1
K
olem desáté, zrovna když končím hovor s klientem, mi zavolá Ginny. „Margo, tohle by mohla být trefa,“ vyhrkne naléhavě. Kolikrát už jsem tohle slyšela… „Čtyři ložnice, kuchyně po renovaci, parádní zahrada. Hned za hranicí Washingtonu – a než se zeptáš, jo, přímo v té nejlepší čtvrti. A víš, co je bomba? Nikdo jiný o něm neví! Ještě není v nabídce.“ Při slovech „ještě není v nabídce“ se zarazím uprostřed doušku kávy. Zvednou mě od stolku u vysokého okna našeho bytu jako sousto návnady tak šťavnaté, až úplně zapomenu, že by mohla být nabodnutá na bolestivě ostrém háčku. Ian v kuchyni zpozorní a upře na mě oříškové oči. „Moje švagrová totiž chodí na jógu s jedním z majitelů,“ drmolí Ginny jako vždycky, až sotva popadá dech. „A ten jí řekl, že ho koncem měsíce dají na trh. Jeho manžel prý dostal výbornou novou práci mimo město, takže je to celé dost narychlo. Ale možná – i když nechci nic slibovat –, možná by to pro ně mohla být motivace přijmout nabídku hned, ještě předtím než inzerát zveřejní.“ Srdce mi rozbuší záchvěv naděje, ten známý jed. Tohle je hotová fantazie. Notorická fáma, které se v určitém okamžiku chytí každý, kdo na tomhle mrzkém trhu hledá barák.
8
MARISA KASHINO
Zaslechnete, že známý známého (v mém případě bratránek kolegyně) dostal interní avízo o jistém domě, ještě než se objevil na trhu, a tak neváhal a koupil ho, než se na něj stačily slétnout masy zájemců. Doufáte, přejete si a modlíte se, aby totéž potkalo i vás. Oklikou obrážíte své vysněné čtvrti, vyhlížíte stěhováky či známku prodeje některé z nemovitostí, zkrátka jakýkoli náznak, díky němuž byste získali náskok, než dům oficiálně poputuje na trh. Dobře víte, že pravděpodobnost nehraje ve váš prospěch – a přece se to musí někomu poštěstit, že ano? Že ano? „A určitě je v Grovemontu?“ ptám se Ginny úzkostlivým šeptem, jako bych se bála, aby se to tajemství nevyzradilo. Tři patra pod námi se někdo opře do klaksonu, což mi v pravou chvíli připomene, proč to tady tak nesnáším. „To si piš, děvenko,“ opáčí. „Švagrová v něm dokonce byla. Prý je parádní. Zrovna řídím, ale řeknu Travisovi, ať ti pošle adresu, abyste to tam s Ianem okoukli z ulice. Hned jak to půjde, dej mi vědět, co na něj říkáte.“ Ještě než mi ve schránce přistane e-mail od jejího asistenta, přepadne mě pocit, který jsem si už zakázala: tušení, že tenhle dům by mohl být ten pravý. Jak jinak by tak mimořádnou informaci mohla ze všech zuřivých bezohledných realitních agentů ve Washingtonu získat právě ta moje? Anebo možná prostě musím věřit, že je to ten pravý. Jako by šlo o otázku sebezáchovy. Jinak se totiž děsím, že nám opravdu, skutečně a definitivně došly všechny možnosti. Už osmnáct čím dál pekelnějších měsíců trčíme s Ianem v bytě tak malém, že se dá skoro celý vyluxovat z jediné zásuvky. První zhruba půlrok uběhl v jakémsi odmítavém poklidu. Pořád jsme šukali, jako by bylo ideální, abych okamžitě otěhotněla, jako by bylo jasné, že odtud zmizíme a usadíme se
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
9
v novém baráku, jen co se malé narodí. Takový byl ostatně od počátku náš plán, když jsme se rozhodli prodat svůj první dům. Potřebovali jsme za něj peníze, pokud jsme si někdy chtěli dovolit vysněný baráček na předměstí, tudíž bylo nevyhnutelné, že nějakou dobu budeme muset bydlet v pronájmu. A ne že bychom do toho šli úplně naslepo. Předešlé bydlení – rozpadající se řadovku stojící natolik západně, že už se skoro nacházela v módní čtvrti Logan Circle – jsme prodali na podzim roku 2020, tedy ve fázi pandemie, kdy už bylo všem jasné, že pokud je nezadusí covid, nejspíš se o to postará další minuta mezi týmiž čtyřmi stěnami. Stejně jako každé jiné město i Washington už tehdy trpěl nedostatkem bytů a hordy koupěchtivých zoufalců toužících po větším prostoru všechno ještě nekonečně zhoršovaly. Jenže když jste gentrifikátor, právě v takovou chvíli se pustíte do akce. V té řadovce jsme s Ianem bydleli skoro deset let. Otázku, jestli venku třeskají výstřely anebo ohňostroj, jsme řešili téměř stejně často, jako zda si dáme jídlo thajské nebo mexické. Když investujete do „měnící se“ čtvrti, zkrátka vás tohle nemine. Ovšem výsledná odměna – jakmile se pár ulic od vás otevřou nejmódnější restaurace ve městě, jakmile si budete moct pěšky skočit ne do jedné, ale hned do dvou prodejen zdravé výživy – je důvodem, proč to všechno vydržíte. Takže ano, věděla jsem, že trvalý domov možná nenajdeme hned, ale jednoznačně nazrála chvíle vyinkasovat vložené peníze. A kdo by proti takové logice cokoli namítal, když se ta řadovka se sklepem, kam zatékalo, a se svépomocí mizerně zrenovovanou kuchyní prodala během jediného víkendu za víc než dvojnásobek toho, co jsme za ni zaplatili? Zpočátku se zdálo, že můj plán vyšel. Ani ne měsíc po tom, co jsme se nastěhovali do bytu, se na trhu objevil dům, který
10
MARISA KASHINO
splňoval všechna naše kritéria. Byl to kompletně přestavěný baráček ze čtyřicátých let v koloniálním slohu (mém oblíbeném) ve čtvrti Grovemont (mé oblíbené), a dokonce výrazně pod naším rozpočtem. Už jsem si skoro myslela, že snad ani nebudeme muset platit druhý měsíc za skladovací kóji. A pak přišlo dvaadvacet nabídek. Dvaadvacet, kurnik šopa. „Tak za sebou máte první válku dražitelů,“ pokrčila tehdy Ginny rameny nad informací, že se prodal o 25 000 dolarů dráž, než kolik činila naše nabídka. „Zažili jste něco jako přechod do dospělosti a teď už víme, že příště budeme muset být malinko agresivnější.“ Jenže těch „příště“ bylo hned deset. Další aukční války proběhly víceméně stejně, akorát cifry se čím dál víc šroubovaly. Když jsme jednou nabídli 1,1 milio nu dolarů, těsně jsme neuspěli. U dalšího domu jsme proto přihodili na 1 150 000 dolarů, jenže vítěz nabídl stejnou částku – v hotovosti. Po prohře číslo pět jsem si pro jistotu nechala zmrazit vajíčka. Tou dobou jsme v bytě žili asi osm měsíců a o dítě se pokoušeli skoro rok. Doktorka Warnerová nás přesvědčila, že zatím nemá smysl začínat s umělým oplodněním – pořád si myslí, že bych mohla otěhotnět tradičním způsobem, jakmile odezní stres z hledání domu. A je pravda, že kdybychom si na několik pokusů o IVF vzali nakonec půjčku, mohlo by nám to zkomplikovat schválení hypotéky. Jenže když vám táhne už na osmatřicet, nemůžete si dovolit cokoli riskovat. A tak zatímco pozvolna chřadneme v realitním očistci, aspoň vím, že mám u ledu uloženou životaschopnou várku. Ovšem popravdě mě tahle skutečnost neuklidňuje tak, jak jsem doufala. Když občas nemůžu spát, dokážu myslet jenom
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
11
na slova bez domu nebude dítě, bez domu nebude dítě, která mi v nekonečné mučivé smyčce běží hlavou. S odstupem času byly šestka (víceúrovňový dům s kuchyní, která potřebovala kompletně překopat) a sedmička (hezký baráček v klasickém stylu, ale na hodně rušné ulici) propadáky, které jsme se pokoušeli koupit asi jenom proto, že už jsme začínali panikařit. Osmička, devítka a desítka vpluly na trh tempem vpravdě hlemýždím, uběhlo mezi nimi tolik týdnů, až jsem nabyla přesvědčení, že nabídka bydlení brzo úplně vyschne. Proto když se konečně objevila jedenáctka, usoudila jsem, že musíme víc zabrat. Byl to další dům v koloniálním slohu, od města o pár kilometrů dál, než bychom si přáli, ale stále v dosahu kvalitních škol. Zrušili v něm hlavní ložnici, aby se do koupelny vešla velká vana. Hned vedle byl dětský pokoj. Přemluvila jsem Iana, abychom sáhli do penzijního spoření a navýšili svůj rozpočet na 1,3 milionu – o celých 250 000 dolarů nad požadovanou cenu. Mohlo by to snad nestačit? Když mi Ginny zavolala, celý můj nervový systém jako by byl připojený ke startovacím kabelům. Byli jsme zrovna s přáteli na večeři, a tak jsem se omluvila a telefonovala z chodníku: přišlo sedmnáct nabídek. Sedm z nich, vítěznou nevyjímaje, bylo v hotovosti. Prohráli jsme tedy pojedenácté. Před restaurací jsem vyťukala esemesku Ianovi a nechala ho, ať vysvětlí moje zmizení a zaplatí naši půlku účtu. Po víkendu, kdy jsem zůstala zalezlá v ložnici, brečela a sledovala Život na jachtě, mi začal naznačovat, že bych měla zase navštívit terapeuta. Přesvědčila jsem ho, že mi nic není (taky nebylo), ale to už jsou dva měsíce. Od té doby se nenaskytlo nic ani trochu slušného.
12
MARISA KASHINO
„O co šlo?“ zeptá se Ian a obejde kuchyňskou linku, aniž by si všiml kroužku, který jeho hrnek s kávou zanechal na pultu z bílého křemene. Prosmýknu se kolem něj a už mířím k domovním dveřím pro své tenisky Nike. „Volala Ginny, že objevila barák, co by mohl být perfektní, a že ho musíme jet hned omrknout, protože – považ – nikdo jiný o něm ještě neví.“ Nakrčí obočí. „Jak to, že ne?“ V tu chvíli mi na stole cinkne notebook. Pokojem k němu chvátám. „Vysvětlím ti to v autě. To mi určitě píše Travis.“ Zatímco do map v googlu vyťukávám adresu, postaví se Ian za mě k oknu s výhledem na provoz zahlcující U Street. Je tak blízko, že cítím přesládlý odér jeho kolínské Old Spice. Určitě byly doby, kdy mi jeho vůně připadala přitažlivá – než jsme uvízli v téhle skleněné krabici, než se stal sex jen další připomínkou toho, že nemáme dítě. Když si otevřu snímky ulice, rázem mi spadne hřebínek. Ian se zasměje. „To je zákon schválnosti!“ Před barákem stojí jeřáb na prořezávání stromů a nahoře na plošině jakýsi člověk prostříhává klenutý javor. Dům je skoro celý zakrytý. „Tohle je pro dobro věci,“ potlačuju zklamání. „Vzrostlé stromy jsou přece jedním z důvodů, proč máme tuhle čtvrť rádi, ne? A tou ulicí už jsme procházeli, pamatuješ? Víme, že je hezká.“ Musím být tou, která neztrácí energii. Ať už totiž přijdeme o sebevíc domů, Ian nikdy nebude vnímat naléhavost tohoto hledání tak palčivě jako já. I po všech těch aukčních válkách sebou trhne pokaždé, když mu s Ginny připomeneme, že nabízet šestimístnou cifru nad požadovanou cenu je normální, že prostě nemáme jinou možnost.
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
13
Pro právníka ve státním sektoru je v podstatě pracovní nezbytností vyhýbat se jakémukoli riziku. Navíc je uzpůsobený k boji asi tak, jak dává tušit jeho stoosmdesáticentimetrový zevnějšek zlatého hocha. Vyrůstal s tátou, který trénoval jeho týmy v dětské baseballové lize, a mámou, která ho na narozeniny posílala do školy s doma pečenými košíčky. S dvojicí milujících rodičů, kteří nám stále aspoň jednou týdně volají a ptají se, jak se máme. Ovšem moje dětství, byť zcela nevy zpytatelné, mi dalo něco ještě cennějšího, něco, co Ian zkrátka a dobře nikdy nepozná: hlad. Proto jsem se vykašlala na žurnalistiku a šla vydělávat trojnásobek do PR. A proto jsem taky tehdy tlačila na koupi té malé zchátralé řadovky – abychom ji nakonec prodali se ziskem, který nám umožní život, jaký mi naši dopřát nemohli. „Iane, jdeme!“ Už mám obuté tenisky. Vlasy si stahuju do nízkého culíku a marně se snažím zakrýt šediny, které mi v yrážejí u spánků jako třpytivé nitky na temně černém pozadí. „Promiň, lásko, ale co kdybys tam šla beze mě a pak mi to popsala? Musím za chvíli do kanclu,“ opáčí. „Na pracovní oběd.“ Všimnu si, že je oblečený na ven. Kštici nazrzlých vlasů si uhladil pomádou. „Myslíš to vážně?“ Chová se, jako kdyby v té své práci zachraňoval svět. „Ginny potřebuje odpověď hned, Iane. Copak nejsi nadšený? Tolik měsíců už hledáme, a ještě jsme neměli takovou šanci. Fofrem tam sjedeme, a až skončíme, vyhodím tě u kanclu.“ Ian přešlapuje z nohy na nohu, přemítá, jak velkou rozepři takhle po ránu snese. „Tak fajn, to by snad šlo,“ prohlásí nakonec. „Ale musím tam být před polednem.“ Utřu po něm kroužek od kafe a vyrazíme.
14
MARISA KASHINO
• • •
Jsme pouhou půlhodinku od bytu, jako bychom se ale teleportovali na jinou planetu. Z chodníků v Grovemontu by se pomalu dalo jíst. Nikde žádné pohozené kůrky od pizzy ani jiné smetí po dvacetiletých ožralech, kteří by se tu po zavíračce potáceli. Nikde žádní bezdomovci, kteří by vás obtěžovali, když se chcete akorát dostat do svého baráku. (Nebo se jim teď říká lidé bez přístřeší? Či lidé trpící bezdomovectvím? To je fuk, hlavní je, že všichni tady v Grovemontu se mají jako prasata v žitě.) V létě tady díky množství vzrostlých stromů musí být tak o pět stupňů chladněji. Tohle je ten typ čtvrti, kde se lidi věnují pozorování ptáků a pěstují si vlastní rajčata. A kde zaslechnete sirény, jenom když chtějí hasiči okořenit vánoční průvod. Minulý měsíc před střední školou kousek od našeho bytu v Shawu někoho zastřelili. Ale o pouhých deset kilometrů dál – tady, v nejžádanější čtvrti nejžádanějšího washingtonského předměstí Bethesda – bude naše dítě chodit do nej lepších státních škol v celém státě Maryland, možná i v celé zemi. Samozřejmě jsem věděla, že tahle čtvrť nemá chybu. Už rok a půl jsem jí přímo posedlá. Ale když přijíždíme k samotnému domu, ani se mi nechce věřit, že je to skutečnost. Jako že kdybych se podívala z boku, spatřila bych, že jde o plochou kulisu z filmu Margo a její vysněný dům nebo Margo umírá a jde do nebe. Je to bílá cihlová stavba v koloniálním slohu s lesklými černými vstupními dveřmi a mosaznými lucernami po stranách. Před vchodem se bujně zelená trávník a okenní truhlíky bych hned osadila tím typem květin, které se do nich obvykle dávají.
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
15
S tím mi může poradit Ianova máma. Ta truhlíky v oknech zbožňuje. Vlastně se ten dům dost podobá domu Ianových rodičů. Což by mohlo být znamení. Ian si toho taky všimne. „No, musím říct, že aspoň zvenku se mi moc líbí,“ prohodí. „Trochu připomíná barák našich, nezdá se ti?“ „Musím omrknout zahradu za ním,“ prohlásím. „Počkej, cože? Přece jim nemůžeš jen tak vlézt do zahrady.“ „Myslím, že můžu. Vidíš tu branku?“ Přes stažené okénko priusu na ni ukážu. „Ne, myslím tím, že bys na tu zahradu chodit neměla, Margo.“ Jménem mi říká, jenom když chce něco opravdu zdůraznit. Ale to už jsem venku z auta. „Tak pojď, jsme jediní, kdo tu parkuje. Nikdo není doma. Sfouknu to cobydup.“ „Margo, nedělej to.“ „Jenom tam zběžně nakouknu. Hned jsem zpátky.“ Vím, vím. Je to privilegium. Nikdo nezavolá poldy na Asiatku od hlavy k patě oblečenou v hadrech Lululemon, aspoň ne ve čtvrti, kde se tolik dbá na korektnost a uvědomělost. Prakticky každý druhý dům má na zahrádce ceduli „Black Lives Matter“, i když jsem ochotná se vsadit, že v téhle ulici žádní skuteční černoši nebydlí. Jestli mě zmerčí soused, prostě řeknu, že mi utekl pes a zaběhl se sem nebo tak něco. Ani mně to není po chuti, ale já pravidla nevymýšlím. Odjistím branku a po dlážděné cestičce dojdu kolem domu na terasu. Když ji spatřím – visí na silné větvi dubu v pravém zadním rohu zahrady –, zatají se mi dech. Houpačka z pneumatiky. Kolik baráků jsme si už obhlídli? Pětačtyřicet? Padesát? A tahle je první, kterou vidím. Tohle už mi jenom nepřipadá jako znamení. Tohle je znamení.
16
MARISA KASHINO
Zvažuju, že přejdu pažit a na tu hrubou tmavou gumu si sáhnu. Jenže pak bych byla ještě víc na očích zvídavým sousedům, kteří se dívají z oken v patře. Jemný vánek mi chladí krk, pneumatika se zlehounka pohupuje. Toužím jít blíž, ale prozatím mi tohle bude muset stačit. Dneska máme nádherně, ale v noci pršelo, takže venkovní sedačka i stolek na verandě jsou zakryté. Po několika schůdcích se vstupuje na terasu, kde nechybí týkový jídelní stůl pro osm osob ani na míru vestavěný bar s plynovým grilem a miniledničkou. Zadní část domu zřejmě vybourali, asi aby zvětšili kuchyni. Díky obhlídce zhruba trilionu domů už vím, že se jedná o typickou renovaci koloniálu ze čtyřicátých let. Široširé nebe prořezává tečička aeroplánu – a kolem vládne takové ticho, že slyším i slabounký hřmot jeho motoru. Tráva je mokrá a dokonale zelená, protože máme teprve duben. Je jí dost na to, aby se člověk cítil jako na opravdové zahradě, ale ne zase tolik, aby pohlcovala úplně všechno. Poprvé v životě tady budeme mít sekačku na trávu – nezbytný přívěsek na náramku s názvem úspěšná dospělost. Během nedlouhé etapy, kdy naši vlastnili barák, se táta kvůli pažitu změnil v totálního psychopata. Ten trávník byl totiž až příliš rozlehlý a vyžadoval příliš údržby. Vyhodil balík za fajnový zabudovaný zavlažovací systém, přesto se vždycky tu a tam objevila hnědá skvrna, která ho přiváděla k zuřivosti. Dneska už vím, že trávník nebyl tím skutečným problémem. V ruce mi zavibruje telefon. Zpráva od Iana: Jdeš už? Vím, že to přeháním, ale potřebuju vidět kuchyni. Musí být v tom rozšířeném přístavku. Vyběhnu po schůdcích na terasu a přiložím dlaně k obličeji, abych francouzskými okny viděla dovnitř. Všechny pracovní desky tvoří carrarský mramor, a to i masivní
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
17
ostrůvek – takový, který se stává přirozeným centrem šťastného rodinného chaosu. Podlahy jsou z širokých dubových fošen. Skříňky jsou rustikální, natřené teple šedou barvou, s mosaznými úchytkami. Dávno jsem se vzdala naděje, že ještě někdy překonám ten první koloniál v Grovemontu, o nějž jsme přišli v úplně první dražbě, ale tenhle je ještě mnohem lepší. Jako by mi přečetli myšlenky a vytvořili dokonalé prostředí pro dokonalou budoucnost. Zase mi zabzučí telefon. Ian ale bude muset ještě chvíli počkat, protože si zrovna představuju, jak na jedné z těch barových stoliček s proutěným opěradlem piju kafe. Napadá mě, jestli by nepomohlo, kdybychom jim nabídli, že odkoupíme i část jejich nábytku. Třeba by to pro ně bylo jednodušší než ho někam stěhovat. Vlevo u zdi stojí plynový sporák. Vypadá to na značku Thermador, takový má možná větší cenu než náš prius. Hned za sklem je snídaňový kout. Právě tam budeme většinou jíst. Vpravo za klenutým průchodem však zahlédnu i formálnější jídelnu. To byla jedna z věcí, které mi nejvíc vadily na té naší řadovce – na necelých stech metrech čtverečních nebyl prostor pro pořádný stůl, u nějž bychom oslavili třeba první narozeniny našeho potomka. Tady ale budeme pořádat všemožné hostiny a opravdické slavnostní večeře. Pořídíme si takový ten chladič na lahve vína, co se vkládá do stojanu. Ach jo. Další zabzučení. Skoro mě až bolí odtrhnout oči, ale nakonec jima těknu na displej. PŘIJÍŽDÍ AUTO A následuje pouze: !!!!!!!!!!!!!!!! Sakra. Znova zvednu zrak. Chodbou od hlavního vchodu se blíží štíhlý a dobře oblečený muž s tváří skloněnou k mobilu.
18
MARISA KASHINO
Vrhnu se na všechny čtyři, a jak se plížím ke schodům, prosakuje mi vlhkost z terasy legínami. Když se něco podobného stalo naposled, byl leden a mrz lo. Ian si myslel, že něco zařizuju, ale ve skutečnosti jsem objížděla tady Grovemontem – a hledala jakoukoli stopu nadcházejícího prodeje –, když mě donutil prudce zabrzdit baráček s garáží otevřenou dokořán. Uvnitř byly krabice, celé štosy. Jako by se někdo chystal stěhovat. Z priusu se nic nedalo s jistotou určit, proto jsem zaparkovala za rohem a pak bez povšimnutí vklouzla dovnitř. Zrovna když jsem zjišťovala, že jsou bedny pouze úložné a vesměs plné harampádí, zaslechla jsem, jak někdo v domě zmáčkl kliku dveří. Skryla jsem se za jeden ze štosů, a když jsem vykoukla, spatřila jsem, že čísi ruka stiskem tlačítka garáž zavírá. Zachvěla se pode mnou betonová podlaha a vzápětí všechno zčernalo. Zůstala jsem tam schovaná tak dlouho, že už jsem necítila prsty u nohou. Nakonec jsem garáž přeběhla a knoflíkem povytáhla ta protivná vrata natolik, abych se pod nimi prosmýkla ven. Nikdo zřejmě nic neslyšel, protože jsem bez problémů došla zpátky k autu. V porovnání s tím není moje současná šlamastyka tak zlá. Jakmile se po schůdcích odplížím z terasy, napřímím se a kradu se podél bílých cihel až k brance. Rychle si obhlédnu okolí a peláším k chodníku. Před domem stojí olivově zelené SUV Audi. Po našem otlučeném stříbrném priusu však není nikde ani stopy. Kam se sakra Ian poděl? „Haló!“ Otočím se. Muž, který mezitím vyšel na přední verandu, přimhouří krásné oči a zamíří ke mně.
2
N
a útěk už je pozdě. S bušením v uších sleduju, jak se blíží, odbočí z dlážděné cestičky a trávou kráčí přímo ke mně. „Je všechno v pořádku?“ Muž s notebookem pod paží – zřejmě právě pro něj se vrátil domů – se tváří znepokojeně. Ale ne naštvaně. Okrajem pravé boty mu pořád stojím na pažitu. Sotva jsem doběhla k chodníku. Patrně však neviděl, odkud jsem přišla. Můj ty světe, je skoro stejně dokonalý jako ten jeho barák. Vysoký. Tmavé vlasy. Drahé džíny. Italský manekýn žijící na stránkách časopisu o designu. Zklidním se a nasadím úsměv. „Ano! Bože, je mi tak trapně. Jenom jsem asi trochu zabloudila. A samozřejmě se mi vybil telefon.“ „Tady že jste zabloudila?“ Chce tím říct: Jak může někdo zabloudit uprostřed rezidenční čtvrti, která není poblíž metra ani žádné jiné dominanty, jež by pitomce jako já potenciálně přivedla na tohle místo na chodníku před tímhle dokonalým domem? Vzpomenu si na svoje tenisky. „Ano, ehm, šla jsem si zaběhat a asi jsem trochu ztratila přehled. Tohle není moje obvyklá trasa.“
20
MARISA KASHINO
„Chápu. A neupadla jste náhodou? Nejste zraněná?“ Podívám se na svoje uhlově šedé legíny, které mám promočené až po kolena. „No, jo, bohužel,“ protočím panenky nad svou nešikovností. „Ale zraněná nejsem, díky za optání. Nedávala jsem pozor, kam šlapu.“ Znova se uchechtnu. „Popravdě už jsem to asi měla zabalit aspoň kilometr zpátky. Ale člověk holt musí využít tohle počasí, než bude venku hnusně horko, no ne?“ Usměje se – věří mi. „Jasně,“ odvětí. „To mi chybět nebude.“ Nabízí mi příležitost. Mám se ho zeptat na dům? „Snad se nestěhujete?“ předstírám překvapení. „Tohle je moc prima čtvrť.“ „Já vím. Máme to tu rádi. Ale jo, stěhujeme se do Londýna.“ To je moje šance. Nebude ovšem znít divně, když se zeptám, kdy chtějí dát dům do prodeje – jestli bych třeba nemohla nakouknout dovnitř? A ještě horší by bylo, kdybych se úplně prozradila. I když se ke mně chová opravdu moc mile. Hernajs, přijíždí náš prius. Pohledem se střetnu s Ianem za volantem a nepatrně zavrtím hlavou, aby nezastavoval. Přidá plyn a jede dál. Jenže vtom se mi rozvibruje „vybitý“ telefon. Muž sklouzne pohledem k mé dlani. „A hele, zřejmě má ještě dost šťávy, aby mi dal vědět, že je potřeba dobít baterku!“ Přitisknu si ho k boku, aby na něj neviděl, a Ianův hovor odmítnu. Tím je rozhodnuto, musím odtud pryč. „Tak hodně štěstí!“ popřeju mu. „Londýn zbožňuju.“ Nikdy jsem tam nebyla. „Mohl byste mi ukázat, kudy na Mass Avenue?“ „Ale jistě, musíte tři bloky tamtudy a na Redwoodské pak zabočit doprava. Ta vás dovede přímo na Massachusettskou.“
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
21
„Díky moc! Mějte se hezky!“ Poklusem odbíhám. Ten člověk skoro určitě taky míří na Massachusetts Avenue, tudíž vím, že nemůžu zastavit, dokud nezahlédnu, jak mě míjí jeho audi. Jakmile se tak stane, posílám Ianovi svou polohu. „Margo, co to mělo znamenat?“ Vystoupí, abych se mohla vrátit za volant. „Já vím, promiň!“ Zapnu si pás. „Ale všechno je v pohodě. Navíc jsi to byl ty, kdo mě tam nechal!“ „Protože jsem před barákem toho chlapa nechtěl vypadat jako nějaký úchyl.“ „Takže kdyby mě na té zahradě přistihl, musela bych si poradit sama?“ „Nemel hlouposti. Přece jsem ti říkal, abys tam nechodila.“ Pár bloků mlčíme. Kvůli domům se teď hádáme každou chvíli. Prolomím ticho. „Zavolám Ginny. Ta kuchyně je úžasná. A zahrada jakbysmet.“ Od naší poslední rozmluvy Ginny trochu vyzpovídala švagrovou a zjistila, že prodávající spolupracují s agentkou z firmy Long & Foster. „Určitě to bude Theresa Reynoldsová,“ uvažuje. „Tu využívá v Grovemontu každý. Hned jí zavolám. Zůstaň u telefonu.“ Proplétám se po Massachusettské, míjím Dupont Circle a odbočuju doprava k sídlu Úřadu pro ochranu životního prostředí na Pennsylvania Avenue. Ian je nejspíš pořád naštvaný, ale ještě než vystoupí, líbne mě na tvář a řekne, že mě miluje. Po těch letech je to už spíš motorická paměť. Když jsme se roku 2008 poznali – hráli jsme spolu v kick ballové lize –, měl přítelkyni. Bylo mi třiadvacet a vydělávala jsem si almužnu jako redakční asistentka ve Washington Postu.
22
MARISA KASHINO
Přistěhovala jsem se ze Seattlu teprve rok předtím a pořád si připadala jako cizinka, co se nikdy nenaučí jazyk planety, kde všichni ostatní vystudovali stejné prestižní univerzity jako jejich rodiče. Nejsem žádná velká sportovkyně, ale všichni stážisti i ostatní asistenti hráli kickball, a tak jsem si řekla, že je to něco, co by člověk mého věku měl vyzkoušet. Ian hrál na střední baseball, takže týmové sporty mu šly na výbornou. Líbilo se mi, jak se k němu skupina vždycky obracela, ať už se zrovna dělo cokoli. Když promluvil, lidi mu chtěli naslouchat. Ne však kvůli tomu, že by se choval protivně, zkrátka z něj vyzařovaly klid a sebevědomí, které druhé přitahovaly. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli mě zná jménem, ale jednou ve čtvrtek, když se pozápasové pivko ve čtvrti Adams Morgan protáhlo v celonoční pijatyku, jsme se pořád ještě v dresech ocitli docela sami v koutě baru. Tehdy jsme zjistili, že máme něco společného: oba jsme byli nešťastní ve svém zaměstnání. Štvalo mě, jak jsem chudá a jak musím bojovat o každou zmínku svého jména coby autorky. Ian v pouhých sedmadvaceti vydělával jako koncipient v advokátní kanceláři Covington & Burling tolik, že jsem si o tom mohla jenom nechat zdát, ale většinu pracovní doby trávil studiem dokumentů v kanceláři bez oken. Říkal, že když se mnou mluví, cítí se líp, jako by ho konečně někdo vnímal. Poté co se naklonil přes stůl, aby mě políbil, jsem si všimla, že nemá hnědé oči, ale že obsahují i špetku zeleni. Poprvé jsem pochopila, jak vypadají „oříškové“ oči. Tak to pokračovalo několik týdnů, opíjeli jsme se s týmem a pak se muchlovali po barech, až jsem mu řekla, že s tím musíme skončit, protože má holku. Pár dní nato se s ní rozešel a od té doby jsme spolu.
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
23
Když zastavím na semaforu, zavibruje mi v držáku na pití mobil. Esemeska od Ginny: Nechala jsem vzkaz v hlasovce. Ozvu se, jakmile se něco dozvím. Jeden by myslel, že už jsem na trýznivost čekání zvyklá. Jenže tohle je barbarštější než depilace horního rtu sežehnutého sluníčkem. Už čtvrt hodiny kroužím kolem bloku a hledám místo k zaparkování, když mi konečně zavolá. (Poplatek za garáž je v našem baráku šílený a každý dolar se hodí, když šetříte na zálohu.) Zastavím před požárním hydrantem a hovor přijmu. „Ginny? Pověz mi všechno!“ Dlouze si povzdechne. Krucipísek! „Je mi líto, děvenko. Věděli jsme, že šance nejsou bůhvíjaké. Chtějí ten barák hodit na volný trh. Ale pozitivní je, že už ho nabídnou brzo a podle všeho se vám vejde do rozpočtu… i když možná jen tak tak.“ Ztlumím telefon a zařvu. Od auta odskočí chlap venčící francouzského buldočka. Zhluboka se nadechnu a zase si zapnu zvuk. „Pak víš, že to znamená, že ho nezískáme. Cena se vyšroubuje. Zvlášť s tou kuchyní.“ „Tys viděla kuchyni?“ A hergot. „To ne, ale říkala jsi, že podle tvojí švagrové je nádherná.“ „Třeba se plete! Víš, co vždycky říkám, děvenko. Pokud to má být, tak to klapne.“ Jasně, a podívej, kam nás ta strategie dovedla. Je načase chovat se kreativně. „Třeba ve mně ožije naděje, když si dám záležet, abych tu čtvrť trochu líp poznala, víš, skoro jako kdybych si
24
MARISA KASHINO
namlouvala, že tam jednoho dne budu bydlet,“ nadhodím, jako bych její mapu nedokázala nakreslit už zpaměti. „Kam jsi říkala, že tvoje švagrová chodí na tu jógu? Možná si tam taky zajdu zacvičit.“ „Takhle se mi líbíš, děvenko. Hernajs, nemůžu si vzpomenout. Grace něco nebo tak nějak?“ „To nic, zjistím si to. Tak zatím, Ginny.“ Vygoogluju si „grace jóga grovemont bethesda“. A vida: Power + Grace jóga, necelých pět minut od mého vysněného domu.
3
J
e jasné, že do toho nemůžu vletět jen tak bez přípravy. Sice se posledních deset let věnuju PR, ale pořád si umím udělat průzkum. Jakmile zaparkuju prius, uháním ke svému maličkému pracovnímu stolu v našem maličkém obýváku a otevřu si databázi marylandských nemovitostí. V rolovací nabídce si vyberu položku „vyhledat podle adresy“. Curtis Bradshaw a Jack Lombardi vlastní můj vysněný dům od roku 2015 – tehdy za něj zaplatili 730 000 dolarů. Ti chlapi se pěkně napakují. Jejich jména jsou natolik neobvyklá, že zbytek už by měla být hračka. Nejdřív si vyhledám Curtisův fakultní profil – je profesorem ekonomie na Georgetownské univerzitě a vypadá trochu jako Stanley Tucci. Má plešku a výrazné brýle s černými obroučkami. Je to takový pohledný svéráz. Jack, jak vydedukuju z jeho profilu na LinkedInu, je ten, s nímž jsem prve mluvila. Věnuje se prodeji firemního nábytku. Co se stane, když si jejich jména vyhledám společně? No skvěle! Svatební oznámení z New York Times z června 2012. Jsou zhruba o deset let starší než já s Ianem. Curtisovi bylo dvaačtyřicet, když se brali, je z Greenwiche a jeho otec vede hedgeový fond (což zřejmě vysvětluje, jak se dostali do NYT ). Jackovi bylo třicet devět. Dneska ráno na chodníku bych absolutně netipovala, že už mu táhne na padesátku. Nejspíš utrácí celé jmění za péči o pleť. Pochází z maloměsta v Ohiu
26
MARISA KASHINO
a jeho rodiče učili na státní škole. Šikula. Stejně jako já se vypracoval sám. A teď hurá na sociální sítě. Tohle je zajímavé. Na twitteru má Curtis přes deset tisíc sledujících. Ale proč? Není na téhle platformě bůhvíjak aktivní ani originální – podle všeho převážně retweetuje příspěvky z Wall Street Journalu a Bloombergu. Možná je to kvůli knize, kterou propaguje na svém profilu, Pozvolný rozpad aneb jak globalizace ničí kvalitu. Odkazuje na stránku na Amazonu: 239 hodnocení, 3,5 hvězdičky. Vyšla před víc než třemi lety, v lednu 2019. Posunu se o kousek níž, a ano, tohle je určitě důvod, proč ho sleduje tolik lidí. Patrně kolem ní vytvořil nemalou publicitu a zjevně nemá žádné skrupule stran sebepropagace. V únoru toho roku tweetoval: Chytrá a pronikavá debata o Pozvolném rozpadu s mým milým přítelem Andrewem Rossem Sorkinem ve Squawk Boxu. Mrkněte na to! spolu s odkazem na video. „Milý přítel“, jo, jasně. A „chytrá“ i „pronikavá“ znamená v podstatě totéž. Pustím si to. „Popravdě bych čekal, že mě někdo předběhne a napíše to dřív,“ říká svému nejlepšímu kámošovi Andrewovi. „Vlastně jsem pouze rozpitval otázku, kterou si nejspíš někdy položil každý z nás – proč dneska nic nevydrží? Všechno počínaje oblečením a konče nábytkem jako by bylo na jedno použití a důvodem je samozřejmě globální ekonomika.“ Ne že bych mu chtěla zvyšovat prodeje, přesto si knihu vložím do košíku. Jinak se Jack ze sociálních sítí vyskytuje zřejmě už pouze na instagramu, kde používá přezdívku @OtecPenny. Jeho profil tvoří jediný citát: „Člověkem vás nedělá schopnost zplodit potomka, nýbrž odvaha ho vychovávat.“ Barack Obama.
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
27
Že by v tom dokonalém baráčku žilo dítě? Homosexuálové opravdu konají Boží dílo. Účet je nastavený jako soukromý, aspoň si ale můžu zvětšit profilovou fotku… Malá Penny je Asiatka. Adoptovali spolu asijskou dcerku. Je rozkošná. Těžko to přesně určit, protože ona i Jack mají stejné sluneč ní brýle a tisknou se k sobě tvářemi, ale tipovala bych, že jí bude tak šest. Odhaduju, že je to Číňanka, ne Japonka jako já, ale to bude asi dvěma bělochům celkem jedno. I já musím přiznat, že v ní vidím něco ze sebe – a to nesnáším, když nás lidi všechny házejí do jednoho velkého obecného asijského pytle. Ráda bych pátrala dál, ale časomíra v rohu displeje mě nutí notebook zaklapnout. Už je pět. Ian se každou chvíli vrátí z práce, a já se ještě ani neosprchovala. Za hodinu totiž jdeme s Erikou a Heathem na koktejl. Vymyslela to Erika – Je nejvyšší čas, abychom si všichni čtyři popovídali! napsala mi v esemesce –, mám ale podezření, že si s Heathem jenom chtějí posichrovat stůl v Jane Jane, jelikož je tento podnik klientem naší PR agentury Buzz Inc. Stojím v županu v koupelně, nanáším si pod oči korektor a maně přemítám, jestli mi opravdu zakrývá temné kruhy, anebo akorát zvýrazňuje jemné vrásky, když vejde Ian. Prve jsem mu psala, jak to s tím barákem vypadá, a tak ke mně přistupuje, jako bych byla zapojený fén balancující nad napuštěnou vanou. „Čau, puso! Jak je?“ „Jde to,“ opáčím s dobromyslným úsměvem. „To jsem rád. Pojď sem.“ Přivine si mě k sobě a obejme. „Nesmíme na sebe pořád vyvíjet takový tlak. Nakonec to vyjde.“
28
MARISA KASHINO
Už mám po krk toho, jak mi tohle všichni pořád opakují. V danou chvíli ale není čas na hádky, a tak jenom přikývnu. • • •
V Jane Jane je narváno, což se dá v pátek na Čtrnácté ulici čekat, a řinkot koktejlových šejkrů mi okamžitě připomíná, kolik hodin jsem na vysoké strávila roznášením drinků, abych si vydělala na nájem a školné. Vedoucí podniku nás vede mezi krátkými topy a džíny s vysokým pasem, mezi košilemi s příliš mnoha rozepnutými knoflíčky až k boxu s mosaznou cedulkou „Reservé“ na stole. Jakmile se usadíme, objeví se servírka s rundou jakéhosi řízného mezcalového koktejlu, který právě testují, než ho přidají do menu. Erika tleskne. „Prominentní zacházení! To se mi líbí! Margo, ty máš tu nejbáječnější práci.“ Vím, že to nemyslí vážně. Kdysi dávno jsme spolu začínaly v Postu a od té doby se vypracovala na pozici hlavní ekonomické redaktorky. Erika Ortizová je dneska velmi respektovaná autorka, kdežto Margo Miyakeová je jméno v propagačním mailu, který většina novinářů maže. V přiléhavé kožené bundičce, s fuchsiovou rtěnkou a zvlněným čokoládovým mikádem protkaným zlatými melíry je jako vždycky nesmírně sexy. Mám dojem, že když jsme se viděly posledně, měla jsem na sobě stejnou pruhovanou blůzku Madewell. Kdybychom spolu tehdy v Postu tolik nepekly – kdyby nebyla svým způsobem mou nejlepší kamarádkou –, asi bych ji nesnášela. Spolu s Ianem jsme ji představili Heathovi, když mu hlavu ještě zdobila kštice bíle plavých vlasů. I on pracoval v Úřadu pro ochranu životního prostředí, ale když Hillary prohrála prezidentské volby, přešel do advokátní kanceláře Sidley
NEJLEPŠÍ NABÍDKA VYHRÁVÁ
29
Austin (respektive se „zaprodal“, jak by vám řekl Ian). Před třemi lety se tam stal partnerem. „Tak co novýho, lidi?“ zeptá se Heath, když svou statnou postavu vměstná na druhou stranu boxu. „Jak se vám daří při hledání baráku?“ Ian se uchechtne, všimnu si ale, jak mu ztuhne čelist. „Ne tak hrr, brácho, myslím, že než se k tomu dostaneme, budeme potřebovat ještě pár drinků,“ zachrastí ledem ve skleničce. „A sakra, je to až tak zlý?“ zajímá se Erika a svěsí koutky našpulených neonových rtů. „Je to normálka,“ snažím se změnit téma. „Furt totéž. Rea lity žádný, konkurence obrovská. Však to znáte.“ „Jo, známe,“ přitaká Heath. „Pořád nemůžu uvěřit, jakou jsme měli kliku.“ Ian si odfrkne. Než stačí říct nějakou hloupost, otočím se k Erice. „Vy máte moc krásný barák. Jak jde zařizování?“ „No, konečně se to někam pohnulo. Akorát jsme angažovali Zoe Estelle. Sleduješ ji na insta? Je tak žádaná, že nezvládne celý dům, ale aspoň projektuje přízemí. V patře je to beztak hlavně dětská zóna.“ Zarývám nehty do dlaní. Erika s Heathem se začali pokoušet zhruba ve stejnou dobu jako my, ale ona otěhotněla hned. Na poslední chvíli jsem onehdy předstírala migrénu, abych nemusela na oslavu narození, akci, která byla o to nesnesitelnější kvůli svému dějišti: konala se totiž na zahradě sídla v tudorovském slohu za 2,5 milionu dolarů ve Wesley Heights, kam se s Heathem nedlouho předtím nastěhovali. Byl to první dům, o který se ucházeli. Takovou čtvrť – vzácnou oblast Washingtonu s rodinnými domy a pěknými pozemky i všemi dalšími výhodami
30
MARISA KASHINO
předměstí, avšak v rámci města – bychom si s Ianem nikdy nemohli dovolit. Kdyby si ovšem Ian tolik nezakládal na svojí práci, stal by se partnerem u Covingtona dávno předtím, než Heathův životopis prošel dveřmi u Sidleyho. Nabídku z Úřadu pro ochranu životního prostředí dostal v pátek pouhé dva týdny po našich zásnubách. Když jsem přišla domů z práce, už na mě čekala lahev dobrého šampaňského, které dal chladit. Byla jsem zmatená, protože to celé působilo skoro navlas stejně, jako když mě požádal o ruku. „Tohle už máme za sebou, ne?“ zažertovala jsem. Zatímco mi vysvětloval, o co jde, prohlížela jsem si jeden a čtvrt blyštivého karátu na prsteníčku a žasla jsem, jak mi najednou připadá těžký. Nabídka zněla na sotva polovinu toho, co vydělával v advokátní kanceláři. „I tak to bude hodně,“ pravil. Taková reakce mohla přijít jenom od někoho, kdo nikdy nebyl na mizině. Samozřejmě jsem věděla, že absolvuje pohovory a že až otravně plká o akční skupině bojující proti globálnímu oteplování, k níž patříval na vysoké. Akorát mě nenapadlo, že to dotáhne do konce. Ve firmě konečně působil šťastněji – jeden z partnerů ho přednedávnem přizval ke kauze týkající se frakování pro důležitého klienta. Navíc šlo o Obamovo první funkční období, tehdy měl každý pocit, že chce pracovat pro státní správu. Všechno to působilo jen jako přechodná fáze. Heath se teď otočí k Ianovi a můj koktejl až vyšplíchne přes okraj sklenky, jak přitom zavadí břichem o stůl. „Jak se ti vede u vás na ouřadě, kámo?“ zeptá se. „Už je to o něco lepší?“ Ian si prohrábne vlasy, což znamená, že je napjatý. Mávnu na servírku, ať přinese další ubrousky, abych mohla utřít rozlité pití.