KOUSÁČEK
Kousáček
„Zase je to ucpaný.“ Pod čůrek studené vody dám hliníkovou konvici. V zádech cítím pohled. „Máš hlad, viď? Něco s tím uděláme.“ Po snídani nazuju holínky a dám se spadaným listím k lesu. V půli svahu odemknu zámek na dřevěných vrátkách. Když jsem to tu po revoluci koupil, nebylo tu skoro nic. Lidi rozkradou všechno. Mlýnské kolo rozštípali a spálili, řetězy odvezli na sběrný dvůr. A co nezvládli ukrást, to bylo potřeba spravit. Jako první jsem vyměnil dvířka od studánky a na hadici dal síto kvůli vodní trávě. Teď ho vyčistím a vrátím na místo. Pokračuju do svahu zkontrolovat závoru. Vlastně jenom kmen stromu, co jsem pokácel, aby spadl přes odbočku k mlýnu. Co lávku odnesla voda, byla tohle jediná přístupová cesta. Na kmen jsem tehdy přibil ceduli, teď už trochu rezne, ale svůj účel plní. Od vesnice jde Maruška Sýkorová a už z dálky mě zdraví. „Nevypadáte dobře, teda pardon, že vám to tak říkám…“
5
STMIVA SE BRZY.indd 5
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
„To ty záda,“ přeruším ji. „Doktor říkal, že už to o moc lepší nebude.“ „To toho našeho morouse pořád bere žlučník,“ říká Sýkorová. „Mimochodem, netoulala se tu kolem naše kočka? Už druhej den nepřišla.“ Zavrtím hlavou. „Člověk si bez zvířete přijde tak nějak sám, no ne?“ Pohledem sjede k ceduli Soukromý pozemek je střežen psy. Dobře ví, že tam žádní nejsou. „Jsem takhle spokojenej.“ „Tak hlavně buďte opatrnej. Teď toho zas byly plný zprávy, jak pátraj po těch, no…“ „Co by si kdo vzal na takovým dědkovi,“ říkám. „Abyste se nedivil. Dneska člověka majznou pro pár drobnejch. Vezmou si pilu a televizi…“ „Už budu muset jít,“ říkám. Trochu ji to mrzí – ale práce stojí a s každým podzimním dnem se stmívá o trochu dřív. Vracím se. Pod jabloní je zase nálož jablek. Jednu švestku už jsem sklidil a rozdal po sousedech. Myslel jsem, že druhou nechám přejít mrazem a pak to jenom sklepu na deku. Ale… možná už se na to letos vykašlu. Vejdu do šera chodby a zamířím k sednici. Na prahu leží něco jako ptačí nožka. „Co to tady zase dělá?“ říkám. „Tohle ti jako nechutnalo?“ Za sebou v chodbě slyším tiché šmajdání. Nakonec se s bolestí sehnu a pařát vyhodím do smetí. Kousáček v rohu na mě upírá zvláštní pohled. Ani zkoumavý, ani lhostejný. Možná jenom cizí. Jako mladý mravenečník,
6
STMIVA SE BRZY.indd 6
02.10.2026 10:28:45
KOUSÁČEK
když si stoupne na zadní a rozpaží přední tlapy. Viděl jsem to v jednom dokumentu. „Věděl jsi, že mravenečníci, lenochodi a pásovci jsou vlastně příbuzný?“ říkám, aby řeč nestála. „Já to třeba nevěděl.“ Musím si sednout. „Odpoledne posbíráme jabka,“ říkám. „No nekoukej, pomůžeš mi. Já už se ohejbat nemůžu.“ * * * Vždycky jsem věděl, že seš hodnej kluk. Jinak bych ti tohle nevykládal. Určitě by sis zasloužil dědu, který ti ještě zvládne leccos ukázat. Jenže Milan, tvůj táta, se ženil dost pozdě – a to ještě jenom proto, že musel. Bylo mi sedmdesát, když ses Libušce narodil. Neměli jste kde být, a tak jste bydleli u mě. Po revoluci jsem byt na Milana přepsal, což jsem dělat neměl – teď už to vím. Věř mi, že jsem se mu snažil promlouvat do duše, a asi nikdy nepochopím, jak se na vás dokázal vykašlat. Pořád ale ještě máme jeden druhého. Už jsem ti říkal, že jméno Adam jsem ti vybral já? Vybavuju si ten první podzim, kdy jste za mnou poprvé přijeli. To bylo v devadesátém roce a tobě byli tři. Chodil jsi v zelených gumáčkách po palouku, sbíral jablka a nosil jsi mi je jako poklad. Říkal jsem si, že ať se stane cokoli, postarám se o tebe. Teď je kolem šesté, slunce už je za svahem a dělá se chladno. Kousáček jenom v tričku, jemu zima není. Na nohou úplně promáčené kecky.
7
STMIVA SE BRZY.indd 7
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
„Támhle, podívej,“ ukazuju do trávy. „No tak, podívej se tam.“ Kousáček skloní hlavu, pohledem bloudí po ze mi. „Je tam jabko, vidíš ho?“ Nic neříká. Nikdy nic neříká. Od řeky sem není vidět. Husté keře a stromy cloní ve výhledu na palouk, záhony, jámu s kompostem i lesní cestu. A dokud budou lidi respektovat tu ceduli nad svahem, bude všechno v pořádku. Ve vzduchu je cítit, jak ve vesnici zatápějí. Vůně páleného dřeva se mísí s hořkým pachem bolševníků. Jsou tam v šeru pod svahem. Některé měří i tři metry a jejich řapíkaté listy se chvějí ve větru. Vědí, že dřív nebo později jim to tu bude patřit celé. Kousáček mě mlčky pozoruje. Já se opatrně zakousnu do jablka. On zkoumavě nakloní hlavu. Je mu to úplně cizí. Jako z jiného světa, napadne mě. „Tak a teď mi pomoz,“ říkám mu. „Nemůžu se ohýbat, rozumíš? Bolí to.“ Pak chodím s dlouhým klackem, shnilá jablka nabodávám a házím na hromadu, co přijde na kompost. Letos máme výtečný kompost. Dřív sem chodili divočáci a pořád ho rozrývali. Už se to neděje. Mezi jablky zpozoruju divnou hromádku. Strkám do ní klackem, než mi dojde, že je to jenom chuchvalec kočičí srsti – se zbytky kůže. * * *
8
STMIVA SE BRZY.indd 8
02.10.2026 10:28:45
KOUSÁČEK
Je skoro tma. Zapálím petrolejku a sejdu do mlýnice. Posvítím si na benzínový agregát. „No jo, už je čas,“ říkám Kousáčkovi v šeru. „Pozítří budeme pokračovat. Zítra musím na hřbitov. Za babičkou, víš? Bude druhýho. Listopadu, chápeš.“ Odložím lampu a sevřu táhlo. Napnu svaly a zaberu. Zády projede bolest. Cítím ji v páteři, ledvinách a nakonec i v břiše. Jenže motor zůstal zticha. Chce to jeden táhlý pohyb. Rychlý a silný. Druhý pokus. Tentokrát bolestí vyjeknu a zavrávorám. Motor naskočí. Agregát hartusí jako zánovní babeta a kolem se zvolna šíří pach spáleného benzínu. Minu Kousáčka v předsíni a následuju dlouhý kabel prodlužovací šňůry. Táhne se až do sednice, kde je malá barevná televize. Zavřu dveře a stiskem tlačítka ji zapnu. Zprávy stíhám jen tak tak. „… využije všech prostředků k tomu, aby byly v České re publice vypsány předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Uvedla to místopředsedkyně strany Petra Buzková.“ „No, tak to vidíš,“ pronesu nahlas ke Kousáčkovi u kamen. „Ta má tak co říkat. Co si o sobě myslej?“ „Schodek pokladního plnění státního rozpočtu činil ke tři cátému říjnu tři celé osm miliardy korun. Uvedl to na tiskové konferenci ministr financí Ivan Pilip. Znamená to podstatné snížení proti minulému období…“ „Protože už tam není Kočárník. Zloděj jeden zlodějská.“ Obrátím se na Kousáčka po levici. „Že jsou to všechno zloději zlodějský, no řekni!“
9
STMIVA SE BRZY.indd 9
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
Po zprávách přepínám program. „Tady bude něco… co to je… to se podíváme, ne?“ Žádná odpověď. A tak sledujeme dokument o australské přírodě a její proměně. Přes dvoje dveře se pozdním večerem nese hluk agregátu. „Tohle už jsem viděl,“ konstatuju. „To udělaly ty dovezený druhy. Úplnou paseku. To je jak ty zatracený bolševníky tady. O nich už jsme taky něco viděli, viď? Heracleum mante… mante… tak něco. To je taky takovej prevít. Úplně jak ty králíci v Austrálii, nebo…“ zarazím se a pohlédnu na Kousáčka za televizí. Někdy se ptám, jestli jsem udělal dobře. Jdu spát. Přede dveřmi mlýna si vyčistím zuby. Napěněnou pastu plivnu stranou do jámy, kde začíná kompost. Takhle jsme to dělali vždycky. Vzpomínáš, Adámku? Tam vzadu ve svahu to i dneska mihotavě bliká. Říkali jsme tomu bludičky, pamatuješ? Takové modrozelené záblesky. Ptal ses mě, jestli jsou to opravdové bludičky, a já ti říkal, že to dělá metan, když se uvolňuje z trouchnivých pařezů. Rád jsem ti říkal o věcech, víš to? Pořád to tak dělám, protože věřím, že mě slyšíš. Tvoje maminka, to byla taky taková bludička. Nikdy nezapomenu na ten její pohled. A Milan to buď neviděl, nebo nechtěl vidět… dokud si pro ni nepřijeli. Mrzí mě, že jsem tam tehdy nebyl. Teď už je jí líp. Určitě. Dávají jí ty prášky a ona už třeba nemá strach. Pořád nemůžu odpustit Milanovi, co udělal. Jak mi tě sem přivezl, prý jenom, než se všechno srovná, že toho
10
STMIVA SE BRZY.indd 10
02.10.2026 10:28:45
KOUSÁČEK
musí hodně zařídit. A pak se po něm slehla zem. Zbabělec. Ale tak nebylo nám spolu špatně, ne? * * * Probudím se chvíli před sedmou. Je třeba zatopit v kamnech. Motá se mi hlava. Záda skoro nepřestala bolet. Poslední dobou je každé ráno horší než to předchozí. Ale zastavit se nesmím. Doktor mi tuhle řekl, že mě to udržuje v chodu. Ten zápřah. Někde blízko slyším cvakání. To dělají ty mléčné zuby. Cvakají o sebe v rychlém tempu. Jako kulička v plechovce s barvou. „Dyť já vím,“ houknu stranou. „Taky mám hlad.“ Ale Kousáčci mají přednost, na to je třeba pamatovat, řeknu si a usměju se, protože tam hluboko tě pořád ještě vidím. Za těma očima, za prázdným, cizím pohledem. Ale je jenom otázka času, kdy už na tohle všechno nebudu stačit. Zase cvakání. Rychlé, vyhladovělé. „No jo, pořád, dyť už jdu.“ Odcházím do mlýnice a z ní pak dolů do sklepa. Vynáším zabalené maso. Je poslední a už je trochu cítit, ale postačí, aby si sousedi zase nestěžovali. Jenže oni budou, viď? Stejně budou. „A hezky pomalu, rozumíš?“ říkám. „Posledně už ze mě měli srandu, víš?“ Rozbalím hromádku odřezků vepřového a nechám ji na schůdku v mlýnici. „Ten chlápek z pojízdný masny si musí myslet, že mám tasemnici.“
11
STMIVA SE BRZY.indd 11
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
Odcházím do sednice a zavírám dveře, abych neslyšel všechno to mlaskání, kousání a drcení chrupavek. Udělám si kafe a pak možná shrabu trochu listí. Venku to voní podzimem a houbami. * * * Odpoledne se dovláčím až tam, co staví autobus. Spoj mě odveze vedle do Běstviny. Z dálky vidím věž svatého Jana Křtitele. A pak už klečím v trávě. Před sebou mramorovou desku se jménem Anežka Knotková. Taky to neměla lehké, víš? Pořád se dřela a pak, když už mohla mít klid, ji dostihla ta svinská nemoc. V závěru už jenom seděla a čekala. Věděla, že to přijde. Nakonec mi nezůstal ani ten pes. Stejně to byl trochu blbec, dobře mu tak. Zmizel pár dní po tom, co přišel Kousáček. Nejdřív jsem si myslel, že prostě utekl, když viděl, že je něco setsakramentsky špatně. Ale bylo to jinak, viď? „Tak už to nebude dlouho trvat,“ říkám Anežce, když jí zapaluju svíčku. „Vím to od doktora.“ Cítím zvláštní klid. Smíření. Možná takové, jaké cítila ona. Ale ještě nevím, jak blízko to je. „Neřekl to přímo, ale bylo to jasný. Prej pošleme vás na vyšetření, pane Knotek, abysme měli jistotu. Kašlu jim na nějaký vyšetření.“ Odmetu spadané listí a namáhavě se zvednu na nohy. „Co bude s mlýnem, to nevím. Ale zahradě se vede výborně. Stromy ploděj jako nikdy.“ Ušklíbnu se. „Dřív je pořád něco okusovalo, ale teď je klid. Jenom ty bolševníky, s těma už jsem to vzdal.“
12
STMIVA SE BRZY.indd 12
02.10.2026 10:28:45
KOUSÁČEK
Za nimi ve svahu, co byl před lety polom, jsou po nocích pořád ještě vidět ty zelenkavé bludičky. Možná jsem ti je neměl ukazovat. Před třemi týdny to bylo přesně pět let. Tehdy jsem naprosto jasně viděl, jak to tam vzadu hraje těmi záblesky. Bylo jich víc než kdy dřív. A hned mi bylo jasné, že jsi šel za nimi. Přitom jsem tě jenom poslal vyčistit si zuby. Když jsem vylezl za tebou a na zemi uviděl zubní kartáček, volal jsem tě a ze tmy slyšel, jak mi odpovídáš. Vzal jsem baterku a hledal cestičku do svahu. „Adame! Adámku, kde jsi?“ „Jsou tady ty bludičky, dědo! Pojď! Pojď rychle!“ A já opravdu spěchal. Byl jsi ještě malý kluk. Teprve příští rok jsi měl jít do školy, a teď jsi byl sám úplně potmě mezi stromy ve svahu. Stačilo, abys špatně šlápl, uhodil se o kámen… „Adame! A-da-me!“ Jenže to už jsi neodpovídal. Nemohl jsem popadnout dech. Na listí mi to podkluzovalo, několikrát jsem upadl, ale musel jsem hledat dál. Pořád jsem doufal, že každou chvíli baterkou posvítím na malého kluka v bílém tričku a teplákách… A to se nakonec taky stalo. Zrovna když jsem vyšel na úzkou pěšinu. Myslel jsem, že už tě mám, jenomže… tehdy se místo tebe vrátil on. Měl tvoje tričko, trochu umouněné, tepláky a zablácené kecky. Měl ten zvláštní, cizí pohled. Měl tvoji tvář.
13
STMIVA SE BRZY.indd 13
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
Tvoji krásnou dětskou, ještě trochu baculatou tvář. Ale úplně bez výrazu. Přišel ke mně, protože tak jsi to chtěl. Protože jsi chtěl být se svým dědou. Protože ty, Adámku, jsi nikdy tak úplně nezmizel. * * * Tehdy, té říjnové noci jsem neusnul. Ani to stvoření nespalo. Jenom k ránu začalo cvakat zubama. Myslel jsem, že má zimnici, a tak jsem mu změřil teplotu. Jenže jsem naměřil necelých sedmnáct stupňů. A když zůstalo dlouho venku, bylo ještě chladnější. Odmítalo jíst. Na cokoli, co jsem před ně postavil, jenom nechápavě zíralo. A pořád cvakalo. Dokud jsem nevyndal kus syrového telecího a… tehdy jsem na to přišel. Pustilo se do něj. Naposledy jsem se utvrdil, že tohle nikomu vykládat nemůžu. A jestli vás někdo uvidí, tak o tebe přijdu docela. Sousedům jsem tehdy řekl, že si pro tebe přijel Milan a odvezl tě s sebou. Nahoře nad studánkou jsem pokácel strom a přibil k němu ceduli, aby k nám nikdo nechodil. Už tak jsi neměl zrovna slibný začátek. Libušku, tvoji mámu, zavřeli na kliniku, Milan se na tebe vykašlal a zařídil si život jinde. A já tě měl hergot na starosti. Nikoho jiného už jsi neměl – a pořád nemáš. Nezasloužíš si, aby tě odvezli. Věděl jsem, že se o tebe postarám. Ať to stojí, co to stojí. Dokud na to budu stačit.
14
STMIVA SE BRZY.indd 14
02.10.2026 10:28:45
KOUSÁČEK
Tehdy jsem tomu stvoření, co ti bylo navlas podobné, začal říkat Kousáček. To kvůli tomu věčnému hladovému cvakání. Brzo jsem pochopil, že se o vás nemusím tolik bát. Uměli jste se skrývat, nevydali jste hlásku, a pokud jste si ublížili, rychle se to hojilo. Takže doktora jsme opravdu nikdy hledat nemuseli. Ta ohromující, až děsivá životaschopnost. Nenáročnost. Jenom… to maso. Když nám náhodou došlo, posloužili jste si po okolí. Nic proti tomu, pokud si sousedi nemuseli stěžovat. Zvířat tu tou dobou žilo dost. Jen jsem měl nejspíš předvídat, že takhle to nebude napořád. Ze všech těch přírodopisných dokumentů jsem se měl poučit. Rozhlédnout se kolem sebe. Ani ty zatracené bolševníky se nespokojí s málem. Jsou invazivní a rozpínavé. Jako všechny druhy, které nenajdou svého predátora. Znejistěl jsem na den přesně rok od té osudné noci. Spal jsem v místnosti za sednicí, Kousáček bloumal sem a tam a možná hledal myši, co já vím. Jenže když jsem vstal a vyšel před mlýn, stál tam druhý takový. Tričko umazané přesně na tomtéž místě, jako jsi měl ty toho večera, když jsi vyběhl za bludičkami. Plátěné kecky od bláta. Abych to zkrátil, žili jsme tak dál ve třech, dokud se následující rok neobjevili další dva. Zase vypadali jako ty v ten jeden konkrétní večer. A v pohledu jich všech jsem nacházel kus tebe. Žil jsi tam, hluboko v každém z nich. Někdy si říkám, že tvoje jméno, Adámku, jsem ti
15
STMIVA SE BRZY.indd 15
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
nemohl vybrat líp. Na druhé straně… byl Kousáček boží stvoření? O tom jsem pochyboval. * * * Zase je večer, dívám se na zprávy. Po nocích se Kousáčci možná toulají a chodí sousedům na slepice – některé třeba nevidím celé týdny –, ale večer se jich většina stejně sejde tady. Ne, nedělám si iluze, že svah před mlýnem je jediné místo, kde se stalo to, co se stalo nám. Ty a já, Adame, my nejsme žádní vyvolení. Muselo se to přihodit i jinde, ale to do zpráv samozřejmě nedají. I tak je ale radši sleduju každý večer. A hledám nějaké náznaky – protože co kdyby náhodou. Do sednice přicházejí další Kousáčci. Za poslední tři roky jsem vstupní dveře nezamykal. Jen ať přijdou, ať vědí, že mi to nevadí. Možná mají hlad, možná se venku už jenom těžko hledá něco k snědku pro tolik hladových krků. A každý rok to bude dvojnásob těžší. Před třemi týdny to bylo pět let… A v sednici i kolem stavení tak tiše přešlapuje celkem dvaatřicet Kousáčků. Příští rok jich bude čtyřiašedesát. „Vyšetřování dvojnásobné loupežné vraždy důchodců na Chrudimsku pokračuje. Pachatelé po sobě zanechali vylomené zámky a…“ „Na tohle už se dívat nebudeme, viď? Tohle nás trápit nemusí.“ Ostatně jednou přišel jeden takový i sem. Zahlédl jsem to světlo baterky za oknem a pak zaskřípění pantů a slabý
16
STMIVA SE BRZY.indd 16
02.10.2026 10:28:45
KOUSÁČEK
odlesk pode dveřmi. Ale pak jsem si musel pořádně zacpat uši – abych neslyšel ten křik, pak to zdušené klokotání a nakonec jenom mlaskání a křupání. Zbytky oblečení jsem druhý den spálil, kosti zahrabal pod kompost. Ta cedule, kterou jsem vyvěsil na rozcestí, nebyla zase tak daleko od pravdy – a když se někdo rozhodl to varování ignorovat, dobře mu tak. Možná jsem sobec. Starý, osamělý a sentimentální sobec. Přece jenom, za pět let bude Kousáčků něco přes tisíc… a za deset? Třicet tisíc a něco. Mohl jsem tomu zabránit? Určitě mohl. Ale to bychom se museli rozloučit. Místo toho si jenom popřejeme dobrou noc. * * * Je půl dvanácté v noci. Otevřenými dveřmi do sednice zaslechnu zvuk starých hodin. Myslím na Anežku. Na to, jak věděla, že to přichází. Venku šelestí vítr a po palouku prohání spadané listí. Cítím to, cítím, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Dneska se Kousáčci zbytečně netoulají. Určitě jsou tu ti noví i ti, které už jsem dlouho neviděl. Poznám je podle toho, kde mají zamazané tričko a kolik je na něm zaschlé krve. Přicházejí se na mě dívat. Nejdou k posteli, ne. Zůstávají v sednici. Průzorem nevidím, jestli je jich tam opravdu všech dvaatřicet. Ale možná že ano. Možná že to taky vědí. Děti jsou vlastně hrozně citlivé bytosti. Jenom tam tak
17
STMIVA SE BRZY.indd 17
02.10.2026 10:28:45
STMÍVÁ SE BRZY
tiše stojí a poslouchají, jestli ještě dýchám. Jeden předškolní Kousáček vedle druhého. Jsou takoví hubení, chudáčci. Určitě už mají strašný hlad. Ale… jsou slušní. Vyčkávají.
18
STMIVA SE BRZY.indd 18
02.10.2026 10:28:45