„Konečně postel!“
Stela žuchla do peřiny jako andělíček do nadýchaného mraku. Takovou únavu snad ještě nezažila. Celé ráno pomáhala babičce na zahrádce, potom tatínkovi vařit oběd a nakonec si s kamarádkou Emičkou hrály celé hodiny na paní učitelky. A ti vymyšlení žáci jim tedy pěkně zlobili, Stela z nich byla úplně vyřízená.
Dneska určitě usnu do pár vteřin, pomyslela si. A měla pravdu. Tatínek jí ani nestihl přijít dát pusu na dobrou noc, a už spala.
Probudilo ji nějaké švitoření. Jako by si u ní v pokojíčku někdo šeptal. Otevřela očka na malou škvíru, aby se podívala. Chvilku jí trvalo, než se zorientovala, byla hodně rozespalá, a hlavně rozmrzelá, že ji něco vyrušilo z odpočinku. Rozhlížela se po pokoji, ale nic neviděla. Až když se pohledem zastavila na své peřině, pochopila zdroj toho šepotu…
Musel ji šálit zrak, protože na posteli spatřila nějaká stvoření. Asi se jí to jen zdálo. Znovu zavřela oči a snažila se usnout, ale šeptání neustávalo. Teď už otevřela oči pořádně a trošku nadzvedla hlavu. Byla to pravda, u jejích nohou stál podivný pidimužík! Stela několikrát zamrkala, aby vyhnala z očí rozespalost a mohla dobře zaostřit. Mužík
měl roztomilé pyžamo s půlměsíci a na hlavě
špičatou čapku, jejíž cíp se mu válel po rameni.
Polovinu jeho vrásčitého obličeje zakrývaly
šedivé vousy a na nohou mu chyběly boty.
Dohadoval se se stejně podivnou pidiženkou, která už ale vůbec nebyla oblečená roztomile.
Měla dlouhé černé třpytivé šaty, které vypadaly jako noční košile, zamračený obličej, jemuž vévodily krásné dlouhé řasy a, stejně
jako její společník, postrádala boty.
„Říkám ti naposled, že tady dnes večer
nemáš co dělat. Dneska pracuju já,“ povídal pidimužík.
„A já ti zase říkám, že je mi to jedno.
Trmácela jsem se sem z takové dálky pro nic za nic, nebo co?“ rozčilovala se pidiženka.
„Nenechám tě zkazit Stele spinkání!“ stál si na svém pidimužík.
„Je to moje práce,“ nedala se pidiženka.