Issuu

Dnes mám strach o svého anděla je sám a padá mu peří cokoliv na světě udělá a vždycky znovu mně věří — Michal Stránský

Prolog Mimi se šourá šedivou břečkou. Vsadila by se, že zase přijde domů jako první, i když měla, stejně jako starší sestra, jen šest hodin. Bůhví, kde se pořád toulá? Jenže dnes visí obloha tak nízko, jako by se všude kolem dělo něco nevyzpytatelného. Mimi takové věci občas cítí v kostech. Narazí si čepici až někam dolů přes uši, aby si držela od těla lezavou, navlhlou zimu a zároveň trochu zkrotila dlouhou černou hřívu, která jí padá do očí, sotva se do ní opře vítr. V listopadu oslavila desáté narozeniny a od té chvíle se toho v jejím životě mnoho změnilo. Pár dní po velkolepém večírku (dostala kromě dortu i dlouho očekávanou sadu vodovek, několik bloků a černé šaty od mámy) totiž seděla u kuchyňského stolu s ostatními sourozenci a celá zmatená poslouchala, jak jim rodiče sdělují, že se táta definitivně stěhuje někam pryč. Prý to tak pro všechny bude lepší. Zatím u nich doma měl ještě aspoň věci, takže si Mimi pořád mohla představovat, že je třeba jen na výletě a brzy se vrátí. Dokud na umyvadle v koupelně trčel jeho zubní kartáček, pořád tu byla cítit jeho přítomnost, i když se doma vlastně už objevoval jen jako někdo, kdo občas zaskočí. Na jednu stranu si skoro oddechla, protože už dlouho doma cítila podivné dusno, ale také jí to bylo líto. Celých dlouhých

deset let měla oba rodiče stále u sebe a najednou měl jeden z nich úplně zmizet? Máli, ta nejstarší ze sourozenců, večer nemohla spát. Nejmladší Matěj z toho možná ještě neměl úplně rozum, ale i on pochopil, že už nic nebude jako dřív. Za těch pár týdnů se v jejím srdci usadil zmatek jako rozvířený písek na dně řeky, přesto ze sebe nemůže setřást podivný smutek. A dnes taky neklid. Zatím nedovede přesně říct, co ji tak znepokojuje, ale jedno ví naprosto jistě: něco se chystá. Šedivá aktovka přistane plavným obloukem v rohu pokojíčku. „Slušná trefa,“ ozve se z horního patra postele. Tak přece to Máli stihla dřív! Teď si hoví na matraci úplně nahoře a něco si čte, jen dlouhé kaštanové copy jí visí přes zábradlí. Jmenuje se vlastně Amálie po jedné z máminých prababiček – a Mimi zase Emílie po té druhé. Ne každý má to štěstí, aby svoje praprarodiče zažil, ale jejich máma očividně patřila k těm, kteří se uměli dobře narodit, a tak si společnosti starých dam v dětství užila do sytosti. Snad proto pořád říká, že babičky mají vždycky pravdu. Táta se trochu ošíval, když máma přišla s tak starosvětskými jmény, a hádal se, že si holky budou lidi plést. A tak se z Amálie a Emílie nakonec staly Máli a Mimi, což nezasvěcené mátlo o to víc. Jediné štěstí, že po Mimi přišel na svět ještě Matěj, a tak si máma už žádná další podivná dívčí jména vymýšlet nemusela. „Táta psal, že dneska vyzvedne bráchu ze školky a na chvilku se staví,“ informuje sestru Máli. Ta už vlastně ani žádné dítě není, protože jí už táhne na čtrnáct. Proto jí u nich doma

někdy říkají z legrace „skorodítě“, což Máli vždycky spolehlivě přivede k varu. „Prý nikam nemáme chodit.“ Mimi vklouzne pod deku. Vůbec z toho všeho nemá dobrý pocit.

*** O hodinku později zarachotí ve dveřích klíče a následně se dovnitř nahrne nejen máma, ale i táta a v závěsu za nimi malý Matěj. Ten půjde do školy až příští rok, a tak ještě nemůže pobíhat po městě sám. „Ahoj, ahoj,“ zdraví se vesele jeden přes druhého. Máma odloží tašky, táta bundu a všechno se to řítí do kuchyně ke stolu, kde se vždycky projednávaly vážné i veselé rodinné záležitosti. Jako by do toho kusu nábytku někdo zabudoval magnet, který všechny obyvatele prostorného pražského bytu táhne k sobě. Táta postaví na čaj a máma vytáhne z lednice máslo, šunku, krájený sýr a podá k tomu z kuchyňské linky načatý chleba, protože velké věci se nemají řešit na lačný žaludek. Snaží se ze všech sil o veselý, bezstarostný výraz, ale příliš se jí to nevede. Na čele se jí táhne dlouhá, hluboká vráska – důkaz, že někde za rozesmátou fasádou číhají temné starosti. Vráska, která už neuhne ani pod tahem mřížky tejpovací náplasti. Máma totiž věří, že jí nějaký kus látky s lepidlem pomůže vyhladit obličej. Mimi se stáhne žaludek. Její šestý smysl se opět nepletl. Vždycky se na něj může spolehnout, i když to mnohdy stojí hodně sil, protože právě tahle její zvláštní schopnost je tou,

kterou okolní svět přijímá jen nerad. Daleko snazší by to mezi lidmi měla, kdyby vynikala třeba v algebře, mrskala anglická slovíčka nebo byla s každým hned kamarádka. Ještě dobře, že nežijeme ve středověku, myslela si často máma při pohledu na černookou dceru s pronikavým pohledem. Nějakej dobrák by nám ji upálil jako čarodějnici. Nic z toho ale Emílii neřekla, protože dobře věděla, jak moc ji občas její vlastní jinakost dokáže potrápit. Doufala však, že za pár let bude Mimi za svůj dar nakonec vděčná. A snad i za všechna ta malá i velká trápení, kterými ho musí zaplatit. „Něco vám musím říct,“ nakousne máma opatrně. A jéje. Už je to tady, pomyslí si Mimi. I Máli už začíná větřit nepříjemné novinky. „Protože teď s tátou už nebydlíme pod jednou střechou, nemůžu si dovolit dál platit nájem. Praha je teď šíleně drahá a z jednoho platu člověk slušné bydlení sotva utáhne. Naštěstí…“ odmlčí se, aby popadla dech, „se našlo jedno řešení.“ Máli se začíná mračit. Malý Matěj těká očima z jednoho na druhého a i jeho obočí se ustaraně krabatí. Mimi by mu nejraději mezi oči taky nalepila jednu z těch máminých mřížek. „Pamatujete, jak jsem vám vykládala o prababičce Emílii?“ nahodí udičku máma. „To sice jo,“ ozve se Máli, „ale jak nám někdo, kdo je už dobrých dvacet let mrtvý, pomůže vyřešit bytovou situaci?“ zeptá se pragmaticky. „A to právě pomůže!“ vytáhne trumf máma. „Podívejte!“ vyloví z kapsy jakousi starou, zažloutlou listinu. „Zatím jsem vám to neřekla, ale… zdědila jsem po ní jeden starý

dům, bývalou školu, zhruba tři hodiny cesty odsud, ve Vísce. Původně jsem ho chtěla prodat, ale…“ „V jaký vísce?“ chce vědět Matěj. „To místo se tak jmenuje, Matěji,“ vysvětlí táta. „Jednou jsem tam s mámou byl – ještě za prabábina života. Všude kolem lesy, pole, příroda…“ „Vlci, divný lidi a klíšťata,“ doplní Máli. Děti si vymění rozpačité pohledy. Teď už tuší všechny, kam tahle debata, která ve skutečnosti žádnou diskusi nepřipouští, spěje. „Zkrátka a dobře,“ chopí se zase slova máma, „nám nezbývá než se do Vísky odstěhovat a zkusit si tam vybudovat nový život. Praha to není, ale třeba se vám tam nakonec bude líbit?“ „Nebude,“ zavrtí odhodlaně hlavou Matěj. „Nebude,“ vydechnou sborem jeho sestry. Máma smutně sklopí hlavu. „A nemůžem jít k tátovi? Prosííím!“ žadoní Matěj. „Dobře víš, že to teď nejde,“ hlesne táta. „Čekáme s Monikou miminko a budeme mít plné ruce práce. Ale jakmile se tam trochu usadíte, budete vždycky každý druhý víkend u mě. Tak si nás užijete obou a my zase vás.“ Děti se zamračily. Což o to, Moniku měly rády, ale poslední dobou toho na ně bylo přece jen trochu moc. Táta pryč, nový sourozenec na cestě… a teď ještě stěhování? „Je tam vůbec škola?“ chce vědět Máli. Vlastně to zní skoro tak, jako by doufala, že se stěhováním vyvleče z povinné školní docházky.

„Ten poslední rok základky si doděláš ve Lhotě pět kilometrů přes pole. Ale neboj, na kole to půjde jako po másle, navíc budete jezdit všichni tři. V zimě vás budu vozit. A pak budeš dojíždět do města na střední. Nebo zůstaneš u táty v Praze. Prostě jak budeš chtít.“ Zatím to ale nevypadá, že by se nejstarší dceři něco opravdu chtělo. „Ale co kámoši? Co basket?“ „Co Sára?“ zeptá se Mimi na svou oblíbenou černou kočku. „Ta půjde s námi. Třeba se konečně naučí chytat myši,“ uvítá máma změnu tématu, protože dobře ví, že ve Vísce kromě staré, zchátralé školy, fary a kostela není vůbec, ale vůbec nic. Aspoň Mimi je teď spokojená. Když bude mít s sebou Sáru, dětský kolektiv ráda oželí. Matěj jen zmateně žvýká chleba s máslem, který mu zatím táta namazal. Celý život prožil ve městě, a tak si nic jiného zatím nedokáže představit. „Proč jsi nám nikdy neřekla, že jsi zdědila školu?“ mračí se uraženě Máli. „Myslela jsem, že nikdy nebudu muset,“ povzdychne si máma. „Už dlouho na tu barabiznu hledám kupce.“ Děti si ji podezíravě změří. Takže barabizna? „Tohle zní čím dál lákavěji,“ odtuší Mimi a ani sama neví, jestli to myslí vážně, nebo přece jen spíš ironicky. „Všechno zlé je ale pro něco dobré. Mám pro vás i jednu příjemnou novinu,“ nasadí máma veselý tón.

„A to?“ povytáhne skepticky obočí Máli. „Vyjednala jsem vám až do konce roku volno ze školy. Z rodinných důvodů. A od ledna nastoupíte ve Lhotě.“ Příslib dlouhých prázdnin vykouzlí úsměv na tváři i nejstarší z dětí, které se zatím představa nového začátku zamlouvá ze všech nejméně. „Kdy odjíždíme?“ odváží se zeptat Mimi. „Pozítří,“ odpoví za mámu táta, protože v jejich rodině to byl vždycky on, kdo oznamuje ty největší průšvihy. „Cože? Už?“ vytřeští oči Máli. „Ale to se nestihnu rozloučit s Tomem!“ „Tak mu napíšeš zprávu,“ mávne rukou Matěj. „Ty tomu tak rozumíš,“ zamračí se jeho nejstarší sestra. „Neboj. Nějak to uděláme,“ uklidňuje Amálii máma, která ještě nezapomněla, jaké to je, když je holce skoro čtrnáct, má svůj svět, kamarády a spoustu vlastních starostí. A teď má do toho všeho přijít ještě o svůj starý domov a vydat se někam, kde nezná ani živou duši. Mimi se o nohy otřelo hebké černé tělíčko. Tak Sára už to taky ví, usměje se jen tak pro sebe.

1. 12. V autě vládne tíživé ticho, jen Sára v přepravce občas frkne, jako by se neuměla rozhodnout, jestli příst, nebo prskat. Máma za volantem mhouří oči, aby přes neutuchající déšť viděla na úzkou cestu rámovanou jen bílými břízkami jako majáky v moři inkoustové tmy. Matěj si vytáhl z batůžku řízek a teď ho do sebe spíš z trucu než z hladu tvrdošíjně souká. Máli má na uších sluchátka a za zavřenými víčky schovává slzy, aby je ostatní neviděli. Stejně by její bolest nikdo nepochopil. Snad jen máma, ale ta má teď v hlavě jen tenhle šílený logistický manévr. A taky strach z toho, co na místě objeví. Tolik toho dětem neřekla… Třeba to, že starou školu ve Vísce navštívila naposledy před třiceti lety. Nebo že elektroinstalace, potrubí a všechny ostatní „vnitřnosti“ důležité pro život budov někdo naposledy opravil v době, kdy ona sama ještě nebyla ani na světě. Zlatý český ručičky, tehdy lidi ještě stavěli bytelně, lže si teď po cestě do kapsy. Mimi se vpíjí očima do ubíhající, lehounce zvlněné krajiny. Tu a tam se za sklem zamihotá světlo stavení, občas v protisměru problesknou reflektory protijedoucího auta, ale jinak tu vládne ospalý zimní klid a mír. Začátek prosince je sice správně ještě kalendářní podzim, ale Mimi odmítá říkat měsíci, který přináší advent a Vánoce, jinak než zima. I okolní teplota mluví jasně, jen sníh na sebe zatím nechává čekat. Kéž by napadlo aspoň pár vloček, prolétne jí hlavou. Nahoře nad nimi se po černočerné obloze prohánějí havrani.

V oranici hledají úkryt upískané šedivé myši s korálkovýma očima. Mimi jejich přítomnost cítí někde hluboko v břiše. Písk, písk, písk. Matěj si přitáhne cestovní deku k bradě. „Už tam budeme?“ zeptá se s unaveným zívnutím. „Ještě kousek,“ slibuje máma. Břízky kolem cesty prořídnou a nakonec zmizí úplně, až z krajiny zůstane třpytivá linie horizontu a nahoře jako strop klenuté nebe. Vítr rozfouká mraky, zpoza jejichž kulatých břich vykouknou první hvězdy. „Jen se podívejte, jak je tu hezky,“ vydechne máma, když zabočí na prašnou cestu. Někde na jejím konci se v dálce tyčí strohá, téměř hrozivá věž kostela, jako by vyrůstala přímo z hustého křoví. Vedle ní se na jedné straně krčí shrbený farní domek a na té druhé… ... odolává větru rozlehlá, přívětivá budova z červených cihel. Čtyři postavičky schoulené v autě z toho všeho ale vidí jen tmavé obrysy vystupující z ještě černější tmy. Stromy kývají pokřivenými větvemi, jako by nově příchozí zdravily. Přátelsky? Nebo si už z tmavého úkrytu pochybovačně měří vetřelce? „Tak jsme tady!“ zavolá Mimi. „Jak to víš?“ zeptá se překvapeně máma. Černooká dcera jen pokrčí rameny. Máli před chvílí usnula se sluchátky na uších a probírá se jen neochotně. Matěj lepí zvědavě nos na zadýchané sklo.

Sára teskně mňouká – buď se jí stýská po starém domově, nebo někde zaslechla ťapkání drobných hlodavčích tlapiček. Auto nadskočí na muldě hned vedle opršelé cedule s nápisem „Víska – Kleindorf“. „Co to znamená?“ chce vědět Mimi. „K-L-E-I-N-D-O-R-F? To asi není česky, co?“ Máma zavrtí hlavou. „Jsme v Sudetech. Prabábi tu školu dostala po Němcích. Její rodiče tam před válkou učili. Od té doby se asi nikdo neobtěžoval tu ceduli vyměnit.“