

„Některý lidi, když odejdou, tak se s tím smíříš, ale po tvým tátovi jako by zůstalo nezaplněné velké místo,“ řekla mi kdysi herečka Eva Holubová, v šatně, při natáčení filmu.
Máma, sestry, bratr, příbuzní, přátelé i tátovi známí mi čas od času po jeho smrti vyprávěli historky, které jsem neznala nebo mi dříve unikly. Ať už byly dojemné, vtipné, nebo překvapivé, dávaly mi možnost na něj nahlížet z různých úhlů pohledu a moje představa o něm nabývala rozmanitých obrysů. Časem jsem došla k tomu, že by bylo hezké mít možnost si na něj zavzpomínat společně a přiblížit jeho osobnost a jeho dílo širšímu okruhu lidí. Jak já říkám: „vynést ho na světlo“.

“When some people leave, you come to terms with it, but after your dad, it feels as though a vast emptiness remains…” actress Eva Holubová once told me in the dressing room during a film shoot.
From time to time after his death, my mother, sisters, brother, relatives, friends, and my father’s acquaintances would tell me stories I had never heard before or had previously missed. Whether moving, amusing, or surprising, they allowed me to see him from different perspectives, and my image of him gradually took on more varied contours. In time, I began to feel that it would be meaningful to remember him together and to introduce his personality and his work to a wider public. As I like to say, “to bring him into the light.”
Začala jsem prozkoumávat a dohledávat tátovy práce, fragmenty jeho života a stopy, které po sobě zanechal. Mezi nimi byly s tovky „klikyháků“, jak sám někdy své kaligrafie s nadsázkou nazýval, jejichž významy bych bez pomoci japanologů nebyla schopna přečíst. Ve sklepě našeho rodného domu roky ležely diapozitivy ve starém zaprášeném kufru. Promítali jsme si je třeba jen jednou za deset let. Mezi rodinnými snímky, které si člověk postupem času zapamatuje, jsem začala objevovat i překrásné fotografie z Japonska. Chtěla jsem vidět, co ho zaujalo, z ahlédnout svět jeho očima, a tak s ním vlastně strávit ještě o něco víc času. V jeho kresbách, básních, fotografiích a kaligrafiích jsem mohla sledovat, jak se vyvíjel, a mohla jsem si u něj všímat také otisku estetiky určité doby na přístupu k rámům, na práci s paspartami, na používání xeroxu a vytváření fotokoláží.
Začala jsem si uvědomovat blízkost, kterou jsem pociťovala při prohlížení fragmentů z jeho života, ale přesto v něm stále bylo cosi neznámého.
Protože osobnost našeho táty lze jeho tvorbou přiblížit jen částečně, vzniká souběžně dokumentární film Dvě deci tuše Film zachycuje jeho genialitu i křehkost, výjimečný talent a inteligenci, ale také slabosti a vnitřní rozpolcenost. Věřím, že tento z áznam coby otisk jeho duše, jeho vztahu k japonské kultuře a vlivu, který měl na naši rodinu, může být pro diváka obohacující a nabídnout mu celistvější pohled na Petra Geislera jako nezměnitelného umělce.
V průběhu posledních přibližně deseti let mohla být výstava uvedena na několika místech, ale z různých důvodů k tomu nedošlo. Ukazuje se, že to tak bylo správně a že díky tomu je tam, kde má být.
V Japonsku se říká, že dokud o někom mluvíme, je nesmrtelný. Přála bych si, aby se na něj nezapomnělo. A děkuji, že k tomu mohu přispět a že se to děje právě teď.

謹賀新年 K inga Shinnen Š ťastný nový rok H appy New Year

I began to explore and piece together my father’s works, fragments of his life, and the traces he left behind. Among them were hundreds of “scribbles,” as he would sometimes jokingly call his calligraphies, whose meanings I would not have been able to decipher without the help of Japanologists. For years, slides lay in an old, dusty suitcase in the cellar of our family home. We would project them perhaps only once every ten years. Among the family photographs that grow familiar over the years, I began to discover beautiful photographs from Japan as well. I wanted to see what had captured his attention and to see the world through his eyes, and in this way spend a little more time with him. In his drawings, poems, photographs, and calligraphies, I could trace how he evolved, and I could also observe the imprint of a particular era’s aesthetics in his approach to framing, his work with mounts, his use of the Xerox process, and the creation of photocollages.
I began to realize the sense of closeness I felt while looking through fragments of his life, and yet there remained something in him that was still unknown to me.
Because his work reveals only part of our father’s personality, a documentary film, Dvě deci tuše, is being produced in parallel. The film captures his genius and fragility, his exceptional talent and intelligence, but also his weaknesses and inner conflict. I believe that this record, an imprint of his soul, his relationship to Japanese culture, and the influence he had on our family, may be enriching for viewers and offer a fuller understanding of Petr Geisler as an artist of unwavering integrity.
O ver the past decade or so, the exhibition could have been presented in several places, but for various reasons it did not come to pass. It now seems that this was for the best, and that it is exactly where it belongs.
In Japan it is said that as long as we speak of someone, they remain immortal. I hope that he will not be forgotten. I am grateful to be able to contribute to this, and that it is happening now.
Ta jediná prvotní čára je kmen veškerého jsoucna, kořen veškerých znamení, zjevně užívaných bohy, tajně užívaných lidmi, o čemž však nemají současní lidé tušení; proto se pravidlo jediné prvotní čáry ode mne ustavuje.
That single primordial line is the stem of all being, the root of all signs, apparently used by the gods, secretly used by people, of which present-day people, however, have no knowledge; therefore, the rule of the single primordial line is established by me.

Nonšalantně bizarní, svébytný, v tuši tonoucí…
Nonchalantly bizarre, idiosyncratic, drowning in ink…

Tak by jistě bylo lze označit svět Petra Geislera, škýze české japanologie, ale i mezinárodní žurnalistiky s přelivem do Japonska, kaligrafa autodidakta, fotografa, spisovatele a v neposlední řadě vynikajícího překladatele. Hrdě se považuji za jednoho z jeho studentů a vděčím osudu a svým o tři roky starším a moudřejším kolegyním a kolegům, že jsem s nimi, coby kandrdas prvního ročníku japanologie na FF UK Praha, počínaje rokem 1990 a po následujících několik let mohl chodit do dnes již legendárních Geislerových kanceláří. Ta první se nacházela v Růžové ulici, poté se přesunula do Paláce Metro na Perštýn – tedy tam, kde v pasáži během jednoho večera svým štětcem a hustou tuší na utilitárním bílém panelu zakrývajícím právě upravovaný kiosek a ve spontánnosti sobě vlastní vyšvihl Petr Geisler Sútru srdce. Byly to pracovny, v nichž trůnil velký americký stůl, jistě předválečný gramofon a veliká mapa staré Číny s pitoreskní historií, k terou prozatím nechám utajenu. Nebudu se ale tajit tím, že nám – kromě mistrného překladu známého eseje Jošidy Kenkóa Psáno z dlouhé chvíle z 30. let 14. století, jejž mnozí z nás četli už jako gymnazisté – Petr Geisler imponoval také svým vzhledem, brejličkama bez rámečků, zrzavou kudrnatou kšticí, vykasanými rukávy u saka a v neposlední řadě specifickým hlasem a projevem. A samozřejmě psaným japonským písmem, které zároveň na tabuli kaligrafoval. Až do té míry, že jsme my, elévové, mohli jeho znaky číst spatra jen stěží.
Petr Geisler se narodil 5. ledna 1949 v Praze. V roce 1967 začal studovat japanologii na Univerzitě Karlově v Praze. V 19 letech se oženil se studentkou monumentální malby na VŠ UP Věrou Urbanovou. Z jejich manželství vzešly tři dcery –Lela (komiksová tvůrkyně a ilustrátorka), Aňa (herečka, spisovatelka) a Ester (vizuální umělkyně, herečka, kurátorka projektu Terapie sdílením). Z druhého manželství pak syn Felix, který se vydal směrem humanitních věd a věnuje se filozofii, literatuře a poezii. Petr Geisler studoval u nestora české japanologie, literárního teoretika a překladatele PhDr. Miroslava Nováka (1924–1982). Novák byl mimochodem žákem lingvisty, metafyzického humanisty, spisovatele, ale také propagátora džúdó a asijského léčitelství v Československu Džunjúa Kitajamy (1902, Jaizu – 1962, Praha), jenž v roce 1926 studoval u Edmunda Husserla na univerzitě ve Freiburgu a od roku 1927 u Karla Jasperse na univerzitě v Heidelbergu, aby byl několik měsíců před koncem druhé světové války z Německa internován do Prahy. Miroslav Novák studoval po válce na katedře věd o zemích Asie a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy sinologii u prof. Jaroslava Průška, ale v roce 1952 absolvoval na japanologii u Vlasty Hilské s mimořádnou diplomovou prací o eufonii v haiku, na kterou uplatnil Mukařovského a Mathesiovu srovnávací strukturální teorii. V letech 1952–1982 přednášel dr. Novák na katedře japonský jazyk a literaturu jako odborný a sistent a po smrti prof. Hilské vedl od roku 1969 celý obor a napsal řadu skript o znacích, jazyku a klasické japonské literatuře. Stačil přeložit a vydat řadu japonských prozaických i básnických děl a dodnes patří k české překladatelské elitě. Od 70. let až do smrti navíc na soukromé bázi organizoval semináře o japonské poezii a kultuře, jichž se aktivně účastnili i jeho vybraní studenti Petr Geisler, Zdenka Švarcová, Karel Fiala, Helena H oncoopová, Martin Vačkář a Lucie Lucká – později významní čeští japanologové. Do debatního a kulinárního klubu sedmi japanistů, který se scházel v bytě Miroslava Nováka v Templové ulici na Starém Městě, v domě Petra Geislera ve Strašnicích a na příležitostných výpravách za kvetoucími třešněmi do české krajiny, přirozeně patřili i „Novákův“ redaktor z nakladatelství Odeon Miloslav Žilina (1926–1999), nedávno zesnulá partnerka dr. Nováka, sinoložka Zlata Černá (1932–2025), a také manželka Petra Geislera, Věra. Blízký vztah měl dr. Novák už od dob svých studií také k zakladateli časopisu Nový Orient a vedoucímu Orientální sbírky Národní galerie, dr. Luboru Hájkovi (1921–2000), který s Novákovým mladým šestispřežím také


This is how one might appropriately describe the world of Petr Geisler, “the highest trump” 2 of Czech Japanology, and of international journalism stretching to Japan, a self-taught calligrapher, photographer, writer, and last but not least an excellent translator. I proudly consider myself one of his students, and I owe both fate and my colleagues, three years older and far wiser, that, as a Japanology freshman at the Faculty of Arts of Charles University in Prague, beginning in 1990 and during the following several years, I was able to attend the now-legendary Geisler offices. The first was located in Růžová Street; later i t moved to the Metro Palace at Perštýn, precisely the place where, one evening, in the passageway, with a brush and dense black ink, on a utilitarian white panel covering a kiosk under renovation, and in a burst of typical spontaneity, Petr Geisler produced the Heart Sutra . The study, where the big American table stood as a throne contained also an undeniably pre-war gramophone, and a big map of ancient China with a quaint history that I will keep a secret for now. I will not, however, hide the fact that b esides his masterful translation of the famous essay Essays in Idleness by Yoshida Kenkō from the 1330s, which many of us had already read in secondary school Petr Geisler impressed us with his appearance: rimless glasses, curly red hair, rolled-up jacket sleeves, and lastly a unique voice and manner of speaking. And, of course, his written Japanese lettering, which he simultaneously calligraphed on the blackboard. To such an extent that we, the apprentices, could barely read his characters by sight.
Petr Geisler was born on 5 January 1949 in Prague. In 1967 he began studying Japanology at Charles University in Prague. At nineteen he married Věra Urbanová, a student of monumental painting at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. They had three daughters Lela (comic-book artist and illustrator), Aňa (actress, writer), and Ester (visual artist, actress, curator of the project Terapie sdílením). 3 From his second marriage came a son, Felix, who turned to the humanities and now devotes himself to philosophy, literature, and poetry. Petr Geisler studied under the doyen of Czech Japanese Studies, literary theorist and translator PhDr. Miroslav Novák (1924–1982). N ovák, incidentally, had been a student of the linguist, metaphysical humanist, writer, and also a promoter of judo and Asian m edicine in Czechoslovakia, Junyū Kitayama (1902, Yaizu –1962, Prague), who in 1926 studied with Edmund Husserl at the University of Freiburg and from 1927 with Karl Jaspers at the University of Heidelberg, before being interned in Prague shortly before the end of the Second World War. After the war, Miroslav Novák studied sinology at the Department of Asian and African Studies at the Faculty of Arts, Charles University, under Professor Jaroslav Průšek, but in 1952 he graduated in Japanese Studies under Vlasta Hilská with an extraordinary diploma thesis on Euphony in Haiku, applying the comparative structural theories of Mukařovský and Mathesius, which was later published as a book. Between 1952 and 1982, Dr. Novák lectured on Japanese language and literature as a research assistant, and after the death of Professor Hilská in 1969 he headed the entire department and wrote a number of coursebooks on characters, language, and classical Japanese literature. He translated and published a range of Japanese prose and poetry and remains a part of the Czech translation canon to this day. From the 1970s until his death, Novák also privately organised seminars on Japanese poetry and culture, actively attended by selected students: Petr Geisler, Zdenka Švarcová, Karel Fiala, Helena Honcoopová, Martin Vačkář, and Lucie Lucká later influential Czech Japanologists. The discussion and culinary club of seven Japanologists, which met in Novák’s apartment on Templová Street in Prague’s Old Town, at Geisler’s house in Strašnice, and on occasional cherry-blossom trips into the Czech countryside, naturally also included Novák’s editor from 2
rád spolupracoval a diskutoval. V kruhu mladých se zřetelně vyjímal jako nejvíc literárně nadaný právě nonšalantní Petr Geisler, a proto si ho dr. Novák zvolil jako spoluautora překladů klasických japonských próz z 11.–13. století, které vyšly pod souborným názvem Zápisky z volných chvil (Odeon, 1984). Pro oba to byl bohužel překlad poslední. Normalizace japonské kultuře nepřála. V jednom z nemnohých rozhovorů o N ovákovi Petr Geisler v roce 1991 hovoří takto:
„Největším životním přínosem byl profesor Novák, japanista duší i všemi částmi těla, o němž jsme se jako studenti domnívali, že dosáhl stavu buddhovství dávno před tím, než jsme ho poznali.“ 2
Petr Geisler po celý další život působil především jako žurnalista, milovník života, rádce nás japanologů, kteří jsme u něho s tudovali, a korektor překladů z japonštiny do češtiny, např. překladu japonského klasického eposu Příběh rodu Taira (Mladá fronta, 1993) do češtiny od dr. Karla Fialy – a v neposlední řadě jako kaligraf. Možná právě tento fakt, totiž, že kaligrafii se začal věnovat jako samouk, že se kaligrafie (japonsky doslova „cesta písma“ šodó 書道 ) stala nedílnou součástí jeho každodennosti, jej ozvláštňuje od ostatních autorů působících na poli kaligrafie, tedy „krasopisu“, a v současné době z něho činí doslova legendární ikonu, mající za sebou několik výstav (za všechny jmenujme alespoň velmi úspěšnou výstavu nazvanou příznačně Jak se kali-grafie, konanou od dubna do června 2000 v Národní galerii na zámku Zbraslav). V roce 1998 byl Petr Geisler z iniciativy japonského malíře Naoakiho Jamamota, jenž na začátku 90. let působil v Praze, pozván, aby v Jokohamském muzeu umění vedl kaligrafický seminář a dílnu.
Po absolutoriu japanologie (1973) začal Petr Geisler v roce 1974 pracovat pro největší japonský deník Yomiuri Shimbun. Nejprve jako pomocník, od roku 1984 jako píšící novinář na volné noze. Volné chvíle si mnohdy krátil s nezbytnou sklenkou „ připoután k třecímu kameni, ve snaze zachytit na papír tříšť věcí, které mu táhly hlavou v podivných zmatených proudech, dohánějíce jeho mysl mnohdy až na pokraj šílenství,“ abychom nepatrně parafrázovali úvod ke Kenkóově slavnému eseji. Petr Geisler ke kaligrafii přistupoval vždy zcela neortodoxně, a přesto s velkou úctou k tradičnímu kodifikovanému systému písma a psaní. Právě v jeho kancelářích – ale i dávno před tím na nejrůznějších místech s použitím štětce, černé tuše a dostupných materiálů nebo ploch (papír, novinový, ale i faxový, karton, zástění rekonstruovaného obchodu v pasáži atd.) – vznikaly jeho legendární s topy štětce (japonsky hisseki 筆跡 ), jimž se věnoval ve volných chvílích po splnění ranních a dopoledních povinností, které měl k noční směně v japonské centrále (mezi ČR a Japonskem je během letního sedm a během zimního času osm hodin časového rozdílu). Postupně začal s kaligrafií i experimentovat, n ecítil se nijak svazován pouze kaligrafickou tuší a předepsaným papírem, používal techniku ze štětce lité tiskařské černě, jednotlivé znaky leptal louhem, savem, kaligrafické tahy také vypaloval do termopapíru. Jeho styl psaní mnohdy připomíná kaligrafie zenových mistrů, na hony vzdálen projevům amatérismu a snahám o „líbivé psaní.“ Kaligrafické poklady jeho tvorby j sou dnes zastoupeny dílem v asijské sbírce Národní Galerie v Praze (zejména díky úsilí japanoložky a kunsthistoričky Heleny Honcoopové), dílem v péči mnoha soukromých majitelů, kteří měli k osobě Petra Geislera blízko. Právě díky jejich pochopení jsme pro vás mohli výstavu GA-I-SU-RA připravit a patří jim za to náš velký dík. Jak připomíná dr. Helena Honcoopová, Geislerova „kaligrafie zůstávala otiskem jeho duše – jedinečné, komplikované, hluboké, lidské“.
2 Rozhovor s Petrem Geislerem, dopisovatelem japonského deníku, Kaligrafie na skok v Maecenasi vedla Helena Fenclová (X centrum, Plzeň) v roce 1991.
Odeon, Miroslav Žilina (1926–1999), the partner of Dr. Novák, sinologist Zlata Černá (1932–2025), and Petr Geisler’s wife, Věra. Since his student years, Dr. Novák had also maintained a close relationship with the founder of the journal Nový Orient 4 and the head of the Oriental Collection of the National Gallery, Dr. Libor Hájek (1921–2000), who also enjoyed collaborations and discussions with Novák’s team of six. Among the younger circle, it was the nonchalant Petr Geisler who stood out the most for his literary talent, and therefore Dr. Novák chose him as a co-author of translations of classical Japanese prose from the 11th–13th centuries, which were published collectively as Zápisky z volných chvil (Odeon, 1984). 5 For both, it was sadly their last translation. The era of Normalisation did not favour Japanese culture. In one of the few interviews about Novák in 1991, Petr Geisler said:
“The greatest contribution to my life was Professor Novák, a Japanologist in soul and in every part of his body, about whom we students thought he had reached a state of Buddhahood long before we ever met him.” 6
For the rest of his life, Petr Geisler worked primarily as a journalist, a lover of life, an adviser to us Japanologists who studied under him, a proofreader of translations from Japanese into Czech, for example Dr. Karel Fiala’s translation of the classical epic The Tale of the Heike (Heike monogatari ), and last but not least, as a calligrapher. Perhaps precisely the fact that he took up calligraphy as an autodidact that calligraphy (literally in Japanese “the way of writing,” shodō 書道 ) became an integral part of his everyday life distinguishes him from other calligraphers and today makes him a literal legendary icon, who had several exhibitions (notably the highly successful, aptly named Jak se kali-grafie 7 , shown from April to June 2000 in the National Gallery at Zbraslav Castle). In 1998, on the initiative of the Japanese painter Naoaki Yamamoto, who worked in Prague in the early 1990s, Petr Geisler was invited to lead a calligraphy seminar and workshop at Kanagawa University of the Arts in Yokohama.
After finishing his Japanology studies (in 1973), Petr Geisler began working for Japan’s largest daily newspaper, Yomiuri Shimbun, initially as an assistant, and from 1984 as a freelance journalist. He would often spend his free time with a necessary glass of wine, “bound to the inkstone, attempting to capture the rubble of things that rushed through his head in strange, confused torrents, driving his mind to the brink of madness, at times ”— to slightly paraphrase the introduction of Kenkō’s famous essay. Petr Geisler always approached calligraphy in an unorthodox manner, yet with profound respect for the traditional codified system of script and writing. It was in his very offices bu t also long before that, in various places, using brush, black ink, and whatever materials or surfaces were available (paper, newsprint, fax paper, cardboard, partitions of a reno-vated shop in a passageway, etc.) that his legendary brush traces (hisseki 筆跡 , in Japanese) came into being, to which he devoted himself in his free time after completing his morning routines connected with his night shifts at the Japanese headquarters (there is a time difference of seven hours between the Czech Republic and Japan during daylight saving time, and eight hours during standard time). Over time, he began to experiment with calligraphy. He did not feel bound only to traditional ink and prescribed paper; he used techniques involving printing black poured directly from the brush, etched individual characters with lye and bleach, and also burned calligraphic strokes into thermal paper. His style of writing often resembles the calligraphy of Zen masters, far removed from any signs of amateurism or attempts at “catchy” writing. The calligraphic treasures of his work are today represented partly in the Asian Collection of the National Gallery in Prague


(especially thanks to the Japanologist and art historian Helena Honcoopová), and partly in the care of numerous private owners who were close to Petr Geisler. It is precisely thanks to their understanding that we have been able to prepare the exhibition GA-I-SU-RA for you, and they deserve our sincere gratitude. As Dr. Helena Honcoopová reminds us, Geisler’s “calligraphy remained an imprint of his soul unique, complex, profound, and human.”

Publishing in a foreign press during the period of Normalisation nevertheless brought numerous difficulties, which Petr Geisler undoubtedly had to endure. In the 1970s and 1990s, thanks to his work, he travelled to Japan; paradoxically, however, his visits were always relatively brief. Despite that, he managed in the form of slide photographs to capture Japan in a distinctive manner. A projection of Japan through the eyes and lens of Petr Geisler will undoubtedly come as a surprise to many. The film reels of student happenings were not consigned to oblivion either a mong them the apotheosis of blossoming apple and pear trees on the slopes of Petřín Hill (which, in Japanese custom, would of course have been sakura trees), legendary to this day, about which a considerable number of Czech Japanologists still talk (and sometimes laugh).
As a journalist, Petr Geisler was the author of a long series of newspaper articles in which he reported on life in C zechoslovakia at the time. According to readers’ responses, there was great interest in Geisler’s stories, as the Japanese editorial staff published them with little modification in Geisler’s particular, original, and excellent Japanese, which was pleasing both to the Japanese eye and taste. For a time, he even had his own regular column in the newspaper, titled Geisler’s Japanese Observations , presented with its own original headline. 4 Translated as
6
na skok v Maecenasi (Calligraphy in Passing in Maecenas), conducted by Helena Fenclová (X Centre, Plzeň) in 1991.
7 Translated as How Calligraphy Is Made
The exhibition GA-I-SU-RA, named after the characters Petr Geisler chose for the phonetic transcription of his surname into Japanese on his calligraphic seals (rakkan 落款 ), is not merely a tribute to Petr Geisler, and at times a very intimate insight into the full, almost bon vivant life and extensive long hidden from the uninitiated b ody of work of the Japanologist, calligrapher, artist, journalist, and above all a Renaissance, and certainly also a Baroque figure that Petr Geisler was. It was in close collaboration with his family and friends and it is also an affirmation of the fact that through his activities he perfectly connected two worlds that are geographically distant and culturally distinct, yet nevertheless brought into proximity (precisely thanks to his gō 業, or karma)—the worlds of the Japanese and Czech cultural niveau. Until his untimely death, Petr Geisler’s work transcended the borders of both countries, visibly linking them by means of a bridge that was idiosyncratic, nonchalantly bizarre, peculiar, and drowning in ink a b ridge along which we most cordially invite you to walk.
Jako žurnalista je Petr Geisler autorem dlouhé řady novinových článků, jejichž prostřednictvím podával svědectví o tehdejším Československu. Podle čtenářských ohlasů byl o Geislerovy příspěvky velký zájem, neboť je japonská redakce nechávala bez větších úprav v Geislerově osobité a japonskému oku i vkusu lahodící originální bravurní japonštině. V novinách měl svého času dokonce i svůj sloupek Geislerovy japonské postřehy uváděný originální titulkou.

Publikovat v zahraničním tisku s sebou v normalizační době nicméně přinášelo nejedno úskalí, jemuž Petr Geisler nepochybně musel odolávat. V 80. a 90. letech 20. století díky svému zaměstnání navštívil Japonsko, paradoxně se tam však zdržel v ždy poměrně velmi krátce. Přesto se mu podařilo – na diapozitivech – Japonsko osobitě zachytit. Založeny v zapomnění nezůstaly ani filmové pásy ze studentských happeningů – mimo jiné ani apotheosa kvetoucích jabloní a hrušní (v japonském úzu by pochopitelně šlo o sakury), které jsou dodnes legendou, o níž (a nad níž) se baví nemalý počet českých japanologů.
Výstava GA-I-SU-RA, nazvaná podle znaků, které si zvolil Petr Geisler pro fonetický přepis svého příjmení do japonštiny na svých kaligrafických pečetidlech 落款 rakkan,3 není pouze holduvzdáním Petru Geislerovi a místy velmi intimním vhledem do bohatého, takřka bonvivánského života a rozsáhlé – a nezainteresovaným po léta ukryté – tvorby japanologa, kaligrafa, umělce, novináře a především renesančního a jistě i barokního člověka Petra Geislera v nejužší spolupráci s jeho rodinou a přáteli, ale rovněž zdůrazněním skutečnosti, že svým působením dokonale propojoval dva geograficky sice vzdálené a kulturně odlišné, přitom však (právě díky svému gó 業 neboli karmě) sbližované světy japonského a českého kulturního niveau. A to až do své předčasné smrti Petr Geisler svou tvorbou přesahoval hranice obou zemí a spojoval je viditelně svérázným, nonšalantně bizarním, svébytným a v tuši tonoucím mostem, k procházce p o němž vás chceme co nejsrdečněji pozvat.

„Pan učitel byl kaligraf. Vlastnil takovej maličkej, ošoupanej slovník, ve kterym bylo od každýho znaku uvedeno ještě deset jeho variací, a to v odlišných stylech a úrovních kurzívy podle toho, jak se psalo v různejch dobách. Stránky toho slovníku byly tak ošoupaný, že se místy rozpadaly, jako se ohořelý noviny rozpadají na popel. […] Pan učitel dokázal o znacích povídat celý hodiny.“
“Our teacher was a calligrapher. He had this small, battered dictionary where each character came with another ten variations, written in different styles and levels of cursive, depending on how people wrote in different periods. The pages were so worn-out they were falling apart in places, the way burnt newspapers crumble into ash. […] The teacher could go on talking about characters for hours.”
Anna Cima: Probudím se na Šibuji, 8 P aseka, Praha, 2018
8 Translated as I Wake Up in Shibuya
V roce 1998 pozval Petra Geislera do Japonska jeho japonský přítel, významný abstraktní malíř a profesor malby Naoaki Jamamoto, aby vedl týdenní kaligrafický workshop jeho studentů v Jokohamském muzeu umění.
In 1998, Petr Geisler was invited to Japan by his Japanese friend, the prominent abstract painter and professor of painting, Naoaki Yamamoto, to lead a week-long calligraphy workshop for his students at the Yokohama Museum of Art.


Reading the Image
Burning heaven above my head—I beg I walk 1 Michaela Šilpochová

Fascinovaně prohlížím dvojstránku v malé knížce, kde se potkávají tato slova japonského básníka Santóky (1882–1940) s kaligrafií českého japanologa, překladatele, kaligrafa, pedagoga a novináře Petra Geislera (1949–2009).
O japonské poezii a kaligrafii toho vím dost málo (protože znát něco o formálních principech haiku a jeho literárních či duchovních zdrojích nebo si znovu přečíst texty o umění japonského krasopisu zdaleka neznamená něco vědět a už vůbec ne něčemu rozumět). Přesto jednu věc vím bezpečně: Dívám se na obraz. Přesněji řečeno na obrazy dva. Ten první je uhrančivý básnický obraz vepsaný do dvou horizontálních řádků textu, jinými slovy písemný záznam poetické obr azotvornosti básníka. Ten druhý je jeho pozoruhodným grafickým či spíš kaligrafickým ztvárněním v podání Petra
Geislera: drobné, pohuble rozedrané znaky se tu škrábou z popela pozůstatků tuše a vzpínají své tenké linky k sebevědomě r azantním tahům štětcem, které připomínají lidskou postavu. Žebrák a žhnoucí slunce. Kdo je tu kdo? rozbíhá se okamžitě moje představivost a mysl začíná spřádat nejrůznější asociace.
Pravděpodobně naprosto mylné, protože znaky nedokážu v pravém slova smyslu „číst“, tedy rozkódovat jejich významy.
Dokážu ale vnímat obraz.
Na jiné stránce stejné knihy čtu:
Do temnot staré studně padá květ kamélie 2
Fascinated, I look through a double-page spread in a small book where these words by the Japanese poet Santōka (1882–1940) meet the calligraphy of the Czech Japanologist, translator, calligrapher, educator, and journalist Petr Geisler (1949–2009). I k now very little about Japanese poetry and calligraphy (because knowing the formal principles of haiku and its literary or spiritual sources, or re-reading texts about the art of Japanese calligraphy, is far from actually knowing something, let alone truly understanding it). Still, one thing I know for certain: I am looking at an image. More precisely, at two images.
The first is a bewitching poetic image inscribed in two horizontal lines of text, essentially a written record of the poet’s imaginative vision. The second is its remarkable graphic, or rather calligraphic, rendering by Petr Geisler: small, gaunt, ragged characters scrape their way out of the ash of spent ink and stretch their thin lines toward confident and vigorous brushstrokes that evoke a human figure. A beggar and a burning heaven. Which is which? My imagination immediately takes off, and my mind begins to weave all sorts of associations. They are very likely mistaken, since I cannot truly “read” the characters, in the sense of decoding their meanings. But I can perceive the image.
On another page of the same book, I read:
Into the old well’s darkness A camellia blossom
falls 2

Against the background of several gently rolling columns of pitch-black characters, resembling the stirred surface of dark water, a distinctly lighter character rendered in diluted ink expands across the page, resembling a large blossom. The br ushstrokes are swift, and there is movement in them, perhaps a fall. Once again, it is nothing more than my purely subjective and greatly simplified attempt at interpretation, very likely mistaken again. But that is not the point. My eyes are not reading a text or characters; they are “reading” an image. And once more my imagination takes off, my mind fabulates, creates its own meanings and connections, its own “reading.”