Prezident Edvard Beneš přicestoval zexilu do Prahy zvláštním vlakem 16. května 1945. Na každé stanici ho vítaly jásající davy, vPraze pak přeplněné Václavské náměstí shrozny lidí na střechách a lucernách. Lidé byli v euforii z konce války.
Povinností prezidenta bylo obnovit vzemi právní řád. Ktomu sloužily prezidentské dekrety. Ty měly v době, kdy neexistoval parlament, platnost zákonů. Podíleli se nanich prezidentovi právníci a spolupracovníci.
Edvard Beneš podepsal desítky dekretů ještě před první schůzí prozatímního národního shromáždění. Byl mezi nimi dekret o znárodnění bank, pojišťoven, dolů a průmyslových podniků s více než 500 zaměstnanci.
Prozatímní národní shromáždění začalo pracovat 28. října 1945, brzy začala platit měnová reforma, později byla jmenována vláda Národní fronty. Vbřeznu 1946 byly schváleny všechny dosud vydané dekrety prezidenta republiky a prohlášeny za zákony.
S koncem války došlo na kolaboranty – lidi, kteří vdobě okupace sloužili Němcům. Podle prezidentských dekretů je soudily mimořádné lidové soudy a český a slovenský Národní soud.
Proti rozsudku mimořádných lidových soudů se nedalo odvolat. Když byl někdo odsouzen k smrti, musel být popraven dodvou hodin po vynesení rozsudku.
Později se začalo popravovat iveřejně, proto byla doba od rozsudku prodloužena na24 hodin, aby se stihli dostavit diváci.
Obvinění byla často křivá asvědectví falešná, to vše vytvořilo živnou půdu pro mstu závistivců a lidí plných nenávisti. Stoupl také zájem o falešné svědky.
Pokud někteří menší kolaboranti stačili vstoupit kekomunistům, před soud se zpravidla nedostali. Byli proto použitelní, například když byl souzen politický protivník komunistů a bylo málo důkazů.
Předseda KSČ Gottwald spatřoval v mimořádných lidových soudech mocnou zbraň k dosažení politických cílů komunistické strany amezi soudruhy se tím příliš netajil.
Koncem dubna 1946 se před Národním soudem ocitlo pět členů protektorátní vlády. Proces byl ostře sledovaný a po šesti týdnech ho projednávalo ipředsednictvo vlády.
Přestože bylo senátu Národního soudu známo, že Klement Gottwald trval nadvou trestech smrti, ministři protektorátní vlády odešli odsoudu pouze s nižšími tresty.
Komunisté hned po vynesení rozsudků začali práci soudu napadat, ale nový proces se jim prosadit nepodařilo. Velká kampaň proti rozsudkům ažádající obnovu procesů trvala vplné síle měsíc, ale pak pozvolna utichla.
Jinak tomu bylo na Slovensku. Prezidenta Jozefa Tisa 15. dubna 1947 odsoudili jako válečného zločince k trestu smrti. Jenže byl také kněz, aproto se vsilně katolickém Slovensku čekalo, že dostane milost.
Prezident Beneš právo udělit milost měl, ale prohlásil, že se bude řídit doporučením vlády. 16. dubna československá vláda udělení milosti zamítla. Jozef Tiso byl o dva dny později v Bratislavě popraven.
4. května 1947 byl hon na kolaboranty skončen a o tři neděle později nekomunistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina vystoupil v parlamentu se zprávou o činnosti mimořádných soudů.
Honba na Němce začala už nakonci Pražského povstání. Političtí činitelé kní vyzývali alidé, kteří toužili po pomstě, i ti sne zrovna čistým svědomím, se dovyhánění rádi pustili.
Odsun se týkalvíce než dvou milionů lidí, převážně ze Sudet. Němci byli zpravidla vyzváni k okamžitému opuštění domovů a na nákladních autech nebo vnákladních vlacích byli odvezeni na hranice a tam vysazeni.
V některých místech poblíž hranic Němce shromažďovali anutili je jít na hranice po svých. Dopravních prostředků bylo málo, tisíce Němců proto čekaly natransport vtáborech; některé byly v objektech bývalých koncentračních táborů.
Našli se také lidé, anebylo jich málo, kteří se snažili nanejvětší křivdy upozorňovat. Někdy to byli úředníci vmístech, kde se surovosti děly. Mnoho lidí ale jen přihlíželo aněkteří si rádi přisadili.
Němci čekající na odsun se nesměli shromažďovat, lístků na potraviny a šaty dostávali méně než Češi, museli nosit pásku na rukávě a pravidelně se hlásit napolicii. Nesměli nikam odjíždět, museli odevzdat auta i jízdní kola.
Na rádio nebo telefon potřebovali Němci zvláštní povolení. Naveřejnosti bylo zakázáno mluvit německy, přestaly vycházet knihy německých autorů aknihy psané německy, byly odstraňovány německé názvy.
Koncem května 1945 vyhnali vBrně více než 20000 Němců (žen, dětí astarých lidí) tak, že je donutili pochodovat krakouským hranicím vzdáleným téměř 50 kilometrů. Během cesty jich stovky zemřely na vysílení a infekční choroby.
V Ústí nad Labem došlo kvýbuchu vmuniční továrně. Ikdyž nebyl vyšetřen pachatel, výbuch byl připsán Němcům. Zakrátko došlo ke shazování domnělých viníků z mostu do Labe, mezi shozenými byly i ženy a malé děti.
Německy mluvící Židé, dokonce iti, kteří se vrátili zkoncentračních táborů, si museli navléknout bílé pásky abyli zařazeni doodsunu. Teprve vroce 1946 vyšla směrnice, aby byli zodsunu vyřazeni.
Z odsunu mohli být vyjmuti Němci, kteří se aktivně zúčastnili odboje nebo byli důležití pro hospodářství země. Mezi ně se vmísili iněkteří nacisté, kteří pak horlivě sloužili komunistům.
Na konferenci v Postupimi v červenci 1945 vítězné velmoci uznaly odsun Němců z Československa stím, že musí probíhat spořádaně alidsky. A také potvrdily, že Podkarpatská Rus připadne SSSR.
K požadavkům postupimské konference bylo připozdějších transportech Němců přihlédnuto jen zčásti. Období od května do října 1945 bývá nazýváno „divoký odsun“, odříjna 1945 do listopadu roku 1946 pak „organizovaný odsun“.
První poválečné volby se konaly vkvětnu 1946. Volilo se jen mezi čtyřmi stranami Národní fronty. Strana agrární, nejsilnější strana předválečné republiky, byla zrušena. Komunisté jako jediní mohli být voleni vČechách i na Slovensku.
Nekomunistické strany počítaly stím, že je budou volit lidé, kteří dřív volili agrárníky. Komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš nelenil, jezdil porepublice a ve vesnicích rozdával půdu a domy po Němcích.
Stávalo se to často, atak není divu, že uzemědělců sympatie ke komunistům rostly. Ministr Ďuriš nejen rozdával, ale také se rád najedl anapil při dožínkách arůzných vesnických oslavách.
K volbám přišlo přes 7 milionů lidí. Komunisté včeských zemích dostali 40,17 % hlasů, národní socialisté 23,66%, lidovci 20,24% asociální demokraté 15,58%. Klement Gottwald se tak stal prvním zvoleným komunistickým předsedou vlády.
Na Slovensku dopadly volby jinak. Demokratická strana tam nad komunisty zvítězila tak velkým rozdílem, že se komunisté vylekali azačali hned uvažovat, jak se dostat demokratům na kobylku.
Rok 1947 přinesl sucho a neúrodu. Dávky potravin se snížily, nejvíc to pocítili ti nejchudší. Došlo k demonstracím proti hospodářské politice KSČ, naSlovensku se dokonce říkalo, že neúroda je projev božího hněvu.
Komunisté se proto rozhodli přijít sněčím, co se bude líbit většině – se zákonem o milionářské dani. Jenže při jeho projednávání byli ve vládě přehlasováni. Poprvé od konce války.
Po složitém dohadování byl zákon schválen, ale v dost pozměněné podobě. Komunistům bylo jasné, že sjednotou Národní fronty je konec. Přemýšleli, jak to zařídit, aby jim do vládnutí nikdo nemluvil.
Od poloviny roku 1945 vycházelo najevo, že vítězné mocnosti se napoválečném uspořádání Evropy neshodnou. V březnu 1946 Winston Churchill vamerickém Fultonu pronesl projev, který otiskly snad všechny noviny.
Bylo nutné něco podniknout. Američané proto přišli s Marshallovým plánem. Šlo o pomoc válkou zpustošené Evropě – dvaadvaceti státům včetně Sovětského svazu – vevýši 16,5 miliardy dolarů.
Československá vláda včetně komunistů pozvání najednání oMarshallově plánu vPaříži přijala. Klement Gottwald však místo toho odcestoval s vládní delegací do Moskvy. Chtěl znát nejprve Stalinův názor.
V Moskvě naši delegaci čekala studená sprcha. Stalin oMarshallově plánu odmítl uvažovat a československým politikům, které to zaskočilo, to dal jasně najevo.
Stalinův postoj Edvarda Beneše příliš nepřekvapil. Vláda se znovu sešla, aby původní rozhodnutí změnila. Členové vlády se však nemohli shodnout a začala dlouhá a tvrdá debata.
Vláda nakonec Marshallův plán odmítla. Gottwaldovi ale ostrá debata nebyla vůbec po chuti. Hned pozasedání vlády se sešel skomunistickými ministry.
Obyčejní lidé odmítnutí přijali snelibostí. Měli totiž se západní hospodářskou pomocí dobré zkušenosti. Odkonce války dopůli roku 1947 dorepubliky proudily potraviny, léky i jiné nedostatkové zboží.
UNRRA dorepubliky dodala zboží za241 milionů dolarů. Protože se této pomoci říkalo „americká“, komunisté se ji snažili zesměšňovat, jak to jen šlo.
Komunisté ve snaze posílit svou moc začali přijímat nové členy; jejich počet brzy překročil milion. Vnekomunistických stranách pak hledali lidi ochotné kespolupráci a k podpoře svých požadavků neváhali využívat masová hnutí.
Členové KSČ obsadili ivětšinu funkcí vbezpečnostním aparátu, jenž se později stal příčinou sporů. Asi nejznámější byla Krčmaňská aféra. Vše začalo tím, že ministrům Zenklovi, Drtinovi a Masarykovi byly doručeny balíčky s „parfémy“, ve skutečnosti vnich ale byly ukryté výbušniny.
Do vyšetřování se pustila policie, tehdy už Sbor národní bezpečnosti – bez výsledků. Proto se případu chopilo iministerstvo spravedlnosti. Pátrání se neomezilo jen naPrahu astopy ho zavedly do obce Krčmaň u Olomouce.
Tam pracovníci ministerstva vypátrali manžele Kopkovy, odnichž vedly stopy na krajský sekretariát KSČ. Zakrátko bylo objeveno skladiště zbraní, které dal zbudovat komunistický poslanec Jura Sosnar.