48
9 Hrajeme na schovávanou v Berniniho kolonádě
Berniniho kolonáda – geniální a působivé dílo vynikajícího architekta a sochaře – 284 sloupů ve 4 řadách a nad nimi 140 soch. Dnes slouží převážně jako kulisa nekonečné fronty turistů do baziliky svatého Petra. Já jsem se s ní poprvé potkal prostřednictvím zmíněné Zeviho knihy Jak se dívat na architekturu. Je nádherné počasí, svítí ostré jarní slunce a mě baví sledovat hru světla a stínu, kterou monumentální kolonáda vytváří. Vydrží mi to jen chviličku. To už mě totiž za rukáv tahá Filip, který v kolonádě spatřuje něco úplně jiného než monumentální prostorové působení. Vidí geniální místo pro hru na schovávanou! Přesvědčí dokonce i Markétu, aby hrála taky, a tak tím trávíme dobrou půlhodinu. Možná to někomu připadá nepatřičné, ale já to tak nevnímám. Před deseti lety jsme s kamarády Martinem a Jankem po natáčení v Barcelonetě, barcelonské čtvrti, zašli do místního baru a Martin si všiml, jak u vedlejšího stolu píše majitelka podniku domácí úkol se svou asi sedmiletou dcerou. Chvíli jsme ten výjev pozorovali a já zjistil, že se mi na tom něco vážně líbí. Americký teoretik architektury Jeff Kipnis mi
49
kdysi řekl, že podle něj existují pouze dva způsoby, jak vytvořit něco nového. Prvním z nich je evoluce, vývoj, což je nejspolehlivější metoda, akorát trvá zatraceně dlouho a jeden lidský život je na ni často krátký. Druhým je pak změna kontextu – něco vezmete, přemístíte to jinam, do nějaké naprosto nečekané a nepatřičné situace, a najednou všechno vidíte úplně jinýma očima. Do téhle kategorie podle mě spadá jak psaní domácího úkolu v baru, tak naše hra na schovávanou na Svatopetrském náměstí. Pokud byste si toto náměstí s obeliskem, dvěma krásnými kašnami (jedna je od Berniniho) a kolonádou chtěli pořádně prohlédnout a třeba i vyfotit bez nekonečných front turistů, učiňte tak po setmění. Jakmile se bazilika zavře, fronty opadnou a o náměstí, byť krásně nasvětlené, jeví zájem málokdo. Hlavně si ale nemyslete, že přivstat si je stejně dobrý nápad. Tak poutníky z celého světa, kteří přijeli navštívit baziliku, rozhodně nepředběhnete. Fronta před otevřením baziliky se rovná takřka jistotě.
50
10 Sami na nádvoří kostela Sant’Ivo alla Sapienza
Před mnoha lety jsem dostal za úkol provést Prahou amerického kritika architektury a umění Michaela Kimmelmana, který tehdy pracoval pro The New York Times. Navrhl jsem, že se potkáme na náměstí Republiky a že ho provedu centrem města. Hned jak jsme se setkali, jsem zaregistroval jeho nedůvěřivý pohled. Když jsem se ptal po příčině, odvětil, že vůbec nechápe, proč ho vláčím do turisticky nejzprofanovanějšího centra a že určitě neuvidíme nic zajímavého. Řekl jsem mu, ať tomu zkusí dát šanci, a protáhl jsem ho tehdy prázdnou Kotvou, kde právě probíhala rekonstrukce interiéru, a následně pasážemi Broadway, ČNB a Černá růže, uličkou V Cípu a dalšími pasážemi U Stýblů, Světozorem, Rokokem, Lucernou, U Nováků, Štěpánskou a končili jsme ve Fénixu. Cestou jsme se zastavovali u mnoha detailů, povídali si skoro dvě hodiny a byli téměř sami. Počáteční skepse se změnila v nadšení a následně zrodila i článek. Michael nemohl pochopit, jak je možné, že se tolik nádherných věcí, míst, barev, materiálů, detailů, nezničené atmosféry nachází v úplném centru Prahy,
51
52
11 Nestárnoucí Pantheon a Nolliho mapa, hledání Raffaelova hrobu
V Římě je spousta turistických atrakcí, které mě nijak zvlášť nelákají, ale jestli existuje jedna výjimka, je to Pantheon. Předpokládám, že ho znáte. Chrám zasvěcený všem bohům, který dal v roce 27 před Kristem vystavět Marcus Agrippa, jak si dodnes můžeme přečíst nad vstupem. Byl několikrát přestavěn a kupoli, která ho proslavila, získal zhruba o sto padesát let později. Do dnešních dob se dochoval především proto, že změnil funkci a na začátku 7. století se stal křesťanským chrámem zasvěceným Panně Marii. Podívat se dovnitř v době naší návštěvy znamenalo postavit se do fronty, která svým klikatým tělem pokrývala téměř celé přilehlé náměstí Piazza della Rotonda, zkrášlené kašnou a egyptským obeliskem. Fronta naštěstí postupuje velmi rychle, a tak spolu s početným davem už za chvíli vstupujeme dovnitř. Z přesvětleného exteriéru vkročíme do poměrně tmavého vnitřku. Už po pár metrech, před samotným vstupem do prostoru pod kupolí, můžeme pozorovat zvláštní světlo, které překvapivě proniká z interiéru ven a dopadá na hlavy zde čekajících návštěvníků. Za slunného dne je to skoro až filmový efekt. Jakmile projdete
55
57
15 Sant’Ivo alla Sapienza podruhé: vstupujeme dovnitř
O pár dní později se znovu objevujeme v sousedství Borrominiho kostela Sant’Ivo. Podle otevírací doby, kterou jsem si od minula zapamatoval, mělo být zavřeno, ale k mému překvapení jsem už z dálky uviděl, že tentokrát jsou hlavní vysoká vrata v dovnitř prohnuté fasádě kostela otevřená. Na nic jsme nečekali a okamžitě vešli. Uvnitř kostela je krásná podlaha z černobílých rovnoramenných lichoběžníků (nebo chcete-li, ze šestiúhelníků, když dva z nich složíte dohromady), ale pohled každého návštěvníka téměř okamžitě zamíří vzhůru. Uchvátí ho vertikalita prostoru a světlo proudící odkudsi shora. Kupole je orámovaná geometrickým tvarem, který vypadá srozumitelně a jednoduše, ale kdybyste měli odklonit pohled a ihned ho po paměti nakreslit, nejsem si jist, že se vám to podaří. Markéta ukáže na hedvábný šátek, který má omotaný kolem krku. Sundá ho a představí nám nejen svůj abstraktní obraz, který se na něm nachází, ale především drobný tvar – diagram se zjednodušeným půdorysem právě tohoto Borrominiho kostela: dva do sebe zapasované rovnostranné trojúhelníky, jejichž vrcholy
73
jsou seříznuty částmi kružnic, respektive jeden rovnostranný trojúhelník s šesti stejně velkými kružnicemi, kde tři jsou umístěny do vrcholů a tři mají střed v polovinách jednotlivých stran trojúhelníku. Jejich vzájemným prolnutím vzniká tento jednoduchý, ale ne úplně snadno uchopitelný útvar. Potkávají se v něm vertikální a horizontální síly a utvářejí vzácnou rovnováhu. Interiér kostela je sladěn do bílé a zlaté a klíčovým stavebním materiálem je tu světlo. Působí to jasně, samozřejmě, vše k sobě patří a vy nemáte pocit, že by tu něco bylo navíc. Ze své vlastní praxe ale vím, že dosáhnout tohoto dojmu bývá naopak tím nejsložitějším úkolem. Nedaleko odsud můžete spatřit další Borrominiho podivuhodné dílo v podobě perspektivního optického triku, nahlédněte do tzv. Galleria prospettica del Borromini, která je součástí Palazzo Spada.
76
74
75
18 San Carlino! Aneb tři hodiny v nejkrásnějším kostele na světě
V létě roku 1999 jsem dokončil první ročník studia architektury na Technické univerzitě v Liberci a koncem srpna jsem přesvědčil svého tátu, abychom spolu sedli do auta a vydali se na týdenní pobyt za architekturou Vorarlbergu (tedy nejzápadnější části Rakouska) a Graubündenu ve Švýcarsku, specificky za pracemi architekta Petera Zumthora a dvojice Baumschlager a Eberle. Když už jsme dojeli tak daleko – aspoň tak mi to tehdy připadalo – cestu jsme si prodloužili do Ticina (italské části Švýcarska) a pečlivě si prohlédli fantastické práce architektů Luigiho Snozziho v Monte Carassu a Aurelia Galfettiho v Bellinzoně. Jeho rekonstrukci památkově chráněného hradu a plavecký areál z konce 60. let 20. století považuju za jedny z nejkrásnějších míst na celém světě. Naším cílem se nakonec stalo Lugano, a přestože jsme cestou viděli desítky skvělých staveb, jedna i po těch letech natrvalo zůstala v mé paměti. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že jsem o ní nevěděl a na její existenci jsem nebyl vůbec připraven. Luganské jezero na mě působilo téměř jako moře. Jasná hranice, konec putování, dál už se nejede, čeká nás pouze návrat. A tam
87
93
23 Pošta v Ostii Tohle bude pro mladší generaci zřejmě těžké k pochopení, ale zkusím to vysvětlit. Od nejútlejšího dětství mám rád pošty. Cesta na poštu s jedním z rodičů patřila k mým dětským rituálům – a měl jsem ji opravdu rád. Možná za to mohly nezvyklé detaily: přepážky, zástěny s telefony, možnost zvážit balík (i sebe), na stěnách množství hodin a obrazů s poštovní tematikou. Asi nejvíc mě přitahovalo to setkání světů – toho mého s něčím, co přichází z velké dálky, a naopak tou dálavou, kam posíláte něco svého a doufáte, že to dorazí. To všechno se navíc odehrávalo v prostoru s určitou prezencí, velikostí, s kvalitními materiály, který všemožně dával najevo, že tady jde o důležitou veřejnou službu. Podobně jako vlaková nádraží, radnice nebo třeba letiště. Adresa hlavní pošty v Praze čili „Jindřišská šestnáct, tři jedničky padesát“, jak se mezi lidmi říkalo, byla v době mého dětství nejslavnější poštovní adresou v republice. Jsem zvědavý, jestli to za pár let nebude jen těžko pochopitelný anachronismus. Takže když jsem cestou do našeho ubytování zahlédl místní poštu, udělalo mi to velkou radost. Věděl jsem, že jen co odložíme zavazadla, zajdu si ji pořádně prohlédnout.
109
Budova pošty, tedy Palazzo delle Poste, od architekta Angiolo Mazzoniho z let 1933–34, už z dálky vyzařuje důležitost. Mazzoni byl specialistou na stavby veřejných služeb a po celé Itálii navrhl několik desítek budov poštovních úřadů. Monumentální cihlová stavba vstupuje do přilehlého kruhového náměstí s prostým názvem Piazzale della Posta prostřednictvím atria stejného tvaru – tedy opět mohutným kruhovým tvarem, který je lemován dvěma řadami sloupů. V chodbě mezi sloupy se na koloběžkách prohánějí místní děti a Filip se k nim zanedlouho přidává. Nad hlavami mají fascinující modré lampy, které svým designem připomínají spíš postmodernu 80. let 20. století než období o půlstoletí dřívější. Krásné režné cihly doplňuje travertin. Jen kruhový bazén se sochařsky ztvárněnou fontánou je vypuštěn a spolu s nepořádkem v bezprostředním okolí stavby naznačuje, že své slavné období má už tato instituce za sebou. Přesto vám doporučuju vstoupit dovnitř. A přestože vás tu pravděpodobně nenechají dlouho fotografovat, interiér si pozorně prohlédněte. Propojuje monumentalitu s přívětivostí, a to není zrovna častá kombinace. Zvenčí je hmota kruhového atria doplněna věží s monumentálními travertinovými sloupy. Jejich trojice údajně odkazuje na Mussoliniho iniciálu „M“. Z boční strany věž odlehčuje mimořádně vysoká luxferová stěna, která do interiéru propouští přirozené světlo. Vše je korunováno tenkým kšiltem ploché střechy. Skutečně krásná práce. Po návratu do našeho dočasného domova jsem si pořádně prohlédl také objekt přímo naproti – a rovněž
111
112
113
28 S koloběžkou na Gianicolo a význam dopravních značek
Po dvou dnech ve čtvrti San Paolo jsme se přesunuli zase zpátky na Velehrad a ráno se vydali známou trasou směrem k Vatikánu. Tentokrát jsme se nejprve zastavili v místním supermarketu. Koupili jsme si čerstvé pečivo, sýry, uzeniny, olivy a salát, který jsme umyli v umyvadle tam a všechno to snědli před supermarketem na lavičce. Odtud pochází fotka, kterou vidíte na následující stránce. Byla to zdánlivě naprosto obyčejná situace, ale právě na takové člověk vzpomíná nejvíc. Doma bychom něco podobného asi nikdy neudělali, už jen proto, že najít poblíž supermarketu místo, kde byste si mohli ve veřejném prostoru umýt zeleninu nebo ovoce, není tak snadné. Taky kvalita potravin v této cenové relaci je u nás trochu jiná. Hlavní rozdíl byl ale ve výjimečnosti okamžiku. Jsme tu všichni tři, sedíme vedle sebe na lavičce, jíme a pijeme, povídáme si – a hlavně vůbec nikam nespěcháme. Po dlouhé době mám pocit, že na všechno je spousta času a nic nám neuteče. Takový dojem se u mě obvykle nedostaví během pár dní ani během týdne. Jeden kamarád mi kdysi řekl,
137
že ideální délka rodinné dovolené jsou tři týdny: první týden se snažíte něco vidět, druhý týden z vás napětí spadne a uvolníte se a třetí týden si pobyt užíváte nejvíc, přestože už se trochu těšíte zpátky. Chápu, že každý to má jinak a že to může působit jako hraběcí rady… Ne každý má možnost vzít si tři týdne dovolené. A někdo jiný si zase řekne, že než tři týdny na jednom místě, raději zvolí sedm třídenních cest do sedmi různých míst. Já jsem měl možnost vyzkoušet obě varianty cestování a dnes u mě jednoznačně vítězí ta první – delší pobyt na jednom místě. Pokračujeme pěšky. U hranic Vatikánu nakouknu do další naprosto pozoruhodné stavby. Dostanu se sice pouze do foyer, ale i tak to stojí za to. Jde o papežské auditorium Aula Paolo VI, které se do přilehlé ulice Via di Porta Cavalleggeri obrací prazvláštním eliptickým oknem značných rozměrů zasazeným nad historickou hradbou. Nad ním se pne oblý tvar střechy, který dává tušit, že pod ní se nachází něco jedinečného. A skutečně – uvnitř je dechberoucí prostor sci-fi vzezření s fantastickou konstrukcí, jejímž autorem je Pier Luigi Nervi, o němž v této knize ještě několikrát uslyšíte. Právě zde se pravidelně konají setkání s papežem, takže ten naprosto charakteristický žebrový strop s početnými světlíky jste nejspíš už několikrát zahlédli třeba na YouTube nebo v televizi. Sál byl otevřen roku 1971 a pojme víc než šest tisíc návštěvníků. Střecha byla nedávno doplněna o velké množství solárních panelů, takže pokud někdy pochybujete o použitelnosti této technologie v historickém jádru zásadního
139
140
141
29 Z vrchu dolů do botanické zahrady Hned za kamenným zábradlím vyhlídkové terasy jsme objevili malou nenápadnou pěšinu, která mizela mezi stromy a křovisky. Prošli jsme přes terasu a kolem zdi, na níž je vytesán text ústavy tzv. Římské republiky z roku 1849, krátké epizody italských dějin. Jsme obklopeni bustami důležitých italských politiků a vojevůdců, ale pěšina nás brzy zavádí do zanedbanější a opuštěnější části města. Po chvíli narazíme na plot rozsáhlé botanické zahrady, kterou bychom rádi navštívili. Markéta ale říká, že vstup je zespodu od města, z Trastevere, a rozhodně ne odsud. Situace začíná vypadat zoufale a další neúspěch visí ve vzduchu. Po chvíli hledání sice objevíme druhý vstup, nicméně tu je další zádrhel. Pokladna v podobě sympatického malého stánku, jehož střechu tvoří zvětšený list (docela pěkný detail), vypadá, jako by byla už delší dobu opuštěná. Stojíme před turniketem, kterým bez vstupenky neprojdeme, a atmosféra by se dala krájet. Naštěstí mě napadne podívat se na web. Během chvilky nám kupuju vstupenky online a pomocí QR kódu, který dorazí téměř okamžitě (což je na místní poměry docela unikátní záležitost), překonáváme i poslední bariéru a vstupujeme dovnitř.
145
Ocitají se před námi skutečně nádherné zahrady Orto Botanico di Roma. Svítí slunce a výhledy na město jsou překrásné. Po pár krocích vstoupíme do zřejmě nejhezčí části celého areálu, do tzv. japonské zahrady. Mám docela rád situace, kdy do nějakého místa vstoupíte bočním či vedlejším vstupem. Najednou se vám naruší schopnost pochopit, kde přesně jste, a nedokážete se dobře zorientovat. Hlavní vstup vám obvykle nabídne jasnou strukturu: mapu, základní informace, logickou orientaci. Je to jako dívat se na film od začátku. A co když ho sleduje až od poloviny? Rovnou vpadnete do děje, který vás pohltí, a přestože vám podstatná část děje unikla, za každou cenu se snažíte zorientovat… Tak přesně takový pocit jsem měl po vstupu bočním vchodem sem. V japonské zahradě objevíme malý pavilon, kde si na chvíli sedneme a svačíme. Jsme obklopeni tvarovanými keři, malými rybníčky s kachnami a stromy, jejichž fialové květy jsou rozesety po úzkých kamenných pěšinách. Filip tu objeví malý mostek nad drobným vodopádem, sedne si na zem a sám mě požádá o skicák a pastelky. Naštěstí ho mám s sebou a rovněž šest barevných verzatilek v koženém pouzdře, které kdysi používal Markétin dědeček. Filip si sedne a začne kreslit. Necháme ho tam a prohlédneme si i další části zahrady. O něco později ho najdeme ve společnosti dalších dvou dětí. Sedí vedle něj na zemi a také kreslí, protože Filip se s nimi rozdělil o papíry i pastelky. Je to influencer, příklady prostě táhnou. Mám tyhle drobné interakce
146
147
148
35 Chiostro del Bramante: sídlo uměleckého muzea, kvůli kterému tu ale nejsme
Důvod, proč jsem se rozhodl toto místo navštívit, nespočívá ani tak v Bramanteho renesanční architektuře kláštera, byť je skutečně nádherná, ani v expozicích místního muzea umění, a dokonce ani ve velkoformátové instalaci Michelangela Pistoletta, jehož retrospektiva zde právě probíhá. Skutečným důvodem naší návštěvy je místní kavárna. Tušil jsem, že by se mohla líbit Markétě, a ukázalo se, že jsem měl pravdu. V kavárně se totiž tou dobou nacházela působivá umělecká intervence s názvem Fallen Fruit, jejímiž autory jsou David Allen Burns a Austin Young. Doufám, že ji uvnitř najdete dodnes, ale nejsem si jist... Asi jste už zaregistrovali, že Markéta má zálibu ve výrazných barvách – ať už v oblékání, nebo ve vlastní tvorbě. Fallen Fruit bylo přesně pro ni. Převýšený, zaklenutý prostor kompletně pokrytý tapetami, malbami a upravenými fotografiemi dává kavárně naprosto nezaměnitelný charakter. Vybuchuje tu gejzír sytě barevných kombinací s tisícovkami ptáčků, motýlků, ryb, andělíčků, květů a různých druhů plodů, ovoce a zeleniny.
169
170