3
HACKING_BLOK_20.10.indd 3
20.10.2026 10:35
OBSAH ČÁST PRVNÍ
13
Od knihtisku k AI
13
1-1 Co se to sakra děje
15
Je toho moc
15
Médium je sdělení
17
Problém není jenom lež
19
Krize sdílené reality
20
Tohle už jsme viděli
21
1-2 Věk knihtisku, osvícenství, vědecká metoda Před knihtiskem
25 25
Knihtisk
27
Po knihtisku
29
Za vším hledej peníze
32
Společný jazyk
33
Co teče trubkami Intermezzo: Věda funguje, i když dělá chyby 1-3 Věk rádia a televize
35 44 49
Vlny
49
Ze čtenářů posluchači
50
Válka světů
51
Temná strana vysílání
52
Stejné médium, jiná cesta
53
Vzácný éter
54
Z posluchačů diváky
56
Válka, která se nekonala
56
Kabelová osmdesátá
59
1-4 Digitální věk
63
Matka všech dem
63
Vágní, ale vzrušující
66
Třicet tisíc dolarů za tři měsíce
68
Vrstva mezi vámi a světem
70
Zákazníci vám staví firmu
71
Hashtag
73
HACKING_BLOK_20.10.indd 8
20.10.2026 10:35
1-5 Stručná historie AI
77
Generativní AI
92
ČÁST DRUHÁ
95
Mozek, memy, algoritmy
95
2-1 Co nás naučil covid?
97
2-2 Mozek
107
Tři slabiny mozku
110
Mozek se mění tento týden
115
Kognitivní zkreslení
116
Z obecného hosta konkrétní cíl
118
Performer pro nikoho
119
2-3 Memetika
123
Mění se forma i obsah
125
Ponor do obsahu
129
Které vrstvy se šíří
131
Memeplex: identita jako informace
133
Šlechtění místo evoluce
134
2-4 Algoritmy Každý ve vlastní jeskyni
139 151
Intermezzo: Strojovna
155
2-5 Remix Engine
161
ČÁST TŘETÍ
169
Kognitivní moc
169
3-1 Svoboda slova není svoboda dosahu
171
3-2 Kapitalismus dohledu
187
Děkujeme, že klikáte
188
Skrytá vrstva
207
3-3 A co naše děti?
215
Co mají rodiče dělat? 3-4 Stroj, který mluví
221 229
Podbízivost jako záměr
239
Fyzikalita AI
243
3-5 Informační válka
249
Exxon to věděl
270
HACKING_BLOK_20.10.indd 9
20.10.2026 10:35
3-6 Sekty
277
3-7 Majitelé
301
Peníze bez státu
302
Stát jako software, stát jako nepřítel
305
Konflikt zájmů
308
Kazatelna
309
Hippies a miliardáři
310
Znovu vytvořit lůno
312
Knihovna
314
Lepší člověk
317
Chiliasmus
320
Nevyhnutelnost
321
3-8 Vítejte v algokracii
329
Když stát kontroluje firmy
332
Když firmy kontrolují stát
336
Závod, který běží jen jeden
344
ČÁST ČTVRTÁ
351
Cesta k digitální demokracii
351
4-1 Co s tím? 4-2 Co můžete udělat vy
353 359
Poznejte, co se ve vás děje
360
V jakém příběhu hrajete?
362
Kritické myšlení
363
Nekrmte stroj
364
Vyberte si prostředí
365
Co sami (ne)zvládneme
365
4-3 Kruh důvěry a bezpečí (rodina)
369
4-4 Společnost
377
Kdo ví, co je pravda
380
Mocná společnost
382
Stavitelé
384
Na co ani společnost nestačí
386
4-5 Stát
389
Stát není software
390
Atomy nezmizely
391
HACKING_BLOK_20.10.indd 10
20.10.2026 10:35
Od atomů k bitům
393
Svoboda pozornosti
397
Proces, ne výsledek
397
Kde končí svoboda podnikání
399
Veřejnoprávní algoritmus
401
Dělba kognitivní moci
401
4-6 Evropa
405
Evropa jako síť demokracií
406
Otevřít černé krabičky
408
Kdopak to mluví
410
Epistemické minimum
411
Soukromí a hranice moci
412
Možnost volby
413
Veřejnoprávní algoritmus
414
Pozor na monopoly
415
Evropa musí stavět
416
Hraje se o demokracii
418
PODĚKOVÁNÍ
422
BIBLIOGRAFIE
423
HACKING_BLOK_20.10.indd 11
20.10.2026 10:35
ČÁST PRVNÍ
Od knihtisku k AI
13
HACKING_BLOK_20.10.indd 13
20.10.2026 10:35
14
HACKING_BLOK_20.10.indd 14
20.10.2026 10:35
1-1 CO SE TO SAKRA DĚJE
Koronavirus byl a je virus, kterému je úplně jedno, zda máte účet na Facebooku. Oxid uhličitý absorbuje infračervené záření bez ohledu na počet sledujících Grety Thunbergové a ruské rakety vybuchují ve fyzických městech a zabíjejí reálné lidi. Jenže o všech těchto věcech se dozvídáme prostřednictvím informačního systému, přes který si utváříme představu o tom, co se stalo, kdo za to může, jestli je to problém a jak velký, zda nás ohrožuje a co bychom s ním případně měli dělat. Anebo nedělat. Přes stejný systém se organizují protesty a humanitární sbírky, šíří návody na léčbu nemocí i nesmysly o očkování, vybírají peníze na drony, hledají pohřešovaní lidé, vedou volební kampaně a verbují vojáci. Fyzický svět a svět informací samozřejmě nikdy nebyly oddělené. Člověk se musí o požáru napřed dozvědět, aby ho mohl začít hasit. Změnilo se něco jiného.
Je toho moc Zkuste si vybavit posledních deset let jako jeden souvislý příběh. Pandemie zavřela miliardy lidí doma a na čas zastavila kus světové ekonomiky. Rusko napadlo Ukrajinu a do Evropy se vrátila válka, o které jsme si po několik desetiletí namlouvali, že už nikdy nepřijde. Ceny energií vystřelily vzhůru, inflace ukousla velkou část úspor, přišly další migrační vlny a každé léto přibývají teplotní rekordy, požáry, sucho nebo povodně. Demokratické státy se mezitím potýkají s rostoucí nedůvěrou vlastních občanů,
15
HACKING_BLOK_20.10.indd 15
20.10.2026 10:35
politické systémy se štěpí na tábory, mezi nimiž je čím dál těžší vést normální rozhovor, a do toho všeho na scénu vtrhla takzvaná umělá inteligence, která má potenciál měnit školy, kanceláře, média i způsob, jakým hledáme a rozumíme informacím. A to jsme vzali jen ty velké věci. Pod nimi běží každodenní změny, které se do titulků většinou nevejdou, i když nám postupně překopávají život možná víc než leckterá globální krize. Děti vyrůstají se zařízením připojeným k celému světu v kapse, vztahy vznikají a rozpadají se přes displej, média přicházejí o peníze i čtenáře a lidé, kteří by se před dvaceti lety nikdy nepotkali, se dnes během několika hodin spojí do komunity čítající statisíce členů. Není proto divu, že má spousta lidí pocit, že se toho děje nějak moc. Pro podobnou situaci se vžil pojem polykrize1. Neznamená jen několik krizí zároveň, protože to lidstvo zažívá odjakživa, ale stav, ve kterém jsou jednotlivé problémy propojené a vzájemně se zesilují. Válka zdražuje energie, drahé energie zdražují výrobu a potraviny, ekonomické problémy zvyšují občanskou nespokojenost a ta zase oslabuje ochotu dělat drahá dlouhodobá opatření proti klimatické změně. Klimatická změna mezitím zhoršuje životní podmínky a přispívá k migraci, která se stává dalším zdrojem polarizace domácí i globální politiky. Různé děje a fenomény jsou propojené, navazují na sebe a ovlivňují se natolik, že je často velmi obtížné určit, co je příčina a co následek. V tomhle obrazu se ale míchají dva různé druhy fenoménů. Na jedné straně jsou samotné společenské a materiální krize – války, pandemie, klimatická změna, migrace nebo ekonomické otřesy. Na druhé straně jsou technologie informačního prostředí a jevy, které kolem nich vznikají: sociální sítě, doporučovací algoritmy, dezinformace, kybernetické útoky nebo umělá inteligence. A vztah mezi těmito dvěma vrstvami je často nejasný.
16
HACKING_BLOK_20.10.indd 16
20.10.2026 10:35
Médium je sdělení V roce 1964 vydal kanadský profesor literatury Marshall McLuhan knihu Jak rozumět médiím2, kterou postavil kolem věty, jež se od té doby stala známou i mimo komunitu zájemců o teorii médií: médium je sdělení. Na první pohled je to nesmysl. Když vám někdo pošle zprávu, sdělením je přece to, co v ní napsal, nikoli telefon, na kterém jste si ji přečetli, a pokud v televizi běží reportáž o povodni, důležitá je povodeň, a nikoli televizor. McLuhan ovšem tvrdil něco jiného. Skutečný dlouhodobý dopad média podle něj neleží hlavně v jednotlivých zprávách, které jím procházejí, ale v tom, jak samotná existence nové technologie změní chování lidí a uspořádání společnosti kolem ní. Automobil není důležitý jen proto, že vás doveze z Prahy do Brna. Jakmile ho začne používat dost lidí, musíte postavit silnice, parkoviště, benzínové pumpy, motoresty, předměstí a nasadit dálniční policii. Města se začnou rozlévat do krajiny, obchodní centra se odstěhují k výpadovkám a vzdálenost, která byla ještě před sto lety příliš velká pro každodenní dojíždění, se stane normální. A je přitom jedno, kdo v autě zrovna jede anebo co zrovna převáží. Z hlediska proměny společnosti je mnohem důležitější samotný fakt, že miliony lidí mají automobil. A totéž dělají informační technologie. Každá informační technologie, ať už je to knihtisk, rádio, televize či internet, mění, kdo může mluvit ke komu, jak daleko jeho hlas dosáhne a kolik to stojí, jak rychle se zpráva šíří a kdo má možnost její šíření kontrolovat. Jakákoli změna těchto parametrů pak přirozeně přináší změnu společnosti, která danou technologii adoptuje. Digitální technologie postupně odstranily většinu míst a okamžiků, ve kterých jsme bývali mimo dosah médií. Noviny jste si museli koupit, k rádiu jste museli přijít, televize stála v obýváku a měla omezené množství programů a pořadů, které se vysílaly v určitém čase. Ještě první internet byl místo, kam se taky jenom
17
HACKING_BLOK_20.10.indd 17
20.10.2026 10:35
„chodilo“. Člověk sedl k počítači, připojil modem, chvíli poslouchal zvuky připomínající elektronické páření dvou rozbitých faxů a byl online. Našel, co potřeboval, pak spojení vypnul a šel dělat zase něco jiného. Na internet už dnes nikam nechodíme, protože chodí všude s námi. Ráno se probudíte, a ještě než vstanete z postele, sáhnete po telefonu. Během jedenácti minut, kdy čekáte na tramvaj, si přečtete zprávu o výbuchu na druhém konci světa, mrknete na fotku z dovolené někoho, koho jste dva roky neviděli, a necháte se naštvat výrokem politika, jehož jméno do večera zapomenete. Pak přijdete do práce a máte pocit, že už jste dnes něco zažili. Váš telefon přitom ví, kde jste, co hledáte, s kým mluvíte, které video jste dokoukali a od kterého jste po třech vteřinách odešli, takže z tisíců podobných drobných stop vzniká průběžný záznam vašeho chování, na základě kterého na vás celý informační systém reaguje. To je podstatný rozdíl. Televize odvysílala pořad a potom se z měření sledovanosti dozvěděla, kolik lidí se asi dívalo, stejně jako noviny vytiskly titulní stránku a ráno ji dostali všichni čtenáři stejnou. Současné informační platformy naproti tomu mohou ukázat každému člověku něco jiného, sledovat jeho reakci a podle ní během okamžiku upravit, co dostane příště. Miliony lidí už tedy nesledují jeden kanál, ale miliony různých kanálů, z nichž každý se za pochodu učí, čím konkrétního člověka udržet u obrazovky. To ještě neznamená, že za displejem sedí někdo zlý a snaží se nám vymýt mozek. V drtivé většině případů tam nesedí vůbec nikdo. Běží tam statistický systém, který dostal nějaký cíl, například aby člověk neodešel, a hledá nejúčinnější způsob, jak ho splnit. Nemusí přitom lidské psychologii nijak rozumět, aby se naučil používat její pravidelnosti. Holub také nemusí rozumět teorii podmíněných reflexů, aby se naučil klovat do tlačítka, po kterém dostane zrní.
18
HACKING_BLOK_20.10.indd 18
20.10.2026 10:35
Problém není jenom lež Veřejná debata o digitálním světě se velice dlouho soustředila a často stále soustředí hlavně na obsah. Řeší se fake news, dezinformace, ruská propaganda, nenávistné projevy, konspirační teorie anebo otázka, jestli je možné nebo správné nějaký konkrétní příspěvek smazat. Všechno jsou to důležité problémy, jenže pokud sledujeme pouze obsah, unikne nám McLuhanova pointa. Představte si dálnici, na které prudce přibylo smrtelných nehod. Můžeme zkoumat každého řidiče zvlášť a zjistit, že jeden jel opilý, druhý příliš rychle a třetí usnul. Všechny tyto informace jsou pravdivé a užitečné, ale potom někdo zjistí, že projektant udělal zatáčku se špatným sklonem, a najednou máme před sebou úplně jiný druh problému. Řidiči pořád nesou odpovědnost za své chování, jenže jejich chyby se odehrávají v prostředí, jež některé z nich systematicky zesiluje. Přesně proto nestačí ptát se, proč lidé věří nesmyslům. Věřili jim vždycky. Věřili na čarodějnice, astrologii, zázračné masti i výhodné investice, které se nakonec ukázaly jako podvod. Proto bychom se spíše měli ptát, jaké informační prostředí jsme kolem této staré lidské vlastnosti postavili. Náš mozek není evolučně připravený na svět, ve kterém se o naši pozornost v každé bdělé minutě ucházejí tisíce profe sionálně vyrobených podnětů. Není dokonale racionální, nikdy nebyl a žádná příští aktualizace firmwaru našeho mozku se nechystá. Máme emoce, zkratky, předsudky, potřebu někam patřit a velmi užitečný zvyk věnovat pozornost věcem, které jsou nebezpečné, překvapivé nebo pobuřující, což byla po většinu lidské historie docela dobrá výbava. Šustění v křoví si zaslouží víc pozornosti než kámen, protože kámen vás pravděpodobně nesežere. V informační ekonomice se ovšem z podobných mechanismů stal obchodní model. Pobouření dobře drží pozornost, stejně jako strach, konflikt, sex, roztomilá koťátka, závist, identita,
19
HACKING_BLOK_20.10.indd 19
20.10.2026 10:35
spravedlivý hněv a pocit, že nějaká skupina debilů zase ničí svět. Nic z toho sociální sítě nevynalezly, jen se to naučily měřit. A právě měření mění situaci. Pokud něco dokážeme měřit mi lionkrát za vteřinu, můžeme na tom experimentovat, optimalizovat to a škálovat. Jedna reklamní cedule někde u silnice neví, jestli jste se na ni podívali, zatímco digitální systém to často ví a příště vám může ukázat jinou. Ještě nikdy jsme neměli médium, které současně oslovuje miliardy lidí, každého trochu jinak, průběžně sleduje jejich chování a samo se podle výsledků mění. Generativní umělá inteligence tento mechanismus posouvá ještě o krok dál, protože informační systém už obsah pouze nevybírá a neřadí, ale dokáže ho také sám vyrábět. Stroj dnes umí během několika sekund napsat text, vytvořit obrázek, napodobit hlas nebo vést rozhovor, který působí lidsky. Za několik let se tak dramaticky snížila cena výroby přesvědčivě vypadajícího obsahu, což má samozřejmě spoustu skvělých použití; ostatně i tento text vzniká na počítači a bez digitálních technologií byste ho nejspíš vůbec nečetli. Jenže zase se změnilo prostředí. A prostředí mění nás.
Krize sdílené reality Globální změna klimatu patří mezi problémy, které žádný člověk nevyřeší sám, stejně jako pandemie, migrace, energetika, bezpečnost nebo regulace technologických gigantů. Všechny vyžadují spolupráci obrovského množství lidí, kteří se navzájem neznají, žijí na různých místech, mají různé zájmy a často spolu v mnohém nesouhlasí. Aby něco takového dokázali, musí být alespoň přibližně schopni vytvořit sdílenou představu o tom, co se děje, následně se nějak dohodnout, co s tím chtějí udělat, a potom případně společné rozhodnutí uskutečnit. Na schopnosti společné koordinace stojí celá naše civilizace.
20
HACKING_BLOK_20.10.indd 20
20.10.2026 10:35
Věda vznikla mimo jiné jako systém, který nám umožňuje spolehlivěji zjišťovat, co se děje. Média a veřejná debata pomáhají dostat různé poznatky a názory mezi lidi a demokratická politika poskytuje mechanismus, jak z konfliktu rozdílných zájmů vyrobit rozhodnutí, podle kterého se nakonec nějak zařídíme. Všechny tyto systémy jsou často pomalé a pravidelně chybují, ale jsou výsledkem staletí společenských experimentů a nic lepšího pro mírovou spolupráci a koordinaci často stovek milionů lidí zatím nemáme. A právě tady vzniká problém, protože technologie, prostřednictvím které dnes stále větší část společnosti poznává svět a mluví o něm, se za posledních několik desetiletí změnila rychleji než instituce, které jsme kolem veřejného prostoru stavěli několik století. Zároveň se prostřednictvím tohoto nového systému snažíme řešit problémy, jejichž složitost roste. Je to trochu, jako bychom uprostřed bouře měnili navigační systém lodi. Probíhající digitální revoluce se tak stává nejen zesilovačem polykrize, ale také její součástí, protože každá velká společenská krize má vedle fyzické vrstvy také vrstvu politickou a hlavně informační. Pokud se informační prostředí začne systematicky štěpit, zrychlovat a optimalizovat podle jiných cílů, než je naše schopnost porozumět světu a společně o něm rozhodovat, dotkne se to nakonec i schopnosti řešit problémy, které samy o sobě s digitální technologií vůbec nesouvisejí. Během pandemie jsme tento mechanismus viděli v přímém přenosu. Vedle biologické nákazy se šířila ta informační a spor o virus se během několika měsíců změnil ve spor o vědu, stát, svobodu, identitu a nakonec i o to, v jaké realitě vlastně žijeme.
Tohle už jsme viděli Všechno to může znít jako další varianta oblíbeného žánru „technologie nám ničí civilizaci“, jenže tak jednoduché to samozřejmě
21
HACKING_BLOK_20.10.indd 21
20.10.2026 10:35
není. Digitální technologie zachraňují životy, spojují rodiny rozdělené kontinenty, umožňují spolupracovat vědcům na opačných koncích planety, dávají hlas lidem, kteří ho dříve neměli, zpřístupnily obrovskou část lidského vědění prakticky zadarmo a dovolují během večera vytvořit věci, na které by ještě před pár desetiletími člověk potřeboval firmu se stovkami zaměstnanců. Stejná síť, přes kterou se šíří konspirační teorie, umožní během povodně do několika hodin najít stovky dobrovolníků. Není v tom rozpor, protože technologie nemají charakter samy od sebe. Ten získávají podle toho, jak je postavíme, kdo je ovládá, podle jakých pravidel fungují a v jaké společnosti se ocitnou. Podobně radikální proměnou sdíleného informačního prostoru jsme přitom v minulosti prošli už několikrát. S knihtiskem přišla exploze informací, náboženské spory a letáky plné zázraků, znamení a apokalyptických předpovědí, s rádiem dostal jeden hlas možnost promluvit současně k milionům lidí. Pokaždé trvalo desítky až stovky let, než kolem nového média vyrostla pravidla, která z chaosu udělala něco použitelného. Přitom se stále opakuje podobný vzorec. Technologické inovace předbíhají společnost, která je na ně nucena reagovat. Mezitím vzniknou noví vítězové, nové formy moci, nové způsoby podvodu i nové možnosti spolupráce, zatímco staré instituce se snaží používat pravidla vytvořená pro předchozí svět. A pak, někdy pomalu a často po dost bolestivých zkušenostech, společnost začne stavět novou vrstvu pravidel. To je dobrá i špatná zpráva. Dobrá je, že dnešní chaos není důkazem, že se lidstvo definitivně zbláznilo. Špatná je, že přizpůsobení nikdy není automatické a už vůbec ne zadarmo. Na knihtisk reagovala Evropa několik století, zatímco digitální revoluce nám takový čas nedá. Rychlost, s jakou dnes dokážeme vyrábět, kopírovat, měnit a distribuovat informace, se s rychlostí společenských institucí absolutně nedá srovnávat. Demokratický zákon může vznikat roky, software se změní přes noc a algoritmus může jeho provozovatel upravit za odpoledne, takže
22
HACKING_BLOK_20.10.indd 22
20.10.2026 10:35
druhý den ráno už podle nových pravidel vidí svět stovky milionů lidí. Rozdíl mezi tempem technologických a společenských změn se neustále rozevírá a právě do této mezery zapadá tato kniha. Nechci vám namlouvat, že internet je zlý, telefon je droga nebo že lidé byli před Facebookem moudří a spokojení. Nebyli. Lidská historie nabízí dostatečně přesvědčivé množství důkazů, že ke skupinové hlouposti, manipulaci a fanatismu jsme žádný smartphone a internet nepotřebovali. Snažím se popsat něco jiného. Snažím se popsat vztah mezi lidskou myslí, společností, moderními technologiemi a novými systémy moci. Myslím totiž, že je zásadní chápat, jak média mění prostředí, ve kterém přemýšlíme, jak naše mozky v takovém prostředí reagují, jak lze tyto reakce měřit, předvídat a využívat a kdo díky tomu získává moc. A především to, co s tím můžeme dělat. Poslední část knihy je o tom, jak by demokratická společnost mohla vypadat ve světě, kde se významná část života odehrává v digitálním prostoru, jehož základní pravidla dnes určují hlavně soukromé technologické firmy. Odpovědi nejsou jednoduché a rozhodně nejsou zadarmo, ale existují a začínají u jednotlivých lidí, nikoli u politických summitů. K tomu se ale nejdřív musíme podívat zpátky, protože současná digitální revoluce nezačala Facebookem, internetem ani prvním počítačem. Je součástí mnohem delšího příběhu o tom, co se stane pokaždé, když lidé vynaleznou nový způsob, jak dostat myš lenku z jedné hlavy do druhé. A poslední opravdu velká kapitola tohoto příběhu začala přibližně před šesti sty lety, v době, kdy se zpráva pohybovala rychlostí koně, většina lidí neuměla číst a nejsilnější informační technologií, kterou měl jeden člověk běžně k dispozici, byl jeho vlastní hlas.
23
HACKING_BLOK_20.10.indd 23
20.10.2026 10:35
24
HACKING_BLOK_20.10.indd 24
20.10.2026 10:35
1-2 VĚK KNIHTISKU, OSVÍCENSTVÍ, VĚDECKÁ METODA
Před knihtiskem Představte si, že jste rolník v Čechách krátce po roce 1400. Svět, se kterým máte přímou zkušenost, se vejde do několika dní chůze. Znáte svou ves, pár sousedních, městečko, kam se chodí na trh, a cestu k vrchnostenskému soudu. Všechno ostatní znáte pouze z vyprávění. Dny se řídí sluncem a ročním obdobím, rok se řídí svátky a nad tím vším je boží vůle, která posílá déšť i sucho, mor, válku i mír. Jednou týdně jdete do kostela. Je nízký, má dřevěný strop a na stěně vybledlou malbu svatého Kryštofa, jak přenáší dítě přes řeku. Vejde se tam skoro celá ves. Kněz stojí zády k vám a mluví latinsky. Pár slov znáte nazpaměť, protože je slýcháte od dětství, ale co říká, nevíte. Zpívá on a s ním chlapci, kteří se to naučili. Vy stojíte a díváte se. Za celý život vás cesta párkrát zavede dál. Pouť, výroční trh nebo jen to, že vrchnost potřebuje odvézt náklad do většího města. Tehdy poprvé uvidíte katedrálu. Chvíli nechápete, na co se díváte. Je nedostavěná… Chór stojí, loď ne, přes torzo se táhne lešení a jedna zeď končí v půlce, jako by ji někdo uřízl. Přesto je to největší věc, jakou jste kdy viděli. Vejdete dovnitř. Světlo tam přichází skrz vitráže a padá na podlahu v barvách, které v přírodě nejsou. Vzduch je hustý kadidlem. Klenba je tak vysoko, že by pod ní mohlo viset Slunce. Zpěv se odráží od kamene a vrací se odjinud, než odkud vyšel. Odejdete s tím, že jste byli na místě, kde končí vaše měřítka.
25
HACKING_BLOK_20.10.indd 25
20.10.2026 10:35
Číst neumíte jako nikdo ve vaší vsi. Pergamen je drahý, jazykem záznamu je latina a v hospodářství, které vás sotva uživí, není co číst. Ve městech je to jinak. Kupec musí vést knihy, notář musí psát listiny, ale i tam jde o menšinu. Kolik lidí přesně umělo číst, historikové nedokážou říct s jistotou, protože už samo slovo gramotný tehdy znamenalo něco jiného než dnes. Shodnou se ale na tom, že na venkově to byly jednotky procent. Bible je latinsky a opsat jednu trvá měsíce práce. Co v ní stojí, se dozvíte od faráře. Co vám má o ní říct, se dozvěděl na škole a od svého biskupa. Mezi vámi a textem stojí řetěz lidí, kteří mají výhradní právo na výklad Písma. Ve městě, kde jste byli s nákladem, stojí budova, o níž si lidé vyprávějí. Postavili ji na Starém Městě pražském roku 1391 dva měšťané, dvořan Hanuš z Mühlheimu a kramář Jan Kříž, a do zakládací listiny dali zvláštní podmínku: má se v ní kázat česky. Jmenuje se Betlémská kaple a má ještě další zvláštnosti. Není tu presbytář, což znamená, že se v ní neslouží mše, s čímž se ani nepočítalo. Má nepravidelný půdorys, dřevěný trámový strop a tři vchody, z nichž žádný není hlavní – rozmístili je tak, aby ti, kdo přijdou pozdě, nerušili v prostoru před kazatelnou. Vejdou se do ní až tři tisíce lidí. Od roku 1402 v ní káže Jan Hus. Stojíte vzadu, protože jste přišli pozdě, a poprvé v životě slyšíte v posvátném prostoru řeč, které rozumíte. Slyšíte, že kněz, který žije špatně, není hoden svého úřadu. Že odpustky se prodávat nemají. A pak se zpívá. Taky česky, a tak zpíváte i vy. Vrátíte se do vsi a vyprávíte, co jste zažili. Vyprávíte to sousedům a ti to vyprávějí dál. Někdo z nich se na to možná pojede do Prahy sám podívat, ale spíš ne. Tak vypadá nejsilnější médium, které má Hus k dispozici. Lidský hlas v sále. Okamžitý dosah činí tři tisíce osob, což je na tehdejší poměry ohromující číslo. Když domluví, kázání přestane existovat a zbude z něj to, co si kdo zapamatoval a co dokáže povědět dál, se všemi nepřesnostmi, které to obnáší. Oslovit další znamená nové kázání. Zopakovat, co říkal, také.
26
HACKING_BLOK_20.10.indd 26
20.10.2026 10:35
Roku 1414 dostává Hus od římského krále Zikmunda glejt, písemnou záruku bezpečného průchodu, a odjíždí do Kostnice obhájit se před koncilem. Glejt neplatí. Hus je uvězněn, souzen a 6. července 1415 upálen. Jeho přítele Jeronýma Pražského potkal stejný osud o rok později. Co se stane potom, se dá brát jako důkaz, že se moc přepočítala. České země se vzbouří. Proti husitům vytáhne pět křížových výprav a všechny se vrátí poražené. Nakonec musí koncil vyjednávat: roku 1436 jsou v Jihlavě vyhlášena kompaktáta – dohoda, která husitům přiznala nárokovaná práva, a Čechy zůstávají na dvě stě let zemí dvojího vyznání, což je v tehdejší Evropě naprosto bezprecedentní. Husitství neprohrálo, stalo se něco jiného. Bez textu, na kterém by se všichni shodli, drželo hnutí pohromadě jen tak dlouho, dokud drželi pohromadě kazatelé, a ti se rozcházeli, umírali, hádali se, každý vykládal Husa trochu jinak a každý měl své posluchače. To, co v Betlémské kapli znělo jako jedna myšlenka, se během dvaceti let rozpadlo na několik znesvářených verzí… a hlavně zůstalo doma. Evropa o husitství věděla – křižáci se vraceli s příběhy, z Čech se vyvážely manifesty v latině. Přesto se ta myšlenka nikde jinde neuchytila. Byla formulována v jazyce, kterým se mluvilo v jediné zemi, a nesl ji hlas, který umlkl v plamenech. Zhruba třicet let po Kostnici začal v Mohuči, tisíc kilometrů po proudu Rýna, jeden zlatník skládat dohromady stroj.
Knihtisk Jmenoval se Johannes Gensfleisch, ale do dějin se zapsal podle domu, ve kterém jeho rodina žila: zum Gutenberg. Nebyl to kupec ani učenec. Byl zlatník, člověk z mohučské patricijské rodiny spjaté s arcibiskupskou mincovnou, tedy z továrny, kde se razily mince do měkkého kovu. A přesně ta dovednost mu přišla vhod…
27
HACKING_BLOK_20.10.indd 27
20.10.2026 10:35
Obdobně jako jiní úspěšní vynálezci poskládal Gutenberg známé technologie do nového celku (konkrétně tři) a přidal něco navíc. Lis znali vinaři. Papír přišel z Číny přes arabský svět a v Evropě se vyráběl přes sto let. Ražba písmen do kovu byla řemeslo, které Gutenberg ovládal. Nové bylo dvojí: směs kovů (slitina), z níž se daly odlévat jednotlivé litery tak přesně, aby po tisících seděly vedle sebe v jedné rovině, a barva na olejové bázi, jež držela na kovu. (Do té doby používaný inkoust určený na pergamen po kovu stékal jako voda po skle.) Gutenberg chtěl vynálezem vydělat, ale to se mu nepodařilo. Na rozjezd si půjčil od mohučského měšťana Johanna Fusta, a když se splátky protáhly, Fust ho zažaloval a soud roku 1455 rozhodl v jeho prospěch. Tak přišel Gutenberg o podstatnou část dílny. Tiskárnu, která změnila Evropu, dokončil a provozoval jeho věřitel. Jako první vyšla latinská bible o dvaačtyřiceti řádcích na stránku. Vytisklo se jich zhruba sto padesát až sto osmdesát a rozprodaly se okamžitě, až do Anglie. Za jeden výtisk se platilo třicet zlatých, což byly zhruba tři roční platy písaře. Kupovaly je kláštery, univerzity a bohatí měšťané. Rolník z předchozí kapitoly by si na ni za celý život nevydělal. Podstatné je, co se stalo s cenou potom. První tisk byl luxusní zboží, ale stroj, který jej vyrobil, se dal postavit znovu a tovaryši, kteří s ním pracovali, to uměli. Ze Štrasburku se knihtisk dostal do Kolína nad Rýnem v roce 1465, do Benátek (1469), Paříže (1470), Krakova (1473) i do Londýna (zhruba 1476). První tištěná kniha v češtině, Kronika trojánská, vyšla pravděpodobně v Plzni kolem roku 1476, i když se dlouho uváděl rok 1468 a spor o datování není uzavřený. Podle různých propočtů mělo do roku 1500 lis něco mezi dvěma sty třiceti a necelými třemi sty evropských měst a vyšlo asi třicet tisíc různých titulů. Celkový počet výtisků se odhaduje mezi osmi a dvaceti miliony. Část produkce se nedochovala a musí se dopočítávat. Ale i ta nejnižší varianta znamená, že za padesát let vzniklo v Evropě víc knih než za celý předchozí středověk.
28
HACKING_BLOK_20.10.indd 28
20.10.2026 10:35
A tady přichází nejzajímavější otázka: udělalo to s těmi městy vůbec něco? Ekonom Jeremiah Dittmar v roce 2011 srovnal evropská města s tiskárnou založenou před rokem 1500 a města bez ní a sledoval, jak rostla v následujícím století. Města s tiskárnou rostla zhruba o šedesát procent rychleji. Řeklo by se, že si tiskaři vybírali bohatá města, takže příčinná souvislost může být opačná. Jenže tisk se šířil z Mohuče do okolí po obchodních cestách a přes vyučené tovaryše, takže o tom, kdy se do kterého města lis dostal, rozhodovala z velké části vzdálenost od Mohuče, což nemá s hospodářskou situací daného města nic společného. Když se města srovnají podle této vzdálenosti, rozdíl v růstu se krásně zobrazí. Šedesát procent za sto let je ohromné číslo na technologii, jejíž vlastní produkce tvořila zlomek tehdejší ekonomiky. Vysvětlit se to dá jen tím, co v knihách bylo a co se kolem tiskáren shromáždilo. Od roku 1500 tedy máme v Evropě stroj, který dokáže vyrobit tisíc identických kopií jedné myšlenky a rozeslat je do měst, kam autor nikdy nedojede. Sedmnáct let nato se ukáže jeho síla.
Po knihtisku Na podzim roku 1517 sepsal Martin Luther (augustiniánský mnich a profesor teologie z Wittenbergu, který, pro srovnání s Husovou Betlémskou kaplí, tehdy neměl ani tři tisíce obyvatel) pětadevadesát tezí proti prodeji odpustků a 31. října je poslal v dopise mohučskému arcibiskupovi. Chtěl akademickou disputaci – formální veřejný spor podle pevných pravidel. Text byl latinsky, protože latinsky se disputovalo, a byl psaný pro lidi, kteří latinsky uměli. Odezva tomu odpovídala: ve svém oboru vzbudil rozruch, mimo něj vůbec. V březnu 1518 pak vydal Luther Kázání o odpustcích a milosti. Německy. Dvacet krátkých odstavců, dohromady zhruba patnáct set slov. (Nahlas se přečtou za deset minut.) Vešly se na osm stránek, tedy na jediný arch papíru přeložený na čtvrtky. Dnes bychom řekli leták.
29
HACKING_BLOK_20.10.indd 29
20.10.2026 10:35
Tiskaře to nadchlo z důvodů, jež nemají s teologií nic společného. Do té doby se tiskly hlavně tlusté latinské svazky, na které bylo třeba předem vynaložit hodně peněz a čekat, jestli se prodají. Luther nabídl pravý opak: osm stránek, výroba za dva dny, minimální riziko a prakticky jistý odbyt. Kdo si letáček přečetl, půjčil ho dál, a v sousedním městě už to za pár týdnů někdo dotiskoval po svém. V mladém oboru tiskařiny nastalo to, co bychom dnes pojmenovali jako boom. V roce 1518 vychází 78 vydání Lutherových spisů, v roce 1523 už 390. Do konce roku 1522 má jeho zhruba 160 prací 828 vydání. Historik Mark Edwards napočítal pro léta 1520 až 1526 přes šest tisíc vydání reformačních letáků, což je při obvyklém nákladu přes šest a půl milionu výtisků. Andrew Pettegree to shrnuje takto: „Do pěti let od sepsání tezí byl Luther nejvydávanějším autorem, jakého Evropa do té doby měla.“ Že za tím stál tisk, a ne jen síla argumentu, se dá doložit ještě jinak. Ekonom Jared Rubin porovnal evropská města podle toho, zda v nich před rokem 1500 fungovala tiskárna, a zjistil, že u těch s tiskárnou byla pravděpodobnost, že se do roku 1600 stanou protestantskými, nejméně o devětadvacet procentních bodů vyšší. V červnu 1519 se Luther v Lipsku utkal v disputaci s Johannem Eckem, teologem z Ingolstadtu a jedním z nejlepších polemiků své doby. Eck se uchýlil k zákeřné a účinné taktice: obvinil Luthera, že opakuje názory, za které koncil odsoudil Jana Husa. Mělo to Luthera zdiskreditovat před publikem, pro něž bylo Husovo jméno synonymem kacířství. Luther tehdy docela překvapivě připustil, že v některých odsouzených článcích měl Hus pravdu. A pak si Husa přečetl. Čeští utrakvisté (umírnění husité) mu po disputaci poslali Husův spis O církvi a Luther zjistil, že řadu jeho tvrzení sám léta učil, aniž o tom věděl. V únoru 1520 to napsal svému příteli Georgovi Spalatinovi: „Všichni jsme husité, aniž bychom to tušili.“ Sto pět let po Kostnici tedy stojí v Německu muž, který říká v podstatě totéž co Hus, hlásí se k němu jménem a je z něho nejčtenější autor kontinentu.
30
HACKING_BLOK_20.10.indd 30
20.10.2026 10:35