Issuu

Text © Ladislav Špaček, Romana Jarolínová, 2026 Illustrations © Jana Fernandes, 2026 ISBN 978-80-284-2200-4

Dedecek prece um všechno!

enku po sadu se proháněl chladný vítr, na zemi ještě ležely zbyt-

ky sněhu a na oknech se objevily kapky deště. Tady v chalupě bylo ovšem krásně teplo a útulno. Dědeček přihazoval do krbu velká smrková polena, která loni v létě spolu s Viktorčiným tatínkem naštípali, a tak z krbu sálalo teplo, že Viktorka ani nemusela mít svetr. Sice bez bundy by ještě ven nešla, ale kalendář už nenechával nikoho na pochybách, že letošní zima je nenávratně pryč a jaro se nezadržitelně blíží. Viktorka měla ráda všechna roční období, ale kdyby je měla přece jen seřadit podle oblíbenosti, tak vyhrávalo léto, pak milovala zimu, třetí bylo jaro a poslední byl podzim. Jaro slibovalo hodně sluníčka, zelenou přírodu a konečně teplo. Už brzo ji čekají letní dny s koupáním u moře, výlety na hory, dováděním v akvaparku a dobrodružnými výpravami po zříceninách hradů Českého ráje. Jediné, co ji rozesmutnilo, byla vzpomínka na radovánky na sněhu. Viktorka už

obstojně lyžovala, loni se naučila i snowboardovat, uměla výborně bruslit a všechny zimní sporty ji bavily. A zimu měla ráda i díky Vánocům, nejkrásnějším svátkům v roce, kdy se celá rodina sejde u výjimečné večeře a pak si všichni rozdělují dárky, které jim Viktorka, jako nejmladší z rodiny, rozdávala zpod stromečku. Ale ať byla zima, nebo léto, Viktorka se těšila na víkendy na chalupě u babičky a dědečka. S babičkou pekly a vařily, chodily nakupovat a staraly se o zahradu, s dědečkem si vyprávěli zajímavé příběhy o vzdálených zemích a historických událostech, chodili sbírat klestí do lesa, pozorovali v noci hvězdy a vyráželi na toulky krajinou, plnou starých hradů a zámků. Takový měl být i tento víkend na konci února. Babička odjížděla k sestře do Poděbrad a tatínek to naplánoval tak, že Viktorku přivezou na chalupu oni dva s maminkou hned ráno, dají si společně snídani a pak babičku na rodinné setkání odvezou. Viktorka stráví víkend jenom s dědečkem. Vůbec se nebála, že by se nudila – s dědečkem bylo pořád co dělat. Když rodiče s babičkou odjeli, dědeček se rozhlédl po kuchyni: „Tak Viktorko, teď nevím, kdo se o koho bude starat, jestli já o tebe, nebo ty o mě,“ zavtipkoval. „Myslel jsem, že bychom vyrazili někam na výlet, ale venku je hrozný nečas, tak ještě počkáme.“ „Počkáme, až bude hezky. Dědo, všiml sis, jak vypadá krmítko v sadu?“

Dědeček se podíval oknem ven a pátravě se zahleděl na jabloň, na které viselo už dva nebo tři roky krmítko pro ptáčky. Zavrtěl hlavou: „Co myslíš? Ničeho jsem si nevšiml.“ „Jeden ze sloupků, které drží stříšku, je prasklý a i stříška je tak děravá, že semínka jsou celá rozmáčená, když prší. Za chvíli sice začne opravdové jaro a ptáci už krmítko nebudou potřebovat tak jako v zimě, ale stejně. Musíme ho opravit. Budeš to umět?“ Viktorka se starostlivě podívala na dědečka. „Samozřejmě,“ kasal se dědeček, „to bys měla vidět, co všechno jsem už tady vyrobil nebo spravil, to je pro mě hračka. Jdeme pro krmítko,“ zavelel. „Dědeček přece umí všechno!“ volala Viktorka, když vycházeli z vyhřáté kuchyně do chladné předsíně. Oba si oblékli teplé bundy, venku pořád fičel ostrý vítr, nasadili si čepice a vydali se do sadu pro krmítko. Sad vypadal smutně, ovocné stromy se ještě neprobudily, byly holé, bez listí, tráva byla seschlá a žlutá, květinová zahrádka, o kterou se Viktorka s babičkou tak pečlivě starala, byla prázdná, nehýřila barvami jako přes léto. Společně sundali krmítko z dlouhé větve a prohlíželi si škody, které na něm zanechal zub času. Opravdu, takhle by krmítko další zimu nepřečkalo a ptáčci by strádali hladem. Vrátili se do vyhřáté kuchyně a postavili krmítko na stůl.

„Hm, ještě že sis toho všimla,“ pochválil dědeček Viktorku. „Počkej chvíli, přinesu si ze stodoly prkýnka, kterými to vyspravíme, a nějaké nářadí a pustíme se do díla.“ Za chvíli už se kuchyní rozléhaly rány kladívkem, vrzání utahovaných šroubků a radostné Viktorčiny výkřiky, jak se jim práce daří. „Tak, to nejdůležitější máme hotovo, sloupky drží a stříška je pokrytá novou vrstvou překližky, ale teď ještě musíme krmítko natřít lakem, který bude dřevo chránit před zimou a deštěm. To už nechám na tobě,“ vybídl dědeček Viktorku. Otevřel plechovku s bezbarvým lakem a podal Viktorce štětec.

To nebylo nic těžkého, ve škole už ve výtvarné výchově štětcem malovali, a tak si Viktorka coby žákyně druhé třídy počínala velmi zručně. Opatrně namočila štětec do plechovky, trochu ho otřela o okraj, aby lak nekapal, a pomalu pečlivě natírala stříšku, sloupky a podlahu krmítka. Sem tam lak ukápl, ale předtím dědeček přikryl stůl novinami, takže to nevadilo. To by jim babička dala! Měla ráda pořádek a stůl byl to nejdůležitější v kuchyni, u něj se sedělo, jedlo a povídalo, proto musel být čistý, bez poskvrnky. Když Viktorka skončila s natíráním, dědeček její práci prohlédl a pochválil ji. „Krásně jsi to natřela, opravdu, ptáčci ti budou celou příští zimu děkovat. Teď dáme krmítko do předsíně, aby lak uschl, a zítra ho pověsíme zpátky na strom. Nasypeme do něj slunečnicová semínka, co myslíš? Sice už nesněží, takže ptáci mají dost potravy na zemi a na stromech, ale uděláme jim velkou hostinu na závěr zimy.“ Viktorka se zaradovala, jak se jim práce podařila a jak bude zase pozorovat ptáčky, až se budou slétat k jejímu krmítku. Ale už bylo po poledni a Viktorce začalo kručet v bříšku. „Dědo, mám trochu hlad, máme něco k jídlu?“ rozhlížela se po kuchyni. Dědeček se lekl: „Cože, ty máš hlad? To bude horší než s krmítkem. Podíváme se, jestli nám tady babička něco připravila.“ Otevřel dveře do spíže a pátravě si prohlížel regály plné sklenic s okurkami a kompoty, pytlíky mouky, sklenice s medem, láhve s olejem…,

ale jídlo, které by mohl Viktorce ohřát, žádné. Zklamaně se ohlédl na Viktorku, která mu nahlížela přes rameno. „Tak to vypadá, že se budeme muset postarat sami. Umíš něco uvařit?“ pohlédl tázavě na vnučku. „Já?“ vyděsila se holčička. „Umím čaj a palačinky, tedy občas je děláme s maminkou. Počkej, díval ses do trouby?“ Dědeček otevřel troubu a radostně vykřikl: „To víš, že by nás babička nenechala o hladu! Jsou tady v kastrůlku šunkofleky, ty máš ráda, proto ti je připravila. To mi spadl kámen ze srdce,“ oddychl si a zapnul troubu, aby ohřál pozdní oběd. Najednou se ťukl do čela: „Zapomněl jsem ti něco říct, mám pro tebe velké překvapení. To se ti bude líbit.“ „Jaké?“ vydechla Viktorka plná očekávání. Co by to mohlo být? Věděla, že dědeček má překvapení rád, odmalička jí připravoval různá dobrodružství. „To je delší historie,“ začal dědeček. „Už víš, že jsme tuhle chalupu koupili před deseti lety, to jsi ještě nebyla na světě. Dříve tady bydleli Vávrovi, starší lidé, a když zemřeli, jejich děti tady bydlet nechtěly, protože mají moderní byt ve městě, a nabídly chalupu k prodeji. My jsme si s babičkou říkali, že bychom si občas oddychli od rušného města, a tak jsme ji koupili. Je u ní krásný sad, louka, na které si v létě hraješ, kolem plno památných míst, která mám rád. Hezky jsme ji zvelebili, opravili a vybavili vším,

co potřebujeme k pohodlnému životu. Jediné, co jsme ještě nestihli dát do pořádku, je podkroví a půda. Je tam spousta harampádí, které Vávrovi nashromáždili za celý svůj život. Lidé na venkově totiž nic nevyhazovali, co kdyby se jim něco ještě někdy hodilo?“ „Dědo! Šunkofleky!“ vykřikla Viktorka. „Nepálí se?“ „Jejda!“ vrhl se dědeček ke sporáku. Otevřel troubu a hlasitě vydechl. „Bylo to taktak! Ještě pár minut a měli bychom po obědě!“ Vzal si chňapku a vytáhl kastrůlek ven. Postavil ho na sporák, aby trochu vychladl, a pokračoval ve vyprávění. „Před týdnem jsem se jen tak, ze zvědavosti, šel podívat nahoru na půdu. Přehraboval jsem se starými krámy a najednou vidím knížku. Spíše zápisník. Otevřel jsem ho…“ Dědeček se odmlčel a vytáhl šuplík od stolu, u kterého seděli. Vyndal z něj starý ohmataný zápisník. Viktorka si s úžasem prohlížela zažloutlé listy a staré písmo nějaké babičky, která tady žila dávno před nimi. „Co to je?“ listovala knížečkou. „To jsou recepty! Podle toho ta stará paní vařila a pekla! Podívej, tady je bábovka, štrúdl, buchty…“ četla pomalu. „Ano, je to knížka receptů. Babičce jsem ji ještě neukázal, chtěl jsem, abys ji nejdřív viděla ty. Zajímalo by tě to?“ Dědeček se tázavě podíval na Viktorku. „To víš, že ano, ráda bych se naučila vařit nebo péct. Ale dneska je tolik receptů na internetu… Podle nich vaří máma, má to ještě nějakou cenu?“

„To víš, že má. Odkud si myslíš, že nabyli dnešní kuchaři a cukráři svoje umění? Z kuchyně našich předků, ti uměli vařit a péct pomalu, radostně, v klidu, nikam nespěchali jako my. Jejich kuchyně byla poctivá, žádný spěch jako dnes, kdy pořád koukáme na hodinky. Co říkáš, zkusíme něco upéct podle babičky Vávrové? Pečení je snazší než vaření, aspoň si to myslím. Jejda! Co naše šunkofleky?“ Dědeček se otočil ke sporáku. Odklopil pokličku kastrůlku a kuchyní se linula lákavá vůně. „To se ti povedlo, dědo, je to akorát. Počkej, já prostřu a naservíruju šunkofleky na talíře,“ pustila se Viktorka do práce. Za chvíli už seděli u krásně prostřeného stolu a pochutnávali si na obědě, který jim připravila babička. „Ty se povedly,“ pochvalovala si Viktorka. Tohle jídlo milovala a od babičky chutnalo nejlíp na světě. Po obědě si Viktorka znovu vzala knížečku receptů té staré babičky a listovala jejími ohmatanými stránkami. Rozhlédla se po kuchyni: „Tak tady babička Vávrová pekla bábovku a buchty,“ představovala si. „No, měla jen sporák na dříví, dnes máme všechno na elektřinu,“ vysvětloval dědeček. „Je to jednodušší a nenaděláme tolik nepořádku z polen a z popela, který se pak musel vynášet a rozhazovat po zahradě. Zato však naše prababičky byly mistryněmi v kuchyni, protože se věnovaly jen rodině, výchově dětí a vaření. Většinou nepra-

covaly jako dnešní maminky a často i babičky, proto byly skvělými kuchařkami a cukrářkami.“ „Dědo, a co kdybychom zkusili něco z těch receptů upéct?“ odvážně navrhla Viktorka. „Ale babička odjela do Poděbrad, kdo by to upekl?“ podivil se dědeček. „No přece ty, ten recept je jasný, je to jednoduché, ne?“ pokoušela Viktorka dědečka.

Ten se na chvíli zamyslel. Nikdy nic neuvařil ani neupekl, nanejvýš pomáhal babičce, podával jí mouku, vajíčka, máslo…, ale že by se sám do něčeho takového pustil, to ho nikdy nenapadlo. Až teď… „Ty myslíš, že bychom mohli třeba upéct buchty? My dva?“ udiveně se podíval na vnučku. „No jasně, kdo jiný je ještě tady? Jen ty a já. Dědečku, ty přece umíš všechno! Babička bude ráda, když se jí pak pochlubíš, jak jsi mi upekl povidlové buchty. Tady to čtu, podívej,“ ukázala na stránku s nápisem POVIDLOVÉ BUCHTY. Co by dědeček pro svoji milovanou vnučku neudělal! Ještě chvíli váhal, ale co se může stát? Buchty mám rád, Viktorka taky, tak nad čím ještě přemýšlet? řekl si v duchu. „To je sice odvážné rozhodnutí, ale je to taky velká výzva! Jdeme do toho!“ zvolal. „Přečti mi, co budeme na povidlové buchty potřebovat. Ale pomalu, podívám se, jestli máme ve spíži všechno, co nám babička Vávrová předepisuje. Ale před přípravou jídla si vždy musíme, Viktorko, co?“ „Umýt ruce!“ vykřikla holčička. Oba si pečlivě umyli ruce a pokračovali v přípravách. Viktorka už měla nalistovanou stránku s receptem na buchty a pomalu dědečkovi slabikovala: „Tak babička Vávrová tady píše: droždí, půl hrníčku cukru, čtyři hrníčky hladké mouky, hrníček mléka, čtvrt hrníčku oleje, sůl, dvě vejce, povidla. To bude jednoduché, to tady všechno máme,“ prohlížela Viktorka spíž a začala

snášet suroviny na stůl. Za chvíli na něm stálo všechno, co bylo zapotřebí k pečení buchet. „A co teď s tím?“ zhrozil se dědeček. „V jakém pořadí to máme promíchat?“ „Babička Vávrová píše,“ pokračovala ve čtení Viktorka, „do mísy rozdrobíme droždí, přidáme trochu cukru, zalijeme vlažným mlékem a necháme chvíli odpočinout.“ „Odpočinout?“ užasl dědeček. „Proč?“ „Já nevím, to ví jen babička Vávrová, ale poslechneme ji, ona to uměla líp než my, ne?“ Dědeček dal všechno, co mu Viktorka nadiktovala, do mísy a začal to promíchávat. „Moc tomu nerozumím, ale když to tak píše, asi to tak má být. Víš, naši předkové nad tím moc nefilozofovali, jejich zkušenosti se dědily z generace na generaci a moc se nad nimi nepřemýšlelo. Nebyl internet, kde se neustále diskutuje, co by mělo být jinak. Tahle knížečka taky mohla být dědičná, třeba patřila její mamince, nebo dokonce babičce, a podle ní se vařilo a peklo po celé generace. Jídlo bylo důležité, protože muži chodili denně na pole a museli se pak pořádně najíst. Myslíš, že už si to dostatečně odpočinulo?“ zeptal se po chvíli. „Řekla bych, že ano, tak budeme pokračovat dál,“ začetla se Viktorka do knížečky. „Teď máme přidat mouku, trochu oleje, vajíčka, špetku soli…“