Našim dětem. Všem nelhostejným. Lidem sužovaným válkou a padlým hrdinům. Těm, kteří vědí, že kdo chce mír, připravuje se na válku. Vlasti. Evropě. Světu.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 5
15.09.2026 15:30
SVĚDOMÍ Rusko může na NATO zaútočit v roce 2029. Rusko důvody k útoku nepotřebuje, vytvoří si je. Evropu zachrání jen důkladná připravenost. Evropa není připravena, i zničená ruská armáda je hrozbou. Německo se připravuje na útok Ruska na NATO za dva roky. Putin se připravuje na rozsáhlý konflikt s NATO. Může k němu dojít dřív, než Západ odhaduje. Polsko jako varování: Evropa se nové ruské taktice neubrání. Jen pár titulků z médií za první měsíce roku 2026. Ruská agrese na Ukrajině trvá pátým rokem. A pátým rokem si stále víc lidí připouští, že budoucnost nás a našich dětí není tak jistá, jak jsme si dřív mysleli. Není ale jen úkolem státu ochránit své občany, každý máme svou roli. Svědomí je kniha o tom, že na současnou situaci nelze reagovat mlčením nebo odvráceným pohledem. Dějiny nás učí, že mír není stav napořád. Citát v podtitulu naší knihy zní stejně naléhavě dnes jako před staletími: Kdo chce mír, připravuje se na válku. Nevnímáme ji jako výzvu k militarismu, ale jako připomenutí, že odolnost společnosti se nebuduje ve chvíli krize. Buduje se dlouho předtím. Přejeme si, aby se kniha stala částí širší debaty o tom, jak je dnešní česká společnost připravená čelit reálné hrozbě, kterou Rusko představuje. Víme, kam jít v případě krize? Co dělat v prvních dvaasedmdesáti hodinách? Máme doma základní zásoby? Obstojí naše nemocnice, energetika a infrastruktura? Budeme si umět, my lidé, navzájem pomáhat? Budeme svoji vlast vědomě chránit? Je nejvyšší čas pro klidnou, věcnou, ale už i intenzivní úvahu o odolnosti. Osobní, rodinné i celospolečenské. Připravenost není projev strachu, ale svědomí: vědomí odpovědnosti vůči sobě, svým blízkým a zemi, ve které žijeme. Nenabízíme jednoduché uklidnění. Nechceme dávat definitivní odpovědi.
6 | SVĚDOMÍ
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 6
15.09.2026 15:30
Chceme otevřít debatu a nabídnout vám svědomí místo lhostejnosti. Děkujeme všem, kteří uvěřili našemu nápadu a pomohli knize v samém začátku, v průběhu cesty i teď, kdy už bude žít svůj vlastní příběh. Velké poděkování patří zejména štábnímu praporčíkovi Peteru Smikovi ml., který nám pootevřel pomyslné dveře na Generální štáb Armády ČR. Plukovnici Magdaleně Dvořákové, která tam jako vůbec první vyslechla náš plán a která nám, mimo jiné, ukázala pověstnou galerii hrdinů. Plukovníkovi Vladimíru Holasovi a podplukovnici Zdence Sobarňa Košvancové z Oddělení komunikace s veřejností Kanceláře náčelníka Generálního štábu za jejich odbornou podporu. Aleši Ledererovi za podporu. Lukáši Tomkovi za ilustraci, na které vojákovi zpod kabátce prosvítá jeho dobré srdce. Děkujeme našim rodinám za trpělivost a pochopení, že jsme s nimi v posledních měsících netrávily tolik času, kolik by si zasloužily. Při psaní jsme ale velmi často myslely na budoucnost našich dětí, na svět, ve kterém budou žít... A děkujeme i panu prezidentovi Petru Pavlovi za jeho klidnou sílu a pevnost v hodnotách. Stojíme za prezidentem. Jana & Pavlína
P Ř E D M LU VA
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 7
| 7
15.09.2026 15:30
PŘEDMLUVA
prezidenta České republiky Asi jen blázen by si nepřál žít v míru. Pocit bezpečí je jednou ze základních lidských potřeb od nepaměti. Zároveň ale za tisíce let historie lidského druhu z naší genetické výbavy nezmizela touha ovládat, vlastnit (často i to, co nám nepatří) a vnucovat ostatním vlastní pohled na svět (často i za cenu použití brutální síly). I to je důvodem, proč člověka po celou historii provázejí konflikty a války, které stály mnoho milionů životů a způsobily nepředstavitelné materiální škody. Pokud si lidstvo z tohoto vývoje odneslo nějakou užitečnou zkušenost, pak tu, že mír a bezpečí nepřicházejí samy od sebe, a to ani tehdy, když si je budeme sebevíc přát. Názory typu „my nechceme válku, nechceme nakupovat zbraně a to nám zaručí mír“ považuji v tomto kontextu za škodlivé až existenčně nebezpečné. Navíc jednoznačně odporující historické zkušenosti nejen naší země. Společnost, respektive stát, který chce mír získat nebo udržet, o něj musí dlouhodobě a důsledně usilovat mnoha prostředky politickými, diplomatickými, ekonomickými, technologickými a v neposlední řadě i bezpečnostními. Samotná výše výdajů na obranu a vnitřní bezpečnost ani lidé v uniformách nám ale bezpečí nezajistí. Je to o trvalé připravenosti a odolnosti celé společnosti, každého jednotlivce, institucí státu, celého bezpečnostního systému, správně nastavených a pravidelně prověřovaných krizových procedurách, o výkonnosti a udržitelnosti našeho průmyslu, o pružnosti a rychlosti v reakci na technologický vývoj a o mnoha dalších věcech. Co je ale ještě důležitější než celý uvedený výčet, je vůle a odhodlání bránit si všechno to, co je nám drahé. Od principů, které mnohým mohou připadat příliš
8 | SVĚDOMÍ
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 8
15.09.2026 15:30
abstraktní, jako jsou demokracie, svoboda, suverenita, nedotknutelnost hranic nebo spojenecká solidarita, až po konkrétní věci, které jsou srozumitelné každému, jako jsou lidé, místa nebo způsob života, které máme rádi a nechceme o ně přijít. Otázka k ověření takové vůle je jednoduchá – co jsme v případě potřeby nebo nutnosti připraveni obětovat? Svůj čas, peníze, um, komfort, zdraví, nebo dokonce život? Pokud jde o nasazení zdraví a života, většině lidí se vybaví na prvním místě vojáci, policisté, hasiči nebo záchranáři. Ti to mají přece v popisu práce. V dnešní době, kdy bezpečnostní rizika spíše narůstají, než mizí, se stále více ukazuje, že bezpečnou zemí, která bude schopná si mír uhájit, bude taková, kde naprostá většina občanů bude považovat za samozřejmé, že je to jejich společná věc. To však neznamená, že každý musí být schopen obrany země se zbraní v ruce. Zapojení občanů začíná odhodláním pro bezpečí své země něco udělat. Pokračuje společným úsilím státu, soukromého i akademického sektoru vytvořit systém, do kterého se může zapojit co nejvíce lidí a institucí. Dobrým příkladem země, kde takový přístup funguje dlouhodobě a přináší konkrétní výsledky, je Finsko. Finy nemusí nikdo přesvědčovat, co jim hrozí a co by proti tomu měli dělat. Jdou si cílevědomě za svým a je to vidět nejen na jejich odolnosti, ale také na sebedůvěře a odpovědnosti. Jsem si jist, že jsme schopní takovou inspiraci proměnit i v český příběh. Nejen o tom jsou kapitoly této knihy. Lidé, o kterých se v nich píše, jsou důkazem, že to v sobě máme také. A pak jsou tu příběhy mnoha dalších, kteří už dnes věnují část svého života bezpečnější budoucnosti nás všech. Rád bych těm jmenovaným i všem nejmenovaným poděkoval za jejich nasazení, přínos i oběti, za to, že inspirují příkladem všechny, kdo by chtěli něčím přispět, ale zatím nevědí jak. Petr Pavel, prezident České republiky
P Ř E D M LU VA
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 9
| 9
15.09.2026 15:30
SLOVO historika
Vážení přátelé, dlouhá desetiletí jsme měli to štěstí žít v míru, a tak jsme si zvykli vnímat bezpečí jako něco naprosto samozřejmého. Brali jsme ho zkrátka jako vzduch, který dýcháme. Události posledních let nám však jasně připomněly, že udržet bezpečný svět vyžaduje naše úsilí a pozornost. Podtitul knihy, kterou držíte v rukou, nese starodávnou, ale stále platnou moudrost: „Ten, kdo chce mír, připravuje válku.“ Dnes tato slova rezonují aktuálněji než dřív, i když si jejich váhu možná ještě ne všichni plně uvědomují. Ženy a muži, jejichž vyprávění naleznete na následujících stránkách, naopak velmi dobře chápou, v jaké situaci se dnes nacházíme a co všechno je třeba dělat pro to, abychom výše uvedená slova naplnili. Když jsem dostal nabídku napsat předmluvu k této knize, pocítil jsem velkou zodpovědnost. Z osmnácti osobností Armády České republiky, které k vám budou promlouvat z jejích stránek, jich totiž třináct osobně velice dobře znám. A nejen to, patří mezi mé blízké přátele. Nerad bych tedy tuto mimořádnou knihu pokazil. Ona totiž opravdu výjimečná je. Rozhovory, které ji tvoří, jsou neobyčejně otevřené. Své zkušenosti zde navíc nesdílejí jen lidé na samém vrcholu kariéry, jako jsou dva bývalí náčelníci Generálního štábu AČR nebo ostřílení veteráni ze zahraničních operací speciálních sil, ale i ti, kteří v armádě strávili podstatně kratší dobu či svou vojenskou kariéru teprve začínají. Kniha však není pouhým popisem průběhu jejich služby, jde mnohem hlouběji. Odhaluje jejich nejniternější myšlenky, pocity a názory. Promlouvají v ní o hodnotách, na nichž stojí naše společnost, o křehkosti svobody i o osobní odpovědnosti za bezpečnost České republiky – země, v níž žijeme a kterou milujeme. Jako vojenský historik se celou svou profesní kariéru věnuji dějinám dvacátého a jednadvacátého století. Po celou tu dobu si uvědomuji, že dějiny nevznikají samy od sebe; vytvářejí je naprosto konkrétní lidé. Díky svému
10 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 10
15.09.2026 15:30
hlubokému zájmu o naši minulost, který mě provází již od útlého dětství, jsem měl to velké štěstí setkávat se se stovkami hrdinů, kteří bojovali za svobodu naší země v letech druhé světové války: na nebi Francie i Velké Británie, v písečných dunách severní Afriky, na zasněžených ukrajinských pláních, ve slovenských horách i na domácí frontě, která si svou krutostí a krvavostí nijak nezadala se skutečným bojištěm. Pracoval jsem však také na knihách věnovaných naší současné armádě, mezi jejímiž příslušníky mám mnoho mimořádných přátel. Všechna tato setkání mě pochopitelně hluboce ovlivnila. Proč to všechno zmiňuji? Často slýchávám povzdech, že opravdoví hrdinové žili jen v minulosti, a kdybychom je dnes opět potřebovali, nenajdeme je, protože už jednoduše žádní nejsou. S tímto tvrzením hluboce nesouhlasím. Vždy mě fascinovala otázka, kde se vlastně hrdinové rodí. Historie nás učí, že nepřicházejí na svět jako bytosti s nadpřirozenými schopnostmi. Hrdinové jsou lidé z masa a kostí, kteří tváří v tvář zkoušce, jíž jsou vystaveni, přijmou odpovědnost a dokážou se postavit zlu a bojovat za správnou věc. Kniha Svědomí je důkazem, že ani dnešní doba hrdiny nepostrádá. Nezmizeli. Jsou jich kolem nás tisíce. Nosí uniformu naší armády a chrání náš život v míru i naše bezpečí. Můžeme na ně být právem hrdí. Přeji vám, aby vás jejich příběhy a myšlenky inspirovaly a dodaly vám stejnou naději, jakou již dlouhá léta dodávají setkání s nimi mně. plk. gšt. v. v. PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA
P Ř E D M LU VA
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 11
| 11
15.09.2026 15:30
12 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 12
15.09.2026 15:30
ONDŘEJ ŠPANKO VZDUŠNÉ SÍLY Navenek elitní pilot nadzvukových letadel, součást 211. taktické letky, v pořadí pátý display pilot letounu JAS-39 Gripen předvádějící akrobatické a dynamické letové ukázky na leteckých dnech a přehlídkách, tvář českého vojenského letectva. Uvnitř člověk, který svůj život postavil na dlouhodobé disciplíně, důvěře v tým a na pocitu odpovědnosti – k lidem, k tradici i k vlastní zemi. Muž, na němž vás už při prvním setkání fascinuje až zenový klid a vlídnost. Jeho cesta ke gripenu vedla přes schopnost posouvat limity. Kapitán Ondřej Španko (nar. 1982) ví, že létání není svoboda bez hranic, ale přesně vymezený prostor, kde chyba nemá místo. V jeho slovech opakovaně zaznívá motiv služby: nikoli jako abstraktního vlastenectví, ale jako konkrétního závazku chránit prostor, v němž žije nejen jeho rodina, ale my všichni. Kde se na pozadí našich běžných životů odehrává mezinárodní šachová partie. Kde odpovědnost nezačíná a nekončí v kokpitu. Jeho příběh ukazuje důležitost hodnot, které přesahují jednotlivce, sen, který nikdy nepřestal být službou, bezpečnost, která rozhodně není samozřejmostí, naopak je něčím, na čem nemá pracovat jen armáda, ale každý z nás.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 13
15.09.2026 15:30
První otázku si nemůžeme odpustit: Žijete tady v Chotusicích a v Čáslavi svůj vlastní Top Gun? Svým způsobem ano. Létání bylo mým snem už od dětství, a právě tehdy jsem jako kluk poprvé zhlédl Top Gun, který mě také samozřejmě inspiroval. Je realita v něčem Top Gunu podobná? Film je pochopitelně natočený tak, aby byl pro diváky co nejatraktivnější, takže řada menších i větších detailů je od reality poměrně vzdálená. Z mého pohledu patří spíš do kategorie filmových pohádek. Určitou podobnost ale přece jen najít lze, a to zejména v samotném prostředí letectví i v životních příbězích lidí, kteří na letišti slouží. Co dalšího vás na začátku cesty za splněným snem o létání inspirovalo? Filmů z leteckého prostředí není mnoho. Existuje ale jeden, který ve mně nechal tu nejsilnější stopu, a tím je Tmavomodrý svět Jana Svěráka. Vedle filmů mě však výrazně ovlivnily letecké dny, na nichž armáda představuje veřejnosti leteckou techniku, schopnosti vojáků, techniků i pilotů. A protože pocházím z Náchoda, nejčastěji jsem navštěvoval letecké dny v Hradci Králové, které ve mně sen o létání ještě více posílily. Jak silně ve vás rezonuje odkaz československých letců v RAF? Na naše předchůdce jsem nesmírně hrdý. Jejich odvaha, odhodlání a profesionalita za tak náročných a nebezpečných podmínek jsou pro mě stále inspirací. Připomínají mi, že být pilotem znamená nést velkou zodpovědnost, mít odvahu, respektovat disciplínu. Jejich příklad mě motivuje a připomíná mi, že práce pilota má hlubší smysl a tradici, kterou je třeba ctít a předávat dál. Taktická letka v Čáslavi nese jméno slavného válečného pilota – stíhače Františka Chábery. Tady v letecké klubovně na základně se díváme na jeho portrét. Přiblížíte jeho příběh? František Chábera byl československý stíhací pilot, který se během druhé světové války zapojil do bojů u spojeneckých jednotek, zejména v RAF. Je také oficiálním patronem 211. taktické letky a pro nás, piloty v Čáslavi, je jeho odkaz symbolem odvahy, disciplíny a oddanosti službě vlasti. Díky jeho příkladu si stále připomínáme, že role pilota není jen o technice a dovednostech, ale i o charakteru a schopnosti nést zodpovědnost ve chvílích, kdy je to nejvíce potřeba.
14 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 14
15.09.2026 15:30
Jaké bylo poprvé vstoupit sem na čáslavskou základnu? Trvalo devět let, než jsem se do Čáslavi dostal. Musel jsem absolvovat Univerzitu obrany v Brně, základní i pokračovací letecký výcvik v Pardubicích – nejprve na letounech Zlín Z-42, poté na albatrosech. Následoval další výcvik v Náměšti nad Oslavou, kde jsem strávil přibližně tři a půl roku. Byla to tedy celkem dlouhá a náročná cesta. Na základnu v Čáslavi jsem se těšil, znamenalo to zdolání dalšího pomyslného stupínku v rámci výkonnější letecké techniky. Čekalo mě totiž přeškolení na L-159 ALCA a možná vrchol našeho letectva, letoun JAS-39 Gripen. Pamatujete si své pocity z prvního dne na tomto top či „wow“ místě? Pocit „wow“ se během té cesty dostavoval opakovaně. Už při prvních letech na různých typech letounů, při nástupu na základnu, ale zároveň jsem si uvědomoval, že přede mnou stojí ještě hodně práce, abych se dostal až k letounům JAS-39 Gripen. V tuhle chvíli vlastně už nic výš není, že? Z pohledu mého snu nic výš není, toto je vrchol. Nicméně v armádě kariéra může pokračovat i jinými směry. Každý voják, tedy i pilot, se může profilovat do dalších rolí, například na velitelské pozice, ať už na úrovni letky, křídla, nebo třeba velitelství vzdušných sil. Pro mě osobně je ale ten pomyslný vrchol pozice aktivního pilota na nadzvukových letounech. Jste jediný český voják, který byl display pilotem pro všechny tři typy letounů – tedy albatrosy, alcy i gripeny? Ano, tuto zkušenost a štěstí jsem měl jako jediný. Je to čest být display pilotem pro všechny tři typy letounů. Pokud jde o samotné gripeny, display pilotů se postupně vystřídalo více. Já byl v pořadí pátý a v současnosti tuto roli zastává už šestý, kterým je kamarád a kolega kapitán Jan Ratz. Co vás tohle trio naučilo? Především to byla velká pokora. Fyzika a mechanika letu jsou neúprosné, a to zejména při letech v malé výšce a vysoké rychlosti, tam není prostor pro chyby – ty se zkrátka neodpouštějí. Právě proto mě tato zkušenost naučila především maximální preciznosti a respektu k tomu, co děláme.
O N D Ř E J Š PA N KO
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 15
| 15
15.09.2026 15:30
34 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 34
15.09.2026 15:30
TOMÁŠ KRAMPLA SPECIÁLNÍ SÍLY Speciální síly obklopuje aura utajení a výjimečnosti. Brigádní generál Tomáš Krampla (nar. 1980) o nich mluví bez filmového patosu: jako o malém týmu lidí, kteří se dlouho připravují na situace, jež možná nikdy nenastanou – a v rozhodující chvíli si nesmějí dovolit zaváhat. V uniformě je dvacet osm let a téměř celý profesní život strávil v prostředí, do něhož projde jen zlomek uchazečů. Většinu své vojenské kariéry prožil v době, kdy se pozornost světa soustředila především na boj proti terorismu. Dnes už nestojí v čele malého týmu v terénu. Od března 2026 je ředitelem Ředitelství speciálních sil a jeho rozhodnutí mohou být vojensky riskantní, politicky citlivá a pro veřejnost navždy neviditelná. Pod jeho vedením se připravuje největší proměna českých speciálních sil od roku 2003, vyvolaná nástupem dronů, elektronického boje, informačních operací a návratem hrozby konfliktu vysoké intenzity. V rozhovoru se vrací ke strachu, hrdinství, povinnosti, vlastenectví i k hranici mezi statečností a zbytečným riskováním. Je to vyprávění člověka, který se celý život připravuje na okamžik, kdy se absolutní klid může během jediné vteřiny změnit v absolutní peklo – a který dnes rozhoduje, zda na takový okamžik budou připraveni i druzí.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 35
15.09.2026 15:30
Ve funkci ředitele Ředitelství speciálních sil jste od března tohoto roku. Předtím jsem pracoval na generálním štábu asi tři čtvrtě roku jako zástupce ředitele. Ačkoli jsem si několikrát před tím letošním březnem říkal, že jsem připravený a vím, co mě čeká, tak když na mě skutečně dopadl rozsah té funkce, byl to docela silný náraz do reality. Jak moc jiné to je? Největší změna je, že nedávám pouze doporučení, už řešení jen nenavrhuji. Rozhoduji sám. V určitých věcech musím jít samozřejmě za náčelníkem generálního štábu, mým přímým nadřízeným, ale v rámci Ředitelství speciálních sil je na mně, jaká rozhodnutí udělám. Pod dokumenty, které od nás odcházejí, je můj podpis. Tuhle odpovědnost s pokorou přijímám každý den. Jak dlouho ve funkci budete? Obvykle to jsou tři až čtyři roky. Někteří ředitelé byli ve funkci i déle, ale podle mě jsou ideální právě tři roky. První rok člověk proniká do všech souvislostí, získává detailní přehled i o oblastech, ke kterým dříve neměl plný přístup, a zároveň začíná prosazovat vlastní projekty, druhý už má věci dobře v ruce a třetí podává nejlepší výkon a možná uvidí výsledky své práce či cestu, kam se máme posunout dál. Nicméně já budu ve funkci tak dlouho, dokud si budu jistý, že speciální síly posouvám dopředu. My nikdy nesmíme usnout. Jsme zárukou toho, že se to nestane, a já si to uvědomuji každý den. Pokud sklouznete do zajetých kolejí, ztratíte energii a nemáte potřebu něco měnit, ladit a upravovat, je vhodný čas na změnu. Organizaci prospěje nový pohled a nová energie. A ti mladí dravci, kteří v armádě už jsou nebo se k nám teď hlásí, ti chtějí věci posouvat dál a měli by dostat příležitost ukázat, co v nich je. Kam se pak z této funkce můžete profesně posunout dál? To teď vůbec neřeším. Můj fokus je jasný a naplňuje mě. Ale teoreticky, když už se ptáte, dalším krokem může být přesun na jinou jednohvězdičkovou pozici v rámci armády, povýšení na některou z dvouhvězdičkových funkcí, zahraniční pracoviště nebo civil. Celý profesní život jsem strávil u speciálních sil a tomuto prostředí rozumím. Dokážu si představit fungování například u pozemních sil, ale existuje řada oblastí a sekcí, se kterými jsem během služby nepřišel do tak úzkého kontaktu. Budoucnost je samozřejmě otevřená a bude záležet na mnoha okolnostech – jak budu ve své funkci úspěšný, jak budou s mojí prací spokojeni nadřízení, ale i podřízení. Vždy budu chtít dělat
36 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 36
15.09.2026 15:30
to, čemu rozumím a kde budu přínosem. Důležité také bude, jaké budou potřeby armády. Podle toho se pak budu rozhodovat dál. Jednu věc ale vím jistě: práce mi musí dávat smysl. Dříve jste odpovídal za lidi, které jste měl bezprostředně vedle sebe. Dnes můžete rozhodovat o nasazení těch, které osobně ani neuvidíte. Je taková odpovědnost těžší? Nevnímám to tak, že by jedna odpovědnost byla lehčí a druhá těžší. Jen je jiná. Dřív jsem nesl odpovědnost za lidi, které jsem měl vedle sebe, které jsem znal. Dnes rozhoduji ve větším měřítku a často i o těch, které jsem nikdy nepotkal, ale princip je stejný: pořád jde o lidské životy a o důsledky rozhodnutí, která děláte na základě zkušeností a výcviku. Musí to být vždy ta nejsprávnější rozhodnutí, která dokážete učinit, ale rozhodovat o věcech, při kterých mohou umírat lidé, je těžké vždy. Jak pracujete s pochybností ve chvíli, kdy rozhodnutí musí padnout rychle a žádná z nabízených možností není vysloveně dobrá? Pochybnost k tomu přirozeně patří. Kdo tvrdí, že ji nikdy nemá, ten buď neříká pravdu, nebo si neuvědomuje váhu rozhodnutí, což je ještě horší. Pro mě je důležité nenechat se pochybností ochromit, ale použít ji správně – jako důvod znovu si ověřit informace, vyslechnout štáb, kolegy a pak zodpovědně rozhodnout. V principu je to jednoduché a zároveň velmi těžké: vybrat na základě dostupných informací tu nejméně špatnou variantu. A ve chvíli, kdy rozhodnutí padne, už za ním musíte stát. Jak se rozhodovat, když máte dost informací k zásahu, ale nikdy nemůžete mít jistotu, že jsou úplné? Kdo má v takové situaci povinnost vyslovit pochybnost? Pochybnost má a musí mít právo vyslovit každý, kdo nese za část operace odpovědnost a vidí problém, který může ovlivnit její výsledek. To je role kvalitního štábu i kvalitních velitelů na nižších stupních. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na veliteli, ale špatný velitel je ten, který nechce slyšet nepříjemné věci. Právě v tom se podle mě pozná dobrý systém – že v něm lidé nemají strach upozornit na riziko. A pak je na veliteli, aby z toho udělal rozhodnutí. Když si nezasvěcený člověk představí operace speciálních sil jako scény z akčních filmů, jak daleko je taková představa od reality?
TO M Á Š K R A M P L A
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 37
| 37
15.09.2026 15:30
IVO ZELINKA VELITEL Plukovník Ivo Zelinka (nar. 1980) stojí v čele 91. skupiny informačního boje, která spadá pod Velitelství informačních a kybernetických sil Armády České republiky. Jeho kariéra je pevně spjatá i s výsadkovými jednotkami, u nichž prošel všemi klíčovými funkcemi, od velitele čety až po velitele výsadkového praporu. V rozhovoru, který jsme vedli v Olomouci poblíž kasáren jeho útvaru, otevřeně popisuje nejen svou profesní cestu, ale i proměnu moderního bojiště. Zelinka, který je ve svých odpovědích věcný a přesný, zdůrazňuje, že dnešní válka se neodehrává pouze v terénu, ale především v informačním prostoru a v lidské mysli. Jeho pohled propojuje zkušenosti z elitních výsadkových jednotek, zahraničních misí i akademického vzdělání ve Spojených státech a ukazuje, jak se mění role vojáka v 21. století od bojovníka k analytikovi a komunikátorovi v jednom.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 63
15.09.2026 15:30
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 62
15.09.2026 15:30
Abychom měli všichni představu o tom, co děláte, přiblížíte nám činnost útvaru informačního boje? Ve skutečnosti jsme všechno možné, jen ne typičtí IT specialisté, jak si někteří myslí. Naše činnost stojí na pěti hlavních schopnostech, které poskytujeme Armádě České republiky. První z nich jsou informační boj a psychologické operace, tedy působení vůči nepříteli, zejména proti jeho jednotkám v terénu. Tyto schopnosti poskytujeme na klíč 4. brigádě rychlého nasazení, 7. mechanizované brigádě a 43. výsadkovému pluku (Spadají pod Velitelství pozemních sil. – pozn. aut.). Druhou oblastí je průzkum v kyberprostoru, protože pokud chce někdo úspěšně působit v této doméně, potřebuje zvládnout obranu, útok i průzkum. My se zaměřujeme na zpravodajství z otevřených zdrojů, jako jsou média, sociální sítě nebo další veřejně dostupné informace – a tuto schopnost poskytujeme celé armádě. Třetí dovedností je podpora strategické komunikace. Méně známým faktem je, že veškeré oficiální sociální sítě armády spravuje náš útvar tady v Olomouci. Čtvrtou oblastí je civilně-vojenská spolupráce, protože většina vojáků nemá hlubší zkušenosti s fungováním obcí, státní správy nebo neziskového sektoru, a právě proto máme specialisty, kteří tuto komunikaci zajišťují. V neposlední řadě, pokud chceme v informačním prostoru dosahovat reálných výsledků, potřebujeme kvalitní obsah – fotografie, videa, infografiky a další materiály. Na to máme specializovaný tým, který zajišťuje jejich tvorbu od sběru dat až po finální zpracování. Celkově tedy pokrýváme široké spektrum činností v informačním prostředí. Když k vám někdo nastoupí, kde začíná? Záleží, s čím uchazeč nebo uchazečka přichází. Oproti jiným druhům vojska jsme výjimeční tím, že k nám lidé přicházejí už s konkrétními dovednostmi z civilu, například umí fotit, natáčet, zvládají postprodukci, analýzu, marketing nebo práci se sociálními sítěmi. Také se stává, že u nás tyto schopnosti několik let rozvíjejí – a následně odcházejí do soukromého sektoru, kde je mohou uplatnit za výrazně lepších podmínek. Dá se říct, že nabíráme juniory a vychováváme z nich seniory, kteří pak odcházejí jinam. Tento model je poměrně specifický, třeba u výsadkářů nebo tankistů se s ním nesetkáváme, tam si vojáci dovednosti z civilu obvykle nepřinášejí. Koho tedy armáda potřebuje? Kdo je ideální adept pro práci v některé z vašich oblastí, které jste na začátku zmínil?
64 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 64
15.09.2026 15:30
Přednáška na téma informační gramotnosti v rámci letní školy na Erlebachově boudě
Pozorování konvoje napadeného Tálibánem, základna 2. pěší roty ANA v provincii Vardak, 2010
Vyjednávání s vesničany v rámci třídenní vrtulníkové operace v distriktu Azra, Afghánistán, 2009
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 69
15.09.2026 15:30
88 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 88
15.09.2026 15:30
ALEŠ OPATA GENERÁL VE VÝSLUŽBĚ A DIPLOMAT Čtyři dekády v armádě ho nenaučily jen disciplíně, ale i nedůvěře k prázdným proklamacím. Válka pro něj není dobrodružství. Je to krutá realita, která se může odehrávat jen pár set kilometrů od míst, kam jsme ještě nedávno jezdili na dovolenou. Armádní generál v. v. Aleš Opata (nar. 1964) patří k nejvýraznějším osobnostem české armády po roce 1989, tedy období transformace, prvních zahraničních misí i ukotvení země v NATO a evropských bezpečnostních strukturách. Vojenskou kariéru spojil především s výsadkáři a jednotkami rychlého nasazení. Velel 43. výsadkovému praporu v Chrudimi i 4. brigádě rychlého nasazení a postupně prošel řadou velitelských a štábních funkcí. Během zahraničních operací v bývalé Jugoslávii a Afghánistánu poznal nejen vojenskou stránku konfliktů, ale i jejich dopad na civilní obyvatelstvo. To formovalo jeho pohled na bezpečnost, odpovědnost i roli armády v demokratické společnosti. V letech 2018 až 2022 byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Po odchodu z aktivní služby přijal nabídku působit v diplomacii a stal se českým velvyslancem v Litvě. V rozhovoru mluví o tom, proč armáda není pro každého, proč se skutečná odvaha nepozná na cvičišti i proč vojáci nechodí k psychologům. Je to rozhovor o společnosti, jež si musí znovu položit nepohodlnou otázku: Co všechno jsme ochotni chránit, dokud je ještě čas?
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 89
15.09.2026 15:30
Sálá z vás absolutní klid. Bylo to takhle i v armádě? (smích) No, to nevím. Naučila vás armáda klidu, nebo spíš tomu, že panika je luxus, který si velitel nemůže dovolit? Armáda vás naučí, jak zvládat stres a rozhodování pod tlakem. Má k tomu vyzkoušené a fungující nástroje. Panika není luxus, ale něco, co vás může paralyzovat v rozhodovacích procesech a klíčových rozhodnutích. Naučí vás s tím pracovat. Pokud dokážete zvládat stres, dokážete klid přenést i na ostatní. Myslím si, že armáda mi v otázce zvládání stresu dala hodně, zejména u bojových jednotek – a tu schopnost si potom nesete po zbytek kariéry. Platí jednou voják, vždycky voják? Jednou generál, vždycky generál? Jak často vzpomínáte na armádu? Přemýšlíte nad tématy, jako jsou obrana státu, odolnost společnosti? Bezpečnost, obrana a odolnost společnosti jsou spojené nádoby. V podstatě se to týká i diplomacie, prostředí, ve kterém se právě pohybuji. Co se týče české armády, občas do toho ještě zabrousím, ale jistě to téma cíleně nevyhledávám. Nevzpomínáte ani na svoje léta v armádě? To ano. Máme partu z Chrudimi, s některými bývalými kolegy se dvakrát třikrát do roka stýkáme. S těmi odolnějšími máme i střelecký klub. Jsou to většinou lidé, se kterými jsem sloužil, byli jsme spolu na misích. Aktivně už ale v armádě nikdo z mého nejbližšího okruhu není. A chybí vám něco z armádního života? Občas ten řád a to, že víte, že se na kamarády a spolubojovníky můžete vždycky spolehnout a že vás nikdy nepodrazí. Jak se po těch letech uzavírá jedna kapitola života? Měl jsem štěstí a většinu vzdělávacích aktivit jsem absolvoval mimo Česko, především v Americe nebo ve Velké Británii. Kariéra důstojníků a vojáků je tam mnohem svázanější časem a jasnými pravidly. Když chcete být v armádě dlouho, musíte být prostě dobrej. To mě formovalo. Když jsem byl povýšen do generálské hodnosti a nastoupil do struktur (V letech 2014–2017 působil jako národní vojenský představitel ČR na strategickém velitelství NATO Shape
90 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 90
15.09.2026 15:30
v belgickém Monsu. – pozn. aut.), mnozí, včetně mě, to vnímali jako můj kariérní strop, a tak jsem měl dost času se na konec služby připravit. Jenže já se vrátil a dostal ještě jednu příležitost. Být náčelníkem generálního štábu je vrchol kariéry. Výš už v české armádě není kam jít. Víte, že jakmile odejdete z funkce, znamená to i odchod z armády. Překvapivě rychle si zvyknete, že najednou nemusíte nic řešit. Že se vám v noci nezdá, co všechno musíte udělat druhý den. A také pocítíte, jak příjemné je mít svobodu rozhodovat si o svém volném čase. Kolik let jste byl v armádě? Od roku 1987. Do délky služby se ale započítává i studium na vysoké škole, na kterou jsem nastoupil v roce 1983. Když to sečtu, vychází to do roku 2022 na skoro čtyřicet let služby. Takže to je větší část vašeho života. Je! Říkávám proto 30+, zní to líp. (smích) Dlouhá léta jsem sloužil u výsadkářů. Nechci říct, že tam to byl úplný punk, ale určitou míru volnosti to prostředí mělo. Armádní hierarchie tam nebyla tak striktní jako na většině ostatních útvarů, alespoň za mých časů ne. Obecně si tam byli lidé blíž a do určité míry bylo jedno, jakou má kdo hodnost. I když kretén se najde všude, tomu se nedá v životě zabránit. Pořád jsme byli spíš kamarádi a parta. Díky tomu jsme se vyhnuli spoustě problémů, které se běžně řeší v klasické armádě. A také jsme si úplně nepotrpěli na to, abychom si třikrát denně žehlili košili, chodili na nástupy, dbali na podobné formality. Co se řeklo, to vždycky platilo, problémy se řešily doma, a hlavně zájem celku byl vždycky nad zájmem jednotlivce. Vzpomínám na to jako na velmi dobrou etapu svého života. Název vaší knihy zní Sám nejsi nic. Jak jsem řekl před pár sekundami, zájem celku je v armádě vždycky důležitější než zájem jednotlivce. Proto je důležité v rámci bojové jednotky vztahy budovat a vědět, že jste na sobě závislí. Jak byste jednoduše definoval smysl armády? Hlavním smyslem armády je zajistit bezpečnost a svrchovanost státu, odradit případného agresora, a pokud dojde k napadení, zemi aktivně bránit. Jde o nejvyšší ozbrojenou sílu, kterou stát disponuje.
A L E Š O PATA
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 91
| 91
15.09.2026 15:30
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 112
15.09.2026 15:30
LUKÁŠ HIRKA VETERÁN Z AFGHÁNISTÁNU Lukáš „Hiro“ Hirka (nar. 1986) vyrůstal mezi sportem, přírodou a dobrodružstvím. Skautské výpravy, závodní hokej, bojové sporty i čundry v Beskydech formovaly jeho odvahu, vytrvalost, hodnoty a lásku k životu. V roce 2004 se rozhodl vstoupit do armády. Kariéru profesionálního vojáka začal u 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích. Sloužil jako kulometník u 1. mechanizované roty, později jako starší průzkumník průzkumné čety. Absolvoval řadu cvičení, profesních kurzů a kurzů přežití. Je držitelem ocenění C.E.F.E. Zlatý jaguár za výcvik přežití v džungli ve Francouzské Guyaně a ocenění Alpská protěž za výcvik přežití v zimních podmínkách francouzských Alp. Na první zahraniční misi odjel do Kosova, o několik let později zamířil dvakrát do Afghánistánu. Právě tam, v pátek 7. září 2012, jeho život převrátil útok rakety na základnu Shank v provincii Lógar. Tlaková vlna, střepiny a úlomky betonu zasáhly Lukáše přímo, jen několik metrů od protiraketového krytu. Bylo mu tehdy dvacet šest… Rodina se nikdy nevzdala. S trpělivostí a s podporou odborníků stimulovali jeho smysly a postupně objevovali, že mozek, který lékaři označili za nefunkční, stále vnímá. Po dlouhých měsících intenzivní péče, neurorehabilitací a fyzických cvičení přišel zlom. Lukáš postupně začal znovu ovládat své tělo, zkoumat své možnosti a žít. A po letech v nemocničních a rehabilitačních zařízeních se vrátil domů. Dnes našel nový smysl života v parasportu a pomoci lidem s těžkým postižením mozku. Jeho příběh není jen o přežití, je o síle, o vůli, disciplíně a rodinné podpoře. O tom, že i v těch nejtěžších chvílích je možné hledat cestu k návratu do života. K rozhovoru se připojil i Lukášův táta Jiří Hirka.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 113
15.09.2026 15:30
Nedávno jsem úplnou náhodou narazila na film Skafandr a motýl. Na svých stránkách máte citát Jeana-Dominiqua Baubyho, bývalého šéfredaktora francouzské Elle, kterému po náhlé mozkové příhodě ochrnulo celé tělo, a autora knihy, na jejíž motivy byl film natočen: „Žiju, myslím. Nikdo nemá právo mi tyto dvě skutečnosti upřít.“ Kde jste se vy s tímto citátem setkal? LH: Jednoho dne jsem své ergoterapeutce vyprávěl svoje zkušenosti, zážitky, vzpomínky. A ona odpověděla, že je to, jako bych jí vyprávěl děj jednoho filmu. Vtipně jsem odpověděl, že netuším, že už o mně natočili film… Napoprvé bylo těžké ho sledovat, dokoukat. Ty výjevy byly tak totožné s mými vzpomínkami! Důležitost podobných snímků je, že dokážou zprostředkovat lidem prožívání takových, jako jsem já. Ačkoli můžu komukoli vyprávět své pocity, zkušenosti, popisovat své myšlenky a prožitky, vidět to je nad tisíc slov. Vizuální stránka je velmi silná. I moji rodiče si najednou dokázali lépe představit, co se ve mně dělo. Musím také zmínit, že i v obrovské beznaději, zoufalství a temnotě se dá najít kousek světla a štěstí. Pro mě to byla rodina a přátelé, kteří i v té nesmírně těžké a náročné době drželi naději a dokázali přinášet i radost. To pro mě bylo moc důležité. A jsem přesvědčený, že je to důležité pro každého, kdo si nějakou těžkostí prochází. Dodnes si pamatuji kluky z armády, jak za mnou chodili, povídali si, vtipkovali, kdo co zažil – a stačilo, že vyprávějí. Silné bylo i mé seznámení s mojí neteří – to pro mě byl učiněný zázrak. Na to setkání s někým, kdo se narodil nedlouho poté, co se mi to stalo, nikdy nezapomenu. Slavíte druhé narozeniny? LH: No jéje, pochopitelně 7. září v den útoku. JH: Lukášovy druhé narozeniny jsou vždy „poctivé“. Na začátku jsme slavili jen v kruhu rodinném a se spolubojovníky z Lukášovy průzkumné jednotky 72. mechanizovaného praporu, kteří jsou dnes naši přátelé a kteří Lukáše podporovali od samého začátku po zranění. Postupně jsme potkávali další přátele napříč celou armádou i mimo ni. Každoroční oslavě říkáme Setkání přátel – je to narozeninová oslava a poděkování naší rodiny za pomoc, které se nám dostalo a dostává nejen z armády a z ministerstva obrany, ale i od lékařů, fyzioterapeutů a našich dalších partnerů a podporovatelů. Lukáši, co si pamatujete jako první okamžik svého znovuzrození? LH: Výstřih. Velká prsa. (smích) Je zvláštní mít vzpomínky, u kterých tápete, jestli mají něco společného s realitou, nebo jestli jsou to jen představy, sny. Snažil jsem se dohledat si informace o tom, co se tehdy dělo. Cítil jsem, že je
114 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 114
15.09.2026 15:30
taková moje osobní povinnost vrátit se zpátky tam, kde jsem ležel, a poděkovat lidem, kteří se o mě starali. Chtěl jsem jim říct, že jejich práce má smysl – nejen pro mě, ale pro všechny, o které pečují. Tak jsem tam jel, povídal si s nimi, potkával jednoho člověka za druhým, zastavovali jsme se, zdravili. A najednou? Najednou tam byla, ta velká prsa. Má první vzpomínka se potvrdila. Období vigilního kómatu muselo být pro celou rodinu velmi těžké. Byly to necelé dva roky, během kterých jste žili v nejistotě… JH: Hodně jsme se naučili v nemocnici v Olomouci na oddělení chronické resuscitační péče pro dospělé (OCHRIP). Na začátku to tam bylo hodně striktní, od hygieny až po disciplínu, návštěvy byly jen od tří do pěti, myslím. My často zůstávali do osmi nebo do devíti, každý den po práci, všechny víkendy, trávili jsme tam celé vánoční svátky. Postupně jsme se učili, jak s Lukášem pracovat, jak ho polohovat, jak o něj pečovat. Přiváděli jsme si i terapeuta, neměli tam totiž cílené neurorehabilitace. Lukáše jste museli v určitý okamžik vyvázat z armády, že? JH: Ano, byl to vlastně přirozený proces. Lékaři vyhodnotili, že jeho stav je neměnný a nevratný. My ale chtěli s Lukášem cvičit – a mít ho blíž k domovu. Nebyl to snadný proces. Byl ve velmi vážném stavu a zodpovědnost za jeho život jsme museli převzít na sebe. Sbírali jsme zkušenosti, hledali možnosti. Nakonec se nám podařilo umístit ho do Sanatorií Klimkovice, do prostředí dost vzdáleného od toho nemocničního. Museli jsme, manželka a já, o syna pečovat 24/7. První noci jsme kolem něj chodili a kontrolovali, zda vůbec dýchá. A v hlavě jsme měli otázku: Jak tohle zvládneme? Potkávali jste během let, kdy se Lukáš vracel do života, spíš lidi, kteří vás podporovali, nebo naopak ty, kteří vás zrazovali? JH: Chcete slyšet pravdu? Ano. JH: Na té cestě jsme potkali mnoho lidí. Lukášovo motto je: „Handicap je sítem na kamarády a blbce.“ A když vám řeknu, že máme velkou rodinu – a že dodnes zůstala jen ta úzká… Někteří prostě mají jiné zájmy. A pak jsou tu přátelé a lidé, které prověřil čas – a za ty musí být člověk vděčný. Vlastně jsme vděční za každého na naší cestě, za každou zkušenost, protože i negativní zkušenost je velmi obohacující.
LU K Á Š H I R K A
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 115
| 115
15.09.2026 15:30
134 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 134
15.09.2026 15:30
NIKOLA JANÁČKOVÁ ŽENISTKA I když je profesionální vojákyní teprve od května 2025, k uniformě měla blízko už dřív. Před nástupem k armádě pracovala u městské policie. Během služby v aktivní záloze u 42. mechanizovaného praporu v Táboře se naučila ovládat reaktivní protitankový granátomet a stala se střelkyní-operátorkou panduru – jako vůbec první žena v aktivní záloze, která splnila tento kurz. Desátnice Nikola Janáčková (nar. 1998) slouží v Bechyni u roty EOD (Explosive Ordnance Disposal), jejíž vysoce specializovaná práce probíhá nejen v České republice, ale i v rámci zahraničních misí. Jejímu zařazení trochu odpovídá i její nejoblíbenější film s armádní tematikou – životopisný snímek z roku 2019 Vidíš měsíc, Danieli –, snímek o únosu fotoreportéra z Dánska, který byl 398 dní zajat organizací ISIS. V rozhovoru přiznává, proč se jí nesplnil sen o speciálních silách, zmiňuje, jestli se v armádě cítí jako žena respektovaná a co je pro ni fyzicky náročné. Charakteristická je pro ni věcnost a strohost ve vyjadřování. Možná typická pro ženu – řadovou vojandu, která se narodila pro to být součástí týmu.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 135
15.09.2026 15:30
Kdy jste vstoupila do aktivní zálohy? Šest sedm let zpátky, ještě dřív, než jsem nastoupila k městské policii. Právě kvůli aktivní záloze jsem věděla, že si potřebuji najít práci, kde budou mít pochopení pro všechna ta cvičení nebo povolávací rozkazy, které mohou přijít. Ostatně mezi kolegy jsem nebyla jediná, kdo byl v aktivní záloze. Nejspíš jsem tušila, že moje kroky povedou nakonec do armády. A to se také loni v květnu stalo, nastoupila jsem k 15. ženijnímu pluku Bechyně „Generála Karla Husárka“, konkrétně na rotu EOD jako řidič u týmu pokročilého pátrání. Kdo byl generál Husárek? Byl to válečný hrdina, armádní stratég a tvůrce československého opevnění. Během své vojenské kariéry působil i jako velitel ženijních praporů v Bratislavě a v Praze. To bylo v době mezi první a druhou světovou válkou. Pokud jste tušila, že vaše kroky povedou do armády, byla v tom touha po řádu a disciplíně, nebo máte ráda fyzické výzvy? Asi od každého trochu. Samozřejmě mám blíže k těm fyzickým výzvám. Co je tým pokročilého pátrání? Tým pokročilého pátrání (Advanced Search Team) je vojenská jednotka, která se specializuje na prohledávací operace a vyhledávání výbušných i nevýbušných zařízení a předmětů. Jsme vyčlenění pro prohledávání budov, různých dopravních prostředků, cest i okolí. Ženisté obecně zajišťují technickou podporu armády a jejich hlavním úkolem je usnadnit pohyb vlastních vojsk, případně i co nejvíc ztížit postup protivníka. Také ale pomáhají při živelních pohromách, při povodních třeba se stavbou náhradních mostů. Takže je vaše práce podobná tomu, co jsme viděli ve filmu Americký sniper? Tam byla také jednotka, která nejdřív kontrolovala domy a prostor, odkud by pak mohl Bradley Cooper odstřelovat… Spíše by se to dalo přirovnat k filmu Zelená zóna s Mattem Damonem, kde jednotka pátrá po zbraních hromadného ničení i jistých vysoce postavených osobách. Třeba v Británii tohle funguje, takže tam jezdíme i na výcviky nebo kurzy. Pokud vím, od začátku války na Ukrajině probíhá právě v Británii v rámci operace Interflex rozsáhlý výcvik ukrajinských vojáků zaměřený na odminování a likvidaci výbušnin.
136 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 136
15.09.2026 15:30
Jednotky EOD jsou nová složka armády? Jak se to vezme. Letos to bude dvacet tři let, kdy byla jednotka EOD jako taková v rámci armády založena. Tým pokročilého pátrání jako jeden z týmů jednotky EOD vznikl teprve nedávno, a to v roce 2023. Vycházelo to ze zkušeností, které vojáci získali během misí v Afghánistánu. Tehdy to ještě nemělo svůj vlastní název, ale přirozeně docházelo k prohledávání a zabezpečování míst. Můžeme být podpůrným prvkem ostatních složek Armády/Policie České republiky dle vyžádání. Například při nálezu výbušného zařízení příslušníci roty EOD zneškodní výbušný systém tak, aby ostatní jednotky mohly pokračovat v plnění úkolu. Je to aktuální téma, které se ještě bude rozvíjet. Jedno z možných nasazení je i bezpečnostní prohlídka objektů a prostorů před příjezdem významných osobností, například i pana prezidenta. Zaměřujeme se na objekty kritické infrastruktury (elektrárny, přehrady). Když se jede do rizikové oblasti, musíme nejprve prohledat cestu a okolí, jestli tam nejsou třeba skryté nástražné systémy, teprve potom můžou do oblasti další jednotky. Je to vlastně dost „policejní“ práce. Před pár lety jsme absolvovali třeba výcvik na prohledávání vlaků. To, co nás odlišuje, je míra ujištění a tím i naše vybavení, můžeme pracovat ve výškách nebo ve stísněných prostorech. Je vaše práce zčásti založená na tom, že se nesmí stát vůbec nic? Že úspěch je vlastně ticho, bezpečí, žádná zpráva v médiích? V podstatě ano. Žádná zbraň nemůže být použita, pokud ji nalezneme dříve, než ji použije protivník. Je důležité být si vědom různých druhů hrozby a být o krok napřed. Vždy záleží na schopnostech a možnostech druhé strany a také na informacích, které dostaneme. Dá se vlastně tenhle druh pozornosti vypnout, když jste v civilu? Vždycky tam trochu je. Proč jste si vybrala zrovna tuhle jednotku? Zpočátku jsem mířila trochu jinam, takovým malým snem byly speciální síly, konkrétně Centrum podpory speciálních sil. Jenže jsem při testech ve vojenské nemocnici kvůli zranění kolene z minulosti neprošla při posuzování zdravotní způsobilosti nutné pro bezpečné provádění seskoků padákem. Kritéria jsou přísná, v rámci posuzování způsobilosti musíte vyhovovat ve všech požadovaných pilířích, ať už je to zdravotní způsobilost, nebo fyzická zdatnost a základní výsadkový kurz, který obsahuje jak pozemní přípravu s nácviky
N I KO L A JA N ÁČ KOVÁ
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 137
| 137
15.09.2026 15:30
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 148
15.09.2026 15:30
PETRA PIHERA MAJORKA VE VÝSLUŽBĚ Rozhovor s majorkou Petrou Pihera (nar. 1980) vznikl v okamžiku, který je jistě pro každého vojáka v kariéře jedinečný – byl to její poslední den vojákyně z povolání u 25. protiletadlového raketového pluku, takzvaného Tobruckého, ve Strakonicích. Za více než 25 let v uniformě prošla zahraničními misemi, velitelskými funkcemi i náročnými rozhodnutími. Patří ke generaci vojáků, která formovala podobu armády po zrušení základní vojenské služby a postupně ji posouvala směrem k modernímu profesionálnímu sboru. Zároveň se zapsala do historie jako první žena, která převzala velení nad větší zahraniční misí české armády v rámci alianční předsunuté přítomnosti NATO v Litvě. Z jejích slov je patrné, že v armádě nejde jen o výcvik, techniku nebo rozkazy, ale především o lidi, důvěru a odpovědnost. Jako velitelka si bytostně uvědomovala, že její rozhodnutí mohou ovlivnit osudy jiných. V rozhovoru se vracíme k důležitým okamžikům její kariéry, ať už to jsou cesty na zahraniční mise, nebo chvíle respektu, mluvíme ale také o ženách v armádě, tedy v prostředí, které vždy zůstane převážně mužské. Petra Pihera otevřeně komentuje realitu dnešního světa. Mluví o tom, proč je iluze bezpečí nebezpečná a proč obrana země není jenom abstraktní politická debata. Tu teď však už sleduje ze svého civilního života.
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 149
15.09.2026 15:30
Zítra je váš poslední den v armádě? Ano, po zítřku budu voják ve výslužbě, a tedy v záloze. Maskáče schovám do skříně, a kdyby bylo potřeba – a kéž se to nestane –, zase je obléknu. Kdyby se stalo něco, co bude vyžadovat můj návrat do uniformy, jsem samozřejmě připravená, protože je to nejen mojí povinností, ale je to i součástí mého společenského statusu. Cítíte nostalgii? Nostalgie se možná dostaví. Ale do práce chodím i kvůli lidem – a s těmi, kteří jsou pro mě důležití, zůstávám v kontaktu i nadále. Spíš to vnímám tak, že to bude uzavření jedné cesty a otevření nové. Příležitost vykročit do neznáma. Proč z armády odcházíte? Chcete změnu nebo už cítíte únavu? Všechno dohromady. V životě jsem toho dosáhla podle mého názoru dost a na pozici, na které jsem, už jsem měla pocit, že se nemám kam dál posouvat a učit se něco nového. Pokud bych chtěla pokračovat, v rámci kariérního postupu by to pro mě znamenalo přesun do Prahy. A popravdě, já už nechci trávit tři hodiny denně dojížděním, a přicházet tak o čas se svými blízkými. Také jsem jim slíbila, že nechám dojet závazek a skončím. Pro mě je opravdu důležité sliby dodržovat – a také vnitřně cítím, že potřebuji změnu. Cílem bylo vedení zahraničních misí? V průběhu kariéry nikdy nevíte, kam vás vítr zavane. Ale když takový požadavek přišel, bylo třeba se úkolu zhostit. Součástí bylo i řízení lidí a zajištění toho, aby se všichni vrátili živí a zdraví – a to i mentálně. Je to velká výzva nejenom pro samotné vojáky, ale i pro toho velitele. V čem je rozdíl mezi vojákem ve výslužbě, tedy v záloze, a aktivní zálohou? Ti, kteří absolvovali základní vojenskou službu, jsou v záloze – a v případě konfliktu by byli povoláni do armády. Aktivní záloha má trošku jiný statut. V rámci konfliktu může být nasazena, ale jen na území České republiky. Pokud by měla být nasazena v zahraničí, musí s tím záložník souhlasit. Jaký je to pocit sloužit napořád? Není to napořád, jen na určitý časový úsek. A pořád je to služba. V tom jsem žila, to byl můj denní chleba. A když bude třeba, jsem tu. Protože moje
150 | S V Ě D O M Í
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 150
15.09.2026 15:30
zkušenosti, ať už jsem byla na jakékoli pozici, budou stejně jako u ostatních bývalých vojáků potřeba. Když si uvědomíme, že poslední základní vojenská služba byla ukončena v roce 2004, je jasné, že se armáda za těch více než dvacet let hodně změnila. Ti zrekrutovaní z řad vojáků po základní vojenské službě se budou muset učit. My, co jsme z armády krátce, přece jen nějaké znalosti máme, a proto naše zaučení nebude trvat tak dlouho a budeme schopní se rychleji začlenit do pracovního procesu. Co pro vás znamená služba? Naše země je pro mě velká srdcovka. Nejintenzivněji jsem to cítila, když jsem se v roce 2011 vracela z Afghánistánu. Jakmile jsme přeletěli hranice a otevřelo se to zelené moře lesů, byl to silný okamžik. Přála bych spoustě lidí, aby sebrali odvahu a zkusili aspoň chvíli žít v tom, v čem musí žít lidé tam. Těžko se to dá popsat, natož pochopit. Život v tom prostředí – ve špíně, bez vody, v domech doslova splácaných z hlíny, ženy chodící několik metrů za mužem, za dalších pár metrů jejich děti. Svět, kde žena opravdu neznamená nic. Svět, který má svá, od našich tak vzdálená pravidla. Když tam cizí muž přinese ženě květinu, její manžel by ho mohl i zabít, protože si bude myslet, že je mu s ním partnerka nevěrná. I příprava na misi byla v tomto ohledu poměrně rozsáhlá – abychom přežili. Když jsem se tenkrát vracela, cítila jsem obrovské dojetí, že konečně jedu tam, kde je můj domov. Kde se vzal tenhle váš silný vztah k zemi? Už jako děti jsme trávily hodně času v přírodě. Tvořily jsme, stavěly domečky ze dřeva, chodily plavat do řeky, chytaly jsme ryby… Když člověk dospěje, spoustu věcí už nedělá, ale zůstává to v něm. Proč vaše kroky vedly k armádě, a ne třeba – vzhledem k té lásce k lesům – do Hnutí duha? Po střední škole mě to táhlo do Brna na Univerzitu obrany. Jedním z důvodů bylo osamostatnit se od rodiny, dalším pak obrovské sportovní vyžití, které v té době Vojenská akademie – nyní Univerzita obrany – nabízela. Ale asi to nejdůležitější bylo, že můžete vystudovat něco, co jinde v zemi nenajdete. Povedlo se mi absolvovat obor, který je přímo tady ve Strakonicích. A ještě mě lákalo to neznámo.
PETRA PIHERA
Svedomi_finalni sazba_predmluvy.indd 151
| 151
15.09.2026 15:30