001-003 Serosvet.qxp_Sestava 1 09.10.2026 9:30 Stránka 3
DOMA Isla Crownová sledovala, jak muž, kterého milovala, mizí, zatímco se svět řítil pryč. Druhý muž, kterého milovala, jí stiskl paži, jako by se zoufale toužil udržet ve snu, než se vzbudí. Svíral se jí žaludek, zvonilo jí v uších… Řinčení mečů a řev dreků utichly. „Jsi doma,“ pronesl Grim a hlas se mu zlomil úlevou. Pak už se jen nechala pohltit tím známým místem na jeho hrudi, tvář přitisknutou pod jeho srdcem. Instinktivně nasála jeho vůni a pevně ho objala. Doma. Něco v jejím nejhlubším nitru rozkvetlo. Jinou část jejího já naopak zaplavilo zděšení. Odtrhla se od něj. Sklopila zrak. Zbroj i ruce měla celé od krve. Na rtech ucítila sůl – pot a slzy z bitvy. Přemýšlela nad vším, co udělala… všechno bylo… Chtěla utéct. Toužila strhnout ty chodby, stejně jako to udělala, když se poprvé setkali, chtěla se přenést zpět na Světlozory, do Orovy náruče… Ale byla tady z nějakého důvodu. Podle proroctví měla Isla zabít buď Ora, nebo Grima. Tak tomu chtěl osud. Teď když věděla, co všechno provedla; kolik lidí zabila… nevěřila sama sobě, že by králi Slunečňanů neublížila. Grim k ní pomalu a nesměle přistoupil. Jeho hlas zněl něžně. „Srdíčko.“ Znovu jí nabídl ruku, klouby rozedřené a pokryté zaschlou krví, která nepochybně byla jeho i Orova. 7
Srdíčko. To její bylo rozervané vejpůl. Jedna polovina po něm toužila víc než po čemkoli na světě – pamatovala si. Druhá mu chtěla znovu vrazit dýku do hrudi. Vzal ji za ruku. Napětí v jeho širokých ramenou povolilo, dokud neřekla: „Vezmi mě tam.“ Věděl, co měla na mysli. Přestože ho chtěla nenávidět, přestože si přála, aby jí ta nenávist vydržela, zakořenila se v jejích kostech a přerostla jako neudržovaná zahrada, on ji znal. Doopravdy znal. „Islo…“ „Vezmi. Mě. Tam,“ nařídila mu drsným, zastřeným hlasem. Mohla se tam přemístit pomocí své hvězdné hůlky nebo jeho schopností, ale při pomyšlení na použití byť jen špetky své moci, když viděla, co všechno s ní způsobila, jí bylo na zvracení. Grim si ji ještě chvíli prohlížel a pak propletl své prsty s jejími a místnost zmizela. Znovu se jí zvedl žaludek. Popel pokrýval každičký kousek země jako vrstva jedovatého sněhu. Z domů zbyly pouze ohořelé hromady dřeva, které vypadaly jako pohřební hranice. Všechno bylo srovnáno se zemí. Celá vesnice byla zdecimována. Její výkřik proťal ticho jako kosa. Těla všech velikostí ležela zkřivená na zemi a tuhla v rozvalinách. Proti kamení se některá rýsovala jen jako neurčité tvary. Tohle jsi udělala ty, uslyšela hlas ve své hlavě. Zrůdo. Ne. Neměla v úmyslu, nechtěla… Pod řasami se jí míhaly útržky vzpomínek. Viděla samu sebe, jak na tomto místě truchlí nad stejným činem jako kdysi. Bolelo to. Tak moc to bolelo; byla ranou, která se odmítala zacelit. Chtěla krvácet. Zasloužila si krvácet. Její bolest přesto neznamenala nic – ti lidé zemřeli kvůli ní. Kvůli její moci. Otočila se na Grima, oči ji pálily. „Měl bys mě zavřít do vězení. 8
Jsem… Jsem zločinec. Jsem horší než zloděj nebo vrah, já…“ Podlomila se jí kolena, ale Grim ji zachytil. „Neudělala jsi to úmyslně,“ chlácholil ji a přidržoval za ramena. Zalkla se vlastním dechem. „Záleží na tom, když zemřely stovky lidí?“ Smutně na ni pohlédl. „Ano.“ Odtrhla se od něj. „To říkáš ty. Samozřejmě, co taky jiného.“ Hluboko v hrdle se jí zadrhly slzy, když se ve vzpomínkách vrátila do bitvy na Světlozorách – všude krev, dreci trhající oblohu svými pařáty. Umírající Ciel, Avel objímající tělo svého dvojčete. „Nemuseli zemřít.“ Vzlykla, až ji píchlo v žebrech. „Proč, Grime? Proč jsi musel zaútočit?“ „Ty víš proč,“ pronesl potichu. Popošel blíže, ale ona ucouvla. Nechtěla překlenout ten odstup mezi nimi. Věděla proč. Skoro to teď viděla před očima; to, co způsobilo všechnu tu smrt – její nezkrotná moc, kterou uvolnila, aby zachránila Grima, což ji stálo život. On ji přivedl zpátky, když svůj život propojil s jejím, ale to bylo jen dočasné řešení. Dlouhodobé východisko představoval pouze světlozorský portál do jiného světa s nekonečnou mocí. „Mohl jsi mi to říct. Mohli jsme to probrat. Mohli jsme o tom říct Orovi…“ „Pokud ten portál použijeme, Oro zemře. Nesouhlasil by s tím.“ Na chvíli zmlkl. Pak pokračoval: „Ty bys s tím nesouhlasila.“ Samozřejmě že by nesouhlasila. Portál byl zabudován do základů Světlozor. Pokud by ho použili, Světlozory by zanikly a zároveň by zemřel také Oro, který s nimi byl jako král propojen. Zakroutila hlavou a při pohledu na smrt kolem sebe svraštila obličej. „Opravdu bys nechal Světlozory padnout? Odsoudil bys ke zkáze všechny ostatní říše, zatímco tu svoji bys přivedl do světa, o němž nevíme zhola nic? Kvůli jedné ženě?“ Nedávalo to smysl. 9
Grim se zamračil. „Ne kvůli jedné ženě,“ vyštěkl, jako by ho ta slova urazila. Přistoupil k ní. „Kvůli mojí ženě.“ Mojí ženě. Ta slova v ní probudila tisíc vzpomínek na ně dva – rok před Storočím. Bojování. Zamilování. Svatba. Všechny okamžiky, které si ještě do nedávna nedokázala vybavit. Rozčilením pevně semkla víčka. „Víš, jak to myslím. Riskovat kvůli jednomu životu tisíce dalších. To je zločin. Sobecké. Zrůdné.“ Isla cítila, jak se Grim přibližuje. Když oči otevřela, stál přímo před ní. „Srdíčko,“ pronesl neochvějně. Díky těm hrotům na ramenou vypadal jako nějaký démon. Jeho krví potřísněná zbroj se leskla ve svitu měsíce. „Pokud je vedení války kvůli jedné ženě zločin, pak mě můžeš považovat za zločince.“ Byl ještě blíž. „Pokud je zabití tisíce dalších, abys zůstala naživu, špatné, pak mě můžeš považovat za ničemu.“ Teď už musela zaklánět hlavu, aby ho viděla jasně. Naklonil se. Cítila na ústech jeho horký dech. „Pokud to, že tě tak moc miluju, je má zkáza… pak už jsem na kolenou.“ Hlas se jí třásl. „To je nechutné. Jsi… jsi zrůda.“ Věděla, že vy řknout taková slova je pokrytecké. Zem, na které stáli, stovky mrtvých kolem… udělala to pro něj. Aby ho zachránila. Jsme zrůdy, Srdcojedko, řekl jí Grim tehdy během Storočí. Měl pravdu. Ale to neznamená, že se nemůže změnit. Grim slíbil, že útok ukončí, když se k němu vrátí. O život už přišlo příliš mnoho lidí. Světlozory prohrávaly. „Odvolej všechny své bojovníky a dreky. Okamžitě.“ „Už se stalo.“ V ruce se mu objevil meč, kterým ovládal ty okřídlené bestie. „Je konec.“ Byl to tentýž meč, který spolu v minulosti hledali. Ten, který ona sama odblokovala, aby ho mohl použít. Všechno to byla její vina. Těch lidí, co dreci zabili. Navedla své přátele přímo na jatka. Zmasakrovala je armáda jejího vlastního manžela. 10
Ti, kteří přežili, ji určitě považují za zrádkyni. Určitě si myslí, že jim celou tu dobu lhala. To ji ubíjelo, ale na jejích citech nezáleželo, pokud jim to, že odejde s Grimem, zaručovalo bezpečí. „Všem drekům nařiď, aby zůstali pod zemí, a ten meč vrať do zlodějského doupěte. Přísahej, že ho už nikdy nepoužiješ.“ Čekala, že se Grim bude víc vzpírat, ale ta slova mu z úst vyšla s úplnou lehkostí: „Přísahám.“ Zkusila své štěstí. „Přísahej, že se už nikdy nepokusíš znovu použít ten portál.“ Tentokrát zůstal zticha. „Přísahej.“ „Když to udělám, zemřeš tady,“ odvětil Grim. „Všichni zemřeme.“ Grimův život byl svázán se všemi jeho poddanými. Teď byly všechny jejich osudy svázány s ní. Pohlédla kolem sebe, na všechna ta těla. Kolik životů už vzala. „Neměl jsi svázat svůj život s mým.“ Znovu zavřela oči a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Grim jí palcem přejel po čelisti a slzy otřel. „Udělal bych to znovu,“ zašeptal jí hlubokým a zastřeným hlasem do ucha. „Udělal bych to tisíckrát znovu, srdíčko, to bys měla vědět. Vždy budu volit tebe před světem.“ Což znamenalo, že svět musí zachránit ona.
11
TRŮN Mohla se klidně na několik měsíců zavřít ve svém pokoji, utápět se v lítosti a žalu. Jako tehdy, když si poprvé uvědomila, co provedla. Ale slzy by Grima neodradily od toho, aby portál na Světlozorách znovu použil. Nepomohly by jí porozumět smrtelnému proroctví. Nezaručily by, že její smrt neodsoudí k záhubě tisíce dalších. To mohla udělat jen ona svými činy. Zatlačila tedy své city co nejhlouběji a umínila si, že jediným způsobem, jak zajistit, aby Grim nejednal za jejími zády, bude účastnit se každé schůzky. Každé události. Hrát dál roli jeho ženy, protože to jí otevře dveře. Začne hned zítra ráno pohřebním obřadem. Grim jí věnoval svůj pokoj – jejich pokoj – a ona spala až do svítání. Lynx téměř zbořil Grimovy stáje, když byli odděleni, a teď ji svýma zelenýma očima z rohu místnosti ustaraně pozoroval, jak si vyčesává vlasy do koruny v temnoťanském stylu. Šaty si vybrala pečlivě. Všude kolem budou nepřátelé, takže na vzhledu bude záležet. Proto taky, když byla hotová, třesoucími prsty sáhla po svém zlatém náhrdelníku s růží. Byla to kromě vzpomínek jediná věc, jež jí zůstala po Orovi. Rozepnula ho a zasunula do kapsy, zatímco jí po tváři stékaly slzy. V zrcadle se téměř nepoznávala. Po přírodňanské zelené a červené nebylo téměř ani stopy – nahradily je černé šaty se sotva pa12
trnými růžičkami vetkanými do živůtku. Vypadala jako oddaná temnoťanská choť. Byla to lež, pomyslela si, když se přenesla do Grimovy zbrojnice. Právě tam objevila jejich zásobu léčivého elixíru, který Přírodňané vyráběli před bitvou. Velká část zásob již byla spotřebována, ale Isla si vzala většinu toho, co ještě zbylo, přivolala svou hvězdnou louži a poslala je do ošetřovny na Světlozorách. Bylo to riskantní, ale bez léčivých zásob by pomřely stovky zraněných bojovníků. Bylo to to nejmenší, jak mohla pomoct, když je do té bitvy dovedla. V Říši temnoty se rozprostírala nekonečná pole potměchuti – rostliny, z níž se elixír připravoval. Chybět jim nebude. Uzavřela portál a vrátila se do pokoje těsně předtím, než Grim zaklepal. „Nemusíš tam chodit,“ prohlásil a prohlížel si přitom její opuchlé oči. Pozvedl ruku, jako by jí chtěl z brady setřít slzu, ale pak si to zřejmě rozmyslel, když spatřil její výraz. „Já vím. Půjdu tak jako tak,“ odvětila chladně. V Říši temnoty se těla pohřbívala. Bojovníci byli ukládáni k poslednímu odpočinku do posvátného pásu země nad pobřežím a přes ně se navršily mohyly z popela. Vzduch byl prosycen pachem lidského masa a soli. Vítr jí odfoukl vlasy a odhalil tak černé spony, které si do nich přidala. Konce měly zdobené černými diamanty, aby ladily s pláštěm. Náhrdelník od Grima s velkým třpytivým černým diamantem se jí teď viditelně vyjímal na prsou. Někteří zalapali po dechu, když ho spatřili. Slyšela, jak si lidé šeptají o kameni, který jí visel na krku. Byl to symbol jejich sňatku. Možná že tomu nevěřili, dokud náhrdelník nespatřili. Na temnoťanské rodiny, které ji probodávaly pohledy plnými nenávisti, když kráčela mezi řadami hrobů k nejnovějším mohylám, to zjevně žádný dojem neudělalo. Těžko jim to mohla mít za zlé. 13
Zaslechla, jak někdo mumlá: „Zrádkyně. Nepatříš sem.“ Měli pravdu. Patřila na Světlozory, kde měla oplakávat smrt lidí, kteří bojovali po jejím boku. Teď předstírala, že vzdává hold těm, kdo je pobili. Cítila znechucení, vztek a hněv rodin, jež naříkaly žalem. A taky vinu. Ve snech ji pronásledovaly záblesky popela a kostí. Lynx ji ráno probudil tím, že do ní šťouchl hlavou. Peřina byla na zemi. Paže měla poškrabané, jako by se sama podrápala. Z trýznivého vzlykání ji stále bolela žebra. Teď ty emoce potlačovala. Nebyl vhodný čas na to něco cítit. Ne když jí ta samá ničivá moc mravenčila těsně pod kůží a čekala, až ji uvolní. Když Grim pronášel proslov na památku zesnulých, zaměřovala se na každé slovo a snažila se zachytit jakýkoli náznak skrytého plánu či hrozby pro Světlozory. Jeho řeč však sestávala pouze z kondolencí. Za nimi stáli bojovníci vyrovnaní v řadě a s hlavami sklopenými, meče pevně zabodnuté do země. Když Grim dospěl ke konci svého projevu, mávl rukou a trocha popela, který pokrýval hroby, se vznesla k obloze. „Dnes večer mám v trůnním sále schůzku se dvorem, abychom probrali, co dál,“ pověděl jí Grim, poté co se pozdravil se všemi rodinami. Své emoce držela pevně na uzdě, aby si nezačal lámat hlavu nad tím, proč ji to zaujalo. „Bude tam místo i pro mě?“ Pozorně se mu dívala do obličeje a hledala jakoukoli známku podráždění. Žádnou nenašla. „Pro tebe vždycky,“ odvětil. „Sám jsem ti přece vyrobil trůn.“ To byla pravda, teď si na to vzpomněla. Vytvořil ho tehdy z vlastních stínů. O několik hodin později už k onomu trůnu kráčela jako duch. Vzpomínky se jí rozostřily, minulost se začala prolínat s přítomností, až se slily v jedno. 14
Pamatovala si, jaké pobouření Grim u dvora způsobil, když ji představil jako svou ženu – sobě rovnou – těsně předtím, než se odebrali na Storočí. Grim dal zřetelně najevo, že kdokoli ji nebude respektovat, nemá v Říši temnoty co pohledávat, a tak nebyl nesouhlas zcela potlačen, nebyl vyrván i s kořeny a vypuzen, nýbrž mohl dál v tajnosti růst jako plevel. Ten sál… ty trůny… Rozpoznávala tváře, které ji nutily uhýbat pohledem. Místnost byla nacpaná k prasknutí vysoce postavenými vojáky a šlechtici. Poklekli před ní, protože Grim by je jinak stáhl z kůže. Stát zůstal jen on. S obdivným pohledem obvykle určeným pouze pro bohy sledoval, jak k němu přichází. Ale tady žádní bohové nebyli. „Vaše vládkyně se navrátila.“ Nikdo se neodvážil oponovat. V rohu místnosti vše pozorovala žena s jednou rukou položenou na hrudi, kde se jí křížily dvě zakřivené šavle tvořící písmeno „X“. Byla to Grimova generálka Astria. Dlouhé černé vlasy měla sčesané dozadu do copu. Vysoké bledé lícní kosti její tváři propůjčovaly ještě vážnější výraz. Svýma tmavýma očima zabloudila zpět k Isle, poté co pohledem pročesala celou síň ve snaze odhalit potenciální hrozby pro Grima. Zorničky se jí zúžily, jako by objevila to největší nebezpečí ze všech. Od chvíle, kdy se poprvé potkaly, Isla věděla jedno – ne že by ji Grimova generálka neměla ráda… ona jí prostě nevěřila. Astria bude představovat problém. Pobývat zde, na nepřátelské půdě, znamená lhát Grimovi. Bude muset tajit svůj skutečný záměr, zatímco bude mapovat své možnosti. Grimovy city k ní mu zatemňovaly úsudek, ale jeho generálka věci uvidí jasně. Isla došla na konec uličky a Grim ji vzal za ruku. Pomohl jí na trůn. Pod kůží se jí zvláštně míhaly stíny, jako by byly prodloužením samotného Grima, ale neodvážila se ucuknout, když se lidé v davu stavěli zpět na nohy. 15
Isla najednou pocítila silné nutkání uvolnit svou moc. Byla obklopena nepřáteli. Některé tváře si vybavovala ne z minulosti, nýbrž z bitevního pole. Bude s nimi zasedat, kvůli Orovi. Dozví se o jejich plánech. A pokud ohrozí jeho nebo Světlozory, učiní tomu přítrž. „Co teď?“ Ticho prolomil nějaký hlas. Isla věděla jen o jednom vojáku, který by byl tak pošetilý, aby se takto směle ozval. Majitele hlasu vypátrala okamžitě – takového kolohnáta bylo těžké přehlédnout. Na sobě měl zbroj uzpůsobenou své statné postavě. Vlasy mu rostly jen v jednom dlouhém pruhu uprostřed hlavy. Nikdo neměl odvahu stát v jeho blízkosti, přestože měl na rukou rukavice. Vypadalo to, že nikdo nechtěl být přistižen, jak se ho dotýká. Jednalo se o mocného Temnoťana, který dokázal ovládat jiné skrze dotyk. Tato schopnost v Říši temnoty za staletí téměř vymizela. Grim si muže, který pokračoval, jako by si koledoval o smrt, nevšímal. „Měli jsme navrch. Nemyslete si, že nevíme, proč jsme se stáhli.“ Významně na ni zíral, pohled upřený na drahokam, který jí spočíval mezi klíčními kostmi. „Ten náhrdelník. Je to nehoráznost vůči…“ „Tynane.“ Grimův hlas byl stejně chladný a pronikavý jako stíny, jež pod ní znehybněly. Nikdo se neodvážil pohnout ani brvou. „Určitě si vzpomínáš, že můj otec byl známý tím, že vojákům vyřezával jazyk. Říkal, že k plnění rozkazů není třeba, pamatuješ?“ Zamračil se. „Je s podivem, že tobě ho ponechal. Možná že to budeme muset napravit.“ Budiž mu ke cti, že Tynan zůstal hrdě stát, přestože prsty v kovových rukavicích mu cinkaly hněvem. Představoval nebezpečí. Ale ne pro Grima. Grimova moc byla stejně nesporná jako příliv a odliv. Síla jeho přítomnosti prostupovala celou místností. Mohl by všechny do jednoho zabít, aniž by se zvedl z trůnu, a všichni si toho byli dobře vědomi. 16
„Ztratili jsme stovky životů,“ pokračoval Tynan a hlas se mu třásl vzteky. „Kvůli jedné ženě, kvůli…“ Grim pozvedl ruku a Tynan ztuhl. V Temnoťanovi to zabublalo. „Ta žena je moje manželka,“ pronesl Grim zřetelným hlasem. „A tvoje panovnice. Sloužíš jí.“ Povolil sevření a Tynan klopýtl. „Teď se pokloň.“ „Pane, já…“ „Řekl jsem, pokloň se.“ Isla sledovala, jak muž klesl na kolena. Oči mu blýskaly nenávistí. „Níž.“ Muž položil dlaně na zem a kovové rukavice zařinčely o kamennou podlahu. „Níž.“ Tynanova ramena se třásla nepopiratelnou zlostí, když se čelem dotkl země. „Teď,“ pronesl Grim a opřel se ve svém trůnu. Jeho hlas najednou zněl, skoro jako by se nic nedělo. „Sice jsme se možná stáhli… ale Světlozory jsme neztratili.“ Isla ztuhla. Velmi pomalu se otočila na Grima. Ten se na ni ani nepodíval. Hrudí se jí jako jed rozlévala panika. „Právě naopak,“ pokračoval. „Teď máme znovu největší šanci na převzetí ostrova. Světlozory založili tři vládci, mezi nimiž byl i můj předek.“ Teprve pak se otočil na Islu. „A její.“ Isla ani nedýchala. „Král Světlozor ji miluje,“ prohlásil Grim, jako by to byl vtip. Jako by byla zvěd, který byl vyslán proto, aby se do ní král Světlozor zamiloval, a ona tak získala přístup k jeho moci. Davem proběhla vlna smíchu. Válečníci si mezi sebou začali šeptat. Její vztek přecházel v nekontrolovatelný požár. Rukama sevřela opěrky trůnu, až se jí ostré hrany stínů zakously do dlaní a téměř se pořezala. Chtěla je všechny umlčet. Chtěla je utopit pomocí síly, 17
která v ní narůstala jako nebezpečná vlna. Chtěla zardousit Grima. Obzvlášť když s úšklebkem pronesl: „Teď máme vše, co potřebujeme, abychom Světlozory získali.“ Isla sledovala, jak se všichni válečníci a dvořané ubírají ze sálu. Krev v ní vřela tak, až bylo s podivem, že celá nevzplála. Konečně se dveře zavřely za posledním z nich. Okamžitě mu přiložila dýku k hrdlu. Přitiskla ho k trůnu. Hlas se jí třásl a čišel z něj hněv a pocit zrady. „Ty manipulativní ničemo…“ „Sice bych velice rád slyšel zbytek,“ prohodil Grim a vypadal, že si z dýky pod bradou nic nedělá, „ale šetři si svoje ostrá slova na jindy, až budeš mít doopravdy důvod mě nenávidět.“ Vycenila zuby. Všechno, co před chvílí pronesl… „Nemám v plánu Světlozory napadnout, srdíčko.“ Nevěřícně zamrkala. „Teď jsi řekl…“ „Vím, co jsem řekl. To, co chtěli slyšet, abych získal trochu času.“ Pohlédl jí do očí. „Ten portál by tě býval zachránil… a taky můj lid.“ O malinko dýku stáhla. Tohle tedy nečekala. „Zachránil před čím?“ Největší hrozbou pro ně byli dreci a ti jsou pryč. Grim je zahnal pod povrch a meč znovu ukryl, přesně jak po něm žádala. „Před bouřemi,“ odvětil stručně. „Těmi nejsmrtelnějšími, jaké si dovedeš představit.“ O tom slyšela vůbec poprvé. A to Říši temnoty před Storočím prozkoumávala celý rok. Musel vycítit, jak je zmatená, protože dodal: „Dřív přicházely a odcházely každých několik set let, pak po desítkách let, pak každých pár let. Jsou nepředvídatelné a každá další je horší než ta předchozí. Během období bouří zemřou stovky lidí.“ Stovky? Zamračila se a on přikývl. „Nepřinášejí jen špatné počasí. Ale taky nemoc. Nestvůry, které přes noc vyhladí celé vesnice. Ty bouře mají na svědomí dokon18
ce víc životů než ony kletby. Během jedné bouře se objevili i dreci a už tady zůstali.“ „Jak poznáš, že se období bouří blíží?“ „Jsou tu určité náznaky,“ odvětil. „Změní se příliv a odliv. Některá zvířata se ukryjí v norách. Trvá to zhruba tři měsíce. Letos potrvá podle mého odhadu celou zimu.“ Isla polkla. Stovky Temnoťanů tedy byly v nebezpečí. Možná už dokonce byl jejich osud zpečetěn. Její budoucnost byla nejistá… pokud zabije Grima a naplní proroctví, zahynou všichni… Ne. S takovým osudem se odmítla smířit. Věštkyně své proroctví podala tak, že je její budoucnost vytesaná do kamene, ale pokud existuje způsob, jak věštbu obejít, Isla ho najde. „Pomůžu ti. Pomůžu ti zastavit ty bouře.“ Nadzvedl obočí. „Myslíš, že jsem to nezkoušel?“ „Nezkoušel jsi to se mnou.“ Už spolu v minulosti spolupracovali. Vzpomínky na to ji na chvíli oslepily. Začala přerývaně dýchat. „Spojme síly. Získejme nám víc času, dost na to, abychom našli jiné řešení než ten portál.“ Získat jí víc času, aby mohla změnit svůj osud. Zaváhal. Pak přikývl. Oddechla si a narovnala se, přičemž si uvědomila, že ho stále nohama tiskne k trůnu. Grim jí pohledem pomalu sjížděl po těle, až se zastavil na lemu jejích šatů, který se jí vysoukal vysoko po stehnech. Ze zimy jí naskočila husí kůže. Na chvíli si představila, jak jí jeho ruka objímá pas a přitahuje si ji, až cítí každičký centimetr jeho těla. Představovala si, jak se prohne v zádech jako luk a šaty si přetáhne přes hlavu a… Uvědomila si, že to nebyla představa. Byla to vzpomínka na něco, co spolu zažili, a tváře jí zahořely. Grim ji pozoroval potemnělýma očima, ruce pevně přilepené k područkám trůnu. 19
Byl to její nepřítel. Z těch myšlenek se jí dělalo zle. Potlačit své pocity už nestačilo. Potřebovala je zadusit. Spálit. Stoupla si a narovnala si šaty. „Zítra tedy.“ Usmála se na něj, jak nesladčeji dovedla. „Jestli zjistím, že to s invazí na Světlozory myslíš vážně, najdu využití pro všechny ty krásné dýky, které jsi mi nechal v pokoji.“ Měla jich tam celou řadu, všechny dokonale zaoblené, aby pasovaly do různých úzkých kapes kalhot, jež jí visely ve skříni. „Nemysli si, že tě nevykuchám jenom proto, že jsme manželé.“ Teprve když došla ke dveřím, ho uslyšela, jak říká: „Nic míň bych neočekával, ženo.“
20