Jak náš příběh začal
K ocour Míša ležel vtrávě mezi pampeliškami. Sluníčko ho šimralo nabříšku aon spokojeně vrněl. Vtom zaslechl hlasy, které zvolaly: „Sýýýýýr.“
Míša okamžitě vyskočil navšechny čtyři. „Sýr!
Ten mám rád!“ Arozběhl se kdomku, odkud byly hlasy slyšet. Babička Horáčková ho vždycky hubovala,
že kočičky mají své jídlo. To lidské jíst nemohou. Někdy mu ale kousíček sýru dala. Dneska si určitě taky kousek vymručí.
Huíííí! Kocour nadvorečku zastavil tak prudce, až to připomínalo brždění auta.
Všichni se na něho překvapeně podívali. Někteří dokonce skrze své mobilní telefony.
Cvak. Cvak. Cvak.
Poté všichni se smíchem odešli do domku. Zůstal tu jen klučina Péťa.
„Co to dělali?“ zeptal se kocour.
„Vyfotili si tě.“
„Proč?“ divil se dál Míša.
Péťa chviličku přemýšlel. „Chtějí tvoji fotku ukázat kamarádům. A taky proto, že si to můžou kdykoliv připomenout. Míšo, byl jsi opravdu legrační s těma vykulenýma očima.“
„Nikde jsem neviděl sýr.“
„Jaký sýr?“ Vtom to Péťovi došlo. „To se říká při focení, aby se všichni usmívali.“
Kocour Míša to nechápal. Bylo mu to ale jedno.
Jen si musí zapamatovat, že když uslyší volat lidi sýýýýýr, žádný sýr ve skutečnosti nemají.
Pak se zamyslel. Věděl, že si děti adospěláci rádi ukazují fotografie. Nenapadlo ho však, že fotografie mají, aby si připomínali hezké chvíle. To by se mu taky líbilo. „Péťo, já bych chtěl umět fotit. Naučíš mě to?“
Péťa nadšeně souhlasil. „Jasně že jo! Míšo, začneme hned zítra!“
A tak se kocourMíša začalučit fotografovat.
