SPÁL EN IŠ TĚ GONDRAGH
AGATOTT DHOMM
LOFF ŘE
HT ŘE KA
AG
LA I
N
KOVEN
RAMBEK
OVADHAN
SKÉ BOLTÁN
PLÁNĚ
PŘÍŠEŘÍ
DHAM
BOTHAIM DRELEAD
BAHNIŠTĚ
KA
MEDEON
SKÉ
OR ERG
ORIG
NĚ
LETHER GUDRIT
PRŮRVA
STEZKA BDĚNÍ VOLERY ARÉNA KHINDARD
PLÁ
OVLAEVE ARITHIA AMARIEL LIMIS YARITH
OCEREA AKTAEN
STÍNY
NEJZAZŠÍ ZEMĚ SEVER
Toho bdění bylo počasí až nepřirozeně klidné. Hladina Loffu byla jako tabule tvrzeného skla, z něhož se zhotovovala ta nejlepší zrcadla. Ani jeden závan větru nezvlnil stébla trávy a meluzína ani jedinkrát nezakvílela mezi ostrými hranami sopek, jimiž byl Gondragh posetý jako puchýři a jež se nyní s tichým bručením poprvé za nesčetné fáze probouzely k životu. Ani jediný kámen si bez svolení nedovolil skutálet se ze svahu, a když už mu milostivě uděleno bylo, padal svižně a bez okolků. Dokonce i mraky se odmítaly dát do pláče, asi jako tvář zkroucená samou snahou nevypustit zpoza rtů byť jen jediný vzlyk. Jako by Ignos, Rudar, Oblaka a Krůpěj zaměřili svou pozornost... jinam. Jako by sledovali cosi mimo tento svět. A něčemu naslouchali. Mezi elfy se začaly šířit zvěsti; ti, kdož dokázali naslouchat písni Tvůrců, později zmiňovali, že šlo o zlé znamení,
36
Sarah A. Parker
zvláště vezmeme-li v potaz, co se toho bdění nakonec odehrálo. Velký stříbrný měsíc Lunosvita, usazený na obloze nad Stíny, se totiž ze svého nebeského hřadu uvolnil a spadl. Začalo to výkřikem, který zněl, jako by ho ze sebe vyrazil někdo zmučený nesnesitelnou bolestí a osamělostí. Dlouho potlačovaným výkřikem, který se nakonec vydral ven, jako by rozerval příliš pevně utažené stehy. Pak se ozvala ta slova – prýštila přímo z vyhládlého srdce, smysl příliš nedávala, vzala si za úkol především utišit bolest v samičí hrudi. Z toho, co následovalo, se dali do křiku dokonce i sami Tvůrci, a v jejich hlasech zněla neblahá předtucha. A pak... Slátra se z nebes zřítila jako obrovské žhnoucí vejce; padala takovou rychlostí, že za sebou nechávala planoucí stopu. Ti, kdo pád měsíce viděli na vlastní oči a přežili ho, později popisovali, že těsně předtím, než dopadla, měli pocit, jako by si země ztěžka, odevzdaně povzdechla. A pak ji měsíc zasáhl takovou silou, že se celý svět otřásl, jako by se zachvěl hrůzou. Vzhledem k tomu, že dopad byl předzvěstí zúčtování, k němuž se už dlouho schylovalo, šlo o odpovídající reakci. Sami Tvůrci shlíželi na zemi, když se ze středu měsíce vyprostila elfka, jako by se z něj vyklubala, a vypotácela se z kráteru, vystlaného nádhernými, stříbřitými střepy. Oči měla inkoustově černé, poseté třpytivými flíčky, a na čele měla hlubokou ránu, sahající až na kost, z níž jí proudem tekla krev. Rozhodným krokem vyrazila k Arithii, ve tváři měla vepsané pochmurné odhodlání... ale pak ji zajali. Přemohli. A uvěznili v cele pod horami, v péči šíleného, krvežíznivého žalářníka. Sledovali, jak ji mučí. Jak se její srdce zatvrzuje. Jak je čím dál nemilosrdnější. Věděli, že toto značí začátek konce; že dnes dozněla ozvěna činů, k nimž došlo před tolika fázemi. Že muž, který
Balada o padajících dracích
37
elfku, jež spadla z oblohy, kdysi vroucně miloval, nyní brázdí svět s rozervaným srdcem a na jazyku má slova, která by dokázala rozdrtit svět na prach. Zvládl by to mnohem rychleji a důkladněji než zřícený měsíc. Věděli, že nyní stojí proti osudu, který jim brání vše uvést na pravou míru a zahání je do kouta, z něhož není úniku, a že se jejich čas krátí. Nijak se nevzpouzeli, věděli totiž, že chybu udělali oni. Věděli, že kdyby se mu postavili, dozajista by prohráli. Onoho osudného bdění, v němž polapili Caelise, roztrhali ho na cáry a bez ohledu na jeho zoufalý křik jej uvrhli do vězení, z nějž nebylo úniku, totiž s jednou věcí nepočítali. S něčím, co vládlo silou, které se nemůže rovnat nic na světě. S láskou.
Kaan
KAPITOLA 1 Ohmatávám chladné, zkamenělé okraje rozšklebené díry ve Slátřině boku a jeden zvláště ostrý výběžek mě řízne do špičky prstu. Bolest sotva vnímám, v tuto chvíli už ke mně promlouvá jako starý známý. Skoro si ji i vychutnávám; tomuto krásnému, stříbrnému měsíci vděčím za celou řadu jizev na svých rukou. Vděčím za ně jí. Pomalu obcházím Lunosvita – stočeného do pevného klubíčka –, dokud nedorazím k další díře; tahle je tak hluboká, že dno ucítím teprve ve chvíli, když do ní vsunu celou paži. Udělal jsem to snad už tisíckrát, ale i tak se ujistím, že dutina stále drží tvar, a posunu se dál. Představuji si, že držím chybějící kusy v rukou a přikládám je, kam patří. Není to pouhá záliba. Není to ani touha po zdárném dokončení díla, jako kdybych řešil složitý hlavolam. Je to hluboko zakořeněná potřeba, již v sobě nosím od chvíle, kdy spadla z oblohy, vloudila se do všech mých snů a soustavně mě sužovala i poté, co jsem Raeve znovu našel, zbitou a zkrvavenou v té kobce.
40
Sarah A. Parker
Přitisknu dlaň naplocho na Slátřiny zavřené oči. „Zanedlouho budeš opět celá,“ oslovím ji chraplavě, hrdlo mám tak stažené, že si musím odkašlat. Opřu se jí čelem o hlavu, přestože je tak studená, až mě pálí kůže. „Přísahám na svůj vlastní život, že nespočinu, dokud nenajdu všechny tvé střepy a nepřinesu ti je.“ Nepohne se. Neotevře oči a nevyjeví mi svá tajemství. Ani neuzavře rozšklebenou ránu, zející v mé vlastní hrudi, která mi nedá pokoje. Neutiší ten pocit, jehož se nemůžu zbavit od chvíle, kdy Elluin odešla. Shlédnu k oblé prohlubni, v níž spočívala, dokud se z ní nevylíhla jakožto Raeve, a znovu mě zabolí u snad až příliš měkkého srdce, ač tentokrát jinak než prve... a vím, že se toho pocitu jen tak nezbavím. Zamyslím se nad tím, kde teď asi může být. Vybavím si, jak Líri zoufale a bez ustání vyla, když si uvědomila, že je Raeve pryč. Že ji tady ve Spáleništi opustila, aby se vydala za svou pomstou. Aby se vzdala své lásky. Každé její zakvílení mnou otřáslo do hloubi duše. Ten pocit se mi občas vrací, když vstoupím do její jeskyně nebo ke mně dolehnou Rygunovy myšlenky, poté, co se uvelebí v jejím ústí... Pravda, poslední dobou malá samička Lunosvita nevyje už tak často. Jako by se se svou ztrátou smířila. Což je snad ještě horší. Vtisknu Slátře polibek mezi oči, vyrazím ke schodům zpět do skutečného světa, a zatímco mi za zády slábne stříbrný svit, utírám si z vousů jinovatku. Rozhrnu listí popínavých rostlin a projdu kolem mokrých květů, z nichž odkapává vysrážená vlhkost do kaluží, ven do vlahého vzduchu, který nyní ztěžkl bouřemi hřmícími v dáli. Jen co dorazím ke dveřím svého bytu, přitáhne mou pozornost šustění pergamenových křídel. Vzhlédnu.
Balada o padajících dracích
41
Napřáhnu ruku s otevřenou dlaní, aby se na ní mohl pergamenový skřivan usadit; srdce se mi rozbuší, když mi dojde, že to může být zpráva od Raeve. Možná se v ní píše, že jí na mně sice záleží, ale vracet se nehodlá. Že v ní stojí něco, co by mi do očí říct nedokázala. Když skřivana rozkládám, ani nedutám. Pročtu si zprávu od začátku do konce, je psaná nářečím kmenů. Není od Raeve. Polije mě úleva, osvěžující jako ledově chladná voda. Znovu si přečtu Terrosovu zprávu, v níž popisuje podrobnosti své cesty s Rekkem do Bothaimu, kde na lovce odměn čeká záhuba. Zpráva mi udělá radost, skřivana znovu poskládám a zasunu ho do kapsy. Pokud jim vyjde počasí, do Bothaimu dorazí za dva či tři cykly. Tam na něj už bezpochyby čeká Raeve. A chystá se ho zaživa stáhnout z kůže. Než s ním skoncuje, nejspíš bude žadonit o rychlou smrt. Snad se jí konečně podaří zbavit se krvežíznivosti, jež ji ovládá. Odsunu tu myšlenku, otevřu dveře dokořán a rozhrnu závěsy. Ujistím se, že jsou pevně zatažené, pak pokračuji dál do svého bytu a přejedu prsty struny své loutny. Zamračím se a zastavím se, abych ji zvedl ze stojanu, opřu si ji o bok a přejedu palcem roztřepené struny... Z toho zvuku mě zabolí na hrudi – loutna je celá rozladěná a má řezavý podtón. Jsou v něm slyšet dozvuky bolesti, která mě doprovázela od chvíle, kdy mě před mnoha fázemi opustila Elluin. Zní jako píseň mého zlomeného srdce. Zní jako má touha a žal. Už dávno jsem měl struny vyměnit, ale tím bych změnil zvuk nástroje. A náhle by zněl cize. Zvláště s ohledem na to, že od chvíle, kdy ji Slátra vynesla do nebes, jsem hrál jen
42
Sarah A. Parker
pro ni. Hrával jsem píseň určenou pouze jí a doufal jsem, že se jí podaří přivést její srdce zpět k mému. Možná jsem se měl víc snažit. Odkašlu si, odložím nástroj na stojan, odzátkuji karafu s kouřovou brandy a naliju si sklenku. Usrknu, a zatímco se mi silný alkohol propaluje do žaludku, otevřu zásuvku stolu a vytáhnu z ní skleněnou fiólu, kterou jsem do ní před více než třiceti cykly nacpal. Když spatřím, jak v ní víří mlha, jako by v ní bylo polapené malé tornádo, projede mnou pocit viny. Ajaj. Klesnu do koženého křesla a znovu upiju ze skleničky, pak ji postavím, položím fiólu na stůl a vytáhnu z ní zátku. Vyvalí se z ní Borg, zahalený v oblaku klokotající mlhy, který rychle nabírá na objemu. Nejprve se smrští a pak se roztahuje, dokud není o něco větší než rohož na spaní – v tu chvíli je takřka úplně průhledný – načež se znovu stáhne do podoby postavy o něco málo vyšší než já. Z jeho tváře na mě hledí černé oči, planoucí– Hněvem? Ne, kdepak. Zklamáním. Což je horší. „Vida, pan král se mě uráčil poctít svou přítomností,“ zabublá nespokojeně vyděděnec, jenž se přede mnou vznáší jako světlý mrak, připoutaný tenkým vláknem k hrdlu fióly. „Taky jsi mi chyběl, Borgu.“ „Tvé činy tomu příliš nenasvědčují.“ Široce roztáhne ústa podle svislé osy, připomínají rozšklebenou trhlinu v mlze. „Ocenil bych, kdybys mě už nikdy nezamykal v šuplíku.“ Skloním kajícně hlavu a přiložím si na hruď ruku, sevřenou v pěst. „Máš pravdu, příteli. Choval jsem se k tobě bezcitně. Přijmi, prosím, mou upřímnou omluvu.“ „Ještě to zvážím.“ Tentokrát ústa roztáhne do šířky. „Už jsi mi pořídil nějakou hezčí lahvičku?“ Do hajzlu.
Balada o padajících dracích
43
„Pořád na tom pracuji–“ „Lžeš.“ Vystřelí ke mně tak rychle, že se mi zježí chloupky na předloktích. „Přes sto fází trčím v téhle ohavnosti, v níž mě vězní špunt.“ Zdvihnu obočí. „Je z ní hezký výhled...“ „Na čemž vůbec nesejde, když mě stejně zavřeš do zásuvky a zapomeneš na mě.“ Neubráním se mírnému pousmání. „Pravda.“ Borg se dlouze a zhluboka nadechuje, blíží se k mým ústům, jako by se chystal vklouznout dovnitř a vtěsnat se mi mezi vnitřnosti. Vždycky mi z toho běhá mráz po zádech. „Cítím, že jsi pil.“ „Nemýlíš se.“ „Přišel jsi mě nakrmit?“ Sáhnu po skleničce a přiložím si ji ke rtům, čímž ho přiměju ustoupit dost na to, abych si dopřál další ohnivý doušek. „Uvidíme,“ zasyknu přes semknuté zuby, jak to dělám vždycky. Široce se na mě zašklebí, pak odplachtí zpět a předstírá, že si zpoza průsvitných nehtů vybírá špínu. „O tvojí Elluin jsem neslyšel nic – a nevědí o ní ani ostatní. Mohu ovšem potvrdit, že jeden můj dobře živený bratr z Průrvy nedávno narazil na jednu elfku, s níž chtěla celá řada duchů mluvit přímo naléhavě. A mnoho z nich patřilo k dynastii Nevánů.“ Srdce se mi rozbuší, až mi skoro vyskočí z hrudního koše. „Pokud mě tedy pořádně nasytíš,“ vede si Borg dál svou a prozkoumává si nehty, zatímco mně se vaří krev v žilách, „mohl bych se ho zeptat na zprávy, které jí chtěli předat–“ „Svým bratrům vyřídíš, ať po Elluin okamžitě přestanou slídit,“ zavrčím, a vzedme se ve mně taková moc, že se celá místnost otřese. Ruce bezděky sevřu v pěst; na sklence v mé ruce se s tichým cinknutím objeví prasklina. „A po všech, co s ní mají co do činění, jakbysmet.“
44
Sarah A. Parker
Borg si přiloží dlaň na místo, kde by měl hruď, jako bych ho právě urazil. „Vždyť jsi mi ale slíbil, že když se mi podaří navázat spojení s duchem Elluin, budeš mě krmit celý eon–“ „Jestli mě neposlechneš, pošlu tě zpátky do Mlhy.“ Smrskne se, dokud není velký jen asi jako bídník. Vzhlédne ke mně, oči v tom rozechvělém těle jsou náhle nepřirozeně velké. Nechce se mu tam. U mě má jídla daleko víc. „A co bude, až se nám podaří dohledat všechny úlomky měsíce?“ vypálí a zaujme své obvyklé rozměry, nyní se nade mnou znovu tyčí. „Co mě čeká pak? Vyženeš mě zpět do Mlh? Nebo mě necháš zavřeného v šuplíku tak dlouho, dokud se z toho nezblázním a přestanu o sobě vědět?“ Jeho obvinění tne do živého a do značné míry mě obměkčí. Vím, jaké to je, když vás uklidí stranou, uvězní a zapomenou na vás. „Stále mi ještě můžeš být užitečný, Borgu. A vzpomínek, kterých bych se nejraději zbavil, mám dost na to, abych tě dál dosyta krmil, jako jsem to činil uplynulých sto fází. Přestože uznávám, že kdybych měl byť jen špetku rozumu,“ zamumlám pod vousy a kopnu do sebe další lok, „dávno bych tě vyměnil za jednoho z tvých bratrů s lepším vkusem.“ Tentokrát si na hruď přiloží obě oblačné dlaně. „To bys přece neudělal. Vždy jsem byl tvůj nejvěrnější a nejpokornější služebník.“ Nenasytný, krutý služebník. Samozřejmě, bez ohledu na všechny jeho poklesky je fakt, že mě zná skoro stejně dobře jako Rygun. Okusil mou bolest i můj žal. Kdykoli mě přiměje si něco vybavit, připomenu si, že mám žít život naplno. Že mám žít čestně a milovat z celého srdce, protože jedině tím se dá předejít lítosti. Přinejmenším většinou.
Balada o padajících dracích
45
„Neudělal,“ uznám a myslím to vážně. „Byl jsi mi věrným spojencem a ceněným přítelem.“ Borg se stáhne – jediné, co z něj zůstane nafouklé do nadživotní velikosti, je dmoucí se hruď – a znovu se dá do vyškrabávání špíny zpod průsvitných nehtů. „Nehledě na to, jak moc si mě ceníš, mám dnes pro nás oba špatné zprávy, zvláště vzhledem k tomu, že právě takřka umírám hlady.“ Zvednu obočí. Rozhodnu se nezmiňovat, že je pro něj v podstatě nemožné zemřít hlady. „Bohům žel, neobdržel jsem žádné zprávy, kde by se mohly nalézat zbývající úlomky tvého milovaného měsíce, třebaže je pravda, že se Plynoucí mlhy roztáhly nejdále na sever za více než sto fází.“ Roztáhne prsty, aby se mohl pokochat pohledem na své dílo. „Doufám ale, že se brzy některému z mých bratrů něco donese.“ Kývnu a nedám najevo zklamání. „I tak děkuji za zprávy.“ Dá se do práce na druhé ruce a naoko nedbale prohodí: „Třeba by tě zajímalo ještě něco jiného?“ Nemohu si nevšimnout chamtivého podtónu, který mu zazní v hlase. „Vlastně máš pravdu. Zrovna sháním informace ohledně posledního známého místa pobytu tří osob.“ Znovu vyrazí tak rychle, že překvapeně zasyknu a skoro zašilhám, abych se mu nepřestal dívat do ponurých očí. „Povídej...“ Znovu si loknu kořalky, abych si vydobyl trochu osobního prostoru, a svou příští větu zašeptám. „Jde o mou sestru Veyu. O mou neteř Kyzari. A Groše, mého dvorního alchymistu. Všechny jsem obeslal skřivany,“ řeknu a zakroužím skleničkou. „Nechce se mi čekat, až se jim uráčí odpovědět.“ Mírně řečeno. Propast, která ve mně zeje poté, co odešla Raeve, vyplnila úzkostná netrpělivost, která vysílá žhnoucí elektrické
46
Sarah A. Parker
výboje do mých svalů a šlach. Kdybych měl po ruce Gríma, nechal bych se od něj ztlouct jako žito, ale tuto možnost nyní bohům žel nemám. Nemám po ruce nikoho. „Hmm. Omluv mě na chvíli, zkusím něco zjistit.“ Borg odpluje o něco dál, už není nepříjemně blízko; potom se rozprostře po podlaze jako ranní mlha. „Klidně si dej na čas,“ zamumlám a naliju si do úst další doušek lihoviny. Potřebuji si nějak otupit smysly. Když se pak Borg konečně zhmotní do původní podoby, sklenku už mám skoro prázdnou. „Podařilo se mi dohledat tvého alchymistu,“ oznámí, hlas se mu tetelí natěšenou dravostí. Skoro jako domácí mazlíček, jemuž se podařilo ulovit nějakého hlodavce a položit mi ho na polštář. „O ostatních nevíš nic?“ „V tuto chvíli ne. Nicméně, mí bratři neúnavně naslouchají.“ Kývnu, naliju si další skleničku a vyprázdním ji třemi dlouhými loky, alkohol mi sežehne hrdlo. „Co si ode mě žádáš dnešního bdění?“ „Něco z tvého dětství,“ vyhrkne a roztřese se očekáváním – prsty mu ve vzduchu kmitají jako tenké nožičky klíšťat. „A vzhledem k tomu, jak dlouho jsi mě držel v tom šuplíku, musí jít o pořádně šťavnatou vzpomínku.“ „To zní schůdně,“ ucedím a poklepu na prázdnou sklenici na stole. Upřímně řečeno, mohlo to být i horší. A když uvážím, v jakém jsem rozpoložení, nejspíš by mě dokázala dohnat k šílenství jakákoli vzpomínka na události, k nimž došlo poté, co Elluin musela odejít do Arithie. Opřu si hlavu a zavřu oči, cítím, jak se ke mně plíží Borg; je jako lepkavý oblak, přejíždí mi dlaněmi po ramenou, šíji, spodní čelisti a pak roztáhne prsty na mých tvářích. Konečně znehybní. Jakoby z dáli slyším pravidelné záchvěvy vířícího vichru, když se mu ústa rozevřou, a oddechuje čím dál více ztěžka,
Balada o padajících dracích
47
dokud nepřehluší tlukot mého srdce. Potom ucítím, jak do mě cosi vniká – skoro jako by mi do krku klouzal studený jazyk a překonával odpor mého těla. A pronikal mi jím až do hloubi duše. Plazí se dál... dokud se do mě nezasekne jako ostrý hák, chystající se mě obrátit naruby. Vydoluji si z útrob jednu zvláště nepříjemnou vzpomínku, vyzvednu ji a napíchnu ji na háček. Borg vesele zamručí a pomalu, ale jistě ji vytahuje ven–
„Je ještě malý!“ Hlas mojí mamí je tak pronikavý a smutný, že mě z toho píchne u srdce. „Osterne, prosím! Zapřísahám tě, smiluj se nad ním–“ „Odveďte ji zpět do pevnosti,“ zavrčí přes rameno papi. Svírá mi svou velkou dlaní paži tak pevně, že když se se mnou rozběhne přes nádvoří a táhne mě za sebou, ruku mi zlomí. Cupitám za ním, dva jeho kroky vydají za čtyři mé. Stráže neberou ohledy na mamíno vzduté těhotenské břicho a táhnou ji tam, odkud jsme přišli. Volá mé jméno, dokud neochraptí, nakonec mě od jejího hlasu odříznou zabouchnuté dveře. Papiho drak nám krouží nad hlavou, je tak blízko, že mě vítr ovane kdykoli mávne křídly, a vhání mi do očí písek.
48
Sarah A. Parker
Nakrčím obličej, rychle mrkám, snažím se přestat plakat. Když se mi to podaří, možná mi dovolí rozběhnout se zpátky za mamí, abych se mohl ujistit, že je v pořádku. Nejde mi to. Navzdory mému urputnému úsilí mi slzy tečou dál. Proběhneme pod zkrouceným stromořadím na kraji nádvoří ke klikatému schodišti mířícímu dolů; snažím se s ním udržet krok. Nakonec mě ale nohy zradí. Bokem a koleny mi projede žhavá bolest, nechám za sebou krvavou šmouhu. Asi jako když přejedu obarvenou hlinkou přes list pergamenu. Když se papa konečně zastaví a hrozivě se nade mnou tyčí jako temná věž, jsem celý odřený do krve a v ranách mě štípá. Pozpátku se od něj plazím, co nejdál to jde, pak ale nahmatám nějakou hranu a leknu se. Ohlédnu se přes rameno a spatřím jámu, zející jako rozevřený chřtán, jenž se mě chystá pohltit... Po kalhotách se mi rozlije mokré teplo. „Podívej se mi do očí, Kaane.“ Otřu si slzy, abych na papiho lépe viděl; kvůli planoucímu slunci v zádech vypadá jako neúprosný stín sebe sama. Na tmavých vlasech má posazenou bronzovou korunu, sedí mu přímo nad svraštěným obočím nad přísnýma očima. Sjedu pohledem na tři korálky, co má zapletené do plnovousu... Červený. Hnědý. Průhledný. Pak se podívám na oranžový hrnek, který svírá v ruce, a roztřese se mi brada. Vlastnoručně jsem ho vyrobil. Bez Rudarovy pomoci. Papi mě pořád nutí, abych vytvořil to a tamto, abych pořád v jednom kuse něco tvořil, tvořil a tvořil! Ale nic z toho, co mu dám, se mu nelíbí, protože mluvím lámaně. Rukama
Balada o padajících dracích
49
ale umím tvořit líp. Říkal jsem si, že když mu dám něco bez kazů, bude rád. Chtěl jsem jen, aby se na mě alespoň jednou usmál... „Proč brečíš?“ Protože mám zlomené srdce. Protože prací na tom hrnku pro papiho jsem strávil celá dlouhá bdění, a on se na něj jen podíval stejně, jako se teď dívá na mě. Jako by ho zklamal a rozčílil. Otřu si slzy z očí. „Já n-n-nevím.“ „Je to proto, že jsem zranil tvé city?“ Podívám se na hrnek, pak zase na papiho velké hnědé boty. Je to snazší než hledět mu na rozzlobenou tvář. „Máš příliš měkké srdce, Kaane. Stejně jako tvoje máti. Měkké stejně jako tenhle hrnek.“ Sevře ruku v pěst. KŘACH. Střepy keramiky se po zemi rozletí stejně jako kusy mého zlomeného srdce. Zadržím vzlyk, ale pálí mě kvůli němu v krku. Jako bych právě spolkl slunce. „Vím, že si myslíš, že jsem na tebe příliš přísný – koneckonců, i na mě byl tvůj dědo přísný – ale zapomínáš, že jsi syn krále a přitom oplýváš nedostatky, které ohrožují budoucnost naší dynastie.“ Mluví nahlas a neúprosně, zní to jako dračí vrčení. Papi se ke mně nakloní a ukáže na střepy, jezdecká vesta z červené kůže se mu napne na ramenou. „Čas, jejž jsi promrhal výrobou toho dárku, jsi měl strávit snahou o nápravu svého koktání. Snahou o to, aby z tebe vyrostl dědic hodný koruny, která Vaegorům patřila od chvíle, kdy si náš dávný předek osedlal prvního Šavlotrna.“ Hledím na korunu, již má na hlavě. Na ostré hroty, mířící k nebesům. Jak mu jen mám vysvětlit, že jí nechci být hoden? Že chci být hoden obejmutí nebo jeho úsměvu? Že chci být hoden jeho.
50
Sarah A. Parker
Přísný výraz se mu z tváře na chvíli vytratí. Pak ale pohlédne na dva korálky, které mi mamí vpletla do vlasů, když jsem začal slýchat písně Igna a Rudara... ač byl papi zklamaný, že nejde o Oblaku a Krůpěj. Ohrne ret. „Příště mi přines něco, na co mohu být hrdý – jinak pro tebe bude lepší, když se z tebe stane sluha.“ Strčí do mě. Přestože jsem to od něj čekal, i tak se mi zvedne žaludek, až se skoro pozvracím, zatímco naznak padám do temnoty. Dopadnu na zem tak tvrdě, že si vyrazím dech. V uších mi zvoní, točí se mi hlava. Lapám po dechu a ucítím na hrudi další, odlišnou bolest – jako by se mi něco zlomilo a zevnitř zabodávalo do těla. Vzhlédnu ke světlu nad sebou, kulatému a bledému jako měsíc Lunosvita– Papi se naklání přes okraj jámy. Soustředí se, zatne svaly na šíji a vypraví ze sebe slova, která se mi nikdy nepodařilo vyslovit správně, bez ohledu na to, kolikrát už mě do téhle jámy hodil. Země kolem mě se roztřese, když se Rudar probudí a pak kolem mě sevře čelisti – uvězní mě v temnotě tak horké a dusné, že je mi z ní k zalknutí. Přece jenom se mi ale podaří promluvit, vyřknu rozkaz, jenž ho přiměje se rozdrolit na kousky; ty mi prší na hlavu a skoro mě rozdrtí. Znovu se pokusím promluvit a tentokrát mě zavalí tolik hlíny a roztříštěného kamení, že se můžu sotva pohnout. Hrůza, usazená hluboko v hrudi, mě ovládne. Křičím, pláču, snažím se prokopat z temnoty, v níž mě svírají drsné, hrubé stěny. Prosím Rudara, aby naslouchal mým zkomoleným slovům moci. Nic z toho nepomáhá. Nikdy to nepomáhá. Protože můj hlas nefunguje správně. Protože nemám tři korálky jako papi. Protože jsem slabý, přecitlivělý, neschopný– * * *
Balada o padajících dracích
51
Borg přestane pít a uvolní svůj stisk. Připadám si jako ryba, které se háček zasekl příliš hluboko, ale rybář ho z ní přesto vytáhl ven a pak ji hodil zpět do Loffu, ač jí z tlamy lezou střeva. Zalapám po dechu, třeštím oči a poplašeně se rozhlížím kolem, zatímco mi vzpomínka klouže zpět do hrudi. Po chvíli mi dojde, že nejsem uvězněn pod zemí a nesnažím se vykoktat slova moci, která by mě dokázala vysvobodit. Místo toho jsem v bezpečí o samotě ve svých komnatách, pokud tedy nepočítám svého věčně hladového vyděděnce. Borg se vzdálí a tiše zamručí. „Chudák kluk,“ vypraví ze sebe a rozkošnicky se zhroutí do podoby nadýchaného obláčku. „To bylo sssskvělé.“ Třesoucíma se rukama si naliju další zpola plnou sklenku, vypiju ji na ex a třísknu jí o stůl. „Potěšení na mé straně,“ zaskřípu zuby, předkloním se a promnu si oči. „Co je tedy s Grošem?“ „Mluvil s ním můj bratr, jenž přebývá v šatlavě v Bothaimu.“ Narovnám se, jako bych spolkl pravítko. „Co pohledává v zasrané bothaimské šatlavě?“ „Já za to nemůžu,“ protáhne daleko pomaleji, než by se mi zamlouvalo. „Groše to sice opravdu mrzí, ale – a nyní ho cituji doslova – „něco podělal a bude předvolán před Trojspolek, protože je podezřelý z krádeže Knihy prázdnoty.“ Srdce mi vynechá několik úderů, roztočí se mi hlava. „Kdy?“ „Za tři bdění,“ odtuší Borg, zívne, smrskne si tělo, dokud není tenké jako nit, a bez dalšího slova se nasouká zpět do své fióly. Nechá mě tiše sedět o samotě. Zírám před sebe, myšlenky mi běží hlavou, nedokážu zahnat pocit, že se blíží válka. „Do prdele,“ ucedím, zašpuntuji fiólu, vstanu a strčím si lahvičku s Borgem do kapsy. Rychlým krokem dojdu ke dveřím a vší silou je otevřu, načež za nimi objevím Pyroka –
52
Sarah A. Parker
stojí na prahu, rusé vlasy má rozcuchané a ruku sevřenou v pěst má pozvednutou, nejspíš se právě chystal zabušit na dveře. Vypadá, jako by se právě vykulil z rohože na spaní a dopotácel se sem. Střetneme se pohledy a zrovna když se mu chystám říct, že jeho mladší bratr čeká na soud v Bothaimu, všimnu si, jak je bledý. Zelené oči mu překypují panikou. Sevře se mi žaludek. „Co se děje?“ Rameno mu zlehka sevře chlupatá miskunní tlapka. Zamračím se. „Lumo?“ Vykoukne zpoza Pyroka, hledí na mě svýma obrovskýma, světle růžovýma očima. „Tu ’sem.“ Vyleze si výš, dokud není usazená na Pyrokově rameni. Napřáhne ke mně tlapky, rukávy pestrobarevné haleny jí sklouznou níž k roztřesenému tělíčku. Vezmu ji do rukou a přitisknu si ji k hrudi. Složí své dlouhé končetiny a otře se o mě čumáčkem. Pohladím ji po světlé srsti na tváři a znovu pohlédnu na Pyroka. „Měla nějaké vidění?“ „No... jo.“ Poškrábe se nešťastně na zátylku. „Bude, ech... brzo spadne další měsíc.“ Vyrazí mi dech. „Bude to zlý,“ zamumlá Lumo, která mi zavrtala tvářičku mezi záhyby košile. Hlásek je sotva slyšet přes splašený tlukot mého srdce. „Lumo se bojí.“ Srdce se mi sevře a nevědomky ji obejmu silněji. Není to zdaleka poprvé, kdy si říkám, že by pro ni bylo lepší, kdyby začala mít vidiny později, a ne hned poté, co se vyškrábala ven z chladnoucí kapsy své zabité matky. Podobné věci by zamávaly s kýmkoli, natožpak s mládětem. „Vidělas, kam dopadne, Lumo?“ „Nebude to jenom jeden měsíc.“ Přitiskne se ke mně blíž, zdá se, že hledá bezpečný úkryt. „Budou jich spousty.“ U Tvůrců...
Balada o padajících dracích
53
Podívám se na Pyroka, pořád se drbe na hlavě a je nezdravě zelený – zdá se mi, že každou chvíli se předkloní a pozvrací – a proběhne mezi námi tichá výměna názorů. „Kolik jich bude, Lumo?“ Pohladím ji po tváři a poškrábu za uchem, abych ji uklidnil. „Viděla jsi, kolik jich vlastně spadne?“ Vzhlédne na mě. Oči se jí zalijí slzami, stočí si ocas se štětičkou na konci kolem hlavy a přitiskne si jím na tvář mou dlaň. „Moc. Až moc.“
KAPITOLA 2 Kyzari Ležím schoulená na slamníku a hledím na špinavou zemi své malé, stísněné cely, i když toho v tlumeném světle lucerny příliš moc nevidím. Pozoruji, jak do louže plesnivé vody odkapává voda ze stalaktitu na stropě a znovu si přehrávám svou rozepři s Králem mrchožroutů. Kap... kap... kap. Co jsem to provedla? Měla jsem mu raději říct, aby šel do hajzlu, a místo toho jsem do kudrlinek svého podpisu ukryla zprávu, která zburcuje celý svět. Pokud skřivan dorazí tam, kam se obávám, právě jsem do toho zapletla někoho, koho z hloubi duše miluji. A proč budou dávat svůj život všanc? Kvůli mně? Užírám se omylem, jehož jsem se dopustila a poprvé na mě celou vahou dopadá hora, pod níž mě vězní, protože mi konečně došlo, co jsem zač. Jsem návnada. Lákavá kořist, která sama od sebe nakráčela do pasti. Jinak to být nemůže. Třeba ten skřivan ke Kaanovi nikdy nedorazí? Třeba doletí k papa a mého strýce z toho vynechá? Při tom pomyšlení se mi trochu zvedne nálada. I když ne dost, aby to ve mně probudilo chuť vstát a znovu se pokusit o útěk z tohoto příšerného místa.