LOĎ
BLÁZNŮ Fantastické povídky o duševních potížích Sestavily
Tereza Matoušková a Jela Abasová
OBSAH Vzhůru na palubu
Tereza Matoušková, Jela Abasová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Terapie duchem
Tereza Janišová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 ilustrace Rinel Oliinyk
Všechny zlomené síly Natalija Matolinec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .49 přeložila Xenie Sedláková ilustrace Rinel Oliinyk
Zvyk je železná košile Tereza Matoušková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 ilustrace Rinel Oliinyk
Den, kdy...
Michaela Merglová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 ilustrace Rinel Oliinyk
Dotyk božství
Martina D. Antonín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 ilustrace Flávia Lujza Csiky
Systém Bellatrix
Vilma Kadlečková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 ilustrace Flávia Lujza Csiky
Theodořin náladový kostel Nicole Karráová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 ilustrace Rinel Oliinyk
Zlaté vlasy
Jela Abasová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 ilustrace Flávia Lujza Csiky
Modrými tvary létám nejraději Jarmila Kašparová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 ilustrace Flávia Lujza Csiky
Vidět anděly
Ludmila Svozilová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313 ilustrace Rinel Oliinyk
Efekt motýlích křídel Lucie Lukačovičová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 ilustrace Flávia Lujza Csiky
Naplnění
Jan Hlávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 379 ilustrace Flávia Lujza Csiky
Fantastika v psychologii nebo Psychologie ve fantastice Adéla Jedlitschková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453 Medailonky autorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 457
Vzhůru na palubu
„Musím si zkontrolovat, že mám v kapse peněženku. Mám trochu OCD.“ Tohle prohlásil spisovatel a dobrý kamarád Terezy Matouškové, když společně odcházeli z autorského čtení. Zarazila se. Lidé obvykle používají zkratku OCD, když chtějí říct, že jsou pořádkumilovní nebo že mají rádi věci uložené na svém místě. Ale co když v tomto případě kamarád skutečně myslel OCD jako OCD, obsesivně kompulzivní poruchu? Možná tráví půl hodiny před odchodem tím, že kontroluje kapsy, zatímco mu mozek našeptává, že pokud to neudělá správně, vykradou mu byt, přítelkyně přijde o zaměstnání nebo třeba jeho matka zemře na rakovinu. Tahle nevinná (?) poznámka Terezu vedla nejenom k napsání povídky Zvyk je železná košile, přišla s ní i myšlenka sestavit antologii povídek týkajících se duševního zdraví. A protože je autorkou fantasy, jak jinak než v žánrech, které jsou jí blízké. Věří totiž, že fantasy, sci-fi a horor dokáží s lehkostí otevřít i tabuizovaná témata a ukázat staré problémy v novém světle. Povídka o čarodějce snažící se získat zpátky ztracenou moc může být zároveň napínavým dobrodružstvím i příběhem o boji s traumatem. I pro Jelu Abasovou je téma duševního zdraví důležité. Moc si proto váží možnosti stát se spolueditorkou sborníku. Jela dobře ví, že co člověka vyčerpává, není jenom samotná nemoc. Že spousta energie padne na tvorbu iluzí, jak je vše v pořádku – iluzí pro víceméně lhostejné okolí, ale často i pro blízké. Pro lidi, kteří to s vámi
10
Loď bláznů
myslí dobře, nicméně nechtějí pochopit, proč se trápíte něčím, co je „jenom ve vaší hlavě“. Pro ty, kdo vědí, že Sam je hrdina, ale není jim jasné, proč by měly být stejné zásluhy připisovány i Frodovi – „vždyť nedělal nic“. Většina povídek v antologii se věnuje některému z psychických onemocnění. Záběr je široký: čtenář zde najde známější diagnózy jako úzkost, deprese, fobie, PTSD, ... ale také méně známou disociativní poruchu osobnosti nebo trichotilománii. Sborník zpracovává i související témata, například vývoj psychiatrie. Také se objevuje několik neurodivergetních postav. Vzhledem k tomu, kolik mýtů se okolo „lidí na spektru“ stále objevuje, jsme se rozhodly, že zde toto téma otevřeme také. Sestavení antologie ale nikdy není projektem jednoho člověka, ani dvou – je výsledkem mravenčí práce mnoha lidí. Zeptaly jsme se autorů, jaký příběh stojí za vznikem jejich povídky. Nemuseli na otázku odpovídat. Jsme si vědomé toho, že se dotýkáme citlivých témat. Vážíme si všeho, co nám dovolili se čtenáři sdílet, a v následujících řádcích se snažíme co nejvíce zachovat jejich vlastní slova. Povídka Jana Hlávky vznikla původně jako experiment. Dostal dárek – hororový zápisník a přemýšlel, jak ho využít. Napadlo ho vyzkoušet, jestli ještě dokáže psát bez „moderních berliček“ a denně napsat jednu stránku jen tak rukou. Žádné zpětné editace, žádné přepisování v běhu, žádné počítače. Jen pero, inkoust (koupil si na to lahvičku nestydatě drahého) a jeho hlava. Výsledná povídka do sborníku skvěle sedla. A jak by ne – Honza jako někdo, kdo to táhne se svojí „prázdnotou“, klinickou depresí, už asi patnáct let, se domnívá, že by byl na lodi bláznů kvalifikován aspoň na hodnost lodního kocoura. Také Michaela Merglová má s bolestmi duše vlastní zkušenosti. Už sedm let se léčí s klinickou depresí a úzkostnou poruchou. Tomuto tématu věnovala i svůj poslední román Příští zastávka, který pojednává o přátelství dvou žen čelících životním útrapám.
Loď bláznů
11
Jarmila Kašparová se s pojmem neurodivergence poprvé setkala v jakémsi polo-dokumentárním filmu o matce autistického chlapce; odehrával se v dobách (ne tak dávných), kdy ještě nikdo pořádně nevěděl, co s tím, a vyzněl spíš jako horor. Autismus a duševní poruchy Jarmilu děsily, protože měla v hlavě představu dítěte, které se zuřivě kýve dopředu a dozadu a nedokáže přestat. První kniha, kterou četla a v níž autismus vyznívá kladně, byla sci-fi Existence od Davida Brina. To bylo asi před deseti lety. Od té chvíle se její vztah k tomuto tématu začal měnit. Začala si všímat, že mírné formy neurodivergence jsou všude kolem ní, v lidech i postavách, které zná odjakživa. Začala si pohrávat s myšlenkou, že takové postavy zkusí i psát. V její povídce „Modrými tvary létám nejraději“ jsou dvě lodě; a je na čtenáři, aby rozhodl, která z nich si více zaslouží označení „loď bláznů“. Tématu trauma z války se zhostila naše ukrajinská kamarádka Natalija Matolinec. Jak sama říká, život za plnohodnotné invaze není něco, co se snadno popisuje slovy. Změní vás to na tolika úrovních: způsob, jakým se pohybujete po světě, jak mluvíte s lidmi, jak vnímáte bezpečí (spoiler: to už neexistuje). Taky se začnete vysmívat nebezpečí (protože se ocitáte v příliš mnoha nebezpečných situacích, abyste se mohli mít neustále na pozoru). Inspirací pro příběh čarodějky Dany byla její vlastní první panická ataka. Stalo se to na spisovatelském semináři v Bulharsku, během příjemné večeře s kolegy, když zničehonic začal vybuchovat ohňostroj – byl hlasitý a neutichal. Natalija odložila sklenici s vodou, velice pomalu a jako by se nic nedělo, a šla do prázdné haly v restauraci, kde si sedla do rohu, schoulila se a zažila tu nejhorší panickou ataku. Přispěchali za ní přátelé. „Jsem v pohodě,“ opakovala. Řekla to snad tisíckrát. Což byla zoufalá lež, ale z nějakého důvodu si myslela, že to zabere. Takže – pokud máte ve svém okolí někoho, kdo si prochází válečnou zkušeností (ale i jinými duševními útrapami), dávejte si pozor na jeho „jsem v pohodě“.
12
Loď bláznů
Na závěr bychom chtěly poděkovat lidem, kteří se na tvorbě antologie podíleli. Tereze Kadečkové za pomoc s výběrem povídek. Ondřeji Václavíkovi, který všechny povídky poctivě přečetl a okomentoval. Borisi Hokrovi za důvěru, kterou v nás vložil. A samozřejmě ilustrátorům: Lence Šimečkové za nádhernou obálku, Flávii Lujze Csiky a Rinel Oliinyk za vnitřní ilustrace. Poslední poděkování patří všem, kteří jsou ochotni naslouchat a chtějí porozumět. A teď už vzhůru na palubu. Čeká nás plavba do fantastických světů. editorky
TERAPIE DUCHEM Tereza Janišová
„Dobrý den, pane doktore.“ „Dobrý den. Pardon, vy jste pan...?“ Chtěl jsem už jen vyřídit pár e-mailů a vyrazit domů. Když jsem se ale vrátil ze záchodu, čekal na mě v terapeutovně ten cizí kluk. Rychle vstal z gauče a uhladil si kalhoty s nažehlenými puky. „Ach, promiňte mi...“ Natáhl ke mně ruku. „Jmenuji se Jiří Tyl.“ Měl velmi jemný stisk. Jako bych jeho dotek na ruce skoro necítil. Vlastně jsem ho necítil vůbec. Mohlo mu být něco kolem dvaceti let. A tak trochu připomínal postavu z prvorepublikového filmu. Košile, tvídová vesta, naleštěné polobotky. Působil uctivě a trošku nervózně. „Máme domluvenou schůzku? Myslel jsem, že dneska už mi nikdo přijít nemá.“ „Nejsem k vám objednaný. Tedy zatím. Ale to je právě ten důvod, proč jsem tady, pane doktore.“ „Jsem terapeut. To je trochu něco jiného než doktor. Ale klidně mi říkejte Danieli.“ „Ten, co tu byl dřív, byl doktor. Ale museli jsme ho oslovovat pane profesore. Jsem rád, že teď jste tady vy.“ „S čím vám můžu pomoct, Jiří?“ „Tedy... Během těch několika měsíců, co zde působíte, tak jsem nejednou viděl, že... Že skutečně dokážete pomoci uzdravit lidskou duši. Pro mě to bylo velmi fascinující zjištění. Že je něco takového vůbec možné.“ Viděl, že dokážu pomoct? Asi si mě vygooglil a přečetl si pár recenzí. „Přemýšlel jsem o tom dlouho. Ale až dnes jsem se konečně odhodlal vás oslovit. Pane doktore... vlastně Danieli...“ podrbal se na temeni v uhlově černých vlasech. „Myslíte, že bych se i já mohl stát jedním z vašich pacientů?“
18
Terapie duchem
„Nové klienty momentálně bohužel nepřijímám, Jiří.“ „Ach tak...“ V životě jsem neviděl smutnější úsměv. „Chápu. Odpusťte mi, prosím, že jsem vás připravil o čas.“ „Nemusíte se omlouvat. Nebo počkejte...“ Sedl jsem si k počítači a otevřel kalendář. „Zrovna před chvílí mi vlastně jeden klient zrušil schůzku tenhle týden. Měl byste čas ve čtvrtek ve dvě?“ „Jistě,“ rozzářil se. „Ve čtvrtek ve dvě určitě čas mám.“ „Výborně. Bude to jen takové nezávazné seznamovací setkání. A pak uvidíme co dál. Ještě vás tedy poprosím o pár informací, abych si vás mohl zanést do systému. Připomeňte mi ještě jednou vaše celé jméno, prosím.“ „Ano, jistě. Jiří Tyl.“ „Bydlíte v Praze?“ „Ano. Dříve jsem žil na Vinohradech, ale už pár let pobývám tady na Veleslavíně.“ „No vidíte, tak to sem ke mně máte kousek. A jste ročník...?“ „Devatenáct set šest.“ „Devadesát šest?“ „Nikoli. Narodil jsem se roku devatenáct set šest.“ Zvedl jsem oči od monitoru a podíval se na něj. „Řekl jsem něco nevhodného, nebo...?“ „Vůbec ne, Jiří...“ rozesmál jsem se. „Omluvíte mě na okamžik?“ Vyšel jsem z terapeutovny na chodbu a zaklepal na protější dveře. „Moc se omlouvám,“ řekl jsem, když jsem vešel dovnitř. Všichni v místnosti se na mě dívali dost překvapeně. Richard i manželský pár usazený na gauči. „Mohl bys na chvíli, prosím tě?“ „Jsem vždycky rád, když za mnou skočíš na návštěvu, Dane,“ řekl Richard. „Ale mám tu zrovna klienty.“ „Bude to jen minutka,“ usmál jsem se a odtáhl Richarda na chodbu. „Co to sakra děláš?!“ šeptal Richard. „Jen tak si tam nakráčíš a přerušíš mi sezení? Jeblo ti?“
Tereza Janišová
19
„Co já dělám? To bych se měl ptát spíš já tebe. Ale jako musím uznat, že tohle se ti vážně povedlo. Normálně jsem to celý spolknul i s navijákem.“ „Já nemám vůbec tušení, o čem tady žvaníš.“ „Ne? Takže už si asi nepamatuješ na ten nápis, co jsem ti tehdy ukazoval?“ „Jakej nápis, ty vole?“ „Ten nápis, co jsem našel vyrytý u sebe pod oknem, než to tu vymalovali. Říkal jsem ti přece, že mi to přijde trochu creepy, vzhledem k minulosti tohohle baráku. No a tebe samozřejmě nenapadlo nic lepšího než za mnou poslat ducha, viď? Kdo je to? Kámoš z toho tvého ochotnického divadelního spolku? Hele, mě tvůj divný humor vlastně baví. Ale tohle mi prostě nějak nesedlo.“ „Dane,“ Richard se na mě díval se stejně neutrálním výrazem jako na jednoho ze svých klientů, „já fakt nemám tušení, o co jde. Promiň, ale musím zpátky.“ „Takže mi chceš říct, že vůbec nevíš, kdo to je?“ Otevřel jsem dveře do svojí terapeutovny. „Kdo?“ Místnost byla prázdná. Jindy bych zamířil rovnou na metro, ten den jsem si ale potřeboval okysličit hlavu a protáhnout nohy. Proto jsem z Veleslavína vyrazil do Dejvic pěšky. Pod nohama mi šustilo barevné listí, říjnové slunce mě hřálo do zad. Možná, že to nebyl až tak super nápad, pronajmout si místnost v tom starém zámečku. Když mi ale Richard to místo letos na jaře ukázal, okouzlilo mě. Dvoupatrová budova ze začátku minulého století na kraji tichého anglického parku. Nájem byl navíc oproti jiným prostorům, které jsem tehdy zvažoval, dost v pohodě. Je pravda, že z toho nápisu vyrytého do oprýskané omítky pod oknem tak trochu mrazilo. ‚Já jsem Jirka. 21. říjen, 1925.‘ Zámeček byl dřív totiž soukromým psychiatrickým sanatoriem a moje terapeutovna bývala jedním z pokojů tehdejších pacientů.
20
Terapie duchem
Nakonec jsem ale nad tím, stejně jako nad mírně zchátralým stavem budovy, mávl rukou, a na konci března si tam otevřel svou novou praxi. A to i přesto, že mi Stelin táta nabízel úplně zdarma ultimátně reprezentativní prostory u něj ve firmě. Dokonce i s podnikovou kavárnou a relaxační zónou. Ale vzhledem k tomu, že jsme od něj a jeho ženy předminulý rok dostali 3+kk v Dejvicích, chtěl jsem si aspoň svoji práci vyřešit ryze po vlastní ose. Celou cestu domů jsem musel myslet na toho zvláštního kluka. Byla tu v zásadě tři možná vysvětlení: pravděpodobně si ze mě někdo, nejspíš Richard, udělal dobrý den. Ten se samozřejmě dušoval, že vůbec netuší, oč jde. Možná, že mu vážně křivdím. Mohlo jít o nějakou formu krátkodobé psychózy s halucinacemi, do které se promítla moje únava a stres z posledních týdnů. Zámeček má navíc docela specifický genius loci, a na takových místech fantazie ráda pracuje na plné obrátky. Nebo... Třetí možnost jsem zavrhl, ještě než jsem ji stačil pořádně zformulovat. Duchové neexistují. A rozhodně nechodí na terapie. „Konečně jsi tady!“ volala Stela z koupelny, jakmile jsem překročil práh našeho bytu. „Za deset minut musíme vyrazit.“ „Vyrazit?“ Stála před zrcadlem, na sobě tmavě zelené koktejlky, v ruce otevřenou rtěnku. Zosobnění feminní dokonalosti. „Lásko, ty lístky jsi kupoval ty sám,“ usmála se shovívavě. „To už je dneska?“ Těšil jsem se, až se večer pohodlně uvelebím s mísou brambůrků na gauči a konečně dokoukám Modrookého samuraje. „Sakra, úplně mi to vypadlo. Měl jsem fakt divný den, promiň. Dám si rychlou sprchu, nahodím oblek a za deset minut jsem ready.“ Představení bych ten večer zřejmě vnímal jen částečně, i kdyby bylo o něco méně alternativně abstraktní a na scéně se nevyskytovalo tolik řapíkatého celeru. Pravděpodobně by mě nevyvedlo z míry, ani kdyby se herci na jevišti v jednu chvíli všichni naráz svlékli úplně do naha. Což v závěru hry taky udělali.
Tereza Janišová
21
„Pojali to docela osobitě, že?“ řekla Stela, když jsme po představení a pozdní večeři přecházeli ruku v ruce loudavým krokem Karlův most. „Ten konec mě tedy docela překvapil.“ „Hm?“ „Děje se něco, Dane? Dneska jsi fakt duchem mimo.“ „To asi bude tím, že jsem jednoho ducha potkal.“ „Jak to myslíš?“ „Bylo to docela zajímavý. Byl jsem v terapeutovně a když jsem se vrátil ze záchodu, tak...“ „Dane, dívej se, ohňostroj!“ Na tmavé obloze za hradčanským panoramatem se rozzářily desítky barevných světel. Stáli jsme tam vedle sochy svatého Jana Nepomuckého a dívali se na ten efektně výbušný výjev. „Tohle je... dokonalá chvíle,“ usmála se na mě Stela a zářivá světýlka se jí odrážela v zelenomodrých očích. Měla pravdu. Byla to dokonalá chvíle. Stejně jako tehdy při západu slunce na útesech v Doveru. Nebo když jsme loni stáli přímo pod Eiffelovkou. Ani v jednom případě jsem neudělal to, co moje holka tak moc chtěla. A vlastně jsem vůbec nechápal, proč se k tomu pořád nemůžu rozhoupat. Ženu jako Stela potkáte jen jednou za život. Když máte velké štěstí. Jediná dcera advokáta a imunoložky. Inteligentní, sečtělá, prakticky bez jediné charakterové vady. Sice má ve zvyku místo používání záložek ohýbat knihám růžky stránek, tam ale výčet jejích špatných vlastností končí. O vzhledu je skoro zbytečné mluvit. Každopádně ho dobře ilustruje její hvězdné jméno. Zvládla vystudovat pediatrii a speciální pedagogiku a rok strávila jako dobrovolník v dětské nemocnici v Keni. Popravdě jsem úplně nechápal, co na mě vlastně vidí. Mohla by mít úplně kohokoli. Ale vybrala si vyčouhlého psychoterapeuta, který sbírá humorně vzorované ponožky a má fobii z dřevěných loutek. Spolu s ohňostroji zhaslo i nadšení ve Steliných očích. „Tak už asi půjdeme...“ Vyrazila po mostě dál, ruce strčila hluboko do kapes kabátu. „Za chvíli jede z Malostranského náměstí dvacítka. Když trochu popoběhneme...“
22
Terapie duchem
„Nikam neběžím,“ zamítla Stela můj nápad. „Z těch podpatků už mě bolí nohy a nehodlám si na kočičích hlavách zrakvit kotník. Vezmeme si Ubera.“ „To je zbytečný, tramvají to odsud máme domů třináct minut. Dovedeš si představit něco romantičtějšího než noční jízdu elektrikou?“ „Docela snadno.“ „Je to ekologičtější,“ zazubil jsem se na ni. „Odnesu tě tam, jestli chceš.“ Protočila oči a odhodlaně vyrazila k zastávce. „Vidíš, stihli jsme to úplně v pohodě,“ zaradoval jsem se, když se za námi zavřely dveře vozu. „Stejně by bylo hezký, kdybych tě takovouhle tramvají jednou svezl.“ Kývl jsem hlavou k řidičské kabině. „A seděl při tom tamhle.“ Přes obličej jí přeběhl otrávený úšklebek. „Tebe ty dětinský blbosti ještě nepustily?“ Zbytek jízdy domů, i přes moje chabé pokusy zvednout jí náladu, už jen zarytě mlčela. Promluvila na mě, až když jsme si pak doma lehli do postele. „Dane, můžu se tě na něco zeptat?“ „No jasně. Tedy pokud se to netýká řapíkatého celeru na jevišti. Přiznám se, že tu metaforu jsem fakt vůbec nepobral.“ „Co bys poradil klientce, která je frustrovaná, protože její přítel ani po pěti letech nechce posunout jejich vztah na další level?“ „Asi...“ Sakra. „... že toho jejího přítele možná jen odrazuje ten tlak celého okolí. Že se to od něj zkrátka očekává. A i když on sám to nejspíš taky chce, tak by to třeba jen rád udělal podle sebe. Ve chvíli, kdy to tak bude cítit. Protože chce. Ne proto, že by měl.“ „Super,“ řekla a otočila se na druhou stranu. „Tak dobrou.“ Ráno jsem na stole v kuchyni našel vzkaz: Milý Dane, odjela jsem na nějakou dobu k našim. Chci si tam pár věcí v klidu promyslet. Oba bychom si měli některé věci v klidu promyslet. Stela
Tereza Janišová
23
„Do prdele!“ vyjekl jsem, když se Jiří Tyl, ve čtvrtek, přesně ve 14:00, objevil na mém gauči. „Stalo se něco, Danieli? Vypadáte, jako byste viděl ducha.“ Při pohledu na můj zděšený výraz se ušklíbl. „Promiňte mi ten neomalený žert. Zkrátka jsem si to nemohl odpustit.“ „Jak jste to...? Tady jen takhle odnikud...?“ Uklidni se, Dane, dýchej. Je to jen další halucinace. Nic, s čím by sis neporadil. Odpočineš si, vyřešíš tu věc se Stelou a budeš si držet větší odstup od problémů svých klientů. A kdyby to nepomohlo, zajdeš za Richardem na supervizi. „Tak začneme?“ tázal se Jiří. Mlčky jsem otevřel okno, opřel se oběma rukama o parapet a zhluboka nasál kyslík do plic. Dával jsem si při tom pozor, abych se na něj znovu ani koutkem oka nepodíval. Je to jen halucinace... Když na něj nebudu reagovat, když nepřistoupím na tuhle hru s vlastní psychikou, určitě za chvíli zmizí. „Ehm... Danieli?“ Nezmizel. Seděl na gauči, dlaně na kolenou, rozpačitý výraz v bledém obličeji. „No ovšem...“ zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Málem bych zapomněl. Vaše odměna. Tedy... ze zjevných důvodů nedisponuji bankovním kontem ani hotovostí. Existují ale i jiné způsoby, jak se můžeme vyrovnat. Zkontroloval byste si prosím vaši poštu?“ Stále ještě neschopen slova jsem z kapsy vytáhl mobil a otevřel příchozí e-maily. Vážený pane Frolíku, rád bych se vám prostřednictvím tohoto e-mailu omluvil za chybu, ke které došlo při vyměřování nájmu za Vámi pronajaté prostory v areálu Veleslavínského zámku. Na našem účetním oddělení Vám až doposud omylem účtovali sumu odpovídající prostorům nad 50 m², vaše prostory ale svojí plochou ještě spadají do nižší nájemní kategorie. Od následujícího měsíce vám tedy bude nájemné sníženo o 2000 Kč a přeplatek za předešlých šest měsíců Vám bude do dvou týdnů převeden na účet.
Terapie duchem
24
Ještě jednou se Vám za toto pochybení jménem naší správcovské firmy omlouvám a přeji krásné podzimní dny. S pozdravem... „Nebojte,“ řekl při pohledu na můj konsternovaný výraz. „Oni tu chybu opravdu udělali. Ale nikdo by si jí nejspíš nevšiml, kdybych tak trochu nepopostrčil jejich účetní, aby to po sobě zkontrolovala.“ „Nepopostrčil...?“ „Vnuknout někomu nápady nebo myšlenky sice mírně koliduje s mými morálními zásadami, tady je to ale myslím ještě docela omluvitelné. Byla by škoda zbytečně přijít o takový nemalý obnos.“ Tak fajn. Ať už se jedná o halucinaci nebo cokoli jiného, má domluvený termín. A já jsem profesionál. Neměl bych rušit sezení jen kvůli takové banalitě, jako vlastní pochyby o fyzické existenci klienta. „Omlouvám se, Jiří,“ řekl jsem, když jsem se vrátil zpátky do svého křesla. „Musel jsem se před sezením trochu zkoncentrovat. Je to běžný postup.“ „Výborně,“ usmál se. „Mám rovnou začít o svém dětství a vztahu s otcem? K tomu se přece s klienty nakonec vždycky dostanete. Tak ať nechodíme kolem horké kaše.“ „Proč...“ odkašlal jsem si do pěsti a ze všech sil se snažil přistupovat k němu jako ke kterémukoli jinému klientovi. „Proč myslíte, že byste tu se mnou měl mluvit o svém dětství a otci?“ „Já vlastně nevím...“ Zapátral očima po místnosti, zatímco se snažil zformulovat svou odpověď. „Dětství jsem měl velmi hezké. Až téměř idylické, řekl bych. Bydleli jsme na Vinohradech. V Hradešínské ulici. Byl to pěkný dům. Nepatřil k největším ani nejpřepychovějším v okolí, postaven byl ale, jak říkával otec, s veškerým fortelem. Ještě dnes jako bych při vzpomínce na náš starý domov cítil tu vlídnou skořicovou vůni. Každou neděli totiž máti pekla koláč z našich vlastních jablek. Česali jsme je z těch letitých jabloní, které
Tereza Janišová
25
na naší zahradě kdysi zasadil můj dědeček. Ta největší z nich sahala větvemi až k oknu mého pokoje ve druhém patře. Vždycky jsem tudy vylezl ven, usadil se v koruně toho stromu a četl si tam knihu nebo kreslil do skicáku. Někdy jsem plival jablečná semínka po mých sestrách při jejich čajových dýcháncích. Hubovaly a hrozily, ale pak jsem stejně slezl dolů a přidal se k jejich hře. Byly jsme doma čtyři děti. Nejstarší Viola, pak dvojčata Ema a Ela, a nakonec já. Když jsem se narodil, otec prý otevřel okno a zakřičel na celé Vinohrady: ‚Konečně kluk!‘ Takovou měl radost. O pár let později mi řekl, že jsem jeho největším životním zklamáním. Pokaždé, když si na to vzpomenu... když si vzpomenu na téměř cokoli z téhle doby, cítím... takový divný tlak na krku. Jako bych skoro nemohl dýchat. Což je poněkud humorné, vzhledem k tomu, že už víc než sto let nedýchám. A vlastně ani nemám krk. Tedy ne v tom pravém fyzickém smyslu slova. Ale vlastně chápu, že jsem otce zklamal. Měl o svém jediném synovi úplně jinou představu.“ „Jiří... chtěl bych vás ujistit, že představy vašeho otce nejsou a nikdy nebyly vaší zodpovědností.“ „Z dnešní perspektivy možná, snad. Ale tehdy svět běžel trochu jinak.“ „Z čeho podle vás plynulo to zmíněné zklamání?“ „Důvodů by se asi našlo víc. Otcovým velkým přáním samozřejmě bylo, aby jeho jediný syn šel v jeho stopách. Jenže já jsem o ekonomii ani o politiku nikdy nejevil valný zájem. Přitom jsem za celý život nepoznal nikoho, kdo by mohl být svému synovi tak výrazným vzorem a inspirací. Profesor ekonomie, senátor Národního shromáždění, člen správní rady Živnobanky. Také zdatný sportovec a Sokol. Byl jsem na otce hrdý, že stál u zrodu našeho samostatného státu a pomáhal s jeho budováním. Ale ani to mě nemotivovalo dělat totéž co on. Jediné, co mě kdy skutečně zajímalo, bylo umění. Otci jsem byl vděčný také z toho důvodu, že i navzdory jeho představám o mé kariéře mě v mých výtvarných ambicích podporoval. Alespoň finančně. Během gymnazijních let mi dvakrát týdně