Jak si Březínek našel kamarády
Proud potoka zanesl malého človíčka na ořechovém listu rovnou doprostřed vesnice. A protože se víska jmenovala Březí, začal si říkat Březínek. S trochou námahy se pomocí naplaveného klacíku houpavě přibližoval k břehu. Tam se zachytil o vrbu, která se zvědavě nakláněla nad potok. Uuuuuua! A už byl venku ze studené vody.
Březínek si nejdřív vyždímal mokrou šálu a kabátek si pověsil vedle sebe na kámen. Snad mu na sluníčku rychleji uschne. Pak se, unavený všemi těmi okolnostmi, sám natáhl a dřímal.
Neuplynulo mnoho vody v potůčku, když ho cosi vyrušilo. Byl to snad klacík zachycený mezi kořeny vrby? Nebo knoflíček jeho pláště ťukající o kámen? Ne, ne, ne. Klacík už dávno proplouval potokem dál za sluncem. A knoflíček? Ten jako by se na kabátě pěkně od ucha k uchu usmíval. Děti, také se vaše knoflíčky na kabátkách tak pěkně smějí?
„Jejda! Dobrý den. Já tady tento… nespinkám, já si jen na chvíli odpočinul, když… “ Březínek se rychle postavil a oblékl si kabátek. Ten zvuk, který ho právě vyrušil ze snění, byla podobně nevelká myška. Stála na protějším břehu a se zaujetím pozorovala
to neznámé stvořeníčko. Vypadalo jako malý klouček – nezbedně
rozčepýřené rezavé vlásky, doširoka otevřená zvědavá očiska, pruhovaná šálka a zelený kabátek. Nikoho takového tu myška nikdy předtím neviděla. Tím jediným si byla jistá.
„Dobrý den. Já jsem myška Tylka. Nenechte se rušit, hledám tady jen nějaké pevné rákosy.“
„To zní náramně! Mohl bych vám s tím pomoci?“ nabídl se malý
Březínek, který o rákosu nikdy předtím neslyšel.
„To byste se musel dopravit na druhý břeh. Ale počkejte, kdybyste vylezl tady na tu vrbu, ano na tuhle, a trochu se na větvičce rozhoupal, myslím, že byste zvládl doskočit až ke mně.“
Březínek si vyhrnul rukávky a hned přeskákal z jedné větve na druhou. Houpal se při tom na vrbě s takovou ladností jako mrštná
ještěrka. Aaaaa hop! Už stál vedle myšky Tylky, která byla se svým špičatým kloboučkem jen o něco málo větší než on.
„Páne jo, to byla ale podívaná,“ zatleskala uznale myška.
Březínek vykouzlil poklonu, a zároveň se rozhlížel okolo sebe.
„Je tu asi krásně, že?“
„To ano,“ odpověděla myška. „Vy nejste zdejší? Já jsem si to hned myslela, že jsem tady nikdy předtím nikoho, jako jste vy, neviděla. Odkud jste k nám přijel? Nebo vlastně připlul?“ ptala se zvědavá Tylka.
Březínek jenom pokrčil rameny. Sám si na tyto otázky nedovedl odpovědět. Zkoumavě se zadíval na nedaleký les, který ho svou hravou křivolakostí zaujal víc než rozhovor s Tylkou. Sladká vůně
jehličí a tolik klikatých cestiček, jen je všechny prozkoumat!
Pomyslel si.
„A kde budete bydlet?“ nenechala se myška odbýt.
Na to ale Březínek taky nedokázal odpovědět.
Tylka už na nic nečekala a natáhla ručičku k tomu zvláštnímu človíčkovi. „Tak přeci pojďte, musíme vám najít nějaké bydlení, než se setmí,“ snažila se Tylka nasměrovat Březínka směrem k lesu.
„Ale co vaše rákosy? Slíbil jsem vám, že vám je pomohu hledat,“ namítl zdvořile Březínek.
„Ále, já si na ně zaběhnu zítra k ránu, tohle je důležitější,“ ukázala
k lesu a odhodlaně vedla Březínka za sebou.
N
ejdřív bylo třeba zdolat pořádný kopec. Ale to už tak zkrátka bývá, když si chcete vychutnat takový ohromný výhled do krajiny.
Březínek si netroufl před myškou zmínit, že ho už bolí nožičky.
Naštěstí Tylka sama zastavila a udýchaně spustila: „Tak tohle je náš kousek světa. Pár domečků, kostelíček a tenhle velikánský dub.
Ten mám ze všeho nejradši. Často se tady scházíme s ostatními
zvířátky. Za teplých večerů tu sedíme až do tmy, to nám pak musejí svítit světlušky na cestu.“
Březínek ohromeně natahoval krk, aby dohlédl až na samou špičku stromu. Představoval si, jaké to asi musí být čarovné, když se zde schází tolik zvířátek. Náhle ho myška, dnes už podruhé, vytrhla ze snění: „A teď se dobře dívejte,“ upozornila, jako by se snad Březínek nedíval nejlépe, jak svedl. Minuli několik stařičkých stromů a najednou myška zastavila.
„Nedal byste si šípkový čajík?“ zeptala se.
Březínek sice nikdy takový čajík neměl, ale nabyl dojmu, že by si asi dal, tak jen nesměle přikývl. Stále však netušil, kde mu ho myška mezi všemi těmi stromy a keříky hodlá připravit. Hned nato
ale dorazili k malému křovisku, kde se Tylka hrdě napřímila: „Račte vstoupit do mého domečku!“
Sama se otočila a hop, hop, hop – zmizela někde v houští.
Březínek vyběhl za myšičkou, vtom ale málem do něčeho narazil.
Udiveně zvedl hlavu. To, co uviděl, by zde v lese opravdu nečekal.
Stál totiž před velikou botou, ze které se kouřilo a cosi z ní prosvítalo.
„Tady, tady, vylezte po tkaničce až nahoru,“ zamávala na Březínka
Tylka, které vykukoval už jenom špičatý klobouk, jak byla vysoko.
Březínek následoval myšku na vrchol boty, kde ho ihned zlákala
nějaká sladká vůně. Neváhal a hupsl dovnitř.
„Vítejte! Kdybych věděla, že budeme mít návštěvu, tak pochopitelně trochu uklidím, ale co už. Jen se neupejpejte, posaďte se u nás,“ vítala myška srdečně svého hosta, který ji nejistě následoval rovnou ke stolu. Tam, kromě kouřícího puntíkatého hrnečku, čekal na Březínka ještě někdo.
„Kylíku, neuvěříš mi, koho jsem dneska potkala u potoka! Tady… a safra, já se vás za celou tu dobu nezeptala na jméno! Promiňte, jak vám vlastně říkají?“
Březínek vyskočil ze židličky: „Já jsem, já jsem… vlastně jmenuji se… asi Březínek.“
„Jak to myslíte asi Březínek?“ nechápala tak docela myška.
Březínek se sice necítil na nějaké dlouhé vypravování, ale přece to zkusil: „Já nevím, jak mi říkají, protože jsem se ještě nikdy s nikým nesetkal. Odjakživa, co mi alespoň paměť sahá, jsem bydlel sám pod jednou dutou houbou, která rostla na ořešáku. Ten strom stál na nějaké zapomenuté zahradě, nikdo tam totiž nikdy nechodil.
Proto ani nevím, jak by mi byli říkali ti, co by za mnou přišli. Nu, a to jsem tak jednou, jako ostatně každý den, procházel zahradou, když vtom začalo foukat. Všude bylo naráz samé listí a já se náhle ocitl
v té studené vodě na lístečku. A zbytek už vlastně víte.“
Myška o to radostněji, že může pomoci tomuto opuštěnému
tvorečkovi, potřásla Březínkovi ručičkou a představila mu svého brášku Kylíka.
„Jen pijte, ať vám nevystydne čaj,“ mrknul Kylík na Březínka, zatímco mu přátelsky tiskl ruku na pozdrav.
„Máme toho ještě hodně na práci Březínku,“ upozorňovala Tylka.
Zatímco tihle tři malí tvorečkové usrkávali čaj, venku foukal
nepříjemný vítr. Březínek se zachumlal do svojí šály, i když bylo v botě celkem teploučko. Tak mu to ale bylo příjemnější.
Porozhlédl se kolem sebe: dvě malé postýlky s nebesy, kamínka,
velká truhla, zřejmě plná pokladů, a stojánek na kabáty. Taková malá útulná bota! Jak by se v ní sladce spalo! To by bylo jiné lelkování než to, které znal ze zahrady pod ořešákem, pomyslel si.
Jako by mu Tylka četla myšlenky, řekla: „Musíme vám najít také nějaké bydlení, dneska to vypadá na pořádně větrnou noc, tak aby vás to zase někam neodfouklo. Vím o jedné borovicové dutince. Tam byste se mohl nastěhovat. Vyrazíme, dokud ještě máme denní světlo.“
Na stolečku zůstaly tři prázdné hrníčky a naši noví kumpáni vyrazili se zahřátými bříšky hledat pro Březínka ten pravý domov. Který to ale nakonec bude?
