POČÁTKY RODU AUERSPERGŮ
Počátky šlechtického rodu Auerspergů zůstávají i po staletích zahaleny nejistotou a vycházejí spíše z legend a pověstí. Historici se přou, zda jejich kolébkou bylo Švábsko, odkud do Kraňska (dnes Slovinsko) přišli jako kolonisté, nebo zda jde o původní domácí rod slovinského prostoru. První teorie odkazuje na místní názvy typu Ursberg a na v úvodu zmíněnou legendu o záchraně císaře Karla Velikého před divokým zubrem. Druhá teorie spojuje Auerspergy s velkostatkáři v Dolní Kranji, kteří se už v 11. století objevují mezi svobodnými pány. Není tedy přesně známo, odkud rod vzešel, když se v 11. století vynořil z temnoty doby v Kraňsku (na území dnešního Slovinska), kterému tehdy vládli aquilejští patriarchové. Sami Auerspergové odvozovali svůj původ od hradu Ursperg u Mindelheimu v tehdejším Švábsku. Podle legendy byl za nejstaršího předka a zakladatele rodu považován Adolf I. von Ursperg (asi 990–1067), jehož synové Conrad, Pilgram a Adolf II. přesídlili ze Švábska do Kraňska a vystavěli roku 1067 hrad Auersperg, dnes Turjak jižně od Lublaně. Stará forma jména s předponou Ur- místo Au(e)r- zmizela během 13. století. Jméno této staré kraňské rodiny se v průběhu staletí měnilo, než se ustálila dnešní podoba – Auersperg. Zatímco někteří historici 19. století sestavovali souvislý a podrobný rodokmen spojující Adolfa I. se současnými Auerspergy v přímé linii, novější práce jsou v tomto směru zdrženlivější a objasnění by si vyžádalo hlubší archivní a genealogické pátrání.1 Prvním spolehlivě doloženým Auerspergem zůstává Engelbert z Auerspergu, k roku 1162 uváděný jako svobodný pán. Jeho jméno se v pramenech objevuje do roku 1190 a následně nastupují potomci, zřejmě Engelbert II. a III., spojovaní s křížovými výpravami a rytířskými turnaji. Na přelomu 12. a 13. století získali Auerspergové pevné místo mezi kraňskou elitou, vystupovali jako svědci důležitých listin a držitelé
lén, ale již v polovině 13. století došlo v rodu Auerspergů ke zlomu. Smrtí syna Engelberta III. – Konráda – vymřela kolem roku 1248 původní rodová linie Auerspergů. Osoby s příjmením „Auersperg“, které se od té doby objevují v dokumentech, již zjevně nepatřily k vysoké šlechtě, ztratily vysoké společenské postavení, které bylo ještě patrné u Konráda. Změna statusu se projevila i označením „miles“ či ministeriál, tedy příslušník nesvobodné služebné šlechty. Příbuznost je ale více než pravděpodobná, protože po smrti Konráda z Auerspergu přejala ministeriálská větev erb a některé majetky Auerspergů.
Roku 1220 je doložen Errandus (též Herrand či Heinrich I. aj.) de Owersperch, pán na Turjaku, který je podle kraňských pramenů pokládán za nejstaršího předka této ministeriálské větve rodu. Errandus by mohl být potomkem v osmé generaci výše zmíněného Adolfa I., ale písemné doklady pro toto tvrzení jsou velmi skoupé. Errandus započal dlouhou a neustále vzestupnou kariéru rodu trvající až do zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918 a dá se od něj vysledovat souvislá rodová linie Auerspergů až do dnešních dnů.
Errandus měl tři syny, Ottu, Herbarda I. a Meinharda II., kteří se podíleli na upevnění postavení rodu mezi kraňskou šlechtou a v historických pramenech vystupují jako svědci na vévodských listinách. Je zajímavé, že naposledy se objevují v listině českého krále Přemysla Otakara II. z listopadu roku 1270. Bratři založili jednotlivé rodové linie, z nichž pouze jedna pokračuje dodnes, a to potomky Meinharda II. a jeho syna Meinharda III. Ten se v pramenech naposledy objevuje v roce 1301. Měl tři syny, Volkarda II., Herbarda V. a Herranda (Heinricha) V., kteří byli hlavními aktéry rodinné politiky v první polovině 14. století. V roce 1318 udělil vévoda Jindřich Korutanský, zeť českého krále Václava II. a sám krátce český král, se souhlasem svého strýce
a římského krále Fridricha Sličného hrad Auersperg (Turjak) bratřím Volkardovi II. a Herbardovi V., čímž potvrdil jejich majetkové nároky. Herbard V. († 1356) byl úzce spojen s hrabaty z Görzu a byl za svého života váženým a důvěryhodným šlechticem, který vícekrát vystupoval v různých sporech jako smírčí soudce. S manželkou Annou z Rotau měl nejméně šest dětí, z nichž nejstarší syn Johann I. († 1380) a jeho syn Diepold (1362–1424) stáli za pokračováním rodu.
Diepold z Auerspergu, narozený z manželství Johanna I. s Annou z Katzensteinu a ve své době známý spíše konfliktní povahou a právními spory, založil starší, resp. hlavní linii rodu Auerspergů. Z jeho nejméně sedmi dětí byli nejvýznamnější synové Volkard V. (1401–1455) a Engelhard I. (1404–1466). Tito dva spolu s bratrancem svého otce, nejvyšším zemským komořím Herbardem VIII. († 1453) udávali směr rodinné politiky Auerspergů. Oba založili své rodové linie, jejichž členové byli aktivní v politickém a vojenském dění v Kraňsku i mimo něj.2 V 15. století se od hlavní linie oddělila rodová větev staršího bratra Volkarda V. (1401–1455), nazývaná „Schönberg“ (slovinsky Šumberk), a to podle hradu ležícího západně od slovinského města Trebnje. Zejména v 16. a 17. století hráli Auerspergové významnou roli na pozicích vrchních velitelů habsburské armády na chorvatské vojenské hranici během tureckých válek a zároveň vystupovali jako podporovatelé protestantismu, literatury a umění. Slavným vojevůdcem ze schönberské linie byl Andreas z Auerspergu (1556–1593), který se narodil jako nejmladší syn Wolfa Engelberta z Auerspergu (1520 až 1557), pána ze Schönbergu (Šumberk), Seisenbergu (Žužemberku) a Flödnigu (Smledniku), a jeho manželky Anny z Lambergu (1514 až 1557). Andreas patřil k nejvýznamnějším velitelům ve službách habsburské monarchie proti Osmanské říši. Po studiích v Tübingenu, Padově a Bologni proslul vojenským uměním a jeho největším triumfem se stalo vítězství v bitvě u Sisaku 22. června 1593, kde porazil početnější turecké vojsko a zlomil mýtus o jeho neporazi-
telnosti. Andreas, nazývaný „Kraňský Achilles“, „Křesťanský Achilles“ či „Postrach Turků“, si svou slávu příliš neužil – už 5. září 1593 ve věku pouhých 38 let zemřel a několik let poté (roku 1604) zanikla i jeho rodová větev. Mladší bratr Volkarda V. Engelhard I. (1404 až 1466), pokračovatel v hlavní linii rodu, která nás vzhledem k výraznému propojení s českým územím bude zajímat nejvíce, zvětšil rodový majetek koupěmi i sňatkem se Scholastikou z Königsbergu († 1466). Od císaře Friedricha Habsburského získal před rokem 1455 úřad dědičného komoří v Kraňsku a Vindické marce. V roce




Andreas z Auerspergu.
1463 získal také úřad dědičného maršálka v Kraňsku. Dva z jeho šesti synů, Pankraz II. (1441–1496) a Volkard VIII. (1443–1508), rozdělili rod na dvě linie, které se v průběhu staletí dále rozrůstaly a postupně vytvořily celkem 25 samostatných linií, z nichž do dnešních dnů přetrvalo pět. Volkardova linie působila především na území Rakouska a do českých dějin zasáhla jen okrajově (viz str. 112–116), zatímco Pankrazova linie rozvinula své působení v Kraňsku, Rakousku i Čechách, dosáhla knížecího a vévodského titulu a také významných postů u císařského dvora.
Hlavní větev rodu Auerspergů – Pankrazova linie – pokračovala Trajanem (1495–1541), který přesunul rodinné sídlo z Auerspergu (Turjaku) do Lublaně a po zemětřesení v roce 1511 do Vídně, kde se postupně zapojil do života u císařského dvora. V roce 1519 byl Trajan jako zástupce Kraňska pověřen účastí na poselstvu dolnorakouských zemí k novému vládci, arcivé-
vodovi Karlovi (pozdějšímu císaři Karlu V.), jenž po smrti svého děda Maxmiliána I. zdědil rakouské dědičné země a tehdy sídlil ve Španělsku, kde vládl již třetím rokem jako Karel I. Španělský. Později udělal kariéru jako císařský rada ve Vídni a v roce 1537 se stal místodržícím dolnorakouských zemí. V roce 1529 se vyznamenal při obraně Vídně během jejího obléhání Turky pod vedením sultána Suleimana I. Po návratu ze Španělska v roce 1520 se Trajan výhodně oženil s tehdy osmnáctiletou Annou von Egkh-Hungerspach z významného a zámožného rodu. Zemřel poměrně mladý roku 1541. Trajanovi synové Herward VIII. (1528–1575), Weikhard (1533–1581) a Dietrich (1534 až 1571) působili v zemské správě jako hejtmané Kraňska, ve dvorské válečné radě i jako generálové v armádě. Herward VIII. patřil k nejvýraznějším představitelům protestantismu v Kraňsku. Z pozice horlivého stoupence Lutherova učení udržoval úzké kontakty s Primožem Trubarem (1508–1586), zakladatelem slovinské literatury a hlavní postavou tamní reformace. Poskytl také útočiště Juriji Dalmatinovi (1547 až 1589), překladateli Bible do slovinštiny. Ve své funkci zemského hejtmana se stal oporou reformace a důsledně vystupoval proti protireformačním opatřením rakouského dvora i proti katolickému kléru, který byl v Kraňsku často cizího původu. Herward VIII. se několikrát vyznamenal během tureckých válek, v roce 1550 byl povýšen do stavu svobodných pánů a od roku 1569 byl vrchním velitelem chorvatského hraničního vojska. V září 1575 se utkal se silnější armádou bosenského beje Ferhada Paši Sokoloviće (1530–1590) u pevnosti Budački na území dnešního Chorvatska. Herwardovi se sice s malou jednotkou jezdců podařilo porazit turecký předvoj, ale když narazil na hlavní část tureckého vojska, neměl proti přesile žádnou šanci a v bitvě padl. Herward a manžel jeho sestřenice Friedrich z Weichselburgu byli poté sťati a jejich hlavy poslány sultánovi do Istanbulu. Za nemalé výkupné byly hlavy Herwardovou manželkou Marií Kristýnou ze Spauru († 1575) získány zpět. Herwardův bratr Weik-

hard (1533–1581) se jako první Auersperg Pankrazovy linie dostal do přímého kontaktu s českými zeměmi, jeho manželkou byla Dorota ze starobylého moravského rodu Meziříčských z Lomnice. Zemřel však bezdětný v roce 1581 jako generál v Chorvatském království. Z Herwardova manželství s Marií Kristýnou ze Spauru vzešli 4 synové, z nichž dva zemřeli ve velmi mladém věku. Herwardův mladší syn Wolf Engelbert (1552–1590) byl zajat a těžce raněn ve stejné bitvě u Budački, kde padl jeho otec. Z následného tureckého tříletého zajetí byl za vysoké výkupné propuštěn. Společným předkem dalších v budoucnu vzniklých linií Auerspergů je Herwardův nejstarší syn Kryštof II. (1550 až 1592), svobodný pán z Auerspergu. Tento zemský hejtman Kraňska je v historických pramenech popisován jako „muž zběhlý v mnoha jazycích a vědách, zkušený pán, který již procestoval celé Německo, Itálii, Uhry a Španělsko“.3 Jeho vnuci se později stali zakladateli několika dodnes existujících linií Auerspergů. Kryštof II. měl nejméně sedm dětí. Tři synové –Herward IX. (1574–1618), Weikhard (1575 až 1607) a Dietrich II. (1578–1634) získali
vzdělání na univerzitách v Tübingenu, Štrasburku a Padově. Po vymření schönberské rodové větve v roce 1604 zdědili bratři panství Šumberk (Schönberg) a Žužemberk (Seisenberg), spojené s úřadem dědičného zemského maršálka a komořího. Když v roce 1607 zemřel prostřední z bratrů Weikhard jako císařský rytmistr v Praze, rozdělili si zbylí dva bratři rodový majetek: starší Herward – pokračovatel hlavní kraňské linie –si ponechal otcovský majetek náležející k hradu Turjak a mladší Dietrich – předek vlašimských a žlebských Auerspergů – získal majetek schönberské zaniklé linie. Herward IX. a Dietrich II. během prvních let 17. století po sérii nátlaků konvertovali z protestantské víry ke katolické, což jim v budoucnu zajistilo přízeň císařského dvora.
Herwardův syn Johann Andreas (1615–1664) byl 11. září 1630 povýšen společně se svým strýcem Dietrichem II. na říšském sněmu v Řezně do stavu dědičných říšských hrabat. Od Johanna Andrease pocházejí další odnože hlavní linie



zvané Kirchberg, Mokritz, Zobelsberg a Sonneg, které zůstaly v hraběcím stavu.4 Praotcem mladší Pankrazovy linie se stal Dietrich II. (1578–1634), dědičný maršálek a komoří v Kraňsku a komoří habsburských císařů Matyáše a Ferdinanda II. V roce 1606 se Dietrich II. z Auerspergu zúčastnil tažení proti Benátkám, kde se poprvé setkal s Albrechtem z Valdštejna, pozdějším generalissimem a frýdlantským vévodou. Dietrich II. žil s manželkou Sidonií Gallovou z Gallensteinu na hradě Žužemberk (Seisenberg).
Z manželství vzešlo pět dětí, ale dospělosti se dožili jen tři synové, kterým otec zajistil skvělé vzdělání jako předpoklad budoucí zářné kariéry – u jezuitů v Lublani a na univerzitě v Mnichově.
Nejstarší syn, Wolf Engelbert (1610–1673), byl po léta zemským hejtmanem v Kraňsku, významným mecenášem umění a jedním z nejbohatších mužů v zemi. Jeho mladší bratr Herward X. (1613–1669) se stal schopným vojákem a díky vlivu bratra Jana Weikharda rychle postupoval v císařské armádě, vyznamenal se v třicetileté válce i v bojích proti Turkům a roku 1652 se stal generálem v Karlstadtu. Zatímco němečtí kronikáři jej líčili jako schopného velitele s řadou úspěchů, chorvatští a slovinští historici mu vytýkali, že si přivlastňoval zásluhy hrdiny Petra Zrinského (1621–1671). Později se usadil na panství Thurn am Hart, oženil se s Annou Albětou z Mosconu (1632–1694), se kterou měl osm dětí, a navzdory slibné kariéře zemřel v Záhřebu značně zadlužen. Anna Alžběta se ukázala jako mimořádně schopná a podnikavá žena, která s odvahou převzala správu statků, vyrovnala se s dluhy, zajistila výchovu dětí a dokázala udržet i rozmnožit rodový majetek. Díky její neústupnosti a podnikatelským schopnostem přežily auersperské statky kritické období po Herwardově smrti, a právě ona položila pevné základy dalším liniím rodu (Kreuz, Landspreis, Thurn am Hart, Grossdorf), jež přetrvaly až do 19., respektive 20. století.
Nejmladší Dietrichův syn Jan Weikhard (1615 až 1677, viz str. 18–20) byl bezpochyby nejvýznamnější postavou – navázal na úspěšnou kari-
éru svého otce a dosáhl ještě vyšších postů a Pankrazovu rodovou větev posunul v roce 1653 do knížecího stavu.
Dietrich II. nepečoval pouze o své vlastní tři syny, ale ujal se i nezletilých dětí svého zemřelého bratra Herwarda IX. Zvláštní pozornost vě-
ERB AUERSPERGŮ
S rodem Auerspergů je spjata legenda o udatném prapředkovi, který měl na začátku 9. století během lovu zachránit císaře Karla Velikého před rozzuřeným zvířetem, snad zubrem nebo praturem. Za svůj hrdinský čin byl odměněn povýšením do šlechtického stavu a udělením erbu. Heraldickým znamením rodu se stala obecná figura zubra, poprvé zobrazená na pečeti Engelberta z Auerspergu z roku 1220.
Až do poloviny 15. století zůstal erb bez podstatných změn. Ty se začaly objevovat v souvislosti s rozdělením rodu do několika větví a linií, žijících většinou mimo naše území. V českém prostředí se nejčastěji vyskytuje erb užívaný od povýšení Jana Weikharda z Auerspergu do knížecího stavu v roce 1653. Jde o polcený a dvakrát dělený štít se stříbrným středním štítkem s korunovaným červeným lvem. První pole je polcené, vpravo ve zlato-stříbrně polcené půli se nachází korunovaná černo-červeně polcená orlice se stříbrným perisoniem na hrudi. V levé červené půli je korunovaný dvouocasý stříbrný lev. Druhé pole je dělené modrým vlnitým břevnem. Nahoře v červeném poli se nachází kráčející korunovaný dvouocasý stříbrný lev, dole ve zlatém poli korunovaná černá orlice se stříbrným perisoniem na hrudi. V třetím a šestém červeném poli je původní rodový erb v podobě zlatého zubra na zeleném trávníku. Ve čtvrtém a pátém zlatém poli je korunovaná černá orlice na černé lavici.

noval malému Johannu Andreasovi, jedinému Herwardovu synovi a dědici, který byl vnímán jako hlavní naděje na pokračování bratrova rodu.
Dietrich II. zemřel 25. srpna 1634 ve věku 56 let a byl s mimořádnými poctami pochován ve františkánském klášteře v Lublani.5
Štít erbu spočívá na knížecím plášti splývajícím z knížecí koruny a je doplněný rodovým heslem: „Meritis augeantur honores“, což ve volném překladu znamená „Zásluhami rostou pocty“.


Volkardova linie měla statky především v Dolních Rakousích. Jako první z této větve výrazněji vynikl Volkardův vnuk Sigismud Nicolaus († 1581), pán na Burgstallu, který byl roku 1573 císařem Maxmiliánem II. povýšen do rakouského panského stavu. V polovině 17. století se tato větev rozdělila na tři další podlinie (na Peilen-
steinu a Sankt Leonhardu, na Forstu, Purgstalu a Rottenhausu, na Mainburgu a Waasen), které byly roku 1673 povýšeny do říšského hraběcíbo stavu. Jedna z odnoží prostřední podlinie získala později západočeský velkostatek Hřebeny (Hartenberg, viz str. 112–116), poslední člen této české větve Volkardovy linie zemřel roku 1857.
KNÍŽECÍ LINIE RODU
Jan Weikhard – první kníže z Auerspergu
Nejmladší syn Dietricha II. z Auerspergu (1578 až 1634) a jeho manželky Sidonie Gallové z Gallensteinu Jan Weikhard (1615–1677) proslul jako schopný politik a dvořan v dobách vlády Ferdinanda III., Ferdinanda IV. a Leopolda I. Za své věrné služby a profesní úspěchy byl habsburskými panovníky soustavně oceňován a odměňován. Jeho pověstný bystrý úsudek však v pozdějších letech zastínil ambiciózní plán, který mu přivodil kariérní pád, obvinění z vlastizrady a doživotní zákaz přístupu k císařskému dvoru.
Jan Weikhard se narodil 11. března 1615 na rodovém hradě Seisenberg (Žužemberk) v dnešním Slovinsku. V patnácti letech započal studia na jezuitských kolejích v Lublani a Mnichově a během kavalírské cesty po Evropě strávil pět měsíců na univerzitě v Bologni. Roku 1637 vstoupil do služeb nového císaře Ferdinanda III. a dvě desetiletí se těšil jeho přízni. Císař Auersperga jmenoval skutečným tajným radou a pověřoval jej úkoly prvořadé důležitosti, které Jan Weikhard bezchybně plnil. Zúčastnil se například mírových jednání v Osnabrücku, čímž si mohl připsat osobní podíl na uzavření vestfálského míru, a tím i ukončení vyčerpávající třicetileté války. Po smrti
uznávaného diplomata Maxmiliána z Trauttmansdorffu (1584–1650) právě Jan Weikhard obsadil post prvního státního ministra a nejvíce ovlivňoval kurz císařské zahraniční politiky. Už v roce 1640 císař spolehlivému Auerspergovi svěřil úlohu vychovatele a posléze nejvyššího hofmistra Ferdinanda IV. Císař svému nejstaršímu synovi hodlal ještě za svého života zajistit

Jan Weikhard z Auerspergu s Řádem zlatého rouna.
nezpochybnitelné nástupnictví, proto jej nechal roku 1646 korunovat českým, o rok později uherským a v roce 1653 římským králem. Ferdinand IV. však na císařský trůn nikdy neusedl, jelikož v nedožitých 21 letech zemřel 9. července 1654 na pravé neštovice. Následující rok získal Auersperg uvolněný post nejvyššího hofmistra Ferdinanda III. a tento nejvyšší dvorský úřad zastával až do císařovy smrti v roce 1657. Za věrné služby přicházely skvělé odměny. V roce 1650 obdržel jako první příslušník svého rodu Řád zlatého rouna. Císařským diplomem ze 17. září 1653 jej Ferdinand III. povýšil do říšského knížecího stavu, dědičného v linii prvorozených synů. Coby říšský kníže obdržel volební hlas a místo na knížecí lavici říšského sněmu v Řezně i velký palatinát s právem razit vlastní mince.
Již tak prominentní postavení Jana Weikharda bylo ještě umocněno ziskem titulu vévody z Minsterberku a Frankensteinu, když mu císař z pozice českého krále 30. července 1654 propůjčil do dědičného držení tato slezská území (dnes Ziębice a Ząbkowice Śląskie v Polsku, viz str. 21). Nově nabyté majetky se záhy promítly v Auerspergově polepšeném erbu i titulatuře.
Přibylo k nim ještě okněžněné hrabství Tengen ve Švábsku (viz str. 22) a hornorakouské hrabství Wels.
S nástupem císaře Leopolda I. na trůn v roce 1658 začal však jeho vliv slábnout. Přestože i nadále zůstal členem poradního orgánu tajné rady, nový panovník upřednostňoval své vlastní důvěrníky a oblíbence, z nichž se postupně stali Auerspergovi konkurenti. Mezi nimi vynikali nový první ministr a nejvyšší hofmistr Jan Ferdinand z Porcie (1605–1665), prezident dvorské válečné rady Václav Eusebius z Lobkovic (1609 až 1677) a nejvyšší komoří Jan Maxmilián z Lambergu (1608–1682). Po smrti Jana Ferdinanda z Porcie se Auersperg vrátil na post prvního ministra. Rozehrál však vysokou politickou hru, která mu přivodila mocenský pád. V roce 1667 se utvrdil v přesvědčení, že by se kromě již dosažených postů mohl stát ještě kardinálem. Císař Leopold I. ješitného Auersperga

Wels v Dolních Rakousích.
v tomto svým způsobem výstředním záměru podpořil přímluvou u nového papeže Klementa IX. Aby mu snad vysněná kardinálská hodnost neunikla, poněkud směle požádal o intervenci v Římě i francouzského krále Ludvíka XIV. Neváhal se přitom v zaslaném dopise odvolat na jistou službičku, kterou „Králi Slunce“ poskytl v průběhu tzv. devoluční války v lednu 1668. Tehdy s ním coby první císařský ministr, ale zřejmě zcela nad rámec svých kompetencí a bez vědomí císaře, uzavřel tajnou dohodu o postoupení části španělských držav Francii. Ludvík XIV. se za něj v květnu v dopise papeži skutečně přimluvil, ale zároveň Svatému otci poskytl písemný důkaz o Auerspergově ochotě nedovoleně handlovat s habsburským územím. Tuto potenciálně třaskavou informaci si Klement IX. nenechal pro sebe, a když o ní zpravil Madrid a Vídeň, prvotřídní skandál byl na světě. Zaskočený Auersperg se marně snažil nemilou věc obhájit ušlechtilým záměrem vybudovat silnou katolickou alianci. Ta měla sjednotit španělské a rakouské Habsburky s Francií jako protiváhu již existujícího protestantského spojenectví Anglie, Nizozemí a Švédska. U španělské královny-regentky Marie Anny

Leopold z Auerspergu, syn Jana Weikharda, na obraze Godfreye Knellera.
(1634–1696), mimochodem sestry císaře Leopolda I., z jejíhož území hodlal pro Francouze ukrajovat, však žádné pochopení nenašel. Všechny okolnosti této aféry vyplynuly na povrch v prosinci 1669. Václavu Eusebiovi z Lobkovic už nedalo příliš velkou práci přesvědčit císaře Leopolda I., že ziskuchtivý Auersperg svým jednáním překročil úřední pravomoc a spáchal trestný čin vlastizrady, a nepohodlného konkurenta mohl nechat nadobro odstranit. Trest smrti mu byl zmírněn na doživotní odchod ode dvora s nařízeným pobytem na vlastních panstvích. Zostuzený Auersperg neměl jinou možnost než se císařovu rozhodnutí podvolit. Nejprve pobýval na zámku ve Welsu, ale později se odebral do ústraní svých sídel v Kraňsku.6 Ještě v roce 1673 zdědil po smrti staršího bratra Wolfganga Engelberta (1610 až 1673) panství Seisenberg (Žužemberk) a hrabství Gottschee (Kočevje). Kardinálem se pochopitelně nikdy nestal. Zemřel v Lublani 11. listopadu 1677 s vědomím, že půl roku před ním skonal v domácím vězení na zámku v Roudnici nad Labem kníže Václav Eusebius z Lobkovic,
kterého v roce 1674 postihl u císařského dvora stejný politický pád, jaký sám dříve připravil Auerspergovi.
Jan Weikhard se v roce 1654 oženil s dvorní dámou císařovny Eleonory Mantovské, hraběnkou Marií Kateřinou z Losensteinu (1635–1691), sestrou posledního příslušníka starého hornorakouského rodu. Byla dědičkou panství se zámky Losenstein, Gschwendt a Losensteinleithen, které pak Auerspergové vlastnili do 19. a 20. století. Z jejich potomků se dospělosti dožili tři synové a čtyři dcery. Dvě z nich se staly jeptiškami ve voršilském a karmelitánském klášteře, jedna zůstala svobodná. Nejstarší dcera Marie Františka (1664–1739) se stala v roce 1693 druhou manželkou Jindřicha Františka z Mansfeldu. Nejmladší syn Leopold (1662–1705) působil jako císařský vyslanec v Haagu, Londýně, Madridu a Turíně, kde zemřel. Oženil se s hraběnkou Zuzanou Renatou z Martinic, s níž neměl žádné potomky.
Bratři Jan Ferdinand a František Karel
Nejstarší syn Jan Ferdinand (1655–1705) se stal po otcově smrti 2. knížetem z Auerspergu. Sice získal titul císařského komorníka, ale o další kariéru u dvora neusiloval. Pobýval nejčastěji na slezských panstvích, kde také na zámku v Minsterberku zemřel. Z jeho manželství s Marií Annou hraběnkou z Herbersteinu (1660–1726) se narodila jediná dcera Marie Terezie (1686 až 1756), která se později provdala za příbuzného z hraběcí větve.

Bitva s Turky na konci 17. století.
Protože neměl mužského potomka, stal se po jeho smrti 3. knížetem z Auerspergu mladší bratr František Karel (1660–1713). Ten původně jako druhorozený zvolil vojenskou kariéru. V roce 1683 se zúčastnil obrany Vídně před Turky a o slavném vítězství spojeneckých armád byl vyslán podat zprávu císaři Leopoldovi I. do Lince. Přestože dosáhl druhé nejvyšší hodnosti generálního polního zbrojmistra, vešel ve známost svými konflikty s ostatními důstojníky a ignoro-
AUERSPERGOVÉ V KNÍŽECTVÍ
MINSTERBERK A FRANKENSTEIN
Jan Weikhard získal v roce 1654 dvě slezská knížectví – Minsterberk (Münsterberg, dnes Ziębice) a Frankenstein (dnes Ząbkowice Śląskie, asi 60 km jižně od Vratislavi). Minsterberské knížectví (německy Herzogtum Münsterberg, polsky Księstwo Ziębickie) vzniklo roku 1321, když město a jeho okolí obdržel při dělení dědictví po svém otci Bolkovi I. Boleslav II. Minsterberský z rodu Piastovců. Již roku 1336 bylo ale město dobyto Karlem IV., tehdy ještě jen moravským markrabětem, a poddalo se Čechám. Příslušníci minsterberské větve Piastovců tomuto území vládli až do vymření rodu v roce 1428. V následujících letech se v čele knížectví vystřídalo několik vlivných příslušníků české šlechty, až se roku 1472 vlády nad knížectvím ujali synové Jiřího z Poděbrad, Jindřich I. Starší, Viktorín z Poděbrad a Hynek z Poděbrad. Potomci Jindřicha Staršího, knížata minsterberská, zde vládli do roku 1569, kdy Minsterbersko prodali českému králi. Roku 1654 císař Ferdinand III. udělil Minsterberk Janu Weikhardovi z Auerspergu. Jan Weikhard ho získal těsně před smrtí svého chráněnce, následníka trůnu Ferdinanda (IV.). Ten chtěl svému učiteli a vychovateli osobně poděkovat za jeho úsilí při výchově a přátelství, které mezi nimi vzniklo. Jelikož mu to však jeho předčasná smrt znemožnila, převzal tento úkol jeho otec, císař Ferdinand III. Předání a jmenování Jana Weikharda do obou slezských knížectví neproběhlo ovšem bez překážek. Minsterberské stavy byly rozhodnutím císaře zděšeny, protože dosud podléhaly přímo české koruně. Chtěly za každou cenu zabránit převzetí vlády Auerspergem, císař však na svém rozhodnutí trval. Nakonec stavy neochotně souhlasily s holdováním novému vládci, avšak pouze za určitých podmínek. První podmínkou bylo, že po vymření rodu Auerspergů v mužské linii měla být obě knížectví znovu sjednocena s českou korunou. Druhá podmínka byla, že kníže z Auerspergu měl potvrdit a respektovat všechny jejich výsady, a třetí zněla, že
váním rozkazů vrchního velitele císařské armády prince Evžena Savojského. Z aktivní vojenské služby se stáhl po smrti svého bratra, po němž převzal tituly i majetky. V roce 1706 byl pověřen zastupovat císaře Josefa I. na slezském knížecím sněmu ve Vratislavi. Oženil se s Marií Terezií rozenou z Rappachu (1660–1741), která mu porodila šest dětí. Jejich nejmladší syn Jindřich Josef (1697–1783) se po smrti Františka Karla stal 4. knížetem z Auerspergu.
všechna ustanovení týkající se náboženského vyznání, která byla stanovena ve vestfálské mírové smlouvě, musela zůstat v platnosti. Navzdory všem ujištěním a slibům obou stran vypukly těsně před holdováním stavů v knížectví nepokoje. Městská rada povolala na pomoc císařské dragouny z nedalekého Frankensteinu, které však rozzuřený dav uvítal deštěm kamení. Nepokoje byly brzy potlačeny a knížete čekala slavnostní pocta, při které potvrdil staré výsady.7 Auerspergové se tak na 140 let usadili také na území Slezska. Roku 1742 bylo knížectví dobyto a spolu s větší částí Slezska pruským králem Fridrichem II. připojeno k Prusku. V roce 1783 přijal kníže Karel Josef z Auerspergu knížecí práva a povinnosti od pruského krále Fridricha II. a ten mu vévodství Minsterberk a Frankenstein formálně udělil. Auerspergovi to však bylo proti mysli a v rozporu s loajalitou k habsburskému trůnu. Aby se „osvobodil od všech kontaktů s cizinci“ (jak to sám vyjádřil), prodal v roce 1791 vévodství se souhlasem svého prvorozeného syna Viléma za 100 000 dukátů novému pruskému králi Fridrichu Vilémovi II. Tato kupní cena byla převedena na rodinný peněžní fideikomis. Bezprostředně po prodeji „na oplátku“ povýšil císař Leopold II. dne 11. listopadu 1791 fideikomisní panství knížete Karla Josefa v Gottschee (Kočevje) na vévodství. Kníže sám získal titul vévody z Gottschee, který od té doby náležel každému vládnoucímu knížeti.8

Město Frankenstein v 17. století.
AUERSPERGOVÉ V HRABSTVÍ TENGEN
Když byl v roce 1653 následník trůnu Ferdinand IV. korunován římsko-německým králem, chtěl svého poradce a přítele Jana Weikharda z Auerspergu náležitě odměnit a postavit ho na roveň ostatním vlivným osobnostem u dvora. Císař ho tedy v září 1653 povýšil na knížete Svaté říše římské a zároveň mu udělil tzv. velký palatinát a správu nad hradem Wels v Horním
Rakousku s právem na vlastní mincovnu.
Formální povýšení následovalo o půl roku později přijetím čerstvě jmenovaného knížete do kolegia říšských knížat, což však neproběhlo bez obtíží. Členové tohoto kolegia museli totiž disponovat alespoň jedním říšským přímým územím, což Jan Weikhard ještě nemohl prokázat. Proto byl přijat do řad knížat pouze s výhradou. Jan Weikhard splnil tuto podmínku až o deset let později, když v roce 1663 po zániku tyrolské linie rodu Habsburků získal od arcivévody Zikmunda Františka Tyrolského švábské hrabství Tengen. Auerspergové tak díky zisku hrabství získali virilní hlas (hlas spojený s postavením, ne s osobou) v knížecí radě říšského sněmu a také místo a hlasovací právo v rakouském říšském kruhu. Auerspergové tak později patřili k (nakonec) sedmi skutečně introdukovaným (a později mediatizovaným) knížecím rodům (vedle Auerspergů to byli Arenbergové, Lobkovicové, Salm-Salmové, Fürstenbergové, Schwarzenbergové a Thurn-Taxisové). O pět měsíců později císař Leopold I. povýšil Tengen na okněžněné hrabství.9
Samostatná vláda nad malým územím skončila s napoleonskými válkami. Hrabství o rozloze přibližně 70 km² bylo v souvislosti s vytvořením Rýnského spolku podřízeno stavovské suverenitě Bádenska a v roce 1811 prodáno velkovévodství bádensko-hesenskému.10
Jindřich Josef – dvořan tří císařů
Jindřich Josef (1697–1783) byl nejmladším potomkem 3. knížete Františka Karla z Auerspergu (1660–1713) a Marie Terezie z Rappachu (1660–1741). Narodil se 24. června 1697 ve Vídni. Jelikož v dětském věku zemřeli jeho dva starší bratři a roku 1713 i otec, Jindřich Josef se stal v pouhých 16 letech hlavou rodu a 4. knížetem z Auerspergu. Mladý kníže vyrůstal pod poručnickou správou své matky, které vdovský stav a blízké příbuzenství s rodem Trautsonů zajistily prestižní pozici nejvyšší hofmistryně císařovny Alžběty Kristýny, manželky Karla VI.11
Ovdovělá kněžna z Auerspergu, pracovně poutaná k císařskému dvoru, pak stála u počátku skvělé kariérní dráhy svého syna. Jako osmnáctiletý získal Jindřich Josef v dubnu roku 1716 komornický klíč a zařadil se mezi skutečné komorníky císaře Karla VI. Následně získal i titul skutečného tajného rady. Dalším podstatným životním krokem byl sňatek, který 22letý kníže uzavřel v roce 1719 s o rok mladší princeznou Marií Dominikou z Liechtensteinu (1698–1724). Ta svému manželovi zajistila nejen pokračovatele rodu, ale i první majetky v Čechách a na Moravě. Z dědictví po otci, knížeti Janu Adamovi z Liechtensteinu, získala panství Červený Hrádek u Chomutova a Černá Hora na Blanensku, která po její brzké smrti připadla manželovi. Druhý sňatek uzavřel Jindřich Josef v roce 1726 s Marií Františkou z Trautsonu (1708–1761), která byla dcerou Johanna Leopolda Donáta z Trautsonu a Falkensteinu (1659 až 1724) a Marie Terezie Ungnadové z Weissenwolffu (1678–1741).
Kariérního postupu se kníže dočkal v roce 1735, kdy obsadil post nejvyššího maršálka. V této funkci byl zodpovědný mimo jiné za přípravu a řádný průběh audiencí a uvítacích ceremonií u císařského dvora. V roce 1739 získal Řád zlatého rouna. Po smrti Karla VI. plynule přešel do služeb nového vladařského páru. Coby nově jmenovaný nejvyšší štolba nechyběl mezi předními dvořany a úředníky na královské korunovaci Marie Terezie v Praze roku 1743, ani o dva roky později při korunovaci Františka Štěpána Lotrinského císařem Svaté říše římské ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve Vídni se nový císař záměrně nezapojoval do politiky a nebyl příznivcem etiketou svázaných dvorních ceremonií. Namísto toho se obklopil vybranou skupinou šlechticů a jejich manželek, s nimiž trávil volný čas neformální zábavou, k níž patřily nejčastěji vyjížďky na koních, střelba a lov, tenis, biliár a hazardní hry v kostky a karty. Ke čtveřici císařových oblíbenců náleželi ředitel dvorního stavebního úřadu hrabě Adam Filip Losy z Losinthalu (1705–1781), nejvyšší sokolník hrabě Josef Jan ze Saint Julien (1704–1794), nejvyšší císa-
řovnin hofmistr Jan Vilém kníže z Trautsonu (1700–1775) a nejvyšší štolba Jindřich Josef kníže z Auerspergu. Jeho úřad odpovídal za řádný chod, stav a správu císařských stájí, jízdáren, hřebčínů, kočárů, nosítek, saní, povozů, včetně početného osazenstva zvěrolékařů, kovářů, sedlářů a mnoha dalšího služebního i livrejovaného personálu. František Štěpán se oblíbenému lovu věnoval při každé možné příležitosti. Stalo se tak například na konci srpna roku 1754 při druhé návštěvě panovnického páru v českých zemích. Zatímco Marie Terezie se v Praze a okolí účastnila oficiálního programu, císař s nejvyšším štolbou a malou družinou strávili několik dní honitbou v lesích na auersperském panství Červený Hrádek u Chomutova. Po návratu do Prahy se opět připojili k plánovaným aktivitám, k nimž patřila i dvoudenní návštěva zámku Veltrusy hraběte Rudolfa Chotka s přehlídkou zboží a produktů vyrobených v Českém království. Po císařově smrti roku 1765 Jindřich Josef na funkci nejvyššího štolby rezignoval a věnoval se

správě svých četných statků. V roce 1770 ho však opět povolal ke dvoru císař Josef II. do úřadu nejvyššího komorníka. Do jeho kompetence spadala nejen organizace skutečných císařských komorníků vykonávajících osobní službu panovníkovi, ale i císařových zpovědníků, lékařů, chirurgů, zubařů, dveřníků, topičů, garderobiérů, parukáře či pradlen, a dále správa císařských rezidencí včetně mobiliáře a přilehlých zahrad, císařské klenotnice, uměleckých sbírek a dvorní knihovny.
Přestože se kníže díky svému příjemnému vystupování, nadhledu a smyslu pro humor nepřestával těšit značné oblibě u Marie Terezie i Josefa II., s přibývajícími léty se zhoršoval jeho zdravotní stav. Od roku 1773 se pohyboval téměř výhradně v kolečkovém křesle a úřadoval za speciálně upraveným psacím stolem sestrojenými Friedrichem von Knausse, inspektorem císařského Fyzikálního kabinetu. Na pozici nejvyššího komorníka rezignoval v říjnu roku 1774. Nadále zastával už jen čestné a titulární funkce nejvyššího dědičného maršálka a nejvyššího dědičného komoří v Kraň-


Červený Hrádek na vedutě Johanna Venuta z roku 1819.
ském vévodství a Vindické marce, formálně jej však zastupoval zřejmě již od 50. let nejstarší syn Karel Josef. Jako kníže minsterberský se nákladnými úpravami snažil chránit před pustnutím rezidenci ve slezském Frankensteinu. Za zmínku stojí také fakt, že roku 1776 dobudoval termální lázně Töplitz, které se podle něj také neoficiálně nazývaly „Heinrichsbad“ (dnes slovinské Dolenjske Toplice). V jejich provozu pak pokračoval nejstarší syn Karel Josef, který se po smrti otce 9. února 1783 stal 5. dědičným knížetem z Auerspergu a knížetem minsterberským. A pozornost si zaslouží i proces pohřbívání těla Jindřicha Josefa, který byl po smrti nejprve dočasně uložen ve vídeňském Schottenkirche, ale jako majitel Losensteinleitenu následně převezen do kostela v Maria Laah a jeho srdce bylo uloženo v kostele lublaňských františkánů. Kromě dvou synů z prvního manželství, Karla Josefa (viz str. 25–27) a Jana Adama (viz str. 59–64) se dospělosti dožilo 8 potomků z druhého svazku. Církevní dráhu si zvolil hrabě Josef František (1734–1795). Postupně se stal biskupem v Lavantu, Gurku a Pasově, a nakonec i kardinálem. Podporoval josefínské reformy, které aplikoval ve svých diecézích, kde štědře podporoval kulturní a uměleckou scénu, zejména operu a divadlo. S jeho jménem je spojená výstavba zámků Pöckstein v Korutanech a Freudenhein v Pasově. Podobnou dráhu si vybral hrabě Jan Křtitel (1745–1816), který vedle kariéry pasovského kanovníka a diecézního úředníka proslul jako botanický, agronomický a chovatelský odborník. Od roku 1806 pak pobýval
jako kanovník v Olomouci, kde i 3. března 1816 zemřel, a jeho slavné Pojednání o nemocech rostlin, jejich charakteristikách, příčinách a léčbě (Augsburg 1779) jistě znal i bratr Karel Josef při budování vlašimského parku. Hrabě Alois František (1747–1817) se stal komturem řádu německých rytířů v Lublani. Zbývající dva synové našli uplatnění v císařské armádě a z otcova dědictví obdrželi rovným dílem panství Černá Hora. Hrabě František Jan (1741–1795) dosáhl hodnosti generálmajora. Nejmladší z potomků hrabě František Xaver (1749–1808, viz str. 109–110) se úspěšně účastnil válek o bavorské dědictví, následně války s Osmanskou říší i konfliktu s revoluční Francií. Za své schopnosti získal Vojenský řád Marie Terezie a hodnost polního podmaršála. V roce 1805 došlo ke zlepšení jeho majetkové situace, když mu o rok mladší synovec Karel z Auerspergu přenechal východočeská panství Maleč a Přestavlky. Dcerám Marii Terezii (1735–1800), Marii Antonii (1739 až 1816) a Marii Anně (1743–1816) opatřil kníže Jindřich Josef ženichy z rodů Kinských, Wurmbrand-Stuppachů a Bruntálských z Vrbna.

Karel Josef – první vévoda z
Gottschee
Novým dědičným knížetem z Auerspergu a knížetem minsterberským se stal Karel Josef (1720 až 1800), který se narodil ve Vídni 17. února 1720 jako nejstarší syn Jindřicha Josefa z Auerspergu (1697–1783) a Marie Dominiky z Liechtensteinu (1698–1724). Od raných let se pohyboval v okruhu dvora, kde byl v jeho 15 letech otec již nejvyšším dvorským maršálkem. S ním Karel Josef rezidenčně pobýval ve vídeňském majorátním domě Auerspergů, a jelikož se otcovou druhou ženou stala roku 1724 Marie Františka z Trautsonu (1708–1761), měl Karel Josef od dětství zkušenost i s exkluzivním palácem Trautsonů. V jeho areálu udržoval bratr Marie Františky, Jan Vilém z Trautsonu (1700–1775), bohatou francouzskou zahradu s oranžerií a společně se rodiny pohybovaly jistě i v italsky orientované zahradě trautsonského zámku Goldegg, budované po roce 1720. Jan Vilém z Trautsonu byl oblíbeným dvořanem, který se stal již roku 1722 říšským dvorním radou a později roku 1753 nejvyšším hofmistrem a maršálkem v Dolních Rakousích. Pro české souvislosti je klíčový vídeňský sňatek Karla Josefa z Auerspergu v roce 1744 s Trautsonovou jedinou dcerou a zároveň Karlovou nevlastní sestřenicí Marií Josefou z Trautsonu (1724–1792), dědičkou panství Vlašim a hornorakouských panství Köppach, Ennsegg, Pantaleon, Vollsbach a Roith. Její matkou byla Maria Anna, rozená Ungnadová z Weissenwolffu (1703–1730). Marie Josefa se narodila ve Vídni v roce 1724, kdy její otec převzal knížecí titul po Janu Leopoldovi Trautsonovi (1659 až 1724). Zároveň získal i komplex panství Dolní Kralovice (se zámky v Čechticích a Křivsoudově) a statků Martinice a Vlastějovice na Benešovsku, takže téměř celá východní třetina dnešního okresu se octla v rukou Trautsonů.
Sňatkem tedy došlo k dalšímu propojení dvou významných dvorských rodů, byť Karlu Josefovi bylo souzeno zůstat ve stínu otcovy dlouholeté kariéry. Již od 50. let tak aspoň formálně zastupoval Jindřicha Josefa ve funkcích nejvyššího
dědičného komoří a nejvyššího maršálka v Kraňsku a od Marie Josefy získal do dočasného užívání hornorakouská panství Roith, Köppach a Ennsegg. Ten byl i jeho sídlem při hornorakouských pobytech a díky bohatému a pohodlnému zařízení představoval oblíbenou zastávku panovníků. V případě české Vlašimi jsme pak svědky osobité dichotomie, kdy Marie Josefa zůstávala až do své smrti suverénní majitelkou panství, zatímco hybatelem většiny stavebních úprav i založení zámeckého parku byl právě Karel Josef.
Do roku 1768 přišlo postupně na svět třináct potomků Karla Josefa a Marie Josefy, ale dospělého věku se dožilo jen sedm, jimiž pokračovala hlavní tzv. vlašimská linie Auerspergů. Klíčovými přitom byli Vilém I. (1749–1822, viz str. 27–31) jako budoucí hlava rodu a jeho syn Vincenc Nepomuk (1790–1812, viz str. 68), jenž stál u počátku nové žlebské linie Auerspergů. V rodinných souvislostech stojí za zmínku i zásadní vývoj v rodu manželky Marie Josefy, kde smrtí jejího otce Jana Viléma 31. května 1775 vymřeli Trautsonové po meči a jejich hlavním dědicem

a pokračovatelem rodového jména se stal mladší syn vlašimských manželů Karel s přídomkem Auersperg-Trautson (viz str. 64–68).
V roce 1790 získal Karel Josef Řád zlatého rouna.
V říjnu 1791 prodal za 100 000 dukátů min-
PODNIKAVÁ MARIE JOSEFA
I po sňatku s Karlem Josefem z Auerspergu v roce 1744 zůstávala Marie Josefa rozená z Trautsonu suverénní majitelkou vlašimského panství a její správa hospodařila k roku 1757 se 4 374,3 strychy polí, 652,1 strychy pastvin a ladem dočasně zůstávalo 585 strychů. Panské louky dávaly 721 vozů sena, smíšené lesy zabíraly 1 281,3 strychů a k tomu 3 767,1 strychů porostlin. K zázemí patřila zámecká obora a do roku 1753 dvě bažantnice. Většina poddaných byla přitom v týdnu povinna třemi dny pěší roboty nebo třemi dny s dvouspřežním volským potahem. Roku 1764 se jí podařilo přikoupit deskový statek Částrovice od Otakara Josefa Stahrenberga za 6 900 zlatých rýnských, následně roku 1767 statek Libouň od Josefa Benedikta Věžníka za 49 000 zlatých a k roku 1769 i část Čechova. Marie Josefa tak definitivně uzavřela obvod panství a koupěmi se snažila posílit výkon pozdně feudálního velkostatku, kdy nové lokality zapojila do sítě dalších auersperských dvorů, které spravovali šafáři. Na starost měli i čeleď, zatímco manželky (šafářky) pomáhaly se zpracováním mléka, chovem drůbeže, prasat a podobně. Zajišťovaly rovněž stravování čeledi v ratejně a dohlížely na mravný život děveček. Již v 50. letech se Marie Josefa s osobní podporou manžela Karla Josefa snažila také o rozšíření a přestavbu dvorů – nové sýpky byly projektovány v Tehově a Skalkově, kravské stáje v Tehově a nový dvůr v Ostrově. Přímo vlašimský dvůr tehdy obdělával 525,3 strychů polí s bonitou 5. třídy, tedy čtyřnásobkem zasetého, a pronajímal také dalších 36,2 strychů s bonitou 7. třídy. Již v roce 1750 je u poddaných na Vlašimsku zaváděno pěstování brambor, jako na jednom z prvních panství mimo pohraničí, přičemž se postupně dobře osvědčilo podle místních podmínek upravené tzv. vlašimské rádlo. Tím ale hospodářské snahy Marie Josefy nekončily a od roku 1764 prosazovala na Vlašimsku výrobu bavlněné příze. Společnost z auersperského hornorakouského Ennsu, Ennserische Cotton Fabrique Compagnie, dovážela do Vlašimi surovou bavlnu a zpět odebírala přízi. V roce 1765 dohlížel faktor a zároveň vlašimský kontribuční Johann Seeliger na 89 domácích přadláků ze 17 míst panství, nejvíce z Domašína (18) a Štěpánova (12). Počet přadláků dokonce postupně vzrostl na 227, ale pokusy o rozsáhlejší tkalcovskou výrobu nebyly úspěšné a kolem roku 1775 zaniklo i přadláctví.
sterberské knížectví pruskému králi Fridrichu Vilémovi II. a vytvořil fideikomis z kraňského hrabství Gottschee. To následně 11. listopadu 1791 povýšil císař Leopold II. jako kompenzaci na vévodství a Karel Josef se stal 1. vévodou
Provoz auersperských dvorů narušily již roku 1773 nepokoje poddaných, „ozbrojených kyji a klacky“, kteří přitáhli do Vlašimi a uklidnil je až rozvážný hejtman panství Josef Bořita. Bouře se pak opakovaly i v červenci pozdějšího „selského roku“ 1775. Velkostatek ale zároveň zažíval stavební ruch, kdy v Sedlečku byly plánovány kravské stáje, v Domašíně sýpka, v Nesperách kravské stáje se sýpkou a v Pavlovicích kravské stáje s ratejnou. Nutno ale dodat, že u stavebních projektů se angažoval především Karel Josef z Auerspergu. Kolem roku 1780 tak byla nově zastřešena sýpka vlašimského dvora a zřízena cihelna v blízkém Čechově. Nejpozději roku 1774 vznikl ve Vlašimi také nový vrchnostenský špitál s malovaným obrazem sv. Alžběty ve štítě. Po polovině 18. století dosáhlo panství jako krajinný celek druhého raně novověkého vrcholu, tentokrát v duchu tzv. barokní krajiny, kdy za Marie Josefy získaly konečnou podobu pohledové body jako Loreta u Vlašimi, kostel na Hrádku či ve Velíši. Ale především plně expandovalo barokní hospodaření jako uzavřený systém obdělávaných, pastvinných a lesních ploch, vodních zdrojů a cest, spojujících obytná sídla a panské provozy. Za Marie Josefy se tak dotvořila krajina se sítí alejí, remízů, kapliček a křížů, známých z prvního vojenského mapování.

Marie Josefa rozená z Trautsonu, manželka Karla Josefa z Auerspergu.

VILÉM I. V SEDLE
z Gottschee. Listinou z 20. prosince 1791 pak Leopold II. povýšil všechny potomky Karla Josefa do knížecího stavu, neboť jak pravil dokument, „předkové tohoto domu knížecího v každé době zvláštní slávou státu a vlasti, v čas vojny i míru s obětováním své krve i svého jmění byli sloužili, tak sice, že on sám Karel kníže z Auerspergů, ohledem pro cís. dům dobytých zásluh Řádem zlatého rouna poctěn byl; též tak jeho tři synové Vilém, Karel a Vincenc snažíce se následovati příkladu svých slavných předků stavu vojenskému se oddali, a v poslední turecké vojně slavně se vyznamenali…“ V následujícím roce zemřela v Praze 10. května 1792 Marie Josefa, která byla pochována do krypty v kostele sv. Jiljí ve Vlašimi, a panství se ujal Vilém I. jako dědic. Karel Josef se přesunul na svůj hornorakouský Losensteinleiten, kde 2. října 1800 zemřel jako císařský komorník a tajný rada. Jeho srdce jakožto 1. vévody z Gottschee bylo uloženo při hlavním oltáři župního kostela sv. Fabiána v Gottschee, zatímco tělo bylo pochováno v kamenném sarkofágu v kostele v Maria Laah u Losensteinleitenu.
Vilém I. – voják, zednář a budovatel
S osobou Viléma I. Auersperga se pojil i zájem o jezdecké umění, o němž máme několik dobových zpráv. Coby milovník koní například přivedl před rokem 1800 na jednu z loveckých sezón v černínské Jemčině u Jindřichova Hradce tři oblíbené anglické šimly, které choval ve vlašimském dvoře. A vsadil se se šlechtickou společností, že první parforsní hon pojede jako řádný host, ale další dva už po boku pikéra, tedy klíčového jízdního myslivce, který mimo jiné dával troubením signály, časoval nasazení psích smeček i výměnu koní. První den jel Vilém skutečně výborně a držel se se svými „Angličany“ stále v čele. Druhý den ale pikér vyrážející na statném ryzákovi dokázal sérií manévrů Viléma zmást, takže ten dorazil na finální místo jako poslední. Po slavnostní večeři vyplatil prohranou sázku a ještě v noci odjel i s ušlechtilými bělouši zpět do Vlašimi.
Jezdecké a lovecké umění pak 56letý Vilém I. využil spolu s 22letým synem Karlem (1783–1847) také 1. října 1805 v lobkovické Roudnici při velkolepém honu. Průvod zahrnoval 67 loveckých sluhů a v polabské rovinaté krajině, tolik odlišné od vlašimských revírů, je za mimořádného zájmu diváků čekala lovecká soutěž s označeným kancem. V té zvítězili právě Vilém s Karlem a během dne se také podíleli na ulovení dalších 28 kusů černé zvěře, které byly v závěru vystaveny u Glorietu.

Vlašimský hospodářský dvůr před rokem 1909. Východní křídlo (vpravo) sloužilo zřejmě kolem roku 1800 jako knížecí stáje a později bylo upraveno na kolny.
Pokračovatelem hlavní linie Auerspergů, později zvané gottschee či vlašimská, se stal Vilém I. (1749–1822), který se narodil ve Vídni 9. srpna 1749. Byl vlastně druhorozeným synem Karla Josefa a Marie Josefy, neboť jejich první syn Jindřich (1748–1750) zemřel v dětském věku a byl pochován ve Vlašimi. Po studiích a vstupu do veřejného života se Vilém plně zapojil do tehdy bujícího zednářského prostředí a již 13. prosince 1774 se stal členem vídeňské


lóže U tří orlů. O dva roky později byl pak 19. prosince afilován do pražské lóže U tří korunovaných hvězd. Ve vídeňském zednářském okruhu se Vilém I. seznámil i s Wofgangem
A. Mozartem, který například v seznamu posluchačů z koncertů v „Trattnersaal“ uvádí 20. března 1784 jak oba bratry Viléma a Karla z Auerspergu, tak i jejich rodiče. Snad až do počátku 80. let také můžeme klást cestu Viléma I. do Anglie, pro kterou si měl podle dobové anekdoty údajně opatřit jako průvodce v pražském knihkupectví satirické Münchhausenovy podivuhodné cesty.
Dne 1. února 1776 se v Doksech oženil s Leopoldinou z Valdštejna-Vartenberka (1761–1846), která byla druhou dcerou Jana Vincence z Valdštejna-Vartenberka (1731–1797) a Žofie rozené ze Šternberka (1738–1803). Když v roce 1782 v Praze přišel na svět prvorozený syn Vilém II., získal Vilém I. s Leopoldinou nejen pokračovatele linie, ale do budoucna i dalšího botanicky nadšeného budovatele vlašimského parku. Zásadní se pro Viléma stala vojenská kariéra, jíž se lišil od svého otce i děda jakožto předních
dvořanů. Dráhu nastoupil společně s mladšími bratry Karlem (1750–1822) a Vincencem (1763–1833). V roce 1778 se stal jako podplukovník Terzyho pěšího pluku č. 16 velitelem granátnického praporu Sebottendorf, který byl posádkou v Březnici u Rožmitálu. A roku 1781 byl jmenován novým velitelem štýrského granátnického praporu Mercandin s posádkou ve Štýrském Hradci. Od 1. prosince 1784 byl Vilém plukovníkem a spolu s bratry se pak od roku 1787 účastnil poslední turecké války, kde se stal o rok později generálním pobočníkem císaře Josefa II., což bylo připomenuto i 16. ledna 1790, kdy byl „pro své prokázané nejhorlivější služby za general-majora povýšen“. Válka oficiálně končila v roce 1791, kdy také matka Marie Josefa pořídila závěť, v níž Vilémovi I. odkázala nejen „panství Vlašim se statkem Libouň a všemi přikoupenými částmi“ a rovněž „veškeré vybavení a zařízení v zámku i parku se nacházející“, ale také dolnorakouský Seyring.
Poté co matka Marie Josefa 10. května 1792 zemřela, ujal se Vilém I. správy panství, ale již v červnu 1793 byl jako generálmajor a velitel