To se musela vyparádit jak obří slunečnice?
PETRA DVOŘÁKOVÁ spoušť
Už nejmíň půl hodiny trčím v autě na parkovišti, poslouchám tiché bublání motoru a pozoruju, jak se s každou minutou zvedá vítr. Mlátí větvemi vysokých kaštanů sem a tam. Ve vzduchu poletuje jejich zrezivělé listí, trochu to připomíná podzim, i když ve skutečnosti je sotva půlka července a venku je dusno k zalknutí.
Znovu se podívám na displej na palubní desce. Proboha, kde jako je? To je to její – hned běžím. Ve skutečnosti to znamená, že ještě chvíli postojí s tužkou na oči před zrcadlem, pak bude dalších pět minut zírat do botníku a teprve potom se loudavým krokem přikolíbá až sem. Nejraději bych se tady zakopal i s autem až pod zem. I když tohle volvo má lehce ztmavená skla a i já mám na očích tmavý brýle, vůbec není vyloučený, že mě tu někdo pozná. Znáte tu situaci, kdy sedíte za volantem na parkovišti a myslíte si, spoušť
že jste mezi ostatními auty bezpečně schovaní jako myška v krabičce? A pak se najednou vedle vás objeví se svou škodovkou kolega z kanclu, zírá vám přímo do tváře a naprosto nechápe, co byste tu tak mohli dělat. Jenže tohle Erice nikdy nevysvětlím. Její starost není bát se. Její starost je dobře vypadat. A doufat, že mě přesvědčí, abych to konečně rozštípl. Rozhodl se, že se zbavím Hany a definitivně budu žít s ní. To je jediný Eričin cíl – získat mě pro sebe. Hučí do mě už pár měsíců, že takhle to dál nepotáhne, že to nikam nevede a že ať si konečně vyberu, protože ona má koneckonců život před sebou a utíkají jí skvělé příležitosti.
I když před časem asi viděla podobně skvělou příležitost právě ve mně. Navzdory prošedivělým kotletám, navzdory tomu, že ten narůstající pupík maskuju už jen dost ztěžka. A teď, když jsem se konečně rozhodl, tak místo aby to s Erikou běželo jako na drátkách, tvrdnu tady a čekám, než se jemnostslečna uráčí.
Ťuk ťuk, ozve se mi najednou poklepání na okýnko a hned nato cvaknou zadní dveře. Erika tam stojí v obrovském slamáku, na sobě žluté plážové šaty s tenkými ramínky a hlubokým výstřihem a zubí se na mě od ucha k uchu. Jen se nepatrně usměju a kývnu. Proboha, to se musela vyparádit jak obří slunečnice? Nebo to fakt dělá schválně, aby si jí někdo všiml, protože tohle přehlídnout nejde. Ať už radši nastoupí a jsme z tohohle rozpálenýho parkoviště
Erika strčí tašku na zadní sedadlo, je napěchovaná až po okraj, jako bychom vyráželi na pláže v přímořských letoviscích v Saint-Tropez, a ne na vesnické koupaliště kdesi v Kotěhůlkách. Konečně sedí vedle mě, ještě ani nemá dopnutý pás a rychle šlápnu na plyn.
V autě je dobrých deset minut ticho, i motor jako by cítil můj vztek a držel se svými projevy zkrátka. Sem tam periferně zahlídnu Eričin obličej, napadá mě, že je nezvykle klidný, dokonce jako by se jí na rtech usadil setrvalý úsměv. Sevře se mi žaludek při představě, že nic netuší. Očima těká po ubíhající krajině, vzala si volno v práci a možná, že tenhle výlet je pro ni opravdová dovolená. Ne ta, na kterou letí za velký prachy s kamarádkou, ale tenhle jeden posranej den na koupáku se mnou, kdy si aspoň jednou za čas může připadat jako skutečná partnerka. Znovu mě při té myšlence bodne v žaludku. Vlastně moc nechápu, proč si vybrala zrovna mě. Možná jen proto, že v padesáti vypadám pořád líp než většina ostatních chlapíků u nás v kanclu. Nebo ve mně vidí zajištěnýho právníka, kde o vzhled a věk až zas tolik nejde?
„Doma dobrý?“ zeptá se s očima upřenýma před sebe.
spoušť 11 pryč. Říkám si, že by to byla fakt ironie osudu, kdyby to právě dneska prasklo. Kdyby mě tu někdo zahlídl, nějakým debilním souběhem okolností pak potkal Hanu a za tepla jí to napráskal.
Samozřejmě se neptá kvůli mně. Je to jedna z vět, který používá k tomu, aby mohla odstartovat hovor na téma rozvod. Jenže tentokrát se do týhle pastičky zahnat nenechám. Podívám se na ni, usměju se, ale neřeknu vůbec nic.
„Slyšíš mě? Doma dobrý?“ drbne do mě loktem.
„Jo, jasně, jako vždycky,“ pokusím se ji odbýt.
„Chtěla bych si dneska promluvit.“
Jasně, už je to tady. „Spíš vyprávěj, co dovolená, užila sis to?“
Erika našpulí naštvaně rty. „Věříš, že ani ne? Vedro… moře hnusný, samej písek a špína všude. Do Itálie fakt už nikdy!“
„Ale tak aspoň s Karolínou to bylo fajn, ne?“ snažím se nadhodit něco příjemnýho.
Erika ale znovu roztrpčeně zavrtí hlavou. „To bylo to nejhorší – ona je pořád ve stresu. To je samý – radši už pojď, nebo nám to uletí, pak stepuje na check-inu půl hodiny předem, pak zase že nezvládneme oběhat všechny památky a co řekne doma, až se jí na to budou ptát…“
Skoro neposlouchám a sleduju navigaci, která už po druhé přepočítává trasu a snaží se najít cestu ke koupališti. Je to malý vesnický bazén na kopci, kolem obrostlý smrky a břízkami, musí tam být fantastický výhled na krajinu. Zastavím na parkovišti plném výmolů, snažím se dát auto do stínu, ale moc šancí tu není. Nakonec Erika vystoupí
„Vím, že se se mnou nudíš,“ řekla mi jedno sobotní ráno v polovině června. Seděli jsme spolu u snídaně, na stole přede mnou ležela ošatka s celozrnným pečivem a máslovými croissanty. Marika s Patrikem ještě vyspávali po nějakým večírku u kamarádů a v kuchyni bylo nezvyklé ticho a klid. Ve chvíli, kdy Hana tu větu řekla, něco hluboko ve mně škublo.
„Promiň,“ odložil jsem hrnek s kafem a na zátylku se mi zatnuly všechny svaly. Teď už to přece muselo přijít. Muselo z ní vyletět, že o Erice ví a teď to konečně vytáhne a můj svět se rozletí na třísky, jako když šlehne prutem.
„Už spolu skoro nejsme. Nemluvíme spolu,“ pokračovala Hana a já upřeně sledoval maličký drobek, který ji uvízl pod rtem. Napadlo mě, že u všech ostatních by mi to připadalo nechutné, ale na Haně v tom bylo něco něžného. Vlastně jsem si v té chvíli uvědomil, že se mi pořád líbí. I když vlastně nikdy nesplňovala parametry prvoplánové
spoušť 13 první a teprve potom najedu těsně k malému hájíčku z buxusů. Pozoruji Eričino dokonale štíhlé tělo, v každém jejím pohybu jako by bylo něco dychtivého. Její boky mě dráždí a připomínají všechny ty měsíce, které jsme strávili nejdřív v hotelech, pak v jejím bytě, na který jsem si začal nebezpečně zvykat. A najednou si v tom všem zase vzpomenu na Hanu.
krasavice. Už proto, že byla malá a při těle a měla široký nos a docela malé oči. Jenže v nich jí vždycky seděl příjemně bystrý výraz, s kterým řešila trampoty běžného života, a den za dnem tak vytrvale budovala naše zázemí a domov. Tenkrát mě poprvé přepadla hluboká lítost, že jsem si toho nikdy nevážil.
„Já vím, že spolu teď moc nejsme…“ zopakoval jsem a srdce mi tepalo až kdesi za ušima. „Mám toho moc v práci. Ty smlouvy jsou příšerný, předělával jsem to už čtyřikrát, ale oni se pořád nejsou s to dohodnout…“
Hana znovu zavrtěla hlavou. „Ne, o to nejde. Nejsi se mnou uvnitř. Chápeš to? Mně je jasný, že jsme spolu sedmnáct let. Oba jsme z toho unavení a rádi si dáme pokoj… jenže… teď v poslední době jako bychom to ani nebyli my.“
Panebože, teď to přijde, proběhne mi znovu hlavou a žaludek se smrští do velikosti švestky.
„Bojím se, že máš nějaký zdravotní potíže…“ vyletí z Hany a zdá se, že to myslí naprosto vážně.
„Zdravotní potíže?“ zopakuju po ní tak nevěřícně, až mi zavibruje hlas. Ona si vážně myslí, že mám zdravotní potíže? A nevidí, co se tu už pár měsíců děje?
„Tak se na sebe podívej – zhubl jsi, jsi vyčerpanej… a navíc – kdy jsme spolu naposledy spali?“
V žaludku mi znovu zacuká. Já jsem ale kretén! Jasně –to je přesně ono. Když si člověk pořídí milenku, nejdřív si
„Ale Hani,“ zvedl jsem se od stolu, přešel k ní a přitáhl si židli, abych jí viděl do tváře. Jemně jsem jí palcem setřel drobek z tváře. „Fakt si nedělej starosti, je toho jen moc.“
Hana ale zavrtěla hlavou a najednou se ten její bystrý výraz proměnil. Úplně mi zatrnulo, že se mi tam rozpláče. „Vážně se o tebe strašně bojím. Víš, jak to bylo s tvým tátou. Taky se nám nezdál, pak začal hubnout… a nakonec to byla slinivka.“
„Neboj, prosím tě, tohle není můj případ,“ utěšoval jsem ji a zdálo se mi, že žaludek mi musí každou vteřinou vyskočit z krku. „Ale pro jistotu zajdu k doktorovi, jo?“ navrhl jsem, i když bych nejradši vykřikl, že si nemá dělat starost, že jsem prostě jen vyskákanej jak králík, protože to dělám třikrát týdně s milenkou.
Když se ke mně pak naklonila, pevně jsem ji objal a v hrudníku mě najednou sevřela obrovská lítost. Ona mě miluje, obrací se na mě s důvěrou, a já jí přitom den za dnem lžu a zrazuju všechno, co jsme spolu vybudovali. Asi by jí moc nepomohlo, kdybych jí povyprávěl, že s Erikou
spoušť 15 dává pozor, aby doma všechno klapalo. Je šíleně pozornej, v posteli to fakt rozjede, trochu aby zahnal špatný svědomí, ale hlavně aby jeho protějšek nepojal podezření, že má aktivitu někde jinde. Jenže časem mu spadne pozornost. Zkoušel jsem si vybavit, kdy jsme se s Hanou naposledy milovali, ale neměl jsem vůbec ponětí.
je to prostě jen sex. A taky si vůbec neumím vysvětlit, proč právě v té chvíli to tenkrát přišlo. Nejdřív jsem Hanu políbil na rty. Jak dlouho jsem necítil tu její jemnou vůni? Jako by jí vystupovala přímo z kůže. Potom jsem ji objal a po dlouhé době mě její tělo doopravdy vzrušilo. Když jsem ji potom v ložnici svlékal, nedokázal jsem pochopit, jak mě její pokleslá prsa a břicho poseté vybělenými striemi můžou rajcovat tisíckrát víc než Eričina dokonalá postava. Ten sex tenkrát v sobotu ráno všechno rozhodl.
Jenže v hlavě se problémy vždycky řeší o dost snáz než v realitě. Hlavně v tý, kde milenka přešlapuje u vašeho auta a v každém jejím pohybu je naděje, že takhle to zůstane už napořád. Pozoruju její útlé paže, kterými zvedá obrovskou tašku a starostlivě si upravuje klobouk. Nejradši bych se rozbrečel a mezi vzlyky jí nějak vysvětlil, že tohle je naposled. Že už nejsem schopen žít dva paralelní životy, že jí fakt děkuju za úžasnej sex a všechno to dobrý, co mi dala, ale já už vážně nemůžu dál. Že tenhle výlet na podělaný koupaliště je poslední dárek, který jí ještě chci dát. Než se s ní rozloučím. Že se jí omlouvám, že jsem jí sebral půl roku života, že jsem debil a pitomec, který byl poblázněný jak jarní moucha. Jenže teď si to srovnal v hlavě a ví moc dobře, že patří ke svý rodině a nikam jinam. Že tou vyvolenou je pořád Hana, i když je trochu nudná a kolem pasu se jí udělala pořádná pneumatika.
A navíc že jsou tu Patrik s Marikou, kterým to prostě nemůžu udělat.
Zhluboka se nadechnu a vystoupím z auta a tvářím se, že je všechno naprosto v pořádku, protože teď to ještě Erice nezkazím. Poslušně kráčím za ní, najdeme místo pod starou moruší kousek od bazénu a vybalíme šedivou plážovou deku. Když si pak Erika stáhne šaty a odhalí prsa v barevných plavkách, úplně se mi postaví a dost mě štve, že si nemůžu pomoct. Nenápadně se rozhlídnu, jestli by si někdo mohl všimnout, ale nejbližší návštěvníci jsou od nás dobrých dvacet metrů.
„Jdeš do vody?“ zeptá se Erika a pročísne si hřebenem dlouhé vlasy.
„Jdi si zaplavat, já půjdu později,“ usměju se na ni.
„Není ti nic?“ zeptá se a zapátrá mi pohledem ve tváři. Možná do mě vidí mnohem víc než Hana, napadne mě.
„Ne, vůbec, v pohodě. Jen jsem slíbil Petrovi, že opoznámkuju ty smlouvy. Mám to skoro hotový a chci se toho zbavit,“ zamumlám a sáhnu do kožené tašky pro svazek papírů.
„No jo, Petr,“ našpulí rty Erika. Zlé jazyky tvrdí, že se ho snažila sbalit, ale on ji dost nevybíravě odmítl. Proto ho prý nemůže vystát, a kde může, tam do něj rýpne.
„Tak já jdu,“ upraví si spodní díl bikin a potom znovu rozvlní boky. Cestou k bazénu jí horký vítr pohazuje vlasy, na chvilku mi splyne se stromy, které zběsile máchají větvemi.
spoušť 17
Pak ji zahlídnu, jak opatrně slézá po schůdcích do zčeřené vody.
Štos papírů musím přidržovat, aby se mi nerozlétly po koupališti. Do bazénu se mi vůbec nechce, od rána mám totální stíhu, že tu někoho potkáme. Raději vytáhnu pero a začnu pomalu poznámkovat ty proklaté návrhy smluv.
Po deseti minutách je Erika zpátky a přes obličej jako by jí přelétl stín.
„Myslela jsem, že přijdeš za mnou,“ posadí se na deku a začne si osoušet tělo ručníkem. Kapky vody se jí třpytí na kůži jako perličky. „Natři mě, prosím,“ pohodí hlavou směrem k tašce a pořád ještě u toho čeká na mou odpověď.
Shrnu svazek papírů na hromádku a zatížím ho lahví s vodou. Potom vytáhnu krém na opalování a vymáčknu ho do dlaně. Je zteplalý a skoro mi protéká mezi prsty.
„Tak jak to bude?“ zeptá se mě Erika, zatímco jí přejíždím dlaněmi po zádech. Jsem rád, že mi nevidí do tváře.
„Co jak bude?“ opáčím, i když vím, kam přesně míří.
„Kdy to vyřešíš doma?“
Zavrtím hlavou a schválně nasadím unavený tón. „Eri, dneska prosím ne. Dneska si to chci užít.“
Cítím, jak se jí záda pod mou dlaní napnou jako tětiva.
„To si jako nemůžeme ani promluvit?“
„Ale můžeme si promluvit… jen prostě tohle nechme na jindy,“ pokusím se ještě jednou problém odsunout. Dneska
PETRA DVOŘÁKOVÁ
A pak je ticho, v kamnech to jemně praská a z nás pomalu teče pot. A ten, co je v důchodu, řekne: „Ten Putin nevypadá zdravě. Oni ho snad lakujou, než jde do televize, on se tak divně leskne jako mrtvola. On vypadá jako Lenin v mauzoleu, už teď zaživa. Já Lenina viděl, byl jsem v roce 1988 v Moskvě na čtyři dny a úplně mi to stačilo, fakt už nikdy víc. Museli jsme stát pořád někde ve frontě a nejdelší fronta byla před tím jeho mauzoleem, před tím muzeem smrti. Dvě hodiny jsme tam snad stáli. A uvnitř to pak vypadalo jako v pekle… Až doma mi došlo, že to peklo taky opravdu bylo… Ten Putin nevypadá dobře, je jako oživlá mrtvola. Ono i když hodně lakuješ, tak to nakonec nepřelakuješ, když to dřevo pod tím už hnije. To říkal přece Kája a ten to musel vědět. Kája byl truhlář.“
A ten, co dáví data v kanclu a pak jezdí furt dokola na kole, řekne: „Taky si na něj často vzpomenu, na Káju.“
„Kolik už to je roků, co měl tu bouračku?“
„Dva roky určitě.“
„Tři roky to jsou nejmíň.“
„Tonda, náš kamarád, ten mi dělá starost, Tonda nevypadá zdravě, i když se pořád tak směje.“
„No, Tonda taky lakuje, ale zevnitř, pivínka, fernet a žrádýlko.“
„Ale náladu má furt dobrou. Jak Tonda se směje, to se nikdo nesměje. Dlouho jsem ho neviděl, ale teď jsem ho viděl, kamaráde, v Kauflandu u masa. Jeho žena tam byla