Renesanční slečna Věruščin podnikavý talent se začal projevovat na vícero způsobů. Tento charakteristický rys renesančnosti ve všem, do čeho se pustila, zejména pak v ručních pracích všeho druhu, byl pro celý její život typický. Maminka si uměla vždycky nějak poradit. Ve své všestranné aktivitě se věnovala kromě kreslení i zpívání, a to ve slovutném Kühnově dětském sboru. Při vstupním konkurzu zazpívala před zraky samotného zakladatele sboru svou oblíbenou písničku: „Na tom pražským mostě, konvalinka roste, nikdo ji tam nezalejvá…“ Na to prý pan Kühn bystře opáčil: „No to se tam budu muset jít podívat, jestli ji zaléváš.“ Při koncertě
Dospívala celkem zdárně
v Domě umělců předvedla před zraky obecenstva dokonce celou píseň a položila tak nevědomky základy své budoucí profese. Ve sboru vybrousila i svou techniku zpěvu, kombinovanou s jejím výrazovým talentem v divadle. Rozkvétala totiž nejen v umění, ale i do krásy. S kamarádkami z nové základky si samozřejmě nenechaly ujít žádnou příležitost poškádlit, koho si zrovna zamanuly. Jednou z obětí období dospívání mladých slečen byl neznámý hoch s aktovkou, míjející jejich školu každý den. Děvčata si na něj počkala na určeném místě, kudy každý den musel projít. A hned, jak prošel, zavěsily se za něj a imitovaly jeho chůzi a pohyby. To se
38
opakovalo každý den, takže po nějaké době mladík vyhodnotil legrační pozornost mladých slečen jako dotěrnost a nezřídka bral nohy na ramena, aby unikl z jejich spárů. Maminka tedy dospívala celkem zdárně, a když dospěla do deváté třídy základní školy, bylo jasné, že se v ní nezapře talent i fyzická krása. Než se ale odvážně vrhla do dobrodružných vod české rockové hudby, divadla a filmu, zažívala klidné dny rodinného života. Navíc se jí narodil mladší bratříček Milan. Ten se jako benjamínek rodiny dostal do laskavého zorného pole maminky Jiřiny, která mu velmi dopřávala. Na pravidelná jídla navazovaly svačinky a Milan se krásně zakulatil. Jenže Jiřinka trvala na tom,
39
Bratr Milan byl v dětství docela kus
aby si ho Věruška brala s sebou, když šla například do kina nebo s kamarády na procházku. Takové kotvy se nešlo jen tak zbavit, ale Věra se s Milanem vždycky nějak domluvila. Ostatně měl své o něco mladší kamarády. A s dědečkem Bohuslavem sdílel lásku k technice a technickým přístrojům, takže ho umělecký svět zase tolik nelákal, přestože ho také obdivoval.
Léto v Manětíně Vždycky když se nachýlil školní rok ke svému závěru, začala se Věra těšit na léto v Manětíně, kam se každý rok jezdilo do rodiště Bohuslava a rodiny Křesadlových. Na odjezd z Prahy na delší dobu však bylo třeba důkladně se připravit. Cesta, připomínající anabázi, měla několik důležitých etap. Rodina se všemi zásobami na dva měsíce by se totiž do auta vůbec nevešla. Dědeček Bohouš tedy začal přičinlivě svážet zásoby na cestu na starém dvoukoláku z bytového domu v Kostečné na Hlavní nádraží v několika fázích. Otočil se tak na této zaběhnuté trase nejméně třikrát. Zásoby ukládal na nádraží do úložného prostoru a z něho zase
Věruška na rodinném motocyklu Čezeta ČZ 125
41
První nápadník na sebe nenachal dlouho čekat
V záři reflektorů To zahrnovalo i svět divadla, kde maminka prokázala nejen výrazový, ale i pěvecký talent. Do připravované hry s názvem A co ta mrtvola? z pera pozdějšího populárního filmového scenáristy Petra Markova byla obsazena společně s bratrem své spolužačky a legendárním kytaristou i zpěvákem Karlem Kahovcem. I když se zkoušelo nadšenecky a v jednoduchých podmínkách, už ve složení této divadelní skupiny šlo rozpoznat budoucí osobnosti české kulturní scény. Hru, kde se propojovalo klasické herectví s písňovými vstupy, umělci představili v roce 1961, tedy v době, kdy bylo mamince sedmnáct, v Divadle kouzel ve spodní části Radiopaláce. Představení mělo úspěch a diváky nejen z řad mladých, ale i starších, bavily zejména krásné písničky a mladá energie lidí s vizí báječné budoucnosti. Maminka zářila tajemnou noblesou a zvídavý divák musel rozpoznat, že se jedná o dívku sice mladou, ale nevšedních schopností. Povšiml si toho i režisér hry s pracovním úvazkem v barrandovských ateliérech. Maminka holt nemohla uniknout pozornosti filmové kamery a bylo jen otázkou času, kdy se objeví i na stříbrném plátně. A došlo k tomu poměrně záhy, už v roce 1963, kdy si zahrála jednu z prvních filmových rolí, a to členku posádky vesmírné lodi Ikarie XB1 ve filmu režiséra Jindřicha Poláka, natáčeném přímo v legendárním Filmovém studiu Barrandov. Tento film je významný i z hlediska dějin české kinematografie jako první sci-fi, které u nás vzniklo. A stalo se jakousi inspirativní předlohou pro řadu dalších titulů světové kinematografie. Maminka zde představovala členku mladé generace, mířící ke hvězdám. Téma jako by mělo předznamenat její hvězdnou kariéru. Jak se Věra Křesadlová dostala ze Starého Města až do barrandovských ateliérů? Žižkovská střední umělecká škola byla
64
Jedno z prvních českých sci-fi a jedna z prvních Věřiných rolí: Ikarie XB1
všeobecně oblíbenou líhní mladých a krásných slečen a z jejich řad byly některé vybrány do vedlejších rolí v barrandovských filmech. Maminku už si asi někdo vytipoval při účinkování ve hře A co ta mrtvola?. Pomocný režisér Hynek Bočan, vyslaný hlavním režisérem filmu Jindřichem Polákem, aby mezi mladými nalezl futuristicky vyhlížející typy, už šel zřejmě najisto. Když sebevědomě vešel do žižkovské školy, stal se ihned podezřelým a skončil v ředitelně, načež byl z budovy školy vykázán. Do třídy k mamince se mu podařilo dostat až na druhý pokus s řádnou povolenkou od filmového studia, dokládající čisté úmysly a oprávněnost jeho počínání. Dobré oko filmaře stvrdil výběrem dívky, která se však měla stát ještě téhož roku hvězdou debutu jiného filmového režiséra, umělce se světovou budoucností. A ten si maminku dokonce vzal za ženu. Kdo by to byl ale tehdy řekl?
Zpěvačka nejen v Konkursu Věra se vedle svých dosavadních zkušeností začala věnovat i zcela novému hudebnímu směru, který se postupně prosazoval od začátku šedesátých let. Nazýval se bigbeat, česky se ujal jako bigbít, což bylo označení zdomácnělé patrně díky přínosu průkopníka českého rokenrolu, zpěváka Pavla Sedláčka. Ten jeho vznik popisuje takto: „Vymýšleli jsem tehdy, jak obelstít bolševika, protože rock-and-roll se to nesmělo jmenovat. To bylo velice nebezpečné slovo. V roce 1957 byla velká aféra v Mánesu, kde po jednom tanečním večírku, na kterém se hrál rock-and-roll, všechny pozavírali. Beat je označení pro výrazný rytmický základ moderní hudby, big je velký. Nám se to zalíbilo, a protože Smetáčkovci měli Studijní skupinu tradičního jazzu, dali jsme si jméno Studijní skupina big beatu. Jelikož bolševik nevěděl, o co jde, tak nám to prošlo.“ Pavel Sedláček sice s maminkou nekoncertoval, ale znal ji a měl ji rád. Později se přátelil i s jejím budoucím manželem – slavným filmařem. Je zajímavé, že tím, jak začala maminka vedle svých dalších aktivit rovněž zpívat, muzikanti ji začali vnímat jako zpěvačku. Divadelníci ji díky kariéře v divadle Semafor považovali za divadelní herečku a filmaři díky jejím výrazným rolím na stříbrném plátně ji viděli jako filmovou herečku. Patrně přes další uměnímilovné spolužáky ze žižkovské školy se jí ozval zakladatel jedné z prvních bigbítových kapel Petr Brožek. Založil s několika dalšími přáteli a spolužáky z různých škol kapelu Crystal, zářící na českých pódiích už od roku 1962. Jejími posluchači a fanoušky se stali hlavně vrstevníci, tedy rovněž mladí lidé. Zkoušky probíhaly často přímo u Brožkových rodičů
66
a koncertovalo se zpravidla jednou týdně v neděli v Domě stavbařů na Václavském náměstí, poblíž pasáže dnešního knihkupectví Luxor. Bubeník kapely Milan Vobliza vzpomíná, jak ho hned po příchodu na zkoušku upoutala nejen originální maminčina krása italského typu, ale i její energický zpěv. Věra se od začátku stala hlavní zpěvačkou kapely, takzvanou frontmankou, spolu s jejím zakladatelem, který s ní zpíval nebo ji jen hudebně doprovázel. Jako atraktivní dívka, slečna a žena měla své lásky a představovala si svou budoucnost v tradiční rodině, chtěla milujícího a věrného partnera a kdo ví, třeba někdy i děti. Ale zcela určitě ne hned. V podstatě neznala jiný vzor. Měla své vysněné romantické představy o lásce a najednou se dostala do hudebního světa, kde ji chtěl sbalit snad každý, včetně všech členů kapely Crystal. Tak svou tajemností, kouzlem a osobitostí na všechny muže kolem působila. K významnému předělu ve Věřině hudební i životní kariéře došlo při velkém finále Soutěže tvořivosti mládeže v Lucerně 17. prosince 1962, kde se konala velká přehlídka amatérských bigbítových kapel. Součástí vystupujících byla samozřejmě i skupina Crystal. Fronty mladých nadšenců se táhly až na ulici a prakticky se všichni ani nemohli vejít do velkého sálu, který praskal ve švech. Návštěvníci se postrkávali na ochozech, aby měli lepší místo ke sledování scény, kde se představovalo to nejlepší z české mladé rockové hudby. Někteří diváci se dokonce spouštěli z balkónů za nohy, aby měli lepší výhled. Jiní se rozhodli dolů do měkkého lidského polštáře rovnou seskočit. Mezi mladíky a mladice se nenápadně vmísil o něco starší, hezky oblečený, elegantní frajer v koženém saku. Zpoza fronty přihlížejících bedlivě sledoval vystupující kapely, přemítal a u toho pokuřoval cigaretu. Přišel se podívat na dívku, kterou si už předtím vyhlédl jako možnou adeptku do svého filmového debutu s názvem Konkurs. Jmenovala se Michaela Prunnerová a byla velmi milá. Když však vběhla na scénu řízná Věra se svou tehdejší kapelou Crystal, v mžiku mu bylo jasné, že tohle bude nutná změna ve scénáři.
67
Věra od první chvíle zářila svojí energií i živelnou rozverností, a než rozjela svoje strhující sólo, ten muž věděl, že s onou slečnou se chce kromě svých pracovních plánů za každou cenu i soukromě seznámit. Druhý den jí zatelefonoval. Jmenoval se Miloš Forman. Věra rozhodně překonala svou konkurentku, aniž to tušila, a tak onen konkurs na jeho filmový debut Konkurs vyhrála ještě předtím, než vlastně začal. Nebylo se čemu divit. Když ji zanedlouho pozval na večeři, nevěděla, co na to říct. Nerada přijímala pozvání od cizích mužů. Maminka ji nabádala, aby nikam nechodila zejména s filmaři z Barrandova, kteří mívají s dívkami i všelijaké postranní úmysly. Forman jí však imponoval nejen svým vzhledem, ale i suverénním vystupováním zkušeného světáka. V době, kdy ji oslovil coby čerstvý třicátník, ještě nenatočil jediný film a byl pouze jedním z mnoha režisérů s ambicí v Čechách prorazit, o světu nemluvě. Do toho bylo z tehdy komunistického Československa pořádně daleko. Přesto vánek svobody,
68
pronikající od začátku šedesátých let i českou konzervativní společností, vybízel ke statečným činům. A nové politické zítřky vypadaly nadějně stejně jako ty umělecké. Ta léta zkrátka voněla svěží originalitou. Když však Miloš pozval maminku na oběd, raději odmítla. „My máme totiž dneska doma k obědu husu,“ napadla ji dobrá výmluva. „Když máte dneska k obědu husu, tak přijďte zítra ke mně domů,“ bystře opáčil Miloš. Na to už tehdy osmnáctiletá maminka neměla odpověď, a tak souhlasila. Na druhý den se statečně vydala do Všehrdovy ulice, kde Miloš Forman v té době bydlel. Nevěděla, že se krátce předtím rozešel se svou první manželkou, slavnou herečkou Janou Brejchovou. Když se maminka dostavila na uvedenou adresu, naskytl se jí bizarní obrázek. Dveře z chodby domu do bytu byly totiž volně otevřené a vedly do jakési veřejné předsíně s několika dveřmi. Z těch nalevo se ozýval bujarý život. V pravé části bytu se asi nacházela bývalá kuchyň, kterou obýval Milošův kamarád, spisovatel a výjimečný popularizátor klasické hudby Zdeněk Mahler. Dveře uprostřed se otevřely a maminka vstoupila do bohémsky vyhlížející místnosti veliké asi pět na pět metrů. Vlastně ta jedna místnost tvořila celý byt. Pod rozestlanou postelí se hrabala želva a podél stěn se na podlaze nacházelo několik obrazů, volně
69
opřených o stěnu. „Dobrý den, slečno, posaďte se. Jak se vám líbí tyhle obrazy?“ začal Miloš nově příchozí rozšafně oťukávat. Některé se Věře líbily a jiné méně. Pokud se jí nelíbily, ten bohém se zvědavě vyptával dál. Maminka nakonec prošla, aniž to tušila, i druhým kolem konkurzu. To zvláštní obytné místo tvořil pravděpodobně původně jeden větší rodinný byt. Někdy v průběhu času však došlo k jeho rozdělení na tři části. V části levé, odkud se ozýval už od rána zmiňovaný pracovní ruch, se nacházel Státní podnik výstavnictví. Do práce sem od rána regulérně chodila skupina lidí, kteří se věnovali přípravě projektů na rýsovacích prknech. Jedno z nich se nacházelo zrovna na druhé straně zamčených spojovacích dveří, kde měl Miloš postel, takže už od rána bylo veselo. Pro maminku se jednalo o nepoznaný svět. Přestože už měla zkušenosti na divadelní i hudební scéně, pocházela z rodiny, kde vše mělo svůj přesně daný a zaběhnutý řád. Bohémský život, tak blízký umělcům, byl pro ni vlastně zcela neznámý. Svou novostí a jinakostí jí ale docela imponoval. Když Miloš Věře nabídl roli ve svém připravovaném filmovém debutu Konkurs, řekla si: proč to nezkusit? Tohle bylo něco nového. Improvizované přežívání v bytě či spíše pokoji ve Všehrdově ulici však s sebou občas neslo i řadu bizarních momentů. Jednou dopoledne, když ještě Miloš odpočíval v posteli, k němu do místnosti vstoupil muž s rolí rýsovacího archu v podpaží a optal se, zda si může sednout. „Beze všeho,“ odpověděl mu. Neznámý příchozí si tedy přisunul židli, rozvinul arch papíru na stůl a jal se Formanovi, který při tom stále setrvával ve své posteli, popisovat nějaký svůj projekt. Vydržel asi deset minut, než se otázal, zdali se skutečně nachází v ateliéru výstavnictví. „To je vedle,“ dodal Forman. „Tak to pardon,“ omluvil se muž, sbalil arch s návrhem a zase klidně odešel, patrně o dveře dál.
70
Když se do této bohémské místnosti vydala za svou kamarádkou Vlasta Kahovcová, stala se terčem zájmu Milošova přítele a budoucího kolegy, kameramana Miroslava Ondříčka. Prý se jí naštěstí podařilo včas upláchnout, ale vztahu Miloše a Věry už nikdo nemohl zabránit. Někteří činovníci kapely Crystal, vybrané pro dvě sekvence do filmu Konkurs, měli za to, že si Miloš tuto kapelu do filmu zvolil, aby se mohl seznámit s Věrou. Je pravdou, že v něm sehrála svou nejvýraznější pěveckou roli, i když jako herečka zde ztvárnila pouhou epizodu, protože její postava na konkurzu do divadla Semafor nakonec nezazpívala. Vše se vlastně odehrávalo tak, že aktéři jednotlivých scén většinou ani o svém natáčení nevěděli.
71
Maminka ovšem byla zabírána ve velkém detailu a během koncertu předvedla asi nejslavnější rockový nářez epochy českého stříbrného plátna té doby s písničkou Everybody Twist, Everybody Roll. Energie a verva z ní jen tryskala. V hlubších partiích dokonce zavibrovala chraplákem jako zkušený rockově jazzový matador. Tento energetický hudební bonbón, snímaný rovněž v detailu, strhává diváky už po dekády. Darem živelně autentického projevu herečky i zpěvačky v jedné osobě skvěle zapadla do stylu cinéma-vérité (film-pravda) evropské kinematografie šedesátých let, tu českou nevyjímaje. Hrané sekvence připomínaly svou přirozeností až dokumentární film. Maminka také vypadala, jako by vlastně nehrála, ale se vší samozřejmostí se stala na plátně sama sebou a zároveň dané situace intuitivně rozehrávala v mnoha dalších zajímavých, mnohdy nečekaných, někdy až rozverných nuancích. Místy až chraplavě drsný hlas byl patrně její uměleckou licencí, protože jím upoutala diváky i v krátkém filmu s názvem Hudba a zábava v roce 1963, kde zpívá s kapelou Olympic, tehdy ještě bez frontmana Petra Jandy. Odjakživa zkrátka měla grády. Režiséři s ní proto rádi spolupracovali. A Milošovi se zalíbila do té míry, že s ní chtěl chodit za každou cenu. Při natáčení se světácky pohyboval na place ve stylovém koženém saku a s cigaretou značky Marlboro v ruce. Tu si v té době mohlo dovolit jen pár vyvolených. Věře imponoval nejen svým frajersky mužným vzhledem, ale i přístupem do pražské umělecké společnosti, kam ji s sebou bral. V magazínu Ona Dnes to popsala svými slovy: „Byl chytrý, měl rozhled, znal spoustu zajímavých lidí. Já vyrůstala v rodině, kde nebylo moc peněz, nechodili jsme do restaurací. A on mě vzal na večeři do Jalty, z toho jsem měla oči navrch hlavy. Jeho to bavilo, viděl, že jsem slušná holka těmito věcmi nepolíbená. Bral mě i na večírky, třeba k Muchům, kde se scházel tehdejší kulturní výkvět.
72
Byla jsem v blízkosti doktora Plzáka, Václava Havla. Vypadala jsem tenkrát hezky, tamější pánové si mě prohlíželi a Formanovi to dělalo dobře. Ale když jsem přišla záhy do jiného stavu, chlubení mnou skončilo.“ Nepředbíhejme však vývoj událostí. Film natáčený jako fiktivní dokument o konkurzu do divadla Semafor měl úspěch a stal se jedním z významných raných příspěvků do dějin takzvané československé nové vlny. Zajímavou
73
Zpěvačka i herečka v jednom
okolností je i načasování jeho premiéry přesně v den Věřiných dvacátých narozenin, tedy 28. 2. 1964. Miloš a Věra se do sebe při natáčení zamilovali a začali spolu chodit. Maminka tak začala pendlovat mezi dvěma byty. Ve Všehrdově ulici trávila čas s Milošem spíše ve skromnějších polních podmínkách a domů se vracela za rodičovským zázemím. V bytě ve Všehrdově ulici se také občas ještě stavila i jeho předchozí obyvatelka, herečka Jana Brejchová. Někdy pod záminkou, že si zde nechala nějaký kuchyňský předmět, jindy zase s prosbou, zda by se tu mohla cestou z natáčení z Barrandova odlíčit. Miloš většinou nebyl doma, a tak jí maminka velkoryse poskytla koupelnové zázemí. Věděla totiž, že paní domu byla nyní ona. Známost, o které se na veřejnosti vědělo, vyvolala přirozenou touhu rodičů poznat přítele jejich dcery. Miloš byl tedy záhy pozván k nim domů na večeři. V atmosféře příjemného podvečera
74
Věřina maminka poznamenala: „Miloši, můžete mi říkat maminko.“ V tu chvíli si Věra pomyslela, že to nedopadne nejlépe, protože Miloš měl svou vlastní maminku velice rád. A protože o ni přišel v raném věku během nacistické okupace, měl k ní velmi blízký vztah. „Nezlobte se, paní Křesadlová, ale já vám maminko říkat nemůžu, protože já měl svou maminku jenom jednu,“ odpověděl upřímně Miloš. Asi to nebyla diplomatická odpověď. Ovšem Jiřinka byla paní v domácnosti a pocházela z obyčejných poměrů, tak nemohla Milošovu složitou povahu hned pochopit. Chtěla mu prostě udělat radost a podpořit ho. Věřina rodina si ale Miloše vždy velmi vážila a podporovala ho stejně jako celou mladou rodinu. V té oba maminčini rodiče sehráli zcela zásadní podpůrnou úlohu. Miloš měl rád zejména Bohuslava Křesadla. Když se maminka po dovršení osmnácti let začala chystat na maturitu, Miloš ji na ni odvezl. Už jako její partner svým automobilem značky Hillman, béžové barvy, ve spodní části do oranžova stínovaným. Tedy ve velmi moderní barevné úpravě, jak se slušelo a patřilo na mladého filmového režiséra. Mistr Forman režíruje mistra Suchého
75
Věra maturitu zvládla a po dovršení středoškolského vzdělání a úspěchu filmu Konkurs se mohla rovnou přesunout do základního ansámblu divadla Semafor, a to čerstvě po jeho založení. Na okolnosti jejího přijetí vzpomíná sám legendární principál Jiří Suchý: „Je tomu už víc než půl století, co jsme si s Milošem Formanem prohlíželi denní práce filmu Konkurs. Seděl jsem s Jiřím Šlitrem asi ve čtvrté řadě a v páté seděl režisér filmu. Na plátně ubíhaly záběry z filmu a pak přišel jeden, na který jsem velmi čekal, protože na něm přede mě předstoupila velmi zajímavá bytost. I zeptal jsem se jí – jak jsem měl přikázáno – jak se jmenuje. Odpověděla, že Věra Křesadlová. A já jsem se v duchu podivil, jak zvláštní jméno jí Miloš Forman vymyslel. Nevymyslel, skutečně se tak jmenovala. Díval jsem se na ni, a když opustila projekční plátno, obrátil jsem se na Jiřího Šlitra s otázkou: proč jsme tuhle krásnou bytost neangažovali. Místo Šlitra odpověděl Forman, který seděl za námi: ,Protože jste blbí.‘ Ještě téhož dne jsme svou chybu odčinili. Věra se na dlouhou dobu stala členkou souboru
76
a hrála v řadě filmů. A vždycky dobře. A za nějaký čas se narodila Věře a Milošovi dvojčata. Tomu říkám happy-end.“ Věra se v divadle Semafor setkala s řadou skvělých kolegyň, jako byly například Pavlína Filipovská nebo Hana Hegerová. Z kolegů pak s dalšími pozdějšími legendami jako Jiřím Jelínkem, Pavlem Sedláčkem, Rudolfem Roklem, Ladislavem Štaidlem nebo Karlem Gottem. Ten byl k subretám velmi laskavý a neopomněl jim ze svých cest na Západ vždy přivézt nějaký dárek. Maminka k tomu dodala svými slovy: „No a my buchty jsme tam seděly v šatničce a všechno a všechny jsme probraly, a bylo to opravdu bezvadné období, přátelské ovzduší, které vydrželo hodně dlouho. Když totiž přišel někdo, kdo byl příliš ambiciózní, tak většinou z toho divadla zase hned odešel, nějak tak samočinně. Pro někoho byl zkrátka ten Semafor malý. Já jsem tam vydržela tak dlouho i proto, že jsem se vlastně nijak zvlášť neproslavila. Korepetice se Suchým a Šlitrem
Sice jsem vždycky taky něco zpívala, ale nenatáčela jsem desky, protože nejsem žádná zpěvačka, já jsem zkrátka spíš takový naturčik…“ (Zdroj: Alex a host, Český rozhlas). Dalo by se říct, že tehdy takřka každý člověk v českém šoubyznysu prošel dříve nebo později touto scénou. I Věra zde vynikla, také díky popularitě filmu Konkurs. Jako hvězda inspirovala svým vzhledem i kultivovaně autentickým vystupováním mladou generaci. A v kolegiálním prostředí našla i svoje zázemí ve chvílích, kdy byl její manžel na pracovních cestách v zahraničí. Atmosféru doby a popularitu Semaforu ilustruje Věřin komentář z roku 2006: „Vzpomínám si, jak jsme za volňasy získávali některé nedostatkové zboží, takže pak na premiérách byla taková zvláštní společnost různých řemeslníků, řezníků a lékařů. Lístky se prodávaly dva dny potom, co se otevřela pokladna, a pak už bylo vyprodáno na celý měsíc. Pokladna se otvírala dejme tomu ve tři odpoledne, a když jsme šli den předtím v půl jedenáctý z představení, tak už stáli u pokladny lidi ve frontě. Čekali se židličkama a rodinní příslušníci se střídali, aby to celou noc vydrželi, přestože si mohli koupit jen několik lístků!“ Svou první roli si tu zahrála v představení Zuzana není pro nikoho doma, přičemž částečně přebírala part po Haně Hegerové v rekonvalescenci a paradoxně i po zpěvákovi Milanovi Drobném, který musel po opuštění konzervatoře a půlročním angažmá v Semaforu narukovat na vojnu. Díky tomu „vyfásla“ několik specialit, jako například populární píseň Zastřelilo tele krávu. V rockovém pásmu s texty Jiřího Štaidla Ondráš podotýká si vyzkoušela netradiční formu divadelní spolupráce s populární skupinou Olympic v režii hudebního skladatele Karla Mareše. Na spolupráci s Věrou vzpomíná i legendární frontman této kapely Petr Janda: „Poprvé jsem ji zahlédl někdy kolem roku 1963, tedy v době, kdy jsme zkoušeli v Semaforu s Olympicem na představení Ondráš podotýká. Bylo to představení plné rokenrolu plus glosy
78
sepsané Jiřím Štaidlem a čtené ráčkujícím chlapečkem Ondrášem. Scénky to byly opravdu úsměvné a některé dokonce i na hraně s bolševikem. Vystupovalo s námi mnoho zpěváků, např. Naďa Urbánková, Yvonne Přenosilová, Miki Volek, Pavel Bobek, Pavel Šváb, Josef Laufer a občas i Věra Křesadlová. Byla nádherná a všem se nám moc líbila. Někteří se snažili, než zjistili, že jejím „mládencem“ je Miloš Forman, tehdy začínající režisér, který v Semaforu točil svůj první film Konkurs. Už si nevzpomenu, jakou píseň s námi zpívala, ale jedno vím jistě. Jak je možný, že se taková nádherná ženská s tak úžasným hlasem a muzikálnosti nestala slavnou zpěvačkou? Moc jsem na toto téma přemýšlel a dospěl jsme k názoru, že se to prostě někdy tak semele. V té době se vdávala za Formana, měla s ním dvojčata a nejspíš na kariéru nezbyl čas.“ Věra se skupinou Crystal. Napravo od ní Bohunka Sladká a zakladatel skupiny Petr Brožek
Krásná frontmanka
Na tomto projektu se setkala s už zmiňovaným legendárním hudebním idolem mladých Mikim Volkem, kterého měla celý život ráda, i se svou budoucí dobrou přítelkyní i hereckou kolegyní Naďou Urbánkovou. Ondráš byl zkrátka úžasně našlapaný kus. Přitahoval především omladinu, spatřující na scéně vše, čím sama radostně žila. Divadelní šatnu sdílela s o něco staršími i obdivovanými kolegyněmi Hanou Hegerovou a Pavlínou Filipovskou. Vztahy mezi mladými subretami byly od začátku vlídné a přátelské. Pavlína jí dokonce přivezla ze zájezdu do zahraničí jednu z prvních profesionálních řasenek značky Revlon. Do té doby si mladé umělkyně líčily brvy třeba i krémem na boty, rozpatlaným na kašičku, kterou si nanášely kartáčkem. Řasenka ze Západu se tedy rozhodně hodila.
80
Jak to myslíš s naší Věrkou? Milošovi skutečně na Věře záleželo. Do té míry, že s ní plánoval rodinu i přes její mladý věk – bylo jí tehdy pouhých osmnáct. S tím, aby se stala maminkou, by asi raději ještě pár let počkala, ale on v tom měl jasno. Rodinu chtěl mít s Věrou co nejdřív a za každou cenu. A usilovně na tom pracoval. Děti však nepřicházely. Jedna kamarádka však mamince poradila zajímavou věc, kterou se rozhodla zkusit. A tak po jednom milování předvedla zázračný gymnastický úkon, ačkoliv sportu nikdy výrazně neholdovala.
Svatební oznámení Věry a Miloše
81
Mladí novomanželé se brali na Novoměstské radnici
Postavila se prostě na hlavu. A světe div se, nebylo z toho dítě, ale hned dvě děti najednou, tedy dvojčata, narozená 23. srpna 1964. Kluci Péťa a Máťa. A to už byl bezpochyby čas na svatbu. Miloš měl ale před sebou stále dost práce. Jeho filmová, slibně rozjetá kariéra vyžadovala maximální tah na branku. Táhlo ho to do světa. Ale rodina pro něj v danou chvíli byla zrovna tak důležitá. Chtěl mít vždycky svoje zázemí pro svoje návraty domů. O to víc, když o svou vlastní rodinu za druhé světové války přišel. Se svatbou ale nespěchal, protože najednou měl dojem, že je na ni ještě čas. Po nějaké době chození bez jasné budoucnosti se maminka Jiřina rozhodla vzít situaci do svých rukou. Vyslala totiž svého manžela Bohuslava na výzvědy. Dědeček, ačkoliv se sám nepovažoval
83
Zásah rýží hned ve dveřích
v tomto směru za nejlepšího emisara, se tedy jednoho dne statečně vydal za Milošem na návštěvu s tím, že by s ním rád probral nějaké osobní věci. Ten ho laskavě přijal v bytečku ve Všehrdově ulici. Po krátkém přátelském rozhovoru se nakonec Bohuslav odhodlal a položil mu zásadní otázku: „Miloši, chtěl jsem se tě zeptat, jak to myslíš s naší Věrkou?“ Ta dotazovaného natolik rozesmála, že nemohl než odpovědět upřímně, tedy že určitě dobře a mladá matka opuštěna nebude. A možná chtěl dědečka vybavit na cestu domů dobrou zprávou. Pokud ale měla být svatba, musela maminka také přiložit ruku k dílu. Miloš si totiž kladl jednu podmínku. Že si maminku vezme, když si samotný obřad také sama zařídí. Zároveň vyslovil netradiční přání, související s jeho dospíváním bez rodičů, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Měl za to, že když na svatbě
84
Svatební oběd se konal v restauraci Praha v Letenských sadech, vytvořené z původního bruselského pavilonu na Expu 1958
nemohou být jeho rodiče, neměli by tam být ani Věřini. To samozřejmě těžce nesla babička Jiřinka, která chtěla pro svou dceru jen to nejlepší. Nakonec ale Věřini rodiče přání vyslyšeli, co jim také zbývalo. Jejich úloha v nastávající rodině se však brzy měla ukázat jako klíčová. Mezi svatebními hosty však byla celá rodina Vlasty Kahovcové, včetně rodičů a bratra Karla… Ale objevila se tu i nepozvaná parta lidí. Den předtím totiž nastávající navštívili Milošovu spolužačku z FAMU Věru Chytilovou. Při návštěvě se Miloš zmínil, že se bude ženit, a kolegyně režisérka ihned začala vyzvídat, kdeže se to bude konat. To ale byla utajená informace. Na druhý den se však jal štáb Věry Chytilové namísto dalšího natáčení věnovat objíždění všech radnic v centru Prahy za účelem vypátrání místa utajeného obřadu, až se jim podařilo novomanžele objevit rovnou na Novoměstské radnici. Při obřadu tak na místě sice nebyli žádní rodiče, zato však se zde nacházel celý štáb Věry Chytilové, což celé události dodalo originální a neopakovatelně bohémské kouzlo. Po svatbě se všichni přesunuli do tehdy moderní
85
Oční kontakt fungoval dobře
bruselské restaurace Expo 58 ve spodní části Letenských sadů. S výhledem na Prahu a Vltavu měli novomanželé před sebou celý život i celý svět. Mamince se během obřadu už rýsovalo těhotenské bříško. A tak se z mladé a krásné Věry Křesadlové stala mladá a krásná Věra Formanová. To jméno jí zůstalo v občanském průkazu až do konce života.
Příprava na další generaci
86
Sny o budoucnosti Ačkoliv se dnes zpětně počátek dlouholetého, ale v mnohém směru netradičního manželství jeví jako svazek z rozumu dvou veskrze silných a originálních osobností, oni sami se brali hlavně z lásky. Na začátku navíc nebyli ani v Čechách ještě tak slavní jako v pozdějších letech. Maminka, jak sama často zmiňovala, si nebrala Formana jako proslulého a bohatého režiséra. Tradiční představy o manželství a rodičovství, které si do vztahu přinesla ze své rodiny, však musely dříve nebo později narazit na Formanovu vizi naprosté umělecké i osobní svobody při budování vlastní kariéry. Rodina měla tvořit zázemí hlavně pro něj. Od dětství byl vlastně takto nastavený, když se musel postarat především sám o sebe, aby přežil. A tak se od začátku snažil prosadit se
Měli se rádi
A najednou tu byli Péťa a Máťa
nejen u nás, ale i za hranicemi naší země. Což se mu jako skutečnému filmařskému talentu dařilo; s každým natočeným kusem přidal další prestižní festivalovou cenu na své spanilé jízdě světem. Maminka mu od začátku dopřávala naprostou svobodu, byť se sama musela vedle své divadelní kariéry ještě postarat i o jejich společnou rodinu. Pro mladou a krásnou dvacetiletou matku se zářivou budoucností to však vůbec nebyla jednoduchá životní situace. Naštěstí měla skvělé a obětavé rodiče, kteří byli neustále po ruce. I když zmiňované tradiční představy o společném manželském soužití s dětmi postupně braly za své, stále věřila, že se to postupem času srovná a její kýžený ideál bude završen. Až se Miloš prosadí, jistě zajistí celou svou rodinu. On jí často, zejména v těžkých časech, říkával: „Ale my si, maminko, nakonec na stará kolena zůstaneme sami, viď?“ A ona tomu věřila.
89