DÍL PRVNÍ
Jak Hajaja potkal Noc
Dnes vám budu vyprávět o tom, jak jsem se narodil. To bylo tehdy, když… já vlastně nevím, protože si na to nepamatuju. Jednoho rána jsem se objevil v zásuvce starého psacího stolu na půdě, schoulený do klubíčka, schovaný do jednoho z prstů pletené rukavice. Zásuvka voněla starými dopisy, inkoustem a tajemstvím. Jedno tajemství vám rovnou povím: jako malý skřítek jsem se bál tmy. Jakmile se začalo smrákat a slunce si balilo paprsky jako malíř svoje štětce, dostavil se zvláštní pocit. U srdce se mi usadil takový podivný smutek, studený stín, jako by vám někdo do ucha šeptal slova, která nechcete slyšet. A trochu i strach. Každé zapraskání prkna, každé zahvízdání větru v komíně znělo za tmy dvakrát děsivěji, než kdyby byl bílý den. (5)
A pak to nejhorší – netopýři! Lesklé pichlavé oči, které svítí v příšeří. Strašlivá křídla, která šustí jako papírové pytlíky, a obličej tak zvrásněný a zmačkaný, jako kdybyste položili švestku na topení a nechali ji tam tři týdny. Když se netopýři houpali hlavou dolů ze stropních trámů, vypadali jako zvadlí duchové. Ale nejvíc jsem se ve chvíli, kdy létali, kroužili mi nad hlavou a podivně, vysoce pískali. Zvlášť jeden z nich. Ten největší. Takhle to vždycky začínalo: sotva se setmělo, ozval se šepot větru za oknem, a pak ššš… jemný závan vzduchu. A já věděl, že to není letící pavučina, ale netopýří křídlo. V přítmí už jsem tušil blanitá křídla, jako kdyby někdo roztáhl starý deštník. Jednoho pozdního večera jsem ležel schoulený ve své zásuvce vonící po starých časech a den se chystal zatáhnout za sebou oponu, když vtom jsem uslyšel šramot. Přikrčil jsem se a ani nedutal. Pak jsem přece jenom otevřel jedno oko – a uviděl jsem ho. Obrovského netopýra, snad největšího ze všech. Přistál na rámu zaprášeného obrazu a zvědavě naklonil hlavu. Oči se mu zaleskly ve svitu měsíce. Byl zrovna úplněk. „Hej, ty tam v zásuvce, co ty jsi zač?“ pískl tenký hlásek. „Jsi snad lískový oříšek? Nebo zakutálený knoflík?“ Chtěl jsem zalézt hlouběji do rukavice, ale dál už (6)
to nešlo. Nakonec jsem se zhluboka nadechnul a pomalu se vysoukal ven. „Já jsem domácí skřítek,“ šeptl jsem. Netopýr zamrkal poťouchlým očkem. „Já jsem Šustík,“ představil se a elegantně se převrátil hlavou dolů. „Nechceš se pověsit tady vedle mě?“ Chvilku jsem váhal. Viset hlavou dolů? Moc se mi do toho nechtělo, ale přece jenom mě na tom něco lákalo. Opatrně jsem vylezl na trám, zachytil se nohama (7)
a už jsem visel. Vlásky mi trčely dolů a spadla mi čepice. Do tváří se mi nahrnula krev. Když jsem si ale přivykl, s úžasem jsem se díval na svět. Takhle jsem ho ještě neviděl. Doslova vzhůru nohama. „Tak jak se ti to líbí?“ chtěl vědět Šustík. „Všechno je jiný, když se na to koukáš z druhý strany, co?“ A tak jsme tam viseli a povídali si dlouho do noci. Šustík mi vyprávěl o tajných letových drahách mezi trámy, o tom, jak svými blanitými křídly sbírá hvězdný prach. O tom, že netopýři vidí ušima a nikdy si nenarazí čumák, ani v té největší tmě. „Létáme nad střechami, mezi větvemi starých stromů, nad rybníky, kde se od vody odráží měsíc jako stříbrný míč. Sbíráme křídly hvězdný prach, občas se svezeme po větru jako na tobogánu. A když je úplněk, létáme ve spirálách, protože to přináší štěstí.“ „A co když svítí slunce?“ zajímal jsem se. „Kde vlastně býváš přes den?“ „To spím jako dudek!“ zasmál se. „Visím hlavou dolů z trámu nebo v dutině stromu.“ Obdivně jsem se na něj v přítmí zahleděl. „A bojíš se něčeho, Šustíku?“ Netopýr na chvíli zmlkl. „Možná jen světla,“ řekl tiše. „Příliš ostré světlo nás oslepuje, jsme z něj malátní.“ (8)
„To je zvláštní,“ vzdychl jsem. „Ty se bojíš světla, a já zase tmy.“ Pak jsem mu na oplátku vyprávěl o své zásuvce, o tom, co lidé v domě dělají přes den, jaké se v něm ozývají zvuky a čím dům žije, zatímco Šustík spí. Také, jak voní ranní káva, jak křupe rohlík a jak se v neděli ráno domem rozléhá smích dětí, když si staví bunkr z polštářů. Najednou se mi začaly klížit oči, takže jsem svému novému kamarádovi popřál dobrou noc. A pak, když jsem se chystal zalézt si do své zásuvky, se stalo něco podivného. Ze stínu vystoupila postava. Tichá, tmavá, v dlouhém plášti, který jako by někdo ušil z hedvábí, hvězd a mlhy. V ruce držela dlouhý kornout, nad nímž se vznášely takové roztodivné třpytky a zářily do tmy jako světlušky. „Já jsem Noc,“ představila se bytost. „Vím, že se mě bojíš. Ale dnes se stalo něco zvláštního. Neschoval jsi se a neutekl jsi. Napnul jsi všechny své síly a překonal strach z netopýra. A za to ti dávám dar. Tohle jsou třpytky odvahy, Hajajo.“ Bytost naklonila kornout a z něj se vysypaly drobné třpytky. Padaly mi na ramena, do vlasů i na nos. Jakmile na mě dopadly, něco mě zahřálo u srdce. Nevážily nic, ale když se mě dotkly, měl jsem pocit, že jsem vyrostl nejméně o tři kuráže. (9)
„Tak a teď máš právě tolik odvahy, kolik potřebuješ,“ usmála se Noc. „A kromě třpytek ti dávám jméno. Odteď tě všichni budou znát jako Hajaju. Je to jméno, které uspává. Líbí se ti?“ „Líbí se mi moc,“ usmál jsem se. „A nezapomeň, Hajajo,“ řekla tiše Noc, „že ve tmě nejsou jen bubáci. Jsou tam i sny a tajemství.“ Zalezl jsem do zásuvky, ale tentokrát jsem se nezakutal do prstu rukavice, protože už jsem se nebál. Než jsem usnul, na chvilku jsem se díval do tmy. Ano, byla úplně černočerná, ale taky klidná a krásná. Připadal jsem si, jako by mě ta tma objala. Dlouze jsem zívnul a oči se mi samy od sebe zavřely.
( 10 )