PŘÍBĚHY POHÁDEK JSOU POKAŽDÉ JINÉ, a přitom jsou si vněčem nějak podobné. Vůbec nezáleží na tom, odkud přišly a kdy na svět přišly. Důležité je jen jedno: aby vypravěč vyprávěl sláskou a chutí – a příliš si nevymýšlel.
Ano, aby si nevymýšlel! Možná vás tohle tvrzení zarazilo. Všichni přece víme, že pohádky jsou vymyšlené.
„Nevyprávěj mi tu pohádky!“, tak mne a možná i vás maminka zarazila, když jsem jí neříkal pravdu.
A to je kpohádkám nespravedlivé. Pohádky totiž úplnou pravdu vyprávějí! Jenomže je jiná než třeba pravdivé vyprávění o něčem, co se skutečně stalo. Pravda pohádek – je pohádková.
Řídí se jinými zákony než pravda obyčejná. Je to pravda, které musí člověk uvěřit, aby se nemusel stydět před dítětem. Děti totiž pohádkám věří úplně samozřejmě, protože mají vsobě nějakou dávnou, zděděnou moudrost, kterou jsme my – dospělí – cestou životem poztráceli.
Tak i já, když jsem připravoval tuto Velkou knihu českých pohádek, jsem se musel vydat na cestu zpátky. Znovu jsem pročítal všechny klasické i lidové české pohádky a čekala na mě různá překvapení: některé pohádky jsem si uchoval v paměti jinak, než jak byly v knihách zapsány, některé, pro mne tehdy „těžké“, byly teď průzračné – a naopak v jiných, docela prostinkých, jsem nacházel nové významy. Ale tak to bývá při všech návratech, v četbě –i v životě.
Pozoroval jsem, jak se proplétaly (a navzájem si od sebe „vypůjčovaly“) české pohádky s moravskými a moravské se slovenskými, a už jsem věděl proč. Vždyť ti nejznámější sběratelé a zapisovatelé pohádek, třeba Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben, byli zároveň i poutníky, vlastně takovými pohádkovými krajánky!
A také jsem si uvědomil, jak se původní pohádkové zdroje měnily podle vůle a gusta různých vypravěčů, jak je – někdy citlivě, ale často i nahodile nebo hloupě – proměňovaly filmové a televizní adaptace.
I proto jsem se rozhodl, že nechám jádro voříšku, že si nebudu vymýšlet – nebo snad jen někdy a jen trošičku… Potíž byla ovšem v tom, jaké pohádky z národní pokladnice vybrat. Ty nejznámější, nejpohádkovější, ty pro malé děti, nebo raději pro ty větší? Veselé, škodolibé, nebo spíše laskavé a trochu smutné? O princeznách a princích, nebo o děvečkách a nádenících, o chuďasech a boháčích? A co náš Honza, furiant i jelimánek, hlupák i hlava otevřená, a co čarodějnice, co sedmihlaví draci a obři a trpaslíci? Co naši čerti, kteří se pramálo podobají ďáblům z cizích pohádek, a co vodníci, kteří patří knašim rybníkům natolik, že je v jiných báchorkách téměř nenajdete? Mohou tu chybět?
Takhle jsem se ptal, ale nedoptal. A pokud jsem nějakou – tu vaši oblíbenou – pohádku vynechal, však si ji najdete. Nebo vás sama někdy a někde potká.
P AVEL Š RUT
Pohádka
To vám byla jednou jedna koza a pět kůzlátek, šla do lesa v půli ledna, a než přišla nazpátek, skočil zlý vlk přes vrata a hned mířil do vrátek, tam, kde koza rohatá měla svých pět kůzlátek. Vlk byl tlustý jako bečka, ale hlad měl jako vlk, když se vrhl do chlívečka, tak kůzlátka ani muk. Potom první hop nahoru! další čtyři za ním, zamkla vlka na závoru –a já se vám klaním.
Hrnečku, vař!
V JEDNÉ VSI žila chudá vdova s dcerou. Chaloupku měly malou, hlínou a slámou spravovanou, políčko žádné a zahrádku jako dlaň. Když vítr vál, chaloupkou profukovalo, když déšť padal, do sednice zatékalo. Tak už to bývá, když s lidmi bydlí bída.
V létě chodila matka s dcerou do lesa na jahody a na pole klásky sbírat. Jahody byly dobré na sladkou kaši a klásky zase pro slepice. Slepice nesly vajíčka, dcera je donesla na trh, za grošíky, co za ně utržila, nakoupila krupici na kaši, a tak pořád dokola.
Jednou šla dcera zase na jahody. K obědu v ubrousku si nesla skývu černého chleba, vždyť v lese zůstane až do oběda. Když jahůdkami naplnila džbán, sedla si u studánky. Trochu si odpočine, černý chléb čirou vodičkou zapije a vrátí se domů.
Ale sotva ubrousek na trávě rozložila, objevila se před ní vetchá stařenka v žebrácké zástěře. Jednou rukou se opírala o sukovitou hůl, v druhé držela oprýskaný hrneček.
A povzdechla si.
„Ach, děvenko moje milá, hlady jsem se probudila a s prázdným žaludkem večer půjdu spát. Nedala bys mi kousek chleba?“
„I to víte, že dala,“ usmálo se děvče. „Už jsem se dost jahod najedla a domů mám nedaleko. Jen jestli pro vás ten krajíc nebude moc tvrdý.“
A dala stařeně celý svůj oběd.
„Zaplať pánbůh, milá děvenko, zaplať pánbůh! A když ty máš tak dobré srdíčko, i já ti něco od srdce dám. Vezmi si tenhle hrníček. Není zrovna kdovíjaký, ale není také ledajaký! Když ho doma postavíš na stůl a přikážeš mu: Hrnečku, vař!, navaří ti kaše, kolik budeš chtít. A když budeš myslet, že je kaše dost, bez dlouhého otálení přikaž, ať se všechno změní. Zavolej prostě: Hrnečku, dost!“ řekla stařenka a pak větřík zafoukal a odvál ji jako suchý list.
Děvče přišlo domů celé popletené. Matka poznala, že se v lese něco přihodilo, ale ani dceru řádně nevyslechla a povídá: „Holka, nemudruj, však ten hrneček vyzkoušíme a uvidíme.“
A tak dcera postavila oprýskaný hrnek na stůl a poručila: „Hrnečku, vař!“
Na mou věru! Hrneček poskočil na dřevěném stole jako na rozpálených kamnech, ode dna to začalo bublat, uvnitř to začalo houstnout, a než se matka s dcerou stačily pokřižovat, v sednici to zavonělo krupicovou kaší.
„Hrnečku, dost!“
Sotva to dcera zvolala, hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly, popadly lžíce a daly se do jídla. Kaše byla hebká jako pohlazení a sladká jako políbení, ani těch jahůdek navrch třeba nebylo.
Pak děvče sebralo v kurníku snůšku vajec a odebralo se do města. Na trhu je prodá a koupí sůl a mouku na chleba. Trhovkyň se tentokrát sešlo hodně, ale kupců málo, děvče čekalo až do večera, než vajíčka prodalo.
Matka se doma nemohla dočkat, pokoušel ji dílem hlad a dílem zvědavost, tak se chvíli přemáhala, ale pak poručila: „Hrnečku vař!“
A hrnek na stole poskočil, ode dna to začalo bublat, uvnitř to začalo houstnout, v sednici to sladce zavonělo a kaše vzkypěla.
„Jen počkej, hrnečku, ještě si musím dojít pro misku a pro lžíci,“ povídá matka a jde do komory.
Vrátila se za chvilenku, ale na prahu sednice zůstala stát jako opařená. Kaše se valila z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na hliněnou podlahu.
Jak byla matka nedočkavá a dceru řádně nevyslechla, nevěděla, kterak to dopuštění zastavit – a žádné domluvy na hrneček neplatily!
Přikryla honem hrnek pokličkou, ale ta nadskočila a spadla na zem. Přikryla hrnek díží, ale i ta se pod bublající kaší zvedla a uplavala. Vždyť z krupicové kaše se už stala krupicová povodeň!
Kaše kypěla a valila se dál a dál a bez přestání. Už jí byla plná světnice. Matka utekla do síně, lomila rukama a naříkala, jaký to bezbožný dar dcera z lesa přinesla. Ale ani lamentování hrneček nezastavilo.
Pak se kaše vykulila ze světnice do síně! Matka s pláčem vyběhla po schůdcích na půdu a z půdy vylezla vikýřem na střechu.
Kaše kypěla a valila se oknem ven, už vylomila vrátka, už zvedala chatrnou střechu, už se řinula z domku na pěšinu, už pěšinou tekla na náves a...
Kdo ví, jaký by to vzalo konec, kdyby se dcera právě nevrátila z trhu a kdyby už zdálky nekřičela:
„Hrnečku, dost!“
Ale sotva to zvolala, hrneček přestal vařit. Krupicová povodeň se zastavila, dopuštění ustalo a nikomu nic zlého se nakonec nestalo.
Jen na návsi zůstal takový kopec kaše, že sedláci, když tudy jeli večer z pole domů, museli se tou kaší na druhou stranu prokousat.
O zlé koze
BYL JEDEN PÁN a ten měl kozu. Nikomu se nelíbila, jenom jemu byla milá, ale kdo ji bude
pást? Každý pták si zpívá svou, páni kozy nepasou. A tak nezbylo než zajít do vsi a přeptat se po nějaké pasačce. U potůčku zaslechl zpěv a spatřil dívenku s proutkem. To ona si zpívala, když v travičce husy pásla.
„Panenko milá,“ oslovil ji pán. „Hezky zpíváš, pěkně husy paseš, zdalipak bys uměla i kozu vyhnat na pastvu?“
„To věru není žádná robota,“ usmálo se děvče. „I kdyby ta koza byla tvrdohlavá, laskavé slovo ji obměkčí.“
„Dobře mluvíš,“ pochválil ji pán. „Rád bych tě přijal do služby.“
Druhý den ráno dívenka vyhnala pánovu kozu na pastvu, vodila ji po nejzelenější travičce, vrbovým proutkem do vzduchu švihala a pěkné písničky jí zpívala. Když byla koza napasená, odvedla ji domů.
Pán viděl, že koza má boky jako soudeček, ale přece jen se zeptal:
„No tak pověz, kozo milá, jak se ti pasačka zalíbila?“
A koza se čertila:
„Nepásla mě!
Mezi dvěma poli přetáhla mě holí, pak mě na mez hnala, k hrušce přivázala, a sama si na kopci hrála s pány mládenci!“
Pán koze uvěřil, tuze se rozzlobil a milou dívku vyhnal z domu. Příští den se znovu vypravil do vsi, aby se poohlédl po nějaké hodnější pasačce.
Potkal panenku ještě mladší a ještě milejší. Do služby šla zvesela, v jetelíčku kozu pásla, a pán tajně šel zpovzdáli za nimi. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, zdali děvče jeho kozu dobře pase.
A viděl, že pasačka je jako andělíček a jeho koza jako čert.
Po návratu se pán zeptal:
„No tak pověz, kozo milá, jak se ti pasačka zalíbila?“
A koza odpověděla:
„Nepásla mě!
Mezi dvěma poli přetáhla mě holí a potom mně na úhoru dřela kůži do úmoru!“
„A já ti ještě přidám, ty kozo zlá, falešná a lživá!“ rozzlobil se pán.
Popadl hůl a švihal ji a chlupy z těla dřel, až jí polovic hřbetu odřel. Koza kopala a mekala, dokud se mu nevysmekla a té holi neutekla.
Přiběhla do vesnice a schovala se u jedné babky na půdu. Babka nic netušila, šla si pro mouku na koláčky, a najednou na ni někdo spustí:
„Já jsem koza rohatá, dopolovic odratá, jen zkus přijít nahoru, já každého sežeru!“
Babka se tak ulekla, že hned z domu utekla. A tu k ní přiběhl pejsek.
„Babičko, kam tak utíkáte?“
„Přišla ke mně koza za dne, hrozí, že mě sežere. A teď tma a večer padne a já se bojím domů vrátit. Proto, pejsku, utíkám a pláču a naříkám.“
„A kdepak tu kozu máte?“
„Na půdu si vlezla a po dobrém že nesleze.“
„Když nechce po dobrém, bude muset po zlém!“
Pejsek se naježil, vyběhl na schůdky, které vedly k půdě, a vtom se mu nad hlavou ozvalo:
„Já jsem koza rohatá, dopolovic odratá, jen zkus přijít nahoru, já každého sežeru!“
Když to pejsek uslyšel, sklopil uši a vzal do zaječích. Babička plačky cupitala za ním.
A takhle uplakanou ji potkal ježek. „Babičko, proč tolik pláčete?“ zeptal se.
Když mu stařenka všechno pověděla, ježek se jen smál.
„Tak pojďte, babičko, já vám tu nezvanou návštěvu z domu vypíchám!“
Sotva vešli do domečku, koza začala na půdě dupat a do trámů trkat. Ale ježek se ani trochu nezalekl. Když koza spustila tu svou, skočil jí na hřbet, a hned tu kozu rohatou, dopolovic odratou, bez milosti bodal a píchal svými bodlinami a nepřestal, dokud se mu nevysmekla a do lesa neutekla.
Už se nikdy nevrátila a babička ráda byla, ježkovi koš jablek dala a potom si odestlala a šla pěkně spát.
