9788028416690

Sobota, 19.52 Kim věděla, že má levou nohu zlomenou.

Pomocí rukou se vlekla po cestě, kamínky se jí zakusovaly do dlaní a ostrý štěrk zarýval pod nehty.

Přetočil se jí kotník, a když jí do celého těla vyšlehla bolest, ze rtů jí unikl výkřik.

Jak trýzeň sílila, čelo se jí orosilo potem.

Konečně spatřila světlo budovy, z jejíchž dveří právě v tu chvíli vyrazily tři povědomé postavy.

Všechny tři mířily ke zvonici. „Neee…“ vykřikla co nejhlasitěji.

Nikdo z nich se neotočil.

Nechoďte tam nahoru, prosila je v duchu a snažila se k nim doplazit. „Stůjte!“ zařvala, zrovna když ti tři vbíhali kovovými dveřmi do přízemí věže.

Když jí zmizeli z dohledu, pokusila se zarazit paniku. „Krucinál!“ zaječela frustrovaně, protože se k nim nemohla dostat včas.

Sebrala veškerou sílu, nějak se postavila a pokusila se vláčet zlomenou nohu za sebou, jako by vůbec neexistovala.

Dva kroky, a bolest jí zaplavila tělo jako přílivová vlna a srazila ji zase na zem. Zalykala se nevolností, která jí stoupala od žaludku, a zamotala se jí hlava.

[7]

Znovu zakřičela, ale postavy už se ztratily v útrobách zvonice, za hradbou cihel, a po kamenných schodech vybíhaly na vrchol. „Prosím, pomozte mi někdo!“ zaječela, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji slyšel. Od školy ji dělilo dobrých osmdesát metrů a ona si ještě nikdy v životě nepřipadala tak bezmocná.

Podívala se na zápěstí a zjistila, že je za tři minuty osm.

Zvon měl zaznít přesně v celou.

Hluboko v břiše jí vzklíčil strach a jako temný mrak se jí šířil do celého těla.

Zmohla se na další mučivý krok vpřed, nefunkční nohu táhla za sebou.

Vrcholek věže se rozzářil světlem baterky.

Sakra, oni už jsou tam. „Zastavte!“ zavolala znovu a modlila se, ať ji někdo z nich zaslechne, i když věděla, že tak daleko její hlas nedolehne.

Po ochozu věže ve výšce téměř třiceti metrů se pokradmu pohybovaly paprsky světla.

Mezi trojicí známých postav rozeznala čtvrtou.

Hodinky na jejím zápěstí zavibrovaly na znamení celé hodiny.

Zvon nezazněl.

Panebože, prosím, ať se dostanou dolů.

Modlitbu přerušil hlasitý výkřik.

Na provaze zvonu viseli dva lidé, houpali se tam a zpátky, objevovali se a zase mizeli ze světla baterek, které kmitalo po malém prostoru.

Kim přimhouřila oči a snažila se rozeznat, kdo ty dvě siluety jsou, ale byly moc daleko.

Pokusila se zklidnit dech k dalšímu volání, ačkoli věděla, že teď už jim žádná výstraha nepomůže.

Naplnily se její nejhorší obavy. „Prosím, prosím…“ šeptala Kim a sledovala, jak se provaz ještě jednou zhoupl tam a zpátky.

[8]

Jednu postavu zachytili a z provazu sundali, druhá na něm zůstala viset. „Ne!“ zaječela Kim a dál se usilovně vlekla vpřed, směrem k nim.

Strach v jejím nitru zledovatěl, zmrazil ji, až dočista strnula.

Na několik vteřin se zastavil čas. V ústech jí úplně vyschlo, nemohla promluvit ani křičet.

Ucítila zárodek bolesti v srdci, když se zbývající postava zhoupla na provaze mimo dohled.

Do uší se jí náhle ostře zařízl zmučený výkřik, z nějž tuhla krev v žilách.

Jenže nikdo jiný tu nebyl.

To vykřikla ona sama.

[9]

O šest dní dříve Sadie Wintersová nenápadně proklouzla kolem vchodu do kuchyně za roh, hodila batoh na zem a z kapsy džínové bundy vytáhla svou jedinou cigaretu. Tohle místo ve školním areálu, někdejší vchod pro služebnictvo, objevila před dvěma měsíci. Ani jedna třída neměla okna obrácená k západní straně jídelního křídla.

Jen na minutku, říkala si, zatímco se pokoušela narovnat mírně ohnutou cigaretu, která se jí v kapse pomačkala. Chtěla jen chviličku klidu, než bude muset letět na další hodinu a omluvit se za pozdní příchod. Jen si odpočinout od zmatku, který jí panoval v hlavě.

Zaclonila zapalovač rukou před pozdně březnovým větrem a v du­ chu si slíbila, že je to její poslední vykouřená cigareta. Ve frontě na večeři onehdy zaslechla jednu starší spolužačku, jak říká, že kdyby si před matikou nedala čouda, nezvládla by tam vůbec jít. Že ji to prý uklidňuje. A tak jí Sadie před několika dny jednu cigaretu šlohla ze školní tašky a taky to zkusila. Věděla, že ten klid není skutečný. Že jen vdechováním oxidu uhelnatého snižuje průtok krve do svalů. Na kratičkou chvíli jí to ale pocit klidu dalo.

Mocně potáhla z cigarety a naplnila si třináctileté plíce kouřem.

Vzpomněla si přitom na svůj první pokus, a jaký záchvat kašle tehdy dostala. Představila si, jak v ní kouř víří jako v čiré sklenici.

Nechtěla kouřit. Nechtěla být závislá na cigaretách ani na ničem jiném, jenomže prášky už přestaly účinkovat. Zpočátku ji otupovaly, [ 10 ]

umrtvovaly a mírnily destruktivní myšlenky. Střepiny hněvu jako by se obalily bublinkovou fólií. Pořád tam byly, ale tolik neubližovaly. To už ale neplatilo. Ostré hrany prořezávaly mlhu a temnota se vracela, horší než předtím.

A teď ji ještě nutili vysedávat u toho zatraceného výchovného poradce a mluvit s ním o svých „problémech“, protože rodičům to přišlo jako dobrý nápad. Chtěli mít naději, že všechno zničehonic nevyklopí někomu, kdo nepatří do rodiny. Poslouchala jeho mírný, soucitný hlas, když ji ujišťoval o své diskrétnosti. Opakovaně ji pobízel, že se mu může s čímkoli svěřit. To si teda počká. Zvlášť potom, co vytáhl ten papír a ukázalo se, že nemůže věřit vůbec nikomu.

Do háje s tím, pomyslela si a zahodila cigaretu na zem. Nenechá si od nich takhle ubližovat. Už to v sobě dusí moc dlouho.

Věděla, že správně neměla ani tušit, co se stalo. Neměla vědět vůbec nic. Mysleli si, že to utajili, ale to se spletli. Rodina se jí vzdálila o další míli. Zas všichni věděli něco, co ona ne. Další exemplář do katalogu důkazů, že mezi ně nepatří.

Odjakživa to věděla, vycítila to. Nebyla ani trochu jako její sestra, chytrá, roztomilá, hezká Saffie, jejíž světlo se rozlévalo místnostmi jako andělská zář. Neměla její nenucený půvab ani neodolatelný úsměv. A Saffie samozřejmě bude vždycky dokonalá a vždycky ji budou mít radši, i kdyby provedla nevímco.

Sadie si prudce otřela zlostné slzy, které jí vhrkly do očí. Nebude brečet. Tu radost jim nedopřeje. Udělá to, co vždycky. Stáhne hlavu do svého tvrdého krunýře a bude se tvářit, že je jí to jedno.

Nepodali jí pomocnou ruku. Tolik je prosila, žadonila, aby ji vzali z Heathcrestu a nechali ji chodit na nějakou školu blíž domovu.

Hnusilo se jí to zatuchlé elitářství a tradicionalismus, který neschvaloval individualitu, dusil kreativitu i vyjadřování vlastní osobnosti a odměňoval konformitu. Bylo to tu jako ve vězení. Jenomže ne, oni její prosby odmítli. Jejich dítě přece nebude chodit na místní [ 11 ]

státní školu. Heathcrest jí posílí charakter. Získá si tam kontakty, ze kterých pak bude těžit po celý život. Spojence, na něž se bude moct spolehnout. Ona ale nestála o kontakty a spojence. Chtěla kamarády. Normální kamarády.

Zato když potřebovala pomoct Saffie, mohli se oba přetrhnout, a ta nespravedlnost ji ranila do hloubi duše. Její rodiče neustále nacházeli nové způsoby, jak v ní vzbudit pocit méněcennosti, a často si to ani neuvědomovali.

Ale s tím je konec, pomyslela si odhodlaně. Dneska večer jim zavolá a postará se, aby ji tentokrát poslouchali. A po ruce bude mít přesně tu správnou zbraň. Vědomosti vám dávají moc.

Vykročila zpoza cihlové zdi a před ní se vynořila známá postava.

Sadie se zamračila. „Co tady děl–“ Nedořekla to, protože ji do levého spánku udeřila pěst. Zamžilo se jí před očima, ucítila, že padá na zem.

Co se to děje? Co provedla?

Nedávalo to žádný smysl.

Další úder, tentokrát však nohou, mířil na její zátylek. Na levou stranu jejího těla pršely další a další rány, i když se před nimi snažila schoulit. Její ochromený mozek se pokoušel najít nějaké rozumné vysvětlení, když vtom jí celé tělo vybuchlo bolestí z kopance do ledvin. Snažila se nějak bránit a její mysl přitom hledala odpověď. To musí být nějaký omyl, křičel její mozek, zatímco příval ran pokračoval.

Pokusila se na zemi přetočit, ale po dalším kopanci do levého boku ucítila v puse kovovou pachuť. Vyplivla tekutinu, která jí hrozila stéct zpátky do krku. Kousek od jejích úst přistála rudá loužička.

Přestávala vidět na levé oko.

Zachvátil ji strach, protože její tělo se dál otřásalo pod přívalem ran pěstmi a kopanců a ta strašlivá trýzeň se šířila, až byla celá jako v ohni. Zmatek už se vypařil, zbyly jen děs a bolest. [ 12 ]

Vykřikla, protože v břiše jako by najednou měla plno nožů, které jí sekaly a krájely vnitřnosti, doběla rozžhavené zášlehy bolesti, které jí nedovolily dýchat. Na levé oko už neviděla vůbec a temnota se blížila i k tomu pravému. „P-prosím…“ žadonila a zoufale lpěla na zbytcích světla.

Poslední rána do hlavy a svět zmizel.

[ 13 ]

„Bryante, to si ze mě děláš kozy?“ zeptala se Kim nevěřícně a obrátila se ke svému spolujezdci. Zrovna domluvili se ženou, která měla původně svědčit proti svému násilnickému manželovi, ale rozmyslela si to. Ke Kiminu rozčarování se už nenechala přemluvit ani uprosit, aby svoje rozhodnutí vzala zpátky.

Celé týdny ji ujišťovali, že dělá správnou věc, že její svědectví dostane toho parchanta za mříže, jenomže pak za ní jedinkrát zašla jeho matka a všechna jejich námaha přišla vniveč.

Manžel se jí za pár hodin vrátí domů a Kim by se vsadila, že k večeru už paní Worleyová bude moct počítat nové modřiny.

Naštěstí v té věci nefigurují žádné děti, jinak by Kim bez váhání kontaktovala sociální odbor péče o dítě. Takhle nemohla udělat víc než zanést do systému, že veškerá hlášení o výtržnosti z této adresy je třeba vyřídit urychleně a přednostně.

Věděla, že udělala vše, co bylo v její moci, ale stejně by to nejradši otočila, zajela zpátky k poslednímu domku v řadě a zkusila to ještě jednou. Zatracení hajzlové, kterým to projde. „Zřejmě myslíte, jestli si z vás dělám legraci, a ne, nedělám.“ „Možná jsme nejblíž, ale neřekla bych, že jsme právě…“ „Koukněte, šéfko, na školní střeše stojí třináctiletá holka a vyhrožuje, že skočí. Nejspíš opravdu nechtějí nic víc, než aby tam někdo co nejdřív přijel.“ „Jo, ale copak mě neznají?“ opáčila a rozjela se směrem na Hag­ ley ještě rychleji. [ 14 ]

Akademie Heathcrest byla soukromá škola pro chlapce i dívky, jež měla za úkol formovat srdce i mysl bohatých dětí z privilegovaných vrstev Black Country a přilehlého okolí od pěti let věku až po nástup na univerzitu. Škola se nacházela mezi satelitní vesničkou West Hagley a pahorkatinou Clent Hills, na malebném okraji stourbridgské městské aglomerace.

Kim ještě nikdy žádného absolventa téhle internátní školy ne­ potkala. Do policejního sboru to člověka z Heathcrestu zřejmě netáhne.

Odhadovala, že když to vezme po čtyřproudovce Manor Way a sjede na Hagley Wood Lane, dorazí tam za pouhých několik minut. Ovšem co přesně řekne, až tam dorazí, to byla docela jiná věc.

Vzhledem k tomu, že neproslula taktem, diplomatickými schopnostmi ani jemnocitností, museli být na centrále opravdu zoufalí.

Na vrcholu žebříčku způsobilosti k takovému úkolu se nacházeli školení vyjednavači. O kousek níž lidé, kteří se na vyjednavače zaučují. Za nimi pak děti, které o tomto povolání sní. Byli tu terapeuti, byli tu normální lidé a kdesi hluboko pod touto hranicí se nacházela ona. „Já ti podržím kabelku a ty si s ní půjdeš promluvit,“ navrhla, když míjela černobílou značku konce nejvyšší dovolené rychlosti.

Se skřípěním donutila převodovku k poslušnosti a ve třech sekundách násilím vytáhla auto na stovku. „Než tam dojedeme, nejspíš už bude dole,“ poznamenal Bryant. „Na takové škole na to určitě mají kvalifikované lidi.“ To jo, pomyslela si Kim, když zpomalila do zatáčky, po níž následoval malý kruhový objezd. Před pár měsíci se v jednom článku dočetla, že tam plánují přistavět zdravotnické křídlo za několik milionů liber. Zdálo se, že škola má lepší zázemí než centrum leckterého zdejšího města. „Teď doleva,“ řekl Bryant, zrovna když nahodila blinkr. [ 15 ]

Silnici vystřídala jednoproudá asfaltka vinoucí se pod klenbou vrb s holými větvemi, které se skláněly přes vozovku k sobě a proplétaly se.

Na konci asfalt přešel ve štěrkovou příjezdovou cestu, která mířila rovně za nosem. Kim nedbala na zvuk kamínků bubnujících do boku Bryantova auta a řítila se k tudorovsko-jakubovské stavbě. „Čas?“ zeptala se. „Čtyři minuty,“ zahlásil. Stopoval to od přijetí hovoru po příjezd.

Vpravo od budovy se tyčila majestátní zvonice. „Bryante…“ hlesla Kim, jakmile se přiblížili k budově. „Taky nahoře nikoho nevidím,“ řekl a ona prudce zabrzdila jen několik metrů od shluku lidí, kteří se všichni dívali na něco na zemi. „Vypadá to, žes to odhadl správně, Bryante,“ odtušila, když mířili k moři zděšených tváří.

To děvče už opravdu bylo dole.

[ 16 ]

„Policie, ustupte!“ rozkázala Kim a prodrala se kruhem tvořeným dospělými i studenty.

Zděšené vzdechy už umlkly, ale podle otevřených úst Kim poznala, že to není tak dlouho. Krucinál, kdyby jela míň předpisově, možná by to stihla včas. „Už jede sanitka,“ ozval se odněkud zezadu rozechvělý žen­ ský hlas.

Kim to nechala bez komentáře. Sanitka už jim teď nebude nic platná. „Odveďte všechny odsud,“ zavrčela na elegantně oblečeného muže, který se skláněl k postavě na zemi.

Na okamžik zaváhal a pak se do toho rázně pustil.

Slyšela Bryantův zvučný hlas, už studenty odháněl pryč.

Nejspíš bylo stejně pozdě, protože tenhle pohled jim už nikdy nevymizí z paměti. Bude se jim přehrávat stále dokola a navštěvovat je ve snech. Kim nepřestávala žasnout, proč lidi tolik touží vystavit svou mysl traumatu, které jim v ní uvízne a už napořád tam zůstane. „Sakra,“ zamumlala si pro sebe, když si lépe prohlédla drobnou postavičku na zemi.

Měla na sobě školní barvy. Žlutá halenka se jí pomačkala a povylézala z hnědé sukně, která se jí vyhrnula až nad zadek. Její nahotu sice zakrývaly tmavé punčochy, ale Kim se stejně sklonila a jemně sukni stáhla zpět. [ 17 ]

Dívka ležela na břiše, levou tváří ve štěrku, po bílém kamení se rozlila kaluž krve z rány na hlavě, v místě, kde se při dopadu udeřila o zem. Pravé oko zíralo na pěšinu. Levou paži měla nataženou, jako by po něčem sahala, pravou těsně u těla. Obě nohy směřovaly rovně k železnému plůtku, jímž byl obehnaný řádek narcisů hned u budovy. Na nohou měla černé boty bez podpatků. Na podrážce pravé balerínky se dala rozpoznat šedá šmouha.

Kim děvčeti hádala stěží patnáct. „Jak se jmenuje?“ zeptala se, když se vedle ní znovu objevil ten muž v elegantním obleku. „Sadie Wintersová,“ odpověděl tiše. „Je jí třináct let,“ dodal.

Prokrista, pomyslela si Kim. Natáhl k ní přes tělo ruku. „Brendan Thorpe. Ředitel Heathcrestu.“ Kim ruku nepřijala, jednoduše jen kývla. „Vy jste ji na té střeše viděl?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou. „Slyšel jsem někoho na chodbě křičet, že na střeše je nějaká studentka a vyhrožuje, že skočí. Okamžitě jsem zavolal policii, ale než jsem sem stačil doběhnout…“ „Už skočila?“ doplnila Kim. Přikývl a polkl.

Kim se musela sama sebe ptát, proč by si někdo ve třinácti letech chtěl vzít život. Co na něm mohlo být tak špatného? „Ještě dítě,“ šeptl Brendan Thorpe.

Dětské starosti nejsou o nic méně důležité ani tíživé než dospělé problémy, usoudila v duchu. Všechno je relativní. Rozchod s klukem může znamenat hotový konec světa. Na zoufalství nemají dospělí patent.

Otočila se k příjezdové cestě, protože zaslechla skřípot pneumatik na štěrku. Za Bryantovou astrou zrovna zastavily dva hlídkové vozy a v těsném závěsu sanitka.

Poznala inspektora Planta, příjemného, věčně opáleného policistu s bílými vlasy a vousy, které kontrastovaly s odstínem jeho pleti. [ 18 ]

Zamířil k ní a zároveň se vrátil i Bryant. „Vypadá to na sebevraždu,“ oznámila, aby si mohl případ převzít. Sice dorazili na místo jako první, ale vyšetřovat to nebudou.

Sebevraždy neměla kriminálka v popisu práce, potřebovali se jen shodnout s patologem na příčině smrti a to taky po pitvě udělají.

Mezitím bylo třeba oznámit to rodičům, vyslechnout svědky, zaznamenat výpovědi – ale toho se ona ani její tým účastnit nebudou. „Jmenuje se Sadie Wintersová, třináct let,“ sdělila Plantovi.

Na znamení lítosti mlčky zavrtěl hlavou. „Tamhleto je zdejší ředitel Brendan Thorpe, to on nás zavolal, ale skočila dřív, než jsme dorazili.“ Inspektor Plant kývl. „Díky, my už si to přebe–“ Nedořekl to, protože k nim dolehl ženský hlas. „Je to ona?“ Všichni se otočili. Kolem ředitele právě proklouzla blondýnka ve školní uniformě a hnala se k nim. „Pusťte mě k ní!“ zaječela. „Potřebuju se podívat, jestli je to ona.“ Kim se pevně rozkročila před obětí a připravila se na náraz.

Studentka se k ní řítila jako ragbistka. Nehodlala nikomu uhnout. „A mám tě,“ prohlásila Kim, nohy jako vrostlé do země, popadla ji a zadržela, takže už nemohla ani o krok dál.

Dívka, jen o kousek menší než Kim, se přes ni snažila podívat, ale Bryant s Plantem už si stoupli tak, že jí bránili ve výhledu. „Prosím vás, pusťte mě k ní!“ vřískla Kim rovnou do ucha. „Bohužel.“ Kim se ji dál snažila udržet. „Jen chci mít jistotu,“ zanaříkala. „Kdo…“ „Prosím vás, jenom mě k ní pusťte. Jmenuju se Saffron, a Sadie Wintersová je moje sestra.“

[ 19 ]

„Hergot, to byla síla,“ prohodil Bryant, když mířili zpět k autu.

To teda, žebra ji ještě pořád bolela od toho, jak do ní dívka ve snaze dostat se k sestře vrazila. Naštěstí se dostavil školní výchovný poradce a s ředitelovou pomocí se mu podařilo žákyni odtáhnout ke zvonici.

Došli k autu a otočili se. Inspektor Plant a jeho tým se vmísili do chaotického davu studentů i dospělých a zároveň střežili tělo, než dorazí Keats.

Sestra Sadie Wintersové seděla opřená o zeď zvonice, hlavu skloněnou. Vedle ní se usadil výchovný poradce, hubený, šlachovitý muž se zrzavými vlasy a ježatými vousy, kdežto ředitel Thorpe pochodoval tam a zpátky a mluvil s někým po telefonu.

A uprostřed toho všeho leželo tělo třináctiletého dítěte.

Pokud šlo o soucit, měla Kim své hranice, přesto se však přistihla, že by si byla přála s tou holčičkou aspoň promluvit, pochopit, co se jí honilo hlavou, ujistit ji, že to všechno není tak zlé, jak jí to připadá. Umění navázat s lidmi vztah na emocionální úrovni nepatřilo k jejím silným stránkám, ale hůř než takhle to stejně dopadnout nemohlo. „Prokrista, Bryante, možná stačilo přijet…“ „Čtyři minuty, šéfko,“ připomněl jí, jak dlouho jim cesta sem trvala. „Jenže ona je krucifix tak mladá,“ povzdechla si Kim a otevřela dveře vozu. Nepochybovala, že spousta teenagerů si zahrává [ 20 ]

s myšlenkou se vším skoncovat, ale od toho je ještě velice daleko k tomu, aby to někdo opravdu udělal. Jak špatně na tom musela být, že se skutečně vrhla vstříc jisté smrti?

Kim se zarazila, znovu se otočila a začala si důkladně prohlížet budovu. „Co je?“ zeptal se Bryant. „Nevím,“ odvětila popravdě a její pohled putoval od místa nálezu těla vzhůru ke střeše.

Její mozek už se probíral případy, které jí ležely na stole, a zvažoval, jak vysvětlí Woodymu i prokuratuře neúspěch se svědectvím paní Worleyové. Myšlenkami už odsud byla pryč, na zpáteční cestě do kanceláře. Zůstal tu jen její instinkt.

A něco jí nesedělo. „Problémová žákyně, to o ní ten výchovný poradce řekl inspektoru Plantovi. Slyšel jsem ho,“ nadhodil Bryant. „No bože, kdo z nás neměl ve třinácti problémy?“ Ona v tom věku zrovna ztratila Keitha a Eriku, jediné dva dospělé, kteří ji kdy milovali. „Šéfko, vy se zas tváříte jako krotitelka duchů.“ „Jako co?“ podivila se. Doklouzala pohledem k vrcholku budovy. „Váš výraz jasně říká, že hledáte něco, co tady zkrátka a dobře není.“ „Hmmm…“ zahučela nepřítomně.

Pohledem putovala po honosné dvoupatrové stavbě, studovala vysoká okna, obloukový portál uprostřed, rovnou střechu s kamennou balustrádou, jež propojovala dvě klenuté střechy křídel obrostlých břečťanem, pyšně se vypínající nad sníženým středem. „Šéfko, už musíme jet,“ pobídl ji Bryant. „Na stanici máme spoustu vlastní práce.“ Jako obvykle měl pravdu. Velké případy, které jí přistávaly na stole, nijak nezpomalovaly přísun těch méně závažných. Nebylo to jako v kartách, že by vražda přebila sexuální napadení, loupež či [ 21 ]

organizovanou násilnou kriminalitu. Pořád ještě doháněli skluz v případech, které se jim nahromadily během nedávných vražd nočních pracovnic na Tavistock Road.

Ale přes to všechno, i když něco vypadá jako kachna a kváká jako kachna… Ještě to nemusí být kachna.

Zabouchla dveře auta. „Šéfko…“ varoval ji kolega. „Jo, jenom ještě minutku, Bryante,“ prohlásila a namířila si to zpátky k budově.

[ 22 ]

„Na střechu se dá dostat jen tudy?“ zeptala se Kim, když stoupali z druhého patra po kamenném schodišti na konci chodby, která vedla za řadou pokojů.

Brendan Thorpe zavrtěl hlavou. „V západním křídle je požární schodiště, ale tam je vstup na střechu už přes rok uzavřený,“ odpověděl a vyndal z kapsy svazek klíčů. Kapsa by se mu tolik neprověsila, kdyby jeho pásek fungoval tak, jak měl, a jen nespočíval pod pupkem typickým pro střední věk.

Nejdřív zkusil kliku, ale bylo zamčeno. „Mohla si Sadie opatřit rezervní klíč?“ Thorpe se zatvářil zmateně. „To tedy nevím jak,“ zamračil se. „No, nějak se tam dostat musela,“ upozornila ho Kim pro případ, že stačil na mrtvou školačku dole na zemi pozapomenout. To, že dokázala někde sehnat klíč, bude brzy jeho nejmenší problém. „Promiňte, inspektorko, mějte se mnou trpělivost, pořád jsem trochu v šoku,“ řekl a zkusil v zámku nesprávný klíč. „To chápu, pane Thorpe, ale pomohlo by nám vědět, kolik klíčů od střechy existuje.“ „Ovšem,“ přitakal a konečně vyšli ven. „Je tu tenhle z mé hlavní sady, naprosto stejnou má i zástupce ředitele. Školník, údržbáři a každá správkyně nebo správce koleje mají vlastní zredukovanou sadu s klíčem od střechy.“ „A dohromady to je kolik?“ pobídla ho Kim. „Celkem čtrnáct,“ odpověděl. [ 23 ]

Kim střelila pohledem po Bryantovi, který si vytáhl zápisník.

Vyšla na plochou střechu, rozhlédla se a zhodnotila rozlohu budov pospojovaných různými lávkami a žebříky. Rozeznala čtyři samostatná křídla, každé o velikosti dvou fotbalových hřišť. I odsud seshora nebylo snadné se v nich zorientovat, natož dole, když má každé tři podlaží, na to by potřebovala slušnou satelitní navigaci.

Překročila světlík, obešla klimatizační jednotku a zamířila tam, kde tušila okraj budovy.

Thorpeovi začal vyzvánět telefon. „Omluvte mě laskavě,“ řekl a začal couvat zpět ke schodišti.

Bryant došel ke Kim, která stála na ploše nedávno pospravované asfaltové střešní krytiny. „Promiňte, inspektorko, musím jít,“ ozval se Thorpe vážným tónem. „U policejního zátarasu čekají Sadiini rodiče.“ „Už to vědí?“ zeptal se Bryant.

Zavrtěl hlavou. „Jen že došlo k nehodě.“ Tomuhle Kim rozuměla. Takovéhle zprávy se po telefonu sdělují, pouze pokud není vyhnutí. Úkol, který ho teď čekal, mu nezáviděla. „Až tu skončíme, dáme vám vědět,“ dodala ještě, než zašel zpátky dovnitř.

Bryant zůstal stát vedle ní a strčil si ruce do kapes.

Když si začal pobrukovat titulní písničku z Krotitelů duchů, loupla po něm pohledem. „Jen se podívej tam dolů,“ vyzvala ho. „Musím?“ reptal a postoupil o opatrný krůček.

O tři patra níž leželo tělo Sadie Wintersové střežené uniformovanými strážníky, další policisté zaznamenávali výpovědi a vyklízeli prostor. Už dorazil Keats v doprovodu svého týmu techniků, právě se převlékali do bílých ochranných kombinéz. „Myslíš, že skočila odsud?“ nadhodila Kim, když došla přesně nad tělo na zemi.

Bryant přikývl a poodstoupil. „Jo, zhruba to tak vypadá.“ [ 24 ]

„Hmm…“ zabručela a popošla o pět kroků doleva. „Špatná odpověď?“ zeptal se. „A co odsud?“ pokračovala, aniž vzala jeho otázku na vědomí.

Opět opatrně postoupil o krůček vpřed a zavrtěl hlavou. „To je moc daleko.“ Zamířila kolem něj doprava. „A odsud?“ „Šéfko, vy chcete, abych se vám tady pozvracel?“ „Vždyť jsem ti nic neuvařila už věky, tak se pojď kouknout,“ popohnala ho.

Shlédl dolů a zavrtěl hlavou. „Je to až moc daleko od místa dopadu.“ Vrátila se do výchozího bodu, kde stála přímo nad tělem. Pod­ mračeně se zadívala dolů. „Na koho chcete – á, asi už vím, co tam vidíte,“ řekl. „Ten plůtek,“ dodala pro jistotu. Úzký pruh záhonku, kterého si všimla už dole, lemoval pás černých železných zašpičatělých prutů, přibližně metr dvacet vysokých.

Stačilo popojít o čtyři kroky stranou a tam už žádný plůtek nebyl. „Překáží tam,“ vysvětlila. „Když se podíváš dolů, představíš si, jak přistaneš přímo na těch špicích.“ „Brr,“ otřásl se Bryant a odvrátil pohled. „No právě,“ podotkla. „A ty jsi dospělý chlap… formálně vzato.“ „Ale když se stejně chci zabít, se zlomeným vazem nebo rozbitou lebkou počítám, ne?“ namítl. „Vážně si ale chceš představovat, že se napíchneš na ty hroty?“ opáčila. „To zrovna ne, ale taky nejsem třináctiletá holka,“ argumentoval. „Jenže já jsem kdysi byla a můžu tě ujistit, že bych si těch špicí všimla.“ Lidé chtějí umřít bezbolestně a sebevrazi nejsou žádná výjimka.

Rychle a bezbolestně. Z logického hlediska jí to nedávalo smysl. [ 25 ]

Vzpomněla si na ten šedý flíček na podrážce Sadiiny boty a znovu se rozhlédla po střeše. „Hmmm…“ zahučela, když nenašla, co hledala. „Co zas?“ zeptal se Bryant odevzdaně. „Ta cigareta,“ řekla. „Sadie docela nedávno zašlápla nedopalek, jenomže tady nikde žádný není,“ upozornila ho. „Šéfko, k čemu přesně tady směřujete?“ zeptal se se stopou obav v hlase. „K tomu, že bychom měli hodit řeč s naším milým přítelem Keatsem, než odsud odjedeme.“

[ 26 ]