001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:35 Stránka 10
KUNGSLEDEN Kungsleden je tak trochu severský sen všech, kdo milují hory, ticho a pocit, že svět je ještě pořád trochu divoký. Tahle „Královská cesta“ měří zhruba 440 kilometrů a vede z Abiska až do Hemavanu. Celá trasa leží převážně za severním polárním kruhem a vede jednou z největších souvislých oblastí evropské divočiny. Prochází čtyřmi národními parky (Abisko, Stora Sjöfallet, Sarek a Pieljekaise a územím Laponska, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Po cestě tě vezme přes nekonečnou tundru, mezi horské hřebeny i kolem Kebnekaise – nejvyšší hory Švédska. A i když to zní jako krásná pohádka, realita je ještě o chlup silnější. Většina lidí sem vyráží v létě, kdy slunce skoro nezapadá, batoh je lehčí a chaty od Swedish Tourist Association jsou otevřené. Všechno je tak nějak přívětivější. Jenže pak je tu druhá verze Kungsledenu – ta zimní. A ta už není výlet, ale zážitek, který ti zaleze pod kůži. V zimě, zhruba od února do dubna, se z téhle cesty stává malá polární expedice. Žádné vyšlapané pěšinky, ale nekonečná bílá pláň. Žádné cedule, ale tyče zapíchnuté ve sněhu. Mrazy, vítr, ticho… a ty někde uprostřed toho všeho. Najednou nejde o kilometry, ale o rozhodnutí jít dál. O to, jak si uvaříš vodu, jak si postavíš stan, jak zvládneš vlastní hlavu. A přesně tady se Kungsleden propojuje s duchem starých polárních výprav. Se jmény Axela Hamberga nebo Adolfa Erika Nordenskiölda. Hamberg od konce 19. století desítky let mapoval a fotografoval oblast Sareku. Díky němu máme první systematické poznatky o jednom z nejdivočejších koutů Evropy, kterým Kungsleden prochází. Mnozí ho označují za „otce poznání Sareku“. Nordenskiöld je zase jednou z nejvýznamnějších osobností švédského severu – v roce 1878–1879 jako první proplul Severovýchodní cestou (též nazývána Severní mořská cesta) podél severního pobřeží Eurasie. Jeho expedice výrazně zvýšily zájem Švédů o arktické oblasti a nepřímo přispěly k popularizaci Laponska jako místa dobrodružství a poznání. Zmínit lze také jména Salomon August Andrée nebo Sven Hedin, kteří se vydávali do neznáma s mnohem menší jistotou, než máme dnes. Nejde o to, si na něco hrát. Ale ten pocit tam pořád je – že stojíš v krajině, kde si příroda pořád drží poslední slovo. Kungsleden není jen dlouhá čára na mapě. Má v sobě spoustu malých „wow momentů“, které z něj dělají něco víc než jen trek. Jedna z věcí, která tě možná překvapí – celou trasu vlastně nemusíš jít v kuse. Většina lidí chodí jen její nejznámější část mezi Abiskem a Nikkaluoktou. Tenhle úsek je takový „best of“ – hory, údolí, ikonické výhledy a blízkost Kebnekaise – střechy Švédska. Zbytek trasy už je mnohem klidnější, prázdnější… a trochu víc syrový. 10
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:35 Stránka 11
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:35 Stránka 12
Kungsleden je taky plný mostů. A ne ledajakých – dlouhé visuté mosty přes divoké řeky, které v létě hučí pod tebou a v zimě často úplně mizí pod sněhem. A tak jdeš, a co máš pod nohama, vlastně jen tušíš. V létě zažiješ půlnoční slunce. To znamená, že můžeš jít ve dvě ráno a bude to vypadat jako odpoledne. Tělo z toho bývá trochu zmatené, ale hlava nadšená. V zimě je to přesný opak – krátké dny, dlouhé noci… a když máš štěstí, nad hlavou se ti rozsvítí polární záře. Celá oblast patří do tradičního území Sámů a je také domovem sobů. Není neobvyklé, že ti stádo přejde přes cestu a ty jen stojíš a koukáš. V tu chvíli si uvědomíš, že jsi tady host. Zajímavé je i to, že přestože je Kungsleden jednou z nejznámějších tras v Evropě, pořád si uchovává auru samoty. Stačí sejít z hlavního úseku nebo vyrazit mimo sezónu – třeba v zimě – a najednou máš pocit, že jsi na vlastní malé expedici. Na severu je zvláštní ticho. Vůbec ne prázdné, ale ticho, které tě donutí slyšet vlastní myšlenky a pocity hlasitěji, než bys chtěla. Kungsleden není jen cesta skrz hory. Je to cesta skrz sebe. A v zimě to platí dvojnásob.
12
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:38 Stránka 24
MENU PRO POLÁRNÍKY Míša s Davidem zařídili velkou část výbavy. David měl pod palcem logistiku celé expedice – plánoval trasu, řešil, kam si pošleme balíčky s jídlem, a hlídal, aby všechno klaplo. Každý z nás měl svoji roli. Někdo řešil mapy, někdo vybavení, někdo dopravu… a já? Já měla na starost, jakou strategii jídla zvolit. A jestli mám v životě nějakou superschopnost, pak je to schopnost přemýšlet o jídle téměř neustále. Takže když mi byla svěřena tato funkce, vzala jsem ji velmi vážně. Moje kuchyň se proměnila v laboratoř, špajz v logistické centrum a já testovala, jak bude chutnat jídlo za polárním kruhem. Měla jsem už doma termosky Thermos Style 710 ml na jídlo. Tlustá termoska, kterou jsem do té doby ještě neviděla, ale staly se z nás kámošky. Já a jídlo – vím, že s tím mám problém, protože když jídlo nechutná dobře, nedokážu ho sníst. Věděla jsem, že musím připravit snídaně a obědy. K večeři jsme se dohodli, že si vezmeme dehydrovaná jídla. Snídaně pro mě byl požitek. Já miluju sladké snídaně. Tady jsem nemusela dělat žádné velké experimenty. Udělala jsem si uzavíratelné pytlíky s různými směsmi. Raffaello, kokos, Kinder Bueno, maliny, borůvky. Vždycky jsem si
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 25
vzala pytlík a buď jsem do něj dala už nějakou namíchanou ovesnou kaši se sušeným mlékem, přidala ovesné vločky, sušené ovoce, oříšky, kokos, nebo cokoliv, co mám ráda. K tomu jsem si na celý týden nabalila do pytlíčků čokoládové penízky, maliny v čokoládě, maliny v jogurtu, dehydrované maliny, dehydrované mango a burákové máslo do kapsiček. Jednotlivé kaše si pak chystám ráno podle toho, na co mám chuť. Žádná velká věda. Největší experimenty ale nastaly s obědy. Na zimní polární expedici totiž oběd nevzniká tak, že si člověk někde v poledne sedne, postaví vařič a uvaří si teplé jídlo. To funguje na letním treku. Jenže když je kolem tebe dvacet nebo třicet stupňů pod nulou, fouká vítr a ty jsi propocená z několikahodinového tahání saní, zastavit se na hodinu kvůli vaření není zrovna nejlepší nápad. Jednak zbytečně ztrácíš čas, jednak začneš rychle chladnout, a navíc bys musela znovu roztápět sníh, abys získala vodu. A to je překvapivě jedna z časově i palivově nejnáročnějších činností celé expedice. Proto většina polárníků vaří jen dvakrát denně – ráno a večer. Večer se často připraví dostatek horké vody do termosek na další den, případně se voda ohřeje ráno před odchodem. Oběd se pak připravuje přímo v termosce. Do ní se nasype jídlo, zalije vroucí vodou, termoska se zavře a člověk jen doufá, že za čtyři hodiny bude mít k obědu něco lepšího než školní experiment. Moje první pokusné králíky představovaly instantní polévky a různé instantní těstoviny. Klasika ze supermarketu. Kuře na paprice, nudlová polévka... prostě všechno, co doma vypadá jako jídlo, když máte hlad a pět minut času. Jenže doma máš jednu obrovskou výhodu. Zaliješ to vroucí vodou a za tři až pět minut jíš. Toto je velice důležité! U těchto instantních jídel je teplota vody důležitější než čas, který jídlo stráví ve vodě! Ráno budeme mít teplou vodu cca kolem 8. až 9. hodiny a jíst oběd budeme cca kolem 12. až 13. hodiny. Já potřebovala zjistit, co se s takovým jídlem stane po čtyřech hodinách. Uvařila jsem vodu, nalila ji do dvou termosek, do jedné nasypala instantní polévku, do druhé kuře na paprice, obě termosky zavřela... a strčila je do mrazáku. Náš mrazák sice neuměl vytvořit třicetistupňový mráz jako na Kungsledenu, ale přibližně –18 °C už bylo dostatečně blízko tomu, aby simulovalo podmínky, ve kterých termoska stráví většinu dne. Po čtyřech hodinách jsem otevřela první termosku. Okamžitě jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. Z těstovin se stala rozblemcaná hmota bez jakékoli struktury. Nudle v polévce připomínaly spíš dětskou přesnídávku než oběd. Všechno bylo převařené, rozmočené a mělo konzistenci, která ve mně probouzela spíš dávicí reflex než chuť k jídlu. Dobře. Věda funguje na principu pokus–omyl. Takže přišel druhý experiment. 25
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 26
Tentokrát jsem do termosek nalila pouze vroucí vodu a nechala je čtyři hodiny stát v mrazáku. Teprve potom jsem do vody nasypala instantní polévku a kuře na paprice. Nechala jsem je znovu 10 minut v mrazáku. Bohužel, tento experiment také nevyšel. Těstoviny byly tuhé uvnitř, zelenina v polévce se dala chroupat a celkově byla omáčka o hodně hustší. A celé to působilo zase jako něco, co fakt nebudu chtít jíst. Bylo jasné, že musím změnit strategii. Přestala jsem hledat jídlo, které se dá připravit zalitím horkou vodou. Začala jsem hledat takové, co vydrží čtyři hodiny v termosce, a přitom se nerozvaří. To znělo jako téměř nesplnitelný úkol. Jenže pak přišel můj největší kulinářský objev celé expedice – kuskus. Zatímco těstoviny se po několika hodinách měnily v nevábnou kaši, kuskus se choval úplně jinak. Nasál přesně tolik vody, kolik potřeboval, zůstal krásně sypký a ani po čtyřech hodinách neztratil svoji strukturu. V tu chvíli jsem věděla, že jsem právě našla základ našich obědů na několik týdnů. Teď už zbývala jen maličkost. Udělat z něj jídlo, na které se člověk bude těšit i po desátém dni na sněhu. Začala jsem objevovat úplně nový svět. Do té doby jsem neměla tušení, že se dají běžně koupit sáčky plné sušené zeleniny. Najednou jsem domů objednávala sušená rajčata, papriku, mrkev, cibuli, česnek, bazalku, pažitku, libeček aj. Dalším objevem byly sušené vývary. Kuřecí, hovězí, zeleninový i uzený. Nepřidávaly téměř žádnou hmotnost, ale dokázaly jídlu dodat spoustu chuti. Nakonec vznikl recept, který nás provázel skoro celým Kungsledenem. Do každého sáčku jsem odvážila jednu porci kuskusu, přidala sušená rajčata, papriku, trochu vývaru, koření fajita a špetku soli. Vedle jsem každému připravila porci smažené cibulky, kterou si mohl přisypat až těsně před jídlem, aby zůstala krásně křupavá. Chyběla už jen bílkovina. Tuňák v kapsičkách. Oproti konzervě váží méně, nezabírá tolik místa, a hlavně po snědení nezůstává prázdný plech, který bychom museli dalších několik dní tahat v saních. Já si absolutně oblíbila uzeného tuňáka od značky Trata a Thai Sweet Chilli od Hamé. Nenašla jsem jiné značky, které by vyráběly tuňáka v plastu. Celý měsíc jsem navíc trpělivě čekala, až se objeví ve slevě. Kupovat několik desítek kapsiček za plnou cenu by totiž byla skoro stejně náročná expedice jako samotný Kungsleden. A výsledek? Troufám si tvrdit, že lepší kuskus s tuňákem jsem nikdy nejedla. Jenže... to bych nebyla já, kdyby mi stačilo jíst tři týdny pořád to samé. Kuskus s tuňákem byl sice výborný, ale už při balení mi bylo jasné, že po deseti dnech bych ho nejspíš začala nenávidět. Potřebovala jsem vymyslet ještě alespoň jednu variantu oběda, kterou bychom mohli střídat. Na Arizona Trailu 26
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 27
jsme si občas kupovali korejské nudle Shin Ramyun. Už tehdy mi přišlo zvláštní, že jsou mnohem silnější a pružnější než klasické instantní nudle. Nerozpadaly se, nerozvařily se a pořád měly příjemnou strukturu. Říkala jsem si, že za to nejspíš může jiné složení nebo způsob výroby. Ať už byl důvod jakýkoliv, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Začalo další kolo domácího výzkumu. Originální pytlíčky s kořením z nudlí letěly okamžitě do koše. Nejsem jejich fanoušek a většinou mi přijdou spíš jako chemická laboratoř než oběd. Místo nich jsem si vytvořila vlastní směs. Do každého sáčku jsem odměřila sušený vývar, přidala sušenou mrkev, papriku, rajčata a na drobné kostičky nakrájela několik druhů sušeného masa – jerky. Chtěla jsem, aby se maso během několika hodin pomalu rehydratovalo a pustilo chuť do vývaru. Do termosky jsem proto ráno nalila vroucí vodu, nasypala jen připravený vývar se zeleninou a jerky a termosku zavřela. Čtyři hodiny se všechno krásně louhovalo, maso změklo a zelenina nasála vodu. Až kolem oběda jsem otevřela termosku a teprve tehdy vhodila dovnitř nudle Shin. Za pět až deset minut byly přesně takové, jaké jsem chtěla. Měkké, ale pořád krásně pružné. Žádná rozblemcaná kaše. Jen poctivý vývar s masem a nudlemi, které měly pořád příjemnou strukturu. 27
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 28
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 29
V tu chvíli jsem měla druhý vítězný recept. Vymyslet všechny recepty mi zabralo desítky hodin. Jenže zpětně musím uznat, že to byla vlastně ta jednodušší část. To opravdu náročné přišlo až ve chvíli, kdy jsme všechno museli roztřídit do jednotlivých balíků. Celý Kungsleden jsme si rozdělili na pět etap. 1. etapa: Hemavan–Ammarnäs (80 km) 2. etapa: Ammarnäs–Jäkkvik (90 km) 3. etapa: Jäkkvik–Kvikkjokk (100 km) 4. etapa: Kvikkjokk–Saltoluokta (70 km) 5. etapa: Saltoluokta–Abisko (140 km) Na první etapu jsme si vezli všechno s sebou. Na zbývající čtyři jsme si poslali balíky na horské chaty, kde na nás měly čekat. Každý balík jsme balili společně do dvojice. Podle délky jednotlivých etap a odhadované rychlosti postupu jsme přesně spočítali, kolik dní budeme na trase, a podle toho připravili jednotlivé porce. Každý balík tak obsahoval náš úplně celý život na několik následujících dní. Snídaně. Obědy. Večeře. Svačiny. Sladké dobroty na krizové chvíle. Čaje. Elektrolyty. Benzín do vařiče. Náhradní čočky. A samozřejmě jídlo pro Marvela – granule, kapsičky i jeho oblíbené pamlsky. Takže! Máme výbavu, máme jídlo, balíčky, odvahu… můžeme vyrazit! Jo, a hlavně! Dobré pojištění, protože to by se mohlo hodit!
29
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 30
CESTA VYRÁŽÍME 17. 2. 2025 V 11:45. Jedeme směr sever v našem hrdinném Volkswagenu Golf, který si nejspíš myslel, že bude vozit maximálně nákup z Lidlu, a místo toho táhne čtyři lidi, deset tašek, jednoho chlupatého psa a k tomu ještě 630litrovou rakev na střeše. Atmosféra uvnitř je… pestrá. Pes samozřejmě zabírá víc místa než jeden člověk a chlupy mají ambici kolonizovat celé Švédsko ještě dřív než my. Každá zastávka je malá expedice, každé otevření dveří logistická operace. A někde mezi tím vším si říkám, že jestli tohle přežijeme, Kungsleden už bude vlastně jen taková procházka. Vyrážíme z Ostravy a jedeme klasiku, kterou jsem už dvakrát absolvovala – trajekt ze Świnoujście (Ústí nad Svinou) do Trelleborgu. Má zkušenost velí „hrdinství si nechej až do hor“, takže bereme kajutu, zavřeme se tam jak konzervy a snažíme se ignorovat, že jsme na vodě. Já si preventivně klopím kinedryl, protože jinak bych si platbu vůbec neužila – maximálně tak detailní studii lodních záchodů. Jednou jsme takhle chtěli ušetřit a strávili šest hodin na palubě… já teda celou dobu na těch záchodech. Znovu to absolvovat už nikdy nechci. Kinedryl má na mě ale neuvěřitelný vliv – úplně mě vypne. Takže zatímco loď si v klidu pluje do Švédska, já odplouvám někam úplně jinam. Vzpomněla jsem si, jak jsem jela se svým tatínkem přesně tímhle trajektem a večer jsme se o kinedryl dělili. Bavili se o potenciálních hrozbách a promítli si všechny katastrofické scénáře. Táta se bál, že nás to vypne oba a zaspíme, nevystoupíme a trajekt nás znovu odveze zpátky do Sviňuše. Já jsem si jen představovala tu uklízečku, která ráno přijde do práce a najde v posteli dvě vypnuté mrtvoly a psa. Co bude dělat? Podle mě by potichu zavřela dveře a promyslela si, jestli zavolat šéfa, policii nebo pohřebáky. Jak jsem řekla, tak se taky stalo. Následující den mě čekal totální restart mozku. Jsem fyzicky přítomná, ale mentálně tak o dvě časová pásma vedle. Takže zatímco ostatní řeší, kde jsme a co budeme dělat, já jsem jako praštěná palicí, ale nebylo mi blbě a neobjímala jsem celou noc mísu. Máme auto narvané až po střechu, nejvíce místa zabírají balíky plné jídla a benzínu. Tudíž celou naši cestu směřujeme k místu, kde je konečně všechny odešleme. Na Kungsledenu potřebujeme poslat resupply neboli zásobovací balíky na STF chaty po trase. Zní to jednoduše – přijdeš na poštu, vyplníš formulář, zaplatíš a odejdeš. Ve Švédsku to ale funguje trochu jinak, a pokud na to člověk není připravený, může snadno dopadnout stejně jako my. Dojeli jsme na poštu ve Stockholmu. Hodinu a patnáct minut jsme se snažili vyplnit formulář k odeslání balíků. Další hodinu jsme bojovali s plat30
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 31
bou. Až potom jsme zjistili, že bez švédské aplikace a digitální identity balíky prostě nezaplatíme. Na místě to totiž na některých poštách vůbec nejde. Nakonec jsme balíky neodeslali a museli přejet až do Sundsvallu, kde pošta umožňovala normální platbu kartou přímo na přepážce. Co je dobré vědět, pokud to budeš řešit taky: K zaplacení může být potřeba švédská elektronická identita BankID, kterou cizinci většinou nemají. Ne každá pobočka umí přijmout zahraniční kartu nebo hotovost. STF chaty většinou balíky přijmou, ale je potřeba správně napsat jméno, datum příchodu a konkrétní chatu. Doporučuju všechno zjistit dopředu! Protože jinak může člověk místo klidné přípravy na trek strávit půl dne zoufalým bojem s poštou. Chvíli jsme si připadali jako v Česku. Tak snad aspoň ty balíky doručí. První noc jsme strávili na trajektu. Druhou noc ve městě Sundsvall, kde jsme další den ráno úspěšně odeslali všechny balíčky.
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 32
Ne, že bychom spěchali, ale tak strašně se těšíme, až nazujeme ty běžkařské boty a lyže, které jsme zatím ani nevyzkoušeli, že jedeme skoro bez přestávky. Střídáme se v řízení, David od první minuty v autě smrká a já začínám mít mírné obavy. Jeho alergie na chlupy je umocněná tím, že v autě není prostor pro jeho dýchání, když mu Marvis sedí přímo pod nosem. Nezvládla bych, kdyby Marvela neměli rádi. Kdyby ho někdy třeba vyhodili z chaty, protože by David hodně kýchal. Nejsem zlá, Davida bych nevyhodila, ale kdybych si musela vybrat… Na třetí noc jsme našli spaní pár kilometrů od Hemavanu, kde jsme strávili poslední noc v posteli. Dorazili jsme sem 19. 2. v 18:45. Trvalo nám přesně dva dny přesunout se na začátek naší cesty. Máme tady takovou hezkou chatu, která byla otevřená, když jsme dorazili. Majitel nám jen napsal, o který domek jde. Vítejte ve Švédsku: otevřené chaty, auta a důvěra v lidstvo. Vyházeli jsme tady všechny věci a šlo se na velké chystání a balení. Poslední rozhodnutí, co si vezmeme a co nakonec necháme v autě. Večer přišel majitel a chvíli jsme si povídali o tom, co máme v plánu. Popřál nám hodně štěstí, chvíli si prohlížel Marvela a pak úplně vážně položil otázku, která mě za celou dobu vůbec nenapadla: „A kde má ten pes svoje saně?“ Pak ho pohladil po hlavě, podíval se mu na tlapky a začal se smát. Prý má strašně malé tlapy na pořádného severského psa. Ale neřekl „small paws“ ale „small feets“. A to nás všechny fakt rozesmálo. Říkal, že husky, kteří tráví hodně času ve sněhu a tahají saně, mají tlapy často mnohem širší a silnější. Nejen kvůli genetice, ale i proto, že se jim časem přizpůsobí sněhu a zátěži – polštářky zesílí, tlapy zmohutní a můžou působit skoro větší, než ve skutečnosti jsou. A zakončil to větou, že to tak všichni tihle psi ze Sibiře mají. A tady je možná ten problém, protože Marvel není ze Sibiře, ale z Olomouce. Nevím, proč ten pán přišel, ale Marvel se z toho bude chvíli oklepávat. Prej „small feets“. Asi pro něj máme trailové jméno. Ale kdybyste Marvisa viděli. Možná to není pravý polárnický pes, nemá vlastní saně ani velké tlapky, ale v jeho očích je něco, co se nedá změřit velikostí tlapek ani zkušenostmi. A my brzy zjistíme, proč jsme si tohodle nemakačenka s sebou vzali. Usínám s lehkou nervozitou, která mi nedovolí úplně vypnout hlavu. V břiše cítím zvláštní směs napětí, očekávání a radosti. Pořád nemůžu uvěřit, že jsme opravdu tady. Že všechno to nekonečné plánování, hledání informací, balení, obavy, přemýšlení nad každým detailem a večery, kdy jsem si tu cestu jen představovala v hlavě, se během pár hodin promění ve skutečnost. Zítra se probudíme do opravdového severu. Do krajiny, kterou jsme tak dlouho chtěli poznat. Jsem strašně zvědavá, jaké to bude. Jak bude znít ticho tam v divočině. Jak bude vypadat první ráno ve stanu, první kroky po stezce, 32
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 33
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 34
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 35
první nekonečné pláně bez lidí kolem. Přemýšlím, jestli to bude přesně tak krásné, jak jsem si představovala…, nebo úplně jiné. Tohle miluju. Ten okamžik těsně před začátkem, kdy člověk ještě neví, co ho čeká. Kdy je všechno otevřené. Těším se. A zároveň cítím obrovský respekt k tomu, co máme před sebou.
35
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 36
DEN 1:
JAK SE REALITA NESETKALA S OČEKÁVÁNÍM
Ráno jsem otevřela oči a na pár vteřin jen zmateně koukala kolem sebe. Pomalu jsem si uvědomila, kde jsem. Sever. Švédsko. Začátek našeho dobrodružství. Marvis mi přišel olízat obličej a cítím, jak neskutečně se těší. Dnes to začne. Doopravdy. Už není cesty zpět. Žádné další pročítání map, sledování předpovědi nebo přemýšlení, jestli to zvládneme. Teď už prostě musíme vykročit. Pobíháme po chatě, uklízíme, balíme poslední věci a jedeme na začátek naší trasy. Hemavan. Malé horské městečko je v zimě oblíbeným lyžařským střediskem, v létě nabízí úchvatné přírodní stezky. Je snadno přístupné letecky ze Stockholmu. Má méně než tisíc obyvatel, ale pro mnohé představuje začátek něčeho velkého. Právě tady začíná nebo končí legendární Kungsleden. Poslední teplá sprcha, poslední obchod a poslední chvíle civilizace, než člověk zmizí na dlouhé dny do ticha severu. Zaparkovali jsme na parkovišti před informacemi, vyskládali ven celý obsah auta a poprvé naložili veškerou výbavu na saně. V tu chvíli naše expedice začala připomínat spíš stěhování menší domácnosti. Přišlo vážení. Moje saně: 45 kilo Enko: 47 kilo Míša: 35 kilo David: 37 kilo Rozdíl ve váze dělalo hlavně vybavení (dron, powerbanky, náhradní baterie) a zásoby jídla pro Marvela. Jenže když si uvědomím, že sama vážím 58 kilo, začala jsem lehce pochybovat, jestli ty saně budu táhnout já… nebo ony mě. Je 12:40, vyrážíme. Ještě předtím samozřejmě povinná fotka s nápisem Kungsleden – všichni se tváříme hrdinsky, jakože „tohle dáme“, úsměvy, pohoda, lehká euforie. Máš pocit, že jsi přesně tam, kde máš být… a že to bude vlastně docela hezký výlet. Poprvé nasazujeme běžky. Ne někde na zahradě. Na upravené stopě za barákem. Ale rovnou na začátku měsíčního putování. Někteří z nás dokonce poprvé zkouší boty. Nemůžu se rozhodnout, jestli je to amatérismus, nebo profesionalita. Chvíli přemýšlím, jak by můj život asi vypadal, kdybych nedělala všechno na poslední chvíli. Kdybych si vybavení občas vyzkoušela ještě doma. Kdybych aspoň věděla, jak se do těch lyží leze. Ty představy mi vydrží asi tři vteřiny. Hned myšlenku zavrhnu. To by byla strašná nuda. Je to profesionalita. Ano. Pojďme se tomu teď zasmát, protože tuším, že za chvíli mi do smíchu nebude. 36
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 37
Na rozdíl od vandrování v létě má člověk v zimě mnohem víc možností, jak se v terénu pohybovat. Mám si vzít skialpy? Sněžnice? Běžky? Nebo jít pěšky? Po předchozích dvou polárních výpravách vím, že správná odpověď leží někde mezi. U sněžnic se strašně nadřeš. Kopce, na které se vyškrábeš, musíš i pracně sejít dolů a v hlubokém sněhu se překvapivě dost boříš. Skialpy a skialpové boty jsou příliš tuhé, těžké a nepohodlné. Mít je na nohou každý den měsíc v kuse – do toho by šel jen masochista. Klasické běžky jsou zase úzké, ve sněhu se boří a kvůli absenci hran se do neupraveného terénu nehodí. To pravé ořechové jsou backcountry běžky. Po rovince na nich doslova běžíš. Kopce si sice musíš vybojovat, ale ty sjezdy? Ty jsou pak zadarmo – a ještě s bonusem v podobě adrenalinu a zábavy z pádů, kterým se budeš smát ještě měsíce potom. Backcountry běžky jsou takový hybrid výše uvedeného – stejně jako běžky mají volnou patu, ale disponují hranami a jsou širší. Často jsou vybavené šupinami na skluznici, které brání podklouznutí a zajišťují lepší odpich. Díky tomu odpadá mazání skluznice voskem, což by byl v proměnlivých severských podmínkách opravdu opruz. Sami jsme byli překvapeni, jak nás šupiny v mírných kopcích podržely. Tam, kde už nestačily, přišly na řadu stoupací pásy. Terén na Kungsledenu se ale vlní. Krátký strmý výšlap nahoru, sešup dolů a zase nahoru. Abychom se z toho věčného sundávání a nandávání pásů nezbláznili, často bylo efektivnější si na krátké strmé kopce lyže prostě sundat a kopec vyšlápnout po svých. Boty na backcountry běžky bych přirovnal k pohorkám. Jsou relativně měkké, pohodlné a dobře se v nich chodí. Zároveň jsou slušně zateplené, aby v nich člověk zvládl i mrazy. Na zateplovacích vrstvách jsme ale rozhodně šetřit nechtěli, a tak jsme ještě nafasovali overboots – návleky na boty s vnitřním kožíškem, ve kterých už žádné mrznutí chodidel nehrozilo. Pro nejdrsnější polárnické podmínky bych sáhl po botách s vyndávací vnitřní botičkou. Přes den totiž bota nasaje vlhkost z nohou, v noci zmrzne a ráno si na nohy natahuješ dva kusy ledu. Odnímatelnou botičku si můžeš dát do spacáku, vysušit ji a předehřát na další den. Pro naše podmínky byly boty bez vyndávací botičky v pohodě. Pro zpříjemnění rána jsme si je občas předehřívali lahvemi naplněnými vroucí vodou. Přenos vlhkosti a potu z nohou do bot jsme se zároveň snažili minimalizovat nepromokavými ponožkami DexShell, což fungovalo skvěle.
37
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:39 Stránka 38
Po patnácti minutách jsem si nedobrovolně vyzkoušela první pád. Postavit se v kopci na běžky je s těmi těžkými saněmi opravdu zážitek. Povedlo se, jde se dál! Před námi se otevírají bílé pláně lyžařského střediska. Sem tam zahlédneme i lyžaře. Je krásně. Zmocňuje se nás euforie. Vidím kopec nahoru. A s ním první lehké vystřízlivění. Respektive – žádné lehké stoupání. Okamžité. Tvrdé a bez varování. Najednou stojím pod svahem, za sebou saně, které váží skoro tolik co já. Já 58 kilo, saně 45. Fyzika si v tu chvíli zřejmě řekla, že si dá pauzu a nechá mě, ať si to vyřeším sama. Každý krok dopředu je tak trochu dohadování Popelky s princem: „Pojď nahoru!“ – „Pojď dolů!“ A někde mezi tím vzniká něco, co by se dalo nazvat pohybem. Po pár metrech začínám přemýšlet nad životem. Nad rozhodnutími. Nad tím, proč jsem si jako svůj hlavní koníček nevybrala třeba jógu. Nebo šachy. Cokoliv, kde člověk nemusí tahat vlastní váhu do kopce v minus deseti. Dýchám jak lokomotiva, srdce někde u krku, nohy pálí… a to jsme na začátku. Krásný. Opravdu krásný. Asi po dvaceti minutách mi to dojde – tohle nebude žádná romantická zimní pohádka. Tohle bude hodně silný zážitek. Je to tady nádherné. Ale způsobem, který ti úplně vezme dech. Nekonečná bílá pláň, hory kolem, ticho, které je až podezřele dokonalé. Všechno působí čistě, skoro nedotčeně. Jako by tohle místo nebylo úplně pro lidi. 38
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:40 Stránka 39
Tohle je přesně svět, kam by patřil Marvel. Jen sníh, vítr a prostor běžet, kam chce. Tady je doma. Možná víc než kdekoliv jinde. Pozoruju ho a cítím něco moc hezkého. On vypadá, že jako jediný z nás ví, co dělá. Před námi se rozprostírá nekonečná bílá krajina, jemně zvlněná, tichá. Sníh je uhlazený větrem a mrazem, cesta upravená jako dokonalá stopa, která tě nenápadně vede dál… někam, kde to vypadá pořád stejně. A uprostřed toho všeho jsme my. Barevné tečky v té bílé prázdnotě, každá se svými saněmi, každá si táhne svůj malý svět za sebou. Hůlky rytmicky zabodáváme do sněhu, krok za krokem, pomalu, ale neustále dopředu. A mezi námi Marvel, který vypadá jako náš vůdce. Je v tom zvláštní kontrast. Na první pohled pohoda, skoro idylka. Ale když se podíváš zblízka, vidíš tu námahu v každém kroku. Šlapeme s Míšou vedle sebe. Naše těla jsou lehce předkloněná a na videu to vypadá, jako by ho někdo zpomalil, přitom my se jen fakt snažíme. Když na nás tak koukám, vůbec nevypadáme jako polární výprava, ale spíš jak babky se senem. Dáváme si pozdní oběd. Někteří z nás ani nesundávají lyže, jen si sedají na duffly na sáňky. Polárnická židle na další měsíc. Ochutnáváme poprvé moji polívku a jsem mírně ve stresu. Co když jim to nebude chutnat? Všichni se
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:40 Stránka 40
ale tváří spokojeně, a tak jsem taky spokojená. Jediný, kdo se tváří jako kyselé okurky, je Marvis. Zapomněla jsem si dát jeho kokina navrch tašky a mám je zakopané hluboko. Zítra tuto chybu napravím. Jestli to bude pořád takhle do kopce, jsem v řiti. Je to fakt nehorázná makačka. Přichází první sjezd dolů. Kopec ideální na boby a my máme běžky, pásy a saně. My s Míšou jsme si nechaly na lyžích pásy, protože jsme si říkaly, že nás to bude trochu brzdit a nepojedeme tak rychle. Kluci si je sundali, a to jste měli vidět ten fičák. Udržet se na lyžích, když se za tebou řítí saně, vypadá jako absolutně nereálná mise. A už jsou tady první pády a havárky, kdy si někteří z nás nedostatečně dobře připevnili všechno na sáňky a teď se jim to tady kutálí po svahu. Než jsme vycházeli, David Enkovi říkal: „Kámo, ty věci bych tam nenechával takhle poházené.“ Ale některým lidem nestačí dobře míněná rada. Potřebují praktickou ukázku. Slunce zapadlo rychleji, než jsem čekala. Máme za sebou teprve pět kilometrů z plánovaných dvanácti. Moc nám to první den nejede. Snad to jsou jen ty začátky. Jako kdyby někdo zhasl světlo. A s tím přichází zima. Ne taková ta „je mi trochu chladno“, ale zima, která se ti dostane pod kůži a začne tě pomalu vypínat. Zima, kterou si tělo pamatuje.
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:40 Stránka 41
Stojím na místě a čekám. Kluci si někde za mnou hrají s pásy – sundat, nandat, řešit, zdržovat. Maličkosti. Jenže já tam jen stojím. A každou vteřinou mi je víc a víc zima. Začínám se třást, nejdřív nenápadně, pak už nekontrolovatelně. Zuby mi cvakají tak, že je slyším i přes vítr. A hlavou mi projede úplně jednoduchá myšlenka: Tady fakt můžu umrznout. Tak šlapu nahoru, dolů, nahoru, dolů. Dokud kluci nedojedou. Máme první ztrátu – Enko vytrousil termosku. Ale já se nemůžu vůbec na nic soustředit. Je mi zima. Najednou to není dramatizování, ale realita. Je mi taková zima, že se ve mně něco láme. Nenápadně naznačuju, že mi je zima, ale slova se mi zasekávají někde mezi hrdostí a strachem. Vím, že v tomhle mám obrovskou slabinu. Nevím, kdy se to stalo, ale v posledním roce jsem se začala bát říkat věci tak, jak jsou. Neumím říct, že nemůžu. Že je mi zle. Že potřebuju pomoct. Protože někde vzadu slyším ten hlas: Jsi slabá, jsi sračka. A to nechci být. Za žádnou cenu. Tma kolem nás houstne. Už nevidím krajinu, jen úzký kužel světla čelovky a stíny. Navíc začalo sněžit, foukat vítr a sněhové krystalky nás šlehají do tváře. Najednou to místo není krásné. Je cizí. Nepřátelské. Nebezpečné. Míša s Davidem opakují, že musíme dojít na chatu. Sedm kilometrů. Sedm. V tu chvíli to zní jako nekonečno. Já ale cítím, jak mi docházejí síly. Jak se mi 41
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:41 Stránka 42
tělo zpomaluje. Jak přestávám mít kontrolu nad vlastníma rukama a nohama. Do toho Enko šíleně kašle jako soused od babičky, co měl tuberu. Šlapeme tmou, svítíme si čelovkami a já panikařím. Já vím, že je první den a první dny nepřichází krize, ale tenhle střet s realitou mě šíleně děsí. „Je mi fakt hrozná zima,“ dostávám ze sebe tiše. „Zase taková zima není,“ slyším důraznou odpověď Enka. „A cos jako čekala na polární expedici?!“ dodává. Šlapu, čumím do země a přemýšlím: Co jsem jako čekala? Nepřeháním? Je fakt taková zima? Nezdá se mi to? Moje myšlenky mě na chvíli zaměstnaly, ale cítím, že už fakt nemůžu. Už nejde jen o tu zimu. Cítím se sama. Slzy mi mrznou na tvářích, vůbec nevidím na cestu, jaká je tma. Každý krok je těžší než ten předchozí. A v hlavě jediné: Proč jsem tohle do prdele vymyslela? A proč jsem si myslela, že to zvládnu? Kašlu na to. Přestávám hrát silnou. Otočím se na Davida s Míšou a řeknu to nahlas. Že už nemůžu. Že je mi strašná zima. Že už dál jít nechci. A hned za tím automaticky dodávám větu, která mě vystihuje víc, než bych chtěla: „Ale vy běžte… já vás zítra dojdu.“ 42
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:41 Stránka 43
Jako bych byla schopná tady přes noc přežít. Jako bych nebyla na pokraji sil. Jen proto, že nechci být přítěž. Nechci nikoho omezovat. Nechci být ta slabá. A přitom přesně v tu chvíli slabá jsem. Stavíme stany. Když jsem před chvílí řekla „už nechci jít“, tak jsem si naivně myslela, že tím ta nejhorší část dne končí. Že si prostě sednu, zalezu do stanu a hotovo. Jenže realita? Ještě minimálně hodinu pobíhám kolem stanu, zápasím s větrem, sněhem, kolíkama, rukama, které už skoro necítím… a dělám věci, které by za normálních okolností byly úplná banalita. Tady jsou to ale úkony na hranici přežití. Utrpení je slabé slovo. Tohle je něco jiného. Mám načtené teoretické praktiky opravdových polárníků a tážu se svého milovaného, jestli bychom neměli aspoň trochu vykopat základy pod stanem, ale je mi řečeno, ať nejsem chytrá, a tak nejsem. A ještě si pak trochu vyčítám, že jsem nedržela pusu. Když konečně stojí stan, nelezu dovnitř – padám tam. Automaticky, bez přemýšlení, se zavrtám do svého růžového spacáku, vrstvy na sebe, zip až ke krku. A pak to přijde. Ten první nádech, kdy si uvědomíš: Dobrý… možná to přežiju. Růžový spacák. Můj růžový spacák. Můj domov. Přesně tenhle pocit jsem si představovala poslední tři hodiny.
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:41 Stránka 44
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:41 Stránka 45
Venku je pořád peklo, vítr, sníh, mráz. Ale tady uvnitř… moje malá bublina bezpečí. Enko vedle mě kašle. Ne takové to „ehm ehm“, ale brutální, hluboký kašel, který zní, jako by se mu rozpadaly plíce. V jednu chvíli mi dojde, že možná nevypadám nejhůř já. Že v tomhle jsme rozbití oba, každý trochu jinak. Udělám mu rychle tortillu – něco, co zvládnu skoro poslepu, protože v tu chvíli už jedu jen na autopilota. Dám mu ji. Na sebe už sílu nemám. A pak to na mě spadne. Ležím ve spacáku, tělo se pomalu snaží vrátit k životu, ale hlava… ta jede naplno: Nechci tady být. Nesnáším to tady. Je mi zle, mám hlad, třesu se a do toho přicházejí slzy. Tiché, ale nekontrolovatelné. Trochu jsem čekala, že první den budu usínat s nepopsatelným pocitem, ale takový jsem vážně nečekala. Měl to být můj splněný sen. Roky jsem si tenhle večer představovala. Rozhodně ne takhle. Tohle je noční můra. Potřebovala bych si o tom s někým popovídat. Stačilo by mi deset minut. Jen říct nahlas, že mám strach. Že jsem se možná přecenila. Jenže tady nejsem doma v obýváku s kámoškou Deňulou ani s Michi. Tady se o pocitech moc nemluví. A když už jo, musí být pozitivní. A tak své pocity zase jednou pečlivě zabalím do uzavíratelného pytlíku a uložím je na dno své polárnické tašky. Koneckonců... je tu docela reálná šance, že do rána umrznu. Byla by škoda kazit si poslední večer vážnou konverzací. Nic jsem nejedla. A je mi to vlastně úplně jedno. Píchne mě u srdce víc než mráz venku: Marvel… nedostal večeři. Poprvé za šest let. A to mě zasáhne víc než cokoliv jiného. Protože tohle by se stávat nemělo. Jenže jeho jídlo znamená horkou vodu. A to znamená vstát, jít ven, začít znovu fungovat. Zkusím opatrně nadhodit: „Neřekneme Davidovi, jestli by nám neuvařil trochu vody?“ Slyším totiž, že oni vedle ve svém stanu vaří. A odpověď? „Tak snad jeden den vydrží bez jídla.“ Řekl to úplně klidně. Jako by bylo normální nechat psa bez jídla, protože jsme moc unavení na to požádat o trochu horké vody. A já tam jen ležela, poslouchala ten zvuk vařiče z vedlejšího stanu a přemýšlela, v jakém světě jsem se to vlastně naučila omlouvat věci, které mi uvnitř lámou srdce. Jednou bych chtěla být ta holka, která tohle všechno dává s lehkostí. Která se nezlomí. Která nefňuká. Která se v minus dvaceti zvedne, vyleze ze spacáku a jde vařit vodu, jako by se nic nedělo. Taková ta „cool“, která všechno zvládne, a ještě u toho vypadá dobře. Chtěla bych, aby mě takhle viděl ten, vedle kterého každý den usínám. Aby si jednou řekl, že jsem silná. Že jsem dobrá. Že to dávám. Chtěla bych to hrozně moc. Ticho. Spacák až po nos. Slzy, které nikdo nevidí. A hlavou mi běží úplně jiný příběh, než jaký se právě děje ve vedlejším stanu. 45
001-304_151 padu_KUNGSLEDEN_cmyk.qxp_Sestava 1 21.08.26 8:42 Stránka 46
Ouuu jééé! První den na Kungsledenu je za námi! Sice jsme nedošli na chatu, kde bychom si mohli pořádně odpočinout a vyspat pod střechou, ale jsme neskutečně šťastní, že po třech úmorných dnech v autě jsme konečně na cestě. Kopeme díru na stan, kotvíme jej pomocí lyží a sněhových kolíků, hloubíme jámu v předsíňce na sezení a vaření. Zatímco nám Míša připravuje spaní a organizuje vybavení, já obcházím dokola stan a ladím napětí všech vypínacích šňůr a zahazuju okraje tropika sněhem, aby nám dovnitř nepodfukovalo. Vše připraveno. V předsíňce rozpaluju benzínový vařič a nadšením se křením od ucha k uchu. Konečně se to děje. Konečně jsme tady! Naše měsíce připravovaná polární výprava právě začala. Mé vnitřní dítě skáče radostí a nemůže se do-
46