se upálil na Václavském náměstí jeho vize o mém životě v zahraničí. na protest proti potlačování svobod a pasivnímu Než jsem narukoval na roční vojnu, přístupu veřejnosti k okupaci. potkal jsem novinářku Jitku Švarcovou Byl to vzkaz pro celý svět. z měsíčníku Gramorevue, která mi nabídla, Proto zůstávám vděčný osudu, že mě později alespoň že bude uveřejňovat moje kresby. K článkům na 14 let z oněch dvaceti okupačních zavál za o hudebních událostech tak začaly pravidelně Atlantik, odkud se tzv. normalizační vývoj snášel vycházet moje kresby a můj domácí šuplíkový nesrovnatelně svobodněji. archiv konečně nacházel veřejné uplatnění. Bylo mi tak 23, když jsem odešel na vojnu do Moravské Třebové a učil děti na vojenském Gymnáziu Jana Žižky z Trocnova němčinu a angličtinu. Místo hodů granátem či střelby samopalem jsem měl spoustu času na rozvoj galerie portrétu a karikatur. Moje karikatura Tonyho Scotta,
15
známého amerického jazzového klarinetisty a saxofonisty, pochází z této doby. On ji o pár let později použil na titulní stranu dvojalba Lush Life. Dveře do světa mi po studiích a vojenské službě otevřel podnik zahraničního obchodu Motokov FTC. S ním a jeho podniky v zámoří je spojena i větší část mé profesní dráhy. V letech 1979–1983 jsem žil v kanadském Torontu. Město bylo nejen kanadským centrem obchodu a financí, ale také domovem mnoha československých emigrantů, mezi nimiž pravděpodobně nejznámější byl manželský pár Josef Škvorecký a Zdena Salivarová, oba úspěšní literáti. Oba založili nakladatelství ’68 Publishers, které jsem rád navštěvoval a obohacoval svou knihovnu v Československu zakázanou literaturou. Nakladatelství sídlilo v Yorkville, útulné umělecké čtvrti plné kaváren, galerií a restaurací v mém tehdejším městském ráji. Přesun z Prahy do Toronta se násobkem podobal stěhování z Hlásné Třebaně do Prahy. Zase přišla ta šťastná změna v pravý okamžik. Jenže tentokrát v podobě kulturního šoku z nekonečné nabídky koncertů, divadel, výstav i hokejových zápasů. K těm nejsilnějším zážitkům určitě patří koncert Boba Dylana a setkání s ním ve staré Royal Thompson Hall 17. dubna 1980, koncert Luciana Pavarottiho ve stejné hale, vigilie za zavražděného Johna Lennona, kterého poutalo k Torontu přátelství s Ronniem Hawkinsem, americko-kanadskou legendou rock and rollu, setkání s Gordonem
Lightfootem a nesčetné množství koncertů jazzových a rockových hvězd (Miles Davis, Ella Fitzgerald, Benny Carter, Dave Brubeck, Weather Report, Sonny Rollins, Earl Fatha Hines, Chick Corea, Gary Burton, Keith Jarreth, Oscar Peterson, McCoy Tyner, Queen, Elton John, Paul Simon, Rod Stewart, Frank Zappa, Meat Loaf, Liza Minelli, Diana Ross…). Z vlastní tehdejší tvorby si asi nejvíc cením portrétu amerického sochaře Davida Smithe. Zůstal darem u torontských přátel. Toronto je dodnes důležitou výkladní skříní umění původních obyvatel Kanady, Indiánů a Inuitů. I v jejich primitivním ztvárnění postav a tváří jsem hledal inspiraci. Nezaměnitelný grafický a řezbářský styl kmene Haidů ze západního pobřeží Kanady patří k mým nejoblíbenějším. AGO (Art Gallery of Ontario) vlastní úchvatný dar soch britského sochaře Henryho Moorea, ale také nejucelenější sbírku ikonické skupiny kanadských malířů známých jako Skupina sedmi (Group of Seven – Franklin Carmichael, Lawren Harris, A. Y. Jackson, Franz Johnston, Arthur Lismer, J. E. H. MacDonald a F. H. Varley). Vzpomínám si na setkání s dalším významným britským sochařem Anthonym Carem i na skandál, který způsobila po celém kontinentu výstava variací ženských genitálií americké výtvarnice Judy Chicago. Dnes by takovou výstavu veřejnost přijala bez vášně a hany…
Netajím se posedlostí organizovat, stavět, komunikovat s lidmi, obklopovat se týmy schopných lidí a řídit je s cílem dosáhnout úspěšných obchodních výsledků. Uplatnit naše strojírenské výrobky v době, kdy Československo nemělo doložku nejvyšších výhod a jeho produkce s minimem výjimek byla vystavena vysokým dovozním clům na severoamerickém trhu. Byla to až pionýrská práce. Cítil jsem velkou podporu i z vlastního mateřského podniku při odvážném návrhu zrušit nefungující obchodní zastoupení kanadskými podnikateli a vystavět vlastní dovozní, distribuční a servisní centrum pro traktory Zetor a zemědělskou techniku v předměstí Toronta, v Rexdale. Myšlenka dovážet do Kanady osobní vozy Škoda po vzoru dovozů jugoslávských vozů YUGO americkým podnikatelem Malcolmem Bricklinem vyžadovala několikaletou přípravu ke splnění především náročných exhalačních předpisů. Projekt a pochopení ze strany výrobce i exportéra se sice podařilo prosadit, ale konečný výsledek ztroskotal na nezájmu trhu, transformaci čs. hospodářství v 90. letech a odlišné obchodní strategii nového majitele výrobce vozů Škoda, fy VW. Žít a pracovat v prostředí volné konkurence, svobody a přímočarého jednání s lidmi bylo opojné a Severní Ameriku dodnes považuji za svůj druhý domov. Profesní život mi navíc umožnil cestovat po celé Kanadě a USA, včetně odlehlých koutů. S úsměvem jsem se dopočítal celkového počtu 42 návštěv
16
k Niagarským vodopádům. Málokterý český či slovenský obchodní partner by si nechal ujít příležitost při krátkodobých služebních cestách vidět na vlastní oči temně hučící vodní masu řeky Niagary… Pro mě byla návštěva vodopádů a okolí vítaná jen v krutých mrazech, kdy vítr a ledová tříšť vytvářely bizarní kopie ledových tvarů zábradlí, pouličních lamp a stožárů. Niagara dávno ztratila kouzlo romantiky, které nahradily těžká komerce, kýč a brak. Jen příval sněhu a ledu poněkud zakryl okolní výstavbu a ledové sochy měnily místo k nepoznání. V paměti ožívají i nečekaná setkání třeba s potomky slavné cirkusové rodiny Berouskových na Floridě, se senzační jazzovou partou tradičního jazzu All Stars Preservation Hall Jazz Band při oslavě Silvestra 1982 v kolébce jazzu New Orleans, nebo rozhovor s jazzovým zpěvákem Joe Williamsem v maličkém jazzovém klubu ve Vancouveru, o němž jsem podal zprávu s karikaturou do Gramorevue. Ještě za doby služebního pobytu v Kanadě jsem podnikl první cestu autem napříč Spojenými státy. Během této cesty jsem navštívil Taos a 19 novomexických indiánských puebel, potkal se v Santa Fe s malířem Tommym S. Macaionem (přezdívaným El Diferente), jemuž Irena Dubská věnovala šest stran svého cestopisu Americký rok. Cesta vedla dál přes Grand Canyon, Zion a Bryce Canyon,
17
Yellowstone, Death Valley do San Franciska (koncert Horace Silvera), Monterey, Carmel (návštěva v Tor House básníka Robinsona Jefferse), úžasné skalnaté pobřeží v parku Point Lobos, setkání v domě Henryho Millera v Pacific Palisades s Emilem Whitem, přítelem a správcem Millerovy pozůstalosti. Kanada určitě zformovala a upevnila moje pracovní zaměření i lásku ke kumštu všeho druhu. S odstupem času vím, že čtyřletý kanadský pobyt mě ovlivnil na celý život. Na severoamerický kontinent, do Spojených států, jsem se vrátil v roce 1987 s novou rodinou a s misí vzkřísit majetkovou účast PZO Motokov, firmu American Jawa Ltd., a vybudovat distribuční síť pro traktory zn. Zetor, zemědělskou techniku, pneumatiky Barum a Matador. Do gesce firmy byl postupně zahrnut také dovoz a prodej komodit PZO Jablonex (bižuterie) a Ferromet (ocelářské výrobky). V polovině 90. let jsem si „odskočil“ k řízení firmy Opel C & S (t. č. General Motors), ale do firmy American Jawa Ltd. jsem se ještě jednou vrátil koncem r. 1998. Celkem 10 let strávených v USA patří k vrcholům mojí profesní kariéry. Druhý pobyt v USA byl poznamenán úpadkem výrobce Zetorů a neúspěšným jednáním o jeho prodeji americké značce John Deere. Následovalo intenzivní hledání nových položek do prodejního portfolia firmy, završené úspěšnou akvizicí viničních traktorů zn. Renault, malotraktorů indické a jihokorejské provenience, německých motocyklů zn. MZ. Vedle resuscitačních
aktivit a neustálého cestování bylo vyloučené upsat se zároveň k lákavým nabídkám spolupráce s novinami The New York Times, s týdeníky The Book Review a The New Yorker. Není snadné najít rovnováhu mezi rodinou, profesí a láskou k umění všeho druhu. Zvlášť v blízkosti New Yorku, města, které umí naplnit takovou vášeň nekonečnou paletou výstav, galerií, muzeí, divadel, oper, muzikálů… Ojedinělou nabídku redakce The New York Times nahradit ikonu amerických portrétních karikaturistů, až jednou odejde do nebe (Al Hirschfeld zemřel v roce 2003, čtyři měsíce před dovršením 100 let), jsem vyhodnotil ve svém středním věku jako opožděnou a příliš riskantní. Vidět syna Martina vyrůstat v bezpečném rodinném zázemí a studovat kvalitní školy jsem považoval za největší životní štěstí, jež nebylo radno pokoušet. Přirozeným bonusem pobytu v USA se stal i ostrovní život s minutovými vzdálenostmi ke klidným severním plážím nebo k bouřlivým vlnám Atlantického oceánu na jižním pobřeží ostrova. Mít na dosah ruky Manhattan a užívat si jeho neuvěřitelné koncentrace kultury byl nakažlivý zázrak, jemuž se lehce přivyká, o to hůře se pak ztrácí. Ze všech setkání se zajímavými osobnostmi vzpomenu na seznámení s fotografem Peterem Beardem a jeho ženou Nejmou. Galerie Time Is Always Now, patřící excentrickému Peterovi Tunnymu na Broome Street s Beardovými fotokolážemi a fotografiemi celebrit, fotomodelek a africké fauny, mi až do jejího uzavření učarovala. Na její atraktivní hosty vzpomínám s velkou láskou
(Richard Avedon, Veruschka, Eva Herzigová, Iman, David Bowie, Mick Jagger…). Peter byl absolventem Yale University a potomkem jednoho z investorů transkontinentální železnice Northern Pacific. Stal se neochvějným ochráncem africké přírody, je autorem slavné knihy The End of the Game. Žil život velkého bohéma, bonvivána, jeho atraktivní vzhled i intelekt lákaly druhé pohlaví až magicky. Každá vernisáž jeho tvorby byla událostí ať v NYC, Los Angeles, Berlíně, Vídni, Paříži, nebo v Londýně. Od r. 1955 pobýval střídavě v keňské buši, na Manhattanu a na nejvzdálenější východní soukromé parcele ostrova Long Island, která sousedila s pozemky spisovatele Trumana Capoteho, malíře Andyho Warhola, módního fotografa Richarda Avedona. Smutnou zprávu o Peterově záhadném zmizení jsem se dozvěděl od svých přátel dříve, než bylo jeho tělo nalezeno v přírodě, kterou tolik miloval (duben 2020). Zemřel, jak žil… Byl zcela jedinečným člověkem a jeho biografické knihy Zara’s Tales (Peter Beard), The Adventures and Misadventures of Peter Beard in Africa (Jon Bowermaster),
Twentieth-Century Man – The Wild Life of Peter Beard (Christopher Wallace), Wild – The Life of Peter Beard, Photographer, Adventurer, Lover (Graham Boynton) jsou scénářem pro neuvěřitelný dobrodružný film. Předmluvy od Petera, kterou napsal do mé první knihy Karikatury, slavné tváře v čarách, si nesmírně vážím. I proto jsem zařadil do své nové knihy portrét Peter Bearda s Francisem Baconem, který jej sám několikrát portrétoval a jeho podobizny patří k ozdobám v jeho tvorbě. Pobyt v USA se završil počátkem r. 2001. Zkušeností ze světa obchodu jsem po návratu do Čech využil ve funkci ředitele textilní společnosti FEZKO, a. s., ve Strakonicích. Z lokálního výrobce oděvních textilií se nám s výborným týmem podařilo nejen změnit neperspektivní výrobní náplň do zcela nového odvětví automobilového průmyslu, ale postupně si vybudovat i konkurencí respektovaný podíl na evropském trhu. Od té doby společnost změnila několikrát svého majitele, ale od r. 2011 je významným světovým centrem vývoje a designu v oboru technických textilií pro automobilový průmysl.
Celý život jsem sloužil ve firemních službách a teprve dnes si užívám blaženého pocitu služby sobě a svojí rodině. Od svých 33 let jsem se živil řízením obchodních a výrobních firem. Zůstal jsem věrný otcově radě: „Pamatuj si, že můžeš být sebelepším expertem, ale když nebudeš umět jednat s lidmi, prohraješ.“ Vlastně neumím nic jiného než řídit lidi. Obklopoval jsem se odborníky a dával jim příležitosti podílet se svými nápady na řízení firmy. S humorem dodávám, že „firma musí fungovat, i když je ředitel přítomen! V době jeho nepřítomnosti se vždycky najde někdo, kdo chce dokázat, že to jde i bez ředitele…“ Rád zajdu do boutique hotelu Aria v Praze na Malé Straně, věnovaného hudbě. To proto, že jsem do pokojů a společenských místností vytvořil v r. 2003 obrazy domácích a světových hudebních legend (opera, symfonie, rock, jazz) a na fasádě v 19 lunetách jsou podobizny nejslavnějších hudebních skladatelů. Další komplet hudebních osobností jsem o několik let později dodal do obdobného projektu hudebního hotelu Aria Budapešť. Mám dojem, že v obou případech dostala portrétní karikatura ojedinělou luxusní příležitost a že jí to v nich sluší.
18
[1]
[2]
[1] Pravděpodobně v obavách, že si na mě počká někdo, koho jsem před chvílí portrétoval ⁂ Here, I am portrayed while probably worried that someone I had drawn a while before would ambush me 19
[2] Zachycen Tomášem Beranem ve chvíli, kdy si nad něčím lámu hlavu nebo nevím, jak dál ⁂ Me, captured by Tomáš Beran while I was racking my brain over something or did not know what to do next
[2]
[1]
[3]
[1] Fotografie Jaroslava Seiferta, dar od jejího autora Karla Kestnera. Bohužel podpis nositele Nobelovy ceny dávno odneslo slunce ⁂ A photograph of Jaroslav Seifert, a present from its author Karel Kestner. Unfortunately, the sun long ago erased the signature of Seifert, a winner of the Nobel Prize for Literature
[2] Táta se synem v dobách mého ředitelování v Opel C & S ⁂ Father and son at the time of the former’s assignment as director of the Opel C & S
[3] Náhledy od kamaráda Honzy Linharta focené v den, kdy jsem dosáhl 18. roku věku a trochu si hrál na umělce ⁂ Previews by my friend Honza Linhart, which were photographed on the day of my 18th birthday. I tried to look like an artist 20
Cestování bylo vždy a stále je mým nejbohatším zdrojem inspirace. Od milovaného Japonska a jeho obrovského kulturního a přírodního bohatství po Hemingwayův Pohyblivý svátek, Paříž, jejíhož vzduchu se musím každoročně nadýchat, projít oblíbené galerie, výstavy roku a posedět v jejich brasseriích a kavárnách, kde se tak krásně sní, až po dveře, které Leonard Cohen už nikdy neotevře. Chybí jen Amerika, 21
ale to je kapitola sama pro sebe. A zpátky k Hoffmeisterům, do jejich dvora v Číčovicích, za přítelem Martinem, jedním ze synů mého českého guru karikatury. ⁂ Travelling has always been and still is my greatest source of inspiration – beginning with my beloved Japan and its enormous cultural and natural wealth, through Hemingway’s Moveable Feast – Paris, whose air I have to breathe in every year, see
my favorite galleries and exhibitions of the year and linger in its brasseries and cafés where it is so beautiful to daydream, and ending with the door which Leonard Cohen will never open again. Only America is missing, but that is a different chapter. Let’s get back to the Hoffmeisters, their place “Dvůr Hoffmeister”, to my friend Martin, one of the sons of my Czech caricature guru, Adolf Hoffmeister.